LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – KattyV: Za oponou

Zlehka načrtla obrysy obličeje. Pevný tvar brady, výrazný nos, hladké čelo. Tvář se pod dotyky štětce pokryla rašícím strništěm, ústa pozdvihla koutky v mírném úsměvu a v černých očích stíněných hustým obočím to zajiskřilo. „Škoda, že jsi jen sen,“ šeptla a otřela si zašpiněné ruce do kusu hadru. „Byla bych tě milovala.“

 

***

 

Pevně stiskl rty. Seděl v obřadní síni, ale jen pramálo poslouchal blábolení úředníka, který pronášel pohřební řeč nad Heleninou rakví. Rozčileně si promnul nos. Jak si mohla dovolit umřít? Klidně si vkročí do silnice a nechá se přejet. To skutečně přehnala. Co teď bude dělat? Nutně ji potřebuje! Nezbude mu, než se poohlédnout po někom, kdo ji nahradí.

 

***

 

Jadwiga poposedávala na kavárenské stoličce. Pro jistotu přišla o deset minut dřív, jenže teď najednou nevěděla, zda se nemá zvednout a odejít. Na druhou stranu, do nečasu za oknem se jí nechtělo. Přes zamlžené sklo pozorovala, jak do kaluží šplouchavě dopadají kapky deště. Na hladině po nich zůstávaly bubliny. Znamená to, že bude pršet dlouho, připomněla si, co jí říkávala maminka, a otřásla se. Nohy jí zábly a ruce měla jako led.

Sama nevěděla, proč je tak nervózní. Přece se s tím… jak se jmenuje? Z kapsy vytáhla zmuchlaný papírek s poznámkami. Aha, Teodor Laucký. Jenže o jméno nešlo. To hlas v telefonu ji vyvedl z míry. Plochý a nevýrazný, a přesto podbarvený nějakou dobře utajovanou emocí. Zneklidňovalo ji, že nedokázala odhalit jakou.

Ale co, do háje, přece se s ním neschází na žádném pochybném místě. Tohle je veřejný, naprosto bezpečný prostor. A on mluvil o mimořádné nabídce. Zmínil portréty. Možná bude chtít nějaký namalovat.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel vysoký muž v kašmírovém kabátu a zjevně drahém obleku. Její smysl pro krásu rozhodně ocenil kvalitu použité látky i to, jak mu oblečení dokonale sedí. Určitě muselo být ušité na míru. Přesto doufala, že není tím, na koho čeká. Měl totiž prapodivně neurčité rysy, uhlazené vlasy možná blond a možná mírně prošedivělé, podlouhlý, ani příliš světlý, ani opálený obličej, vybledlé oči a nevýrazné rty. Nic nerušilo, nic nepoutalo pozornost. Jako malířka si většinou dokázala lidi zapamatovat velmi dobře. Podvědomě zaznamenávala tvar brady, velikost nosu, klenutí obočí i strukturu pleti. U tohoto muže si nebyla jistá, zda by ho poznala, kdyby ho zítra potkala na ulici. Nelíbil se jí. Jenže on se rozhlédl po kavárně a zamířil přímo k ní.

 

***

 

Zastavil se u dveří, složil deštník a střepl kapky deště, které mu orosily kabát. U okna seděla plavovlasá dívka a nejistě si ho prohlížela. Pozvedl obočí a ona váhavě přikývla. Dobře, patrně to opravdu bude ona malířka, se kterou se má sejít – autorka obrazů, které objevil v zapadlé galerii v polském pohraničí. V okamžiku, kdy už téměř přestal doufat, že najde, co hledá.

Barvy jiskřící ze stěn ho omráčily. Zasněné krajiny, mořské vlny útočící na rozeklané pobřeží, zátiší s růžemi, na kterých se třpytily kapky rosy, kočka povalující se na perském koberci, v jejíchž blýskajících očích se mísila ostražitost s ospalostí… a dva portréty.

Na prvním byla mladá žena s nezkrotnou hřívou měděných vlasů. Překrásná, ale něco číhavého v jejím výrazu dávalo tušit, že by nebylo radno si s ní zahrávat.

Z druhého jej pohledem, který pronikal do duše, sledoval tmavovlasý muž. Věděl o vás všechno – od nejtajnějších přání, po největší hříchy. Věděl… a chápal. Bílé zuby zářily ze snědé tváře, oči se smály, přesto někde v hloubce skrývaly bolest.

Vybavil si slova galeristky.

„Jadwiga Grodska… Polka, ale žije už pár let v Čechách. Její maminka prý odtud pocházela… Potkaly jsme se náhodou – u veterináře. Já byla se psem, ona s nemocným kocourem. Povídaly jsme si a já zmínila, že vlastním galerii. Za pár dní se objevila, celá rozechvělá, a přinesla na ukázku dva ze svých obrazů. Pokud jenom trochu rozumíte umění, tak vám musí být jasný, proč jsem se s ní okamžitě domluvila na výstavě…

…Většina obrazů se prodala. Jadwiga je nadšená. Zatím se jí moc nedařilo, ale zdá se, že tohle pro ni bude hotový průlom. Zmínila se, že pracuje jako grafik ve sklárně a že ji to vážně nebaví. A že teď nejspíš podá výpověď. Ne že bych to považovala za rozumný, uživit se jen malováním není žádná legrace, jenže to víte, mládí. Kde ovšem pak bude bydlet, to vážně nevím, k té práci patří podnikový byt. A vůbec, je to taková osamělá holčina, pokud nebude chodit do práce, nejspíš s nikým nepromluví, jak je rok dlouhý.“

Potřásl hlavou a vrátil se do současnosti. Musí se soustředit. Musí ji získat. Protože zatím nepotkal nikoho, kdo by tak přesně splňoval jeho potřeby. Dokonce ani Helena se nehodila tak dokonale. Přinese mi úspěch, blesklo mu hlavou. Konečně se opravdu proslavím.

Došel ke stolku. „Slečna Grodská?“

Přikývla.

Ulevilo se mu. Trochu se bál, že ona zneklidňující mladá žena na obraze by mohla být autoportrétem. Naštěstí ne. Určitá podoba tady sice byla, ovšem tato dívka nebyla ani zdaleka tak oslnivá, ani tak nebezpečná. Málem si spokojeně zamnul ruce, ale ovládl se. Musí být opatrný!

Zapředl s dívkou zdvořilý rozhovor. O něco později už věděl, že je nesmělá a současně urputně touží po uznání. Výborně! Obratně kormidloval povídání směrem, který potřeboval, a úponkem mysli zkoušel, zda ji dokáže ovládnout.

„Vaše krajiny i zátiší jsou jedinečné, ovšem stejně mne nejvíce zaujaly ty dva portréty. Škoda, že už byly prodané. Mohla byste je pro mne namalovat znovu? Ovšem raději celé postavy a líbily by se mi v trochu jiném oblečení. Představuji si krajky, spoustu sametu pro ženu, pro toho muže pak cylindr a dlouhý kabátec… Mělo by to být mírně dekadentní a výstřední.“

Dívka viditelně váhala. Na zakázku se patrně zatím malovat nenaučila.

„Myslím, že bych to dokázala, ale proč po mně chcete něco takového? Raději bych, abyste si vybral obraz, který jsem namalovala ze své vnitřní potřeby.“

Ovládl pokušení protočit panenky. Tak mladá a naivní. Což se vlastně hodí. Helena byla až příliš zkušená, a proto… S touto by mohl manipulovat snadněji. Udržel hlas klidný a upřel na ni pohled zdaleka ne tak bezvýrazný, jako v okamžiku, kdy vstoupil do kavárny.

„Podívejte, týká se to mé nabídky. Vlastním malé pražské divadlo a potřebuji novou výtvarnici, která by pro mě navrhovala scénu. O vaši předchůdkyni jsem bohužel přišel.“

V dívčiných světlých očích zablýskl zájem. Rostla v něm naděje, že ji získá. Pro jistotu však pokračoval.

„A nejenom to. Kromě scény potřebuji i návrhy kostýmů.“

Neklidně zašoupala nohou. „To zní samozřejmě lákavě. Ale proč já? Nemám s tímhle oborem zkušenosti. A proč chcete, abych namalovala zrovna muže z mého portrétu?“

„Jeden z našich herců se mu neuvěřitelně podobá.“

Rozšířily se jí zorničky.

„Myslela jsem, že nikdo takový existovat nemůže. Že je to jen můj sen.“

„Ujišťuji váš, že opravdu existuje. Však se s ním časem seznámíte.“

„To přece nemůže být pravda?!”

Spokojeně se ušklíbl.

„Zase tak moc se neradujte. Jak říkám, divadlo je malinké, takže bych potřeboval i to, abyste podle svých návrhů malovala kulisy. Ovšem nabídnu vám slušný plat. A…“ Odmlčel se a předstíral, že přemýšlí. „…protože by bylo potřeba, abyste se na čas přestěhovala do Prahy, můžete za pár korun bydlet v malém bytě, který je přímo nad divadlem.“

Viděl, jak znovu znejistěla. Jenže on ji chtěl mít plně pod kontrolou. Proto rychle dodal: „Skutečně nemusíte mít obavy, já žiji jinde, tato nabídka vás nezavazuje naprosto k ničemu.“ Znovu na ni upřel pronikavý pohled.

„Jak se vaše divadlo vlastně jmenuje?“ zeptala se.

Samolibě se usmál.

„Divadlo divů, možná jste už o něm slyšela.“

Ohromením pootevřela ústa.

„To není možné. Já… samozřejmě, že jsem o něm slyšela. Jenomže by mě v životě nenapadlo, že bych v něm mohla pracovat. To je… to je prostě div všech divů,“ začala se smát.

„V tom případě… Kdy se můžeme potkat v Praze? Šlo by to už zítra? Mohu pro vás poslat auto, to není problém. Podepíšete smlouvu, já vám ukážu divadlo a řeknu něco více o plánované hře. Nastěhovat se můžete příští týden a hned se pustit do prvních návrhů.“

 

***

 

Jadwiga natřela plátno šedavou barvou a do ještě vlhkého základu začala přidávat modrou a zelenou pro mořské vlny a bílou pro pěnu, která je zdobila. Otřela si zpocené čelo a rozmazala si na něm už třetí šmouhu. Malovat kulisy bylo současně jednoduché i těžké. Jednoduché v tom, že to byla spíš mechanická práce, těžké, protože namalovat tak velké plochy bylo podstatně fyzicky náročnější, než byla zvyklá. Cítila, jak ji bolí svaly, o kterých ani nevěděla, že je má. Uvědomila si, jaký má hlad a žízeň. Zase se do malování ponořila tak hluboko, že se zapomněla najíst.

Rozhlédla se. Malířská dílna byla nejspíš nejlépe vybavenou místností v celém divadle. Spousta ostatních prostor byla zamčená. Sklady, říkal pan Laucký a varoval ji, aby se do žádného z nich nepokoušela vniknout. Jeviště a prostory pro diváky si prohlédnout směla. A bylo opravdu na co se dívat. Modrým sametem čalouněná křesla v hledišti byla jak elegantní, tak pohodlná, pozoruhodně tvarovaný lustr dokázal zářit chvíli jako slunce, chvíli jako shluk pohasínajících hvězd. Těžká opona, pokrytá tajemnými ornament se zlehka spouštěla na hedvábně lesklá prkna jeviště. Pan Laucký jí všechno předváděl s neskrývanou pýchou. Bylo vidět, že své divadlo miluje.

Přemýšlela, kdy skončí divadelní prázdniny. Cítila se trochu osamělá. Měla tolik práce, že neměla čas… vlastně ani chuť někam chodit. Hm, nejspíš už dobré dva měsíce kromě svého zaměstnavatele nespatřila ani živáčka. Co někomu zavolat? Jenže komu? S otcem se nepohodla, stejně jako se svou sestrou, přátel měla pramálo a žádný z nich nebyl nijak zvlášť blízký. Navíc, telefonovala nerada. Raději s lidmi mluvila tváří v tvář. Stejně neměla čas. Malování ji pohlcovalo. Ale přece jen by si ráda s někým promluvila…

O nohu se jí otřel Chopin a vyčítavě mňoukl.

„Dobře, já vím, že jsi tady se mnou ty, ale je ti přece jasné, jak to myslím.“

Kocour zamňoukal mnohem důrazněji a žďuchl jí hlavičkou do nohy.

„Chceš říct, že je čas na večeři? Trochu brzy, ne? Jsou teprve čtyři a já mám ještě práci.“

„Mňáááu.“

„Svačinu nedostaneš, Chopine, kočky nepotřebují pět jídel denně.“

Mňoukání se pomalu proměňovalo ve vřískání.

„No dobře, ale jenom proto, že mám žízeň a vlastně bych taky mohla něco sníst. Dostaneš malinkou svačinku a dáš mi pokoj, ano? Já pak budu ještě chvilku pracovat.“

Rozhodla se nechat malování kulis a dokončit portrét. Vlastně ne portrét, na Lauckého přání ztvárnila celou postavu. „Potřebuji, abyste ho namalovala v kostýmu, jasné?“ vysvětloval už při prvním setkání.

Chybělo už jen pár detailů a na tuto práci se vždycky těšila. Odměna za celodenní dřinu. Tvář muže znala přece dokonale. Včetně důlku na bradě a nosu, který namalovala trochu křivý přesně z toho důvodu, z jakého nechávali perští tkalci koberců na svých kouzelných výtvorech jednu malou chybu – aby se bohové nezlobili, protože jen oni mohou stvořit dokonalost.

 

***

 

Díval se otevřenými dveřmi na dívku ponořenou do práce. Z obrazu před ní se usmívala tvář, kterou viděl v galerii. Ano, přikývl si pro sebe. Vybral jsem dobře. Už to nebude dlouho trvat. Je jako živý. Otráveně pohlédl na kocoura, který se mu otřel o nohy a nechal na tmavě šedých nohavicích závěj zrzavých chlupů. Přestáváš mě bavit, pomyslel si a nevybíravě kocoura odstrčil.

„Jadwigo?“ řekl polohlasem. Škubla sebou a na obleku muže na obraze se objevila drobná šmouha. Znechuceně sykla a opatrně ji setřela.

„Polekal jste mě, pane Laucký.“

„Omlouvám se, to jsem nechtěl. Přišel jsem se podívat, jak pokračujete. Vidím, že jste téměř skončila. Řekl bych, že je na čase začít zkoušet. Konečně se seznámíte s místním osazenstvem, jak jste si přála.“

„Všechny kulisy ještě nemám. Ani kostýmy,“ namítla, ale dychtivost v hlase zakrýt nedokázala.

„Nevadí, zatím to stačí. Zbytek doděláte v průběhu zkoušení.“

Došel ke zdi a spokojeně si prohlédl už hotové obrazy.

„Potřebuji dvě podoby té dívky z vašeho portrétu,” vysvětloval jí, když se hned na začátku domlouvali, co všechno bude potřeba vytvořit. „V mé hře jde o střet dvou sester. Dobré a zlé, řekněme, avšak toto mé vyjádření není zcela přesné. Protože v každém je kus dobra i zla.“

„V té ženě na portrétu nic dobrého není.“

„Určitě ano. Jsem přesvědčen, že v každém je. A vůbec nepochybuji, že tak talentovaná malířka jako vy dokáže tu kladnou stránku objevit.“

Mračila se tehdy, ovšem když si teď obrazy prohlížel, bylo mu jasné, že dosáhl svého. Před sebou viděl dvě stránky jedné mince. Vášeň a vypočítavost s měděnými vlasy, nevinnost a pokoru v plavé podobě. Spokojeně přikývl.

Z přemýšlení ho vytrhl její hlas.

„Opravdu je váš… jak se vlastně jmenuje ten herec, o kterém jste mluvil? Opravdu je tak podobný… jemu?“ Kývla bradou k obrazu.

„Neobyčejně podobný. A jmenuje se…“ Odkašlal si. „Černý. Jmenuje se Černý. Zítra ho přivedu.“

 

***

 

Probudil ji hluk linoucí se odněkud zdola. Zmateně se podívala na budík. Osm. Zatraceně. Zaspala! Po dvou měsících usilovné práce není divu. Jenže co ten rámus? Chopin podrážděně zamňoukal.

„Nevíš, co se děje? Zní to jako hlasy. Ale zas tak pozdě není. Už jsi slyšel o divadle, kde by se zkoušelo od osmi? Myslela jsem, že herci jsou noční ptáčata. Půjdeme se podívat?“

Chopin měl na věc jiný názor. Jeho rozhodně více zajímala miska s jídlem. Jadwiga si snídani odpustila, co nejrychleji se umyla a oblékla a zamířila ze svého podkrovního minibytu dolů do divadla. Otevřela dveře do místnosti, kterou pan Laucký označoval jako rekvizitárnu, přestože byla téměř prázdná. Změť hlasů, které se na ni vyhrnuly, ji skoro ohlušila. Když divadlem bloumala v těch osamělých měsících, neuměla si představit, kolik se sem může vejít lidí. Okamžitě se na ni upřely pohledy většiny přítomných a než se stačila vzpamatovat, rukou jí s vervou potřásali dva statní muži. Ucouvla, jenže oni se nenechali vyvést z míry.

„Vy ste slečna Jadwiga, že jo? Já jsem ňákej Jarda, kulisák.“

„A já Pepa,“ dodal ten druhý.

Zamrkala.

„Vy jste dvojčata?“

„Ale néé. Jenom sme si podobný. Prostě dokonalý prototypy kulisáků, že jo?“

Kývla.

„Ale no tak, nevyděste ji,“ napomenula je mateřsky vypadající žena s šedivými vlasy a také se představila: „Já jsem Marie, mám na starosti rekvizity.“

Za ní se přiloudala elegantně vyhlížející tmavovláska v přiléhavých džínách a obrovském modrobílém svetru. Vcelku předvídatelně oznámila: „Ester, mojí parketou, zálibou a velkou láskou je garderoba.“

Jadwize šla hlava kolem, ale to nebylo zdaleka všechno. Pohled jí padl na skupinku v rohu, která vypadala jako motorkářský gang. Tiše se zeptala Marie: „Ti k nám taky patří?“

„Ale, děvenko. To jsou přece naši herci!“

Jadwiga vykulila oči.

„Herci? V takovém oblečení?“

„To mají z posledního kusu. Budeš jim muset navrhnout něco lepšího, pokud se ti takhle nelíbí,“ smála se Ester.

„To vždycky chodí v tom, co zrovna hrají?“

„Jenom, když si myslí, že jim kostým sekne.“

Herci ze souboru byli právě tak sebestřední, jak si představovala.

„Takže vy jste naše nová výtvarnice? Doufám, že šaty, které jste nám navrhla, budou něco extra. Kůže už mě nebaví. Teo říkal, že jste talentovaná, tak doufám, že má pravdu,“ pronesla povýšeně jedna z hereček, která se nenamáhala představit. Jako ostatně nikdo z nich. Jadwiga se zlomyslně rozhodla, že pro ni namaluje kostým v ostře fialové, který jí přidá nejméně dvacet let, nahlas však odpověděla s dokonale zahranou úctou: „Jistě, madam.“

Za jejími zády se otevřely jedny z dveří, které byly zatím pokaždé zamčené. Ohlédla se. Vešel pan Laucký a za ním… Zatajila dech. Bylo úplně neskutečné, jak dokonale se muž podobal představě, kterou ztvárnila na portrétu. Konečky tmavých vlasů se mu měkce kroutily na vysokém límci, náznak strniště temnil bradu a veselé jiskřičky poletovaly v tmavých očích. Dokonce už na sobě měl i kostým. V cylindru a úzkém, dlouhém kabátci vypadal skvěle. Snad se nebude chovat stejně pitomě jako ostatní herci.

„Jak… jak se jmenujete?“ vypravila ze sebe.

„Můžete mi říkat Davide,“ představil se a podal jí ruku. Jeho dlaň byla pevná a teplá, tak proč ucítila mrazení až do kořínku vlasů? Dawid. Okamžitě jí hlavou projel význam toho jména – miláček, milovaný. Měla jsem to vědět, pomyslela si. Jak jinak by se mohl jmenovat? Dala se do smíchu. Zaplavila ji euforie, jako vysoká mořská vlna.

Než však stačila cokoli říct, do místnosti sebevědomě vplula štíhlá žena, hlavu ověnčenou korunou zářivě měděných vlasů. Jadwiga ohromeně pustila Davidovu ruku a vypravila ze sebe: „Danuto? Co ty tady děláš?“

 

***

 

Znepokojeně sledoval, jak Danuta sjela Jadwigu pohrdavým pohledem, vzala Davida za loket a zamířila mezi ostatní herce. Měl pocit, že muž odchází poměrně neochotně, ovšem jistý si nebyl.

„Proč jste mi neřekl, že u vás hraje moje sestra?“ vyjela na něj Jadwiga nečekaně ostře.

„Nemohl jsem tušit, že jste příbuzné. Její příjmení se s vaším neshoduje. Patrně si zvolila umělecký pseudonym.“

„Máme jiného otce, takže se nejmenujeme stejně,“ zašeptala, jako by se omlouvala, za to, jak křičela. Rukama si zajela do vlasů a zatáhla tak prudce, že to muselo bolet. „Stejně tomu nerozumím. Nikdy nechtěla být herečka… tedy profesionální herečka. Na druhou stranu, hrát role v životě, hrát si s lidmi, jí šlo odjakživa dokonale,“ prohlásila s opravdovou trpkostí v hlase. „Kde se vzala tady? Pitomá náhoda! Takové věci se přece nestávají. Jenomže mně ano. Já mám smůlu úplně pokaždé. Právě když…“ upřeně pozorovala Davida. Teodor se díval, jak se k němu Danuta naklonila a něco mu zašeptala do ucha. Viděl i to, jak Jadwiga stiskla rty tak pevně, až zbělely. Zatraceně, tohle se vážně nehodí, zaklel. Kdyby věděl, že jsou sestry, byl by pro dvojroli ve své hře vybral někoho jiného. Už se stalo, nějak se to zvládne. Zatleskal.

„Tak, dámy a pánové. Pojďme do zkušebny, dáme si čtenou zkoušku. Texty doufám všichni máte.“ Sklouzl pohledem z herecké části souboru na ostatní. „Vy se zatím můžete důkladně seznámit s naší výtvarnicí. Vysvětlete jí, co a jak. Víte, na čem jsme se domluvili.“

Odcházel s přesvědčením, že všechno bude v pořádku, protože jednotně halasili něco ve smyslu – jasně, šéfe – a pokyvovali hlavami. Přesně tak, jak se osazenstvo divadla má chovat, když jim režisér a ředitel v jedné osobě udělí volno. Zdálo se, že jsou rádi, že ještě chvíli mohou jen tak klábosit a nic nedělat. Zářili spokojeností. Jen Jadwiga vypadala ztraceně – jako štěně, které nevzali na procházku.

 

***

 

„Chtěla jsem se na tu zkoušku dívat. No dobře, já vím, co bys chtěl říct, že jsem se chtěla dívat na NĚJ. Pan Laucký mě tam nepustil,“ stěžovala si kocourovi, který se jí labužnicky protahoval na klíně a blahosklonně dovolil, aby mu hladila zrzavé bříško. Prsty projížděla hebkou srst a pokračovala ve svém monologu.

„Kde se tady vzala? Myslela jsem, že se vdá a pořídí si hejno dětí. Vždycky mi všechno sebrala, víš. Hračky, když jsme byly malé, sladkosti, šátek, co mi dala maminka k narozeninám a o kterém neomaleně tvrdila, že je její. Nakonec i Zbigniewa. A potom s ním nejspíš udělala to, co s tím šátkem. Odhodila ho, jakmile ji přestal bavit.“ V rozrušení zatahala za jemné chloupky a Chopin po ní sekl packou, jako by chtěl říct – přestaň se chovat dětinsky.

„No, já vím, máš pravdu. Ale já přece odešla kvůli ní. Ona si vzala Zbigniewa a já se nechtěla dívat na to, jak si spolu šťastně žijou. Měl mě rád, abys věděl!“ Kocour se zadíval s jistými pochybnostmi.

„A měl! Než potkal ji. Než se na něho podívala, mávla těma svýma loknama a úplně ho zpitoměla. A teď… když jsem potkala někoho, koho jsem si vysnila, tak se zase objeví. Sebere mi ho dřív, než si vůbec všimne, že existuju.“

Kocour usoudil, že svěřování už bylo dost a dal jí jasně najevo, že by se hodila večeře. Bleskovým tempem vyprázdnil misku a pak dovolil, aby ho vzala do náruče a sešla dolů do divadla. Váhavě vzala za kliku dveří, za kterými na konci zkoušky všichni zmizeli. Zavřeno! Přitiskla ucho na hladké dřevo, jenže neslyšela ani hlásek.

„Je tam druhý východ,“ ozvalo se jí za zády. Škubla sebou. Dva kroky od ní stál pan Laucký, jako obvykle uhlazený a dokonale oblečený, v kravatě se mu blýskala spona osázená drobnými brilianty. Polekaně ho sledovala. Byl příliš blízko a ona dělala něco, co nejspíš neměla. Chopin v jejím náručí zasyčel. Laucký se na ně oba upřeně díval a pak konečně poodstoupil.

„Už šli všichni domů. Pokračovat budeme zítra.“ Chvíli ji zkoumavě pozoroval a pak se zeptal: „Proč nemáte ráda svou sestru? Vypadá jako milá dívka. A velmi krásná dívka.“

„Jistě,“ odsekla. „Takový názor na ni mají všichni. Přinejmenším všichni muži!“

Pobaveně se zasmál.

„Ach tak, tak my žárlíme!“

Vztekle pohodila hlavou.

„Mám proč,“ sevřela kocoura pevněji. Podrážděně se jí vykroutil, usadil se u dveří a začal si uhlazovat pocuchaný kožíšek.

Laucký přivřel oči. „Když to říkáte… No nic, máte sepsáno, co chcete nakoupit? Myslím, že potřebujete doplnit zásoby.“

S povděkem přijala změnu tématu, z kapsy džínů vytáhla pokrčený papír se seznamem potravin na následující týden a podala mu ho. Letmo ho zkontroloval, pečlivě poskládal a vložil do kapsy obleku. Takto to dělali už od začátku. I proto nemusela z divadla vůbec odcházet. Bylo to… pohodlné.

„Neměla byste zkoušet ty dveře,“ napomenul ji ještě, pohled svých bezbarvých očí upřený do jejích šedomodrých. V navenek lehce pronesené poznámce zazněla hrozba. Cestou ven přišlápl Chopinovi packu. Kocour zakvílel, ale muž se ani neotočil a zabouchl za sebou dveře.

 

***

 

Potřeboval, aby Jadwiga namalovala ještě další kulisy a taky návrhy rekvizit. Ve fundusu sice byla spousta předmětů, ale ne zrovna ty správné. Rozhodl se přizvat Marii, která měla praktický přístup k problémům, i Ester, která měla vkus.

„Potřebujeme elegantní salon plný až mírně výstředních předmětů. Bude se pořádat odpolední svačina v lepší společnosti. Co budeme potřebovat za rekvizity, co myslíte, Marie?“

„Nejspíš nějaké mísy s ovocem. Hrozny vína, broskve, jablka. Dále křišťálové poháry a karafy s vínem. Nějaké drobné občerstvení. Tác s okurkovými chlebíčky třeba.“

„Ten tác musí být stříbrný. Bohatě dekorovaný. Taky ještě potřebujeme vázu s květinami. Řekla bych, že by byly vhodné pivoňky. Bílé, rozhodně zářivě bílé,“ dodala Ester. „Stěny by měly být potaženy látkovými tapetami… myslím, že sytě modrými, taková barva by ladila jak s kostýmy Danuty, tak oblečením Davida. A budeme potřebovat nábytek – alespoň jednu pohovku a křesla, nějaké stolky…“

Teodor spokojeně přikývl. Porada úspěšně pokračovala. Pro Jadwigu dodal: „Připomínám, že hra se odehrává ve druhé polovině 19. století. V té době se projevil značný vliv historizujících prvků. Všechno bylo nesmírně okázalé a přezdobené. Nezapomeňte dostatečně vykreslit na svých návrzích detaily, aby se v dílnách měli čeho chytnout.“

Oči jí zazářily zaujatým nadšením.

„Musí být opravdu šikovní. Zatím jsem rekvizit namalovala jen pár, ale všechny vyrobili úplně úžasně. Kde vlastně máte dílny? Strašně ráda bych viděla, jak postupují.“

„Všechno objednávám až na Slovensku. Tam opravdu nebudete mít čas jet,“ odbyl ji nekompromisně a ulevilo se mu, když nenaléhala. Ovšem, nebylo divu. Přece to má pod kontrolou.

Když dívka odešla, podíval se na ty dvě.

„Rád bych, aby se tady cítila dobře. Takže se s ní koukejte spřátelit. Zajímejte se o ni. Samozřejmě, nemluvte o ničem, o čem nemáte.“

Přikývly naprosto totožně, jako dvě loutky, kterým zatahal za provázky.

 

***

 

Zarputile sekala na prkýnku cibuli a zelí. Pootevřenými dveřmi pronikaly hlasy. Nedokázala pochopit, proč je nezavře, vždyť klapotem velkého nože se usilovně snažila přehlušit všechny zvuky, které zdola doléhaly. Současně se však pokoušela zachytit JEHO hlas. Jenže mnohem častěji poznávala pronikavý Danutin.

Chvilku napjatě poslouchala, snažila se rozeznat slova, ale pak zabouchla dveře, rázně zamíchala škvařící se slaninu a nasypala na ni cibuli. Nepůjde tam! Nechce vidět ani kousek zkoušky. Posledně se dívala přesně pět minut. Ani o vteřinu déle nedokázala sledovat, s jakým okouzlením David pozoruje její sestru. Vyběhla z hlediště tak prudce, že vrazila do Marie, která na ni chápavě pohlédla: „Má to v roli. Nemiluje ji doopravdy.“ Jenže Jadwiga Danutu znala. Dobře věděla, jak na muže působí. Vedle její jiskřivé krásy působila ona sama jako vybledlá fotografie. Vedle Danuty nikdy neměla šanci.

Zaklapla dveře. Ne, tohle už poslouchat nebude. Pustila si hlasitou hudbu a zuřivě pokračovala v přípravě oběda. Slíbila Marii s Ester, že jim dneska uvaří něco typicky polského.

Vaření považovala odjakživa za náramně uklidňující činnost. Myšlenky jí volně pluly hlavou jako tresky nad mořským dnem a napětí mizelo. Prozpěvovala si se Simonem a Garfunkelem a kontrolovala hrnce. Když se ozvalo zaklepání, usmála se. Dámy jsou tady a ona už má téměř hotovo.

„Pojďte dál, milé dámy.”

„Tady něco překrásně voní,“ ozval se hluboký hlas. Strnula uprostřed pohybu a upřeně zírala na tmavovlasého muže, vcházejícího se samozřejmostí člověka, který je zde téměř doma. Na sobě měl pořád ještě kostým, jen si odložil kabát a cylindr, takže od zářivě bílé košile s vysokým límcem se odrážela jeho snědá pleť a černé vlasy.

„Doufám, že nevadí, že jsem se taky pozval. Děvčata říkala, že vaříte něco echt polského. Prý bigos. Ten já rád. Můžu vám pomoct? Prostřu, ano?“

Než se stačila vzpamatovat, vytahoval už David ze skříně talíře a příbory a rozkládal je na stole. Pohyby měl rychlé, účelné, ovšem současně tak nějak veselé. Na pult postavil láhev červeného vína, které si původně nevšimla. „Dáte si? Něco jsem přinesl, abyste neřekla, že vás chci jen vyjíst a ničím to neoplatit.“

„Kde je Marie s Ester?“ zmohla se konečně na slovo.

„Přijdou později, ještě domlouvají něco s Lauckým.“ Obratnými prsty vytáhl zátku a nalil do skleniček jantarově zlaté víno. Jednu jí podal a druhou si s ní lehce přiťukl. „Tak na co si připijeme?“

„Na tykání?“ navrhla nejistě. Sama nevěděla, kde vzala tu odvahu. Snad díky pocitu, že ho dokonale zná. Někomu, kdo byl tak podobný jejímu obrazu, prostě nemohla vykat. „Já jsem Jadwiga.“

„Máte, vlastně máš opravdu příliš krásné jméno na to, abych ti říkal slečno Grodská,“ přejel mu po tváři úsměv. „Víš, že jeho český ekvivalent – Hedvika – znamená vítězka?“

Přikývla. „Vím. Maminka byla Češka, takže mi o tom povídala. Jen se obávám, že ten význam u mě moc nesedí. Já málokdy vyhrávám.“

Nesouhlasně zavrtěl hlavou, pak se znovu usmál.

„Maminka pochází z Čech? Proto umíte s Danutou tak dobře česky?“

Připomínka sestry ji rozladila a dokonale zrušila okouzlení, které se jí zmocňovalo.

„Pocházela. Už nežije. Danuta nepřijde?“ zavrčela.

Pokrčil rameny. „Měla pocit, že by tady nebyla vítána.“ Natáhl se a téměř se dotkl jejího ramene. Na poslední chvíli ruku stáhl. „Víš, Jadwigo, myslím, že byste si měly vyříkat, co mezi sebou máte. Ona není tak špatná, jak si ty myslíš.“

„Je krásná.“

„To není trestné. A potom, možná je hezká, ale nemá tvůj pozoruhodný talent. Tvé obrazy jsou opravdu jedinečné.“

Nevěděla, zda má být ráda nebo nerada, že právě v té chvíli přišly Marie s Ester. Nejspíš ráda, protože potřebovala čas, aby se vzpamatovala z toho, že poprvé v životě vyšla ve srovnání se svou sestrou jako vítěz.

Chopin, který celé dopoledne prospal v křesle, se konečně probudil a šel se podívat, co to na plotně tak vábivě voní. Do cesty se mu připletla Ester a on do ní vrazil, jako by ji neviděl. Sedl si na zadek a udiveně potřásal hlavou.

„Ty ještě napůl spíš,“ smála se Jadwiga. „Pojď se seznámit, máme návštěvu.“

Kocour byl nejspíš opravdu rozespalý. Většinou si náramně užíval obdiv, který vzbuzoval, teď se tvářil, jako by nevnímal, jak mu Ester s Marií čechrají kožíšek a vrkají nad ním. Zareagoval, až když k němu ruku natáhl David. Nahrbil hřbet a zasyčel.

„Nejspíš žárlí,“ usoudila Marie. Jadwize se to nezdálo, ale pak musela začít rozdělovat jídlo a pustila kocoura, který kamsi zmizel, z hlavy.

Oběd byl nakonec příjemný, přestože Ester nedokázala mluvit o ničem jiném než o oblékání – namalovala bys mi něco obzvlášť hezkého na sebe? Naše krejčová je šikovná, ušije všechno, jenomže nemá žádnou fantazii – a Marie byla tak mateřská, až byla chvílemi únavná. Zato David všechny bavil zábavnými historkami ze zkoušek.

„Myslela jsem, že připravujete drama, ne komedii,“ zajíkala se Jadwiga smíchy. Už se ani nepamatovala, kdy se tak dobře bavila. A David se na ni podíval tak, jako by Danutu nikdy nepotkal.

Když ten večer usínala, předoucího Chopina schouleného pod rukou, usmívala se.

 

***

 

Sledoval pozorně vztah, který se rozvíjel mezi Jadwigou a hlavní hereckou hvězdou svého divadla. Sbližovali se sice poznenáhlu, avšak velmi úspěšně. Byl navýsost spokojený. Další dílek k pohodě mladé výtvarnice.

Rozhodně už nepřipustím, aby se opakoval Helenin případ, pomyslel si. Aby se nehnula z divadla, už jsem zařídil, teď se ještě postarat, aby zlatou klícku, do které jsem ji zavřel, ani náhodou neviděla, ptáčátko moje. Pokud bude šťastná, nepozná nic. Vlastně jsem lidumil, no ne?

„Zůstaň tady ještě,“ přikázal po zkoušce Davidovi.

„Pane?“

„Jak pokračuješ s Jadwigou?“

Mladý muž se zamračil. Z očí mu zmizely veselé jiskřičky a už se netvářil ani trochu, že by mohl odpustit všechny hříchy světa.

„No?!“ opakoval Teodor důrazněji.

„Mám ji rád,“ vypravil David přes sevřené rty.

„Na tebe jsem se neptal. Zajímá mě ona.“

„Nevím!“

„Tak se starej, abys věděl.“

Vražedný pohled zpod hustého obočí ho zanechal zcela klidným. Dobře věděl, že on je tím, kdo má navrch. Ušklíbl se. „Mimochodem, bylo by taky na čase, aby se smířila se svou sestrou. Koukej to zařídit. A teď už zmiz. Pro dnešek tě už nechci vidět.“

Byl si plně vědomý své moci, takže nad tichým zašeptáním plným jedu – však se ještě ukáže – jen mávl rukou.

 

***

 

V posledních dnech byla až bláznivě šťastná. Pod rukama jí závratnou rychlostí vznikaly další a další návrhy nábytku, drapérií, roztodivných sošek i bohatě zdobených kostýmů. Nejkrásnější části dne byly chvíle, kdy se za ní David zastavoval v ateliéru a celé hodiny sledoval, jak její doteky štětce mění šedé plátno v zahradní altán nebo břečťanem porostlou zeď.

„Jsi čarodějka,“ řekl jednou. „Opravdu zázračně nadaná. Nejlepší na světě.“

Ta slova ji blažila, a i když samozřejmě dobře věděla, že jsou celé tisíce talentovanějších, teď bylo důležité, co si myslí on. Byla by za ně dala všechno. Jen jedno zatím ochotná udělat nebyla – jít se podívat na zkoušku. Nemohla, pořád ještě nemohla sledovat hru, ve které bude David milovat Danutu, ať už v její plavé nebo zářivě rezavé podobě. Musela připustit, že v okamžiku, kdy má její sestra na sobě světlou paruku, vypadá milejší a laskavější, ale ani to ji neobměkčilo. Nechtěla s ní mluvit, jen zpovzdálí sledovala, jak se baví s ostatními herci, jak je, na rozdíl od nich, laskavá k Ester a jak trpělivě snáší nekonečné Mariino opečovávání. Musela připustit, že ona sama tak trpělivá nebyla a před tou bezbřehou mateřskostí prchala, jak jen mohla.

„Promluv si s Danutou,“ poprosil ji David potichu. A ona najednou nedokázala odmítnout.

„Ať přijde na večeři. Sama. Nechci, abys byl u toho,“ povzdechla si.

O něco později do kuchyně vklouzla štíhlá postava. Pohybovala se s daleko menší samozřejmostí, než u ní Jadwiga byla zvyklá.

„Jsi jiná,“ poznamenala s pohledem upřeným na sestřinu světlou hlavu. „Vypadáš mile, a to je divné. Nikdy jsi nebývala milá.“

„Nikdy? Ani když jsme byly malé holky? Pamatuješ, jak jsme jednou postavily na pláži ten obrovský hrad? Ty jsi byla odjakživa výtvarně nadaná, takže měl spoustu věžiček a ornamentů.“

Jadwize nad tou vzpomínkou zajiskřily oči.

„A ty jsi vymyslela příběh, že jsme dvě zakleté princezny a že nás přijede zachránit krásný princ. Vlastně dva princové. Ten tvůj měl mít bílého koně, já chtěla černého. Bylo to hezké… Jenže potom ten hrad spláchl příliv. Proč jsi mě nikdy neměla ráda?“

„Záviděla jsem ti.“

Jadwiga vykulila oči.

„Záviděla? Co jsi mi TY mohla závidět? Vždycky jsi byla hezčí, zářivější, všechno jsi uměla líp. Všichni tě milovali a o mě nikdo ani okem nezavadil.“

Danuta se ušklíbla. Tak nějak smutně. Její povýšenost někam zmizela.

„Jsem přece starší. To byl jediný důvod, proč jsem byla ve většině věcí šikovnější. Až na malování. Tam jsem ti nesahala ani po kotníky. Pane bože, měla jsem takový vztek, že jsi v něm tak dobrá. Víš, že jsi? Víš to přece?“

Nejistě přikývla.

„A taky není pravda, že mě všichni milovali. Maminka tě měla o hodně radši než mě. Když ses narodila, děsně jsem na tebe žárlila. Nejspíš jsem z toho nikdy nevyrostla.“

Jadwiga ze sebe vypravila: „Jenže maminka už není.“

„Ne.“

Dívaly se na sebe, slzy v očích a pak se objaly, konečně schopné pro matku společně plakat.

„Opravdu jsi jiná,“ utřela si Jadwiga ubrečené oči. „Byla bych přísahala, že v tobě není ani kousek dobrého.“

„V každém je, tohle bys už měla vědět. Jsme poskládaní jako mozaika, z drobných kousků. Světlých i tmavých.“

„Něco takového říkal i pan Laucký. Skoro se mi zdá, že měl pravdu.“

„Ach, pan Laucký,“ pronesla Danuta s nepochopitelnou záští v hlase. Tónem, který se k její proměněné osobnosti vůbec nehodil.

„Nemáš ho ráda?“ zeptala se překvapeně.

„Kdo už miluje svého otrokáře? Nikdo ho nemá rád.“

Jadwiga zírala.

„Myslela jsem, že ho všichni milují. Marie, Ester, ostatní herci…“

„Ech ti… ti možná, ale já, druhá… a David, my ho rozhodně rádi nemáme. Ty nevíš, jak se k nám chová, když u toho nejsi. Dost už. Nechci o něm mluvit.“

„A o Zbigniewovi mluvit chceš?“

„Ach jo, to taky nechci, jenomže nejspíš budu muset, že?“ Podívala se na Jadwigu se zoufalstvím v průzračných očích. Ta neúprosně přikývla. Musela slyšet, co jí sestra řekne. Musela pochopit, aby mohla odpustit.

Danuta svěsila ramena. „Nejsem na to pyšná. Ani trochu ne. Ale… já se opravdu zamilovala. Hluboce. Na celý život. Teď to přece dokážeš pochopit, ne? Teď, když jsi potkala Davida.“

Jadwiga neochotně přikývla. Ale…

„Tak proč jsi tady? Proč nejsi s ním?“

„Kvůli tobě, přece. Jen na chvilku. Až se vrátíš domů, uvidíš mě po Zbigniewově boku.“

„Jenže já přece musím zůstat v Praze! David by nikdy neodešel do malého města kamsi na pobřeží Baltu. Nemůžu odejít!“

„Ale měla bys, Jadvišo, rozhodně bys měla.“

 

***

 

David stál u malé kuchyňské linky a obratně šlehal vajíčka v misce. Jadwiga, lokty na stole a bradu v dlaních, ho spokojeně pozorovala. Bylo to tak… domácké. Ještě nikdy pro ni žádný mužský nevařil. Vždycky to byla ona, kdo se staral o všechny kolem. Ať už otce po maminčině smrti, nebo Zbigniewa. Jak nekonečně příjemné bylo vyzkoušet si to i obráceně.

„Neměl by ses připravovat na zítřejší premiéru? Nemáš trému?“ zeptala se, když už seděli u večeře.

„Možná trochu. Ale neznám lepší způsob, jak se zbavit nervozity, než strávit večer s tebou.“

Strávit večer s tebou. Ta slova se jí najednou zdála významná. Myslel tím??? Nebyla si jistá. Raději sklopila oči a soustředila se na omeletu. Na jazyku cítila chuť másla, na kterém ji smažil, nádech vanilky, brusinkový džem…

„Chutná?“

„Hm.“

„Dneska jsi nemluvná. Děje se něco?“

„Nevím,“ pokrčila bezmocně rameny, protože opravdu nevěděla.

Natáhl ruku a setřel stopu džemu, která jí zůstala na rtech. Slízl si ho z prstu, zaváhal a s náhlým rozhodnutím v očích ji pohladil po vlasech. Opřela mu tvář do dlaně a zavřela oči.

„Já nevím, zda mohu. Zda mi dovolíš…“ ozval se Davidův hebký hlas.

„Můžeš. Dovolím. Chci!“

Bříška drsných prstů počítají řasy a zkoumají tvar úst. Pootevře je a dovolí si zkusit, jak jeho kůže chutná. Po vanilce. Musí se tomu smát.

První dotyk rtů je opatrný jako když tě ptáče pohladí křídlem. Ten další ji naplní závratí, krev v hlavě hučí jako moře při bouřce.

Dotek dlaní na ňadrech, vůně jeho vlasů. Jsou cítit po jarním dešti. Hlas, který laská duši. Vnímá ho všemi smysly, jen oči chybí. Pevně je svírá, srdce zběsile uhání, aby se na jednu závratnou chvíli zastavilo.

Když se na ni později díval, opřený o loket, tiše pronesl: „Doufám, že mi promineš, ale já opravdu nemohl jinak. Nemůžu tě nemilovat. Všechno co mám, jsi mi dala ty.“

Co by mu měla odpouštět? Že ji naplnil svou láskou? Že ji udělal šťastnou? Nechápala. Tak se jenom usmála a přitáhla ho k sobě. Jeho dech jí ukolébal do spánku. Když se probudila, byl pryč. Pomyslela si, že se šel připravovat na dnešní premiéru, a přesto cítila trochu smutku nad tím, že nezůstal do rána.

 

***

 

Se zatajeným dechem se usadila v hledišti, kolem hlučící hlasy. Bylo plno do posledního místečka. Světla zhasla a nad hlavami diváků se rozprostřela noční obloha pokrytá tisícem hvězd. Ucítila vůni trávy plné večerní rosy, málem se shýbla, aby cítila, zda jí ochladí horkou dlaň, ale zarazila se a rozhlédla. Uslyšela ohromené povzdechy: „To je boží, vona je to snad vopravdu rosa! Mám úplně mokrý nohy… Slyšíš ty cvrčky?… Jé, koukej, támhle je velkej vůz, že jo? A tam Severka, myslíš, že opravdu ukazuje na sever?… Buďte zticha, sakra, už se začíná.“ Opona se zvedla a Jadwiga propadla kouzlu příběhu právě tak, jako ostatní diváci. Nechápala, jak toho pan Laucký dosáhl, měla však pocit, že je uprostřed děje. Hlava se jí točila. Ve vzduchu poletovali křičící rackové. Na tvář jí dopadla sprška vody z vln narážejících na útesy. Otřela ji rukou a olízla. Byla slaná! Na co všechno nemyslel!

Scéna se proměnila a ocitli v luxusně zařízeném salónu. V krbu praskal oheň a až sem ucítila vůni pivoněk, které ohýbaly své těžké květy přes hranu křišťálové vázy. Kde je teď sehnali? podivila se pro sebe, ale pak už omámeně sledovala Davida, jak odolává svádění její sestry s měděnou korunou vlasů.

„Je to jen hra. Ty jsi ta, kterou miluju,“ opakovala si pro uklidnění jeho včerejší slova. Na chvíli zavřela oči a propadla se do vzpomínky. „Kocham cię!“ zašeptala to, co mu včera neřekla. Ze snění ji vyrušil klapot pantoflíčků na naleštěných prknech. Zamrkala a rozevřela víčka přesně ve chvíli, kdy do salónu vešla Danuta v plavé paruce. Ještě si stačila pomyslet, že opravdu vypadá roztomile, když si uvědomila, že na jevišti je i její zářivější podoba.

Nechápavě přelétala pohledem z jedné ženské tváře na druhou, hlavou se jí hnala smršť myšlenek, až nakonec zvítězila jediná: S kým jsem to teda mluvila? S nějakou pitomou dvojnicí, která mě oblbla sladkýma řečičkama?

A pak ještě jedna: Věděl to David?

S pocitem, že pokud okamžitě neodejde, tak se pozvrací, s pocitem totální zrady, se začala drát ze svého místa. Nevnímala nic. Ani podrážděné reakce diváků, kterým cestou šlapala na nohy, ani dvojhlasé zajíknutí žen na jevišti, ani strnutí Davidovo. Vyběhla po schodech a pevně za sebou zamkla dveře. Pro útěchu vzala do náruče Chopina, jenže ho sevřela příliš pevně. Sekl packou, schoval se do rohu a široce rozevřenýma očima zíral, jak divoce vzlyká.

 

***

 

„Zatraceně, všechno se pokazilo zrovna v tom nejlepším,“ klel pro sebe Teodor. Premiéra probíhala téměř až do finále skvěle. Diváci přišli se spoustou očekávání, nakonec už jeho divadlo znali a dobře věděli, že každá nová hra bude plná zázraků. Podle jejich reakcí pak poznal, že nebyli zklamaní. Jenže potom musela ta zpropadená Jadwiga celou atmosféru úplně zničit. Zrovna v tom nejlepším, ve chvíli, kdy dojde ke konfrontaci obou sester, se naprosto zbláznila a vyběhla ven. Pošlapala přitom nohy půlce divadla, to však nebylo to nejhorší. Větší průšvih byl, že od toho okamžiku ti tři na jevišti nepodávali pořádný výkon. Celý vrchol dramatu šel do kopru. Diváci takovou věc samozřejmě poznali. Potlesk netrval zdaleka tak dlouho, jak byl zvyklý, a taky raut po premiéře skončil nečekaně brzy – všichni se poznenáhlu vytratili a v divadle zůstali jen ti, co tam patřili.

„Tak teď si můžeme některé věci objasnit,“ pronesl Teodor jedovatě. „Nejsem s vámi ani za mák spokojený. Příště se musíte snažit daleko víc.“ Přejel pohledem po umlklé skupině. „Teď zmizte. Ne, ty ne,“ obrátil se na Davida. „Ty zůstaň.“

Počkal, až budou sami.

„Nemysli si, že jsem si nevšiml tvých snah zamířit hned po představení za tou holkou. Než odešli diváci, jsem to rozhodně nemohl dovolit. Ovšem teď, teď ji koukej uklidnit. Co jí vůbec přelítlo přes nos?“

„Myslím, že poprvé viděla obě Danuty pohromadě.“

„Do prdele, tos jí je nemohl nějak šikovně vysvětlit? Nějak předem ji připravit? Myslel jsem, že tě to napadne. Takže to budeš muset napravit teď. Musíš jí namluvit, že neexistují dvě Danuty. Že to je jen otázka šikovného namaskování, že ta druhá je úplně cizí ženská, její sestře podobná.“

„Samozřejmě, pane. Taková věc bude naprosto snadná,“ odpověděl mladý muž jedovatě. „Zcela jistě mi uvěří. Zvlášť potom, co s tou plavovlasou mluvila.“

Teodor na vteřinu vypadal, že se na něj vrhne.

„Máš vůbec něco v hlavě? Proč jsi za ní neposlal zrzavou?!“

David pokrčil rameny s hranou nevinností.

„Chtěl jste, aby se usmířily. Ta blonďatá je milejší.“

Teodor ho chvíli upřeně pozoroval. Pak pronesl takřka šeptem: „Rozhodně se postarej, aby ti uvěřila. Třeba jí vysvětli, že si skutečná Danuta jen zkoušela kostým a paruku, avšak na premiéře hrála ta druhá. Je ve tvém zájmu to zvládnout. Protože jinak…si už žádnou další roli nezahraješ.“ Výhružka v hlase se nedala přeslechnout.

 

***

 

„Jadwigo,“ ozvalo se Davidovo zavolání a vzápětí lehké ťuknutí na dveře. Přikryla si hlavu polštářem. Nechtěla ho slyšet. Kdyby přišel hned po premiéře, nejspíš by se zachovala jinak. Jenže od konce hry už uplynula celá věčnost. Zřejmě se dole dobře bavil a teprve teď, když večírek skončil, vzpomněl si na ni.

„Jadwigo! No tak, otevři, prosím!!!“ Bušení pokračovalo, až se proměnilo v nepřetržitou smršť úderů. „Jsi v pořádku? Pokud neotevřeš, vyrazím dveře!“

Vzdala to a šla otevřít. Na ústech rozmazanou rtěnku, kolem očí černé kruhy rozmazané řasenky. David stál krok od ní, ruku napřaženou k dalšímu bouchnutí a na tváři mu probleskla úleva.

„Jsi celá. Miláčku, strašně jsem s o tebe bál.“

„To ti to bání docela trvalo,“ pronesla nepřátelsky, v koutku duše však byla strašlivě ráda, že přišel. Odpustí mu, jak jinak, jenom ji bude muset pár věcí objasnit.

Pokusil se o to, jenže dvojnici její sestry vysvětlit nedokázal. Možná ani nechtěl. Nakonec se rozhodl.

„Dobře, ukážu ti, jak to je. Pojď.“

Vzal ji za ruku a odvedl dolů. Z kapsy vytáhl velký klíč a odemkl dveře. Přesně ty, které Jadwigu tak dlouho zajímaly. Vtáhl ji dovnitř. O stěny se opíraly desítky obrazů, kulis a návrhů rekvizit. Nejenom těch, které malovala ona. Mnohé zjevně patřily do jiných her. Nábytek v různých stylech, zrcadla, hodiny, nádoby malé i velké, vázy s květinami, klec s papouškem, police se sbírkou prachem poprášených lahví vín. A také celá spousta návrhů kostýmů, pečlivě seřazených podle historického období.

Nechápala, proč ji David právě teď vede sem, jako by se tím všechno mělo vysvětlit. Pak strnula. Mezi tou spoustou pláten byly i obrazy lidí. Většinu znala – Marii, Ester, Jardu s Pepou, všechny herce.

Prudce se otočila ke druhé stěně. Tam byla opřena díla, která vznikla pod jejíma rukama. Všechna včetně obou Danut. Jen na jednom někdo chyběl. David! David, který stál vedle ní.

„Helena byla talentovaná malířka, jak vidíš,“ podotkl. „I když ty jsi ještě mnohem nadanější. Obě jste ale dokázaly to, co málokterý umělec. Dát do svých obrazů život. Potom už stačilo jen málo… A to málo zase umí Laucký. Vaše výtvory opravdu oživit.“

Opřela se zády o zeď a svezla se na podlahu. Byla si jistá, že déle by ji nohy neudržely. Najednou bylo všechno tak jasné.

„Takže ty vlastně nejsi?“ řekla a jen stěží potlačovala pláč.

Pokrčil rameny.

„Někdy jsem jen namalovaný. A někdy chodím, dýchám, cítím… Jsem? Žiju? Já nevím. My nikdo nevíme. Není to jednoduché, věř tomu. Zčásti vnímáme, i když jsme jen na obrazech. Víme, co se před plátny děje. Ve skutečnosti víme víc, než Laucký tuší. Zvlášť já a Danuty.“

Sedl si na zem vedle ní a zkusil ji obejmout kolem ramen. Ucukla.

„Proč?“

„Co proč?“

„Proč sis se mnou začal? Přikázal ti to pan Laucký?“

„Pane bože, ne. Ano, dovolil to. Ale to já po tobě toužil. Já sám.“

„Jenže dneska tě za mnou poslal, že?“ došlo jí najednou. „To ho nenapadlo, že mi něco řekneš? Že mi tohle ukážeš?“

„Věřil, že jeho výhružka, že pokud ti cokoli prozradíme, už nás nikdy z obrazů nepustí, bude stačit. U většiny funguje skvěle, jsou to vlastně jen loutky. Mají odborné znalosti, které jim Helena dala, ale nemají duši. Dělají, co si Laucký přeje. Na povel se usmívají, na povel mračí, podle toho, jak tahá za špagátky. Jenže dost nedocenil tvůj talent. Do mě i Danuty jsi vložila nekonečně více osobnosti, než dokázala dát svým postavám Helena. Danuta je dokonalým otiskem tvé sestry, vlastně každá z obou Danut je otiskem jedné z jejích částí, a já… já dokážu milovat.“

Odtáhla se od něj. Měla pocit, že kdyby se jí dotkl, udělalo by se jí špatně.

„A proč jsi teď se mnou? Proč tady nejsi s nima placatý?“ zeptala se ostře, hlas plný nepřátelství.

„Protože mě Laucký za tebou opravdu poslal. Svým způsobem má o tebe starost, i když jenom proto, že tě potřebuje. Chce, abys byla spokojená, abys tu zůstala. Helena spáchala sebevraždu. Prý náhlé pominutí smyslů. Nejspíš už nedokázala pokračovat. A on si nepřeje, aby se situace opakovala. Takže jsem tě měl přesvědčit, že je všechno v pořádku.“

„A proč jsi to, zatraceně, neudělal?“ Rozbrečela se jako malá. Na tvářích jí naskákaly fleky, z nosu jí teklo, ale nestarala se o to. V tu chvíli Davida nenáviděla.

„Protože si zasloužíš pravdu,“ odpověděl tiše. „A protože tě miluju natolik, abych riskoval, že mi ji neodpustíš. Možná si budeš myslet, že tě mám rád jen proto, že jsi mě tak namalovala. Snad to tak je. Jenže uvědomuješ si, co jsi dokázala? Stvořila jsi lásku samu.“

Konečně dovolila, aby ji objal. Usnula v jeho náručí, ale když se ráno probudila, byl pryč. Pochopila, že s ní bude jen tehdy, když na to dostanou svolení.

 

***

 

V okamžiku kdy vešel, zahlédl, jak Jadwiga zamyká dveře, které rozhodně nikdy neměla otevírat. Klíčem, který neměla mít. Podíval se na její vyděšený obličej a natáhl ruku.

„Dej mi ho.“

Sevřela klíč v dlani, jako ten největší poklad.

Pohrdavě se ušklíbl.

„Takže ti ho dal?“

„Jen půjčil,“ odpověděla. Vzpurnost v jejím hlase ho popudila.

„Proč?“

„Abych ho mohla vidět i tehdy, když nedovolíte, aby přišel on za mnou.“

Takže moje výhružka, že když se nebude chovat patřičně, tak ho neoživím, byla poněkud kontraproduktivní, pomyslel si a rychle uvážil, jak pokračovat. Pak se rozhodl.

„Dobře, holčičko. Nalejeme si čistého vína. Vlastně to věci zjednodušuje. Takže mi řekni. Proč tam chodíš? Baví tě koukat se, jak je opřený o zeď? I když, namalovala jsi ho hezky, to zase ano.“

Neodpověděla, jen nenápadně couvala ke vstupním dveřím. Zasmál se.

„No, jen směle do toho. Běž, otevři je a odejdi!“

Zaváhala. S viditelným úsilím udělala krok a pak ještě jeden. Pak se zastavila.

„Nedokážeš to, aby bylo jasno. Nemůžu ti dovolit potulovat se po ulicích. Mohla by ses rozhodnout skočit pod auto, jako to udělala Helena.“

„Vy…“ pípla, „vy mě nějak ovlivňujete? Co ještě dělám na váš příkaz?“

„Už skoro nic. Jen se moc nevyptáváš, nikomu nevoláš… Ne že bych z tebe nemohl udělat poslušnou figurku, jako jsou všichni ostatní. Jenže se bojím, že bys pak nedokázala malovat tak skvěle, jak to zatím děláš. Podívej, zlatíčko,“ blížil se s jistotou hada, který hypnotizuje ptáče. „Proč se bráníš? Starám se přece, abys byla spokojená. I milence jsem ti dovolil. A dovolím i nadále. David už tě nebaví? Stačí říct, můžeš si vybrat kohokoli jiného z té smečky a bude ti k dispozici. Nebo…“ Přistoupil až k ní, uchopil za bradu a políbil. Pokusila se vysmeknout, ale držel pevně. „Jsi hloupá, mohl bych tě uspokojit daleko lépe než on. Já jsem přece živý, on je jen iluze.“ Chvěla se jako struna. Ještě kousek bude napínat a mohla by prasknout. Pustil ji a okázale si otřel rty hřbetem ruky.

„Tak dobře, patrně dáš přednost tomu plochému seladonovi. Nevadí. Stejně mám raději trochu barvitější osobnosti než je takové vycmrndlé vyžle jako ty.“

Se zájmem sledoval, jak jeho slova působí. Vypadala, jako by jí dal facku. V pořádku. Z nedostatku sebevědomí u druhých dokázal odjakživa vytěžit maximum. Ne že by mu bývalo dělalo problém se s ní vyspat, ale netrval na tom. Důležitější bylo ji ovládat. Sex byl dobrý prostředek, naštěstí ne jediný.

Když usoudil, už dal své pohrdání najevo dostatečně, pokračoval s klamnou vlídností: „Takže aby bylo jasno. Pokud budeš hodné děvčátko, postarám se maximálně o tvou spokojenost. Budeš mít, co si zamaneš. Kromě svobody samozřejmě, ale tak už to v životě chodí. Nikdo nemůže mít úplně všechno.“

„Proč?“ vydechla a popotáhla.

Znechuceně se na ni podíval.

„O používání kapesníku ti doma neřekli? Co proč?“

„Proč mě tady chcete?“

„Není to jasné? Stačí mi zaplatit jednu malířku a mám všechno. Peníze i slávu. Vlastně, když to vezmu kolem a kolem, nemusel bych ti vůbec platit. Jenom nakupovat, co si přeješ mít. Ovšem protože jsem dobrák, na tvém účtu přibývají peníze. Nevadí mi to. Nemusím totiž utrácet za herce ani ostatní personál, dokonce ani kytku pivoněk nemusím kupovat. Všechno mi namaluješ ty. Náramně ušetřím. Navíc, třeba skutečné moře s živými racky bych bez tebe neměl. Mé divadlo se ne nadarmo jmenuje Divadlo divů. Ty je maluješ, já zhmotňuji. Ne každý malíř tohle umí. Proto tady zůstaneš tak dlouho, dokud já budu chtít. A záleží jen na tobě, jak bude tvůj pobyt zde vypadat.“

 

***

 

Měla pocit, že je to jenom zlý sen. Copak je možné v dnešní době, uprostřed velkoměsta, někoho věznit? Vždyť je všude kolem plno lidí! Někomu to okamžitě řekne a bude volná. Jenže brzy pochopila, že to zdaleka není tak snadné. Odejít nedokázala, na metr od dveří se vždycky zastavila a pak už nezvládla ani krok. V době, kdy se hrálo a budova byla plná diváků, ji Laucký pokaždé přišel zamknout. Telefon a počítač jí zabavil.

„Nezkoušej si je namalovat, jak víš, stejně tady není připojení na internet a opravdu nevěřím, že by sis dokázala nakreslit předplacenou SIM kartu. No a i kdyby se ti to povedlo, nezhmotnil bych je. Doufám, že si uvědomuješ, že skutečné je vždycky jen to, co právě chci. Ale netrap se,” dodal s vlídností, za kterou ho toužila praštit. „Pokud se budeš chovat slušně, možná tě časem vezmu i do ZOO. Zatím se postarám, abys nemluvila s nikým nevhodným. Jen tak pro jistotu, drahoušku, samozřejmě si nemyslím, že bys chtěla někoho oslovit,“ oznámil jí s potměšilým úsměvem.

Uvědomila si, že vlastně nikdo netuší, kde v Praze bydlí. Vůbec nikdo. Proč nikomu neřekla, kam odchází? Už tehdy jí ovlivnil, aby to neudělala? Nejspíš ano. Takže pokud bude Laucký chtít, opravdu zůstane uvězněná celá léta. Možná až do smrti.

Ze zoufalství se upnula na Davida i obě poloviny své sestry, vděčná za to, že alespoň někoho jí Laucký povolil. Jak slíbil, staral se, aby byla alespoň zčásti spokojená. Naučila se mít Danutu znovu ráda. Uvědomila si, že někde uvnitř věděla, jaká opravdu je, protože jinak by ji – je – nedokázala namalovat tak dokonale. Dokonce i zrzavá, protivnější polovina bývala zábavná. Jadwiga začala oceňovat její cynický smysl pro černý humor.

Ponořila se i do malování. Vytvářela nejenom to, co bylo potřeba pro divadlo, ostatně toho zase tak moc nebylo, novou hru Laucký teprve vybíral, malovala sny. Ve svých obrazech byla svobodná.

Nic to však neměnilo na touze odejít. Od okamžiku kdy věděla, že nemůže, přestala část kouzla fungovat. Ta, která způsobovala, že jí její vězení nevadilo. Ani v Davidově náruči se necítila volná a on to poznal. Po jednom z milování, během kterého se zoufale pokoušela alespoň na chvíli zapomenout, se posadil, opřel o pelest postele a zadumaně se na ni podíval.

„Takhle už to dál nejde, viď? Danuta má pravdu. Moje láska ti nevynahradí to, že jsi zavřená. Máš pravdu. Zasloužíš si někoho, kdo opravdu existuje.“

„Nikdo takový není,“ brečela už zase jako malá. „Já; jsem prostě k ničemu, mě může milovat jenom iluze.“

Pevně ji objal.

„Takovým nesmyslům ti věřit nedovolím. Není to pravda, jasné? Vrať se domů a někdo tam někde bude na tebe čekat. Někdo lepší než já. Myslím, že sem nepatříš. Měla bys žít v krajině s vůní moře a křikem racků.“

Zabořila mu obličej do hrudi a zašeptala.

„Jenže já nedokážu odejít, to přece víš. Ne, když mi to Laucký nedovolí.“

Vážně přikývl.

„Ano, já vím. A napadá mě jediná možnost, jak si s tím poradit. Musíme ho zabít.“

„Ty ses zbláznil,“ vydechla.

 

***

 

O dva dny později, dva dny, během kterých žila jako automat, chodila, mluvila, dokonce i cosi malovala, jen s Davidem se odmítala znovu setkat, přišla do jejího bytu Danuta. Přesněji řečeno, Danutino horší já. Odhodila na zem klobouk zdobený péry a květinami, potřásla uvolněnými vlasy, vyskočila na stůl a začala klátit nohou. Důvěrně známá klackovitost, kterou skutečná Danuta opustila už v patnácti, vypadala navlečená do krajek a sametu směšně. Jadwiga se naježila. Jenže to vlastně byla dobrá reakce po dnech, kdy měla hlavu plnou beztvaré vaty. V hlase jí zavibrovalo podráždění.

„Proč vlastně chodíte pořád v kostýmech? Viděla jsem tam… v tom skladišti spoustu různého oblečení. Nemůžete se převlíknout do něčeho normálního?“

Danuta pokrčila rameny.

„Můžem, jenomže… nejlíp se cítíme v tom, v čem jsi nás namalovala. Jen neradi se toho vzdáváme.“ Po chvíli pokračovala: „Má pravdu, víš! Myslím Davida. Musíme Lauckého zabít.“

Ohromila ji samozřejmost, s jakou její „sestra“ mluví o vraždě. Bránila se: „Copak můžem jen tak? To nedokážu.“

„Nemusíš, stačí, když využiješ svůj malířský talent. O ostatní se postaráme my tři.“

„Ale,“ zajíkla se, „když Laucký zemře, tak co bude s vámi?“

„Coby?“ pohodila Danuta hlavou. „Budem zase placatý a bude nám líp. Ani on, ani já a ani má lepší polovina už pokračovat nechceme. To není život, to je otroctví. A pak – já ve skutečnosti nezemřu. Pořád budu žít doma v Polsku.“

„Ale co Ester, Marie a ostatní? Ti taky souhlasí?“

„Ti ve skutečnosti neexistují. Opravdu jsou to jenom loutky. Vždyť víš, ani Chopin je nevidí.“

„A vás se bojí,“ pochopila Jadwiga.

Danuta se ušklíbla.

„Jo, my totiž jsme vlastně taková strašidla. A myslím, že už strašíme přesčas.“

„A David?“ zeptala se Jadwiga konečně na to, co ji zajímalo nejvíc. „Proč to chce udělat on?“

Danuta se na ni chvíli dívala s láskou a pochopením v očích. Pak řekla s něžností, kterou u ní Jadwiga neslyšela léta: „Miluje tě. A ty jeho ne tak docela. Nejvíce ze všeho si přeje, abys byla šťastná.“ Pohladila Jadwigu po tváři. „Vrať se domů, Jadvišo. Skutečná Danuta se cítí přesně tak, jak ti říkalo mé lepší já. Má tě ráda, jen to neumí dát najevo. My jsme ona. My víme. Musíš jí dovolit, abyste si byly znovu blízké. Jadvišo, já tě o to prosím…“

Dívka odmítavě zavrtěla hlavou. „Já tohle prostě udělat nemůžu. Já… zkusím to po svém.“

 

***

 

Říkala si, že řešení je nabíledni. Laucký přece potřebuje její obrazy. Pokud si dá podmínku, že malovat bude, jen když ji pustí ven, určitě podlehne. A s tím, s tím by mohla žít. Přesvědčí ho, aby se nebál, že mu uteče. Vysvětlí, jak moc ji práce pro Divadlo divů baví. Že když jí dá volnost, zůstane. Vždyť tady má Davida i obě Danuty a nekonečné množství snů, které pro něj ztvární. Teď, když ví co a jak, bude malovat ještě lépe.

Zamračeně se na ni podíval.

„Tohle jsem už jednou zkusil. S Helenou. Ne, podruhé ne.“

„Když mě nepustíte ven, nenamaluju už ani puntík na zdi!“ dupla si nohou.

Zasmál se.

„Uvidíme, kdo vydrží déle. Jsem zvědavý, co budeš celé dny dělat.“

Měl pravdu. Nedomyslela to. Od okamžiku, kdy se Lauckému pokusila vyhrožovat, byla sama. Nikde nikdo. Kolem ticho, jen vzdálený šum života venku. Života, ke kterému nemohla. Nedokázala otevřít okno, ani se přiblížit ke dveřím. Během představení sice slýchala halas zdola – nadšené hlasy diváků a hukot příboje, občas zaslechla i Davida nebo Danutu, ale nikdo nepřišel.

Když se nehrálo, bloudila prázdným divadlem. Hlavou se jí míhaly desítky živých výjevů, jen je přenést na plátno. Prsty ji svrběly touhou malovat. Kroky zněly na koberci hluše, na jevišti v mrtvolném tichu kolem hlučně klapaly. Sem a tam. Nachodila celé kilometry, v patách Chopina se vztyčeným ocáskem. Občas se choval spíše jako pes. Dny se dloužily k nepřečkání A nejhorší byly noci. Tmavé, tiché a nekonečné. Jen Chopinovo předení jí pomáhalo alespoň na pár hodin usnout. Jak dlouho ještě, než Laucký povolí?

 

***

 

Myslel si, že bude stačit týden, aby dostala rozum. Jenže už uplynuly skoro tři a ona pořád vzdorovala. Dostával vztek. Bylo potřeba začít pracovat na nové hře. Váhal, zda nemá plně ovládnout její mysl, aby ji donutil poslechnout. Jenomže i to si vyzkoušel u Heleny. A zpod jejího štětce pak vycházely bezbarvé nákresy, které nedokázal oživit. Ne, Jadwiga musí malovat při plném vědomí. I kdyby to mělo být ze strachu nebo ze zoufalství.

S přimhouřenýma očima sledoval, jak sedí v křesle a bezmyšlenkovitě hladí svého otravného kocoura.

„Pojď sem,” nařídil a ona poslechla. Tohle byla ta jednodušší část. Chytil ji za paže a prudce s ní zatřásl. „Už toho bylo dost! Právě mě to přestalo bavit. Budeš malovat, i kdybych tě k tomu měl přimět násilím.“ Zarýval prsty do jejích rukou se spokojeným vědomím, že po nich zůstanou modřiny. Připomínka toho, že nemá smysl vzdorovat. V očích se jí objevil strach, ale dál vzpurně vrtěla hlavou. Přirazil ji ke zdi a přitlačil se k ní celým tělem. Z několika centimetrů na ni syčel: „Donutím tě, jasné? Ruce potřebuješ, ale jsou jiné části těla, se kterými si mohu pohrát.“

Snažila se uvolnit, jenže byl silnější. Cítil, jak v něm začíná vzrůstat vzrušení. Jednou rukou jí svíral zápěstí, druhou si přidržel její bradu a začal se dobývat do úst. Bála se. Teď už se opravdu bála. Opojné!

Najednou uslyšel zavřísknutí a pak ucítil prudkou bolest. Ta zrzavá bestie se mu vyškrábala na záda a sekla mu drápy do obličeje. Ucítil pramínek krve, stékající po tváři, a zběsilý vztek. Odstrčil Jadwigu a chytil kocoura za kůži na krku. Zvíře sebou zmítalo a marně se snažilo znovu ho drápnout. Mám tě dost, mrcho, pomyslel si a podařilo se mu druhou rukou chytit kocourovu hlavu. Bolest z kousnutí zahnala poslední zbytky zábran. Prudce škubl, ozvalo se křupnutí páteře a tělo v jeho ruce ochablo.

Štítivě ho odhodil a začal hledat něco, čím by si ošetřil utržené rány. Všechno se odehrálo tak rychle, že se Jadwiga vzpamatovala teprve teď. Vrhla se na něj a začala mu bušit pěstmi do hrudi.

„Ty vrahu. Já tě zabiju!“

Znovu ji přirazil ke zdi. Jeho krev se jí rozmazala po tváři.

„Tak aby bylo jasno, holčičko. Každý čin má své důsledky. Kdybys nebyla vzpurná, nic z toho by se nestalo. Takže teď koukej začít malovat, protože jinak dokončíme, s čím jsme předtím začali.“

Pustil ji a zvedl mrtvolku ležící na zemi.

„Tohle odnesu, vyhodím do popelnice, tady by zasmrádl.“ Sledoval, jak se její zoufalý pohled mění v nenávist. Bezmocnou nenávist, protože už ji zase ovládal – nedokázala se na něj znovu vhrnout, i kdyby tisíckrát chtěla. Správně. Snad konečně pochopila, že proti němu nezmůže zhola nic.

„Můžeš si ho namalovat,“ pronesl ještě s pohledem na bezvládné tělo, které mu viselo z ruky. „Pokud budeš poslouchat, tak ti ho oživím.“

 

***

 

Ležela a brečela tak dlouho, až už neměla sílu pokračovat. Teplé tělíčko, které ji vždycky dokázalo utěšit, tady nebylo. Kolem bylo naprosté ticho. Chybělo jí nejen předení, ale dokonce i otravné chrápání, které se ozývalo pokaždé, když Chopin usnul obzvlášť pevně.

Každý čin má své důsledky, hřměla jí v uších Lauckého slova jako příboj za bouřlivé noci.

Zabila jsem ho. Můžu za to já.

Každý čin má své důsledky!

Promiň, Chopine, promiň!

KAŽDÝ ČIN MÁ SVÉ DŮSLEDKY!!!

Zvedla hlavu v náhlém rozhodnutí.

 

***

 

Teodor byl navýsost spokojený. Jadwiga znovu začala malovat. Byla tišší než dřív, ale to bylo v pořádku, samozřejmě pochopila, kdo je tady pánem. Bylo načase. Danuty ho přesvědčily, že skalnaté pobřeží, kde probíhalo jejich setkání, by vypadalo působivěji doplněné pitoreskně tvarovanými balvany. Měly pravdu, jenže do příští reprízy už chyběl jen jeden den a ty dvě se chovaly naprosto tupě. Ne a ne sehrát strategickou scénu na příkré stezce s dostatečnou přesvědčivostí.

„Pane Laucký, já vážně nevím, jak na to,“ kňourala ta plavovlasá. Byla k nesnesení. Zrzavá s ní sice cloumala poměrně přesvědčivě, ovšem na úplně špatném místě.

Nakonec nevydržel, vyskočil na jeviště a šel to těm dvěma kozám ukázat. Jen koutkem oka zahlédl na horní hraně skály Davida, který tam vůbec neměl být. Trhl sebou, před obřím kamenem, který se na něj seshora valil, už ale uskočit nedokázal.

 

***

 

Procházela prostorem a nevěřícně se rozhlížela. Tak ono neexistovalo opravdu vůbec, ale vůbec nic? Zmizely sametem obložené stěny se zlacenými světly, měkounká sedadla a koberec pod nohama, zmizelo i jeviště z vyhlazeného ořechového dřeva a divukrásný lustr. Kolem byly jen špinavé zdi, ze kterých na zem odpadávala omítka. Vyhnula se pohledu na tělo zpola zakryté mohutnou kulisou a pootevřenými dveřmi vešla do skladiště. Zadívala se na velké plátno s namalovaným hledištěm i na ostatní obrazy. Byli tady všichni. Přivřela oči. Najednou se jí zazdálo, že zahlédla Esteřino šibalské ušklíbnutí a Mariino shovívavé zavrtění hlavou. Bylo by možné, že nějaký kousek života v nich zbyl? Že budou tak trochu existovat i bez Lauckého moci?

Vytáhla plátno, na kterém byl David a postavila ho vedle obou podob Danuty.

„Udělala jsem to, protože jste si to přáli. A aby už nemohl nikomu nikdy ublížit,“ řekla mu. Pak se obrátila na Danuty: „Doufám, že moje sestra je opravdu jako vy dvě, protože pokud ano, můžu se vrátit domů.“ Byla by přísahala, že přikývli.

Zavřela skladiště, vyšla nahoru po schodech a rozhlédla se po holých stěnách svého bytu. I tady zmizelo všechno kromě věcí, které si přinesla. Měla sbaleno. Mohla odejít. Vzala kufr, otevřela dveře a poprvé po dlouhých měsících vyšla ven. Dokázala to. Byla volná. Po tváři se jí koulely slzy, ale neohlédla se.

 

***

 

ZPRÁVA Z PRAŽSKÉHO DENÍKU

V Divadle divů došlo k podivnému neštěstí patrně doplněnému loupeží. Zmizelo téměř veškeré vybavení a majitel divadla, Teodor Laucký, byl nalezen mrtev s rozbitou hlavou. Policie se sice domnívá, že jeho smrt byla způsobena nešťastnou náhodou, Laucký ležel pod jednou z kulis, ovšem pátrá po svědcích, kteří by mohli poskytnout více informací…

 

***

 

Seděla na pobřeží, zachumlaná do huňatého svetru a malovala. Vzpomínala na Davida a slova, která jí řekl na rozloučenou: „Netrap se pro mě. Nakonec, vlastně vůbec neexistuju. Pamatuješ? Jsem jenom tvůj sen.“

Zapadající slunce napůl zakrývaly temné mraky, které po okrajích rudly červánky, foukal vítr. Ruce jí zábly, takhle brzo na jaře nebyl Balt nejpřívětivějším mořem, ale zase se cítila téměř šťastná. Slanost vzduchu a křik racků se vstřebávaly do plátna. Moře na něm ožívalo a vlnilo se podobně jako to skutečné. Měl pravdu, patřila sem.

„Jadvišo!“ vyrušilo ji volání. „Ještě jsi nezmrzla? Nesu ti horký čaj.“ Po pláži přicházela Danuta a vesele mávala. Nebyla však sama. Spolu s ní přicházel neznámý vysoký muž. Proti nízkým paprskům viděla jen jeho obrys.

Vstala, celá ztuhlá zimou a protáhla se. Muž přišel blíž a natáhl k ní ruku. Ve tváři se mu zablýskl úsměv.

„Já jsem Jacek, Danutin spolužák. Celá léta mi básnila o vás a vašem malování. A má pravdu, vaše obrazy jsou opravdu fascinující.“

Sevřel v dlani její zkřehlé prsty a Jadwigou projelo nečekané teplo. Podívala se mu do očí a usmála se.

„Jadwiga. Ráda vás poznávám.“

Aktualizováno: 12.9.2019 — 16:11

25 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Katty to byla pěkná a napínavá povídka. Jsem ráda, že se sestry usmířily, jenom je mi líto Davida navždycky uvězněného v obraze, ale asi nebylo jiné řešení

    1. Jsem moc ráda, že jsi si to uvědomila. David se pro Jadwigu obětoval. Miloval ji a navíc si uvědomil, že ona ho jako obraz tak docela milovat nedokáže. Ale mohl se s tím spokojit, že? Mohl se spřáhnout s Lauckým a oba společně by měli Jadwigu docela solidně pod kontrolou. Neudělal a „zemřel“ pro to, aby ona mohla být svobodná.
      A ano, smíření sester byla jedna z věcí, ke které jsem od začátku směřovala.

  2. Já jsem si počkala se čtením, až budu mít opravdu čas. A dobře jsem udělala! Povídku jsem přečetla jedním dechem a móóóc se mi líbila. Katty umíš! a držíš čtenáře v napětí do poslední chvíle. I když jsem tušila…
    Jo a kocourka je mi taky líto, ale ono i prozření má někdy své oběti.

  3. Katty, prostě skvělé! Byla napjatá, člověk zlo tušil, ale trvalo, než jsem to pochopila :) Jako ostatní i já lituju kocoura! Jenže chápu, že jinak by se holčina nerozhoupala… Chytře vymyšlené a moc pěkně napsané!

    1. Dede,ujišťuju tě, že i mně je kocoura líto. Po pravdě, měla jsem s tím problém.pochop, zjišťovat, jak zabít kocoura holýma rukama, je trochu na pováženou. Zkus si představit,že bych vznesla tento dotaz na tomto webu. :D
      Nakonec mi poradila jedna veterinářka,když jsem jí svatosvatě ujistila, že přestože mám občas chuť svou milovanou kočku přiškrtit (to když o půl páté ráno škrábe na dveře ložnice s tím, že ona MUSÍ ven), je to dotaz čistě teoretický.

  4. Četla jsem na etapy,bylo prima se těšit na pokračování a s obavou o malířku,čekat na rozuzlení. Díky! Láska ke zvířeti nakonec zachránila život i když byl Chopin obětován. Katty, skvělé!

    1. Opravdu jsem nad obětováním Chopina dlouho uvažovala, ale prostě jsem si nedokázala představit, že by se jinakJaadwiga odhodlala udělat to, co udělala.

    1. Já jsem v divadle svého času pracovala, takže jsem si říkala, že je škoda nevyužít znalosti prostředí.

  5. Úžasné! Nemohla jsem se odtrhnout, obědvali jsme s půlhodinovým zpožděním. :) Jen – chudák Chopin (sweat)

    1. Pardon, omlouvám se za špatný smajlík, nemá být potící se, ale plačící – hlavně že jsem to tupě vypsala!

    2. To je opravdu pocta. Doufám, že mi rodina zpožděný oběd odpustila.
      Já vím, že chudák Chopin, jenže Jadwiga by se jinak k ničemu neodhodlala a malovala by v divadle ještě dnes.

  6. Tak jsem musela číst na několikrát. Napřed domácí práce a odpoledne v lesích s Ajvi a pánečkem na kolech.
    Bylo to napínavé, napřed jsem sázela na upíra, potom na psychopatického čaroděje … a bingo. Bylo mi líto kocoura!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD