ROZCESTNÍK: Postřehy z dnešní Ukrajiny

Na konci června jsme se s dětmi vypravili na výlet na Ukrajinu. Ania má totiž na Ukrajině – ve Volyni – vzdálené příbuzné pocházející z česko-polské rodiny, která tam kdysi žila. Šli jsme se tam tedy podívat, a při té příležitosti jsme – jak to máme ve zvyku – procházeli města a projížděli venkov.

 

Na Ukrajinu jezdím do různých míst od roku 2005, kdy se občanům EU otevřela, a za ty roky udělala země, obzvlášť pak v poslední době, obrovský pokrok. Když jsem tam přijel poprvé, šlo o postsovětský skanzen se všemi neřestmi spadající do kategorie homo sovieticus, jaké si člověk může představit. Dnes je to sice chudší, ale v zásadě normální evropská země, pokud jde o to, jak věci fungují, jak s vámi lidé jednají a co tam je všechno dostupné. Člověk se až neubrání pocitu, že dnešní Ukrajina je taková, jaké mohlo být Rusko, kdyby aspoň jen trochu chtělo pracovat na tom, aby bylo lepším místem k životu místo země, která hlavní zdroj své hrdosti čerpá z vědomí, že se jí okolí bojí.

 

Tentokrát to ale bylo poprvé, co jsem na Ukrajině řídil. Letěli jsme do Lvova, kde jsme si půjčili auto a jeli nejprve do Rovného (polsky Równe, ukrajinsky Rivne), odkud jsme se vypravili na prozkoumávání Volyně, včetně regionální metropole Lucku (polsky Łuck, ukrajinsky také Luck). Z Volyně jsme pak přejeli do Kyjeva, odkud jsme se přes Rovné vrátili do Lvova, odkud jsme zase letěli domů.

 

Hlavní budova Ševčenkovy univerzity v Kyjevě.

 

 

Na úvod uveďme nejdříve několik poznámek, které by našinec mířící na Ukrajinu měl vědět:

 

  • Úřední jazyk je ukrajinština. Ukrajinština je východoslovanský jazyk psaný cyrilicí (odlišnou od té ruské, takže chce to se ji naučit, než tam člověk jede), který je nejvíce ovlivněný polštinou, ale z velké míry také češtinou, ruštinou a trochu i jidiš a hebrejštinou. Právě příbuznost ukrajinštiny s polštinou a češtinou, odkud do ní přešlo mnoho slov, způsobuje, že nejsnáze se tam člověk, pokud nefunguje angličtina, domluví právě polsky a česky, a to i v Kyjevě, nejen na západě země. Rusky se dá domluvit od Kyjeva na východ; v Kyjevě není ruština jazyk preferovaný, ale v zásadě akceptovaný, ale na západ od Kyjeva není úplně dobrý nápad ruštinu zkoušet, místní jsou na to trochu hákliví. Mezi takové hlavní rysy odlišující ruštinu od ukrajinštiny je, kromě slovní zásoby, fakt, že ukrajinština má sloveso „mít“ a sloveso „být“ v přítomném čase, na rozdíl od ruštiny tedy tyto věci neříká opisem, a má, stejně jako čeština a polština, sedm pádů.
  • Česká stopa na Ukrajině je velká a v zásadě nekonfliktního charakteru. Nejvíce je patrná na Podkarpatské Rusi kvůli tomu, že toto území bylo mezi lety 1918-1938 součástí ČSR a působilo tam mnoho Čechů, ale také ve Lvově a hlavně na Volyni, v regionu na sever od Lvova, který má centrum v Lucku. Na rozdíl od Poláků, Maďarů nebo Židů nehrozí, že dá-li se Čech do řeči s místními o historii, skončí diskuse v minovém poli. Aktuálně však žije volyňských Čechů na Ukrajině minimum, většina využila nabídky České republiky z 90. let k přesídlení do Česka.

 

Paní se modlí v katedrále sv. Vladimíra (patřící ukrajinské pravoslavné církvi). V pravoslavných chrámech musejí ženy nosit šátek; je u vchodu k zapůjčení pro ty, co ho nemají.

 

  • Volyň je srdcem oblasti, kterou vynikající americký historik Timothy Snyder nazval „Krvavé země“. Prakticky všude, kam jdete, chodíte po něčích kostech a je dobré to mít na paměti. Stručně řečeno byla dynamika následující: Němci s Ukrajinci nejdřív povraždili místní Židy, aby poté Němci a Sověti začali (každý zvlášť, z různých důvodů) vraždit Ukrajince, Ukrajinci Poláky a Poláci poté v odvetě Ukrajince. Mluvím-li o vraždění, mám na mysli civilní obyvatelstvo, od nemluvňat po staré lidi, zpravidla nahnané do kostela či synagogy a upálené uvnitř zaživa. Kolektivní paměť toho, co se stalo, je dodnes velmi živá, Volyň je plná příběhů, z nichž tuhne krev v žilách, ale pokud se člověk v tématu neorientuje opravdu dobře, měl by pouze poslouchat s tím, že si pak doplní svědectví zase od lidí z jiných stran barikády. Historická paměť je mezi místními dost selektivní a funguje zpravidla stylem „pamatujeme si dobře, co se stalo našim, ale ne tak úplně to, co jsme provedli jiným“.
  • Vzhledem k výše uvedenému trpí dodnes Ukrajina velkou historickou schizofrenií, kterou v menším měřítku znají třeba i Slováci. Ukrajinci jsou, stejně jako Slováci, mladý národ (ve smyslu politického národa) a jako takový mají nedostatek vlastních historických hrdinů, mezi nimiž se to navíc hemží různými velmi pochybnými osobami, jako je například vůdce Ukrajinské povstalecké armády Stepan Bandera. Ačkoliv je to pro Poláky, stejně jako pro Čechy (oba národy považují za v zásadě samozřejmé, že mají více než tisíciletou historii plnou vlastních hrdinů), dost obtížná představa, když někam Ukrajinci umístí velkou sochu Bandery nebo po něm pojmenují ulici, případně někde vyvěsí červenočernou vlajku UPA, nedělají to kvůli tomu, že by se hlásili k zločinům, které UPA spáchala, ale jako výraz přihlášení se k té trošce vlastní historie a nezávislosti, kterou mají. Slovensko od podobného osudu zachraňuje odkaz Milana Rastislava Štefánika a Slovenského národního povstání, ale Ukrajinci pak už kromě spisovatelů a dalších umělců, jako byli třeba Ivan Franko nebo Taras Ševčenko, nikoho moc nemají. Je tedy potřeba brát tyhle věci trochu s rezervou.

 

Pomník padlým lidem z revoluce roku 2014 (na Ukrajině se nazývá jako Revoluce důstojnosti) poblíž Majdanu v Kyjevě.

 

  • Ukrajina je, nepočítáte-li Krym či okupovaná území na východě země, destinace bezpečná a není se čeho bát. Místní se vám budou snažit vyjít vstříc, jak jenom budou moct, protože o vaši přítomnost stojí. Jsou neuvěřitelně pohostinní; míra pohostinnosti Ukrajinců není daleko od pohostinnosti, díky níž jsou proslulí Íránci, až to Evropana občas onesmělí. Je to země naprosto standardně fungující, není potřeba se na cestu připravovat stylem „jedu do střední Asie nebo rovníkové Afriky“.
  • Nejsnáze se na Ukrajinu dostanete jakkoliv jinak, než vlastním autem. Není nebezpečné vlastní auto na Ukrajinu brát (riziko krádeže není nijak výrazně vyšší, než zde), ale fronty na hranicích jsou u motorových vozidel dost neúnosné. Je potřeba počítat s čekáním v řádu hodin, a třeba dvě hodiny čekání se považují vyloženě za úspěch. Takže pokud člověk nejede na delší dobu, má smysl zvolit alternativní způsob, jako je buď vlak z Košic či Miskolce do Mukačeva, pěší přechod hraničních přechodů Medyka (PL) – Mostyska (UA), Ubľa (SK) – Velykyj Bereznyj (UA) či Veľké Slemence (SK) – Mali Slemenci (UA). Pozor: mnohé silniční hraniční přechody nejsou určeny pro pěší. Dá se také levně letět letadlem, buď z Wrocławi či Katowic do Lvova, nebo z Prahy do Kyjeva či Oděsy. Občané EU nepotřebují na Ukrajinu ani víza, ani žádnou dodatečnou registraci na místě, stačí přijet, ukázat pas a je to. Pokud si skutečně na Ukrajinu svoje auto vezmete, nebude nijak výrazně vystupovat z řady. Aut s evropskými registračními značkami je tam plno a důvod je hlavně ten, že mnoho Ukrajinců na různých místech Evropy pracuje a posílá peníze domů. Tento fakt ovšem přispívá k tomu, že už tam zdaleka není tak levně, jak bývalo kdysi; cenová hladina je cca na 75-80 % české, pohonné hmoty třeba na většině pump už stojí kolem 29 Kč za litr.

 

Ukrajinské masové kuličky se zeleninovou přílohou.

 

Dávno jsou pryč doby, kdy se na Ukrajině nedalo „nic“ koupit a kdy se dalo jít do restaurace tak maximálně na boršč a varenyky (ukrajinské pirohy). Pokud jde o jídlo, je to doslova ráj; ve městech, obzvlášť v těch s turistickým ruchem, je k dispozici přehršel dobrých restaurací, bister a podobných míst, kde vaří místní i zahraniční kuchyni, kde se experimentuje, kde jsou mikropivovary s nejrůznějšími pivními speciály, a to za velmi dobré ceny. Oběd, tedy tři chody a pití, se pohybuje v průměrně dobré restauraci kolem 120 Kč. Platit se dá na většině míst bezkontaktní kartou, ale hotovost to samozřejmě chce vybrat. Pokud jde o hotovost, zemi stále ještě čeká zásadní reforma: bankovky a mince neodpovídají cenové hladině země. Jedna ukrajinská hřivna (ukrajinsky hryvnia) odpovídá cca 0,85 Kč a je to bankovka. Kopějky se už naštěstí prakticky nevyskytují, ale i tak je manipulace prakticky pouze s bankovkami poměrně zmatená. Centrální banka ale chystá v brzké době výměnu bankovek v hodnotě 1, 2 a 5 UAH za mince a vystavení nové bankovky v hodnotě 1000 UAH, což by mělo pomoct.

 

Pro děti (na obrázku náš Patrick) je na Majdanu největší atrakcí množství fontán, v nichž se dá brodit a koupat.

 

Korupce je sice na Ukrajině stále ještě dost, ale jako turista se s ní nepotkáte, nemáte totiž kde. Korupce se týká zejména veřejného zdravotnictví a úřadů všeho druhu, od nichž místní potřebují nějaké potvrzení či povolení, ale podařilo se ji celkem úspěšně vymést z policie, což je v podstatě jediná veřejná instituce, s níž má turista něco společného. Udělalo se to tak, že se vedle někdejší milice založila nová policie, na zelené louce, s novou strukturou, novými lidmi, a policie chvíli koexistovala rovnoběžně s milicí, než měla dost policistů na to, aby ji nahradila. Protože je i – na ukrajinské poměry – slušně platí, dostali nová auta, nové uniformy a jiné vybavení, má povolání policisty i jistou prestiž, která sama o sobě korupci brání. Neplatí tedy dávné historky o úplatných policistech na kontrolních stanovištích nebo hraničních přechodech.

 

Památník sedmdesáti let NATO na Evropském náměstí v Kyjevě (kousek od Majdanu).

 

Kontrolní stanoviště na silnicích ovšem stále ještě jsou, ale provádějí se tam namátkové kontroly při 50 km/h, respektive zastavují se jen „podezřelá“ auta; asi kilometr před nimi jsou kamery, co čtou registrační značky a policisté si tak zastaví jen toho, koho potřebují. Důvod je ten, že je Ukrajina součástí evropské pohraniční politiky, o níž EU „doma“ nic moc neříká, ale která momentálně drží většinu běženců mimo evropské území. EU platí policistům na Ukrajině, v Bělorusku, v Turecku, Libyi, Nigeru, Maroku a několika dalších zemích za zadržování nelegálních běženců, jejich posílání zpět ještě předtím, než se dostanou na území EU.

 

Pohled na část Starého města.

 

Internet už na Ukrajině také znatelně pokročil. Ještě před rokem byla síť 4G jen v Kyjevě, Lvově a Oděse a 3G sítě jen ve středně velkých a větších městech; letos je s výjimkou opuštěného venkova daleko od větších silnic 3G/4G všude, kde člověk potřebuje. 4G ve městech nad 50 tisíc obyvatel je už víceméně standard, což při ceně 70 hřiven (60 Kč) za 4 GB dat potěší. Mobilní internet je na Ukrajině základ, protože spousta věcí funguje na QR kódy, které jsou všude možně – od tramvajových zastávek, kde není jízdní řád, jen QR kód, který vás dovede na stránku se zastávkovým jízdním řádem, přes turistické informace po nejrůznější služby. Celkově vzato je digitalizace mnoha věcí na Ukrajině dál, než u nás, protože bylo levnější udělat virtuální službu, než zavádět od různých služeb pobočky, tisknout papír, distribuovat ho a podobně.

 

Staré město v Kyjevě.

 

Ze služeb všeho druhu se prakticky vytratila taková ta sovětská arogance a hrubost; služby jsou na velmi dobré úrovni, prakticky také zmizelo – až na výjimky, které člověk vidí tak jednou za dva, tři dny – takové to velikášské chování typu „já mám peníze a kdo je víc“, které člověk právě zná třeba z Ruska. Rok od roka je vidět více ohleduplnosti mezi lidmi; třeba pouštění chodců na přechodech je sice méně časté, než u nás, ale vyskytuje se dost často na to, aby si ho člověk všiml.

 

Kostel a klášter sv. Michala v Kyjevě.

 

Co se mi na Ukrajině velice líbí je jejich charakter „start-upového“ národa, který ještě nemá spoustu věcí zavedených, a tak experimentuje a přichází na nejrůznější kreativní řešení, na které třeba v Evropě nebývá úplně chuť. Připomíná to silně naše devadesátá léta, kdy se může mluvit o všem a může se dělat cokoliv, co ostatním vyloženě neškodí. A hlavně: navzdory tomu, jak těžký život tam hodně lidí má, bez ohledu na to, kolik lidí je frustrovaných politikou, celková nálada, taková ta, co se nedá jen tak změřit na bázi volebních map, je rok od roka lepší. Není to tak dávno, co na ulici člověk viděl samé kyselé nebo ustarané obličeje – a už ani to tak není. Lidí, ze kterých vyzařuje pohoda, je na první pohled daleko víc než dřív. Neříkám, že je tam všechno v pořádku – spousta věcí není – ale hrozně rád se dívám na společnosti, které v sobě mají nějakou naději a zápal pro to, se svým životem něco udělat a nečekat na to, co udělají druzí.

 

Památník obětem ukrajinského hladomoru – genocidy spáchané Sovětským svazem mezi lety 1932-1933. Kvůli odbojnosti ukrajinských sedláků nechal Stalin Rudou armádou zkonfiskovat veškeré potraviny na Ukrajině a zavraždil tak během jediného roku miliony lidí (nejserióznější odhady se pohybují od 3,5 do 7,5 milionu mrtvých).

 

I pro nás je nesmírně důležité, že máme ve svém sousedství zemi, která je přátelská, civilizovaná a nám nakloněná; není pro Evropu nic horšího než být obleženou tvrzí, kde ze všech stran bude na našich hranicích číhat chaos nebo nebezpečí. Celou dobu dost reálně hrozí, že se to Ukrajině nepodaří a že je Rusko slupne jako malinu, jakmile k tomu jenom dostane příležitost, ale třeba se to také nestane. Ať to bude tak či tak, jeďte se tam podívat, stojí to za to.

 

Chlapci zpívají a hrají na ukrajinský národní nástroj – banduru – před nákupním centrem Globus pod Majdanem v Kyjevě.

Aktualizováno: 9.7.2019 — 09:00

46 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Tak prosím, dneska tady máme poněkud výbušné téma neb u někoho řádí oblíbené fejky. No nic,každému, co jeho jest.
    Andy nenapsal nic, co by nebyla pravda a je na každém, zda do takové destinace chce cestovat nebo ne.:-) Za mne,jela bych ráda znovu,protože mně ten pokrok a vývoj zajímá.Hodnotím ukrajinskou snahu o vylepšení situace a zavádění novot, i když stará generace remcá, zvláště ta stávající ruská, to se jim to žilo, dokud měli věrchušku. Osobně jsem byla unesena nedotčenou přírodou,nevytěženými lesy,protože jakmile někdo založí firmu s mechanizmy a chce dřevo vyvést, okrade ho místní mafie o všechno. Kapitál ze zahraničí, kteří Ukrajinci vozí domů a za něj vylepšují obydlí a staví penziony atd. je jen přínosem.Turistika zde bude mít budoucnost. I venkov se pozvolna mění, mně fascinovalo,když jsme tam byli v soukromí, jak každá chaloupka měla kravku a ta ráno poctivě stála u vrátek a čekala na pastevce, pak se připojila ke stádu a večer se ukázněně zastavila u svých vrátek a čekala až ji hospodyně pustí dovnitř,inteligentní tvorové. Všude ,kde jsme na Ukrajině byli, byla vidět hrdost na jejich samostatnost, všudypřítomné národní barvy a vzmáhající se oprava památek. Jela bych klidně znovu a užila si cvrkot ještě pravého venkova,nejsem žádný frňous, vydržím jak luxus :-) tak i skromný pobyt,ráda poznávám autentičnost v cizině, no ale pak zase pěkně domů :) Díky Andy!

  2. Já jsem byla na Ukrajině před měsícem služebně,což znamenalo cesty i na venkov kus od Kyjev. Byl to propadtný rozdíl, Kyjen se tváří jako Evropa a stále se rozvíjí, venkov mi připadal zapomenutý v čase. Už nikdy si nebudu stěžovat na stav českých silnic,protože jet ve vypůjčeném autě z letiště byl horor,v které díře necháme kolo. To nebyly cesty,jen soustava děr. Mluvili jsme na jednáních rusky. Ukrajinského obchodního zástupce jsem se opatrně zeptala,jestli jim to nevadí,ale prý proč by mělo. On mluvil i anglicky,ale lidi na farmách ne a ruština pro ně byla srozumitelnější. Takže rusky všude. Na veknově byla vidět jistá beznaděj a neochota cokoli měnit, i když byli viditelně v průšvibu a nevěděli,jak z něj ven. Ovšem centrum Kyjeva bylk krásné,to jo.

  3. Díky moc za zajímavý popis zážitků a postřehů.
    Měla jsem to štěstí poznat pár Ukrajinců a ač z různých profesí měli hodně společného – slušnost, pracovitost, chuť učit se nové věci, silný vztah k rodině a velké antipatie k Rusku.

    1. Taky jsem poznala pár Ukrajinců, konkrétně při rekonstrukci svého bytu. A to přesto, že jsem firmu výslovně žádala, že tu žádné Ukrajince nechci. Částečně česky uměl jen jeden z nich, který jim tak nějak šéfoval. Pracovitý byl, to ano, slušný nebyl vůbec, byl velmi drzý a neochotný, přestože jsem se k němu chovala standardně a slušně. Možná, že ti ostatní byli třeba příjemnější, co já vím. Práce, kterou odvedli, vypadala na první pohled sice celkem v pořádku, ale po pár letech je vidět, jak byla mizerná. V koupelně se houpe podlaha, čekám, kdy se propadne, malba po celém bytě se olupuje v celých velkých plátech, no, nebudu unavovat dalším výčtem. Taky jich tu bydlí blíže neurčený a celkem proměnlivý počet v domě. Jedna paní z nich je příjemná, usměvavá, hovorná. Ostatní jsou telata, která neumí ani pozdravit (ale ono je to dnes běžné i u Čechů, takže co se vlastně divím). Jsou ale naštěstí v klidu. Jinak jsou mi celkem volní. Ukrajinu v oblibě nemám, ale nijak to neřeším. Lidé jsou tam stejní jako všude jinde. Kdysi jsem navštívila Kyjev, ten se mi z hlediska architektonického líbil, na tom se jistě nic nezměnilo, ale jet už tam nikdy nehodlám.

      1. Bohužel to odpovídá úrovni staveb, které se staví i na Ukrajině. Taková horská chata na fotce vypadá skvěle a pak zjistíte, že tam jsou dřevěné podlahy a zdi jak z papíru a celková kvalita provedení strašná

        1. V Kyjevě jsem viděla 14 dní otevřený skleněný most. Místy byla podlaha ze skla,aby bylo vidět skrz. A po těch 14 dnech bylo to sklo popraskané a byl na něj zákaz vstupu… na druhou stranu nám Ukrajinci dělali na terase zednické práce a odvedli je výborně. U nás v líhnu Ukrajinci pracují. Někteří jsou pracovití a bezvadní,pomáhám jim s češtinou. A jiní jsou strašní… je to jen o lidech.

  4. Andreji, tak to bylo moc hezké počtení a díky, že jsi mne zase uvedl „do obrazu“, jako se už stalo mnohokrát. Na Ukrajinu už v životě nepojedu, ale s Ukrajinci se momentálně čtvrt roku setkávám každý den. Tvrdě pracují na obnově naší ulice, jsou to chlapíci milí, vstřícní a je vidět, že i jejich čeští kolegové s nimi vycházejí dobře. Jo a máš pravdu, řeč je to jiná, než ruština a dobře si rozumíme :) .

  5. Nám průvodčí řekla, že má 6000 hřiven měsíčně, ale má vyděláno z ČR. Ty ceny tam opravdu vzrostly. Dokonce Ukrajinci třeba drogerii vozí od nás. Co se jídla a služeb týče tak já zas mohu porovnat různé měsíce (únor,červenec, duben, květen) a v rámci sezóny se nabídka dost liší. V tom dubnu často třeba fakt mají mimo turistické destinace jen boršč a varenyky, ani ten šašlik mnohde nedělají. Je tam vidět ta snaha a zároveň ten kritický nedostatek. Pracovní síly, surovin, peněz. Takže se optimalizuje kde to jde, nedělá se jídlo co se v tuhle roční dobu nejí a nevyhazuje se. Naopak se nám pak stalo, že v celé Odesse večer došel kvas.

    A služby ve velkých městech dobrý, v menších to však je stále loterie, kdy se ty otrávené výrazy objeví. A speciální kategorie jsou taxikáři a dodávkáři, kteří za ty 3 roky co mohu pozorovat začínají chápat bohatství evropského člověka a ceny stále více navyšují. Navíc jsou mezi sebou často domluvení, tak vybrat jiného mnohdy nestačí. Doufám jen, že Uber ve Lvově přežije, ten je transparentní.

    1. Divokého východu jsem si užil dost za socíku, takže pokud jedu někam na východ, končím v Dunajskej Stredě. A pamatuji jeden vtip: Cestovka láká klienty sloganem: Jeďte na dovolenou na Ukrajinu, vaše auto už tam je! Jeden kolega dobrodruh tam jel v r. 2002 a vrátil se s tím, že díky různým úplatkům, které musel, jako řidič firemního osobního auta, (jel sice soukromě, ale služebním autem s logem na dveřích) porůznu zaplatit, ho týdenní výlet na Ukrajinu vyšel dráž, než 14 dní na Kanárech, protože policajti, když viděli logo světoznámé švédské firmy, se pilně snažili. Ono je tam velký rozdíl mezi městy, kde to vypadá jakžtakž civilizovaně a venkovem, zejména pak v horách na pomezí s Rumunskem a Běloruskem.

        1. No, já to rozhodně zkoušet nebudu, jednak je to na mne už trochu daleko a jednak opravdu necítím potřebu tam jet. Mám doma kocourka, který očekává, že když ráno odjedu, tak se večer vrátím a já jsem rád, že mne večer uvítá. Na Slovensko do termálek na týden ano, ale to je v rámci zachování zdraví a tělesné svěžesti, to musí kocourek do hotýlku, což se mu sice moc nelíbí, ale když si pak pro něj přijedu, nechce se mu domů. A Potěmkinovy vesnice opravdu nemusím, po tom, co jsem pracoval pět let na Slovensku od Bratislavy po Čiernou a viděl, jak to doopravdy funguje… Něco jiného vidí turista a něco jiného ten, kdo tam žije a pracuje; turista nemá šanci proniknout pod nablýskanou slupku.

          1. Má, pokud má místní kontakty, a to já mám. A říkám Vám – není to tak špatné, jak si myslíte, a to ani zdaleka. Připomínáte mi lidi, co mi před pěti lety říkali, jaká je v Praze bída, protože tam byli na výletě v roce 1982 a viděli, jak to vypadá.

            1. Jéžiš – kdo nechce, neuvěří, i kdyby to viděl na vlastní oči (rofl) . Myslím, že se zbytečně snažíš něco vysvětlovat ;)

            2. V r. 1982 nebyl v Praze ani jeden bezdomovec, všichni měli práci a běžný občan mohl bydlet i v Pařížské ulici, drogy byly prakticky neznámé a opečený buřt s hořčicí a Coca Colou stál na Václaváku bůra byl chutný. Dnes tam zůstal jediný stánek, prodávají tam Rusáci a za totéž, ale prakticky nejedlé, dáte 130 Kč a na bydlení v Pařížské může 80% obyvatel Prahy rovnou zapomenout. Mám pokračovat?

              1. Ygo, není co. Po r. 1989 prostě pár všehoschopných darebáků zbohatlo na úkor všech ostatních, to je celé.

              2. A když jsem byla malá, prodávali Míšu a Eskymo na suchém ledu a stály padesátník a korunu….. A koupali jsme se dvakrát týdně, tatínek musel do čtvrtého patra bez výtahu nanosit uhlí a roztopit kotel. A to jsem bydlela přímo nad Muzeem v centru Prahy…..

  6. Nebyla jsem na Ukrajině, jen sleduju dojmy lidí, kteří tam jezdí. Oni opravdu bojují za to, aby byli evropskou zemí, i když to mají s ruským medvědem v zádech strašně těžké. Moc doufám, že to zvládnou, ono je to důležité i pro nás.
    Pokud jde o ceny, nastavené na rodiny, jejichž členové (aspoň nějací) vydělávají v cizině… Chudáci ti, kdo nikoho takového nemají. Zároveň příležitost pro ty, kdo si najdou službu, kterou dokáží zaplatit nejen turisté. Protože to zároveň znamená obstojný výdělek, že kterého se už dá odlepit ode dna. Počítám, že základní sociální sítí je tam rodina…

    1. Je. Rodiny si hodně pomáhají a pomáhá kdo může, jak může; ti z venkova třeba mají zahrádky, ve kterých pěstují všechno možné a chovají zvířata, díky nimž ti ve městě mají trochu levnější život a ti z města zase můžou posílat peníze na venkov…

    2. On ten nefungující stát by byl dobrý v tom, že bez regulací může začít podnikat opravdu každý, kdo má ruce a nohy. Jenže do toho se stále vmíchává mafie. Jak mít volně, neregulovaně rostoucí stát bez mafie je těžká otázka

      1. Jakýkoli stát, ať už regulovaný, čili spořádaný, nebo neregulovaný, čili bordel, je bez mafie nemyslitelný, vždycky se najde někdo, kdo nějakou založí.

    3. Ruského medvěda bych se bál míň, než amerických jestřábů. Protože Amerika nemá přátele, ale své zájmy a běda každému, kdo jejich zájmy, které jsou silně kolonialistické, nerespektuje.

      1. A ruské zájmy snad kolonialistické nejsou? Navíc Vám sdělím sladké tajemství: v mezinárodní politice NEJSOU přátelství, jsou jen zájmy. A chcete-li mír, musíte se snažit, aby vaše zájmy byly v souladu se zájmy těch, co jsou okolo vás, případně to vyvažovat tak, aby u těch, jejichž zájmy jsou v rozporu s vašimi, existovaly bezpečnostní záruky.

        Přátelství mezi státy ad hoc je romantický nesmysl.

        1. To vím také, ale k tomu, co si mám o USA myslet mi stačí výrok krvavé Madlén, která prohlásila, že je nemorální, aby stát, jako Rusko měl tak obrovské surovinové bohatství a je nutné Rusko o ty suroviny připravit. USA už jsou na huntě a během krátké doby převezme jejich ekonomickou roli Čína. A pokud se Čína spojí s Ruskem a Indií, stanou se USA podřadnou zemí. Oni už melou z posledního, teď se chystají vypadnout z Afghánistánu, i když neradi, ale budou muset. S vojenskou základnou na Krymu mají také utrum, Kim posla Trumpa do háje,když na něm chtěl ukončení jaderného programu, Írán jim sestřelil ,,nesestřelitelný“ dron a Rusové mají k dispozici techniku, která umí americkou elektroniku zarušit natolik, že supermoderní křižník se stane kusem bezvládného železa! Takže Amíci by měli srazit kufry a necpat se tam, kde nejsou vítáni.

          1. Můžete poslat důkaz toho, že něco takového Madeleine Albright řekla, nebo je to jenom pomluva?

            1. Kdyby to neřekla, tak by to asi nikdo nevěděl, ostatně chování USA této doktríně přesně odpovídá. Mám známého ve vládě, takže se dostanu k informacím, které jsou pro ostatní tabu.

              1. Psal se rok 2007 a prezident Vladimir Putin opět zářil v další z pravidelných televizních besed s občany Ruské federace. Z publika tehdy povstal sedmdesátiletý mechanik Alexandr Sibert z Novosibirsku a požádal hlavu země o komentář k následujícímu tvrzení: bývalá šéfka americké diplomacie Madeleine Albrightová prohlásila, že Sibiř má příliš velké zásoby nerostného bohatství, aby je nespravedlivě ovládalo pouze Rusko. Co soudí prezident o touze Američanů po ruském vlastnictví?

                Zdroj: https://www.lidovky.cz/svet/odkud-vi-rusko-ze-ho-amerika-chce-znicit-tajni-okultiste-precetli-myslenky-albrightove.A150624_151523_ln_zahranici_msl

                „Vím, že někteří politici takové myšlenky v hlavě nosí,“ opáčil Putin. Vládce Kremlu ovšem neprodleně ubezpečil diváky, že Rusko si svůj majetek ochrání, a výše zmíněné tvrzení označil za „politickou erotiku“: „Tyhle ideje jsou cosi jako politická erotika. Někomu snad poskytují potěšení, ale jen stěží povedou k čemukoli dobrému.“ Přesto Putin nezapomněl podotknout, že si není vědom toho, že by Albrightová takový výrok kdy pronesla.

                1. Tak řekla to nebo neřekla? Nebo kde slyšel bývalou ministryni Alexandr Sibert, mechanik z Novosibirsku?! Přece si to nevymyslel ;) !

                    1. Á – já ho prve nečetla! Tak to jo, tak je to úplně jasný! Myslím, že je na čase, aby si pana Ratnikova půjčil i nás pan prezident, určitě by mu našel onen ztracený článek. A stačilo by se jenom podívat na fotku pana prezidenta (rofl)

  7. dovolím si nesouhlasit, co se týče dřívějšího jídla…dalo se jít na víc než na boršč a varenyky. Byl k dostání čeburek,šašlik, mlynci,holubci,kaša a syrniky….bylo toho mnohem víc… ;)

    1. Tak jasně, že se to sehnat dalo (2005), ale ne všude a často platilo, že kdyz si člověk chtěl skočit na jídlo do nějaké blízké hospody a najíst se rozumně rychle, víc než ten boršč a varenyky neměli. Aspoň takova byla moje zkušenost.

        1. Já jsem se tam, omylem, čili bez pasu a víza dostal v době, kdy to byl ještě Sovětský svaz a bylo to teda dobrodružství jak z praku. Sice jsem viděl jen kousek nádraží v Čopu, ale nedělám si iluze, že se tam od té doby něco podstatně změnilo, nejspíš jen uniformy pohraničníků.

          1. Tak nespekulujte a jeďte se tam podívat. Jezdím tam pravidelně od roku 2005 a ta změna už od té doby je obrovská.

            1. Děkuji, ale ani mne to nenapadne. Raději bych na Tahiti, ale na tak daleko do letadla nemůžu. Co bych viděl na Ukrajině? to, co tady v 89, nebo 90.

                1. Před nádražím v Čopu je krásná květinová ulice a pasažérske nádraží v Čopu je nádherná rakouskouherská stavba s luxusními čekárnami a salónky. To nádraží je úplně umělecké dílo

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD