LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – KattyV: Z ohně zrození

Zrodili jsme se z ohně. Často jsme si o tom povídali v nočním tichu. Ale nejen o tom, také třeba o mém půvabu.

 

 

 

„Jsem překrásná. Podívej na můj nádherný štíhlý krk, dlouhý ohebný ocas, moje pružné tělo. A co ty zářivě červené šupiny, he? Lesknou se jako řeřavějící uhlíky. Jsem hezčí než ty.“

Můj přítel z nejmilejších si odfrkl.

„Ale takovou zlatou hřívu, jakou mám já, nemáš. A víš, co ti ještě chybí, drahá Dračice? Křídla. Každý drak by měl mít křídla.“

Zesmutněla jsem a závistivě pohlédla na Pegasovy perutě, jejichž průsvitnými konečky prosvítaly hvězdy. Ano, to byla moje tajná bolest. Stvořitel mi nedal křídla. Tolik jsem ho prosila, ale on mě neslyšel.

Ale to nebylo to nejhorší. Ještě větším soužením bylo, že nás nestvořil úplně živé. Ani mě, ani Pegase, ani ostatní. Naše duše se chvěly na pomezí bytí a nebytí. Napůl jsme žili a napůl spali.

„Netrap se,“ utěšoval mě Pegas, který vytušil, o čem přemýšlím. „Až přijde naše Spasitelka, a ona přijde, tak nejen ožijeme, možná ti i mocné perutě narostou a ty se spolu se mnou rozletíš světem.“

To mě rozesmálo. Potměšile jsem se na něho podívala.

„A nebude to divné? Pegas a Dračice? Neměli bychom být přirozenými nepřáteli a bojovat o princeznu?“

„Mám snad zachraňovat krásnou dívku, kterou ty budeš chtít sežrat?“

Znechuceně jsem se otřásla. Ta představa byla odporná.

„Tak vidíš. Stejně nestojím o princezny, stojím jen o tebe.“

„A když mi křídla nenarostou?“

„Tak tě vezmu na záda a stejně poletíme.“

Chlad v mém srdci nepatrně povolil.

 

V noci jsem si povídala s Pegasem, přes den s naším Stvořitelem. Samozřejmě, byl to podivný rozhovor, protože ON mé odpovědi neslyšel. Ale i tak se mnou dlouze rozmlouval a občas mě jemně pohladil. Když jsem na svém těle vnímala bříška jeho prstů, cítila jsem se téměř živá. Každá šupina se mi chvěla očekáváním, krk toužil přilnout se k jeho ruce… Víc, můj Stvořiteli.

„Rozárko!“ oslovil mě.

„Proč Rozárko? Copak tohle je jméno pro draka? Nemohl vymyslet něco více, více… drakovitého? Třeba Satira? Byli tady dva a o nějaké dračici si povídali, její jméno znělo nějak takto.“

„Rozárko, vážně jsi krasavice.“

„To tedy jsem.“

„Je mi smutno, víš. A nemám to komu říct. Aspoň tobě můžu, když nikdo jiný není k mání. Ona se na mě vykašlala.“

„Koho tím myslí? Tu malou, co tady chodila, pohazovala plavou hřívou a NIKDY se na mě ani nekoukla? Žádná škoda.“

„Prý se víc starám o to, co vytvářím tady, spíše o vás než o ni. Copak je to špatně, dělat dobře svoji práci?“

„To rozhodně není. Bez toho bych tady nebyla. Já, ani ostatní. Vykašli se o ni. My tady pro tebe jsme, nám na tobě záleží.“

Jenže ON mé odpovědi neslyšel a byl smutný. A já s ním. Protože když je smutný ON, jsou smutní i ti, které stvořil.

Pegasovi jsem vysvětlila: „A navíc, když se trápí příliš, nepovídá si se mnou a já se nudím. Pak mi jako zábava zbývá jen pozorovat ty, kteří přicházejí. A ti nejsou příliš zajímaví. I když, stejně nám s nimi čas rychleji ubíhá, co myslíš? Nakonec, nemají sice žádnou Moc, ale někteří dokážou vnímat krásu. A obdivují mě, protože jsem krásná. Nejkrásnější! Jiní jsou ovšem hloupí a plýtvají svou pozorností na ostatní, které ON stvořil. Připouštím, že nikdo z nás – snících stvoření – není ošklivý, zvláště ty ne. Náš Stvořitel je obdařen velkým nadáním. Ale nikdo není tak nádherný jako já.“

Tiše se zasmál.

„Skromná jako vždy.“ Odmlčel se a pak pokračoval: „Jsi možná nejkrásnější, ale jsme všichni stejně zakletí. Stejně nehybní, stejně téměř živí. Všichni čekáme na příchod Spasitelky. Taky čekám. Proto jsem rád, když se oni objeví. Je v nich naděje.“

Ano, i já na NI čekám. Už dlouho. Nekonečně dlouho. Nespočitatelné množství sekund v nehybnosti. Ale i v tom nekončícím prokletí mohu snít a tak sním. O podivuhodných dobrodružstvích, ve kterých hraju hlavní roli; o slávě, o štěstí, o svobodě, o lásce; o tom, jak spolu s Pegasem letíme zázračnou krajinou.

 

Ze zamyšlení mě vytrhne hluk. Jsou tady! Pokouším se prohlédnout si svá záda, zda nejsou pokrytá prachem, zda se mi dostatečně lesknou šupiny. Vypadá to, že je všechno v pořádku. Už se hrnou.

„Jé, podívej na toho koně, ten je krásnej!“

„To není kůň, to je Pegas, má přece křídla.“

„Pegas je kouzelnej kůň, tati?“

„No, vlastně ano.“

„No tak vidíš, že je to kůň.“

Logika toho dítěte mne málem porazí, ale poslouchám dál.

„Mně se líbí ti ptáčkové, tati, koukej, co jich tu je!“

Hm, a mne si nikdo nevšimne?

„Ale nejhezčí je ta červená ještěrka, co říkáte?“

„Ještěrka?!“ snažím se na ně zasyčet. „Jsem drak, slyšíte?“

Neslyší. Zlobím se. Jediné, co jim můžu přičíst k dobru, je fakt, že uznali, že jsem nejkrásnější, ale to je trochu málo. Tak mě rozčilili, že jsem si málem nevšimla té, na kterou čekáme už celé věky. JÍ. Spasitelky!

Vlastně není divu. Je snadno k přehlédnutí. Drobná, ztrácí se v tom davu. Štíhlé nohy jí vykukují z pruhovaných šortek, na nohou nehty v barvě mých šupin. Ale je v ní ukryta Moc. Silná, vábivá. Vnímáme ji všichni. Nejen moje hlava se k ní touží otočit, nejen můj hlas ji neslyšně volá.

Jen ON si jí nevšímá! Vede obvyklé řeči a ukazuje své umění.

„Vítám vás v naší sklářské dílně,“ pozdraví na úvod.

Rozdmýchá oheň, nakloní se nad životodárnou hmotu a pod rukama mu vyroste motýl.

„Ve skle je život,“ říká a netuší, jak velkou má pravdu.

Pak to, čemu říká sklářská píšťala, vkládá do rukou příchozím. Ale JI zase mine. Jako by vůbec nebyla.

„Co to děláš? Je tady! Všimni si jí!“

Jako vždycky mě neslyší. A všichni ti nevýznamní, neatraktivní, nedůležití, nezajímaví a neskutečně neobratní se pokouší něco hezkého vytvořit. Samozřejmě marně.

„To není jen tak, vy, vy, vy… vypadněte už. Ale JI tady nechte!“ křičím.

Odchází. Všichni! Kdybych mohla, ronila bych slzy. Kolem se rozprostře ticho. Jen zrníčka prachu padají k zemi a lesknou se v odpoledním slunci. ON si navleče košili a začíná uklízet. V té chvíli ho nenávidím.

Najednou se otevřou dveře a dovnitř vklouzne ONA. A ON ji prvně uvidí. Zdá se, že se mu líbí. No proto.

„Mohla bych si to taky zkusit? Předtím jsem to nestihla.“

„No to je dost, že neváháš a svolíš. Čeká tě ale překvapení, řekla bych, pokud předpokládáš, že ONA bude stejně neobratná, jako ti, co tady byli před ní. Protože já vím. Já cítím tu chvějivou Moc, která se jí třpytí v očích.“

ONA bere do ruky píšťalu a než se ON stačí vzpamatovat, vznášejí se jí nad hlavou duhové bubliny a volně poletují vzduchem. A ve stejném okamžiku cítím, že se můžu pohnout. Rychle seběhnu z nudné koule, na které jsem stála celé věky, a mířím k NÍ.

Nejenom já jsem ožila, ptáčci na větvičce zaštěbetají, protáhnou křidélka a chystají se rozletět, Pegas pohodí zlatavou hřívou, křísne kopytem o podstavec a máchne perutěmi, připraven vydat se za dobrodružstvím. Rybka poulí tlamičku a vypadá nešťastně, chtěla by vodu.

Jediný, kdo znehybněl, je ON.

Ta magie nás probudila a jeho zaklela? Ne! To je jen ustrnutí z úžasu.

Probere se ve chvíli, kdy si uvědomí, co se stane, když se vznášející koule dotknou stropu – promění se v tisíce střepin ostřejších než dýky. Střepin, které dokážou rozsekat lidskou tvář.

Nezaváhá, skočí před NI a pokusí se ji ochránit vlastním tělem. Oči si přikryje hřbetem ruky a… čeká.

ONA se porozhlédne kolem, zlehka mě pohladí po hřbetě a posadí na skleněný strom. Ve zlomku vteřiny doběhne ke dveřím, proklouzne ven a všechno je zase jako dřív. K zemi nepadají střepy, jen zvířený prach. A my znovu ztuhli ve svém zakletí.

ON se konečně pohne a překvapeně rozhlédne. Nikde nikdo, klid, nehybnost. Promne si oči. Úplně mu v nich vidím: Jak se mi mohl zdát tak divný sen?

Pak mu konečně padne zrak na mě. Znovu strne, když si uvědomí, že jsem jinde, než mám být. Mrknu na něj, doznívá ve mně zbytek magie. Vím, že tentokrát mě uslyší.

„No tak, běž za ní, rychle. Přece všichni chceme žít!“

Aktualizováno: 21.8.2019 — 17:22

17 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Katty, ta povídka je křehká i živá zároveň. Připomněla mi Zemanův film Inspirace. Taky dokázal vdechnout život sklu, které se pod jeho prsty roztančilo.

  2. To bylo krásné. Bála jsem se, že to bude smutná povídka a někdo si dračici i pegasa odděleně koupí a už se nikdy neuvidí. Ale nebyla to smutná povídka!

    1. No já se zase při čtení bála, kdy dračici či Pegase některý z návštěvníků omylem shodí a rozbije. Jsem moc ráda, že se tak nestalo.

  3. Milá Katty, souhlasím s Dede, moc hezká povídka. Mám sklo velice ráda, však tu mám hodně všemožných kousků, různé barvy síly a tvarů skla. Jeden z nich je vzpínající se jelen se psem u nohou. Hlavně jelen vypadá jen jen ožít. Je to foukané fialové sklo, průhledné a tak křehoučké, že vždy, když ho myji od prachu, bojím se, že mi praskne v rukách nebo ho upustím. Skláři(sklářky) jsou opravdu takoví strořitelé a jejich umění obdivuji. Kdysi dávno jsme byla ve sklárně v Novém Boru a obdivovala kouzla, které skláři svými píšťalami dokázali v krátké době vytvořit. Slyšela jsem, že je to jedno z mála (nebo jediné) zaměstnání, u kterého mají zaměstnanci povoleno pít v pracovní době pivo!

    Věta: „Protože když je smutný ON, jsou smutní i ti, které stvořil“ mi připomněla starší film „Zamilovaný Shakespeare“ (asi znáte). V ději měla hra Romeo a Julie být veselohra, ale Shak. se moc nedařilo „chytit slinu“. Až když se mu to života zamotala vlastní nenaplněná láska, tu slinu sice chytil, jen místo veselohry napsal tragedii.

    Jo a dračice by rozhodně měla mít křídla, aby si ji návštěvníci nepletli s ještěrkou :)

    1. Ještěže nejsem Shakespeare – takto mohl příběh dopadnout dobře. :D
      I když se obávám, že dračici křídla nedorostla, protože stvořitel ji mínil jako ještěrku. Ona si jen chudinka myslí, že je dračice. Ale pokud jí na to Pegas kývne, tak to bude stačit, řekla bych.

    2. Maričko, pokud vím, tak při práci směli pít pivo ještě slévači, i když slabounké, osmičku. No a tajně ho popíjejí herci, protože po libovolném jiném pití prý vysychá v ústech. Aspoň tak to vykládal pan Lukavský v jednom televizním pořadu točeném v nějaké kavárně. A končil krásnou větou, jak to uměl jenom on: „Co myslíte, že mám v tom šálku?“ ;)

      1. Díky JJ a máš pravdu, to jsem vlastně také slyšela. A R.Lukavský byl v celé naší rodině velice oblíbený herec a zůstává nesmrtelným!

    3. Maričko, v Novém Boru je restaurace do které chodíme, jmenuje se Ajeto, a tam člověk může přímo sledovat skláře při práci. Ještě mají Ajeto hospodu v jedné vesnici u Boru, moc pěknou, tam ani není žádné sklo co by oddělovalo skláře od stolů. Je to úžasný je pozorovat

  4. Milá Katty, to je kouzelný příběh! Skleněný svět a poezie ti jdou moc hezky dohromady. Zajímalo by mě, jestli mistr sklář svoji kouzelnici našel – a dračici narostla křídla :)

    1. Díky, Dede. Uvědomila jsem si, že toto je vlastně jen polovina příběhu. Ta druhá je napsaná taky – jak to viděl sklář. I když i ta je poněkud nedořečená, pokračování nechávám na fantazii čtenáře.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD