Z DENÍKU MLADÉHO RODIČE: „Nikdy více“

Sousloví „nikdy více“ (hebrejsky לעולם לא עוד [le’olam lo od]) je, dalo by se říci, zakládajícím mottem Státu Izrael a rčením, které znají všechny židovské komunity na celém světě. Je to odhodlání nikdy více nedopustit hrůzy holocaustu, odhodlání si pamatovat, co se stalo, na věčné časy.

 

„Nikdy“ je silné slovo, a našinec ví jenom z historie dvacátého století moc dobře, že „věčné časy“ trvaly zhruba čtyřicet let“; a o pomíjivosti hrůz, které s umírajícími pamětníky začne odnášet čas, si Židé na celém světě nedělají iluze. Přesto jsou odhodlaní k tomu udělat maximum, aby pokus o systematické vyvraždění jednoho národa a zotročení národů jiných zůstal v živé paměti, která bodá v srdci, a proto varuje.

 

K tomuto účelu slouží zejména památník Jad Vašem v Jeruzalémě, který velmi dobrou formou ukazuje několik věcí: jak se to celé stalo, od počátků v podobě utiskování, dehumanizace či šílených konspiračních teorií, přes systémový antisemitismus a rasové zákony až po plynové komory. Památník rovněž pamatuje na všechny spravedlivé, kteří během holocaustu sami často nasazovali život, aby své židovské spoluobčany zachraňovali. Je tam také památník dětem, který vypadá jako potemnělé zrcadlové bludiště, v němž jsou čtena z reproduktorů jména, věk, původ a místo smrti zavražděných židovských dětí. Takže tak člověk může slyšet třeba „Sára, pět let, z Prahy. Zavražděna v Osvětimi.“

 

Pamětníci cestují po celém světě a o hrůzách holocaustu podávají svědectví, akademici systematicky bádají po tom, jaké procesy ve společnosti vedly k tomu, že se něco takového mohlo v tak civilizovaném národě, jako byli Němci, stát. Ale tu nejdůležitější práci dělají rodiče.

 

Už od tří let seznamují své děti se zlem, a snaží se přístupnou formou úměrnou věku dětem vysvětlovat, co tehdy nacisté spáchali. Pro Evropana, nebo hlavně Američana to zní děsivě: vždyť děti musejí z něčeho takového být traumatizované. Ale není tomu tak – jednak není tak dávno, co se hororové pohádky četly dětem před spaním i u nás, a hlavně takhle malé děti se na ty věci dívají, abych tak řekl, „technicky“, nevidí za tím zpravidla tu hrůzu, kterou si uvědomí až v pozdějším věku. Ta největší přidaná hodnota ale spočívá v něčem jiném; v tom, že dítě vyrůstá s tím, že na světě existuje čiré, iracionální zlo, které může být konáno na nevinných lidech.

 

To je důležité poznání. Naše civilizace je až postavena na ideji, že jsme pány svého osudu do té míry, že stane-li se nám něco špatného, museli jsme udělat něco, čím jsme zlo na sebe přivolali. To si před holocaustem mysleli i Židé; to byl ostatně hlavní důvod, proč jich z ghett a transportů utíkalo méně, než by bylo technicky možné. Zkrátka až do poslední chvíle nevěřili, že by je někdo mohl tak nenávidět a tak odlidštit jen pro to, kým byli, aby došlo k tomu, k čemu došlo. A ti, kdo to přežili, si přesně toto ponaučení odnesli.

 

Na svět se docela jinak dívá člověk, který si je absolutního zla vědom, než ten, kdo si myslí, že zlo potřebuje důvod k tomu, aby se projevilo; a začíná to právě u těch dětí. Vždyť kolik jen dětí u nás je dlouhodobou obětí šikany právě proto, že nedokážou zpracovat fakt, že jim někdo ubližuje jen proto, že „může“; kolik dětí hledá chybu v sobě a má pocit, že si to zlo muselo něčím „zasloužit“. Vědomí, odmala zakořeněné, že zlo si nic zdůvodňovat nemusí, ale že se zlem je potřeba bojovat, je hlavním poselstvím hesla „nikdy více“.

 

Nebudu zakrývat, že jsem se – navzdory občasným projevům nesouhlasu ve svém okolí – touto cestou coby rodič vydal také. Je to důvod, proč jsem zhruba v době, kdy byly Patrickovi tři, mu začal v Praze ukazovat různá místa a vyprávět mu příběhy; o Janu Masarykovi, o lidech, které mučila StB v Bartolomějské, o hrdinech operace Anthropoid, o děrách ve fasádě Národního muzea, o Lidicích a Ležákách, o Terezíně i odvážných lidech, kteří prchali přes Železnou oponu. Zlehka, postupně, občas s doprovodným obrazovým materiálem (třeba tanky v ulicích Prahy v roce 1968).

 

Patrick dostal od babičky s dědou zhruba v tomto věku knížku Petra Síse „Zeď“, která popisuje obrázky a vyprávěním autobiografický příběh malého kluka, který se narodil krátce po komunistickém puči. Je skvěle udělaná a Patrick si v ní rád čte, když teď umí číst. Je to takový kamínek do mozaiky našeho „nikdy více“.

 

Děti jsou chytřejší, než si kolikrát myslíme; nechybí jim schopnost chápat věci, ale znalost toho, jak co bylo a je, jak co fungovalo a funguje. Ony nevědí hodně toho, co my víme, ale snaží si logicky doplnit díry v poznání, které mají. A děti, s nimiž se o tom nemluví, si díry vyplní fantazií, která je obrazotvornější, než naše dospělá, takže znají-li pouze střípky toho zlého, budou se o to víc bát.

 

Za dobu, co s Patrickem takové věci řeším, jsem si nevšiml, že by ho poznání zraňovalo; dokud se ptá „A proč to takhle bylo, tatínku?“ a dokud mu logicky odpovídám, nebojí se. Získal vůči zlu opatrný respekt – tuší, čeho je schopno. A to je právě ten základ, který bychom podle mě měli mít, abychom si při pohledu na hrůzy, jimiž naše země prošla, mohli říct: „nikdy více“.

 

Foto: ČTK

Aktualizováno: 27.6.2019 — 06:50

38 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ono to někdy dětem dojde, co je ZLO jenom z malého vyprávění. Se mnou nejvíc otřáslo, když mi děda vyprávěl to, s čím se nikdy nesmířil a nikdy to nedokázal Němcům odpustit. On, jako zástupce náčelníka stanice Třebíč, musel dát volno vlaku s Třebíčskými židy, který je odvážel. V tom vlaku byl také jeho nejlepší kamarád s celou rodinou. Okamžitě zanechal aktivní služby a přešel na podstatně méně placenou funkci náčelníka skladů.

    1. Jindřichu, to je síla… Nedivím se mu, vůbec ne. A to jsou příběhy, které se musejí opakovat těm mladým, kteří si to prostě neumějí představit a reálnější je pro ně Hra o trůny…

  2. Andy, díky za článek. Přiměřené dávkování informací o tom, že zlo na světě je, že je potřeba se před ním mít na pozoru, je nutné. Stejně jako nezapírat dětem, že existuje nemoc, smrt, smutek – stejně se s tím potkají a pokud to nebudou mít díky zodpovědným rodičům nějak zpracované předem, bude setkání s tím ještě drsnější.

    1. Tím se tak nějak řídím a je to jeden z hlavních důvodů, proč to dělám. Jistě, nejsou všechny děti stejné, a uvidíme, jak to půjde s Katkou. Ale Patrickovi to problém nedělá, není na něm vidět, že by kvůli tomu nespal nebo měl nějaké jiné potíže; zpracovává to otázkami, které klade a na něž mu trpělivě odpovídám.

  3. Andy, souhlasím s Tebou. Lidé mají velmi krátkou paměť a když se toto „zapomínání“ spojí se současnou chamtivostí s arogancí, výsledkem je třeba v Brně schválení zbourání velké části věznice na Cejlu. Jenom zkráceně, věznění tam byli ve dvacátém století, Židé, odboj proti nacistům, proti komunistům. -Nikdy více!- zřejmě autorům nového projektu nic neříká.
    A co se týká dětí? Můj tatínek mi od určitého věku snad 8 let vyprávěl vše jak to bylo podle pravdy, ne to co nás učili v dějepise ve škole. Do dnešního dne s nadsázkou tvrdím, že jsem měla schizofrení výchovu :P . Ale vůbec mi to neublížilo, snad mám vybudovaný větší smysl pro spravedlnost což mi v poslední době dost ubližuje, nedokážu se v klidu přenášet nad shovadilostmi ve společnosti, rozčiluji se. Narozdíl od mých spoluobčanů, kterým je buď všechno jedno, nebo skloní hlavu a dělají, že se nic neděje.

  4. Dětský mozek je jako houba, je schopný nasát obrovské množství informací. My si s dětmi také hodně povídáme, o čemkoliv, co je zajímá nebo na co příležitostně narazíme. Vzpomínám si, jak holky po účasti na shromáždění k připomínce roku 68, když zjistily, že jsem pamětník těchto událostí, se zájmem naslouchaly a vyptávaly se, i staré fotky s tanky v ulicích jsem k tomu vyhrabošila. Ale to jsem trochu odbočila.
    Rozhodně je třeba dětem předávat historické zkušenosti, i ty nejhrůznější. Jen já bych měla obavu, jestli v tak útlém věku 3, 4, 5 let na ně není nakládáno příliš mnoho. Ale to si musí zvážit každý rodič, který zná svoje dítko nejlépe, a tudíž ví, jakou formu zvolit, do jaké hloubky může zajít a jestli ty informace budou pro dítě přínosné.

  5. Mám jedno jméno, které šířím, kdy mohu. Je so Soňa Wailerová (možná Weilerová – nejsem si na 100% jistá). Byla to spolužačka mé mámy. Bohužel byla židovského původu. Později přestala chodit do školy. Máma ale chodívala do školy okolo jejich vilky. Soňa stávala u branky a dívala se, jak její spolužáci jdou do školy. Máma se u ní zastavila a ptala se, proč do školy nechodí. Na to Soňa odpověděla, že ONI nesmí. A její tatínek prý k tomu řekl, že je nenechají ani dýchat….. Mnohem později jsem v Pinkasově synagoze nalezla jména celé její rodiny, bohužel včetně Soni. Bylo jí 13 let, když zemřela. Máma měla více spolužáků židovského původu, ale Soňa se jí vryla do paměti a nakonec i mně. Tak prosím, občas si vzpomeňte na malou Soňu, která musela umřít ve 13 letech kvůli zhůvěřilé ideologii, kvůli lidem, kteří se s touto strašnou ideologií ztotožnili a aktivně se všeho účastnili Bohužel pro Soňu už nic jiného udělat nemohu. Máma má krásnou rodinu a ze Soni nezbylo vůbec nic.

    1. Ještě bych dodala, že zacházení nacistů s Židy mi připomíná takové to pomalé vaření žáby, která nevyskočí včas zohřívající se vody. Určitě to znáte. Na začátku Židům zakázali vykonávat různá zaměstnání, později jim obstavili účty, pak postupně museli odevzdávat šperky, kožichy, rádia (netvrdím, že v tomto pořadí, to bych si umnsela vzít něco k ruce), nakonec i domácí zvířata, což byla jasná kruťárna, jen aby je co nejvíce ponížili. Samozřejmě tu byl příkaz nosit žlutou hvězdu. Až později začaly transporty – nejdříve chaoticky (to se ještě někteří vrátili), po konferenci ve Vansee v lednu 1942 to ale nabralo obrátky a jasný řád. Nejdříve do Terezína, pak na východ… Prostě z blbýchpodmínek do ještě horších a horších, až to nakonec skončilo v plynové komoře..

      Ale právě kvůli té postupnosti spousta lidí nedokázala uvěřit, že je chtějí zabít opravdu všechny. Koneckonců ale několik povstání bylo – povstání ve Varšavském ghettu nebo v Treblince, možná i jinde. Opět bych si to musela lépe nastudovat a nepsat to jen do diskuze. Ale tam už ti lidé pochopili, že když něco neudělají, tak je Němci stejně zabijí. Dokud si mysleli, že mají nějakou naději, většinou se podvolili. Ale co koneckonců měly dělat mámy s dětmi nebo tátové od rodin…. Nicméně je nutné tyto události neustále připomínat, připomínat a připomínat.

      1. Právě. A takových příběhů je šest milionů… To je na tom to nejhorší, že to není statistika, za každým jedním nacisty zavražděným člověkem byl jeden lidský osud. Na to se nesmí nikdy zapomenout.

        1. Kdyby každý, kdo alespoň jeden příběh zná, ho šířil, tak by každé to jméno žilo dal. Samozřejmě vím, že ta jména se čtou, v Pinkasove synagoze neustále, ale chybí tam ten konkrétní osud, jejich názory, pocity, strach… I proto o malé Soňe mluvím, kdykoli je příležitost. Prostě ten příběh posílám dál do světa, nic jiného už po ní není.

  6. Stejne jako Matylda jsem byla poucena, ze ze me po shozeni atomove bomby zbyde jen a jen flek na zdi. A jistotu jsem pak nabyla po precteni povidky Srpen 2026 od Raye Bradburyho, ktera byla ve skolni citance. Jako dite jsem si proto „prala“, aby to spadlo primo na nas a jeste k tomu v noci, abychom to meli proste rychle a bez stresu za sebou :)). Ze bych z toho byla nejak smutna nebo vynervovana, si nepamatuji.
    Sdelovat detem smutnou pravdu se mi darilo do te doby, nez nastoupily do skoly. Tam rychle pochytily, ze o valce se nikdy nikdy nikdy nemluvi! Bohuzel. Da hodne prace a spoustu trpelivosti se k diskuzi na tema smrt, valka a nestesi vubec dostat a hlavne pak na chvili u tematu zustat.
    Kazdy vychovava dle sveho presvedceni a moznosti. Patrik spatne a smutne zpravy zpracovat umi, coz je chvalihodne. Ja bych se takovou primou, drsnou cestou nevydala. Uvidime, jakou zkusenost udela Andy s dcerkou. Drzim palce.

    1. Jo, jo atomová bomba. To jsme měli oblíbeného učitele občanské nauky. Jednou v 8. třídě nám promítl záběry z výbuchu atomové bomby. Poté, co nám bylo opravdu jasné, že tohle se přežít nedá (tedy už jsme to brali i dříve), tak řekl, že atomová válka mezi SSSR a usa by trvala 3 týdny vyhrál by ji SSSR. My na něho koukali jak blumy. Dodnes nevím, zda to myslel vážně nebo to musel říkat a nebo zda chtěl, abychom pochopili, že to je blbost, že tohle nejde vyhrát.

  7. Když jsem ještě dělala průvodce, už je to dlouho, měla jsem jednou na starost partičku italské mládeže. Byli fajn, veselí, plní elánu. V programu jsme měli jeden takový „drsný“ den – nejdříve návštěvu židovského hřbitova, to bylo ještě dobré. Ale následovala výstava kreseb a zápisků dětí z terezínského ghetta a odpoledne pak sice z jiného soudku, ale ze stejné doby – návštěva v Lidicích. Byli úplně u vytržení, bylo vidět, že do té doby neměli asi skoro žádnou představu, co se tady (tím myslím v Evropě) před pár desítkami let dělo. Byli z toho tak perplex, že přestali skoro mluvit, večer zalezli do hotelu a ani nechtěli nikam jít. Druhý den už byli OK. Trochu léčba šokem, ale snad alespoň některé z nich pohnula k tomu, aby se zajímali o to, co bylo. Možná pak zažili ještě jedno nepěkné překvapení, když zjistili, že zrovna jejich národ byl nezanedbatelným inspirátorem celé té věci. Až mi jich ten den bylo trochu líto.

    1. Zvláště u italských dětí je toto potřeba. V Itálii dodnes někteří s láskou vzpomínají na Mussoliniho. Sama jsem byla svědkem, že i mladí lidé mi říkali, že Mussolini byl fajn. Ale je pravda, že tam to, dokud Mussolini byl u moci, nikdy nezašlo až do těch strašných konců jako v nacisty ovládaných zemích. To až s německou okupací se tam opravdu začaly dít velké zrůdnosti. Navíc Italové se více učí o Starém Římu…. A nedělám si iluze, kolik toho vědí naše děti když se k moderním dějinám přes ty pravěky, Řecko, Řím, středověk ani pořádně nedostanou.

  8. Já se musím přiznat, že takto jsem se na výchovu svých dětí nějak nekoukala. Procházeli oba skautskou výchovou, Kubovi bylo pět, když jsme začali znovu po letech, Kačka byla dvouletá. U malých dětí se asi tolik nedebatovalo, ale u těch větších, tam to bylo jiné. Dlouhé večery jsme na vodě trávili u ohně, mluvili jsme o všem možném, na výpravách celé večery, různá témata, cokoli je trápilo, přežvýkali jsme v plénu. Cíleně také, ale spíše jsem je nechávala samotné se ptát a tak.

    1. Inko, v podobném duchu jsem vychovávala syna. Tlačit mu do hlavy už v takto nízkém věku ty hrůzy? Až byl větší, tak se ptal, vysvětlili jsme mu, co chtěl. Je to Andyho volba, ale myslím si, že děti připraví o kus šťastného dětství. Pamatuju si, že když jsme četli nějakou strašidelnou pohádku, tak synek neměl moc klidné spaní a stejně si tak myslím, že i malému Patrikovi se moc lehko nespí, když absolvuje návštěvu nějakého „zlého“ místa.

      1. Ivo, já se toho bála taky, ale Patrik to skutečně zvládá – možná i proto, že mu Andy odmala pravdivě odpovídá na cokoliv, byť úměrně jeho věku. Navíc on se na ty věci opravdu ptá. Jak ho nijak zvlášť nezajímá příroda (stačí mu, že je:)), tak ho zajímá lidská společnost.
        S Kačenkou to může být jiné, ale věřím, že Andy si najde tu správnou cestu. neustále s dětmi mluví a rozumí jim.

        1. Dede, do hlavy mu nikdo nevidí… A s přírodou – bydlí ve městě, dovolené s rodiči se asi odehrávají také „v civilizaci“, kdy a kde si má ten vztah budovat?

          1. Do přírody se dostaneme hodně často, to je jedna věc – a první tři roky vyrůstal v Norsku, kde bylo přírody habaděj, přesto ho nikdy moc nezajímala.

            A ačkoliv mu do hlavy nikdo nevidí, myslím, že mohu celkem zodpovědně říct, že se to na něm negativně nepodepisuje, protože dávám velmi velký pozor na to, co a jak říkám.

            A jak jsem už psal výše: děti jsou mnohem chytřejší a schopnější, než si mnoho dospělých myslí.

          2. Nicméně si myslím, že děti mají právo vědět co je ZLO,protože v dnešní době přístupných informací jsou již v raném věku bombardováni vším možným, také většinou navštěvují školky a kolektivy dětí,kde nemusí být vše v pořádku a s tím se musíme popasovat.
            Pokud si vzpomínám, že pokud jde o přírodu, byla mi v dětství fuk,jen jsem ji užívala s kamarády ke hrám. To uvědomění si potřeby přírody přišlo až mnohem později.

  9. Já jsem informace tohoto druhu dostávala ve škole od druhé třídy formou drsného strašení, kdy na nás jako první vybalili koncentrační tábory a atomovku, kdy nám řekli, že až sem spadne, zbyde z nás jen stín na zdi. Musím říct, že jsme se několik let strašlivě bála, že se ráno neprobudím, že ze mě bude jen stín. Takže pokud se to dětem podává rozumně, asi to dokážou zpracovat. V mém případě o tento způsob nešlo a škody byly velké. Patrikovi závidím, že jeho otec vysvětluje s rozumem.

    1. Vidíš, a mě se tyhle řeči nedotkly, i když jinak jsem byla hrozná cíťa:)) Jenže to patřilo do ranku informací, kde vedla moje podvojná výchova (nevěř jim, bylo to jinak, ale s nikým o tom nemluv) a tak jsem nevěřila nic – ani ty stíny.
      Ovšem odmítla jsem kdysi přečíst Mladou gardu a rodiče mi na to téma museli napsat omluvenku:))) Prošlo mi to, protože se obecně vědělo, že jinak čtu pořád, tak se to nebralo jako lenost. Místo toho jsem četla tuším Žil jsem na Čukotce nebo jak se to jmenovalo…

    2. Nojo, ale až sem spadne, tak z nás v nejlepším případě skutečně zbyde jen ten stín na zdi. Bylo to vyzkoušeno v praxi a z většiny postižených nezbyl ani ten stín.

    1. Ano !
      Jen uvedu jeden praktický příklad ze života. Tady ve vísce, moji mladí sousedi měli problém se syny při začínající pubertě těchto nezletilců. Projevovalo se to tím, že se hoši začali nezdravě zajímat o symboly jako jsou hákové kříže a pod.,nevěřili rodičům. Po rodinné poradě jim byl zakoupen zájezd do Osvětimi. Přijeli oba vyléčeni a to navždy.

      1. Jinak expozice v podobném stylu, jako je v Jad Vašem, ale menší, je ve vile ve Wannsee, kde nacisté vyvraždění evropských Židů naplánovali. Je to tam velmi přesně popsáno a ukázáno, a není to od nás daleko.

  10. Je těžké takhle vychovávat děti – ani ne pro ty děti, je pravda, že do určitého věku skutečně berou zlé věci „technicky“ (pokud je rodiče cíleně nestraší), ale pro ty rodiče. Aspoň pro mě to není snadné, ale naštěstí existují otcové, kteří obvykle mají trochu jiný odstup :)
    A že je to potřeba, tak to fakt je! A není třeba ani sledovat současný opětovný nárůst antisemitismu, vědět o zlu člověk potřebuje a řekněme si upřímně, že taková Červená karkulka a její lidožravý vlk toho dnes moc nezachrání. Navíc děti mají a budou mít přístup k informacím, řekla bych, že obvykle větší, než jaký by jejich rodiče potěšil, takže výchova v růžových obláčcích stejně neobstojí.
    A můžu potvrdit, že Patrikovi tento styl výchovy neubližuje, ani mu nebere dětské okouzlení a fantazii. Prostě to bere na vědomí stejně, jako třeba fakt, že na silnicích se stávají nehody a když člověk poruší předpisy, zaplatí pokutu.

  11. Tak jako Patrik dostal Zeď, já dostala trilogii Elišky Horelové…až později mi mamka řekla, že je to i její příběh.. https://cs.wikipedia.org/wiki/Eli%C5%A1ka_Horelov%C3%A1 a tak ve mě probudila zájem o historii a následně i to moje splácení dluhu za všechny ty životy, které byly ukončeny jménem zla, abychom my, žili v míru…a protože všichni vědí, jaké to je s lidskou pamětí, je třeba připomínat, je přeba číst ta jména…aby se nezapomnělo…abychom nejen my, ale i ti po nás, říkali – Nikdy více!
    Když ta jména mám čest číst a pronášet nahlas, vím, že bych byla schopná obětovat i ten svůj …

    1. Přesně tak. Proto je velmi záslužná činnost právě třeba veřejné čtení jmen obětí holocaustu, které se každý rok koná. Aby se na ně nezapomnělo.

      1. Patrik zřejmě zájem o historii a mezinárodní vztahy podělil po tatínkovi. Nevidím problém v tom kolik mu je let, jistě jsou informace vhodně “dávkovány” Jojo nepodceňujme malé děti :) V centrální části Prahy jsou v chodnících před domy umísťovány zlaté destičky se jménem bývalého obyvatele domu a s datem, jednak narození a pak úmrtí v některém z koncentračních táborů …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD