GEOPOLITIKA: Aktuality z Blízkého Východu – září 2019, druhá část

Jak bylo již řečeno v minulých aktualitách, události se na Blízkém Východě posunují rychlým tempem. Zatímco eskalace konfliktu mezi Íránem a Saúdskou Arábií, kdy si obě země navzájem řekly, že při jakémkoliv pokusu o útok půjdou do totální války je už takový, dalo by se říci, evergreen, děly se v pozadí věci, které by neměly zapadnout.

 

Začněme zasedáním Valného shromáždění OSN, na kterém turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan 24. září požadoval zřízení „mírového koridoru“ podél tureckých hranic pro přesídlení zhruba tří milionů syrských uprchlíků, kteří momentálně žijí v Turecku. Proč zrovna tam, je nasnadě – toto území spravují aktuálně Syrské demokratické síly, které řídí (samozřejmě neoficiální) kurdská autonomní oblast Rojava. Kurdové, kteří v dotyčných městech žijí, by v případě vzniku takového koridoru, který by Turecko „bezpečnostně kontrolovalo“, nejspíš byli vyhnáni po vzoru západosyrského Afrínu a místo nich by bylo dosídleno arabské obyvatelstvo pod tureckou správou. Je to velmi reálná hrozba, se kterou se SDF potýkají už od ofenzívy vůči Afrínu; potíž je v tom, že nemají moc kam jít, v poušti na jih od této linie si města těžko postaví, tím spíš, že už mnoho energie a financí investovali do toho, aby obnovili zejména Kobani po bitvě, v níž byl odražen Islámský stát.

 

U Turecka ještě zůstaneme, protože navzdory místním (povětšinou kurdským) a mezinárodním protestům začalo napouštět vodní nádrž Ilisu v místě dvanáct tisíc let starého města Hasankeyf (řecky Kifas), které leží v jihovýchodním Turecku na břehu řeky Tigris. Město Hasankeyf v sobě má nesčetné množství archeologických památek i architektury a vodní nádrž bude, kromě jejich zániku, znamenat také přesídlení zhruba osmdesáti tisíc lidí.

 

Nejzajímavější vývoj se ovšem děje několik tisíc kilometrů na východ, v Pákistánu. Třetího září přinesl izraelský deník Haaretz analýzu prestižního pákistánského novináře Kunwara Khuldune Shahida, ve které rozebírá důvody, proč je možné, že Pákistán může v brzké době uznat Izrael.

 

Po zhruba roce, kdy Pákistán, který dlouhodobě balancuje mezi Íránem a Saúdskou Arábií, byl nakloněn Íránu je, po únorové návštěvě saúdského korunního prince Mohammeda bin Salmána zpět pevně na saúdské orbitě. Saúdský princ od té doby nelenil; přislíbil investice v hodnotě dvaceti miliard dolarů a dal pákistánskému premiérovi Imranu Khanovi pro dopravu na zasedání Valného shromáždění OSN (na němž vystupoval i turecký prezident Erdogan, viz výše) své soukromé tryskové letadlo. Tento krok je bezprecedentní a ukazuje, jak velký zájem Saúdská Arábie na tom, aby byla s Pákistánem zadobře, má. Ovšem nejspíš to nebude zadarmo.

 

Už jsme tu mnohokrát řešili vzkvétající, byť stále ještě neoficiální spolupráci mezi Saúdskou Arábií, Egyptem a Izraelem, kdy tyto tři regionální mocnosti mají plán pro vytvoření koordinovaného bezpečnostního bloku vyvažujícího íránský a turecký vliv. Vzhledem k izraelské technologické převaze chápou ostatní země potenciál, který jim spolupráce s židovským státem může přinést, a hlasy po tom, zda se k procesu nepřidat, se začínají ozývat právě i v Pákistánu. Pro Pákistán ovšem jde o dost delikátní situaci, protože jeho studená válka s Indií, momentálně rovněž ve stádiu eskalace po indické de facto anexi Kašmíru (přesně: odstranění speciálního statutu provincie, z níž Indie zhruba polovinu drží; druhou polovinu drží Pákistán, ovšem obě země si dělají nárok na provincii, které Indie říká Džammú a Kašmír, celou), znamená, že spolupráce se Saúdskou Arábií, jejíž korunní princ a de facto vládce se snaží o co nejlepší vztahy s indickým premiérem Narendrou Módím, nemluvě o Izraeli, který s premiérem Módím nadstandardní vztahy už má, tak staví Pákistán do nepříliš dobré pozice. Pákistán ovšem potřebuje saúdské investice a, i když to nepřiznává, i izraelské technologie, takže by to smysl dávalo.

 

Lze spekulovat, že za „normálních poměrů“ by Pákistán svůj obrat od Íránu k Saúdské Arábii neprovedl, ale situace rozhodně není „normální“. Od srpna loňského roku totiž zemi vládne Imran Khan, charismatický politik a bývalý hráč kriketu, kterého do čela Pákistánu vynesla podobná vlna, která dnes přeje politikům stylu Donalda Trumpa, Borise Johnsona, Viktora Orbána, a konečně i Benjamina Netanjahua, Mohammeda bin Salmána a Narendry Módího. Khan porazil dlouhodobě vládnoucí a dobře etablovanou Pákistánskou muslimskou ligu a přinesl poněkud nepředvídaný styl vlády; českému čtenáři ho nejlépe přiblížím, když řeknu, že je takovou kombinací řeporyjského starosty Pavla Novotného, Silvia Berlusconiho a Borise Johnsona. Khan je sekulární nacionalista, do značné míry šoumen a tak trochu populista, ale stejně jako Bibi Netanjahu a Mohammed bin Salmán patří do kategorie politiků, kteří se moc nezabývají hrou na ztrátu tváře a s machiavellistickou až bezohledností udělají cokoliv, aby dosáhli toho, čeho si zamanuli. A shodou okolností jsou zájmy výše zmíněných až překvapivě podobné.

 

Jak si všímá Kunwar Khuldune Shahid, přísně cenzorovaný pákistánský tisk začíná zkoumat reakce veřejného mínění na usmíření s Izraelem, což je něco, co by bez explicitní vůle Imrana Khana nebylo možné. Tak například veterán pákistánské žurnalistiky a šéfredaktor jednoho z nejvýznamnějších deníků v zemi, Dunya News, zveřejnil tweet, ve kterém volá po spolupráci s Izraelem, aby Pákistán dokázal lépe vzdorovat indickým zákeřným plánům. A nebyl ani zdaleka sám. Nakolik se tato idea může jevit jako podivná, má svou logiku: Pákistán vidí indicko-izraelskou spolupráci a dobře ví, že z toho Indii leccos kápne (investice, technologie, zbraně) a ví, že Izrael je v těchto věcech na světové špičce; nechce tedy zaostávat. A pozice Izraele je všem dopředu známá: jeho bezpečnost závisí na tom, aby co nejvíce zemí profitovalo z jeho existence a neměly tak důvod jeho existenci bránit, takže Izrael bude klidně na obě strany studené války na Subkontinentu dodávat.

 

Takové vazby se samozřejmě hodí i Mohammedu bin Salmánovi, takže se dá pokrok očekávat; vše ale teď daleko více závisí právě na Izraeli a vývoji po volbách, které těsně vyhrál předseda Modrobílé aliance Benny Ganc. Ne, že by byl nějakým odpůrcem diplomatických úspěchů v širším regionu, ale dlouholetá vláda i lehce zkorumpovaná „prohnanost“ Benjamina Netanjahua z něj dělala někoho, kdo pro zbytek blízkovýchodních vládců vypadal jako „jeden z našich, se kterým se dá mluvit“. V tuto chvíli je těžké předjímat, jak bude budoucí izraelská vláda vypadat a jestli to celé neskončí dalšími předčasnými volbami, ale pokud by tento vývoj došel do zdárného konce, zejména Írán by měl problém – nebyl by schopen takovému bloku moc zdatně konkurovat.

Aktualizováno: 25.9.2019 — 18:35

19 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jinak tohle napsala Lenka Klicperová k té Babišově podpoře Erdogana:

    „Babiš tvrdí, že že Evropa musí najít společnou řeč s prezidentem Erdoganem. Řekl to v projevu na půdě Spojených národů. Chce podpořit projekt Erdoganovy „bezpečné zóny“ na severovýchodě Sýrie. Co to znamená v praxi? Turecký prezident chce ukořistit rozsáhlé kurdské území při pásu hranic s Tureckem. Toto území je obydlené Kurdy a je na něm většina kurdských měst. Erdogan už nechce opakovat scénář z Afrínu, kdy třetí kurdský kanton násilím dobyl a Kurdy z Afrínu vyhnal. Teď chce udělat stejnou věc – ale za podpory světové veřejnosti, zejména Evropy. Do zóny chce umístit uprchlíky ze Sýrie – kteří ovšem pocházejí z jiných oblastí Sýrie a jsou to převážně Arabové. Chytré řešení – zbaví se až dvou milionů uprchlíků, bude mít volnou ruku k postupné okupaci kurdských oblastí. S posvěcením evropských vlád, které se už nyní třesou, že by jim turecký prezident zase pohrozil puštěním uprchlíků do Evropy. A ve hře je ještě další věc – dosavadní neúspěch české delegace při jednáních o dostavbě elektrárny Adularya, v které jde o miliardy, které zde již stát utopil. Zatím se nepodařilo dospět k dohodě, která by zabezpečila návratnost proinvestovaných miliard. A tak musí český premiér skákat tak, jak Erdogan píská, aby si ho neznepřátelil. Komu by dnes záleželo na obětech, které Kurdové přinesli ve válce s Islámským státem? Ten je zničen (jak se někteří velice krátkozrace domnívají) a milé Kurdy už přece k ničemu nepotřebujeme. Bezpečná zóna však bude jen dalším potenciálním ohniskem požáru na Blízkém východě.“

      1. Sdílím Tvůj názor. Turci jsou v NATO a chtěli by do Evropy,oficálně ale jinak už tu jsou a zase všichni dokola skáčou dle svých partikulárních zájmů. Chudáci Kurdové,jako každý malý národ jsou využiti a pak zneužiti, je to k zblití.

  2. Jinak co se izraelských voleb týče, tam je jiný problém. Jedna z ústředních postav Modrobílé aliance je Jair Lapid, politik, který má celkově vzato velmi rozumné názory na hodně věcí, ale lidsky je to arogantní hulvát, a kvůli němu jednak Modrobílé dost lidí nevolí a také kvůli němu nechtějí jít jiné strany s Modrobílými do koalice. V zásadě takový izraelský Kalousek (mimochodem to přirovnání je trefné, má dost podobné názory na ekonomické otázky jako Miroslav Kalousek).

      1. Pokud revoluce vynese nakonec nahoru jedny a ty samé,je to bída! Co nám chtějí dokázat,jen, že se jim děla křivda,když přestali vládnout.Ve starém Římě za to zazdívali a nechali vyhladovět,jak kruté!

  3. Je mi líto těch Kurdů – nezní to hezky, ale mám dojem, že jsou prokletí. Erdogan si dlouhodobě dělá co chce, Evropa je bezzubá (nebyo tak vypadá), takže se nedivím pozoruhodným spojenectvím, jaká v regionu vznikají – teď myslím Saúdy a Izrael.
    Netanjahu… četla jsem o Bibim hodně a nemám pocit, že bych ho chtěla za kamaráda :P Ovšem zatím se zdá, že je svojí prohnaností prostě na úrovni ostatních státníků v regionu. Nevím, kolik si toho nahrabal pro sebe, ale podle jeho výsledků bych řekla, že mu existence a snad i blaho jeho země jako politikovi opravdu leží na srdci. Což je tak nějak víc, než se dá říct o těch našich.
    Svým způsobem mě pobavilo čtení o tom novém pákistánském vůdci – Khanovi. Myslím, že region novou tvář a nový přístup potřeboval. Co z toho bude… no, když on člověk nikdy neví, co z toho bude:)) Necháme se překvapit.
    Díky za další poučnou aktualitu – člověk aspoň ví, o čem to v rádiu mluví.

  4. Vývoj situace jde velmi rychle, takže dvě aktualizace od včerejšího večera:

    – Izraelský prezident Reuven Rivlin pověřil sestavení vlády Benjamina Netanjahua (otázka je, jestli je vůbec reálné, aby ji sestavil a dostal důvěru)

    – Český premiér Andrej Babiš podpořil tureckého prezidenta v jeho plánu vytvořit onen koridor, v němž bezpochyby dojde k vyhnání Kurdů a dosídlení Araby pod tureckou správou.

    1. Ad 1. zpráva – koukám, že nejenom v Česku může být pověřen složením nové vlády nezvítězivší (headbang)

      Ad 2. zpráva – a že mne to ani nepřekvapuje…

      1. Tak ono se spekuluje, že to prezident udělal proto, že ví, že Bibi vládu s důvěrou nesestaví a tím skončí.

          1. Tak držíme holt věci v rovnováze; Izraelce jsme zachránili v letech 1947-1948, Kurdy pomůžeme Erdoganovi zlikvidovat… :/

            1. Ale já to nechci !!! Co můžeme dělat,nikdo na nás nedbá a neptá se. Co je vlastně demokracie ? Ach jo!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD