MATYLDOVINY: Nevhodná věta

To, co napíšu, je společensky naprosto nevhodné: na dovolené mi vadí cizí děti. Vlastně ne, nevadí mi všechny děti. Jen ty příšerné.

 

 

Abych to vysvětlila – mám děti, vychovala jsem z nich normální sebevědomé lidi a mám i malého synovce, takže v oboru malých dětí jsem nevyšla ze cviku. Jenže poslední roky mám pocit, že leckteré – hlavně české děti – jsou zoufale protivné. Jezdíme na dovolenou do zahraničí a od dětí hlučnost a aktivitu očekávám. Dokonce mě i těší dívat se na čiperné dítko, které se ráchá v moři, kaluži, říčce a u toho povykuje a výská. Některé národy mají hlučnější děti (třeba Italové) a ani to mi nevadí.

Šílím z kňučících a znuděně vztekle ječících dětí a nejvíc z dětí, které vřískají únavou. Je ode mne asi ohavné, že na rozdíl od jejich rodičů umím na dítěti únavu poznat – že by se u nich tato schopnost vytratila? Jak jinak popsat v hotelovém resortu rodiče a ječící dítě, kolem kterého lítá matka a kvílí: „No to je hroznej hotel. Nemají tu nic, co by Patýsek jedl. Patýsku, papej zákuseček. Když on je nevyspanej a nechce jíst nic. Patýsku nemůžeš jít do bazénu, byl jsi doteď u moře. Patýsku, papej.“ A Patýsek utahaně vřeští, šmudlá si oči a neví co by.

Asi jsme byli divní, ale pár let jsme se opravdu přizpůsobili rytmu našich dětí. Dítě se potřebuje ve vhodnou dobu najíst a jít si odpočinout. V poledne nemá u moře co dělat, je tam strašně horko a žár (a neříkejte mi, že ho udržíte pod slunečníkem. Možná některé.) Chápu, že si rodiče to moře tolik neužijí, ale jet s malým dítětem k moři byla jejich volba. Udivuje mě, že je ani nenapadne, že plná hotelová jídelna není na mrňouskovo vřeštění zvědavá.

Takže mi vlastně nevadí děti. Rozčilují mě jejich rodiče.

Aktualizováno: 30.7.2019 — 16:55

43 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Trochu se teď vyjádřím k jiné věci. Připadá mi, že mnozí dnešní rodiče se nechtějí nechat dítětem nijak omezovat a chudák dítě musí absolvovat jejich aktivity s nimi. Co říci na takové „rodiče“, které jsme potkali s asi šestitýdenním kojencem ve vozíku za bicyklem v lese na hodně nesjízdné cestě ? Vozík na kořenech nadskakoval do výšky a dítě zoufale řvalo. Oba „rodiče“ cyklisté ovšem statečně šlapali dál. My jsme holt takto staré dítě dali do kočárku a šli na procházku pěšky. Také to bylo hezké. K moři jsme jezdili s CKM na zájezdy pro rodiny s dětmi, takže tam dospělí bez dětí nebyli (ubytování jsme měli v hotýlku jen pro náš zájezd). A prvně jsme k moři jeli když bylo dceři šest let. Ostatní podobně, nepamatuji rekreanty s batolaty.

    1. Ano, i o tom jsme se zmínila- rodiče se nepřizpůsobí dětem ani na těch prvních pár let. To, že prababičky nosily kojence na pole, snad neznamená, že my musíme ty děti taky tahat všude a jezdit s nimi na kole nebo je vláčet na párty, kde pak dítě o půlnoci spí přehozené tatínkovi přes rameno.

      1. Jo a četla jsi nedávno reportáž v MF, myslím že to bylo v Ona Dnes? To se mi otevírala kudla v kapse…Rozhovory s matkami, co rády pařily na fesťácích, a teď jezdí i s dětma, ať si taky dětičky užijou rámusu a davů ožralých a zfetovaných a to nemyslím dětičky patnáct plus, ale psala o myslím sedmiměsíčním a dvouletém…a ještě si libovala, že tam půjčujou sluchátka, aby dětičky neohluchly…

      2. to pole byla nutnost, dítě si spalo na mezi a občas se na něj někdo šel podívat nebo ho hlídalo starší dítě…to bych ještě pochopila….

  2. Od jakživa jsem byla Herodes – opravdu mi vadí spratci. Bohužel, mezi dětmi je jich většina – nebo mi to tak připadá, neb se daleko viditelněji a hlasitěji prezentují. A ano, ve většině případů za to mohou rodiče. Doufám, že v naší rodině se malí hajzlíci (s prominutím) zatím nevyskytují – pambu zaplať za ty dary.

  3. Souhlasím se všemi předskokankami. Sama děti a vnuky nemaje, velice si vážím toho, že nejsem jenom já za herodesku. Obdivuji zaměstnance velkých marketů, když se jim u pokladen nebo i v prostoru nashromáždí tlupa řvoucích spratků. Co já, mám šanci utéct, ale co ti chudáci zaměstnanci, kteří to musejí poslouchat. Minimálně osm hodit denně. Rodiče dělají, že neslyší a i jemné upozornění, aby si to své zlatíčko zvládli u nich vyvolá výbuch agrese.
    Proto si všude vybírám lokace, kde je bezdětno. Tam, kde to zavání ATRAKCEMA, tam ani nepáchnu. V pátek jsme byly s Dagi a pejskama na turisticky profláknutém Pernštejně, ale brousily jsme po lesních stezkách a kochaly se různými výhledy na hrad a nepotkaly jsme ani jedno děcko. Ti seděli na té největší atrakci, na hradě. Kdepak šlapat v přírodě, to mazánkové nemůžou, ale zaplať pánbůh za to, alespoň si člověk může najít kousek klidu. Kdo má zájem o výhledy na tu gotickou krásu, tak album je tady:
    https://dig.rajce.idnes.cz/Okolo_Pernstejna

  4. Na tom není nic společensky nevhodného. Taky jsem zažila běsnění rozjíveného fakana v restauraci. Měli jsme sraz s kolegy z bývalé práce a jedna z kolegyň s sebou vzala svého malého synka. Když ho přestala bavit hra s autíčky na stole vedle maminky, vydal se na průzkum restaurace. Běhal po celém lokále a ječel při tom, úspěšně se pletl pod nohy obsluze roznášející jídlo, sedal si k cizím stolům, hrabal se lidem do jídla a bral si z těch cizích stolů věci, no prostě klasický děs. No a maminka u nás u stolu se dmula pýchou, jaký je ten její synáček šikovný kluk, jak je společenský a jak je báječné, že se nebojí cizích lidí (devil) . Dítě řvoucí na sedadle za mnou v letadle celou cestu přes oceán jsem taky zažila. I partičku dětí, které každé odpoledne málem zbořily penzion, zatímco rodiče prostě nebyli (asi se v té době zabývali výrobou dalších nezvedenců a byli rádi, že jim při tom nikdo neasistuje).
    Úplně chápu, že si někteří provozovatelé snaží zařídit hotely nebo restaurace „pro dospělé“. Úřady jim bohužel většinou hází klacky pod nohy, vyhrožují různými pokutami za diskriminaci a podobně. Zaujalo mě to, co tady psala Katka – hotely a restaurace za plné ceny i pro mrňata a bez zvláštních opatření pro děti. Je to nenásilné a úřady nemůžou nijak buzerovat. A existuje přece dost a dost zařízení, kde jsou děti vítány.
    Jinak mi děti samozřejmě nijak nevadí, naopak, ale má to své meze.

  5. no, hodí se sem ten vtip, co poslal JOVO:
    Pan I. I. Mendelson měl obchod s hračkami, zvaný Ali Baba, a v něm měl potíže. Děti si hrozně rády zkoušely
    tříkolky a houpací koně a vůbec, ale když je z nich někdo chtěl sundat, řvaly a dupaly a ječely a dělaly takové
    dryje, že to v hračkářství vypadalo jako v blázinci. Mendelson z toho měl těžkou hlavu. Co si jen počít?
    Jednoho dne za ním přišel žoviální pán, buclatý plavovlasý a přestárlý andělíček. „Freibush, jméno mé,“ povídá.
    „Profesor Oscar Freibush, doktor dětské psychologie a konzultant. Doslechl jsem se o vašich potížích a myslím,
    že za padesát dolarů je vyřeším.“ „Za padesát dolarů?“ zopakoval Mendelson.
    Doktor Freibush se usmál. „Nezávazně. Buď budete spokojen, nebo neplatíte ani halíř.“ A tak Mendelson zavedl
    profesora do obchodu. „Jen si to poslechněte. Slyšel jste kdy takový rámus?“ Dítě, které se matka pokoušela
    sundat z houpačky, ječelo tak, že víla z vřesovišť by zahanbeně utekla. Holčička na tříkolce vřískala a kopala
    po svém tatínkovi, který ji chtěl vzít odsud.
    Dva chlapečci se prali o houpacího koně a hulákali na prodavače. Profesor Freibush si to chvilku prohlížel, pak
    zašel k houpačce, pohladil chlapce laskavě po hlavě, sklonil se k němu a něco mu řekl. Kluk okamžitě zmlkl,
    seskočil a nechal se odvést. Stejně to psycholog provedl i s ostatními řvouny. Milé pohlazení, pár slov do
    ouška – a běsnění okamžitě vystřídala poslušnost.
    „K neuvěření!“ řekl Mendelson. „Co jste jim pověděl?“ „Nejdřív honorář…“ „Tumáte! Tak honem, co jste jim řekl?“
    „Pohladím je po vláskách,“ usmál se velký psycholog a založil si padesátku do peněženky, „a pak jim řeknu hezky do ouška:“ Zlatíčko, koukej slízt dolů, jinak ti dám takový výprask na zadek, že si tejden nesedneš!“

  6. Není to společensky nevhodné, Matyldo, je to pravda. Nevadí mi ani tak děti jako jejich matky, které pyšně sledují, jestli i ostatní obdivují, jak je ten jejich nevychovanej spratek loztomiléééj.

    1. To je přesné. A pokud už i jí to připadá neúnosné, tak na toho smrada mluví jemným hláskem a prosí ho, aby to nedělal (devil) . To pak má jeden chuť zařvat na matku, jednu jí vrazit, aby se vzpamatovala a s tím dárečkem někam odplula. Hele, vypadáme jak Herodesky, ale většina z nás měla děti a asi si nikdy nedovolila obtěžovat ostatní. Já jsem vždycky milého vzteklého Honzíka popadla za flígr a vynesla ven z obchodu, restaurace…, na chodníku se mohl válet a kopat nožičkama do aleluja. Sice jsme přitahovali pozornost okolí, ale na volném prostranství se to ještě sneslo. A občas jsem měla chuť ho zamordovat, jaká to byla ostuda.

      1. A dodnes vzpomínám na tu policajtku, co se sklonila nad Kubou vřeštícím na chodníku, kde seděl a i ležel a klidným nebezpečným hlasem pravila: „Ty neposloucháš maminku?“ a dítě vyskočilo a bystře mazalo do kopce, což předtím odmítalo :)

  7. Ono to nebude v samotných dětech, jsou to rodiče s benevolencí k jejich počínání, nebo spíše nezajmem?

    Sedíme v teplém večeru na terase hotelu nad mořem, čekáme na večeři, opodál sedí mladá německá rodina s pětiletým chlapečkem a také čekají. Oba stoly obslouženy, začínáme jíst a tu se chlapeček přišourá a hup na tyč slunečníku, který je přiražen k našemu stolu. Visí a zírá. Ohlédnu se ke stolu rodičů, ti si křečovitě chrání svoji chvilku samoty a nevidí. Nechám chlapečka viset, ale po chvíli mi začne vadit jeho střídavé hlídání mé i manželovy vidličky. Nervozně se znovu ohlédnu, kdepak, nevidí, neslyší. Česky říkám hele vypadni, samozřejmě bez úspěchu, i když tón hlasu lecos napovídá. Malé vrznutí židle od vedlejšiho stolu, ale jinak nic. Nezbyde mi než zavolat číšníka a požádat ho, aby slunečnik odnesl. Dodám, i s dítětem, prosím. Až když číšník zůstane rozpačitě stát, je viselec rodičemi neochotně odvolán. Jejich nevraživé pohledy cítím v zádech, večeře ztratila své kouzlo, brzy odcházime. Večer se pokazil, pro nás i pro ně. A stačila trocha elementární ohleduplnosti. Ale vychovávat znamená také účastnit se a to už je nutno dát něco vkladu do hry. Nojo, no.

    1. Niečo podobné sa stalo aj mne. Pri večeri sa k nám primotalo cudzie dieťa a začalo nám dočahovať veci na našom stole. Mamička odvedľa chvíľu nič a potom s úsmevom prehodila, že ak by nám dieťa vadilo, že jej máme povedať. Úsmev jej veľmi rýchlo zamrzol, keď som ju ubezpečila, že áno, že jej dieťa nás ruší a vadí nám a nech si ho láskavo vezme. Vzala si ho a nezabudla nás informovať, že by sme mali byť trochu tolerantnejší, pretože reštaurácia je verejný priestor.

  8. Tiež to mám tak podobne nastavené, čo je dôvodom, prečo si na dovolenky vyberám hotely „pre dospelých“ a vyhýbam sa hotelom s označením „baby friendly“. Už som bola aj v takom hoteli, kde nebolo možné ubytovať dieťa pod 15 rokov (bolo to v Španielsku). Na Slovensku takéto niečo síce nie je možné, lebo „diskriminácia na základe veku“ (čo ja osobne pokladám za úplnú blbosť, ak ide o súkromný hotel a nie štátnu inštitúciu), ale máme tu už prvé hotely, ktoré sú označené ako hotely pre dospelých. Síce sa tam dá ubytovať s dieťaťom, ale deti nemajú žiadne výhody. Aj kojenci platia plnú sumu, v reštaurácii neexistuje detské menu, žiadne detské stoličky, detské kútiky… Čo väčšinou rodiny s deťmi odradí (hlavne tá časť, že sa platí plná suma).

    1. Já obvykle v Česku hledám hotely, kam mě vezmou se psy- a to obvykle nejsou ty pro rodiny s dětmi, tak se úspěšně vyhýbáme :)

      1. A víš, že takových hotelů, kde tě vezmou s dětmi i psem, je docela dost? My tak jezdíme na dovolené už 7 let, nejdřív dvě, časem tři děti a pes, tak mám docela přehled. Jo, chce to na začátku roku trochu hledání, abych našla zařízení, které splňuje všechny požadavky – v tomto obsazení potřebujeme i velký prostor, vybavení pro děti, možnost vyběhnout se psem ráno i večer na vyčurání, možnost minimálně snídaní. Musím říct, že zatím jsme nikdy nebyli zklamaní nebo otrávení, většinou i personál je zvyklý na děti a chová se k nim vlídně.
        Já taky nemám ráda rozcapené děti a pokud se tak některé dítě začne chovat, měl by jednoznačně zasáhnout rodič. Náš nejmladší je dítě nesmírné temperamentní, zvídavé a nebezpečně samostatné. Víme, že na výletech nebude chodit spořádaně po cestičkách, ale lítat do kopců, na prohlídce zámku nebude celou dobu tiše stát a poslouchat průvodce, pokud nebude mít možnost „něco“ si osahat a vyzkoušet, že musí mít možnost upustit páru, aby to s ním bylo k vydržení. A pak si večer třeba klidně bude stavět vojáčky do řady. :)
        A mimochodem, děti (i ty předškolní), pokud jsou motivované a nenudí se, ujdou v pohodě třeba 15 km. Jen se musí dospělý doprovod trochu snažit, aby byl výlet pro všechny zábavný. Když to bude nuda, začnou mrňouse po půl hodině bolet nohy.

        1. Jo a proto jsem ovládala různé slovní hry a museli jsme zazpívat kousek písničky, kde se vyskytovalo zadané slovo a podobné ptákoviny- na tůře na Šumavě s mými dětmi a neteřkou, věk 5-8 let :)

  9. Můj nejotřesnější zážitek s dětmi – dávno tomu, ještě za hlubokého socialismu jsme jeli na dovolenou v Tatrách. Jeli jsme pátečním nočním rychlíkem, který vyjížděl odněkud z Břeclavi, takže už v Přerově byl narvaný, ale měli jsme místenky, takže jsme doufali, že si zdřímneme. Vyjížděli jsme v pátek, takže jsme měli za sebou ranní vstávání a pracovní proces. Nastoupili jsme, bágly dali nahoru a zavřeli oči. Relativní klid skončil v Bohumíně, kdy nastoupila rodina s dvěma dětmi, mladší mělo něco mezi dvěma a třemi letmi. A to dítě řvalo celou cestu, dali mu na cestu plínky, aby se nepočůralo a ten smrad co pět minut řval – „binky, neee“ V Jablunkově už jsem byla tak vytočená, že jsem měla chuť vyhodit ho z okna i s matinkou, která měla ten inteligentní nápad táhnout v noci vlakem malé dítě. A jeli až do Popradu, stejně jako my, byla to dlouhá cesta…
    Takže to asi není fenomen dnešní doby. Švagrové švagrová (šiš to je šílený) tahala kojence vlakem z Aše do Vyškova, to asi taky bylo výživný.

    1. to jsi dobrá, že jsi to neudělala, já bych řvala na tu matku i na toho haranta a pak asi i na chudáka průvodčí-ho.

  10. Moje babička razila teorii, že děti jsou jako prdy, nevadí jen ty vlastní :) . Mám to podobně, cizí děti jsem nikdy nemusela, vlastní jsem se snažila ukočírovat. Dneska jsou někteří rodiče šílení, děti mohou vše a jdou s nimi kamkoliv, dítě to nebaví, tak prudí, to nesnáším. Kult dítěte, co je teď, škodí myslím především do budoucna těm dětem, on z nich každý na zadek v budoucnu nepadne a srážka s realitou bude drsná.

  11. Uprřímně řečeno, ať to zní jakkoliv, do jistého věku dětí je to jako se psy :P za jejich chování (a vychování) odpovídá dospělý a je na něm, aby se snažil situaci vyřešit.
    Vzhledem k tomu, že s Kačenkou zatím bývám i v pozici onoho dospělého, který sleduje, jak jeho svěřené dítko vříská, mám dost pochopení; někdy je rodič bezmocný, pomůže jen chvilka času. Ale to není případ, který popisuje Matylda.

    Přitom je to relativně jednoduché – malé děti potřebují někdy v poledne spát, dřív nebo později, podle toho, kdy vstávají. Proč si s nimi rodiče v hotelu tohoto typu neudělají polední klid? Co jsem dospělá, miluju polední klid! :D

    1. Proto je Kačence líp u babičky než v davu lidí.
      Polední klid přitom nemusí být o tom, že dítě spí- Kuba třeba nespal- ale je potřeba ho udržet v klidu a na to stačí čtení pohádky. Vyprávění pohádky. V nouzi i pohádka na tabletu, ale to si musí rodiče nějak pošéfovat sami.

  12. Jeden z důvodů, proč hotel ani zadarmo. Když jsme naposledy museli přežít noc v hotelu, začalo v pokoji nad námi v 6 ràno dítě vesele dupat. Jídelna taky zážitek, stačilo.
    V kempech to není o nic lepší, tam ale bývají na ránu pěstí dospělí, řvoucí do noci, pouštějící si rádio na celý kemp, případně v chladnějším ránu zalezlí v nastartovaném autě – co na tom, že smrdím ostatním spáčům pod nos.
    Prohlídky památek – kde se objeví dítě, je to teror průvodce i ostatních návštěvníků. Čest vÿjimkám, ty neváhám pochválit. Bohužel k tomu nemám příležitost často.
    Někteří lidé se nějak neumí chovat ohleduplně. K ostatním, k přírodě, tak nějak k ničemu. A vedou k tomu i své děti.

    1. k prohlídkám památek, rovnou na začátku než vyrazí skupina se zdvořile a hlasitě zeptám, zda s těmi již takhle rozjívenými dětmi,pokud budou hlučet, rodiče odejdou z prohlídky, kterou jsme si všichni zaplatili, narozdíl od dětí,které ji mají zdarma nebo za směšnou částku..protože chci slyšet výklad a ne vřískající dítě.. většinou to funguje..

      1. Dost často rodiče přistupují k prohlídce památky tak, že to bude děti nudit, takže když dítě otravuje, tak jen naplnilo to, co říkali…. Chodila jsem s dětmi na památky a do galerií.Jednak jsem dopředu vysvětlila, co uvidíme, druhak dneska jsou i prohlídky cíleně pro děti, tak se dá s nimi jít na tyhle.

        1. Tak mi vysvětli,proč se s nima cpou na ty prohlídky pro dospělé, když tam jsou prohlídky pro děti….

          1. Nejsou všude a nejsou tak často. Asi se jim nechce čekat… ale v době internetu mi přijde divné, že si to nezjistí…

          2. inu, třeba proto, že to chtějí sami vidět a nechtějí čekat do …10, 12, 15 let věku dítěte…
            ale jinak souhlas, když bereme synka sebou, když je otravný, jeden s ním mizí z prohlídky, co se dá dělat. ale většinou se ukočírovat dá.

            1. je problém, tam jít bez dítěte? Není, jde jeden, druhej hlídá dítě, pak jde druhej a hlídá dítě ten první… nebo jdou oba a dítě je třeba u babičky, případně je vychovávané a nechová se jako fracek.
              Pokud se nedokáží domluvit rodiče, pak jim to díťátko jednou vrátí i s ourokama…
              (to není na Tebe marky…)

              1. díky 8-) kuba se nechová jako fracek, ale někdy mu to prostě „nesedne“ a pak to nejde. to pak a) jeden odejde s ním b) kuba se sakra dozví, že se nechoval, jak měl c) ale většinou se chová dobře, takže se s ním dají absolvovat i věci, které apriori nejsou určené pro něj… protože třeba s časových důvodů se prostřídávat nelze. prostě se rozhodujeme podle okolností, jestli to navštívíme společně nebo ne.

    1. I já jsem Herodes. Hlavně v letadle jsou tato dítka opravdu výživná … Nechápu rodiče, proč vláčí k moři skutečně malé děti , vždyť si to neužije nikdo z nich. Když naše děti byly malé, razila se teorie, že na cestování zatím nejsou „dorostlí“ a nejlépe je jim ve známém prostředí – např. na chatě, chalupě, u babičky…a myslím, že toto by mělo platit dodnes. Cestování mají možnost si užít moc a moc během dalšího života !!

      1. Ptala jsem se na to a prý jezdí s tak malými dětmi proto, že to mají ty děti zadarmo. Tak prý proč ne…

        1. Jo tak to znám, já jsem na tom jako Sharka, jenom o level níž – nejdřív vrhám nenávistný pohledy, pak sykám, pak pronáším jedovaté poznámky a úroveň hlasitosti zvyšuju podle rozjívenosti dětí…Sharka první dvě věci vynechává a rovnou komentuje…u nás v rodině to asi brzo začne, já i máti jsme stará škola razící teorii, že některé věci si malé dítě fakt neužije a tím myslím návštěvy hradů, zámků, muzeí, výstav a podobně, když to tedy není tematicky zaměřené na děti a zrovna tak si myslíme, že opravdu malé děti do letadla nepatří a že ze dovolené u moře taky nic nemají. Ale segra je teď matkou prvního svého potomka, malej má teď dva měsíce a už plánuje jak poletí k moři, možná ještě letos. A nedá si to vymluvit a nedá…

          1. Někteří lidé nemají soudnost. Byla jsem v Jeruzalémě. V důsledku lemplovství cestovní kanceláře (která už mezitím zkrachovala (chuckle) ) jsme dostali průvodce, který nemluvil česky, ale anglicky nebo německy. Naše skupinka nebyla kromě mě bohužel nijak jazykově vybavená, a tak jsme se dohodli, že jeho výklad budu tlumočit do češtiny, čímž se to samozřejmě celé značně zdržovalo. Ve skupině byla i paní s kojencem v kočárku. Kdo jste tam byli, víte, jak vypadá „terén“ ve starém městě – nerovné uličky, kočičí hlavy, kopcovitý terén, schody, ne zrovna dobře průchodná tržiště, všude dost lidí. Takže paní s kočárkem byla neustále někde daleko v pozadí a na každém rohu na nás volala, ať na ni počkáme, každou chvíli potřebovala s tím kočárkem pomoc, dítě brečelo, protože mu bylo horko, mělo hlad nebo žízeň a z toho hrkání nebylo zrovna nadšené. Prostě procházka snů (devil) . Ale ani náhodou ji nenapadlo, aby se usadila někde v kavárně nebo v parku, kde bychom ji pak zase vyzvedli.

          2. Ale já si zas myslím, že i menší děti zvládnou návštěvu muzea nebo galerie, když jim to komentuješ a vysvětluješ a dokážeš v nich vzbudit zájem- navíc skoro všude jsou dětské dílny, tak si tam můžou leccos vyzkoušet a malovat, na výstavě Buriana jsem s děckama vyhrabávala z písku kosti a skládali jsme ještěra- prostě jen musíš chtít.

            1. Dítě je většinou obrazem svých rodičů.
              Ohleduplný rodič vychovává ohleduplné dítě. Možná někdo zapomíná, že rodičovství není zábava, ale období, kdy je třeba usměrnit své potřeby a jak hezky píše Matylda „přizpůsobit se rytmu dětí“. Cestovat s malými dětmi, proč ne, ale je třeba připravit jim do letadla či vlaku takovou činnost, která je zabaví a přitom nebude rušit okolí. A přirovnání k výchově psa, proč ne :)

              1. u nás to probíhalo takto – pokud budu hodná, budou poznávací vejlety, pokud budu zlobit, nikam se nejede…a já zdravila, šoupal av přezůvkách nožičkama a dívala se na ty prince a princezny visící na stěnách zámků a hradů…na princovy meče a princezninu postel a nádobí,ze kterého jedli…můj první zámek byl Sychrov a bylo mi 6 let….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD