LITERÁNÍ PODZIM NA DEDENÍKU – Tora: Vojtek

Povídka, vzniklá z literárního cvičení: Napište krátký fantasy příběh o stopaři. Napsala jsem, a po jeho přečtení mi několik lidí řeklo: Ale my chceme vědět, co bude s Vojtkem dál? Zájem mě příjemně překvapil, a tak jsem později příběh dopsala. Povídku jsem po dokončení poslala do soutěže Klubu Julese Verna O nejlepší fantazy 2017 a světe div se, Vojtek postoupil do finále a já se díky němu mohu honosit titulem Lady Řádu fantasy (opravdu jsem na Lady byla pasována, v pokleku a mečem!).

 

Vůz tažený dvěma znavenými koňmi se zvolna sunul zarostlou cestou. Matyáš, urostlý muž, sedící na kozlíku, však měl pro strach uděláno. Očima přejížděl vysoké skály i zaříznutá údolí. Kraj jako dělaný pro lapky a koněberky, pomyslel si a pohladil sekyru, položenou na klíně. Tady nebude o práci nouze. Přemýšlení mu přetrhl výhled za zatáčku, kde se vyjeté koleje napojovaly na širokou cestu. Konečně! Do setmění by mohl být pod střechou.

Koně si ulehčeně odfrkli, i oni pocítili, že se blíží konec dnešní pouti. Opřeli do postraňků s novým elánem, ale najednou polekaně hodili hlavami. Zezadu zazněl dusot kopyt a vůz předjela trojice ozbrojených mužů. Vzápětí přitáhli svým koním uzdy a postavili se povozu do cesty.

„Kdo seš? Kam jedeš?“

„Co je ti po tom?“ zahučel obr na kozlíku a významně položil ruku na sekyru.

„Jménem knížete z Bergenu! Hledáme pytláka. Ukaž, co vezeš!“

„Nemáte právo lézt mi do vozu! Mám v něm osobní věci, stěhuju se na hrad. Dostal jsem tam práci.“

„Tesař,“ mrknul znalecky první z mužů po vozkovi a strhl plachtu, kryjící vůz.

„Co si to dovoluješ, ty…“ začal se ohrazovat se Matyáš.

„Mám tě! Já to věděl!“ zařval jeden z jezdců, nahnul se a z vozu vytáhl malého, asi desetiletého chlapce. „Já ti ukážu, pytlačit!“

Matyáš strnul. Kde se tam ten kluk vzal?

Chlapec se mezitím zmítal v ozbrojencových rukou. „Au! To bolí!“

Muž na kozlíku měl na rozmyšlení jen pár chvil, ale když viděl, jak stráž s chlapcem zachází, nezaváhal a velitelsky zahřměl: „Nechte mýho syna na pokoji!“

„A ty seš kdo, že nám chceš poroučet? To je určitě von!“

„U mne hledáte pytláka? Jste padlí na hlavu?“

„Ty cháme,“ rozpřáhl se zbrojnoš, „já tě…“ zvedl zbraň.

Matyáš se vztyčil, sáhl za sebe a vytáhl široký meč s tupým hrotem. „Jsi slepý? Nevidíš stuhu? Nebo tak tupý, že se chceš mermomocí bít s vaším novým katem?“

Jezdci strnuli. Rudé stuhy na mužově kabátci si všimli až nyní. Kat! Nečistá osoba!

„Jak jsi v našem kraji dlouho?“ zarazil se zbrojnoš a sklonil meč.

„Druhý den. Na dnešek jsem… jsme spali v hostinci na soutoku. Můžete se tam přeptat. Určitě si vzpomenou.“

O tom nikdo ze strážných nepochyboval. Na setkání s katem nikdo hned tak nezapomene. Jestli tvrdil, že tam spal, určitě nelže.

„Pytlák nám tu řádí už dlouho,“ zabručel velitel. Pořád ještě si chlapce, už opět se krčícího na voze, důkladně prohlížel. „Máme rozkaz hledat malýho kluka. V knížecích lesích nikdo pytlačit nesmí!“

Kat přikývl. „Mně to nemusíš vykládat. Proč myslíš, že tu jsem? Váš pán chce v zemi pořádek. Mít k tomu po ruce mistra ostrého meče se hodí.“

„Tak,“ pokýval hlavou velitel. „Jedem,“ zavelel. Naposled se úkosem ohlédl po katovi a pobídl koně co klusu.

Když byla ujíždějící trojice dostatečně daleko, Matyáš se na chlapce zvědavě zadíval. „Podívejme, co se mi vylíhlo ve voze. Tak pytlák?“

Kluk se na obra nesměle usmál. „Děkuju, pane. Jen pár zajíců… měl jsem hlad.“

„Co rodiče?“

„Já…“ dítě ztěžka polklo. „Maminka umřela v zimě a táta už dávno.“

Matěj se zarazil. Tohle zrovna slyšet nepotřeboval. Chtěl kluka s důrazným pokáráním vrátit rodičům a na celou věc rychle zapomenout.

„Vůbec jsem neslyšel, že bys mi vlezl do vozu. Ty budeš asi pěkný ptáček, poslouchej. Správně jsem tě měl vydat, víš to? Kdybych to udělal, byl bys první, koho bych na hradě dostal do rukou. Víš, co čeká pytláky? Minimálně cejch. Určitě pranýř. Jestli je váš pán tvrdý, tak možná i oprátka.“

Kluk se roztřásl. Výčet trestů, podaný nejzasvěcenější osobou, ho vyděsil.

„Já… pane… já už nebudu pytlačit, nikdy, přísahám!“

„To rád slyším,“ přikývl Matyáš. „Nerad trestám malý děti. Tak mazej. Chci být brzo na hradě, jsem na cestě celý den.“

Kluk seskočil z vozu a zůstal smutně stát.

„Nemůžu jet s váma?“

Matyáš zavrtěl hlavou. „V žádným případě. Moje práce je krutá a tvrdá. Taky nezapomeň, že jsem osoba nečistá. Nikdo se se mnou nestýká, pokud nemusí. To není život pro tebe. Běž a vrať se domů.“ Práskl bičem, koně zabrali, vůz sebou trhl.

„Pane…“ Stál na cestě jak hromádka neštěstí. Hleděl za odjíždějícím vozem a do očí se mu tlačily slzy. Poprvé od chvíle, kdy přišel o rodiče, se ho někdo zastal. A teď mu ten člověk ujíždí… Rozhodl se.

„Pane! Pane! Mně nevadí, že jste kat a budu dělat cokoli, budu pomáhat, opravdu…“ rozběhl se za vozem, který už mezitím ujel kus cesty. Přes slzy pořádně neviděl, přehlédl kámen, zakopl a rozplácl se jak dlouhý, tak široký. Bolest v noze ho schoulila do klubíčka, objal si bolavé koleno a rozplakal se nahlas. Neslyšel, že vůz zastavil, nevnímal ani kroky, které se pomalu blížily. Vnímal jen své utrpení, svou samotu. Svět se mu zdál chvíli docela i hezký, o to tvrdší bylo odmítnutí. Utápěl se v žalu, když v tom najednou cítil, jak ho kdosi zvedá a bere do náruče.

„Nejsem si jistý, jestli dělám dobře,“ bručel Matyáš, kdy ho nesl k vozu. „Možná dělám obrovskou chybu, život v katovně není pro každýho.“

Chlapec ani nemukal. Přitisknutý k širokému hrudníku přerývaně oddechoval.

„Ukaž nohu,“ posadil ho kat na kraj vozu. „Odřený a naražený koleno, zlomenýho nemáš nic. Za chvíli to přebolí.“ Povzdechl si. „Jak se jmenuješ?“

„Vojtek, pane.“

„Tak co s tebou, Vojtku?“

„Prosím,“ zašeptal chlapec. „Vezměte mě s sebou. Budu vám věrně sloužit. Já… zpátky už nechci.“ Podíval se na muže uplakanýma očima. „Ztratil jsem váček.“

„Cože?“

„Vždyť já bych si toho zajíce ani nemohl upíct,“ drmolil rychle Vojtek. „Ztratil jsem váček se škrtátkem a nožíkem,“ potáhl nosem. „Já už nemám vůbec nic,“ rozplakal se znova. Jeho největší ztrátou byl velký barevný knoflík, který mu zůstal na památku po mamince, ale na to ještě nechtěl ani pomyslet, natož to vyslovit nahlas.

Matyáš zíral na hubená, pláčem se zmítající ramínka jak na zjevení. Vůbec nevěděl, co udělat, aby ten bolestný vzlykot ustal. Chytil chlapce za ruce, lehce s ním zatřásl.

„Přestaň brečet! Slyšíš? Nebude to jednoduchý, počítáš s tím? Nebudeš mít žádný kamarády. Nikdo si s tebou nebude chtít hrát. Moje práce je špinavá. Navždy se vyčleníš.“ Zarazil se. Co to tu tomu klukovi vysvětluje? Vojtek nemá kam jít. Je očividně nešťastný a navíc hubený, že bys mu na žebra mohl melodii brnkat. A on, Matyáš, je taky osamělý. Žádná z žen, které poznal, s ním nechtěla sdílet život. S katem… „Jestli máš teda dost odvahy, pomocníka bych bral. Ale už žádný pytlačení, rozumíš? Ať na tebe jako knížecí kat nemusím nikdy sáhnout ve zlým!“

Vojtkův svět se rázem znovu rozsvítil. Přes slzy se na Matyáše usmál. Kat…. Bylo mu to jedno. Důležité je, že už nebude sám.

Koně se opět rozjeli. Na kozlíku vedle vousatého muže trůnil malý hubený kluk. Po chvíli se opatrně přitiskl k boku svého velkého ochránce. Matyáš se usmál a levou rukou objal svého nového pomocníka.

„… a pak jsem utíkal do svahu a nahoře na Uhlířské jsem to vzal přes Hřbitovní rokli, tam se koně nedostanou, víš… když už jsem je potom za sebou neslyšel, tak jsem si sedl, jako že si odpočinu…a váček byl fuč a zpátky jsem pro něj nemohl, vždyť ani nevím, kudy jsem letěl… hnali mě jak psa… nechal jsem ho tam, zajíčka, lišce nebo kuně, bylo by ho škoda. Ten ti měl tak hebkou srst…“ Vojtek drmolil a drmolil, odvaloval tím všechny křivdy i strasti poslední doby. „Kdyby sem to byl věděl, tak sem ho tam nenechával, víš, měli bysme večeři…“

Kat se po dlouhé době opravdu od srdce zasmál. „Věř tomu, že to poslední, co bych chtěl, aby ti vojáci v mým voze našli, by byl ten tvůj zpropadený zajíc. Radši mi pověz, kdes žil předtím, než ses stal obávaným knížecím pytlákem,“ dloubl svého nového společníka vesele loktem. Ten se na chvilku zarazil, ale netrvalo dlouho a opět se cestou rozlehlo veselé dětské štěbetání.

Když se večer do katovny stěhovali chudý Matyášův majetek, jako by se znali už roky.

Kat a jeho pomocník.

Kat a jeho syn.

 

***

 

Léto dalšího roku bylo zvláštní. Dusná horka střídaly silné bouře, provázené prudkými lijáky a místy i krupobitím. Matyáše s Vojtkem jedna taková zastihla při cestě do vzdálené vesnice, kde – snad horkem – uhynulo několik dobytčat. Vojtek si poprvé vezl vlastní ostrý nůž – Matyáš mu ho koupil na posledním jarmarku. Chlapec se neustále jednou rukou dotýkal opasku, na kterém měl nůž v pochvě zavěšený.

„Pravý lovecký tesák,“ pokýval hlavou Matyáš. „Vybral sis dobře. Patří ti právem. Však už máš na něj věk.“

Vojtek se hrdě napřímil. Už to nebyl ten drobný, vyděšený chlapec. Povyrostl, ale zůstal štíhlý. Mrštný mládenec s upřímnýma jasnýma očima. Přesto, že se lidé povětšinou od katů odtahovali, milý modrooký chlapec a vysoký zachmuřený Matyáš byli v kraji svým způsobem vážení. Zvlášť proto, že Matyáš svými ranhojičskými znalostmi mnoha lidem pomohl. K napravování zlomených rukou a nohou už v širokém okolí nikoho jiného nezvali – k velké nelibosti místních léčitelů a apatykářů.

„Joj, to byla rána,“ přikrčil se Vojtek. Šel vedle vozu, bosýma nohama vířil prach na vyschlé cestě.

„Taky jsem se lekl,“ přikývl Matyáš. Rozhlídl se, ale přes stromy toho moc neviděl. „Bouřka jde zřejmě za náma, měli bysme si pospíšit. Snad dojedeme do vesnice dřív, než nás dostihne.”

Vzduch těžkl, koně zneklidněli a sami přidali do kroku. Po chvíli se prudce zvedl vítr, zatočil uschlým listím a zvedl smetí z cesty. Obloha se rozsvítila klikatým světlem, nedaleko sjel blesk. Kraj se otřásl. Matyáš na kozlíku měl plné ruce práce, aby zklidnil koně, když vtom se Vojtek pustil vozu. Chodidly mu projel zvláštní impuls. Zapotácel se, zachytil se postranice, ale nohy ho neudržely. Svezl se na zem a zůstal ležet bez dechu. Oblohu roztrhl další záblesk a svět se znovu zachvěl pod ohlušujícím zaburácením hromu.

„Vojtku! Bohové, Vojtku!“ Matyáš seskočil z kozlíku a zvedl bezvládného chlapce. Zatřásl s ním, usilovně se ho snažil probrat. Sáhl do vozu, polil ho vodou z měchu. Po nervy drásající chvíli se chlapec rozkašlal a s námahou otevřel oči.

„Bolí…“

„Kde?“ Matyáš rychlými pohyby prohmatával Vojtkovo štíhlé tělo. Ramena dobrá, páteř také, kolena, lokty, kotníky… vše v pořádku. Jen chodidla měl zrudlá, na obou ploskách vějířky puchýřů. Matyáš popadl čutoru, polil kus látky vodou a chladivým pruhem se snažil zmírnit palčivé pálení. Vojtek zatínal zuby, bolest popálených nohou byla obrovská.

„To byl ale divný blesk,“ rozumoval kat. „Jednou jsem viděl člověka, co ho boží posel zabil. Měl taky puchýře, ale po celým těle… jak je možný, že ty je máš jen na nohou, tomu nerozumím. Jedině že by to proběhlo zemí nebo co. Taky měl zvláštní barvu, až do fialova, ten blesk… Jak se cítíš?“ Dojeli na kraj lesa. Už zase svítilo sluníčko, dusné vlhko se rozlilo krajem. Vesnice byla na dohled, prudkým deštěm do čista omytá.

„Nechám tě tady, u potoka,“ rozhodl se Matyáš. „Strč si nohy do vody a chlaď chodidla. Až pojedu zpátky, vyzvednu tě. Nenechám tě tu, neboj. Uvidíš, že ti studená voda udělá dobře.“ Zvedl chlapce a donesl ho na kraj malé říčky, která po dešti vesele zpívala. Vojtek se pohodlně usadil a strčil nohy do chladivé vody. Ta úleva!

Matyáš se ještě obhlédl, zda na chlapce není od cesty vidět, a práskl do koní. Musí pracovat rychle, aby byl brzo zpátky. Doma mu pak natře nohy bylinkovou mastí. Ještě že ji nedávno udělal čerstvou… ujížděl k vesnici a hlavou mu letěly myšlenky jedna přes druhou.

Zurčivá říčka dělala zázraky. Po nějaké době palčivá bolest ustala a Vojtkovi naopak začala být zima. Vytáhl nohy z vody a pohodlně se v měkké trávě natáhl. Rozhlédl se po palouku kolem sebe a strnul. V přítmí lesa, pod nízkými větvemi obrovského smrku, jen pár desítek metrů od něj seděl obrovský pes. Co pes, vypadalo to jako vlk… byl to vlk! Zvíře sedělo naprosto nehybně. Vojtek se zkusil postavit, ale nešlo to. Neuteču, uvědomil si vyděšeně. Vtom se vlk otočil a zmizel v křoví. Pomalu, jakoby nerad, ale byl pryč. Chlapec si oddechl. Vlci byli obávaní, i když Matyáš tvrdil, že v létě se jich bát nemusí. V zimě, to že je jiná, ale teď, když je všude kolem plno jiné kořisti, prý raději před lidmi utečou. Měl pravdu. Chytrý táta! Pak si ale všiml, že v místech, kde vlk seděl, něco leží. Zvědavost mu nedala. Po čtyřech se opatrně vydal k smrku.

Vlčata! Dvě. Malá, mrtvá. I ve smrti přitištěná k sobě. Proto tu ten velký vlk seděl, zřejmě to byla jejich matka… Taková krásná štěňata! Neodolal a bližší si pohladil. Zabořil prsty do hebkého kožíšku…

… a octl se mimo prostor i čas. Kolem něj se prostírala černá pláň plná šepotajících zvuků. Pravá ruka, která svírala vlčí kožich, tonula v šeplavé tmě, ale nad ním, přímo na dosah, zářila stříbrná linka, jejíž konec se ztrácel v nedohlednu. Aniž by si vůbec uvědomil, co dělá, sáhl po té zářící linii levou rukou. Lehounce mu vklouzla do dlaně. Současně pod pravou rukou ucítil slabý tlukot srdce. Shlédl dolů – vlče už netonulo v černé tmě. Stříbřitě pableskovalo, ale tlapky se mu už začínaly ztrácet v černém šepotavém písku. Najednou věděl, co musí udělat. Slabounce zatáhl za zářící linku, která se bez odporu poddala. Pomalu přibližoval ruku ke zvířeti, jemně položil pěst na drobné tělíčko, přikryl ji druhou dlaní a pomalu, pomaličku ruku otevíral. Stříbrná linka se zatřepotala a zmizela. Vlče se pohnulo a byli zpět. Na palouku, vedle druhého mláděte.

Zíral na vlče, které se nejistě postavilo na tlapky a začalo čumákem dorážet na sourozence. Kňučelo. Pláče, pochopil chlapec. Položil ruku na druhé vlče a opět byl na černé pláni, ale zlatavá linka už byla příliš vysoko na to, aby ji mohl uchopit a vrátit zpátky. Snažil se, natahoval se, ale marně. Oddálil ruku od kožichu a zíral na mrtvé tělo a kňučící vlče. Co to, proboha, udělal? Opravdu se stalo to, co si myslí? Vrátil život vlčeti? A co teď s ním bude proboha dělat?

Vlče neustávalo v kňourání. Vojtek znovu položil ruku na mrtvé tělíčko, ale tentokrát se už nestalo vůbec nic. Žádná pláň, žádné šepotající hlasy. Zato se z blízkého křoví ozvalo krátké zaštěknutí zakončené zvláštním zakňučením. Vlče zvedlo hlavu, kvíknutím odpovědělo a ztratilo se houští. Poté už jen zaslechl další zaštěknutí a vlčice, šťastná, že se shledala alespoň s jedním ze svých štěňat, táhle zavyla.

Vojtek ještě chvíli nevěřícně zíral do lesa, ale po chvíli se mu znovu připomněla bolavá chodidla. Odplazil se zpět k potoku a opět ponořil nohy do chladivé vody. Tak jej tam našel Matyáš, který svou práci poprvé v životě rychle odbyl.

 

***

 

Seděli u hrubě opracovaného stolu a večeřeli. Chléb a sýr, pár jablek. Vojtek si hověl na lavici, nohy natažené, puchýře natřené mastí už téměř nebolely.

„Chodidla se zahojí,“ chlácholil ho Matyáš. „Hlavně že se nestalo nic horšího. Musím se tam zítra vrátit. Představ si, blesk uhodil do pastviny hned za tím lesem. Jsou tam další dvě mrtvý krávy. Možná to byl ten stejný, co popálil tebe! Časově by to odpovídalo… Jsi v pořádku? Zdáš se mi nějaký zamlklý. Není ti špatně?“

Vojtek zavrtěl hlavou. „Všechno je v pořádku, tati. Já jsem se jen strašně vyděsil…“ Už už se chtěl rozpovídat o svém zážitku, ale z nějakého důvodu nemohl. Nedokázal o tom mluvit. Vlastně ani nevěděl, zda se mu to jen nezdálo. Přesto měl ty chvíle stále před očima.

„Tati…“

Matyáš si oddechl. Tak přece jen, snad už to bude jako dřív. Ztichlý chlapec ho děsil. „Copak?“

„Tati… když někdo umře, může se vrátit? Oživnout? Jako že by zas chodil, dýchal, mluvil…“

„Jak tě to napadlo, blázínku?“ Matyáš se zasmál. „Viděl jsem už spoustu mrtvých lidí, dost bylo i těch, kterým jsem – po zásluze – život vzal, ale že by někdo znovu ožil, to jsem ani neviděl, ani o tom nikdy neslyšel.“

„A co kdyby to někdo uměl? Oživit třeba zvíře. Nebo i člověka. Co by se stalo?“

Matyáš se zamyslel. Filozofické otázky života a smrti ho nikdy moc nezajímaly. Jeho otec mu nevysvětloval nic – sám řemeslo zdědil, syn ho převezme, to byla jediná možnost a o vině či nevině těch, kteří se mu dostali pod ruku, nikdy nepřemýšlel. Matyáš byl jiný – smrt ho svým způsobem děsila. Vždycky chtěl vědět, koho mu dovedli do mučírny. Zpočátku se to všem zdálo podivné – než zjistili, že výčet skutků, přednášených před katem pochmurně opřeným o své nářadí, podivuhodně rozvazuje provinilcův jazyk.

„Nevím, co by se stalo, Vojtku. Ale bojím se, že by takový člověk dlouho na živu nevydržel. Víš, proč jsem odešel z minulýho působiště?“

„To jsi mi nikdy nevyprávěl, tati. Ale to…“

„Vydrž, pochopíš.“ Matyáš vstal, odnesl zbytek chleba a sýra, pečlivě je uložil do police, přitáhl si židli blíž k chlapci.

„Můj minulý pán byl dobrý pán. Jenže byl starý, a když umřel, vlády se ujal jeho nejstarší syn. Rozmazlený zlý spratek. Nikdy jsem neměl tolik práce, jako za mladýho pana Boryslava. Jenže… nejen, že byl zlý a krutý. Víš, já jsem kat a vím, že naše řemeslo je pro všechny okolo ošklivý, nechutný a odporný, ale na druhou stranu všichni víme, že je nutný. Vrahů, násilníků nebo lupičů mi nikdy nebylo líto. Ale… Boryslav mi do mučírny vodil lidi, kteří se v podstatě ničím neprovinili. On… on se vyžíval v krutostech. Kdybys viděl, jak mu svítily oči, když jsem těm chudákům působil bolest… Měl na mě jediný požadavek – udržet je na živu co nejdýl. Věřil bys, chlapče, že i kat umí zvracet?“

Matyáš vstal, odešel k oknu a zadíval se ven, do houstnoucí tmy. Vojtek mlčel.

„Pak mi jednou přivedli starou ženu. Takový věchýtek. Hodili ji do kobky, že ji druhý den pán přijde vyslechnout, ať se nachystám. Kdybys viděl ty její oči…“

Po chvíli se do ticha ozval Vojtek.

„Tati… jak to bylo dál? Taky jsi ji…“

„Byla to nejhorší noc mýho života. Nevěděl, jsem, co mám udělat. Bylo mi jí líto. Znal jsem ji, nikdy nikomu nic neudělala. Žila za vesnicí, v malý rozbitý chalupě. Živila se tím, že prodávala koření. A on ji nařkl, že je čarodějnice! Nad ránem jsem za ní zašel, seděla v kobce, úplně klidná, dívala se na mne těma svýma vědoucíma očima, a když jsem jí nabídl, že ji pustím, odmítla. ‚Nedělej si se mnou starosti, hochu,‘ řekla a pak pokračovala – ‚Už to nebude dlouho trvat. A neboj se, ať se stane cokoli, ty budeš mít ruce čisté.‘ Moc jsem tomu nerozuměl, pokládal jsem to za blábolení strachem zmatenýho mozku. Dal jsem jí jídlo – i když nic dostat neměla – a vrátil se zpátky do svý místnosti. Pak přišel pán a jeho pobočník. To už jsem měl rozdělaný oheň ve velkým krbu, jak si přáli, i nažhavený železa. Stráž dovedla stařenu, přivázali ji na žebřík a já vzal do ruky rozpálený kleště.“

Matyáš polkl, sáhnul po korbelu a napil se řídkého piva. Vojtek ani nedýchal, jak se do příběhu vžil.

„V té chvíli se stalo něco podivnýho. Do toho dne se pán vždycky jen díval, nikdy neměl touhu mučit lidi sám. Jak jsem tak opatrně nesl ty kleště, stařena zvedla hlavu a zadívala se pánovi do očí. Vyletěl jak na drátku, začal křičet, že jemu se nikdo vysmívat nebude a vytrhl mi kleště z rukou. Jako že sám bude tu stařenu mučit. Jenže se mu zdály málo rozpálený, tak je šel ještě na chvíli strčit do ohně… přitom pořád křičel, že se uvidí, kdo z koho… nedával pozor, zakopl a ty těžký kleště ho strhly do topeniště.”

Matyáš se znovu napil. Vzpomínky nebyly příjemné. “Nikdy, povídám ti, nikdy jsem neslyšel tak hrůzný řev, jako tehdy. Vyhrabal se odtud, hořely mu vlasy, šaty… chrstl jsem na něj vodu, co jsem měl v kbelíku na mytí rukou, ale už to nebylo nic platný. Po pár dnech skonal, za strašných bolestí. Měl popálený obličej, ruce, celou horní polovinu těla…“

„A“ domáhal se Vojtek pokračování. „Co ta stařena?“

„Tu mi poručili popravit. Bez soudu, bez možnosti odvolání, bez milosti. Přesto, že si všichni oddechli, že je Boryslav po smrti, nemohli, ani nechtěli nechat jeho úmrtí bez odplaty. Pobočník viděl, že já jsem stál daleko, že nikdo pánovi do ohně nepomohl, ale přesto někdo být vinen musel. Proč, to se mě neptej, to já nevím. Tak to odnesla ta stará ženská. Jen proto, že pán byl krutý. Prý ho vyprovokovala svým pohledem a strážní tvrdili, že viděli démona, kterého ona vyčarovala, jak ho strká do ohně. “

„Tati…“ ozval se po chvíli dumání Vojtek. „Ale co to má společnýho s tím, co jsem se ptal?“

„To, milý synu,“ odpověděl Matyáš, „že za každou odlišnost jsou lidi schopný toho druhýho poslat na smrt. Ta paní byla stará, ale nebyla hloupá a uměla se o sebe postarat. To některým stačilo, aby ji udali jako čarodějnici. Víš, jak by dopad ten, kdo by uměl oživit mrtvý? Roztrhali by ho na cucky, pokud by neskákal podle toho, jak oni pískají. Páni by se o něj prali – kdo by nechtěl zůstat navěky živý? Jenže nakonec by ho stejně někdo zabil, už jen proto, aby ho neměl ten druhý… kdepak, pěkně děkuju za takový dar. Nebo kdyby se dostal do rukou třeba Boryslavovi… ten by si ten jeho dar užil. Oživovat mrtvý, aby jim mohl dál způsobovat bolest… Strašná představa. To bych nechtěl ani za nic,“ ukončil Matyáš svůj proslov. „A teď už zalez a spi. Máš toho dneska za sebou až až.“ Postrčil chlapce dozadu do lůžka, prohlédl mu ještě jednou chodidla a spokojeně se usmál. „Ještě tak dva tři dny a budeš zas běhat jak srnec, mladíku. Tak dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ zašeptal Vojtek. Zavřel oči, ale usnout ještě dlouho nemohl.

 

***

 

„Vyrazíme. Dobře se pojede, den bude jak vymalovanej.“

Matyáš zkontroloval sedlo, plácl koně širokou dlaní a otočil se ke dveřím katovny. Ve vysokém mladíkovi, který vyšel ze dveří, by málokdo poznal malého uplakaného chlapce. Kat si povzdechl. Deset let uteklo jak voda. Matyáš naposled zkontroloval, zda má široký meč dobře připevněn za sedlem a vyhoupl se na koně. Nebude si zbytečně kazit náladu. Mají před sebou dlouhou cestu, tak si ji nebude mařit zbytečnými starostmi. Stejně nic nevyřeší.

Když jim strážní otvírali bránu, obloha na východě začala rychle světlat. Vojtek miloval ty chvíle, kdy opouštěli stísněný hrad. Dítě lesů v něm zůstalo, otevřený prostor ho nikdy neděsil, ale naopak přitahoval. Znal každou stezku v okolí, měl projety všechny vesnice patřící k panství, ale tato výprava bude něco jiného. Jejich služby si vyžádal soused – hrabě Štěpán, pán z Ludovic a na Nosislavi. Podařilo se mu pochytat lapky, kteří trápili jeho panství už delší dobu. Až s nimi kati skončí, bude – jak doufal – v kraji zas nějakou dobu klid.

„Jak daleko máme k hranicím?“

„Když to dobře půjde, tak asi tři dny cesty,“ odpověděl Matyáš.

„Pojedeme přes Rozhraní?“

„Ano.“

„Víš, kudy dál?“

„Samozřejmě. Jednou jsi už byl na ludovickým panství se mnou, nepamatuješ?“

Vojtek zavrtěl hlavou.

Matyáš se usmál. „Však to už bude dobrých deset let… bylo to krátce potom, co jsme se potkali. Taky tam tehdy chytili nějaký lapky. Asi jsem svou práci tehdy udělal dost dobře, když to další loupežníky odrazovalo tak dlouho.“

Horký polední žár přečkávali ve stínu lesa či u nevelké říčky, noci probíhaly víceméně bez problémů – Vojtek už si zvykl, že kam přijedou, bývají pro místní atrakcí. Kat a jeho pomocník! Všichni jimi opovrhovali – i ten nejchudší venkovan stál ve společenském žebříčku nad nimi – ale na druhou stranu jejich přítomnost přitahovala lidi jak světlo můry. Jak rádi by viděli katovy nástroje – zdálky, bez nebezpečí, že by jimi byli ohroženi! Jak rádi by slyšeli jejich vyprávění! Ten rozporuplný postoj mnohdy vyústil v nepříjemné chvilky, ale Matyáš i Vojtek byli urostlí chlapi a dovedli si sjednat pořádek. I pálenkou posilnění chlapíci si většinou na poslední chvíli uvědomili, s kým vlastně mají tu čest a raději se stáhli.

Poslední noc na panství svého pána strávili v hostinci v Rozhraní. Poprvé nemuseli spát ve stáji – hostinský si dobře pamatoval, kdo mu před léty zachránil nohu. Uvítal Matyáše jako svého bratra a uložil je i přes jejich protesty do jednoho ze dvou malých pokojů.

Ves opustili za svítání. Řeku, která tvořila přirozenou hranici, přejeli po chatrném mostě. Vojtek se rozhlížel kolem sebe.

„Ani bych nepoznal, že jsem na jiném panství. Vždyť je to tu jak u nás! Jak vlastně lidi poznají, kde zrovna jsou?“

„Podle hraničních značek. Nevšiml sis stromů na břehu? Na naší straně nesou znamení třech křížů. Ludovický břeh je označený křížem s vlnovkou. Tam, kde nerostou stromy, jsou značky tesaný do kamenů. Každý pán si svý hranice střeží bedlivě, to si piš.“

„Jak daleko ještě pojedeme?“

„Zítra večer bysme mohli být na dohled od hradu. Teď se ale budeme vesnicím radši vyhýbat. Nechci žádný problémy. Některý z těch pochytaných chlapů můžou mít v okolí příbuzný a já tohohle mazlíka těžko schovám,“ poplácal Matyáš široký katovský meč. Čněl mu za zády opravdu nepřehlédnutelně. „Dnes přespíme u Vintíře. Známe se už léta. Teda… doufám, že ještě žije. Kdyby ne, jeho jeskyně bude stát určitě.“

Postupem dne se ráz krajiny změnil. Kopce zestrměly, údolí potemněla. Když narazili na úzkou cestu, odbočující do kopce, Matyáš se zaradoval.

„Tady někde musí být odbočka. Vintíř je samotář, málokdo zná cestu k jeho jeskyni. Doufám, že je snad stále naživu. Už bude letitý, dávno jsem tu nebyl…“ Zkoumal pečlivě pravou stranu údolí, u velkého dubu se zastavil. “Tady, tady to je, určitě! No jistě, už to poznávám… Bál jsem se, že ta stezka už bude zarostlá. Kdo ale ví, kde je, ten ji najde. Vidíš ji?”

Odpovědi se nedočkal. Otočil se a strnul. Byl sám.

„Vojtku?“

Ticho. Zavrtěl hlavou. Co za hloupý vtip ten kluk zase vymýšlí? Obrátil koně a pomalým klusem se vracel zpět po vlastních stopách. Ve chvíli, kdy stezka zabočila kolem nízké skalky, strnul. Vojtkův kůň se pásl na chudých trsech trávy, mladík sám ležel na zemi, bledý, téměř bezdechý.

„Vojtku! Bohové, co se ti stalo? Chlapče?“

Seskočil z koně a nadzvedl bezvládné tělo. Přitiskl dlaň na hruď, ucítil pomalý tep. Oddechl si, Žije. Co se mu ale mohlo stát? Vpravil do mladíkových úst trochu piva, ale bezúspěšně. Vodu nikde v okolí neviděl. S námahou přehodil mladíka přes sedlo jeho koně, jakžtakž ho přivázal, aby z něj neklouzal dolů, a tak rychle, jak to jen šlo, hnal oba koně vpřed. Strmá cesta ke skále, ve které zel otvor poustevníkovy jeskyně, se mu zdála nekonečná. Konečně zastavil na malé mýtině, vzal syna do náruče a položil ho do měkkého mechu.

„Vintíři! Jsi tu? Volá tě Matyáš… bergenský kat! Potřebuju tvou pomoc! Umírá mi syn!“ Rozhalil Vojtkovu košili a znovu položil ucho na jeho hruď. Tlukot srdce byl už téměř neznatelný.

„Vojtku… synáčku… co se ti stalo…“ Matyáš byl bezradný, mladík nejevil žádné známky ani zranění, ani otravy. Vypadal, jako by spal. Sinalost jeho kůže a nitkovitý tep naháněly Matyášovi hrůzu. Vůbec nevěděl, jak by mohl pomoci.

„Zkus tento lék,“ ozvalo se nad ním a před Matyášem se objevila ruka s malou skleněnou nádobkou. „Nakapej mu pár kapek do úst. Pokud nepomůže toto…“

Matyáš se ohlédl. Ve starém, shrbeném muži téměř poustevníka Vintíře nepoznal. Naštěstí jeho hlas zůstal pořád stejný. Převzal karafu, otevřel bezvládnému chlapci ústa a opatrně mu na jazyk nakapal pár kapek bezbarvé tekutiny. Jemně mu ústa zavřel, pohladil ho po tváři a napjatě sledoval, co se bude dít. Po chvíli lék znovu pozvedl, ale Vintíř mu ruku zadržel.

„Přestaň! Zabil bys ho. To, cos mu dal, už stačí. Nech kapky působit ještě chvíli. Pokud nepomohou… nepomůže nic.“

„Ty víš, co Vojtkovi je?“ otázal se ohromeně Matyáš.

„Vím. Vidím jeho aureolu. Je…“ poustevník se odmlčel.

„Cože to vidíš? Co mu je?“ naléhal Matyáš.

Vintíř se na kata zkoumavě zadíval. „Ty nevíš? On se ti nesvěřil? V tom případě já o tom nemohu mluvit…“

Matyáš zkoprněle zíral na poustevníka. „O čem to mluvíš? Co by mi měl říct? Musím to vědět! Je to můj syn, mám jen jeho… nesmí mi umřít! Co…“ Uslyšel zachroptění a úplně zapomněl, co se vlastně chtěl zeptat. Vrhl se k Vojtkovi, zvedl mu hlavu do klína. Chlapec sebou začal neklidně trhat.

„Ten vlk…“

„Vojtku! Vojtíšku! Otevři oči, prosím!“

„Ten vlk… to vlče…“

„Ale tady nejsou žádný vlci, Vojtku! Prober se, prosím!

Vojtek se zachvěl, polkl a Matyáš zíral do jeho vytřeštěných očí.

„Tati…“ Mladík se s námahou posadil. „Ten vlk… to vlče, co jsem ho potkal tehdy u řeky…“

Matyáš se s hrůzou ohlédl po Vintířovi. „Mluví z cesty! Cos mu to dal?“

„Ten vlk teď umřel, tati… a já málem taky… musel jsem ho propustit…“

„Jaký vlk? Nikdy ses s žádným nepotkal… Vintíři, má zatmění mozku! Co budeme dělat?“¨

Starý poustevník se smutně pousmál a položil Matyášovi dlaň na rameno.

„Budeme si muset promluvit, Matyáši. Tvůj syn je… Probuzený.“

 

Seděl, zíral do plamenů ohně a snažil se pochopit, co mu Vojtek a Vintíř vykládají. Že existují lidé, kteří opravdu umí vrátit život. Tedy vrátit… zachytit jej těsně před tím, než se tenké klubko životní linie začne navíjet na věčnost. V jedné jediné zlomové chvilce. Zda má toto umění v sobě každý, nebo jen někdo, to nikdo neví. Dlouhotrvajícím rozhovorem dospěli k názoru, že Vojtek se stal Probuzeným těsně před tím, než vlče oživil – Matyáš si vzpomněl, jak mu tehdy ošetřoval popálené nohy poté, co blízko uhodil blesk.

„Vojtku… proč jsi mi nic neřekl?“

„Nemohl jsem, tati. Několikrát jsem s tím chtěl začít, ale postupem času jsem měl čím dál tím silnější pocit, že se mi to jen zdálo. Časem jsem na to dočista zapomněl… až do teď.“

„Co se ti to dnes vlastně přihodilo?“

„Vlče, co jsem ho tehdy oživil, se stalo časem vůdcem smečky. A dnes… dnes o svý postavení přišel.“ Vojtek zavřel oči. Zas a zas viděl vyceněné tesáky, které se mu… tedy jeho vlčímu souputníku… zarývaly do hrdla. Cítil, jak z vlka uniká život, jak se stříbrná linie chvěje v šepotající pláni… a on byl tak daleko. Marně natahoval ruku, marně se snažil… a pak přišlo milosrdné bezvědomí.

„Probuzený má velkou moc,“ pronesl tiše Vintíř. „Může oživit kohokoliv. Zvíře, člověka… jenže pak je s ním spjatý. Až do konce. Nezdávalo se ti občas o vlcích?“ zkoumavě se zadíval na Vojtka.

„Zdávalo,“ odpověděl po chvíli mladík. „Ale jen takové útržky… nepřikládal jsem tomu žádnou váhu.“

„Jsi si jistý, že jsi tu věc neudělal častěji?“ zeptal se Vintíř. „Takový náraz nemůžeš mockrát vydržet. Dávej si na to pozor. Stejně… je to tristní. Zrovna ty jsi pomocník kata. Ještě, že tě táta k popravám nepouští. To by bylo něco, to ti povím…“

Matyáš zakroutil hlavou: „Já bych ho i pustil, ale on o to nikdy nestál. Zlobilo mě to, ale nakonec jsem si řek, že ho do toho nebudu nutit. Nakonec, hrubou práci zvládám sám a Vojtek je mnohem lepší v jinejch věcech. Třeba v bylinách nebo napravování zlomenin, tam už bych se mohl od něj učit já. Není třeba nic měnit. A ty,“ otočil se na mladíka, „ty na to svý prokouknutí rychle zapomeň. Už nikdy, ti povídám, už nikdy to nedělej.“

„Neboj,“ usmál se bolestně Vojtek. „Věř mi, že jedna zkušenost bohatě stačila.“

„Nu,“ pronesl zamyšleně poustevník, „tu karafu s lékem mějte raději pořád u sebe. Může se ti hodit.“

 

***

 

Hrabě z Ludovic pojal popravu zajatých lapků opravdu velkolepě. Na Šibeničním vrchu nechal zbudovat novou stavbu. Kamenný kruh, vysoký téměř tři metry, nad kterým se tyčily čtyři vysoké pilíře, podpěry pro stejný počet silných trámů. Ty vytvořily obrovský čtverec, na jehož každou stranu se vešlo až pět oprátek. Mohutná šibenice se chmurně tyčila na holém vrchu poblíž sídelního města. Pilíře ze světlých kamenů byly viditelné zdaleka. Připomínaly všem, že hrabství má svěřeno hrdelní právo a prohřešky trestá tvrdě.

Exekuci sedmnácti chycených lapků prováděli pro větší efekt kati dva – Matyáš a místní Dedrych. Dvě postavy s rudými kápěmi, čtyři katovští pomocníci, celí v černém, popraviště obstoupené hraběcí stráží ve vínových uniformách – pro příbuzné zajatých mužů kruté divadlo, pro ostatní dav mrazivá, morbidně fascinující podívaná.

Matyáš, opřený o popravčí meč, sledoval, jak špalír vojáků, obklopujících odsouzené stoupá vzhůru po úzké cestě.

„Dobře, že váš pán nechal takový popraviště postavit,“ prohodil k Dedrychovi. „Náš kníže modernám nevěří, ale mně se tahle stavba líbí. Když si vzpomenu, jak mě u nás doma naposled málem pobodal bratr vraha, kterýho jsem lámal v kole… To se tady nemůže stát, sem se nikdo nedostane.“

Hlas bubnů zesílil. Špalír s odsouzenci konečně dorazil k šibenici. V kamenné zdi se otevřely železem pobité dveře a lapkové nacpáni do malých kobek pod zvýšenou podlahu ze silných prken, na které stáli kati a jejich pacholci.

Bubny znovu zavířily. Odsouzenci byli jeden po druhém vyváděni nahoru na popraviště. Hraběcí písaři, stojící na vyvýšeném místě před šibenicí, střídavě četli jména, doložené skutky a uložený trest. Ten byl pro téměř všechny stejný – smrt pověšením. Odsouzence se pak ujali kati, nadzvedli jej, naučeným grifem mu přehodili oprátku kolem krku a váha vlastního lapkova těla pak celou exekuci dokonala.

Vojtek celé to hrůzné představení sledoval zpovzdálí. Hřmotné virbly, střídané s vyvoláváním písařů, křik odsouzenců, uši trhající pláč jejich matek či žen – to vše mu splývalo v jeden odporný, nervy drásající vjem. Ještě nikdy nebyl přítomen hromadné popravě. Pohled na dav, zfanatizovaný dotekem smrti, ho děsil. Posledního odsouzence už pacholci nahoru museli téměř vynést. Dle jména jakýsi zemánek, sice chudý, ale přece jen rodem šlechtic. Vzhledem k svému titulu unikl potupnému oběšení, jeho stětí mělo být zlatým hřebem celé exekuce.

Matyáš se narovnal. Jeho poslední práce na této cestě. Nechal otrhance pokleknout, navyklým způsobem se rozmáchl a ťal.

Dav doprovodil pád bezhlavého těla frenetickým povykem.

 

***

 

Seděli u hrubého stolu před katovnou s Dedrychem a jeho pacholky. Popíjeli pálenku, snažili se přijít na jiné myšlenky, ale slova nepřicházela. Vše bylo ještě moc čerstvé, takovou popravu žádný z nich zatím nikdy nezažil. Jednoho, maximálně dva zločince, to ano, ale sedmnáct… I otrlými pacholky to otřáslo.

„Měli byste s sebou dostat pár vojáků,“ pronesl pomalu Dedrych. „Na nás tady si nikdo netroufne, sme pod pánovou vochranou, ale vy na cestě zpátky budete snadnej cíl.“

„Jsme taky pod ochranou,“ namítl Vojtek. „Máme glejt!“

Dedrych se poprvé od návratu ze Šibeničního vrchu zasmál. „Glejt! Copak asi řekne tvůj glejt letícímu šípu nebo z křoví hozenýmu kopí? Nic. Kdepak. Na voddíl vojáků si hned tak nikdo netroufne. Povídá se…“ rozhlédl se kolem sebe a ztišil hlas, „že těch sedumnáct byla jen část tý loupežnický tlupy, že snad ještě větší počet těch zlotřilců se rozutek po skalním městě. A že se daj do kupy a že se pomstí,“ dokončil větu a významně pokýval hlavou.

„Mstít se katům? To jako vážně?“ zamyslel se Matyáš. „To jsem ještě neslyšel, že by se někdy někdo mstil katovi. Snad stačí, jaký nám přiřkli postavení. My jen vykonávali rozkazy, nevynesli jsme rozsudek…“

„Stejně si zkus požádat vo doprovod,“ trval na svém Dedrych.

Trval na tom i druhý den, ale nebyli vpuštěni ani do hradní brány, natož aby se dostali až k hraběti.

 

„Že jsem tě poslouchal. To byl ale hloupý nápad jít k hraběti pro vojáky,“ pokrčil rameny Matyáš. „Vyrazíme v noci, to je nejmenší pravděpodobnost, že by nás někdo sledoval. Taky bysme je lepší uslyšeli, kdyby se přece jen za náma vydali. Zkusím upevnit meč tak, aby nebyl moc nápadný. Snad projedeme bez povšimnutí. K Vintířovi bysme mohli dojet nad ránem, a jestli bude pořádně svítit měsíc i zítra a pozítří, mohli bysme být na hranicích během dvou tří nocí. Za ně si snad nikdo netroufne.“

Pozdě večer, když odjížděli od katovny, nehnul se nikde v okolí ani list. Noc byla tichá, domy i chatrče spaly, jen v dálce občas zaštěkal pes nebo zahoukal výr. V měsíčním světle míjeli tmavý obrys Šibeničního vrchu. Oběšenci, ponechaní před dvěma dny viset pro výstrahu ostatním, byli pryč. Někdo je – přes hraběcí zákaz – pod rouškou tmy odnesl a pohřbil. Tmavá konstrukce, rýsující se proti nočnímu nebi, připomínala rozkročeného nenasytného pavouka. Nezůstaly na ní ani žádné zbytky oprátek – mezi pověrčivým lidem to bylo žádané zboží. Vojtek se otřásl a odvrátil pohled. Ještě že už jedou domů.

Když dojížděli ke strmé stezce vedoucí k poustevníkově jeskyni, obloha na východě začínala blednout.

„Nejvyšší čas zalízt,“ zabručel Matyáš. „Už mě z tý noční jízdy bolí nejen celý tělo, ale i oči. Zbytečně jsme se hnali potmě, nikdo o nás nestojí. Nepotkali jsme ani nohu,“ odplivl si.

„Počkal bych, až se víc rozední,“ navrhl Vojtek. „Cesta nahoru je mizerná i za dne, nemá smysl, abychom zmrzačili koně. Dál bych jel, až pořádně uvidíme pod nohy, co říkáš?“

Seskočili a uhnuli do lesního porostu. Nějak podvědomě nechtěli zůstávat na stezce. Koně přivázali ke stromu a sami se s úlevou protahovali.

„Už se těším, až si lehnu,“ kroužil hlavou Matyáš. Za krkem mu rupalo jedna radost. „Čím to, že se mi každá cesta zdá delší a delší?“

Vojtek už chtěl odpovědět něco peprného, když v tom se lesem rozlehl ječivý výkřik. Trhli sebou a oba bezděky položili ruku na zbraně, co měli připnuté u pasu.

„Co to bylo?“ zašeptal po chvíli mladík.

„Nevím, ale šlo to snad od Vintířovy jeskyně…“ odpověděl také šeptem Matyáš.

„Myslíš, že tam na nás někdo číhá?“

„To těžko. Vždyť přece nikdo nemohl vědět, kam jedem…“

„Věděl to Dedrych. I ti jeho čtyři pacholci. Prořekl ses, když jsme včera plánovali odjezd,“ připomněl Vojtek.

Matyáš se zamračil. „Myslíš…“

„Za peníze u hradu dům,“ ušklíbl se Vojtek. „Dojdu se tam podívat, co říkáš?“

„V žádným případě,“ sykl Matyáš. „Půjdeme oba. Od potoka vede jelení stezka nahoru na kopec, projdeme po ní a zadem slezem na skálu nad jeskyní. Buď opatrný, ať se nezřítíš dolů.“

Zkontrolovali, zda jsou koně pevně přivázaní a zda dosáhnou na trávu, odložili vše, co by je mohlo jakýmkoliv zvukem prozradit, a s tesáky v rukou se pomalu vydali obloukem vzhůru do kopce. Netrvalo dlouho a na mýtinu před Vintířovou jeskyní shlíželi z výšky. Jak se kalné ranní světlo pomalu projasňovalo, zahlédli svého přítele. Jeho tělo, visící na větvi stromu u kraje mýtiny, se bezmocně otáčelo. Někdo starého muže oběsil.

Matyáš chytil Vojtka za ruku a bezmocně mu zaryl prsty do předloktí. Vojtek zděšeně přiložil ukazovák druhé ruky k ústům a ukázal doleva pod sebe. Tam, na kupě naházeného kapradí, chrápalo několik mužů v špinavých, otrhaných hadrech.

Zbytek rozprášené tlupy lapků. Vběhli jim téměř do náručí.

Vojtek poklepal Matyášovi na rameno a naznačil, že by měli ustoupit zpátky do lesa. Vintířovi už nepomůžeme, artikuloval bezhlesně. Kat, oči upřené na svého přítele, nereagoval. Vojtek začal pomalu klouzat nazad. Znovu popotáhl Matyáše za ruku, když vtom se přímo pod nimi znovu ozval plačtivý výkřik, následovaný tentokrát výbuchem smíchu.

„Tak vono by chtělo utíkat?“ zaslechli hrubý hlas. Následoval pád těla na zem. Zaslechli potlačovaný vzlykot. Podívali se na sebe. Koho tam proboha ti lapkové mají? Stáhli se za hranu skály, aby nebyli vidět a zůstali nehybně ležet. Teď odejít nemohli. Pod nimi se z jeskyně vyrojil houf lidí.

„Kačer a Kláda pojedou na hrad,“ zaslechli velitelský hlas. “Dyž se nevrátíte – řekněme do půlnoci – s výkupným a glejty, pomaže princátko támhle za dědkem.“ Znovu se rozlehl chraplavý smích, promísený protesty vyvolené dvojice.

Matyáš s Vojtkem se na sebe s hrůzou podívali. Hrabě z Ludovic měl, pokud si pamatovali, jen jediného, doslova a do písmene vymodleného syna. Mohlo mu být možná osm, nejvíc tak deset let. Kde k němu pro všechny bohy tahle banda přišla?

„Děte pro koně a ať už vás nevidím! Máte co dělat, abyste to stihli!“ rozkřikl se na protestující velitelský hlas. „A koukejte se vrátit se zlatem! Hlavně mu řeknite, že pokud se nevrátíte všichni a v pořádku, synáčka už neuvidí!“

Zaslechli kroky odcházející čtveřice. Lapkové své koně zřejmě nechali někde dole, pod hranou lesa. Na malý palouk u jeskyně by se jim nevešli. Leželi bez hnutí dál a čekali, co se bude dít. Doufali, že se horda nerozeběhne po lese. Mohli by najít jejich koně a bylo by zle. Katův meč pozná i tříleté děcko.

„Dobře jsi jim to řekl.“ Na mýtinu vešel další muž, v dlouhém černém plášti. Ostražitě se rozhlédl po okolí, zvedl hlavu i k obloze. Vojtek, který neodolal a opatrně přes křoví nakoukl dolů, si s údivem uvědomil, že muž má přes ústa přetažený tmavý šátek. Zahlédl jen oči, surový, nemilosrdný pohled. Velitel k němu okamžitě poníženě přispěchal. Vojtek natahoval uši, muž mluvil sice ostře a pánovitě, ale poměrně potichu.

„První část jste zvládli. Kluka jste chytli. Bravo. Svítá. Jestli to nezkazíte, tak se už neuvidíme. Vy odjedete se zlatem – bohové vědí, že už ode mne ho máte až až – a už se tu nikdy neukážete. Tak zní dohoda. Porušíte-li ji, víte, co bude následovat. Odnesete to všichni!“ Přitáhl si velitele blíž a tiše mu zle zasyčel do tváře: „Tvá žena a dcera, to si pamatuj. Ručíš mi jejich krkem za to, že se ten spratek na hrad nikdy nevrátí.“

Obrátil se zády k jeskyni a zmizel v lese.

Vojtka zamrazilo, ten člověk ho děsil. Zřejmě nejen jeho. Velitel loupežnické tlupy si také viditelně oddechl a začal vydávat rozkazy o poznání klidnějším hlasem: „Přesunem se taky. Nebudem riskovat, že jim ta katovská svině nerozváže jazyk, kdyby se náhodou hrabě rozhodl, že mu synáček za to zlato nestojí. Zvedněte se, zvyjebenci! Váleli ste se celou noc! A ty, Mušverku, mi ručíš hlavou za toho kluka, jasný? Drn a Čára zůstanou tady. Až vodjedem, vylezou nad jeskyni a budou hlídat. Jakmile chlapi přivezou zlato, zapálí nahoře voheň. Dyž se nevrátí, přídou za náma, pobavit se tady s princátkem.“ Polohlasně začal hlídce vysvětlovat, kam se tlupa přemístí. To už ale Matyáš s Vojtkem neslyšeli. Okamžitě se začali opatrně přesouvat pryč. Nechtěli se střetnout s hlídkou. Tlupa byla ještě moc blízko.

„Měli bysme zjistit, kam jdou,“ sykl Vojtek.

„Není důvod.“

„Ten kluk… je mi ho líto.“

„Jsme jen dva.“

„Ale…“

Opatrně slezli zpět do úžlabí a vydali se do protější stráně. Překročili hřeben kopce, schovali se do hustého porostu. Netrvalo dlouho a zaslechli, jak se na protější skálu škrábe lupičská hlídka.

„Koně máme na druhé straně,“ zašeptal Vojtek. „Budeme to muset obejít po hřebenu. Nebo zůstat tady. Přes kopec nás neuvidí.“

Matyáš pokýval hlavou. Počkají do večera, v noci obejdou hlídku, najdou své koně a odjedou. Toto není jejich boj. Nejsou vojáci, aby hledali lapky a zachraňovali rukojmí.

„Jak mohli chytit toho prince?“ nedalo Vojtkovi spát. „Tak urozený mladík přece nechodí sám…“

„Nevím a je mi to jedno,“ odvětil Matyáš. „Chci mít svýho koně a být ve svý zemi.“

„Ale…“ Vojtkovi stačil jediný pohled a zmlkl. Utrhl kus trávy, strčil si ji mezi zuby a lehl si tak pohodlně, jak jen to v dolíku, který si vybrali za úkryt, šlo. Usínal s vědomím, že nedaleko je vyděšený kluk, kterého asi nečeká nic dobrého. Usínal špatně.

Když se probudil, už se smrákalo. Matyáš spal, ústa pootevřená. Vojtek se posadil. Nemůžou přece toho kluka nechat té bandě v drápech! Jenže… ani neví, kam se přesunuli. Matyáš má pravdu. Dojdou si pro koně a odjedou. Ale… Cítil se mizerně. Kéž by sem vůbec nejezdili! Zaslechl pohyb. To se kat probíral z těžkého spánku.

„Vojtku…“

„Ano?“

„Přemýšlel jsem o tom. Nemůžem ho tam nechat jen tak viset…“

„Vintíře?“

„Hm.“

„Ale co chceš dělat?“

„Zbavíme se těch dvou. Je jedno, jestli je zabijeme tady, nebo se dostanou do ruky katovi na popravišti. Potom pohřbíme poustevníka. A pak…“

Vojtek se s nadějí zadíval na svého společníka.

„Pak odjedem.“

Naděje zhasla.

„Jak to chceš udělat?“ zeptal se mladík po chvíli. „Nemůžeme za nimi lézt na tu skálu. To by nás měli jak na podnose…“

„Neuč orla lítat, synku. Strávil jsem pár let s vojákama, leccos umím. Pojď. Vrátíme se ke koním, musíme si vzít z brašny nějaký věci.“

 

***

 

Leželi na místě, odkud včera sledovali lupičský tábor. Přemoci hlídku byla nakonec věc až primitivně jednoduchá. Vojtek se musel usmát, když si vzpomněl, jak se oba lapkové sesypali, když se na skále za nimi náhle vztyčily dvě černé postavy s rudými katovskými kápěmi na hlavách. Jeden z nich skončil rozbitý na balvanech před jeskyní, kam spadl, jak v hrůze couval před Vojtkem, druhého přemohl Matyáš.

Odříznout ubohého Vintíře pak bylo dílo okamžiku. Tělo odnesli do mělkého dolíku vedle jeskyně a nanosili na něj kamení. Kopat hrob neměli čím a nebyl ani čas. Postáli nad hrobem, pomodlili se za něj k bohům. Víc pro mrtvého přítele udělat nemohli.

Teď rozmýšleli, co dál. Vedle nich stála nachystaná hranice dříví, jen ji podpálit – pro případ, že by dvojice, vyslaná do města, ve svém poslání uspěla.

Noc tmavla, les byl tichý.

„Jsou někde v okolí,“ mávl rukou Vojtek. „Nemůžou být daleko, když mají vidět tenhle oheň. Kdyby přešli vrchy, neviděli by nic.“

„Měli bysme odjet, synu,“ pronesl ztěžka Matyáš.

„To ale teď můžeme narazit na ty dva,“ namítl Vojtek.

„Ty si vážně myslíš, že se vrátí? I kdyby jim nakrásně hrabě dal zlato i glejty… vraceli by se? Aby se dělili? Zdá se, že jsi pobral stejně málo rozumu jako jejich velitel. Tak jako tak nepřijdou, to mi věř. Tuhle holotu znám moc dobře,“ zakončil hořce kat.

„Ale to dítě pak umře,“ připomenul Vojtek. „Co kdybysme zapálili ten oheň? Tlupa by se vrátila, než by se vzpamatovali z překvapení, mohli bysme jim třeba toho kluka sebrat…“

Matyáš zavrtěl hlavou. „Na tyhle hrátky jsem už moc starej, chlapče. Jsme dva. Jich je moc. Zbylo jich – pokud jsem dobře počítal – myslím šest. Nebo možná i sedm. To jsou nejmíň tři na jednoho, milý hochu. To není dobrý plán.“

„Táto… vede sem jen jedna cesta. Když se budou vracet, budou muset jít po ní. A půjdou jeden za druhým, koně nechají dole, stejně jako před tím… Nebudou nás čekat. Byla by tam šance. Zezadu… jednoho po druhým… co?“

Otázka visela ve vzduchu hodně dlouho. Pak Matyáš vzdychl, postavil se na nohy, rozhlédl se po temném kraji a pomalu odcházel. Vojtek seděl a smutně se za ním díval. Kat ušel ještě pár kroků, pak se otočil.

„Co sedíš jak pecka? Zapal ten oheň. A přichvátni si, až přijdou, musíme být nachystaný.“

 

Vojtek, v zákrytu za širokým kmenem stromu měl pocit, že tlukot jeho srdce musí být slyšet snad až do sídelního města. Les tiše šuměl, jen občas se ozvalo zašustění křídel nějakého nočního dravce. Matyáše neviděl – byl skrytý na protější straně stezky. Nervozita stoupala. Ještě nikdy nečíhal na lidi – lovíval jenom zajíce. Kdysi, dávno. Kde jsou, proč jim to tak dlouho trvá? Oheň museli vidět, plameny z pryskyřicí prosycených větví šlehaly převysoko… Nepřijdou až ráno, nepočkají na světlo? On sám by se sem nahoru v té tmě netrmácel… To s Matyášem nedomysleli. Budou vůbec mít to dítě s sebou? Co jim brání, aby ho zabili hned, jak oheň uvidí? Neměli se do toho pouštět, neměl k tomu tátu nutit. Ještě je čas na něj zavolat. Odejdou, ráno si vyzvednou koně, které předtím, než dostali tu hlídku na skále, ukryli daleko do údolí u řeky, a odjedou domů. Není to jejich –

Na stezce zadupaly těžké kroky, rozlehly se tlumené hlasy. Vojtek sebou trhl, div se neuhodil o kmen. Začalo ho bolet břicho. Jdou! Začal zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Jak se zvuky blížily, panika ustupovala. Pevně semkl prsty kolem jílce ostře nabroušeného tesáku. Napnul zrak do tmy. Po úzké pěšině se blížily tmavé postavy.

Přešel první, pak druhý, který před sebou strkal malého zajatce – Vojtek si oddychl, nedělají to zbytečně – pak třetí, čtvrtý a pátý. Čekal, jestli nepřijde ještě další, když vtom se zpoza protějšího kmene vynořil Matyáš, jako duch chytil poslední tmavý stín pod krkem, udělal rychlý pohyb rukou s nožem a pak už jen potichu pokládal mrtvého lapku na zem.

Dostali i dva další – hlavně díky tomu, že velitel tlupy, který už stačil se zajatcem vylézt až na mýtinu před jeskyní, hulákal po svých lidech, kteří se neobjevovali. Netrvalo však dlouho a i jemu došlo, že něco není v pořádku.

„Kačere! Drne! K čertu, kde ste?“

Ticho. Matyáš ani Vojtek se na mýtinu zatím neodvažovali. Velitel s posledním mužem z tlupy stáli před jeskyní a nervózně se otáčeli. Velitel měl rukojmího přitisknutého před sebou jako štít, v ruce se mu v měsíčním světle leskl nůž.

„Ludovici, jestli je to past, tvůj syn umře!“

„Veliteli…“ odvážil se promluvit druhý lapka. „To budou čáry…“ hlas se mu rozklepal. „Podívej – voběšenec zmizel… naši chlapi zmizeli… kde sou Hrůza a Poděsové? Šli hned za náma… a sou taky pryč…“

„Vojáci!“ procedil přes stisknuté zuby velitel. „Vlezli jsme do pasti, ty posraný vyjebanci promluvili na mučidlech!“

„Ale… a proč by Drn zapaloval oheň, kdyby sem přijeli vojáci? Hlavně…“ ohlédl se bojácně kolem sebe, „vojáci by se už na nás dávno vrhli… tohle není normální, veliteli… musíme pryč. Vracím se ke koním, hned! Čáry!“ Hlas se mu kňučivě zlomil.

„Máš pravdu,“ zavrčel velitel. „Zdrháme. Ale to štěně s sebou tahat nebudem!“

„Počkej,“ zakvílel druhý lapka. „Dyk je to náš rukojmí! Jediná naděje! Nemůžeš ho přece jen tak…“

Velitel neodpověděl a rozpřáhl se. Vojtek s Matyášem na nic nečekali a vrhli se z lesa směrem k lapkům. Pozdě – menší stín se s chraptivým výkřikem skácel k zemi. Moment překvapení nicméně udělal své, Matyáš vyřídil prvního lotra během chvilky. Vojtek se mezitím vrhl na velitele, nebýt však otcovy pomoci, dopadl by zle. Lapka neměl co ztratit, bil se jak lev, nicméně ve chvíli, kdy se do potyčky vložil i Matyáš, bylo rozhodnuto. Silným katovským pažím neměl lupič šanci odolat. Matyáš mu nejprve vyrazil nůž z ruky, šikovným fíglem mu podrazil nohu a obratným rychlým chvatem mu zlomil vaz.

Rychle oddechující po zuřivém boji se rozhlédl kolem sebe. Vojtka nikde neviděl.

„Vojtku?“

„Tady jsem…“ ozval se tichý hlas. Vojtek klečel nad chlapcem, jemuž z rány v hrudi vytékal tmavý proud krve. Jeho oči, hledící k tmavému nebi, pohasly.

„Tati… on ho zabil… teď… nezachránili jsme ho! To všechno bylo zbytečný!“ Vojtkův hlas se zachvěl. Zvedl ruku.

„Vojtku! Ne! Pro všechny bohy, nedělej…“ Nedořekl.

Mladíkova ruka už spočinula na čele mladého chlapce. Prvotním šokem málem ruku opět stáhl, ale vytrval. Z Matyášova pohledu to byla chvilička, ale Vojtek měl pocit, že strávil na šepotající pláni věčnost. Tentokrát linie života nezářila stříbrně. Zlatě svítila nad drobným tělem. Natáhl ruku, uchopil její konec a stejně jako kdysi se jej pokusil přitáhnout zpět k dítěti, kolem kterého blýskavě kroužil šepotavý černý písek. Nebylo to jednoduché. Linie pružila, zmítala se mu v prstech, konec prokluzoval. Vojtek vytušil, že má jen jeden pokus. Zaťal zuby, sevřel levou pěst až do křeče. Na pravé ruce jej cosi polechtalo – pohlédl dolů a zjistil, že dítě je již téměř celé pohlcené přesýpajícím se pískem. Šepot zesílil. Ochladilo se. Vojtkovi začaly křehnout prsty, nohy už pro chlad téměř necítil. Z černé hromady svítilo jen bílé čelo – ústa, nos i oči už pohřbil pohyblivý písek. Naposledy napřel sílu do levé ruky, zabral celým tělem a přes ohromný odpor se mu podařilo přitisknout zaťatou levou pěst, ve které držel utíkající život, na bílé čelo. Vyprostil pravou ruku z písku, přitiskl ji na levou a zatlačil.

Šepot ustal, písečné přelévání ustrnulo. Pomalu, pomaličku otevíral dlaň. Musel si pomoci prsty druhé ruky. Rozevíral prst po prstu, pozvolna, váhavě. Měl strach, že se linie vyškubne, že ztratí nejen dítě, ale i sebe. Pomalu narovnal i malíček, překryl levou ruku pravou a zatlačil. Zlatá linie naposled zapružila, zatřepotala se a zmizela.

Vojtek omdlel.

 

***

 

„Konečně…“ uslyšel, když znovu otevřel oči. „Vojtku, synáčku, tys mi dal…“ Matyáš držel Vojtka v náručí, kolébal ho jak malé dítě a z očí mu stékaly slzy. „Jak ti je? Jsi v pořádku? Vypadal jsi jako mrtvý… takovou dobu… já…. Vojtku!“ Znovu ho přitiskl k sobě.

„Táto…“ Vojtek se ztěžka posadil. „Už je to dobrý…“ Zamotala se mu hlava a musel se podepřít rukama. Rozhlédl se kolem sebe. „Táto? Kde to jsme? Vůz? Co je to za lidi?“

Matyáš se zamračil. „To se zasměješ, synku. To jsou vojáci hraběte z Ludovic. Dohrabali se s křížkem po funuse a jediný, co dokázali, bylo zatknout mě a tebe. Jo a pak ještě ty dva lapky, co je našli hlídat koně. Vezou nás do vězení, milej zlatej. Jsme obviněný z únosu prince.“

„Cože?“ Vojtek vytřeštil oči.

„Nenechají si nic vysvětlit,“ mávl Matyáš rukou. „Jsou jak zaťatý.“

„Co ta… to dítě?“ zeptal se po chvíli ticha Vojtek. „Já… nevím, co se stalo. Udělalo se mi špatně… asi jsem to zkazil.“

„Kdepak zkazil,“ ukázal Matyáš dopředu. „Jede vpředu, s velitelem týhle chytrý gardy. Je jak rybička. Udělal jsi zázrak, milý hochu. Já… V jednu chvíli ležel naprosto mrtvý. Pak naráz otevřel oči, posadil se a byl úplně, ale úplně živý a zdravý! Zato ty jsi málem umřel! Pamatuješ, co říkal Vintíř? Ještě, že jsem měl ty jeho kapky! Slib mi, že už to nikdy, ale opravdu nikdy neuděláš!“

Vojtek se ušklíbl.

„Budu se snažit, táto. Není to nic pěkného, to mi věř. Věřil bys…“ Odmlčel se a změnil nit hovoru. „Proč si myslí, že jsme únosci? Tys jim to nevysvětlil?“

„Nechtěli nic slyšet. Mají nařízený od hraběte, že každýho, koho chytnou v blízkosti prince, musí zatknout a přivézt. I kdyby to byl sám nejvyšší císař, říkali. Nemají prý věřit nikomu a ničemu. Zatknout, neptat se, přivézt.“

„Copak oni nepoznají kata?“

Matyáš se navzdory situaci usmál. „Chlapče, chlapče. Nejsem zdejší a po celou dobu popravy jsem měl na hlavě kápi. Jak asi tihle hoši můžou vědět, kdo byl pod ní?“

„A co naše koně? Vidím je přivázaný za vozem. Musel jsi jim o nich říct a oni museli najít meč! To je přece důkaz!“

„Kata jsme mohli zabít, koně ukrást. Nevěří ničemu, přesně tak, jak mají přikázáno. Naše jediná záchrana je Dedrych. I když hrabě by si nás taky mohl pamatovat…”

„To vypadá,“ přemýšlel Vojtek polohlasně, „jako by měl hrabě podezření na někoho ze svého okolí. Někoho, koho to dítě zná. Zřejmě ho ten někdo někam odlákal a pak ho vydal těm loupežníkům…“ Vzhlédl k Matyášovi. „Pamatuješ? Tehdy ten v plášti – u jeskyně? Co myslíš?“

„Myslím, že nejlepší bude počkat, až se dostanem na hrad. Doufám, že se to tam všechno vysvětlí. Byl by to pech, skončit na tý jejich nový šibenici, to ti povím…“

 

Ludovické podzemí se rozeznělo. Hlučné hlasy, cinkot zbraní, skřípot zavírajících se dveří. Vojtek s Matyášem se octli v jedné cele s dvěma otrhanými lotry. Ti na ně hleděli úkosem, ale protože vůbec netušili, co jsou jejich společníci zač a vysoký rozložitý chlap a mladý, na první pohled dobře živený a silný mladík vzbuzovali respekt, nechali je být. Schoulili se proti sobě na špinavých zbytcích staré slámy.

„Nikdy bych nevěřil, že se octnu na týhle straně dveří,“ zašeptal Vojtek. “Asi bych ti měl něco říct, táto…”

Matyáš do něj hrubě strčil. „Ticho!“ syknul. „Tihle nesmí zjistit, co jsme zač!“

Po čase se dveře znovu otevřely, vešel jeden z Dedrychových pacholků a postavil pod malé zamřížované okno smradlavý kýbl.

„Ne že si tu budete srát pod nohy, darmošlapové! Nebudu to po vás čistit!“ Otočil se k východu, když vtom mu padl zrak na Matyáše. Zarazil se, oči se mu rozšířily údivem. Rychlým pohledem přelétl i Vojtka, zdvihl obočí, další nadávky polkl a vyrazil z místnosti. Závora zarachotila a zapadla. Vojtek se podíval na tátu. Konečně je někdo poznal!

Netrvalo dlouho a podzemím se opět rozezněly kroky, tentokrát evidentně více lidí. Lapkové se schoulili do kouta, pro Vojtka s Matyášem však zněly jako rajská hudba. Dveře kobky se rozletěly, dovnitř napochodovali dva pacholci v čele s Dedrychem. Ten se rozhlédl a bez zaváhání ukázal na kata a jeho pomocníka: „Tyhle dva!“ Pacholci je neurvale zvedli a vytáhli z cely ven. Dedrych zajistil kobku a malý průvod se přesunul do strážnice. Dedrych pečlivě zajistil dveře a pak se o ně, celý roztřesený, opřel zády.

„Co má todle znamenat? Dyž mi to kluk přiběh říct, vůbec jsem mu nechtěl věřit! Jak vy jste se, pro bohy, dostali k nám do vězení?“

„To je dlouhý vyprávění, příteli,“ oddechl si Matyáš. „Jaký máš rozkazy? Nemusíš nás nechávat pod zámkem, neutečeme ti. Ale jestli nám nevěříš, nebudeme se vzpěčovat. Jen nás nech někde samotný, prosím tě.“

„Pojďte,“ vybídl je Dedrych. „Zavřu vás u sebe v katovně,“ zasmál se. „Nebojím se, že mi utečete. Ale musíte mi všechno dopodrobna vyložit, je vám to jasný? Výslechy maj bejt zítra. Náš hrabě je rozumnej člověk. Pokud mu vše pořádně vysvětlíte, určitě vám nebudu muset zkřivit ani vlásek. Setsakra nerad bych položil ruce na svýho přítele.“

 

Malým zamřížovaným oknem vnikaly do mučírny první ranní paprsky. Slunce ještě zdaleka nevstávalo, když se přesunovali dolů, do té strašlivé místnosti plné ostrých a životu nebezpečných nástrojů.

„Hrabě určitě přijde vosobně,“ ujišťoval Matyáše Dedrych. „Nikdy si nenechá ujít výslechy.“

Vojtek se vylekal. „Vyžívá se v nich?“

„Ale kdepak,“ odvětil Dedrych. „Snaží se bejt spravedlivej. Nemá rád zbytečnou krutost. Ovšem pokud se prokáže, že je dotyčnej vinen, nemá slitování. Nesnáší podlost, zradu, křivdu. Popravdě… teď je rozzuřenej na nejvyšší míru. Nakonec vy víte nejlíp, že má bejt proč…“

Seděli tiše. Vše už si pověděli. Nezbývalo, než čekat.

 

Když hrabě, doprovázený písařem, dorazili do mučírny, stálo už slunce vysoko na obloze. Dedrych i pacholci okamžitě vyskočili. I Matyáš s Vojtkem povstali.

„Co to má…“ zarazil se hrabě. „Co to znamená?“ obrátil se na Dedrycha. „Proč jsou tu tihle dva? To je přece kat od knížete z Bergenu, nebo se pletu?“

„Nepletete, pane,“ odpověděl uctivě Dedrych. „Vaši vojáci je vomylem považovali za součást tý lupičský bandy, tak je zajali a přivezli s těma posledníma dvěma, co z tý chásky zůstali naživu. Ostatně – vo to, že zbyli jen ty dva, se postarali právě Matyáš s Vojtkem. To voni vám zachránili syna…“

Obočí hraběte z Ludovic vyletělo nahoru. Otočil se k oběma mužům a zkoumavě se na ně zadíval. „Tak to jste byli vy?“ Luskl prsty. „Přiveď Jana Jindřicha!“ poručil písaři. „Kde jste našli mého syna?“

Vojtek otevřel ústa, ale pak je zas zavřel a pohlédl na Matyáše.

„Prvně jsme ho zahlídli v jeskyni u Vintíře, když jsme tam chtěli cestou domů přespat,“ odpověděl Matyáš.

Hraběcí obočí opět vystřelilo směrem vzhůru.

„Jestli můj syn potvrdí, že jste to vy, kteří mu pomohli, budu chtít, abyste mi všechno důkladně vyložili. Na hradě téměř nikdo neví, že už mám syna zpět. Držím to v tajnosti. Proběhl tu… „ odmlčel se. „Na to je čas. Počkám, co na vás řekne Jan Jindřich.“

Pohodlně se zapřel ve velkém křesle, které tam pro něj bylo nachystáno, a netrpělivě poklepával prsty na opěradlo. Vojtek cítil, jak usilovně přemýšlí. Měl pocit, že se stali součástí nějaké hry a začal se obávat, jaká role jim v ní byla přidělena.

Ve chvíli, kdy do mučírny dorazil Jan Jindřich, jako by v pochmurné místnosti zazářilo slunce. Mladý pán byl nabitý energií, jeho jemný obličej zářil štěstím.

„Opravdu jste je našli? Proč jste mi nic neřekli už dřív? A proč jsou zrovna tady? Tolik jsem jim chtěl poděkovat!“ Spatřil Vojtka a vrhl se k němu. „To ty jsi mě zachránil, když mě chtěl ten lotr zabít! Pamatuji si, jak jsi ke mně běžel… a když jsem se probral, byl lupič mrtvý a ty jsi ležel vedle omráčený. Otče! To on mi zachránil život!“

Vojtkovi spadl kámen ze srdce. Byl rád, že si ho dítě přes tmu a vypjatou situaci, která panovala na palouku před jeskyní, zapamatovalo a poznalo ho, ale ještě raději byl, že si pamatuje takto zkreslenou verzi situace. Vyměnili si rychlý pohled s Matyášem – i tomu se evidentně ulevilo.

Hrabě vstal.

„Pánové, mé pozvání platí. Jste mými hosty – a vše mi povyprávíte, minutu po minutě. Jdeme.“

„Pane…“ ozval se Matyáš. „Jsme kati… nemůžeme s váma sedět u jednoho stolu.“

„Teď nejste kati,“ otočil se od dveří hrabě. „Jste zachránci mého jediného syna. Víc vědět nepotřebuji.“ Otočil se a byl pryč. Písař pokrčil rameny a gestem poslal Matyáše a Vojtka ze dveří ven. V mučírně zůstal jen Dedrych a jeho pacholci, kteří na sebe udiveně zírali.

 

Cestou do hraběcích pokojů nepotkali ani živou duši. Tak bohatou snídani Vojtek ještě v životě neměl. Po jídle se přesunuli do vedlejšího pokoje, kde je hrabě usadil do měkkých křesel. Hovořili dlouho. Písař zapisoval vše podstatné, občas se k jeho poznámkám vraceli a porovnávali napsané s dalšími vzpomínkami.

„Můj syn taktak vyvázl životem. Vlastně přežil jen díky vám,“ prohlásil nakonec hrabě. „Ten, který ho prodal lapkům, se nesmí dozvědět, že byl zachráněný. Mám podezření, mám… ale jistotu ne. Jan ho ani nezahlédl, vzkaz mohl být fingovaný… Nebudu vám nic zastírat, pánové. Jan Jindřich je mé jediné dítě. Další už mít nebudu. Nemůžu. To je osud. Takže jediný dědic. Snažím se ho chránit, jak jen to jde, ale přichází do let, kdy má svoji hlavu.“ Ohlédl se po chlapci, který se začervenal a sklopil zrak. „O jeho návratu ví jen moje osobní garda, písař, kat a jeho pacholci a pak vy. O osobní gardu ani vás obavy nemám. O Dedrycha také ne, jeho pacholky mi pohlídají. Přesto to tajemství nemusí dlouho vydržet. Musím konat. Pokud mi pomůžete, odvděčím se. Dohodnu se s vaším knížetem a… nebudete škodní, věřte mi. Potřeboval bych od vás, abyste…“ naklonil se blíž k Vojtkovi a Matyášovi a ztišil hlas.

 

***

 

Na Šibeničním vrchu opět zněly bubny. Tentokrát to byl Dedrych, kdo se opíral o meč a zachmuřeně sledoval špalír vojáků, pomalu stoupající do kopce. Hleděl na muže, kteří byli vojáky vedeni – špinaví, otrhaní, zarostlí. Poslední dva lapkové, ubohý zbytek obávané zločinecké bandy. Prostranství kolem šibenice bylo zaplněné do posledního místečka. Mladý Jan Jindřich byl všeobecně oblíben a jeho ztráty litovali chudí i bohatí. Velká tribuna, která zde zůstala ještě od minule, byla plná – popravám nepřihlížejí jen sprosté davy. Dnes se přišel podívat každý, kdo u dvora něco znamená. A on, Dedrych, nesmí zklamat.

Bubny zarachotily hlasitěji, průvod došel až pod kata. Pacholek otevřel dveře v kamenné zdi. Vojáci strčili provinilce do kobek pod podlahou a rozestavili se kolem šibenice. Stráž dnes měla osobní garda hraběte.

Pacholci vyvlekli na popraviště oba odsouzené. Stáli na smrt bledí – na trámech se tentokrát nehoupaly žádné oprátky. Paličky naposled zavířily, zvuk virblu dozníval mezi stromy. Písař, stojící před šibenicí, roztáhl dlouhý svitek.

„Jménem hraběte Štěpána, pána z Ludovic a na Nosislavi, z moci používat práva hrdelního, jež mu bylo přiřčeno císařem…“

Vojtek přestal poslouchat. Očima těkal po šlechticích, pohodlně usazených na lavicích tribuny. Dav pod šibenicí ho nezajímal. Ani ti dva ubožáci, třesoucí se hrůzou nahoře na popravišti ho nezajímali. Čekal, až nastane jeho chvíle.

Písař domluvil. Hrabě mávl rukou. Pacholci popadli prvního odsouzeného, povalili ho na zem a pevně ho připoutali na křížovou konstrukci. Dedrych odložil meč, znamení svého úřadu, a chopil se velkého, těžkého kola.

Dav ztichl. Kat se nadechl, zvedl kolo do výšky a pak ho pustil. Ozval se nelidský řev. Vojtek odvrátil hlavu. Lámání kolem byl jeden z nejdrastičtějších způsobů popravy, ale v případě, že šlo o únos urozeného, byl zcela na místě. Oddechl si, když druhá rána směřovala na odsouzencův krk. Dedrych svou práci uměl dobře, to musel uznat. I poprava druhého muže proběhla bez nejmenšího zádrhelu, pacholci poté vpletli odsouzence do dvou velkých loukoťových kol, které vztyčili nad popraviště. Budou tam viset pro výstrahu všem, dokud se nerozpadnou.

Dav, uspokojený krutou podívanou, se začal vlnit a přelévat, jak se lidé pomalu chystali k odchodu, když vtom jejich pohyb zastavil jasný hlas trubky. Otočili se a zmateně hleděli na hraběte, který ve své provizorní lóži povstal a ujal se slova:

„Já, hrabě Štěpán, pán z Ludovic a na Nosislavi sděluji všem, že lupičská tlupa, která tyranizovala vaše osady a usedlosti, byla bez milosti vykořeněna. Žádný z lapků už nežije. Zaplatili jsme za to však vysokou cenu. Samozvaný vůdce té banky, nazývající se Ludwig z Lesů, unesl mého jediného milovaného syna, který beze stopy zmizel. Mé rodové léno se tak v této chvíli ocitá bez dědice.“

Rozhlédl se po mlčícím davu, svlažil hrdlo vínem ze zlatého poháru a pokračoval: „Abych nevystavil zemi nebezpečí, že v případě mé smrti bude rozervána na kusy dědickými spory, prohlašuji, že pokud ve chvíli mé smrti nebude žít žádný právoplatný dědic z mé krve, je mojí vůlí, aby hrabství připadlo synu mého bratra, mému nejstaršímu synovci, Rodriggovi z Beltanu. Tak zní má vůle. Předstupte, mí věrní pánové, a jeden po druhém mi slibte, že mou vůli takto vyplníte.“

Vojtek a Matyáš zbystřili. Jeden po druhém přicházeli před hraběte jeho vazalové a hlasitě, tak, aby slyšeli všichni okolo, slibovali na svou čest, že splní jeho vůli. Když promluvil dvanáctý, pohlédli krátce na sebe a prohrábli si rozpačitě vlasy. Hrabě, který přes hlavy slibujících pánů bedlivě sledoval každé jejich gesto, posmutněl. Jeho podezření se potvrdilo.

Domluvil poslední s vazalů, ale dav, zhypnotizovaný silou okamžiku, neodcházel. Ani hrabě se neobracel k odchodu. Zvedl pravou ruku a znovu promluvil. Jeho hlas zněl smutně, ale rozhodně.

„Teď je má zem zabezpečena. Můj syn se však do rukou rebelů nedostal náhodou. Lapkové přesně věděli, kudy ten den pojede, ba věděli i to, jak velký bude mít doprovod! V našich řadách je zrádce!”

Během těch pár slov se dav rozšuměl. Hrabě přidával na intenzitě hlasu – rozčilení, vztek, bolest, žal – to vše se promítalo do jeho slov.

„Smrt těch špinavých lumpů nesmyla mou touhu po pomstě. Byly to jen hloupé loutky. Ale já se dozvím, kdo byl ten zrádce, ta sketa, která mne oloupila o to nejdražší, co jsem v životě měl! Zítra vyjede má družina za ženou jednoho z těch lapků. Ona zná jeho jméno. A pak běda tomu, komu bude patřit!“

Poslední slova zanikla v nenávistném halasu přihlížejících. Kdyby teď hrabě označil za zrádce kohokoliv, zfanatizovaný dav by ho na místě roztrhal.

Vojtek zatahal Matyáše za rukáv. „Myslíš, že to vyjde? Neřekl ani jméno tý ženy, ani vesnici, kde žije…“

„Jen tři z nich měli rodiny,“ odvětil Matyáš. „Podle mne ho chytnou, až půjde za ženou velitele. Chceš se vsadit?“

 

***

Ten večer zářila okna hradu do kraje dlouho do noci. Uběhlo pár dnů od událostí na Šibeničním vrchu a zemí zavládla radost. Mladý pán se vrátil! Kolovaly pověsti, že mu sama bohyně lesů pomohla z pout a ukázala mu cestu k nejbližším lidem. Ať tak či onak, dnes byla na hradě hostina na počest mladého hraběte. Stoly v hodovní síni se prohýbaly pod tíhou nejvybranějších lahůdek, ušlechtilé víno teklo proudem. Vojtek s Matyášem si připadali v urozené společnosti nesví. Hrabě Štěpán ale trval na tom, aby přišli. Seděli tedy v koutě nedaleko muzikantů, popíjeli ředěné víno a uzobávali exotického ovoce.

„Nikdy by mě nenapadlo, že já, kat, budu jednou sedět s pány u stolu,“ pronesl tiše Matyáš.

Vojtek se zasmál. „Jsi nenapravitelný. Už nejsi, co jsi býval, nepamatuješ? Hrabě splnil svůj slib. Vyžádal si tě a teď už jsi svobodný pán na Brusnici, žádný kat. Na tvém bývalém místě už uklízí mršiny nejstarší Dedrychův syn…“

„Ale bylo to dobrý místo!“ stál si na svém Matyáš. „Nebýt jeho a toho, že jsme se tehdá potkali…“

Jejich hovor přerušil purkmistr, který zaťukal střenkou svého nože o stůl.

„Vážení hosté, dovolte mi, abych vás všechny přivítal na dnešní slavnostní večeři na počest návratu našeho nejjasnějšího mladého pana Jana Jindřicha. Jezte, pijte a hodujte, co hrdlo ráčí. Na dnešní noc budeme dlouho vzpomínat!“ Pozvedl pohár, vypil jej do dna a s úlevou se posadil. Oficiality má za sebou, může se věnovat jídlu. Přitáhl si pečené selátko a s chutí do něj zakrojil.

Vojtek sledoval, jak přípitek střídá přípitek. On ani Matyáš naštěstí nebyli vyzváni, aby seděli u hlavního stolu, tak se jim smršť přípitků vyhnula. Když viděl, jak někteří urození pánové postupně upadají mezi nedojedené mísy na polité a zašpiněné stoly, vůbec nelitoval.

„Bavíte se dobře, pánové?“ Ludovic stál za nimi, svůj oblíbený zlatý pohár v ruce. Stejně jako oni sledoval připíjející pány. Pak se otočil a gestem je vyzval, aby za ním vyšli na hradní ochoz. Opřeli se o cimbuří, dívali se do tmavého kraje a mlčeli.

„Ani jim můj bratr nechybí, že?“ promluvil po chvíli hrabě. „Smůla, že spadl z koně tak nešťastně, zrovna na meč. Kdo by to byl řekl, u tak zdatného bojovníka… Nedivím se jeho ženě, že se i se synovcem stáhla na svůj rodný hrad. Popravdě, jsem tomu rád. Mnohé se tím… vyřešilo.“

Vojtek zamyšleně pokýval hlavou. „Pořád nechápu, proč to udělal. Vždyť… vždyť měl všechno! Peníze, léno, postavení…. Tak proč?“

„Nevím,“ odpověděl hrabě. „Závist? Vědomí, že bude věčně druhý? Ten, který jen čeká na drobty, co spadnou ze stolu? Jednou, po podobné hostině,“ pohodil hlavou směrem k sálu, „mi to vmetl do tváře. Nemohl už sice skoro ani mluvit, ale ta hořkost z něj přímo kapala.“ Zněl zarmouceně. „Doufal jsem, že je to přemírou alkoholu, ale zřejmě jsem se spletl. A tak vymyslel plán, jak dostat na hraběcí stolici alespoň svého syna, když už on sám se hrabětem nikdy stát nemohl.“

„Naštěstí se mu to nepovedlo,“ pronesl Matyáš.

„Nepovedlo,“ přitakal hrabě. „Ale jen díky vám. Budete mít ve mně navždy svého přítele. A věřím, že ani Jan Jindřich vám to nezapomene. Mimochodem,“ obrátil se na Matyáše, „nemohl byste do budoucna postrádat svého syna? Jan Jindřich by jej měl rád ve své družině. Pokud tedy bude chtít, samozřejmě.“

Matyáš se usmál. „Myslím, že je načase, aby mladý orel vyletěl z hnízda.“

Hrabě poděkoval úklonem hlavy, pozvedl pohár a odešel zpět do sálu. Chvíli ho sledovali, jak živě rozmlouvá s těmi, kteří ještě vládli jazykem. Po chvíli se otočili a znovu se opřeli o cimbuří.

„Tak až do družiny mladýho Ludovice ses dostal… to je dobře. Alespoň si ohlídáš, že se mu nic nestane. Je mladší než ty, tak doufám, že nebudeš muset znovu prožít to, co jsi zakusil, když umřel ten tvůj vlk… Co ty na to?“

Vojtek stál, hleděl upřeně před sebe a neodpovídal.

„Vojtku? Jsi rád, že budeš v té družině, nebo ne?“

„Tati… já nevím. On to přece musí vědět. Je to jeho dítě, to přece není možné, aby nevěděl… to nejde. Ale že dokázal, aby se to utajilo tak dlouho…“

„O čem to zas mluvíš, Vojtku? Blábolíš stejně, jako tehdy s tím vlkem! Kdo má co vědět?“

„No přece…“ Zarazil se. Matyáš téměř viděl, jak Vojtkovy myšlenky do sebe zapadly. V té chvíli se usmál a chytil otce kolem ramen. „No jasně, táto. Vždyť teď už žádný nebezpečí nehrozí. Hrabě Štěpán měl jen jednoho bratra, a ten je teď mrtvý, že?“

„Ano, ale co to má společnýho s tou družinou? O čem to prosím tě meleš?“

„Povím ti tajemství, otče,“ přitáhl si Vojtek Matyášovo ucho těsně k ústům. „Když jsem tam, víš, v tý černý šeplavý tmě, tak o tom druhém zjistím všechno. A tím myslím opravdu všechno, víš. Štěpán svýmu bratru nevěřil nikdy, ať si tvrdí, co chce. Uvědomoval si, že když nebude mít syna, jeho bratr se rychle postará o to, aby… třeba upadl na meč. To je přece jasný, ne?“

„Možná tobě, chlapče. Vůbec nevím, o čem mluvíš.“ Matyáš se mračil. Vůbec se mu ten rozhovor nelíbil.

„Ale tati, to je přece jasný. Potřeboval mít syna, tak ho měl. I když se mu ve skutečnosti narodila dcera. Jan Jindřich je totiž vlastně Jana… Ale víš co? Já se do té její… tedy jeho… družiny opravdu těším. To nebude nudná služba!“

Aktualizováno: 27.9.2019 — 18:53

44 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Toro, ta povídka je naprosto skvělá! (A taky jsem si při čtení vzpomněla, jak ti dělalo kdysi dávno problém napsat sprosté slovo. Ale od té doby jsi zjevně odborně vyrostla. :D )

    1. Díky, JJ. No jéje, já už sprosťačím jak velká holka. Doby, kdy jste mi vysvětlovaly, že žoldáci nemohou mluvit jak lvi salónů, už jsou dávno pryč. Nicméně pořád mi to ještě přes prsty moc nejde :D

  2. Milá Toro, tak jsem tu dlouhou povídku četla po částech už od včerejška a konečně dočetla. Neměla jsem čas v klidu si k ní sednout na jeden zátah, ale části, které jsem postupně četla se mi v mezičase honily hlavou a pak, když jsem znovu zasedla, některé věty kousky jsem si četla znovu. Jsem vůbec pomalý čtenář, obzvláště, když se mi četní líbí, Nerada hltám, ráda si věty „prožívám“. Píšeš skutečně skvěle, umíš vtáhnout do děje a máš dar vymýšlet historické příběhy pomalu jako bys v té době žila. Takže si všechna ocenění právem zasloužíš (clap)

    Povídka byla v mnoha pasážích dojemná, hlavně ten úplný začátek,kdy jsem slzela. Ale zároveň to bylo dost drsné čtení o tehdejší době, hlavně o katově práci. Ty popravy byly tak plasticky popsané, že jsem si zpětně říkala, že jsem je možná měla přeskočit (no ale jak vidíš, nepřeskočila :) ). Kde jsi čerpala „znalosti“ – z četby, nějakých obrázků? Ta „nitka života“ a možnost ji zachytit je fantasticky vymyšlená a přímo „slovo do pranice“ zda by o tu schopnost měl člověk stát, či ne.

    Toro, kde jsi skončila při prvním „literárním cvičení“? Jen tam, že se Matyáš ujal Vojtka ? Protože jestli ano, tak to se nedivím, že čtenáři hromadně vyžadovali pokračování! A já bych si teď ráda přečetla další pokračování, protože jak dlouho je možné udržet tajemství Jana Jindřicha? Teď je mu max. deset let, tak to ještě jde. Ale později???

    Moc jsem si početla (clap)

    1. Milá Maričko, ano, skončila jsem u vět:
      Když se večer do katovny stěhovali chudý Matyášův majetek, jako by se znali už roky.
      Kat a jeho pomocník.
      Kat a jeho syn.

      Myslela jsem si, že tím je příběh hezky u konce, no ale jak je vidět, vystrčil na svět jen cípek a bylo třeba ho ještě povytáhnout, aby se rozbalil úplně.
      Co se týče katova řemesla… čerpala jsem různě, dokonce jsem se byla na jedno popraviště, kde kdysi stála podobná stavba jako je popsaná v povídce, podívat. Načetla jsem toho dost, určitě víc, než je pak zmíněno v povídce, ale to už tak bývá.
      No a další díl… posune se v čase cca o deset let a Jan Jindřich, tedy vlastně Jana se… a dost. Mám jakési obrysy, přemýšlím o nich už druhý den, takže je možné, že opravdu další díl vznikne. Jen mít čas sednout a napsat to, když mám rozepsané další povídky, kočky… takže prosím o trpělivost :). Moc díky.

  3. Díky Toro, za další krásnou povídku. Opravdu umíš a právem jsi byla pasována na Lady Řádu fantasy (inlove)

    1. Joj, Alex, málem jsme k vám zrovna včera vyrazili na kešky, no ještě že jsme si to nakonec rozmysleli, to bychom tam fakt nezapadli :). Díky za hezké fotky.

    2. Alex, to musely být krásné hody! Já vždy moc ráda vidím, kolik maldých a jistě „modern naladěných“ lidí se vrací ke svým kořenům a z „děravých džín“ se obléknou do lidových krojů a učí se tančit Besedu a oplétají demižony fábory :) No však, jak před časem psala Dede, kroj sluší každé(mu) ať je „malá, dlouhá, tlustá, tenká“ (a platí i pro muže). Ta májka (ona se staví i na sv. Václava?)je tedy pořádně vysoká, je to fakt kmen nějaké stepilé borovice či jiného stromu? Jak jí dovezli a postavili?

      1. Maričko, stavěli ji v pátek, den před hody. Jak, to nevím, viděla jsem přes údolí když se začala napřimovat. Jen vršek, co se dělo dole u paty, to nevím. Potom ji celou noc museli hlídat, aby ji nikdo nesetnul. Fakt! Oni mládežníci z okolních obcí se o to pokouší. Asi před dvaceti lety se to podařilo a máj byla podťatá a musela se stavět znovu. To byla ostuda! Široko daleko.

        Vezli ji na stanoviště asi dost složitě, protože v přilehlých ulicích byly vylepšené plakátky s prosbou,aby lidé neparkovali auta, protože povezou máju.

  4. Četla jsem z časových důvodů na 2x a nemohla jsem se dočkat,jak to všechno dopadne. Tak si říkám, když někdo něco vidí,třeba za linkou,pod linkou atd., je to dar nebo prokletí! Díky Toro!

  5. Trošku mi tohle čtení připomíná Vondruškovic detektivky s Oldřichem z Chlumu. Vím je to z o něco mladší doby než Vojtek, (toho bych umístila tak do doby sv. Václava, když už je dnes jeho svátek :) ), ale stejně napínavé. Tak jsi mne navnadila, že se konečně pustím do Vondrůškových Znojemských katakomb. Mám je už nějakou dobu stáhnuté v tabletu, ve čtečce. A stojím v řadě na Hotel….. Třeba to nakladatel stihne do Brnění. Kdyby jsi potřebovala odvézt hromady knih a nebo něco podobného ;) , tak písni na FB.

    1. Alex, děkuji, jsem ráda, že líbilo. Co se týče knih, nic vozit nebudu, půjde to normálně přes prodejny knih, takže to asi bude distribuovat nakladatelství, není to samonáklad, abych to musela dělat já :). Doba povídky určená není, je to prostě někdy v alternativním středověku, ve světě, kde funguje magie.

  6. Opravdu umíš, četlo se to samo jedním dechem. Moc děkuju, krásný literární zážitek a to už jsem toho něco přečetla. A kdeže je ta fronta na knížky ? Že bych se šla postavit :-)

    1. Díky, alimo :) potěšila jsi. Knížka bude snad na přelomu října listopadu, je to v rukách nakladatelství, ne v mých… Uvidíme. Trochu z toho mám strach. Ale už je pozdě. Samozřejmě dám vědět, až bude venku. Díky za zájem.

  7. Skvělá povídka s nečekaným závěrem! Milá Toro,ty tedy umíš čtenáře překvapit! :)
    Jsem ráda, že tu padla zmínka o Loutkáři, ten se mi líbil tak, že mám chuť přečíst si ho ještě jednou. Hm, asi si ho nechám na večer.

    1. Děláte mi velkou radost, milé čtenářky :). Opravdu. Jsem moc ráda, když se příběh líbí, ostatně jako každý autor, že :)

  8. Toro! Přečetla jsem doslova jedním dechem. Je to úžasná, nádherná povídka a kdyby bylo i pokračování, byla bych nadšená! A stavím se do fronty zájemců o Tvoji případnou (a slíbenou) knížku.
    A jak píše Tečka – UMÍŠ, moc dobře umíš!

      1. Zatím vím jen o knížce Hotel u devíti koček. Ale kdyby byla i knížka povídek… nebo jiná.. Co jsem od tebe četla, všechno se mi líbilo.

        1. Díky :) já už se lekla, že bys ráda knížku fantasy nebo tak. Tu zatím nemám. Ale kdoví, třeba se někdy časem zadaří.

  9. Toro, ačkoli je pro mě, nevím proč, tento formát na čtení dost obtížný, tentokrát jsem vydržela. Poutavé a strhující. Moc se mi povídka líbila.
    UMÍŠ!!!

    1. Ano, ono číst na počítači nebo mobilu je nekomfortní. Tahle povídka bohužel v knížce zatím nevyšla. Bylo přislíbeno, že vyjde spolu s ostatními vítěznými, ale zatím se tak nestalo. Vlastně jste jedni z prvních, kromě mých bet a poroty soutěže, kdo ji čte.

      1. Vlastně mě to „chytlo“ i z toho důvodu, že mám momentálně období historických románů, teď zrovna C.J.Sansoma. Takže jsem byla na tu dobu naladěná, a bylo to natolik poutavé čtení, že jsem to musela dočíst až do konce. A pořád to ve mně trochu doznívá.

  10. Šmánkote, Toro! To je tedy něco ohromného. Ty máš nevyčerpatelnou fantazii a nádherně dovedeš kouzlit s jazykem a formovat ho do vyprávění. Máš Dar!

    1. Děkuji, Alex. Tuhle povídku mám ráda. Myslím, že se povedla. A to o spoustě svých textů neřeknu…

  11. Toro!
    Nemám jiných slov než se opakovat jako nedávno: Strhující!
    Kde je možné koupit knížku (knížky)?

    1. MaRi, já zatím mám vydaných jen pár povídek ve sbornících. Knížka snad vyjde ted na podzim, ale o kočkách, Hotel u devíti koček. Ale jak jsem na tuhle povídku po letech koukla, dostala jsem chuť napsat pokračování. Tak třeba poté, někdy… A moc děkuji, jsem ráda, že líbilo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD