HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – První hodiny, první dny

Postavili jsme přepravku v obýváku na roztažený gauč (který jsme předtím stihli pokrýt žužlací dekou) a otevřeli její dvířka. Koťata nelenila a vystoupila ven, do nového světa, nového domova, nového života.

 

 

Než jsme se stačili otočit, byli na stolku, v knihovně, na škrábadle, na okně, na křesle… byli všude.

 

Foto č. 1 – Tady budem bydlet, jo? Dobrý!

A byli vzorní. Stačilo každého přinést k záchodku, zahrabat mu pacičkou v písku a po chvíli jsme už sledovali prvně Goliáška a hned po něm kočičky, jak si ulevují. Oddechli jsme si. S hygienou nebudou potíže. Záchodky časem zakryjeme (protože písek se najednou záhadným způsobem začal ocitat všude) a zdá se, že ani s jídlem nebudou problémy, protože hned po použití záchodků se všichni vrhli na připravené misky a vyluxovali je dočista dočista.

 

 

Foto č. 2 – Toalety používali všichni vzorně od začátku

Bláhově jsem si myslela, že tak, jako s ostatními přírůstky, přespím s nimi pár nocí dole v obýváku, aby se aklimatizovali a nebáli sami v cizím prostředí. Cha. Po třech nocích chodila po domečku jedna kymácející se zombie (tedy já) a kolem se proháněl houf naprosto suverénních koťat (velmi suverénních, zrovna teď jsem si od psaní odskočila a Zuzi mi naprosto nekompromisně „napsala“ sedm dalších stránek textu. Zřejmě chce přidat svou trošku do mlýna, ale věřte mi, její §§§§§§§§§ůůůůůůůůů¨¨¨¨¨¨¨¨¨ppp byste na sedmi stránkách opravdu nechtěli číst, myslím, že vzorek na ukázku stačí).

Abych se vrátila k tématu – začali jsme pomalu zjišťovat, co to obnáší, mít tři přírůstky naráz. Nikdy dříve se nám to nestalo – Sofie s koťaty žila samostatně vzadu v dílně, a Tobiáš, Čeněk a Rozárka, Barbucha, Jája a Silver byli přineseni či se do domečku vetřeli postupně a vždy jen po jednom.

Můj plán naučit koťata, že v noci se spí, ztroskotal na tom, že jsem si neuvědomila, že osamělá kočka, kotě či kocour po několika nocích prostě přizpůsobí a začnou hezky spát celou noc (tedy alespoň u nás to vždy takto proběhlo).

Jenže tři koťata? Nepotřebují nikoho, kdo by si s nimi hrál. Osoba, spící pod peřinou, je naopak příjemný bonus, zpestřující noční hrátky. Vždyť proč by běhali po rovné podlaze, když se mohou navzájem přepadat, ukrývat se, číhat a prát v hoře peřin? Usazeni nahoře na nejvyšším bodě člověkopeřiny mají také mnohem větší přehled, a člověkopeřina navíc mnohem úžasněji výská a ječí při zatnutí drápků, než bratříček nebo sestřička, opatření huňatou srstí.

Jejich rytmus – hodinka až tři vzhůru, hodinka až tři spaní, střídavě ve dne i v noci se tedy prozatím nezměnil. Občas ho naruší nějaká ta návštěva, takže se běhá, honí peříčka nebo pere v době, kdy se jindy spí, ale po odchodu návštěvy se vše rychle vrátí do zaběhaných kolejí.

Takže, abych shrnula první bod našeho sžívání s koťaty, co se týče nočního spaní, vedou koťata 1:0. Eh, co to povídám, vlastně 3:0…

Vraťme se však k chvílím, kdy jsem prvně pozorovala ty tři malé tvorečky, kteří naprosto bez jakékoli bázně zkoumali nové prostory. Byli tak malí, tak křehcí! Zvládneme to? Nezklameme?

Koťata naše starosti nezajímaly. Prošmejdila obývák, který jim byl určen jako první prostor, najedla se, našla svou starou známou žužlací deku, rozložila se na ni a začala žužlat. Paní Jana i paní Bohunka nám už o jejich zvyku vyprávěly, ale teď jsme ho poprvé viděli na vlastní oči. V jednom klubku, tělíčko na tělíčko, začali všichni tři masírovat tlapičkami s lehce vysunutými drápky svou deku, nosíky zaryté do bílého huňatého povrchu.

 

 

Foto č. 3 – Ještě, že tu deku máme

Vrní! Oni vrní! Natáhla jsem uši. Opravdu. Vrněli jeden přes druhého, ale nejvíc Goliášek, náš malý ušatý traktůrek. Vrnění i masírování deky ustávalo a koťátka se jedno za druhým odebralo do říše spánku.

Dívali jsme se na ně a nemohli se vynadívat. Ve spánku jsou úžasně sladcí, nevinní, kouzelní. Trošku si přitom pobrukují, zvláště Goliášek, ten si občas i přichrápne.

Následující dny nás poučily, jak odlišný je život se staršími či starými kočkami od akcemi nabitým životem s kočičím mládím. Naši milovaní koucourci byli prostě staří. Ač si Jája do pozdního věku rád hrál, Tobiáš miloval svou myš Gertrudu a Silver na stará kolena též objevil radost z lovení peříček, byla to hra důstojná až vážná a samozřejmě vedle kotěcího zápalu pomalá.

Když naše rychlá rota začala tryskem probíhat celý dům – z obýváku přes kuchyň na schody do ložnice, tam rychlá otočka a zase zpět – zjistili jsme, že je na čase obnovit si znalosti, které jsme už dávno pozapomněli, jako například chodit krokem šoupavým, dávat pozor při zavírání dveří, pozorně sledovat, zda v zavíraných skříňkách či skříních nezůstává nezvaný host a spousta dalších.

 

 

Foto č. 4 – Tý jo, nový škrábadlo! Není nějaký malý?

Nutno podotknouti, že nejen my jsme se museli lecčemu naučit. Mnohem větší porce nových poznatků čekala na naše trio.

Zjistili například, že:

  • Po okenních sítích se dá skvěle lézt a seshora od horního rámu okna se huláká na ptáky mnohem lépe než z trapného parapetu.

 

 

Foto číslo 5 – Pojď výš, odtud je líp vidět!

 

  • Kontrolovat, zda jsou správně vybírané záchodky, jde nejlépe ze zad toho, kdo záchodky vybírá (na to je najednou parapet dobrý).
  • V knihovně je přehršel věcí, které se dají s velkým úspěchem a s velkým rachotem vyházet na zem – a úplně nahoře na hromadě knih jsem našla tu s názvem Děsivé dějiny – Raubířské revoluce (že by nám tím chtěli něco naznačit?)

 

 

Foto číslo 6 – Tady je věcí! Tady je to príma!

 

  • Je skvělé nechat se zavřít do některé ze skříní a pak tam kvílet – po vysvobození následuje velká porce mazlení navíc a taky nějaká ta ňamka v podobě třeba zakysané smetánky, mňam!
  • Je nutné si dávat pozor na zavírající se dveře. Skřípnutá packa bolí (ale jen chvíli, protože domácí dávají pozor).
  • Koště! Tady mají taky koště! Jupí!

 

 

Foto číslo 7 – O co, že nás nezameteš všechny najednou!

  • Ještě lepší je prokousat papírový sak se stelivem a to pak metat ze schodů dolů. Prima to práší a ještě lépe klouže. Všem.
  • A vůbec nejlepší je zdolávat výšky. Takový výstup na skříň v ložnici, to je panečku dobrodrůžo!

 

Nebudu zastírat, že jsme těmito mrštnými úžasnými koťaty i nadále okouzleni. Jen ten něžný název Světlušky se nám nějak zasunul do pozadí a do popředí vyplul jiný, dalo by se říci přiléhavější, i když možná trochu drsný. Vyslovujeme ho však s láskou s úsměvem na rtech.

Jsou to prostě naši Krakeni. Vlastně Krakenci…

 

 

Foto č. 8 – Goliášek

 

 

Foto č. 9 – zleva Zuzi, uprostřed Sára, Goliášek je jasný :)

 

 

Foto č. 10 – Gordický uzel

 

Aktualizováno: 20.7.2019 — 21:11

40 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. no jo, já to brala po dvou – Káča a Pidikočka, želviny…a pak se přidávala mrňata po jednom..je fajn si to připomenout…neboj,za takový 2-3 roky si to sedne a budou celou noc spát…. pokud jim ovšem nepořídíš další mladý :-D

  2. Milá Toro, četla jsem celou dobu s úsměvem od ucha k uchu a říkala si „znám,znám,znám“. Tedy ne takhle trojmo ale ono i jedno malé, spokojené kotě dokáže „zabavit“:) Když jsem si nedávno prohlížela fotky a videa maličké Rusty říkala jsem si, jak neuvěřitelně rychle vyrostla z malého šídla v domě na současnou mohutnou kočku, které před dvěma týdny bylo už 7 let! Ale ta miloučká, dobrácká povaha jí zůstala.

    Na fotky je radost pohledět, koťata jsou sladká (levitující na síti, sladce spící na dece, Goliášek v pelíšku, zvědavě sledující smeták.. :D !) Ale jistě i tyhle rozkošné fokty mrňousů už „neplatí“, asi už povyrostli :D

    Tak jako ony mají žužlací deku, měla Dixie „bílou mámu“. Měla ji ráda i Smoky, současné kočky k ní bohužel nepřilnuly. Naše dřívější kočka Kotě take milovala knihovnu ! To občas byly slyest rány, jak se snažila vpasovala za knihy. Byla to mohutná kočka, která než se za knížky pohodlně uložila, pěknou řádku jich dokázala vyházet na zem, jak malá kukačka. Bývala to i její oblíbená skrýš a snadno ji prozradily vlnovky knížek, které náhodou nevypadaly.

    Těším se na další reportáž !!!

    1. Je mi jasné, že všichni, kdo jste měli koťata, jste procházeli stejnými obdobími :) i já na toto budu jednou ráda vzpoínat, stejně jako vzpomínám na Tobiáška, když jsme ho přivezli, a Rozárku, co byla sotva do dlaně.
      A ano, už povyrostli, už to jsou takoví skoro puberťáci, řekla bych.

  3. (rofl) Není co dodat!
    Vzpomínám, jak zhruba před patnácti lety přišel Matýsek, byly mu tři měsíce a byl to divočák k pohledání – moureček ze stodoly. Jak se promenoval po horních hranách otevřených oken a dveří, jak se tak dlouho pokoušel chytit širm lampy nad jídelním stolem, až se mu jednou podařilo se na něm skokem zavěsit a vyrvat lampu ze zdi i s hmoždinkami. Jak šplhával po síti v oknech, až si přitom jednou vykloubil přední packu. Jak zvrhl žehlicí prkno na kočičí fontánku, která se s rachotem rozletěla na tisíc kousků, a Matýsek vyděšený tím rachotem na půl dne kamsi zmizel. A taky na to, jak náhle usínal kdykoli a kdekoli, a jak se zase náhle probouzel a hned pokračoval v lítání a skákání :D . Ostatní pak už přišli jako dospělí, i když Toníček je taky pořádný rarach, i když dospělý. Taky má ty „záchvaty“ lítání a dusání po bytě, je z nich nejmladší. Ostatní už jsou senioři a žijí si svůj klidný život. Často se na ně taky dívám, když spí, jak v klidu odfukují, občas cuknou packou nebo jemně zatřesou ušima. A jsem z toho naměkko. Mám ty tygříky prostě ráda.

  4. Toro, tak to jsou tři prťavé biologické bomby!
    Dareček je také náš první akční kocour, ti předchozí byli milounká koťátka. A vy máte tahle nadělení ve třech vydáních. Zatím jsou lehouncí, ale jak porostou a budou vážit víc a víc …. Už si zajišťujte řemeslníky pro rekonstrukci domu ;) .

                1. No já nevím.
                  Daníček byl taky takové malé koťátko, když jsme ho dostali.
                  Dnes už jsou mu 2 roky a ani po kastraci se nezklidnil.
                  Dokáže létat prostorem, všechno schodí.

        1. maličkej hubenej Malej Kočka, co měl sotva 2 kila když se odvážil přijít bydlet k nám domů, je skoro 8 letý a Osmikilový kocour….

  5. Co se tady dá říct? Snad jen – ach, ach, ACH! Krásná Rychlá rota, jak ti ji přeju (chuckle) . Však za pár let budeš vzpomínat. I když… Ziky je domácí Demolition Man už jedenáctý rok.

    Mne teda nejvíc uchvátil Golda (či-li Zlatoušek) – hlavně na té fotce, jak zvědavě vykukuje, zatímco jeho švice řádí v knihovně jak černé (černobílé) ruky (nod) . Si myslím, že ten bude z celé trojky nejrozvážnější (dá-li se to ve vaší situaci říct (rofl) ).

    Doufám, že se Rozárka už začíná smiřovat s vetřelci a že u vás zavládla kočičí pohoda (cat) .

    1. Máš pravdu, Goliáš je rozvážnější, než ty dvě černobílé střely. Pohoda zatím moc nevládne, Rozárka je raději na dvoře a domů chodí na jídlo a na noc. Uvidíme časem.

  6. Kráááása (inlove) … zažila jsem kdysi s naší první Kočičkou, velmi podobnou Sáře, když se z „dovolené“ ve svém rodišti vrátila „s outěžkem“. Měli jsme čtyři malé krakeny v pražském bytě. Při pozorování jejich honiček a lumpáren tatínek říkával … vy jste taková naše duševní hygiena :)
    Všechna koťata se dostala do dobrých rukou. Kamarádka chtěla kocourka, aby nemusela řešit „koťata“ … kocourek se ukázal jako monogamní a přivedl si domů kočku i s koťaty :)
    Před těmi padesáti lety byla ještě kastrace koček přeci jen trochu „v plenkách“.

  7. Tohle je, a ještě bude paráda. Zažila jsem to ve dvojím provedení a stačilo to. Ještě se mi po tom stýská, ale zatím rozum vítězí. Nikdy na to nezapomenu. Ty divoké kočičí hrátky a honičky. Starší kočičky byly v tu dobu roční, a tak poté, co je přestalo bavit tvářit se jako dámy, se s náramnou vervou všech těch honiček účastnily. A tak mi třeba vletělo do ložnice s náramným jekotem chlupaté klubko, které se občas poněkud rozdělilo, jindy mě ve tři ráno vzbudila čtyřhlavá smečka, honící se za kuličkou s rolničkou. (jen člověk s momentální ztrátou pudu sebezáchovy koupí svým kočkám takovou věc). Dopadlo to tak krásně pro Vás i pro koťata. Hotel u devíti koček žije! Už jsem se kochala a FB a děkuji za přijetí mezi své přátele.

  8. Jo a ta fotka, jak lezou po té síti, tak ta je boží. My jsme nikdy nic takového nezažili, koťata mohla ven a pokud začla moc vyvádět, tak se přesunula na dvorek. Jenom ty honičky se musely odehrávat doma

    1. Já je ven nepustím, dokud nebude pořádný plot. Už jsem si s hledáním koček užila dost. Vlak z jedné strany a silnice z druhé, nic moc.

    2. mě tu jednu síť moje komando lezením zlikvidovalo a neraduj se Toro,Noriska na ni leze ještě teď a je jí 10 let….

  9. Ovšem ta fotka levitujících koček je dokonalá :D Jestli mě zrak nemýlí, je to opět dámská jízda? (rofl)

  10. Připomněla jsme si dobu, kdy jsme přinesli domů malé kocoury. Sice jen dva, ale o kousek větší. Přidejte dva psy… po prvotním seznamování se to honilo domem a zatímco psice v noci vzorně spaly, kocouři lítali po schodech, rvali se a dobývali do skříní. Psice se vždycky zvedly, vysvětlily jim, že zas budu nadávat, tak ať toho nechají, kdo to má poslouchat, načež nám kocouři vlezli do postele, Kilián se mazlil a strašlivě slintal a Oriáš občas přišlápl psa, který ho seřval. Takhle ve čtyři ráno strašný :)

        1. Obávám se, že ani metání různých předmětů na to nepomůže, ba naopak! Stačí se podívat na instruktážní videa Simonova kocoura!

  11. Fantazie, jenom si místo jednoho kotěte dejte jednoho dvouletého fudláka a situaci vidím jako by to bylo včera. Honění se kolem dokola bytem, který byl propojen a zokruhován!

  12. Chichi, Krakenci… tak nějak mi do mysli přišla ta předevčírem zmíněná spadlá garnýž :P Jsou nádherní, všichni a moc se mi líbí jejich pospolitost a valné hromady (inlove)
    Celkově mám pocit, že jste dostali přesně to, co jste nutně potřebovali :)

  13. Toro, jak jsem mohla posoudit, jsou naprosto úžasní. Akorát bych to s nimi měla jako s cizími trojčaty – hezky se s tím hraje, ale nejlepší je je potom vrátit rodičům. :) Tak přeji ještě hodně radosti s koťaty a méně usyčenou Rozárku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD