LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – KattyV: Ztráty a nálezy

„Ahoj, pančelko. Jak bylo ve škole? Zlobili tě ti malí uličníci?“ Hedvika se na Martina trochu zamračila a rádoby přísně na něj zahrozila prstem. „Mě děti nezlobí, to dobře víš. Mám je ráda.“

 

 

„No jo, vím,“ odpověděl s povzdechem. Ano, měla děti ráda, to dobře věděl. I proto si vybrala své povolání. Prvňáky a druháky učila už čtvrtý rok. On měl pro děti taky slabost, která se teď, když k nim na návštěvu tak často přicházel Lukáš s Magdalénou a jejich tříletými dvojčaty, jen prohloubila. Byli to malí ďáblíci, ale stejně si je zamiloval.

„Stlýčku Maltine, stlýčku Maltine, zahlaješ si se mnou fotbal?“ tahal ho za ruku střapatý Vojta, který jen málokdy dokázal být chvilku v klidu. Jeho sestřička, dělající svými kroucenými plavými vlásky klamný dojem andílka, ho důležitě opravovala: „Jmenuje se strrrejda Marrrrtin, kolikrát ti mám povídat. A poď. Teta Hedvi nám bude povídat pohádku.“

Chlapeček se neochotně odploužil, i přesto, že Hedvičiny pohádky byly pověstné v celém širém okolí. Jenže on by je nejraději poslouchal během válení sudů, houpání na hrazdě nebo kopání do míče.

Takové uličníky by si taky přál, vážně.

„Mohl bys ještě skočit do obchodu?“ přerušila jeho dumání Hedvika. „Zapomněla jsem koupit šunku a kyselé okurky. Zítra přijde Lukáš s Magdalénou, udělám chlebíčky. A dětem uvařím puding, takže, prosím tě, ještě mléko. Já zatím dodělám večeři,“ volala ještě, když už zavíral dveře.

Pobaveně se usmál. Na návštěvu se těšil. Lukáše po počáteční nejistotě, kdy nevěděl, co si o něm má myslet, zařadil mezi své kamarády. A Magdaléna byla až neslušně krásná. Téměř, i když ne úplně, jako jeho žena. No a děti… to zas bude rodeo.

Rychle si na lístek zapsal seznam požadovaných potravin. Hlavně nic nezapomenout! Ještě ani po pěti letech manželství nebyl schopný udržet v hlavě věci, které považoval za nedůležité. Ne že by se mu nelíbily teplé večeře s pestrou škálou chutí nebo svačiny zabalené v kostkovaném ubrousku, ale znamenalo to velmi promyšlený přístup k nakupování, které zrovna nemiloval. Naštěstí ho Hedvika zvládala bez něj. Tedy většinou.

„Mně vždycky říká, raději si všechno napiš, a sama to nedělá,“ brblal. Pak se usmál, když si vzpomněl na jiné chvíle manželského života, daleko příjemnější. Na hřejivé zachvění, které jím proběhlo, když otevřel dveře bytu a někdo na něj čekal. S úsměvem, hebkými rty a bramborovým gulášem. Ne, život vůbec nebyl špatný. Jenom…

…jenom děti byly čím dál větším stínem, který ležel mezi nimi. Často se během milování nemohl zbavit představy, jak teď, právě v tomto okamžiku, vzniká nový život. Jeho dcera nebo syn. A věděl, že se to nikdy nestane.

Potřásl hlavou. Řekla mu to předem, ne? Přijal to. Stejně to bolelo.

 

*****

 

Zatočil volantem a zaparkoval svůj autobus na vyhrazeném místě. Zívl a protáhl si záda. Konečně padla. Blížila se jedenáctá a město tichlo. Být pátek nebo sobota, bylo by to jiné, během víkendu ožívaly bary a hospody a v kladenských ulicích kypěl život. V pondělí ne.

Byl za pondělky vděčný. Hrozilo daleko menší nebezpečí, že dojde ke střetu s nějakým arogantním pitomcem, který se napije víc, než snese, a usoudí, že unést autobus a nechat se odvézt až domů, je geniální nápad.

Procházel prázdnou uličkou mezi sedadly a kontroloval, zda tady cestující něco nezapomněli. Nudná povinnost, kterou si už před časem s kamarádem Karlem trochu zpestřili. Závodili, kdo najde výstřednější předmět. K jeho nelibosti Karel od minulého týdne vedl. Objevil tašku na notebook – prázdnou. Tedy, skoro prázdnou. Byla v ní krajkové kalhotky. Zjevně použité a podle velikosti patřící dívce s nadmíru přitažlivou postavou.

Martin měl na kontě jen pár mobilů – ty se daly snadno vrátit, většinou stačilo obvolat několik čísel v nich uvedených a bylo; nespočet průkazek – nechával je na informacích, co taky s nimi; tři deštníky, sluneční brýle, knížky. Jeho dosud nejzajímavější úlovek byla zubní protéza – majitel se nikdy nenašel. Dodnes přemýšlel, co toho člověka vedlo k tomu, vytáhnout ji z pusy během jízdy. Nebo mu vypadla?

Hm, dneska zřejmě nic. I když… ne, nic pozoruhodného, jenom nějaké desky s blokem. Prolistoval ho a nejméně polovina stránek byla hustě popsaná drobným rukopisem. Vrátil se na titulní list a četl: Hedvika Lesanová, Důležitost pohádek v dnešní době.

Zasmál se. Pohádky? Tak akorát pro mrňata. Koho soudnýho by napadlo zabývat se něčím takovým? Hedvika Lesanová asi bude pěknej poděs. Listoval dál a letmo četl nápisy: Hejkalové včera a dnes. Potřebují vodníci přírodní zdroj vody? Uplatnění čertů v předvánočním čase. Jak zamaskovat draka…

Proboha, co to je?

Nakonec pochopil, když našel několik naštvaných poznámek, které se propsaly skrz tři stránky: Docent Šafránek si myslí, že s těmi hejkaly je to blbost. Sakra, žijeme přece v jednadvacátém století. Co čekal? Že budou hejkalové pobíhat po sídlišti a hejkat? Nepochopil, že učitel tělocviku musí mít pořádný hlas, aby zvládl bandu puberťáků? Je to imbecil. Co já s tím teď? Pokud smažu celou jednu kapitolu, budou mi chybět stránky.

Došlo mu, že ty poznámky jsou nejspíš podklady pro nějakou studentskou práci. Neměl o takových věcech moc představu, ale vzpomínal si, jak Karel popisoval, co do své „diplomky“ psala jeho žena. Připadalo mu, že tohle vypadá podobně praštěně. Znovu si přečetl – Hedvika, pěkné jméno – nejspíš bude své poznámky hledat. Měl by je nechat na informacích, ale možná… možná den dva počká. Protože pokud ta holka nenajde svůj blok tam, mohla by to zkusit přímo u něj.

Dočkal se hned nazítří. Vystřídal Karla na zastávce u kostela – tam se měnili často, oba bydleli poblíž. Martin v pronajatém mini bytě ve třetím rozdělovském věžáku, Karel s manželkou v domku po tetě dole u Zvonečku.

Karel kývl bradou dozadu: „Někdo na tebe čeká. Už se mnou jede podruhé dokola, prý, aby tě neminula. Kdes ji sbalil? Je to kočka.“

„Nesbalil. Ještě ne,“ zasmál se a už nedodal, že ani neví, zda si troufne něco takového zkusit. „A vůbec. Mysli na svou ženu a ne na cizí kočičky.“

„No jo, koukat se můžu, ne? Tak čau a neser se s tím. Sbal ji. Je pěkná.“ Karel se zašklebil a vyskočil předními dveřmi.

Martin se usadil, narovnal zrcátko a vyjel ze zastávky. Dozadu koukal málem víc než dopředu. Přes celý autobus si ji sice nemohl prohlédnout pořádně, ale zaznamenal, že vypadá drobně a blonďatě. A netrpělivě. Nejprve se zdálo, že se pokusí přijít za ním hned, pak zřejmě usoudila, že ty dvě zastávky na konečnou už vydrží.

Když se autobus úplně vyprázdnil, došla k němu. Karel měl pravdu. Byla opravdu hezká. Útlá, křehká, dlouhé plavé vlasy se jí kadeřily málem do pasu. Na drobném pršáčku posetém pihami měla nasazené brýle. Vypadala chytře, až příliš chytře pro obyčejného autobusáka. Zazmatkoval a místo, aby se ji pokusil okouzlit, vypravil ze sebe jen zdvořilé: „Promiňte, slečno. Konečná. Musíte vystoupit.“

„Vy jste jel včera večer s tímhle autobusem?“ pípla.

„Hm, a co?“

„Já jen, jestli jste v něm něco nenašel. Takový popsaný blok.“

„Jmenujete se Hedvika Lesanová?“

S nadějí přikývla.

„Tak našel.“

Rozzářila se. „A máte ho tady? Já ho vážně moc potřebuju.“

„Nemám,“ zalhal. „Chtěl jsem ho vzít, jenomže zůstal ležet doma na stole.“ Vytušil, že kdyby jí teď blok vrátil, jakživo by už ji neviděl.

Když si však všiml, jak zesmutněla, honem dodal: „Ale vezmu ho zítra, ano? Co kdybych vás někam pozval? Třeba do Revolutionu. V osm?“

„Dopoledne nemůžete?“

„Bohužel, zítra mám čas až večer,“ zalhal podruhé. Chtěl ji znovu vidět a pokud možno, nejen na chvíli.

 

Díval se, jak přichází. Půvabně, zlehounka. Jako by se vznášela. Připomněla mu chmýří z pampelišky poletující nad jarní loukou. Postavil se, aby ji přivítal.

„Dobrej večír, slečno Lesanová, co si dáte?“

„Kofolu?“

„To se ptáte, nebo ji chcete?“

Upadla do rozpaků a Martinovi bylo víc než jasné, že nebýt desek, které měl položené vedle sebe, otočila by se na podpatku a zmizela. Nejraději by si dal pár facek. Měl se zeptat Karla, jak se jedná s intelektuálkou. Nakonec, jeho žena je knihovnice, takže má zkušenosti. Martin v tom moc chodit neuměl.

„Promiňte, to byl hloupej žert. Posaďte se, moc prosím,“ omluvil se. „Nejspíš bych se měl představit, jmenuju se Martin Novák. A jak jste teda viděla, jezdím s autobusem. Nejčastěj dělám šestku, ta jezdí do Rozdělova, ale to vy určitě víte, že jo. To ví každej, co je z Kladna. Vy si asi myslíte, že dělat šoféra je nic moc, no možná máte pravdu, ale zase tak špatně mě neplatí a nějak se člověk živit musí. Vy ale jste určitě daleko vzdělanější, to co jsem našel, to je diplomová práce? No, na školy já zase tak moc nebyl, takže si nejspíš myslíte, že jsem úplnej vůl a nejspíš máte recht…“

Dívka na tu záplavu slov koukala s otevřenou pusou a pak se dala do smíchu.

Dál už to bylo snadné, začali si povídat, jako by se znali odjakživa. Dozvěděl se, že Hedvika studuje pedagogickou fakultu, že bude učit na prvním stupni, že to co píše, je opravdu diplomová práce, že tohle téma si vybrala proto, že hledá smysl klasických pohádek pro dnešní děti, že má skvělé rodiče… U poslední informace posmutněl. Ne, že by jí záviděl, ale…

Odcházeli před půlnocí. Přes pusté parkoviště, kterému se podle rozbláceného boulovatého povrchu říkalo Hliňák, zamířili směrem k sídlišti, kde, jak se dozvěděl, Hedvika bydlela. Z baru za jejich zády se ozývalo halasení, v domech na sídlišti svítilo pár osamělých světel, kolem nich však byla téměř tma a podivné ticho. Z neznámého důvodu mu přeběhl mráz po zádech. To bylo nezvyklé. Už v dětství se tvrdě naučil, jak se postarat sám o sebe a v současnosti jeho mohutná postava odradila většinu případných agresorů. Jen v autobuse si někdy nevšimli, protože na sedadle řidiče nebylo jeho sto devadesát centimetrů tak zřejmých. Stačilo ale, aby se postavil, a byl klid. Jenže teď, právě když by chtěl být za hrdinu, začal mít pocit, že se stane něco nepěkného. Hedvika vedle něho vesele poskakovala a cosi brebentila. Přestal ji vnímat. Všechny smysly zostřené, snažil se postřehnout, odkud by mohlo hrozit nebezpečí. Šel opatrně, našlapoval zeširoka, ostražitě se snažil zachytit nějaký pohyb. Nic. Bez sebemenšího problému přešli prázdné parkoviště a jemu se ulevilo. Příliš brzy.

Když procházeli onou podivnou napodobeninou parku, plnou ježatých skulptur a nepravidelných zídek, která údajně své okolí krášlila, vztyčila se z lavičky tmavá postava. Okamžitě postrčil Hedviku za sebe.

„Kámo, nemáš bůra na ruma?“ zahuhlalo to. Uklidnil se. Ten neznámý vypadal spíš zbídačele než nebezpečně. Prostě normální bezďák.

„Jdi do prdele, co tu strašíš?“

„Nestraším, mi to nejde, dyž nemám ruma… Hedviko???“

Martin se překvapeně ohlédl. Dívka se mu už neschovávala za zády, popošla vedle něj, ruce v bok a přísně se dívala na rozkolísané individuum.

„Kamile! Co tady děláš?“

Bezďák bezmocně pokrčil rameny.

„Dyť víš.“

Povzdechla, sáhla do kapsičky od bundy a vytáhla stokorunu. „Tady máš, ale opovaž se koupit rum. Tohle máš na zítra, na svačinu. A zastav se za Lukášem, prý by pro tebe něco měl.“

„Díky, Hedvi, jsi zlato.“ Chvíli vypadal, že chce dívku obejmout.

Martina to pobouřilo.

„Koukej zmizet, ty jeden…“

Hedvika ho zatahala za rukáv. „Pojď, nech ho.“ O chvíli později vysvětlovala: „Je to chudák. Dříve stra… dělal nočního hlídače v Poldovce. Pak ho vyhodili a dopadlo to s ním takhle. Ale je vážně neškodný.“

Martin měl tisíc chutí zjišťovat, odkud někoho takového zná, jenže pak začal myslet na důležitější věci – zda si troufne říct o telefon a políbit ji na rozloučenou. Nakonec zvládl obojí. Číslo mu prozradila a její rty chutnaly po malinách. Opatrně ji pohladil po tváři.

„Uvidíme se?“

„Určitě.“

„Zítra?“

„Proč ne,“ usmála se.

Vracel se domů nočním městem s hlavou lehkou jako peříčko.

 

Byl nedočkavý a měl volno. Proto Hedviku přemluvil, aby se sešli už odpoledne.

„Půjdeme na procházku, pokud chceš,“ slíbil.

„Do Podprůhonu? Mám to tam ráda.“

Sice moc nechápal, co má ráda na čtvrti, ve které se polovina domků rozpadá a druhá se tváří umělecky, protože v nich bydlí rádoby malíři a sochaři, věděl ovšem, kdy má být zticha. Takže jen rezignovaně poslouchal, jak je tahle čtvrť „malebná, pitoreskní, kuriózní, groteskní…“ a usilovně se snažil vypadat, že ví, o čem je řeč. Hlavně, že ji mohl držet za ruku a nechat své prsty, které mu připadaly neohrabané a přespříliš mohutné, aby zkoumaly její, daleko drobnější. Odpolední slunce dloužilo své paprsky a pozlacovalo žloutnoucí listí na zahrádkách. Obloha nad šedavými střechami byla hluboce modrá. Vzduchem poletovalo babí léto. Vzduch voněl podzimem. Bylo mu nádherně.

„Proč jsi chtěla zrovna sem?“ zeptal se nakonec.

„Líbí se mi tu. A chodím sem i z výzkumných důvodů, kvůli diplomce. Tady bydlí… tedy mohly by bydlet různé pohádkové bytosti, nemyslíš? Podprůhon je bizarní čtvrť, hodily by se sem. Takže courám uličkami a přemýšlím, co o nich napsat.“

Vzpomněl si, co ho napadalo, když její poznámky četl.

„Víš, mi připadá… no jako, kdo se dneska zajímá o pohádky? Jak jsi přišla zrovna na takový téma?“

„Protože je… fascinující. Tebe nikdy nenapadlo, když ti máma večer četla o dracích, princeznách, čertech, vodnících nebo hejkalech, čím by se mohly podobné bytosti zabývat dneska?“

To zabolelo.

„Ne. Mně máma nikdy nečetla. Jaksi to nestihla. Jediný, co zvládla, bylo uchlastat se k smrti, takže jsem skončil v děcáku,“ odsekl a pak polkl. Nejraději by se propadl. Nikdy o svém dětství nemluvil, věděl, že na lidi jako je on, se většina těch „normálních“ dívá skrz prsty. Jenže teď mu to uklouzlo, ani nevěděl jak.

Hedvika nebyla většina.

„Promiň, to mě mrzí.“ Přitáhla si k obličeji jeho dlaň a otřela se o ni: „Jaké ty máš ruce… Velké a plné bezpečí. Líbí se mi. Vsadila bych se, že si na tebe jen tak někdo netroufne.“

Vydechl a znovu mu bylo lehko. „Málokdy,“ připustil.

Hedvika se zase rozšvitořila a poskakovala jako rozverná pěnkava. Vyprávěla, co všechno ještě plánuje do diplomky napsat, a že už se těší, jak bude děti učit hledat zázraky ukryté v knížkách. Jednoznačně byla daleko vzdělanější než on, ale zdálo se, že ji to ani v nejmenším nevyvádí z míry. Překypovala energií a dobrou náladou. Když došli na vrcholek dlouhých schodů prudce spadajících někam do hlubin, vyběhla na zídku, která je lemovala.

Pevně ji chytil za ruku a pokusil se stáhnout zpátky. „Neblázni, pojď dolů!“

Vrtěla hlavou, chichotala se a cupitala po zaobleném vrcholu zdi. Rychle sbíhal po schodech, sotva jí stačil, jeho paže na rozdíl od nohou stoupala a stále svírala tu její. Až najednou udělal další krok a hebké dívčí prsty vyklouzly z jeho zpocených.

„Hedviko, zastav!“

Neposlechla. Běžela po zídce pořád dopředu, jako by nebyla na úzké hraně kus nad zemí, znovu mu připomněla chmýří z pampelišky. Hlavu zvrácenou, zíral napůl vyděšeně a napůl okouzleně, jak poletuje nad šedivými cihlami… Doběhla na konec zdi, nyní už dobrých pět metrů vysoko. Na nerovnosti jí uklouzla noha. Zavrávorala. Rukama se pokusila získat zpět ztracenou rovnováhu. Řítil se po schodech, v marné snaze ji dole chytit do náruče. Bylo mu předem jasné, že nemá šanci to stihnout. Vteřiny jakoby se měnily v hodiny, čas se zpomalil a ona padala dolů, už zase to pampeliškové chmýří, lehounce se snášela, oblak vlasů prosvícený sluncem připomínal svatozář, až nakonec, po nekonečně dlouhé době, dopadla zlehka na zem. Stála bez hnutí, nepatrně se chvěla a tázavě se dívala na jeho vytřeštěný obličej.

Tak co? jako by říkal její výraz.

„Nic se ti nestalo!“ vypravil ze sebe a pevně ji chytil do náruče. Nechápal, jak je to možné, ale najednou věděl s naprostou jistotou, že tuhle dívku chce chránit před vším zlým, co ji může na světě potkat.

„Šla bys ke mně domů?“ zeptal se roztřeseně. Sám nevěděl, kde vzal tu odvahu, vždyť se znali dva dny! Normálně by si nic podobného netroufl, jenže teď nebylo nic normální.

Zamyšleně se na něj podívala a pak přikývla. „Možná to bude užitečné, po tom, co se teď stalo.“

Užitečné??? Takové slovo opravdu nečekal. A to ještě netušil, co se bude dít dál.

První šok přišel před vchodem do domu. Martin byl na bydlení v architektonicky uznávaných věžácích pyšný. Konečně něco, čím mohl zapůsobit. Byl celý šťastný, že se mu podařilo zapamatovat si celkem dost informací z toho kvanta, kterým ho zahrnula Karlova žena.

„Byly postavený v padesátejch letech, ale přirovnávaj je k mrakodrapům v Chicagu. Použili už tenkrát speciální vytápění, podlahový v kombinaci se stěnovým. A tohle domovní znamení,“ ukázal na skoro metrovou keramickou veverku, „navrhla výtvarnice Marta Jirásková.“

„Já vím,“ usmála se na něj. „Jmenuje se Eliška.“

Znejistěl.

„Myslel jsem, že Marta.“

„Ne ta výtvarnice, veverka se jmenuje Eliška. Viď, Eliško?“

Veverka švihla ocáskem a přikývla. Martin si promnul oči. Tohle přece nemůže být pravda! Jako ve snách se nechal odvést do vlastního bytu. To, že Hedvika ví, kam jít, a že na otevření dveří nepotřebuje klíč, už ani nevnímal.

V malé kuchyňce mu uvařila kávu, uvážlivě přidala tři kostky cukru a pak se posadila proti němu.

Bezmyšlenkovitě usrkl a otřásl se.

„Já nesladím!“

„Dneska ano. Budeš to ještě potřebovat.“

Neměl sílu se hádat, nejspíš měla pravdu.

„Ptal ses, proč píšu diplomku o pohádkových bytostech. To je jednoduché. Protože jsou, protože je znám, protože jsem jedna z nich. Jsem víla.“

Tupě zíral. Spí, určitě spí. Je to jenom sen!

„Věděl jsem, že se mi zdáš. Mně se takový krásný holky nestávaj. Teda, ne že by se mi stávaly nějak často ty ošklivý, ale krásný a víly, ty už vůbec ne. Ale hezky se mi zdáš.“

Zatřásl hlavou v marné snaze se probudit.

Hedvika k němu přišla a pohladila ho po tváři.

„Nespíš, ani trochu nespíš. Jsem opravdová. Sáhni si.“

Nedokázal to. V hlavě se mu zatmělo a s posledním zábleskem vědomí cítil, jak se Hedvika snaží zabránit tomu, aby se sesunul ze židle. Poprvé v životě omdlel. Bylo toho na něj prostě moc.

 

Člověk si zvykne na všechno. I na vílu, která mu z ničeho nic vpadne do života. Netrvalo to ani týden a už se nedivil ničemu. A líbilo se mu to.

Trávili spolu spoustu času. Když měl volno, toulali se ulicemi nebo příměstskými lesíky, když měl směnu, vysedávala na předním sedadle autobusu, nakláněla se k němu a mluvila a mluvila. O škole, o tom, jak byla s rodiči o prázdninách u moře, že ji jako malou brali do cirkusu, že tatínek čaroděj umí báječně vyprávět komické historky a maminka péct pohádkově dobré buchty, že společně jezdí na kole a rádi objevují neznámé cesty, že… Ještě štěstí, že byl řidič opravdu zkušený a i přes neutuchající proud slov a slovíček dokázal pozorně sledovat silnici, nezapomenout zastavit na žádné zastávce, počkat, až vystoupí máma s kočárkem i stará babička o berlích. Bylo to hektické, ale skvělé. Život ho bavil.

Měsíc od jejich prvního setkání měl odpolední, Hedvika se uhnízdila na svém oblíbeném místě, nečekaně málomluvná a neklidná. Venku se pomalu šeřilo a padal lezavý déšť. Stěrače šustily. Byl definitivně podzim.

„Děje se něco?“ zeptal se.

Rezignovaně mu ukázala hubeného muže s ucouranými, špinavě blond vlasy, který seděl na zadním sedadle. „To je Lukáš. Lukáš Potůček, rozdělovský vodník. Dělá v aquaparku.“

Vyděsil se. „V aquaparku? Proboha.“

„Klid,“ natáhla se a prstem mu přejela po odhaleném předloktí. „Dělá tam plavčíka. Nikdo nedokáže vydržet pod vodou déle než on, když je potřeba. Už zachránil tři lidi.“

„Neměl by je vodník spíš topit?“

„To víš, inovace,“ ušklíbla se. „Kdo má pořád shánět hrnečky s pokličkami.“

Na příští zastávce trpělivě počkal, až starší dáma s pečlivě naondulovanými vlasy vyhrabe z peněženky drobné, jednu korunu za druhou. Zdálo se mu, že při tom přebíhá pohledem od něj na Hedviku a zase zpátky. Když se konečně usadila a mohli jet dál, Hedvika špitla: „To je Drahomíra, bludička. Dělá uvaděčku v divadle. Ty baterky, co jimi svítí opozdilcům pod nohy, se jí moc zamlouvají.“

Zamračil se. „Nějak moc si mě prohlížela.“

„Není sama.“

„Kdo ještě?“ zneklidněl.

„Ten černovlasý muž s knírkem, v šedém obleku. Čert Albert.“

To ho zaujalo. „Takovej elegán? Neměl by bejt umouněnej? Co dělá?“

„Prodává krbová kamna.“

No jo, co jinýho, vzpomněl si. Něco podobnýho měla ve svý diplomové práci. Už v lepším rozmaru se zeptal: „Hejkal by nebyl?“

„Ten zrzavý vazoun hned za prostředními dveřmi. Učitel tělocviku na gymnáziu.“

„Takže chceš říct, že mám čirou náhodou polovinu busu obsazenou pohádkovejma bytostma?“

„Sotva náhodou. Řekla bych, že se to rozkřiklo. Kamil byl dneska za Lukášem, tak si tě přišli okouknout.“

„Kamil?“

„Ten bezdomovec – strašidlo, co jsme ho potkali hned první večer. U nás se všechno hned rozkecá, víš. My jsme malá komunita.“ Neklidně si prohrábla vlasy. „Vadí ti to?“ Zaváhal a pak usoudil, že vlastně ani moc ne. Uvědomoval si, že chce Hedviku celou. Nejenom ji, ale všechno, její svět, její přátele, její rodinu.

Tento objev ho dovedl o několik dní později k žádosti, která ho samotného překvapila.

„Hedviko, víš, možná, teda, jako… není už čas, abych se potkal s vašima?“

K jeho údivu vypadala vylekaně.

„To myslíš vážně?“

Nejistě odpověděl: „Já vím, že to není obvyklý, aby se chlap nějak moc hnal seznámit se s rodičema svojí holky, ale já bych teda chtěl, abys věděla, že to s tebou myslím vážně.“

„To já přece vím,“ probleskly jí očima hvězdičky, jenže hned zhasly, jako by tam nikdy nebyly. „Ale… já ti lhala, Martine.“

Lhala? V čem mu lhala? Není víla? Stydí se za něj? Nechce ho s rodiči seznámit? Jasně, určitě se bojí, co budou říkat. Obyčejnej autobusák, žádnej vodník nebo čert. To jim asi nepůjde pod fousy.

Zběsilou smršť jeho myšlenek přerušil neklidný Hedvičin hlas.

„Žádné rodiče nemám. Tedy, nějaké určitě mám, jenže o nich nevím. Odložili mě. Jsme si vlastně dost podobní, že? Zlobíš se?“

„Ale…“ zalapal po dechu, „vždyť jsi vykládala, jak tě brali do cirkusu, jak jste byli na dovolené u moře, jak jste –“

„Mám jednu dobrou kamarádku. Ne vílu nebo bludičku, normální holku. Spolužačku ze základky. Od ní vím, jak taková rodina má fungovat. Nelhala jsem ti v tom, že jsme semknutá komunita. Vždycky jsem měla kde bydlet. Chvilku u Drahomíry, to je ta bludička, chvilku u Lukášových rodičů, ti jsou moc fajn, chvilku zase onde. Jenom jsem nikdy neměla svou vlastní rodinu. Nikoho, kdo by tady byl jenom pro mě. Ty chápeš, jak moc mi to chybí, viď? Jsi jeden z mála, kdo tomu může porozumět.“

Chápal dokonale.

„Vezmeš si mě?“ vypadla z něho otázka, o které by ještě před týdnem přísahal, že ji hned tak z pusy nevypustí, ale teď se mu zdála logická. Doufal v kýžené ano, ale nedočkal se ho.

„Já nevím.“

„Nevíš? Právě jsi řekla…“

„Když… ono to není tak jednoduché. Ještě jsem ti neprozradila všechno. Víla se může vdát, proč ne. Jenom… jenom nesmí mít dítě.“

Tohle ho zaskočilo.

„Proč ne, prosím tě?“

„Protože je to život za život. Za život dítěte dám svůj.“

„To jako že umřeš?“ zajíkl se.

„Ne hned, jenom… už nebudu nesmrtelná.“

„Taky nejsem.“

Když viděla, jak se tváří, pokusila se mu to vysvětlit.

„Zestárnu. Budu mít vrásky. Zešedivím. Nebudu se ti líbit!!!“

„Tak ono to snad nějakej čásek bude trvat, ne? Taky nebudu mládnout.“ Jemně ji k sobě přitáhl a políbil. Pak ho něco napadlo. „Ale kouzelný bytosti přece maj děti.“

„To je jiné. Pokud si bludička vezme čaroděje nebo víla vodníka, je všechno v pořádku. Pak děti mít mohou.“

Všechno se v něm sevřelo. „A chtěla bys? Chtěla bys raděj vodníka než mě? Třeba Lukáše? Říkalas, že jsi u nich bydlela.“

Zavrtěla hlavou a přitiskla se k němu. „Je pro mě jako můj starší brácha, já chci tebe, jenže je nespravedlivé chtít po tobě, abys neměl dítě.“

Ulevilo se mu. Hladil ji po jemných, měkkých vlasech a tiše řekl: „Mně se budeš líbit pořád, ať bude, co bude. Ale… pokud ti na tom záleží, tak nemusíme mít děti za každou cenu.“ Už když to říkal, cítil, že se něčeho nesmírně důležitého vzdává. Protože o rodině snil, už jako malý věděl, jak moc mu chybí. Už tehdy si přísahal, že až on bude mít děti, nikdy je neopustí. Bude je brát do kina a kupovat jim zmrzlinu každičký den v týdnu. Teď, když měly nebýt, toužil po nich, až to bolelo.

Pak hodil ty myšlenky za hlavu. Hedvika byla důležitější.

„Vezmi si mě. Ty jsi ta, na které záleží, bez dětí se obejdem.“

Svatba byla malá a krásná. Na Hedviku se přišla podívat celá řada známých. Sám pro sebe si je odříkal – rusalka Magdaléna, bludička Drahomíra, vodník Lukáš, hejkal Robert s atletickou postavou a silným hlasem, čert Michal, strašidlo Kamil… Martin tam měl jen Karla a jeho ženu. Pochopil, že spolu s Hedvikou vyženil celou velkou pohádkovou rodinu. Byl šťastný. Ten, kdo říká, že svatba už vyšla z módy, netuší, jak dokonalé je objímat svou vlastní ženu. Políbil její pihovatý nosík a rychle zahnal myšlenku na zlatovlasou dcerku, která by jí byla podobná. Hedvika mu stačí, samozřejmě, že stačí.

 

*****

 

Tohle si opakoval často. Už celých pět let. Přesto měl pocit, že se v poslední době něco změnilo. Jako kdyby byl jejich vztah ještě pevnější, milování vroucnější a sladší. Několik slov, která k němu přilétla před pár týdny, těsně před tím, než se propadl do spánku, ho znovu a znovu omamovala.

„Miluji tě, víš. Miluji tě víc, než svůj život,“ zašeptala tehdy.

„Jsem doma, miláčku!“ zahlaholil. „Nic jsem nezapomněl a koupil jsem ti karamelový magnum. Hezky to voní. Doufám, že to bude brzy hotový. A co vlastně máme navaříno?“

„Lečo, bude hotové za minutku, ty hladovče.“

„Hm, možná bych si dal malinký předkrm.“ Přitáhl ji k sobě a začal ochutnávat krásně tvarované rty.

„Počkej, vždyť se mi to připálí,“ vysmekla se, zamíchala směs v rendlíku a začala vybalovat nákup. Uložila mléko a šunku do ledničky a pak otevřela láhev okurek. Štíhlými prsty jednu vylovila a netrpělivě se do ní zakousla. Udiveně ji pozoroval, magnum v ruce. Zasmála se, vzala mu ho z prstů, roztrhla obal a zabořila zuby do čokoládové polevy. Zůstal na ni zírat.

„Tohle ti dohromady opravdu chutná?“

„No co, jsem těhotná,“ vysvětlila, jako by se nechumelilo. A taky že se nechumelilo. Bylo mimořádně horké září.

Aktualizováno: 17.7.2019 — 20:44

21 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ještě jednou se všem omlouvám za pozdní odpověď, ale byla jsem tam, kam virtuální sítě nedosahují. A připouštím, že mi tam bylo dobře. Na druhou stranu, i do civilizace se vracím ráda.

  2. A tak se třeba ukáže, že Martin je odložený dítě čarodějů protože cokoli. Nakonec by se ten hepáč třeba našel :)

    1. Já jsem takový prostinký člověk a mám ráda obyčejné lidi. Takže ne, Martin je úplně obyčejný autobusák, jaké potkávám v kladenských autobusech den co den.

  3. Kouzelná pohádka.
    Moc jsem si ji užila, jména kouzelnych bytostí i jejich zařazení do našeho světa. A navíc celý příběh je tak něžný.

  4. Pěkná pohádková povídka :) povedla se ti. A pohádkový konec taky – věřím, že ona ta nesmrtelnost opravdu asi časem omrzí.

    1. Že jo? Život věčný přináší mnohé komplikace, sama na to narážíš mnohem víc ve Strážcích rozhraní.

  5. Katty, to je báječná povídka :) No když Martin našel ten blok se jménem H.Lesanová, tak mě nejprve napadlo, že nějakým řízením osudu našel zápisky manželky ještě za svobodna. Jak jsem četla dál, došla jsem k závěru, že se nějak přenesl v čase a čtu o jejich seznámení. Tak to jsem sice četla, ale že Hedvika bude nesmrtelná pohádková víla to mě tedy vůbec nenapadlo! A pak ta krásná jména a odpovídající zaměstnání: H. Lesanka ( no jó, veselá, bezstarostná lesní víla, že?), Lukáš Potůček(vodník), Drahomíra (bludička v divadle). No jména Lukáše a Drahomíry (a jejich dvojčata) se mi při čtení také (zpět k začátku) podezřele rýsovala, ale proč oni mohou mít děti a naši „hrdinové“ ne jsem se tedy dočetla až o dost později. A krásný – pohádkový konec (clap), který jsem už začínala tušit, když to všechno tak krásně do sebe zapadalo :) Je moc dobře, že všechny tyhle pohádkové bytosti ve svých podobách – alespoň v knížkách a filmech – stále u dětí (a nejen jich) přežívají (třeba právě díky takovým pančelkám jako je víla Hedvika).

    Ti Hejkalové mi připomněli krásný výklad o Hejkalech od Matušky ve filmu Trhák :D

    Možná u vás také už běžel skvělý am. seriál „Bewitched“, kde ona byla nesmrtelná čarodějka, která „čarovala“ vrtěním nosíku (a měla spoustou zajímavých povedených členů příbuzenstva), on byl obyčejný smrtelník :). Běžel tu roky a měla jsem ho moc ráda.

    1. Díky moc za dlouhatánský komentář, Maričko. To, že odpovídám až s takovým zpožděním je důsledek dovolené v bezinternetí, nikoli nezdvořilosti. U vymýšlení vhodných jmen jsem se bavila. Seriál o čarodějce s vrtícím nosíkem neznám, ale možná je to tím, že už mám děti odrostlé, takže v dětských filmech nemám přehled. Ale vypadá, že musel být fajn.

  6. To je krásná povídka! Ta prostě nemohla skončit jinak než dobře, a přece mě ten konec úplně dojal. (inlove) Jen pro zajímavost – hrozně moc jsem přemýšlela nad tím, kde a kdy jsem slyšela Podprůhon, takové zvláštní slovo. Kladno vůbec neznám (tak pro mě byla zajímavá i zmínka o tamních panelových domech, dokonce prý památkově chráněných). Až jsem na to přišla – Podprůhon má v názvu jedna chovatelská stanice strakáčů. :)
    Ještě jednou díky za povídku, moc jsem si ji užila!

    1. No vidíš to, chovatelském stanici strakáčů zase neznám já. Ale kladenské reálie jsou velmi přesné, včetně těch keramických znamení na kladenských věžácích (i když to švihání ocáskem nemám vědecky podložené ;) ). Na druhou stranu, kde jsou schody v Podprůhonu vím velmi přesně.
      A pokud jde o šťastné konce, já mám pro ně slabost. Většina mých povídek končí šťastně.

  7. Jo, o životě věčném jsem už kolikrát přemýšlela, a četla jsem na to konto i pár opravdu zajímavých knížek. A došla k závěru, že člověk na to není stavěný :)
    Jinak i já se hlásím k těm, kdo si užili ty pohádkové bytosti reálném světě. Moc pěkná povídka!

    1. Díky, Dede, ona ta nesmrtelnost zní děsně lákavě… do chvíle, kdy člověk začne přemýšlet nad důsledky. Taky už jsem sem tam něco na toto téma četla.

  8. Mně se hrozně líbí uplatnění pohádkových bytostí v našem světě. A vůbec celá tahle povídka je moc milá.

    1. Musím říct, že jsem se docela bavila, když jsem si vymýšlela, jak by se ony bytosti mohly v našem světě uplatnit. ;)

  9. Katty, ta povídka je nádherná. Hedvika si konečně uvědomila, co je pro ni důležitější. Vypadá to, že budou společně vychovávat děti a spokojeně stárnout. (Když tak o tom přemýšlím, ta nesmrtelnost, setrvalost,… není to vlastně po čase příliš velká nuda?)

        1. Tak nevím, zda jsem schopná si takové věčné teď úplně představit. Není věčné teď (i za předpokladu, že teď bude okamžik velmi šťastný) vlastně nebytí? Život je přece pohyb, směřování odněkud někam… Vážně nevím, možná si to jenom nedokážu představit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD