BTW: Když bloudím v literárních lesích

V knihovnách máme spoustu knih. Většinu jsem četla, ale jen některé z nich čtu pořád dokola. Jsou to knihy, které mě něčím hluboce oslovily, kde mě už nijak zvlášť nezajímá děj, protože ho chronicky znám, ale prostě mi je dobře s lidmi a v prostředí, které vytvářejí.

 

 

Když jsem byla poslední dva týdny nemocná a propadala trudnomyslnosti, sáhla jsem po osvědčené a milované autorce – Edith Pargeterové. Tedy… vzhledem k tomu, že jsem postupně tahala z knihovny několik dílů případů bratra Cadfaela, četla jsem vlastně knížky podepsané jejím pseudonymem – Ellis Peters.

Zrovna jsem si otevřela jeden ze svých nejoblíbenějších příběhů (Velké tajemství), když jsem se zarazila. Četla jsem věty popisující příjezd mladého Nicolase Harnage projíždějícího Předklášteřím, aby posléze zamířil do opatství svatého Petra a Pavla ve Shrewbury. A protože jsem nebyla příliš pozorná, vlezla mi do hlavy informace, že při oné jízdě byla zeď opatství vpravo.

Nevěřili byste, jak mě taková věc okamžitě postavila do pozoru. Jak to vpravo? Vždyť je to vlevo, ne? Pak jsem znejistěla. Znám se… pravo a levo prohazuju celkem pravidelně. Ale já jsem zeď opatství a střechu kostela prostě viděla vlevo! Honem jsem se o odstavec vrátila a přečetla jsem si to znovu. Jo, bylo to vlevo… Ta úleva!:))

Nad dalším zázvorovým čajem jsem se nad tím zamyslela. Uvědomila jsem si, jak mám prostředí svých oblíbených knih zažitá, skoro, jako by to byla má oblíbená reálná místa! Pamatuju si je, přizapomenu jen v případě, že jsem dotyčnou knížku už opravdu dlouho nečetla.

Přitom kolikrát vlastně ani nevím, jestli si to představuju správně. Vždyť já se dokážu i na mapky, kterými jsou některé díly „Případů bratra Cadfaela“ doprovázené, koukat s naprostým odosobněním. Prostě na mapě to nepoznávám:)) A nejde zdaleka jen o tyto knihy, takových imaginárních světů mám v paměti spoustu. Jenže teprve teď mě napadlo, jak moc nepřesné asi ty moje představy v mnoha případech jsou. A přesto na nich v duchu trvám!

Možná i proto se velmi, ale opravdu velmi bráním sledování filmů vytvořených na základě mých milovaných knih. Nejenže často dostane na frak děj a vyznění knihy, ale oni mi kazí i místopis! :) Zase mě tak nějak… zvenčí… napadlo, že by mi to mohlo být jedno, ne? Tak kouknu na film a zapomenu ho.

Jenže ouha, ono to funguje jinak. V mnoha případech je to podobné, jako když se po mnoha letech vrátíte na místa, kde jste byli jako děti šťastní. Jen málokdy najdete stejné kouzlo. Většinou je všechno mnohem menší, omšelejší, často změněné k nepoznání. A co myslíte – zapomenete v klidu na nový dojem, abyste se důvěřivě vrátili ke vzpomínkám? Možná ano, možná ne… ne vždy se to člověku chce riskovat! :)

(Věřili byste, že když jsem někdy na podzim roku 2009 projížděla autem přes Shrewsbury, že jsem se tam nezastavila? I když zrovna svítilo sluníčko. Jo, to byl přesně ten případ, netroufla jsem si:))

Přesto existují filmy, které mě nezklamaly – třeba Saturnin, Pýcha a předsudek (myslím film s Keirou Knightley) nebo celá trilogie Pána prstenů (tam jsem se tomu opravdu divila:)). Ale ve skutečnosti to moc často neřeším, protože jsem oddaný čtenář, kterého filmy nijak nelákají, se světy ve své fantazii v pohodě vystačím:))

 

A tak se dnes ptám na pár věcí, kolem čtení a knih:))

Čtete knihy jednou nebo se k některým rádi vracíte? Máte nějaké literární světy, kde je vám dobře a kam utíkáte, když se potřebujete na chvíli schovat před skutečností?

A pak jednu navazující: díváte se rádi na filmové podoby knih, které jste četli? Které adaptace se podle vás povedly a které spíš ne?

Aktualizováno: 14.10.2019 — 20:04

111 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Tak k otázkám: knihy čtu jednou, pokud se mi líbí, tak víckrát. Filmovému ani divadelnímu ztvárnění mých oblíbenců se nevyhýbám, někdy bývají lepší než kniha, někdy ne. No a moje nejoblíbenější (momentálně, za pár měsíců možná řeknu něco jiného jsou tři: Mistr a Markétka, Sto roků samoty a Parfém bláznivého tance, každou z nich jsem četla znova už mockrát. Mistra a Parfém mám i v originále, Sto roků ještě ne. Parfém je hezčí česky, překládal ho Tomáš Hrách, byl moc šikovný. Jinak na papírové knihy (beletrii) mám stop stav, už by se nám domů nevešly (knihy o umění kupujeme dál, těch není nikdy dost), takže běžnou četbu řeší čtečka. Mám v ní snad 400 knížek (asi víc), většinou bohužel přečtených , takže jsem se dnešní diskusí inspirovala a trochu nakupovala, zas bude co číst.

  2. Taky jste si v dnešní připomněli spoustu autorů a knih, na které byste si třeba jinak nevzpomněli? Já rozhodně ano…
    Plno. Třeba na Švýcarského robinsona bych si sama nejspíš nevzpomněla nikdy :) To už je strašně dávno, kdy jsem to hluboce prožívala! :)

  3. Knižky,knižky!! Nebudem znovu písať o tých,čo ste písali vyššie,všetko je pravda.filmové adaptácie nemám rada,vždy ma sklamú.
    Je ale jedna kniha,mali sme ju doma bola to pentalogia Upton Sinclair,dejiny sveta,Brany pekel otevřené,Dračí plémě…-mali sme to v češtine a pošlo do nenávratna-nevrátila sa k nám.Niekedy v 90 rokoch som ju videla v Prahe na Václaváku-v takom veľkom knihkupectne/myslím na rohu Vodičkovej/ ale bola veľmi draháa nemala som dosť obeživa.Vydalo ju nakladateľstvo v Liberci.Tá kniha ma uchvátila,románovo spracované vlastne dejiny 20.storočia po koniec II.WW.Poznáte ju?

  4. (inlove)
    Kdybych nosila klobouk, smekala bych jej na pozdrav téměř u každého příspěvku, snad jen u thrillerů a fantasy ne (i když fantasy díky Dede a Toře…)
    Z dosud nezmíněných oblastí bych dodala robinzonády. Jak nejsem příznivkyní adaptací, Plevův Robinson Crusoe se mi zadřel pod kůži a origo Defoeův (těch samohlásek pohromadě) mě už tolik nebral. Stejně tak Milion Marca Pola u mne bledne před Dobrodružstvím Marca Pola, autora si nepamatuju. Ale vraťme se k robinzonádám. Mám moc ráda Verneův Tajuplný ostrov a Wyssova Švýcarského Robinsona, toho hlavně pro popis rodinné soudržnosti. Dlouhá léta jsem se pokoušela sehnat knížku F. Marryata Deti z Nového lesa (Deti protože vyšla slovensky) a letos jsem ji konečně objevila na Uložto. Až na – z dospělého, až možná seniorského :-P pohledu – poněkud uspěchaný závěr jsem ji přečetla se stejným zalíbením, jako tolikrát v době, kdy jsem si ji opakovaně půjčovala v dětském oddělení holešovské knihovny. I tato knížka je svým způsobem robinzonáda.
    A k filmovým adaptacím: Po přečtení mi okamžitě přišlo na mysl zpracování Jany Eyreové s Martou Vančurovou a Janem Kačerem. Snad tím, že je černobílé, se podařilo udržet určitou tísnivost předlohy.

    1. Taky jsem měla ráda robinzonády. Četla jsem Robinzona od Plevy, byla to moje první knížka. Švýcarského Robinzona mám na půdě. Dokonce se mi dostalo do ruky pokračování, to už myslím napsal jiný sposovatel, a bylo to ještě naivnější, než ten první. Ale máš pravdu Tapuz, ta rodinná soudržnost a vědomí, že když se chce, tak to jde, byla velmi přesvědčivá.

      Takové Ransomocky byly taky svým způsobem robinzonády, ale jen trošku. Ještě vzpomínám na Zajatce Pardálí soutěsly.

  5. Byly doby, kdy jsem se k některým knihám vracela hodně.Mohla jsem leckdy i citovat. :-) V poslední době mne to nějak přešlo a ani nedokáži říct proč.Na dnešní téma jsem si udělala s Vámi takovou malou inventuru,hlavně na co všechno jsem už tak trochu zapomněla. Občas se ještě vracím k Paní Parkingtonové a jídlové orgie mne chytají,když pomyslím na všechno co u Maxe de Wintera (Rebeca či Mrtvá a živá )snídali,při pomýšlení mladé paní, kam to asi všechno nesnědené odešlo. :-) Měla jsem taky ráda detektivky Dicka Francise ale i mnohé jiné.Myslím, že jsem kromě Zeměplochy přečetla všechno o čem tu píšete. Taky byla doba, kdy jsem na čtení neměla chuť vůbec ale to už mne zase přešlo, už zase utrácím za knihy.Z nostalgie jsem taky v antikvariátech postupně zakoupila i dětské knihy z mého mládí a doslova si je doma hýčkám, no jo no, stáří je tady:-)Fantasy pro děti o Marušce Merryweatherové,jsem jen se sebezapřením dala kdysi vnučce.Na zfilmované knihy se raději nedívám,už mne jich hodně zklamalo, třeba Tichá dohoda nebo Sofiina volba,víc by se jich našlo, takže už ne.

        1. Žabí huby se u nás říká jednomu druhu cukroví, tohle je větší, opravdu pečivo typu buchet, může být i neplněné a používá se jako přílohové, gůgluj rozpeky a máš to.

          1. U nás (SČ) škebličky – máslové těsto, které mírně lístkuje, náplň z lískových nebo vlašských ořechů, obalené v cukru.

            1. No, ale to je cukroví, ty rozpeky/rozpíčky, to je pečivo (kynuté) a je větší než to cukroví, asi tak ve velikosti housky. Většinou se dělají neplněné, tenhle recept, který jsem narychlo našla, je zavádějící, omlouvám se, byl první, na který jsem natrefila a moc jsem ho nestudovala.

  6. Jasně, knihy, to je mor ;) . Poslední dobou je pořizuju hlavně do Kindlu, protože to už bychom se domů fakt nevešli.
    Ráda čtu asi všechno zmíněné, ale už pár let si coby pohodové čtení vybírám fantasy (nějak mi vyhovuje, že nemusím přemýšlet o reálných věcech).
    Miluju dlooouhé věci, ideálně ságy o mnoha dílech.
    Koho ještě tady nevidím – A. Sapkowski (miluju Geralta), Cynthia Harrod-Eagles (Dynastie Morlandů, to výjimečně fantasy není), Robin Hobb (cokoliv, ale není to úplně snadné, někdy bych ty postavy zabila), Patricia Briggs a Faith Hunter…

    1. Sapkowski – jednoznačně, i když je to hodně drsné. Patricii Briggs vždycky:)) A nejen Mercy a Annu… Aralorn je taky bezva… :)

  7. a vážně nikdo nezmíní Arthura Haileye ? Vždy´t ty jeho Kola,Hotel,Let do nebezpečí, Liek, Letisko, Přetížení….když jsme jezdívala do Prahy, do práce vlakem, hltala jsem ho jedním dechem…kolikrát jsem si až připadala,že se toho děje přímo účastním….

    1. Ale to víš, že jo, mám je skoro všechny, některé ještě ve slovenštině. Ale to se tu nedá vypsat všechno. :)
      Jo, a rozpíčky, co jdou rovnou do ledvin si taky pamatuju, někde byla diskuse, co to vlastně ty rozpíčky byly. Už si to nepamatuju.

    2. Arthur Hailey – taky jsem to hltala, ale nějak nemám potřebu se k těmhle knihám vracet. Možná mu křivdím :-) .

        1. První Haileyovka byla Hotel (slovensky, jak jinak tenkrát) a naprosto mne nadchla – to tak, že jsem si ji ještě několikrát přečetla. Pravda je, že ty další mne tak už neoslovily, ale přesto jsem měla období, kdy jsem na něm ujížděla.

          A perlička. Při maturitě jsem si vytáhla v ruštině podotázku „co děláš ve volném čase“. Protože tenkrát (a vlastně i teď) jsem nejraději četla, pohrdavě jsem nad otázkou pokrčila rameny „to dám levou zadní – prostě budu mluvit o čtení a jako příklad dám A. Hailey“ a pečlivě se připravila na první část otázky. Když došlo nalámání chleba a já ze sebe vychrlila, že V svabodnoe vrémja ja očeň ljubjů čitát. Moj lubímij avtor – … a auslág. Prostě jsem si na toho prokletého Arthura nevzpomněla. Nakonec mne zachránila Božka Němcovích, i když mi nikdo nevěřil, že bez ní neusnu (ale to mi trochu křivdili, její povídky jsem tenkrát taky četla jedním dechem).

          1. No a já v době,kdy jsem prahla těžce po spravedlnosti, jsem četla pořád Psohlavce a to prosím dobrovolně. :-)

  8. Milé dámy, když už se tady tak bavíme o knížkách: máte nějaké knížky, které ve Vás vzbuzují chuť jíst? (kromě již zmíněného soudce Ti). Já to mám od mala, a divím se, že nejsem širší než delší. Třeba takovej Robinson Crusoe nebo Ransomovky. Stačil jen kus suchýho chleba, posolit a už jsem mazala do keře, kde jsem měla naprosté soukromí. Naši mi totiž to jídlo u knížek vyčítali, a nechápali, že si násobím požitky. Nikdy jsem žádnou knížku nepoškodila.

    1. Hahá, zase jsem u Káji Maříka :D Jeho „jarská“ a nebo rozpíčky, co jdou rovnou do ledvin (rofl) dala bych si – obojí!
      Já při jídle čtu, zlozvyk, který mi vyčítali rodiče, pak manžel a dneska děti. Ale ony se ty požitky fakt násobí. A sednout si v zimě s knížkou a bonboniérou do křesla, to už je naprostá blaženost. kterou si dopřeju tak jednou za rok. Teda ty bonbony, knížku často :D

      1. To já večer takhle mívám taky. Ty bonbony dva nebo tři, nejvíc mandle v čokoládě, ale hlavně kus dobrého sýra. To je zase moje bonboniéra.

      2. Také patřím k hříšníkům, kteří čtou u jídla:)) U nás doma platí, že buď čtou všichni nebo nikdo… Takže třeba u snídaně bývá zvykem číst, u oběda ne :)

          1. Jo jo, číst si při čtení je ta největší slast. Když jsem přicházela domů ze školy a nikde nikdo, tak jsem si nejprve namazala tři krajice chleba sádlem a na to kydla tu rajče, tu hořčici, tu pažitku či ředkvičku či cibuli (dle sezóny), nakráje na pásky, sedla s knížkou ke stolu a zobala a zobala a zobala a bývalo to tak fajn – teda až na zimní období, to v kuchyni bývalo i devět stupňů, než se trošku rozhicovalo topení – jo, já měla studený odchov,a to doslova (rofl)

              1. Jednou jsem čekala na kamarádku před jejich domem. Byla otevřená okna a tak jsem slyšela hlas jejího tatínka. Zařval: „Při jídle se nejí!!“ (rofl)

    2. Já jako malá holka,když jsem četla, jak Malý Bobeš od Plevy dostal párek, tak jsem si ho musela také dát.
      Milovala jsem takové ty svlékací.

  9. A když už jsem tady zase po dlouhé době probírají knížky, tak bych se sem vnutila se svým opravdu hodně velkým OT. Já trochu ujíždím na thrillerech, vlastně ani nevím proč. Nedáte nějaké typy na spisovatele, něco už mám počtené, něco čeká ve čtečce, ale zase bych ji mohla přikrmit. Děkuji Dede

    1. Tak těm se posledních hodně let vyhýbám. Ale náhodou jsem zjistila (kindle daily deal – to je hrozná věc, obvykle knížky za 99 pencí, nekup to:)), že Nora Roberts se dala v posledních letech na thrillery a docela jí to jde. I když nejsou až tak strašlivé – možná proto jsem to dokázala přečíst. Jo… miluje masové vrahy :P nejvíc se mi líbil příběh z prostředí záchranářských psů – proč asi :D

    2. Co Lee Child? I když teda má taky rychle klesající tendenci… A i Lincoln Child, i když tam už všechny knížky nemusím, tak třeba Bouře se mi líbila.

  10. Knihy, aaaach. Už byl dán zákaz nákupu nových knih, protože je prostě nemám kam dát. Ještě, že je u nás knihovna a úžasná paní knihovnice. Taky se k už přečteným knihám vracím, Francise můžu číst pořád dokola. A knihy Barbary Erskinové – namátkou Žila jsem již před staletími – tak ty taky. Filmové zpracování mě téměř vždycky zklamalo, výjimkou je seriál H.Poirot, ta „prvorepubliková „atmosféra mě vždycky dostane.

    1. Koukla jsem na paní Erskinovou, kterou jsem doteď neznala a mám dojem, že mi v Kindlu zase něco přibude – díky:))

      1. Dede, já už leta nemám kam knížky dávat a čtečka je pro mne vysvobození, protože naši knihovnu už jsem přečetla a tahat se mi s tím někam jinam nechce.

      2. Můžu vřele doporučit, nemám od ní asi všechno, asi 6 knih, poslední úlovek -Půlnoc je osamělé místo.
        A ještě jedna oblíbená, od Stephenie Meyerové Hostitel.

          1. To je v češtině Žila jsem již před staletími, moje velmi oblíbená, jsem moc zvědavá jak se bude líbit. Že dáš vědět, prosím :)

  11. Zeměplocha mne potkala asi před osmi léty. Nadělila jsem MLP tři knížky. V době po usnutí dětí jsem si nedovolila zapnout ve vedlejší místnosti televizi. Moc se mi líbí. Dokonce jsem si Čarodějky na cestách koupila v originále. Ono je v zZeměploše spousta anglických reálií, které jsou nám cizí. Třeba, že drak spí na zlatém pokladu. Stráže a Karotka je skvělá pohádka.

    1. Já jsem mnoho skutečností ze Zeměplochy našla právě za pobytu v Anglii – třeba i ty pojízdné žebříky v knihovnách (Mort) nebo bílého koně na Křídě… :)
      Jinak mám knihy v češtině i v angličtině (toho místa v knihovně!:)) a bez rozpaků přiznávám, že v češtině jsou pro mě nějak hezčí:)) A nejde o porozumění, jde o ten geniální překlad pana Kantůrka :)

      1. Kdysi jsme se chtěla naučit překládat jako on- a pak jsem se začala živit něčím jiným, neb mě to živí lépe :)

        1. Obávám se, že je až příliš mnoho běžných profesí, které tě uživí lépe než překládání beletrie… :x

        2. Pan Kaplan má třídu rád ( když jsme u těch překladů :D ), To se snad ani nedá přeložit, to musel Pavel Eisner vymyslet znova! Nevím, neumím anglicky, ale tu knížku taky miluju!

          1. No, já Kaplana četla přeloženého panem Přidalem i panem Eisnerem a přiznávám, že Přidal se mi líbí víc. Možná je to tím, že přece jenom ta němčina v nás už tak nerezonuje, jako za pana Eisnera (jeho Kaplan mluvil takovou německou češtinou). Přidalův mluvil způsobem „co slyším, to řeknu“ … jeho „šišbardon“ mne bere ještě dnes. Nebo „…aspoň o píďu“ – to používám furt.

            1. A což Telemanovy vrata?
              Oba pánové převedli knížku úchvatně. Moc bych si přála získat Eisnerovu verzi (Přidalovu mám) i originál. Porovnávala bych si… :-)

          2. Tak to je jedna z hodně mála knih, u které jsem se smála nahlas – co smála, řezala smíchy. A protože jsem ji částečně četla v tramvaji (jezdila jsem z Mostu do Litvínova), připadala jsem si jak blázen (rolf)

  12. Jo, ještě mám další favority, Pilíře země a Na věky věků. Filmové zpracování Pilířů docela ušlo, Na věky už méně,ale přesto se a ně občas podívám.

  13. S tím místopisem v knihách to mám obdobně, je to úplně obsese.:P
    Jednou jsme se s kamarádkou děsně pohádaly o uspořádání ulic městečka z naší společně nejoblíbenější knihy Jako zabít ptáčka, ječely jsme na sebe a čmáraly plánky a zběsile mlátily pěstí do stolu. Nikdy jsme se nedohodly.
    A ve filmu to bylo úplně jinak a dost mi zklamal, přestože tam hrál úžasný Gregory Peck. :)

  14. Taky mám knihy, které čtu opakovaně, některé dokonce mnohokrát. Je to široký záběr – od detektivek přes klasiku českou i světovou, starší i novější, až po thrillery, romantiku, válečné příběhy, no prostě blíže nespecifikovatelná všehochuť. Když mě prostě kniha zaujme, tak mě zaujme, a nezáleží na tom, co je to za žánr. Některé už tu byly zmíněny, třeba Agatha Christie a její Poirot, ale i jiné její slavné postavičky, Dorothy Sayersová a její lord Peter Wimsey, Ellis Peters a její bratr Cadfael. Několikrát jsem četla třeba Paní komisarku od J.Š.Baara, kterou tu zmínila Míša, řadu knížek od B.Němcové a svou hvězdu mezi českou klasikou – Zapadlé vlastence od K.V.Raise, to je prostě moje kniha knih a moje útočiště, a hned po ní následuje Germinal od E.Zoly, tu jsem četla taky už několikrát a těším se, až zase nastane ta chvíle, kdy ji znovu vezmu do ruky. Betty McD., špionážní romány Daniela Silvy, několik knížek Patricka Modiana – ty pro mě mají neodolatelnou atmosféru, některé pohádky – třeba Krása nesmírná, kterou tu zmínila Matylda, se mi už doslova rozpadá pod rukama. Nejvíce přečtení má na kontě asi Léto s pihatou pannou od slovenského autora Andreje Chudoby (Leto s pehavou pannou), docela neznámá knížka neznámého autora, která mě uchvátila bůhvíproč, a jsem ochotná ji číst kdykoli znovu a znovu.
    Filmové podoby knih mi nevadí, ráda se podívám, ale i tak si uchovávám svou původní vlastní představu. Někdy je to i naopak, nejdřív vidím film, který se mi líbí, a proto si pak přečtu i knihu, a v tom případě mám představu podle toho filmu – typicky třeba Slavnosti sněženek. Nebo Bídníci – Jean Valjean je pro mě Lino Ventura a nikdo jiný, i když jsem jich viděla víc a i jiní byli dobří, ale na L.V. prostě nikdo nemá :D .
    Omlouvám se knihám, které jsem neuvedla a na které jsem si honem nevzpomněla, je jich řada. Ty uvedené jsou jen ty, které mě teď právě napadly.

  15. Jsem všečtivec, knihy jsou pro mne jen dobré nebo špatné. Myslím, že dávám přednost ženským autorkám, ani nevím proč. To jsem si uvědomila nedávno, když jsem zjistila, že pátá kniha je zase od ženský. Vlastně i ten Kája Mařík, po kterém někdy znovu sáhnu, je psaný ženskou rukou.
    Na zfilmované knihy se dívám málokdy, moje vlastní představa se mi líbí víc. Jo, semtam zabloudím na Poirota, ale to kvůli Suchetovi, je výborný. Jen mi vadí český dabing. Nic proti hercům co ho dabují, ale není to TEN David Suchet! Jeho anglické staccato mi chybí.
    Jinak máme mírný zákaz nákupu nových knih. Všechny police v knihovně jsou zaplněny a knihy se začínají pokládat všude jinde. Nahoru, dolů, dopředu, dozadu. Pak stejně jeden nenajde knihu pro kterou přišel a vezme za vděk tou na kraji. Je to problém, protože knihy se přece nevyhazují!!

    1. Jano, s těmi ženskými jsem to zjistila taky – a vlastně ani nevím proč. :)
      Knihy se nevyhazují je děsná zásada. Pořád plánuju, že aspoň některé dám do knihobudek, ale zatím jsem se neodhodlala. Ale díkybohu za Kindle, tam mám už asi 220 knih a pořád není větší! :P

      1. Hmmm, od ženské autorky miluju třeba Zimní slunovrat- od Pilcherové. A pokud jde o romány o ženách, mezi moje oblíbence patří Paní Parkingtonová.

  16. Taky se vracím ke knížkám, které už jsem několikrát přečetla. Nevadí mi, že třeba u detektivek znám rozuzlení, čtu je kvůli atmosféře. Takhle jsem přes léto přečetla po delší době celého Francise. Ale mám několik knih, po kterých sáhnu, když mi není dobře na duši. Říkám tomu Knihovnička útěchy. Je tam Betty McD, Šmídovo Údolí čistých radostí, Saturnin, Muž se srdcem kovboje, Cirkus Humberto a jiné. TV zpracování Saturnna i Cirkusu se mi líbilo. Zato filmové zpracování mého oblíbeného Ranhojiče na mě působilo až směšně. Scénárista tomu ději dal ránu do vazu. Z původního děje tam bylo tak 5%, zbytek byl o něčem jiném. A tuhle knížku spolu se Šamanem taky tahám opakovaně z knihovny. A taky Vondrušku, nebo M. Connellyho. Nemůžu tu všechno vypisovat, takže ano, patřím k těm notorickým čtenářům, kteří se vracejí k mnohokrát přečteým knihám.

    1. Tak Francise mám komplet a moc jsem ho milovala. Jenže si na něj už netroufám… trochu se bojím, že to kouzlo může zmizet.
      A díky za připomenutí Šmídových čistých radostí – ty jsem četla mockrát a můžu je číst dál. :)
      Na Šamana a Ranhojiče bych se neodvážila nikdy jít do kina – ty knihy jsou tak úžasné a komplexní, že se podle mně dají zfilmovat jen velmi povrchně…

      1. Ranhojiče jsem si plna zvědavosti stahla, zkoukla a smazala. Nechápu, proč scénáristé musí do úžasné předlohy mermomocí procpat svoje představy. To by si měli autoři děl ohlídat (já vím, Noah Gordon už nemůže). Ale např. M. Connelly si série s Harrym Boschem hlídá, a je to unát.

    2. Tečko, mám skoro stejnou Knihovničku útěchy jako ty, Jen tam mám navíc ještě Káju Maříka, to když je mi fakt zle. Je v něm tolik pohody a laskavosti, že to léčí duši. A Francise mám komplet a čtu ho dokolečka dokola :D
      Taky se ráda vracím ke knihám Egypťan Sinuhet, Když nastaly deště nebo k Herriotovi.

      1. No jo, na Herriota jsem zapoměla, zrovna tak na Patricka Taylora a jeho příběhy venkovských lékařů. Ale fakt jsem nemohla vypsat všecho. :)

        1. já zas zapomněla na Charlese Dickense a jeho Vánoční koledu, ta natočená verze od Zemeckise 2009 je taky skvělá! A překlad Vodral a Vydřigroš…to nemá chybu….

  17. Tak já jsem známá tím, že čtu knížky pořád dokola… Dokonce v knihovně si vždycky pujčím i knížku, kterou jsem už měla, a vždy po ni sáhnu jako první. Je to taková jistota (rofl) … A vůbec mi nevadí, že je to detektivka. Ano, A. Christie nebo R.L. Stevenson (jeho povídky Klub sebevrahů) či Gulik a Soudce Ti… to už člověk nečte kvůli zjištění, kdo je vrah, ale kvůli atmosféře a oblíbeným hrdinům.

    Co se týká filmových adaptací – jsem přesvědčená, že Menclovo ztvárnění Hrabalových povídek je naprosto famózní. Postřižiny jsem prve viděla a až pak četla a stávalo se mi, že v hlavě mi zní filmové hlasy, jako by mi tu povídku četli představitelé jednotlivých rolí. Proto mne mrzí film Obsluhoval jsem anglického krále, který mne opravdu zklamal. Jinak Poirot a David Suchet – super, zato Ustinov ne! A Tři Mušketýři a M. York jako d´Artagnan taky paráda. Jinak většinou filmy nedosahují velikosti knížek … ještě tak Emma z produkce Hallmark

    1. Kdykoliv čtu soudce Ti, začnu mít chuť na rýži se smaženou zeleninou:))
      Film Postřižiny mi přijde ještě lepší než kniha, což už je co říct. Ale on je fakt skvěle udělaný…

  18. Mockrát očtenou mám Zeměplochu. Ta se mi prostě strefila do vkusu a mám ji ráda i ve filmové podobě (skoro v každé si Terry Pratchett zahrál nějakou miniroličku). A Maškarádu miluju i jako divadelní představení (kdysi dávali záznam). Podobně jsem dřív očetla Saturnina a ten se mi líbil i jako seriál, ze kterého pak sestříhali film. Taky Pán prstenů- to jsme četla mockrát a film se mi líbil- vznesla jsem jen námitku, že mi sebrali Toma Bombadila. A mockrát jsme přečetla některé pohádky, ke kterým jsem se vrátila i jako dospělá. Od Němcové, Princezna holubice, Krása nesmírná. Jo a taky Tři mušketýry- tam mě nezklamala filmová verze s Michaelem Yorkem. Zmíněného Forsytha mám přečteného komplet a je fakt dost dobrej, ale filmy ne. Bratr Cadfael- jo četla jsem několikrát, ale stejně dobrá je i sestra Fidelma a momentálně Hříšní lidé království českého.

    1. Ach ano, Pratchettova Zeměplocha je u nás v rodině natolik populární, že přešla do běžné mluvy – mnoho z hlášek. Jen Martinovi, který ji nečte, musíme s dětmi někdy vysvětlovat, o co jde. Ale popravdě už je tak vytrénovaný, že to většinou pozná sám (i když to nečetl:)) Na filmy jsem si nikdy netroufla…
      A máš pravdu, mušketýři s Michaelem Yorkem jsou nej i pro mě:))

      1. Ta verze s Michelem Yorkem je totiž hodně věrná v kostýmech- pro mě studijní materiál :) Na začátku druhého dílu se svlíká mylady de Winter a to byl v době, kdy internet ještě neposkytoval tolik informací, velmi cenný soubor informací- třeba že má pod sukní takové to zavazovací „jelito“ :)

          1. Kuba kdysi dostal od kamarádky nějakou vytištěnou publikaci „Naučte se učit“ nebo tak nějak se to jmenovalo. A ta tvrdila, že potřebujeme základní síť informací, které poskytne obvykle škola, a do ní se pak přidávají informace získané jakkoliv- třeba i z filmů. Jen je musíme umět vyhodnocovat :) Takže já jsme vyhodnotila tyhle Tři mušketýry jako uvěřitelné a studovala jsem to :)

      2. No jo, děvčata, tady je jasně vidět, že jste mladší ročníky! :) Pro mě nejlepší d´Artagnan byl Gérard Barray ve verzi natočené v 60. letech, podle mě i typově víc odpovídal postavě temperametního Gaskoňce než blonďák Michal York. A ten jeho neodolatelný úsměv! I když jsem pak vzala na milost i verzi s Yorkem, byla asi celkově líp udělaná. A byl tam zase přesný Richard Chamberlain coby Aramis.

        1. No Hančo, souhlas, Tři mušketýři s Barrayem, to byla moje srdeční záležitost. Naši zase preferovali mušketýry z roku 1953, s Georgesem Marchandem v roli d´Artagnana. Protože to byl film zase z jejich mládí.

  19. Jsou knihy, které čtu pomalu dokola a nikdy se mi neomrzí. Asi tak, jako když koukáme na náš milovaný film Periskop nahoru a dolů…(jak já miluju tuhle práci). Většinou mne filmové adaptace zklamou, protože má osobní představivost je určitě lepčejší, než toho režiséra. Zářný příklad je Jurský park – tam je kniha naprosto o něčem jiném, než film.

    1. Knihy, co člověk čte pořád dokola se vlastně stávají přáteli… někteří mí knižní přátelé už jsou pořádně dodrbaní, jako například Kapitán od Borchardta – to byl paperback a dnes je už hodně poslepovaný. Ale nedala bych ho! :)

  20. Já se také ráda vracím po čase už k přečteným knihám.

    Takhle se pravidelně cca po roce vracím k trilogii Jindřicha Šimona Baara tj. Paní komisarka, Osmačtyřicátníci, Lůsy.
    V Klenčí jsem byla a viděla tam místa o kterých Baar psal a nebyla jsem zklamaná. Docela to odpovídalo mojí fantazii.

    Letos jsem koupila vnoučkovi k Ježíšku knížku Děti z Bullerbynu a přiznám se, že si jí teď před spaním čtu. Naposledy jsem jí četla v dětství. Ale líbí se mi to moc i teď.

    1. Vidíš Míšo, vsadím se, že pan Baar by měl radost:)) Já jsem většinu našich klasiků četla (co nám škola zadala:)), ale k máločemu se vracím. Výjimkou je Eduard Bass a Cirkus Humberto. To můžu vždycky:))

      1. no vidíš a spousta lidí to četla až když viděla seriál…. porotže Bass byl v povinné četbě ve škole a tam to četlo jen pár lidí…takž ekdyž se u seriálu dohadovali,jak to bude dál,jen jsem se usmívala…

        1. Já jsme Cirkus Humberto znala až později, ale jako knížka byl úžasný. V jinak velmi dobrém seriálu mi strašně kulhala postava Helenky :)

  21. Mám pár knih, ke kterým se vracím, protože pokaždé v nich objevím něco nového.
    Mám pár knih, ke kterým se nikdy nevrátím (a přesto je opatruji) – ty si uchovávám pro ten pocit úžasu a nadšení z doby, kdy jsem je četla (v dětství, mládí..:o))).
    Vím o jediném filmu, který naplnil mé představy o literárním díle (povídku B.B. Longyeara z roku 1979 MŮJ NEPŘÍTEL zfilmovali roku 1985 v hlavní roli s Dennisem Quaidem).
    A jediný seriál vysoko předčil mé představy – Hercule Poirot díky vynikajícímu D. Suchetovi.
    Jinak se na zfilmování mé oblíbené četby moc nedívám, jelikož dobrá Sci-fi je v podstatě nezfilmovatelná – a to jsem viděla Já, robot a Solaris.
    Je důležité, že četba podporuje fantazii, představivost a v neposlední řadě umožňuje odreagování a odpočinek ve světech, které známe, i v těch neznámých.

    1. Alčo, mám taky dost knih, které člověk prostě musí přečíst ve správném věku, jinak se okouzlení nedostaví – u mě to jsou třeba Dumasovy knihy… :) No a Karla Maye si taky člověk musí začít užívat někdy v deseti, jedenácti… aby mu mohl propadnout:))

      1. Jo, a zrovna tak Verneovky :D
        Četla jsem je jako malá holka, dokonce opakovaně. no, možná bych si nějakou dala i dneska! A stejně tak Zane Grey.

  22. Zrovna mám otevřený Den pro šakala od Frederica Forsytha. Není to tedy kniha pohodová, ale je naprosto skvěle napsaná. Všechny postavy jsou tam opravdu z masa a kostí, přesně motivované a naprosto pravdivé (ve smyslu uvěřitelné jednání i motivace). Má dvě filmové adaptace – francouzskou, která je hodně doslovná a líbila se mi, a americkou, kterou nevytrhl ani Bruce Willis coby Šakal (komisař je tam typově zvolen naprosto špatně). Nicméně u této si myslím, že jediná shoda s předlohou je v tom, že se Šakal ostříhal a přebarvil. :)
    Jinak občas opravdu ráda otevřu nějaké knížky svého dětství s dětmi a v tomto skupinovém čtení to zase má to stejné kouzlo jako zamlada.

    1. Tak Den pro Šakala znám taky pomalu nazpaměť a francouzská filmová verze mi akorát padla do mých představ.

      1. se k Vám přidám, ano francouzská verze je skvělá… Den pro Šakala, když jsme četl aprvně, byl ajsme do toho tak zažraná,že když zazvonil telefon, zvedla jsem sluchátko a zblble zahlásila Ici Chacal? Ici Valmy..a na druhý straně se ozvalo – ty vole! a pak to někdo položil….

    2. JJ, to ti závidím :) Moji kluci nějak nikdy neprahli po tom, co jsem milovala já – asi proto, že u mě to bylo skoro vždy dobrodružství se spoustou přírody, což je nebralo. Věřila bys, že je absolutně minul nejen třeba Seton, ale třeba i Curwoodův Vlčák Kazan??? :D

  23. Ráda se vracím k některým knihám, vypisovat je na mobilu nebudu. Filmy moc nemusím, moje znalost filmů je mizivá. Co mě baví, jsou faktografické knihy, historické, vyhledávám ty o životě běžných lidí. O šlechtě se toho napsalo dost, běžný život tak na výsluní není. Ale poslední dobou dost četbu zanedbávám. Snad čas na knihy zas přijde.

    1. Dřív se historické knihy o životě obyčejných lidí hrozně špatně sháněly. Vím, že jsem si jednou nadšeně koupila něco, co mělo být detailní pohled do života středověkých měšťanů. Byl detailní, středověký a psaný tak, že se to nedalo číst. :P V podstatě jsem věrná hlavně toulkám českou minulostí, to je geniální dílo :)

  24. Mám několik knih, ke kterým se vracím, mým světem je Arrakis (Duna), potom miluju zemi v podobě plochého disku,spočívajícího na zádech slonů, stojících na želvě A’Tuin, všechny její světadíly a obyvatele a když potřebuju být malou holkou,sáhnu po Kájovi Maříkovi.. oblibuju soudce Ti a Hodžu Nasredina.
    Filmová podoba Duny mne zklamala, Zeměplošské filmy se mi líbíly,Káju Maříka si představuju,že by mohl někdo udělat jako animák… pochválím filmovou podobu Pána prstenu, ale raději si to nespojuju, režisér a scénárista mají odlišné představy…

    1. myslím, že se hodně shodneme – kromě Nasredina, toho neznám :)
      Duna mě fascinovala, četla jsem ji taky víckrát. Ale do mého „zlatého fondu“ nepatří:))

  25. Taky mam knihy, ktere ctu znova a znova – a v mem pripade taky detektivky. Od Rexe Stouta. Zapletky samozrejme uz znam (nanestesti jsou casto pritrouble, radsi o nich neuvazuju; nastesti o ne vlastne nejde). Ale on na ne dokaze navesit spoustu fantastickych postrehu. Zkuste treba Pohrbeneho Cesara, nebo Ligu Vydesenych.

    1. Jo, zrovna nedávno jsem zase sáhla po 3x … Nero Wolfe. Archie Goodwin je můj velký oblíbenec, navíc je to velký fešák (aspoň tak si ho představuju)…

    2. Jo, četla jsem jich od něj dost a užila si je – jen člověk má při čtení každou chvíli hlad! :D
      Podobně jsem kdysi četla taky 87. revír :)

      1. Jo Steve Carella byl taky hrdina mé puberty :-)
        Já se přidám k ostatním – četla jsem skoro všechno, co bylo uvedeno přede mnou, a ještě přidám mého oblíbence Ludvíka Součka, od něj mám myslím všechno co vyšlo, A.C. Clarka, toho mám taky skoro komplet a třeba z detektivek je kromě geniální Agathy CH. taky skvělá Ngaio Marschová – detektivky z uměleckého prostředí, divadlo a malířství. A kdo máte rádi Soudce Ti, tak mám doma čtyři knížky od I. J. Parkerové – detektivní příběhy ze starého Japonska, kde vyšetřuje zločiny mladý úředník Akitada Sugavara. Jsou čtivé a člověk se poučí zase o jiné kultuře. A protože miluju i starověký Egypt, tak ještě Paula Dohertyho a jeho sérii o soudci Amerotkem. Jinak u některých oblíbených knih – třeba Stoletého staříka – vím že je natočený film, ale nenašla jsem odvahu se na něj podívat, protože je to pro mě nezfilmovatelné dílo. Zatím co si pamatuji, tak jsem nedočetla jedinou knížku – ne z důvodu, že by mě to nezaujalo, to se vždycky ke knížce časem vrátím a dám jí ještě šanci, ale protože ta atmosféra té doby, o které vypráví, byla tak strašná a já to nedala. Bylo to Dítě č. 44. Film byl taky natočený, ale nedívala jsem se. A k tématu – knížky se nevyhazují, maximálně darují dál, ale to se mi nikdy nepovedlo, když už ji jednou mám, tak ji nedám :-) A knihovna stále bobtná, už jedu druhou řadu, brzo přijdou na řadu nástavce…mor byl v devadesátých letech, kdy táta dělal ve Sběrných surovinách v jednom speciálním provozu a když v zimě nešlo pracovat, protože nebyli schopni vytopit halu, tak bývali přesunutí do výkupu a k trhačce. Tam jsem za ním občas chodila a když přivezli nějakou pozůstalost nebo z nějakého nakladatelství celé palety knížek určených k likvidaci, jé to byl ráj! Celé odpoledne jsem se v tom hrabala a nanosila domů skvosty…Tajnosti pařížské, Královna Margot, Čachtická paní, staré Vernovky, Maupassanta, úžasné knížky z nakladatelství Josefa Vilímka před první sv. válkou…pak jsem četla novější vydání a byla jsem šokovaná, jak byly očesané…třeba Tajnosti pařížské mám v deseti dílech a vydání z roku 75 je slabá knížečka formátu A5…:-) A u nás před sametem bývala tiskárna Polygrafia, kde jsme od 14 chodili na brigádu, byla to tiskárna na export – bylo to trochu problém, něco propašovat ven, ale mladý člověk je vynalézavý – tam se tiskly nádherné věci, které nikde v knihkupectví nebyly – encyklopedie s fotografiemi, pohádky, dětská bible s nádhernými obrázky, kuchařky – no ale třeba encyklopedie ptáků v holandštině, kuchařka v dánštině :-)

        1. Eh Minko, vidím, že jsem měla kliku, že jsem neměla tatínka u výkupu papíru – a knih. To bych se už domů fakt nevešla:))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD