HOST DEDENÍKU – Baty: Srdce z pouti

Prý jsem pamětník. No bodejť, ročník 1939. Ale vlastně pamětník věcí, které procházely časem paralelně s bouřlivými ději a novým životním stylem první poloviny dvacátého století a jejich původ sahal až do idylických časů století devatenáctého a belle époque.

 

Jestlipak se dostaly i dál, než do doby, kdy mi byly čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět (a šmytec, velký třesk!). Co jste z nich potkali v dětství vy? Co třeba taková pouť?

U nás je na svátek Nejsvětější Trojice. Vždycky neděle, nejčastěji vedro a pořádná bouřka k večeru. Samozřejmě, že liturgická slavnost se odbývá i dnes, jako každý rok od dob Karla IV. Ale TEHDY, když nastrojená holčička dokráčela po mši kousek od kostela na prašné tržní náměstí se štěrkovou silnicí uprostřed, tak byly k vidění věci!!!

Kolotoče, houpačky, střelnice, boudy s opicemi na gumě, s „kočkama v pytlu “ za korunu (rolička kartonu v hedvábném papíru a uvniř třeba prstýnek!). A taky stánky s tureckým medem (jak ten Turek ve fezu fofrem sekal, až med lítal kolem) a s kamenně tvrdými, většinou nebalenými perníkovými srdcaty na mašli s nápisy i se zrcátky, malá, velká, větší, největší , šťastné majitelky a majitelé je nosili na krku. Boudička s obrovskými, jedovatě barevnými placatými lízátky (nehygienické, nikdy mi to nekoupili!).

 

 

A taky tam byl ten beznohý pán, co jezdil na vozíčku z prkýnkového čtverce s kočárkovými kolečky a odrážel se od země rukama, ve kterých držel miniaturní tesařské kozy. A dneska měl novou čepici a byl veselej.

A prkenná skládací aréna se stěnou smrti s černým jezdcem na motorce, to bylo vzrůšo, když se rozjel po rampě a až nabral švunk, kroužil po kolmé stěně! A strakaté papírové trumpety s barevnými střapci, frkací hadi s peříčkem a milované pucky – kouličky z barevného krepáku a staniolu na gumě. Ty byly za dvě kačky, opice ze zbytků kožešin a se sádrovou kebulí byly hodně drahé, aspoň za deset. A prstýnky a domácí nářadí a samonavlékač nití s výřečným trhovcem. A kremrole a špalky za žgraň a nevídaně červená a žlutá „sódovka“.

Rámusu všude plno, ale byl to rámus hudebně akustický, a hlavně vesele lidský. Ten největší řetízák měl přímo gramofon se zesilovačem a sestry Allanovy swingovaly z amplionu „Byla jedna holčičkááá v naší ulicííí“…  Tu a tam vrzal větší či menší flašinet, papouš vřeštěl a tahal planety. Do devětačtyřicátého a pak měla holčička utrum. Jaképak tmářské radovánky.

 

 

Ještě než jsem šla do školy, naučil mě tatínek zacházet s ruční osmičkovou kamerou Paillard. Mám těch svých  celuloidových pokusů plnou krabici.

Ale tenhle starý, poskakovací, poškrábaný, šumící, ale převelice barevný a převelice zvukový a čichací film jsem vám pustila rovnou z hlavy. Tak v těch svých pohledejte taky, aspoň momentky, a napište. A schválně, v kterém zemském hlavním městě stačilo vyjít jednu ulici do kopce a holčička, teď už v šatečkách poněkud ukoptěných, přešla tramvajové koleje a octla se mezi funkcionalistickými činžáky ambiciózního předměstí, které si jednou za rok vzpomnělo na svou minulost.

Ilustrační foto – zdroj: Česká televize

Dede: Děkuju moc Baty za barevnou vzpomínku z dob, které jsem nezažila :)

A tak se ptám: Kdo se také pamatuje na takové poutě? Na co nejradši vzpomínáte vy? :)

Aktualizováno: 18.6.2019 — 15:59

68 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Lidi moji, já vám strašně děkuju! Těch zážitků a vzpomínek a racionálních technických připomínek a informací, prostě jsme si vyrobili dedenickou pouťovou encyklopedii. No řekněte, kdo to má?!

  2. Jo poutě. Jako malá jsem je milovala.
    Jezdily jsme s maminkou každý rok na Domažlickou pouť. Kupovala mi tam na stánku, takové ty malé panenky. Byly různě oblečené.

    A pak si pamatuju, když mi bylo tak 8-9let, byla v Plzni u Prioru horská dráha. Na mé naléhání šla mami se mnou. Pamatuji se, jak se vozík řítil a já měla pocit, že musíme i s vozíkem zřítit dolů. Ale vždy včas uhnul a jel dále.

    Bohužel můj vnuk nemá poutě rád. Nechce chodit na atrakce. Tak ho nenutím.

  3. hnědá dřevěná koule a motorky – jízdy smrti…několik motorek v malé kouli,vůně benzinu a výfukových zplodin, zavázané oči jezdce, sličná postarší mejkapem oplácaná děva v síťovaných punčochách a kolem koule u průzorů samej chlap…i táta se každou pouť šel dívat…když to uvnitř burácelo a koule se chvěla, všichno mužští u průzorů se nahrbili,nasedli v duchu na imaginární motorky a jeli tu jízdu smrti s nimi…

  4. Milá Baty, krásné vzpomínky! V mém rodném městě obnovili hodové zábavy a tedy i poutě až v poslední době avšak hodová mše ku cti příslušného svatého se konala každoročně. Za posledních 18 let ,co jsme z města ven,jsem si užila poutí do syta, všude kolem jsou skoro celé léto.Zrovna tento víkend je vedle v dědině, kolotoče jsou už na místě,světští ladí struny a známé odrhovačky se budou linout až k nám.Za mého mládí jsem si užila kolotočů na celý život neb jsme měli spolužáka Jéňu Flégla,který s rodinou kolotočářů žil a jezdil po světě a tento kamarád nás pouštěl zdarma na všechny atrakce,takže jsme trávily s kamarádkou na jejich stanovišti i celé prázdninové dny.Dnes k řetízkáči raději ani hlavu nezvedám ale k padesátinám(dnes již hodně vzdáleným) jsem si na Matějské pořídila jízdu,let, zavěšení?? na centifuze,ječela jsem jako všichni a dodnes na to nezapomněla! :-) Díky Tobě! Vzpomínky se zase vynořují a je to příjemné. :-) (h) Moc zdravím a mávám do Brna !!!

  5. Morava má fakt blizko k Slovensku.Narážam na YGU,ktorá písala oé hodoch.tak to bolo a je stále aj unás.Na výročie zasvätenia chrámu je od nepamäti slôávnosť hody/ v nedeľu/ v pondelok hodky a v utorok hódence./ medzitým sa všetko zje,vypije a chlapi aj vytriezvia.Je to veľká paráda.
    Na hodY som dostávala vždy nové šaty,ráno na sv.omšu do kostola/ bývala hrozne dlhá!!/,vyrušovali sme,kostolník tam pobehoval napomínal,chlapcov niekedy aj vyzauškoval,potom domov,parádne raňajky,veľkolepý obed,cigáni,ktorí prišli k obehu zahrať-dostali výslužku./ A dnes.drzí a vyhražajú diskimináciou,vtedy aj nám deťom vykali/A potom kolotoče.Tie boli úžasné,za korunku,veľký reťazák za dve,cukrová vata/ vždy som po nej blinkala/ turecký med,perníkové srdcia.tento zvyk trvá stále,len cigáni nevyhrávajú gazdom a ceny súvlastne také iste 1 a 2 lenže eu.
    Púte ,to bolo niečo iné,to sa chodilo pešo do Nitry v auguste na Veľkú Matku Božiu,alebo na Studničku/ pri Podhájskej/ a k iným svätým.Vpredu miništranti so zástavami,.modleník a predspevák a decká a celá dedina.Čo predspevák predspieval,zbor zopakoval,Údajne pri jednej púti nezmeniac melodiu upozornil spevom: dajté pozor,je tú jamá a zbor to zopakoval.
    A ešte hody boli v podstate dvojaké:jedným tie boli v lete-im sa hovorilo hladové,šalátové,ešte nebol hyd vykrmený a tie druhé boli na jeseň-samé husi a kačice .
    Ach Baty,tiež blahoželám k jubileu a dakujem,budem mať čo hovoriť brnenským deťom počas dovolernky.Teraz ma napadlo,aj ke´d som z čisto slovenskej rodiny,mačku vo vreci sme volali mačkiažák-z maďarčiny.Výhrvy boli úžasné.prstienok so skličkom,živačka pedro,zrkadielko.. Skúste to dať terajším deťom.A koniec,.Ale chce sa mi písať ..

    1. Verenko a Maričko díky za vzpomínky a přáníčko – teprve mě to čeká, jsme prázdninoví narozenináři s Gottem,Pilarkou a George Švehlou.
      Verenko ano, i tady pouť znamená kromě té výroční slávy i pěší cestu, od nás se chodilo s takovou parádou dvanáct kilometrů do kopců nad město na Vranov, na zářijové mariánské svátky. No, a u nás se pravívalo o tom, že procesí zopakovalo popředzpěvákovi „pote fšeci tóto cestó co te velké hřibke rostó“.

      1. Baty, taky gratuluji k narozkám a hlásím se do klubu prázdninových narozeninářů. Mám je jen dva dny před Gottem (rofl)

    2. Verenko – od nás se na púť chodilo na Slovensko, do Šaštína – však jsem si tu dálku připomněla tehdy, když moje neteř v šaštínské bazilice měla nádhernou svatbu!

    3. Skúste to dať terajším deťom – zrovna včera jsem něco takového udělala :) Víla (16) byla na očkování proti klíšťovce. Večer jsem za ní přišla a říkám: „Zapomněla jsem ti dát odměnu za očkování!“ Víle se rozsvítily oči, jako by jí bylo pět. Dostala figurku Šmoulinky, kterou jsem ten den našla na zastávce tramvaje. A dobrý :)

      A slovo „vyzauškovať“ je krásné. Musím se dětí zeptat, jestli ho rozluští.

  6. Díky všem za krásné vzpomínky a milé komentáře. Omlouvám se za překlepy, mávám na všechny strany a plně souhlasím s názorem, že houpačky byly nejlepší, zvlášť, když se rozlítaly tak, až v nejvyšším bodě drncly závěsnými tyčemi o nosné břevno a dostaly ještě větší švunk dolů a nahoru. V podstatě náramná příprava na život, co byl před námi, nemyslíte?

    1. Zcela určitě. A některé ,,lepší“ houpačky se daly rozhoupat tak, že se točily dokola, ale to už bylo jen pro zkušené a silné s dobrými útrobami.

      1. Ty se musely rozhoupat tak mohutně, aby tou horní úvratí rychle proletěly, hlavně se tam nesměly na chvíli zastavit, to by právě posádka vypadla. Někteří zkušení borci to tam provozovali a je s podivem, že jsem nikdy neslyšela, že by se někomu něco stalo.

          1. Jo, Ivo, ty byly nějaké extra konstrukce, protože obyč pro dítka měly nahoře kontinuální břevno a nebylo jak proletět.

          2. No je to možné. Já byla malá holčička, a tak jsem nebyla nějak přesně schopná určit věk těch houpajících se, jen jsem samozřejmě poznala, že jsou mnohem starší než já. Jestli byli nějak připoutaní, to nevím – není tu někdo, kdo to provozoval? Možná nějak ano, ale určitě nemohli být nějak napevno přikurtovaní, protože k tomu, aby tu lodičku tak mohutně rozhoupali, museli mít celkem volný pohyb, pevně připoutaní vsedě k sedátku by s tím moc nesvedli.
            Tenkrát se provozovaly všelijaké věci, z kterých by dnes bezpečáci měli infarkt a provozovatelé by byli asi permanentně před soudem. Pamatujete si někdo třeba starou jednomístnou lanovku ve Špindlu ze Svatého Petra na Pláně? Obsluha vám hodila svázané lyže za záda do takového otevřeného háku (eventuelně jste si to tam hodili sami), vy jste naskočili na kovovou sedačku a jelo se. Abyste nespadli, drželi jste se prostě té tlusté svislé tyče, za kterou byla ta sedačka zavěšená na laně. Jela jsem tam snad tisíckrát a jak lehce se dalo spadnout, mi vlastně dochází až teď.

  7. Baty, krásné vzpomínky a gratuluji k letošnímu krásnému kulatému výročí (nevím, jestli předem, nebo se zpožděním :) )

    Početla jsem si v komentářích a také si zavzpomínala na Matějské v JulkyFuldy. Těšili jsme se na ni s bratrem každý rok. Jako dost malí jsme asi byli s rodiči, ale na to si nějak nevzpomínám, spíše na to, když už nás rodiče pustili jen sami dva. Kolik jsme s sebou mívali peněz už nevím, asi jsme si včas začali šetřit z kapesného, které nám tatínek dával a možná nám rodiče i něco přidali, abychom si užili. Strávili jsme na Matějské několik hodin, dokud nás to tam bavilo, nebo (a to asi spíš), než nám došly peníze. Zpětně si uvědomuji, jak při nás musel stát anděl Strážný, protože nevím, jestli by nám byli rodiče dovolili to nebezpečné houpání (spíše litany) a vylomeniny, co jsme dělali na lodičkách, které nás bavili nejvíc. Buď jsme každý měl jednu, nebo, a to častěji, jsme byli v dvojlodičce. Podřepy jsme ji vyhoupali kolikrát pomalu až do pravého úhlu a asi nás vůbec nenapadlo, kde bychom skončili, kdybychom vypadli. Tenkrát asi každý riskoval sám za sebe, dneska bychom asi byli povinni nějak se pojistit připoutáním. Nevzpomínám si, že by na nás někdo z obsluhy volal, ať se v houpání mírníme. Když se nám pak doma maminka ptala, jak jsme se tam měli, samozřejmě jsme naše houpání popsali tak, aby neutrpěla šok.

    Řetízkáče – hlavně ten velký – jsme také milovali, stejně jako lochnesku, která se tenkrát opravdu krásně vlnila, hlavně, když ze začátečního pomalejšího rozjíždění přišla hlavní rychlost. A to zklamání, když začala zpomalovat (stejně jako u řetízků). Ruské kolo bylo také moc bezva.Díky za připomenutí spirály smrti!

    Z pouťových dobrot si samozřejmě nejvíc pamatuji turecký med a vatu (člověk stál u toho bubnu a koukal se, jak se to růžové nic lepí na špejly a zvětšuje objem). Kousek toho medu jsme vždy donesli domů mamince jako „dárek z pouti“.

  8. Pamatuju Juldu Fuldu, jako hodně malá jsem jezdila na dřevěném tobogánu, hodili pode mně nějaký hadr, aby to klouzalo. Pak řetízák, houpačky, střelnice. Odjakživa mi přišly ty věci ve střelnici děsně kýčovité, takže jsem po nich ani netoužila (ale daly se tam později sehnat i třeba papírové bundy a různé věci ze západu a rovnou se to platilo, nemuselo se střílet) a sladkosti z pouti jsem sice ochutnala, ale nijak odvázaná jsem z toho nebyla, snad jen turecký med :)). Pamatuju dřevěnou zeměkouli a v ní jezdili chlapi na motorkách i vzhůru nohama. Strašně tam smrděly výfuky.
    Jako větší pamatuju modernější poutě, to už jsme říkali Fučíkárna. Legendární horskou dráhu, kam jsme chodili už jako středoškoláci po škole se svézt, stála tam pořád. Teď nám jí nechali radní rozebrat… V pubertálním věku mě lákaly všechny krkolomné atrakce, nebála jsem se vlézt na ty nejděsivější. Dnes už nechápu, jak jsem tam mohla vydržet. :)

      1. No, jéje, kousek želé s bílkovou pěnou a ten půllitříček s ouškem, to vypuklo někdy v padesátých letech, už muselo být na to nějaké to plexisklo, od třicátých let byly jenom různé odrůdy bakelitu a podobné umělé hmoty.

      2. to se dělá i te´d, nedávno to někdo přinesl na Beaver a hádej, ano,všichni jsme z té pěny měli odřené jazyky :-D

  9. Poutě, kolotoče, stánky jsem vždycky měla ráda a pořád ve mně probouzejí tu malou holku okouzlenou vším tím humbukem a pozlátkem kolem nich.
    Když jsem na hradeckých dožínkách posadila dvouletou vnučku do vláčku pro mrňata, její rodiče to sledovali s obavami – aby nevystoupila nebo tak něco, je přece ještě tak malinká! Dítě bylo poučeno, že pojede vláčkem a musí se držet, celou dobu se smálo a volnou rukou mávalo – a řvát začalo, když se zastavilo a mělo se vystupovat. :)
    Jsem si říkala – tak ta je po mně! (chuckle)
    Jo a tu opici na gumičce jsem jasně měla taky! Hezké téma, baty!

  10. U náS bývala pouť na Svatého Václava, a protože mám krátce před tímto svátkem narozky, všechny korunky které jsem dostala, jsem ušetřila právě na pouť. A s dvackou tam byl tehdy člověk boháč. Houpačky za korunu, lochneska taky, turecký med taky nestál moc, ten jsem si nesla i domů. Klobásky, bábinka s velkou díží plnou kvašáků a na to žužu, nebo dlouhého hada, cukrová vata to jistila na cestu domů. No někdy to nebyly veselé konce, ale byla to POUŤ!
    Tady bývá v srpnu posvícení s poutí, baví mě pozorovat ty atrakce, ale nevím, jestli bych se ještě nechala na nějakou zlákat.

    Jó, a na Matějské obří ruské kolo, bylo málo zájemců a tak nás nechávali trčet nahoře, jak pomalu lidi nastupovali, byla jsem tam s kamarádčiným maličkým synkem, strašně na to kolo chtěl, ale když jsme zůstali několikrát viset nahoře začal pomalu zelenat v obličeji. Honem jsem mu začala zpívat a gestikulovat, aby se nekoukal dolů, a po několika okruzích už jsem signalizovala obsluze, že musíme ven. Kolínka s mu chudákovi třásla ještě hodně dlouho, ale jinak to statečně vydržel.

  11. Jó pouť, to bylo. Jako malinká holčička s rodiči jsem je prožívala v 60. letech a pak už samostatně jako školačka a slečna v sedmdesátkách. S rodiči jsme chodili na matějskou do juldyfuldy, bydleli jsme v Holešovicích, měli jsme to jen kousek plošinovou tramvají. Vždycky jsem chtěla jít hned po zahájení a to ještě bývala kolikrát pěkná zima :D . V julděfuldě byly velké atrakce, velké přetáčecí houpačky, klece, hydraulické labutě, velké panoptikum hrůzy, narážecí autíčka a v dolním traktu stávala trvale horská dráha. A samozřejmě cukrová vata (jak krásně lepila!), měkký i tvrdý turecký med, pruhované roksové špalky, které se daly olízat do krásné špičky, velké trojbarevné žužu, voňavé mastné klobásy s řídkou hořčicí. Někdy jsme se šli podívat i do panoramatu bitvy u Lipan, i to pro mě byla atrakce.
    A když už jsem pak chodila do školy, tak se každý rok před koncem školního roku u nás na sídlišti na velké louce objevila pouť. Velký řetízkáč, malí řetízkáč pro prťata, houpačky, střelnice a v ní hlavně růže k krepového papíru nastříkané levnou voňavkou, ale i ty opice na gumičce s gypsovými hlavičkami tam byly. To byla krása! Pár dní do prázdnin, teplo a dlouhé dny, zrály třešně, kluci po nás pokukovali a my si tolik přály nějakou tu vystřelenou růži. A co jsme se s holkama najezdily na řetízkáči! Ještě před rozjezdem jsme si zatáčely sedačky tak, aby se s námi po rozjezdu točily i kolem své osy, zaplétaly jsme si je po dvojicích, při jízdě jsme se pokoušely chytat se za ruce (dnešní bezpečáky by zaručeně trefilo :D ), sukně nám vlály až do nebes a bylo to absolutní štěstí (h) .
    Pražáci, pamatujete starý koníkový kolotoč na Letné?
    A tuhle jistě znáte https://1url.cz/1MCfu .

    1. a Kolotoč Evičky\ Pilarové? No jasně, tu jsem zpívávala s ní a točila se dokola s rukama mírně rozpaženýma,vztyčenýma nad hlavou…..dík tapuz….

  12. Salvátorská pouť v Chrudimi, taktéž nazývaná Vokurková … v dávných dobách konaná na náměstí,potom odsunutá daleko za plynárnu až na Pumberky (chodilo se tam pěšo) a poté vrácená zase na náměstí… kde je můj grošák ze zvířátkového kolotoče? Kde je moje lodičková houpačka s červeně lemovaným okrajem? Kde jsou ty krepové růže na špejlích? Sladké pražené mandle a papoušek,co tahal štěstíčka? Kde jsou ti maličcí živí koníčkové,co chodili v ohrádce dokola kolem a já z nich nechtěla slézt? Jsou tam, kde je moje dětství…. Kde je dračí lochneska s házecími míči, houpací lochneska, řetízák a autíčka? Točivé klece a kolo štěstí s blikajícími žárovkami…kde je vyvolávač z rodiny Lagromových,co křičíval do megafonu – nááááhoru, nahoru,nááááhorůůůůů…kde je ta zmalovaná,prsatá paní,co házela očima a bokama po chlapech,a zvala je na „naše kačeři“ nebo na labutě ? Tam,kde moje puberta…. kam s epoděl starej Lagron, kterej si odskočil na Růžek na pivo a zapomněl nás na řetízáku víc jak hodinu?
    Už chápu,proč jsem se nedávno tak dojímala u dětského filmu Přijela k nám pouť…takové poutě už nejsou a nebudou…
    Děkuju Baty!!!!! (h)

    1. Jé, bás taky jednou zapomněli na řetízáku, na malém, co se ke všemu točil pomalu, takže od té doby s kolotoči utrum. Zatou houpajdy, ó jé!
      A klecové houpačky – to bylo pro velké kluky, kteří frajeřili před slečnama, ty je trumfovaly a široké sukně a tehdy supermoderní lokny jen lítaly.
      Pak jsem je potkala až v třiasedmdesátém na dovolené v Luhačovicích. Naprosto mě šokoval manžel, učenec a velkoměšťák, když v něm propukly prázdninové vysočinské klukoské pudy a roztočil klec tak, že tříletá dcéra vzdychala obdivem nad udatným tatínkem.

      1. Taky jsem to zažila, byli jsme tam celá partička večer, tak nám chtěl udělat radost a došel si na kafe. Když nás pak konečně zastavil, stihla jsem to akorát mezi maringotky. A od té doby řetízák ani náhodou. Mým královstím byla Lochneska.

    2. Taky jsem teď o víkendu koukala na Přijela k nám pouť. Odhodila jsem na chvíli těch pětačtyřicet let jako nic, žluťásku …

  13. Jednou byl můj malej syn u babičky na prázdninách a já na Slovensku na cestách, a narazila jsem kdesi
    na pouť. A tam, světe div se, ve střelnici na špejlích naprosto nedostatkovej angličák! No, na první pokus jsem to nedala, ty špejle byly čtyři, ale na druhej jo. Vystříleného angličáka zabalila a odeslala, aby dorazil Jakubovi k svátku. Chlapeček byl spokojenej, jen si pak stěžoval, že v autíčku něco rachtá. Nojo, ty tři broky, co šly napoprvé vedle. :D

    1. V rané době angličákové matku – ostrostřelkyni do zlata zafasovat!
      Poměry na trhu kromě bolševikova mudrování deformoval navíc i fakt, že je sbírala konexemi zvýhodněná špinavá konkurence kluků do sedmdesáti!

  14. A ještě musím takovou malou přihodičku, takové drobné rodinné stříbro, když už se tu mluví o hodech (rofl) .

    Jako všude jinde se u nás na hody pečou koláče – a při plácání toho pečiva se vedou řeči. „A mami, proč sis vlastně vzala taťku?“ … „Co jsem měla dělat, on sice furt dělal oči na Josefku (mamčina kamarádka), ale z hodů mě doprovodil domů, dal mně opicu na gumě a po rukách odešel až za Knápkovo(dům na rohu našeho řádku), tož sem si ho vzala!“ (rofl)

    Poznámka: ano, je to jedna z příhodiček naší rodiny, které se furt chystám sepsat, akorát na to eště nenazrál čas.

  15. Jo pouť… tak tam jsem taky nikdy nebyla. Ale! Ale u nás jsou hody, což je prakticky totéž , akorát že se to slaví tři dny a dozvuky za týden na hodkách. Ona to je původně oslava nějakého zemského patrona (většinou toho, kterému je zasvěcen kostel – u nás je to Sv. Jiljí a hody jsou poslední neděli, pondělí a úterý o prázdninách) a tyhle světské radovánky se k tomu nabalily.

    K nám jezdívali komediantské rodiny Novákových a Kučerových. Většinou to bylo pár střelnic, malý a velký řetízkáč (o ten bývala velká tlačenice a sedátka byla zamluvená až na dalších pět jízd (rofl), takže malá Yvetka většinou ostrouhala) a pak houpačky! Houpačky byly hitem mého života a když jsem na nich lítala nahoru a dolů (a modlila se, aby na mne komedoš zapomněl (chuckle) ), připadala jsem si jako ve stavu bez tíže, jako ptáček jarabáček a sklřivánci mi lítali v břuchu. A nich jsem probendila většinu ze svých dvaceti korun a hořce jsem nesla zdražení z jedné na dvě kačky! Považte – DVĚ KORUNY!! Jinak ještě musím vzpomenout na další atrakci – pravou lochnesku (ano, i s tou dračí hlavou!), která večer jezdívala i pozadu a se zhasnutýma lucernama!! To vypuklo náhlé erotično mezi místní mládeží. No, a když dojela aj kača (takoý kolotoč s kabinkama, které se roztáčely vlastní silou) a dokonce ruský kolo – tož to byly hody atrakcama nabitý!

    1. Tak ten článek má skrytý úmysl vyprovokovat Ygu, aby vzpomínka dostala ještě jednu fasetu, která je nezbytná.
      My jsme byli předměstí, nedávno předtím ještě samostatné město, a folklor byl na rozdíl od některých okolních vesnic už po smrti. Vzpomínka na něj se omezovala se na kyjovské a piešťanské kroje a pseudokrojový „svéráz“ (nehoráz jak říkala maminka), v četný, ba nesčetných průvodech té doby. Dechovka, kroje, vyfešákovaní civilové i maminky s kočárky, Sokoli a nazdááááár, to taky patří do časů mezi koncem války a velkým třeskem.
      No, a právě hody byly integrální součástí pouti v pravém slova smyslu. Církevní výroční slavnost, příjezd atrakcí a trhovců všeho druhu a místní folklórní tradice, tancování, návštěvy širokých rodin a samozřejmě naklidit, nalíčit podrovnávku, napucovat předzahrádkua a hlavně navařit a napéct, protože se pak baštilo, dokud se všechno nesnědlo. A pak byla pouť komplet.

      1. Baty!! (blush) To víš, že jsi vyprovokovala vzpomínky! Na sodovky ve sklepě, vypečené kačeny, kupované zákusky! (něco nevídaného), koláče s různýma dušama. Nové šaty! (Yvetka měla nové jen na hody, jinak nosila děděné). Tetička Celestýna (která jinak žila v Americe a vůbec to nebyla moja teta), která nabízela palčivé skořicové žvýkačky… Hořkosladké hodové úterý, kdy jsem při sóle osáků (to vpodvečer tancovala děcka s rodiči) myslela na to, že zítra, pozítří a pak celých deset měsíců konec volnosti. Ó jé, toho by bylo.

  16. Batýsku, díky moc za vzpomínky, které já mít nemůžu, a přitom je umím prožít. Moje poutě byly mnohem… já nevím, umělohmotné?
    V Praze jsme chodili na Matějskou, na horách na Ponikelskou a Jilemnickou. Obě jsou v létě, takže taky často bylo horko a večer bouřky.
    Já jsem nejradši chodila na autíčka! A nejen kvůli oblíbenému narážení do ostatních, ale hlavně kvůli ježdění, už jako malá jsem chtěla řídit :) A poníci! Na ty nesmím zapomenout.
    Taky jsem ráda střílela na střelnicích, jen jsem málokdy trefila.
    A cukrová vata! Ta jindy nebyla. A turecký med, ten měkký.
    Ale ta nálada s tou vřískající hudbou, která se mi obvykle nelíbila, to už bylo slabší.
    Už dávno na poutě nechodím. Nějak nevím proč bych to dělala :)

    1. Autíčka – to bylo na nás moc hóch. To se muselo do města, když tam přijel lunapark s autodromem, už za války. Tatínek rád řídil, auto nechali Němci v rodině jen strejdovilékaři, takže bylo nutno brát holčičku na autíčka, aby se poučila o technice a neležela furt jen v knížkách, žeáno. Taky z toho byla vášeň, ale právě jen v tom uzavřeném prostoru. Silnice a křižovatky – kdepák.

      1. O autíčka nastávala pranice i mezi dospělými, natož děckama. Ale já si jich moc neužívala (až později na ně bral Jeník malou Terezku), protože za ně chtěli 5 korun! a navíc jsem nikdy v sobě nenašla tu průbojnost, abych se k nějakému dorvala.

  17. Peklo, šlapací sud a autíčka, houpačky. Kolotoč si nějak nevybavuji, asi jsem na něj nesměla. Turecký med a žužu. Pán, který u malého stolečku na kraji poutě koloroval fotografie. Malým štětečkem červenil tváře, všem maloval nebesky modré oči, hnědé vlasy a já jsem stála jak přikovaná a koukala. Musela jsem mu jít na nervy, ale nikdy mě neodehnal.
    Vůbec jsem asi byla dítě koukací. Když si naši v letní neděli šli sednout do zahradní restaurace s orchestrem, měli vystaráno. Stála jsem u orchestru, furt a pořád. A bylo mi líto, že někteří hráči mohli vstát a chvíli tak hrát a někteří nikdy :-) . Jak nespravedlivé! Nebo jsem se táhla za skupinkou Armády spásy, která vyzpěvovala své poselství cestou kamsi. Vždycky se zastavili, vyřídili co měli a putovali dál. Já s nimi. Jinak jsem byla dítko dost dominantní, ale kde se co šustlo, tam mě měli.
    Ach jo, zase jsem se odsunula od pouti kousek jinam.

    1. JanoBa, trefa do černého, slečny v kokrhelech a pánové v uniformách a prazvláštní dechovka s písničkami na jinou notu, než hrála u nás v parku sokolská nebo v centru města v pavilonu vojenská kapela. A ten kolorovací pán! U nás nebyl, ale na Vranově jo a tam měli i svaté obrázky s krajkovými okraji a archy pastelově tónovaných andílčích hlavičky s křidélky, co se lepily na vánoční cukroví a hlavně je holčičky sbíraly, stejně jako do tenoučka vyhlazené barevné stanioly od vzácných tehdy čokoládovách bonbonů. padalo to z učebnic a sešitů, protože kam jinam to uložit, když se člověk chtěl pochlubit holkám ve druhé Á.
      Zdravím kolegyni – koukací dítě!

  18. Také pamatuji. Pan Doubrava s klasickým kolotočem k nám jezdil každý rok a dodnes vzpomínám, jak ho pomáhal tlačením rozjíždět když tlačil takovou podivnou páku do jakési krabice. (Dnes už vím, že pohon obstarával asynchronní třífázový motor s kroužkovou kotvou a v té krabici byl rozběhové odporníky). A vzduchovky hezky zanášely, jenže stačilo zjistit, o kolik, což se dalo, protože fungovaly na snížený tlak, mířit vhodně vedle a růže padaly jedna za druhou. Takže to vypadalo tak, že první den jsem si zastřílel a druhý už mne komediant k flintám nepustil.

    1. Jo, tu páku měl velký řetízák! U maličkého pro batolata točil vždycky někdo klikou a mělo to spoustu převodových ozubených kol a koleček. A ten řetízkový kolotočář lákal publikum hulákáním do mikrofonu na stativu v kruhovém držáku, jako míval R.A.Dvorský. Další technický div byly i flašinety nejrůznější velikosti, ještě s původními stařičkými majiteli z roku raz dva, na některém se točily i figurky. A jeden flašinetář měl opicu na řezízku, malou, živou!

      1. Ano, pouťové vyvolávání! Obzvlášť mně utkvěla dvě z nich – póóóďte nahoru na tu potvoru a uvidíte, co jste ještě nevidělííí /lochneska/ a – karborundum brousek, za korunu kousek /brusič nožů/. :D

      2. pamatuju,že na Pumberkách,byl hned u cesty před prostorem s atrakcema DUDÁK..pravej i s dudama a dudal o 106…vždycky jsem se těšila,že si pohladím kozlíka na těch dudách..vždycky mě nechal…ten děda na ty dudy nádherně dudal a jak zpíval a s nářečím a bylo to krásný…měl místo vybrané tak,aby se nepřekřikoval s amplionama s muzikou od kolotočů…ale řeknu Vám ty písničky, co tam pouštěli tehdá,byly mnohem lepší než to,co tam pouštějí od devadesátejch let….a cukrová vata a kvašené okurky-močáky, když pěkně křouply v zubech….

      3. To byl ještě starý dobrý uhlíkový mikrofon, kvalita zvuku nic moc, ale dával velké napětí, takže se dalo ušetřit na zesilovači. Ona ta tehdejší technika měla svoje kouzlo, sice primitivní a parametry nic moc, ale bylo na tom vidět, že ten, kdo to vymyslel a vyrobil byl prostě borec.

  19. No jo, poutě- já jsme Husákovo dítě, takže je znám už jen t venkova. Koryčanská pouť poskytovala opice na gumě, krepákové, případně molitanové růže ze střelnice, turecký med, žužu, krabičky se štěstíčkem (obvykle to bylo něco z korálků nebo prstýnek) a taky falešné barbíny na střelnici za nekřesťanské peníze. Jo a taky mončičáky. Měla jsme sbírku různobarevných, dali se koupit na střelnici a bylo to velmi žádané zboží- vystřílet je ze vzduchovky s dodrbanými mířidly se v podstatě nedali. A taky tam byly kolotoče- milovala jsme je a miluju dodnes, jen nemám dítě, se kterým bych na ty kolotoče šla :)

    1. Mončičáci – co se dcéra namořila na výletech, když jsme natrefili někde na pouť – ale byli fakt děsně drazí, tak vymořila jen jednou jednoho a byli jsme krkkavčí rodiče, protože holky měly sbírky!

  20. Krásné vzpomínání – také pamatuji, jak jsme chodili celá rodina na Maršíkovskou pouť (poslední květnovou neděli) a já se nejvíc těšila na velký řetízkáč a houpačky. Ale také nebylo špatné kolo štěstí, kdy jsme každý nervózně svírali v rukou papírovou kartu s pěti čísly a to kolo se hrozně dlouho točilo, aby se pak zastavilo někde jinde, než jsme si přáli…
    Lidí tam bylo opravdu hodně, cesta lemovaná auty několik kilometrů na obě strany – raději jsme šli pěšky. Nedávno jsem se ptala rodičů, jestli ještě pouť bývá – prý ano, ale oni už nechodí, protože je to něco úplně jiného, než dřív…

    1. Jo, v Juldě Fuldě je pouť prakticky celý rok, ale za to, co tam chtějí za všechny ty moderní nesmysly… Takže občas se na to podívám ze střechy našeho baráku, hezky z bezpečné vzdálenosti a pak jdu raději drbat kocourka.

  21. Baty, krásná vzpomínka!Já si matně pamatuju Matějskou pouť v JulděFuldě (pro mimopražské Park kultury a oddechu Julia Fučíka, nyní Výstaviště). Moje maminka, případně maminka některé z mých kamarádek, tam s námi několikrát protrpěla odpoledne. Jediné, na co si opravdu pamatuju je, že tam byly velké houpačky (co se mohou otočit o 360 stupňů), lochneska, cukrová vata a žužu. Žužu se jinde koupit nedalo a tu chuť si dodnes vybavím.
    Další vzpomínky mám z menších poutí – štěstíčko (kočky v pytlu), opičky na gumě, frkačky s peříčky. A střelnice. Dodnes mi větší radost než živá kytka udělá vystřelená růže z krepáku.

  22. Ježišmarja, Baty, úžasné, piš dál a víc, Kénik miluju, Ty jseš asi jedna z posledních pamětnic.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD