HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Převoz

Pátek 14. 6. 2019. Slunce svítilo na plné pecky, Brno sálalo vedrem. Den jako každý jiný, prostě pátek. Pro nás to ale nebyl lecjaký den. Jeli jsme si pro koťata.

 

 

Vyrazili jsme do Svitav rovnou z práce, žádné zdržování. Zdržely nás až kolony kolem Kuřimi, klasický pátek odpoledne.

Do útulku jsem dorazila ve zvláštním rozpoložení. Moc jsem se těšila na koťata, při minulé návštěvě jsem viděla, jak jsou kouzelná a prostě mi učarovala. Ale bála jsem se cesty zpět, paní Jana vezla koťata jen na veterinu ve Svitavách a bylo prý zle, drobci se báli, přijeli celí vystresovaní.

Drbala jsem kožíšky podle toho, který mi zrovna přišel pod ruku, přikyvovala na informace ohledně krmení, vitamínů, mléka… a pořád myslela na cestu zpátky. Manžel rozložil a odnesl škrábadlo, které koťata dostala do výbavy, probrali jsme vše tam a zase zpátky.

 

 

„Necháte jim jména, co jsme jim dali?“ zeptala se paní Bohdanka.

„Nevím,“ znejistěla jsem. „Kocourek Toníček určitě nebude. Chtěla bych mít Goliáška.“

„To je dobrý nápad,“ přikývly obě útulkářky. „Má velké tlapky, bude veliký kocour, určitě. A holčičky,“

„Zuzi zůstane Zuzi,“ řekla jsem. „Ale Helenka… to asi ne. Ale tam ještě nevíme.“

 

 

„Nevadí,“ řekla paní Jana. „Papíry mají na jména, která jsme jim dali, do očkovacích průkazů jsme zatím žádná jména nepsali – zatím tam mají zapsané jen odčervení, takže není problém dopsat tam jména, jaká budete chtít.“

Ještě jsme se domluvili, jaké datum narození stanovíme – shodli jsme se na začátek dubna – a já podepsala všechny papíry, které byly k předání potřeba.

„Vezměte si ještě tenhle pelíšek, jsou na něj zvyklí,“ paní Jana, viditelně naměkko, mi předala velký červený pelech. „Kdyby bylo nejhůř, zkuste je do něj přendat, no, uvidíte…“

„Vždyť už mají výbavu jak benátská dóžata,“ usmála jsem se. Však taky měli. Obrovské krásné škrabadlo. Veliký pelíšek. Velkou krabici (ne tu, v které je přinesli, to ne, ale jinou, s kterou si rádi hráli). Balení kočičího mléka. Balení kotěcích konzerv. Deku žužlací (ještě na ni přijde řeč), deku hrací. Šustící tunel…

„To už opravdu stačí, paní Jano,“ říkala jsem pokaždé, když přinesla další věc. „My opravdu doma konzervy máme. Ano, zakysanou smetanu také máme. Maso jsme přemrazili a teď čeká rozpuštěné, až se vrátíme a naservírujeme jim ho.“

Paní Jana nám ještě zapůjčila germicidní lampu a pak už skutečně nastala chvíle odjezdu. Zvedla jsem se a přešla k přepravce. Goliášek, běhající okolo, nečekal a šup dovnitř. Zasmála jsem se.

 

 

„Jedeme domů, viď? Ty to víš, že?“

„Vědí to,“ přisvědčila Bohdanka. „Slibovaly jsme jim domov. Víte, máme je moc rády, ale útulek pro ně není to nejlepší. Potřebují mít své doma. Své lidi. Zaslouží si to.“

Přikývla jsem. Ještě jsme odchytli kotěcí slečny, co se honily kolem, a rázem na nás zpoza mřížky přepravky zíraly tři páry vykulených očí. „Co se zas bude dít? Co s námi bude???“

„Nebojte, prťata. Jedeme domů, víte to?“ Oči za mřížkou nedůvěřivě hleděly, ale to už jsme přešli k autu a rozloučili se.

„Já je ani nestihla naposled podrbat,“ povzdechla paní Jana. „Dáte nám vědět, jak jste dojeli, že? Prosím… Budeme na vás moc myslet.“

„Samozřejmě,“ usmála jsem se. „Nebojte. Za hodinku jsme doma, bude to coby dup.“ Navenek jsem se tvářila statečně, ale byla ve mně malá dušička. Teď to začne. Budou plakat, kvílet, nebo se rozklepou stresem? Zvládneme to?

Vydechla jsem a usadila se vedle přepravky, ze které na mne pořád zírala ta obrovská kukadla, otevřela víko na horní straně a do přepravky strčila ruku.  Jdeme na to.

Auto se rozjelo a my byli na cestě domů.

Drbala jsem koťata přes otevřené víko, seč to šlo. Hemžila se v přepravce, ale byla zticha. Pak se namáčkla na mřížku a sledovala, co se děje kolem. Zvedla jsem přepravku tak, aby lépe viděla, a koťata v klidu koukala ven.

 

 

Neustávala jsem v hlazení a pak jsem najednou zjistila, že hladím už jen jednu holčičku, protože Goliášek a druhé černobílé kotě tvrdě spí. Po chvíli se i třetí kotě stulilo mezi své sourozence a já nevěřícně zírala na tři spící kuličky. Ani v nejlepších představách jsem nevěřila, že by část cesty prospali.

„Oni spí…“ řekla jsem polohlasně směrem k manželovi, který soustředěně řídil.

„Cože?“

„Spí.“

Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla jeho spokojený úsměv. I on si oddechl. Ono řídit auto za kvílení tří kočičích hlásků by nebylo nic moc.

Po chvíli koťata otevřela očka, ale v podstatě jen proto, aby se v přepravce přeskládala, a spala dál.

 

 

Vytáhla jsem mobil a cvakla pár fotek. Nekvalitních, rozmazaných, jak sebou auto hýbalo, ale spící koťata za mřížkou přepravky vidět byla. Odeslala jsem je paní Janě, a obratem přišla odpověď:

„To je skvělá zpráva!“

Byla. A ještě lepší bylo, že koťata podřimovala víceméně až do chvíle, kdy auto zastavilo před domem. Oddechla jsem si. Kámen, který mi spadl ze srdce, musel být slyšet až ve Svitavách.

Zvládli jsme to.

Postavila jsem přepravku doma na rozložený gauč v obýváku a otevřela dvířka.

 

 

Vítejte, Světlušky. Jste doma.

Aktualizováno: 14.7.2019 — 22:19

52 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
    1. Ne Maričko, nic mi nedošlo, a pokud to bylo ve spamech, tak to už nemám, protože jsem spamy mazala… Můžeš to, prosím, poslat ještě jednou? :)

  1. Milá Toro, to je bezva, že takhle brzy je tu další zpráva i když koťata od té doby jistě povyrostla.

    Určitě koťatům ke klidné cestě pomohlo to, že jela spolu, vzájemné přitulení je uklidňovalo. A samozřejmě vycítila „pohodu v autě“ a tvoji hladící ruku :) A v neposlední řadě i to, že „od Světlušek“ odjížděla milovaná koťata o které bylo skvěle pečování (už jen ta výbava!!!)a chápu, že loučení s nimi bylo těžké.

    V očích dospělé kočky nebo psa může člověk občas vidět, číst zlo, chystané nebezpečí. Ale oči koťat a štěňat jsou naopak vždycky jen dojemné, nevinné, čisté studánky. Přesto se bohužel v těch velkých kukadlech dokáže zračit strach (z neznáma, z ublížení…) proti kterému jsou bezbraní. Mne jejich pohlady vždy dojmou a o to větší radost mám, když pak vidím, jak jim v očích blýskají spokojené, šťastné jiskřičky. A u vás to teď musí „jiskřit na třetí“ a moc se těším na další reporátáž !!!

  2. Koťata jsou bezva! Tety jim už přece předem řekly, že pojedou domů se správnými lidmi, a koťata tak věděla, že je všechno jak má být :D .
    Pokud jde o jména, tak Matýsek ke mně přišel jako tříměsíční bezejmenné kotě ze stodoly a hned se stal Matýskem. Rozárku jsem si vzala z útulku už s tímhle jménem, líbilo se mi a tak jsem jí ho nechala. Filípka jsem si taky vzala z útulku, říkali mu tam Felix. S tím jménem se mi ale nepracovalo dobře, a tak se z něj během pár dnů stal Filípek. No a nakonec mám kocourka Toníčka :D . Už když jsem ho vídala poskakovat ve sněhu na zahradě po těch jeho třech nožkách, věděla jsem, že je to Toníček.
    Mezitím jsem ještě měla kocoura Pepíčka, ten už se dávno prohání ve věčných lovištích. Byl to taky sebranec ze zahrady a od první chvíle bylo jasné, že je to Pepča.
    Všechny moje kočky na své jméno prokazatelně slyší, ale tak jaksi selektivně, jak už to kočky mají ve zvyku. Když mají náladu, tak se po zavolání jména hned zjeví a reagují. Ale když se jim nechce, tak se můžu třeba umatýskovat, urozárkovat, ufilípkovat nebo utoníčkovat, a nic (devil) .

  3. To jsou ale roztomilá koťátka! (h) Prohlížím je už poněkolikáté a nemohu se vůbec odtrhnout! Tahle parta měla obrovské štěstí, že se nemusela dělit a že se dostala na skvělé místo a já jim to moc přeju. A těším se na jejich vylomeniny! :)
    Vzpomněla jsem si, jak jsme vezli domů štěňátko Denise z městečka s poetickým názvem Krásné Údolí v západních Čechách k nám na sever. Cesta s malou zastávkou trvala 3 hodiny a on ji celou dobu strávil u mě na klíně. Kníkal jen chviličku, většinu cesty prospal. Na konci srpna to bude 10 let. (inlove)

  4. Krásná koťátka a super milující a pečující domov. Nemůžu si opravdu přát nic lepšího.
    Ale bez slz se jejich odjezd neobešel.
    Velké díky za tři šťastné kočičky.

  5. Prima, prima, připomíná mi to, jak Adelína taky usnula cestou z útulku, i když jsem očekávala drnkání pacek na mřížku přepravky a nářek. Vybrala si nás a odcházela kam měla, podle ní bylo všechno v pořádku :) Po útulkové paní taky ani nevzdechla :) Jsem hrozně ráda, že se útulky starají, ale myslím si, že kočkám je líp v slušném doma, kde mají svůj prostor, svoje lidi… a v našem případě i svoje psy :)

    1. Přesně, myslím si to já i paní ze Světlušky. Jak by byli rádi, kdyby i ty ostatní kočky měly své doma… Žel nemají, tak lepší útulek než ulice, myslím.

  6. Toro, kotíci jsou krásný a povídání o nich taky! A že byli po cestě hodní a potichu? Určitě poznali, že jedou domů.
    Co se týče jmen, naše první jozefčice byla Betynka už od chovatelky. Líbilo se mi to a tak i druhá jouzinka je Betka. Já kdybych měla za život nevím kolik jezevčic, všechny budou Betky :D
    Geryhound se jmenoval Crek, říkali jsme mu Krejda. A když přišla na návštěvu kamarádka s malým synkem, rázem jsme měli psy přejmenované. Byli ti Kejda a Bedýnka (rofl) Miu byla tibetsky Panenka a říkali jsme jí Miunka, Miuška a volali ji Miulííí! A teď mám Cambu (Lichotka). Říká se jí Kami, Kamča, Kamiše a nebo Zízí(zrzavej zmetek) Zrovna včera mi se stolu sežrala poslední kousek koláče, zmetek jeden zrzavej!!! (devil)

  7. Ještě k těm jménům. Náš druhý g.r. se jmenoval Linko. Takové dost něžné jméno, na zlaťáka celkem vhodné. Nějak se mi nelíbilo a přeměnila ho na Rexe. A ouha, asi jsem to neměla dělat. Své nové jméno pojal jako výzvu a začal se neretrívrovsky prát. Při jedné zašívací návstěvě nám pívet suše řekla, že jsme ho měli spíše pojmenovat Softy, třeba by to bylo levnější. Nakonec nám pomohl psí psícholog.
    Tak pozor, se jmény moc neexperimentovat :-) !

  8. Krásní kotíci.
    Ten zrzavý je Goliášek a ty černobílé kočičky ?

    Takhle malinkého jsme vezli Daníka v přepravce, ale jen pár zastávek MHD. Původní majitelé ho přivezli autem, celou cestu naříkal a kvílel.
    Do naší přepravky odvážně přelezl a v naší přepravce už ani nekvík.

    Co se týče jmen, Hepinku jsme si pojmenovali sami ( měla být štěstím pro mého autistického syna a byla ).
    Honásek měl jméno z útulku a už jsme mu ho neměnili. Bylo mu 9 let.
    Fousek také dostal jméno v útulku a hodilo se k němu.
    A Daníka vybral manžel.

  9. Ke jménům – Fleur jsme si pojmenovali před odběrem, takže byla Fleur celý život, s Ellie to bylo stejně, jejich jméno je oficiální v PP. Aira je náš odchov, vzhledem k tomu, že si ji tak pojmenovali majitelé, má ho v PP a už na něj byla zvyklá. Jméno jsme si změnili u Blerušice, Belle mi nešlo přes pusu, moc se na něj nedá použít HLAS, chybí mi tam to R. Ellie ho tam sice neměla, ale to počáteční E se dalo HLASEM zavrčet. HLAS – používám málokdy, protože za něj zaplatím ochraptěním, naposledy včera v noci, když se Aira snažila umordovat ježka. Dneska skoro nemluvím, ale ježek přežil a lidi mohli spát.
    Jinak je to asi pořád ten ježura, kterého jsem vypiplala přes zimu.

  10. Jo a ještě k původním jménům:))
    Max byl Max, pojmenovali jsme si ho sami.
    Kazan byl podle chovatelky Erko… hmhm, to fakt ne:))
    Daník byl Dandy – v průkazu mu to zůstalo, ale neříkali jsme mu tak.
    Berry jako Blackberry jsme si pojmenovali sami, má to i v plemenné knize v Kennel Clubu:))
    Ari je Narya, Gandalfův prsten ohně. Pojmenovali jsme si ji tak sami (bylo potřeba N), ale říkat se to nedalo:))

      1. U nás byla ještě krkolomnější jména : Fanfán měl v papírech Fanfán a zůstalo mu celých 14 let, Dona jsme pojmenovali u chovatelů a byl celý život tedy Don. A tito dva lupínci – Lux má v papírech Bi´Nailing – volejte na psa takhle, to byste si zlomili jazyk a pes by byl fuč. A Legýsek si to přinesl od paní chovatelky i když papírově je Elegán.

          1. Tak když musí být jméno v PP podle nějakého písmena v abecedě (v Česku se jede v chovkách postupně od A, jinde se jmenují psi narození ve stejném roce od vyhlášeného písmena, mazec), tak jsou ta jména občas dost krkolomná. No třeba takový Ubaudyn, Xirl, Xtreme…

  11. Milá Toro, taky se přikláním k názoru, že jste se stresovali dostatečně, aby byla naplněna vesmírná rovnováha, takže koťata už si s nějakým stresem nemusela dělat starosti:)) Popravdě si myslím, že si vás ti mrňousové otipli a byli v klidu – věděli, že vám mohou věřit (inlove)
    Jen piš dál, já se strašně těším, až konečně přijdou na řadu příhody rychlé roty! :D

  12. Ó dnes jsem se dojímala (rofl) , ale hezky! Ale jak říkala JJ, koťátka z vás určitě vycítila, že se nic strašného neděje. A navíc, vždyť jim teta v útulku říkala, že jedou domů, takže co by se stresovala, na to už mají lidi ;) .

    P.s. jenom nevím, proč ne Toníček? Takové krásné jméno… (nod)

    1. když ke mě přicestovaly Janinka a Jesika, taky jim ta jména nevydržela, Janinka je Nenelka-Blonďatá noha, Jesika je Bezulka nebo Bubun (když zlobí). Kdybych je pojmenovala podle kvality kožichu, tak Nenelka bude Hedvábnička a Bezulka bude Sametka, když je obě potřebuju přivolat, zavolám Želvice, želvíííí! a ony přijdou…. (chuckle)
      I když s tebou souhlasím, Toníček je pěkný jméno…jestli někdy budu mít ještě nějakou kočku (klid, až za hodně dlouho,tenhle počet mi ještě na dlouho vystačí), tak to bude Minerva…

      1. Od začátku, kdy jsem na ně koukala, mi přišlo líto, že by se měli rozdělit. Já bych to nikdy neudělala, proto šli všichni tři.

    2. Ano, nestresovali se :) A Toníček – on ten kocourek bude asi veliký, proto Goliášek. Jméno Toníček – spíš teda Tonda – nemám spojeno s příjemným člověkem, tak asi proto…

  13. Toro, ani nevíš, jak jsem chápala Tvé pocity! A když se k tomu přidá ještě pocit zodpovědnosti za tři živůtky ….. Znám to od psů i od koček. Ale všední starosti i radosti, všechno negativní odvanou :) .

  14. Taky když to jde, cestu domů prospím :-D moc je pozdravuj a zase o nich brzy napiš…určitě už nějaké příběhy z domova mají…. a děkuju za ně, že jste si je vzali všechny, taky nerada koťata odděluju..na Pidikočce je vidět, že jí Kačenka chybí (i když má tu novou ) a želviny si neumím představit,že by byly od sebe…

  15. Toro, já se tomu nedivím. Vy dva jste pohodáři, takže tak působíte, i když máte obavy, a koťata to vycítila a taky nic neřešila. Navíc jim určitě došlo, že jedete domů!

  16. Nestihnu komentovat, jenom se táži. Víte někdo jestli má Lenka Svobodová novou e-mail adresu? Ta stará nefunguje, nedodaná zpráva se mi vrátila zpět. Děkuji za informace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD