BTW: Výchova s respektem

Minule jsem narazila na článek, kde autorka rozebírala těžký úděl maminek, které se snaží o respektující výchovu. Nejenže jsou pořád uštvané, ale navíc jim málokdo rozumí a mívají spory s babičkami, které jejich metody nechápou, a už vůbec se jim nechce k dětem přistupovat stejným způsobem. Článek se jmenoval Proč nikdy nebylo těžší být matkou. Přitom se autorka opravdu snažila být objektivní a já jsem přemýšlela nad tím, co mi v něm chybí. Až jsem na to přišla.

 

Jsem dcera, matka i babička. Psychologie a sociologie jsou mým koníčkem, články o vzdělávání a výchově čtu poměrně poctivě, jakmile na nějaký narazím. Takže znám termín respektující výchova. Myšlenka se mi moc líbí a myslím, že jsem se ji snažila (nevědomky – tehdy se o tom nemluvilo:)) uvádět do praxe i u svých dětí, byť určitě ne v rozsahu, v jakém je provozována dnes. Možná jsem to dělala i proto, že jsem přesvědčená, že já jsem byla také vychovávána s respektem!:)) Mimo školu jsem neznala systém černých a červených puntíků, o kterém se zmiňuje autorka. Měla jsem své povinnosti a zároveň jsem věděla, že se na svoje rodiče mohu naprosto spolehnout – na jejich pomoc i pochopení.

Ovšem mám stále v paměti přestřelku, kterou jsem způsobila svým komentářem na FB stránkách, kde se tato metoda probírala. Řešilo se tam, jak dosáhnout, aby se dítě chtělo obléct tak, jak je vhodné a já jsem s úžasem zjistila, že podle respektující výchovy má mít dítě právě se rozhodnout, co si na sebe vezme – a už třeba od nějakých dvou let, když to dokáže říct, resp. naznačit.

Na můj užaslý dotaz, co tedy dělá maminka, když se dítě v zimě rozhodne jít ven jen v tričku, zazněla odpověď, že nese s sebou další vhodné oblečení a dítěti ho podá ve chvíli, kdy si o něj řekne. Chtělo se mi se jedovatě zeptat – a pokud se dítěti nebude líbit to, co matka nese, tak se bude dít co? Ale zdržela jsem se jedovatostí a namítla, že mě připadá dostatečně respektující, pokud já určím míru oblečení (třeba – dlouhé kalhoty, tričko, mikina) a dítě si může vybrat z toho, co mu předložím.

Kdepak! To je prý pořád ještě nátlak. Moje námitky, že jako matka vím lépe, jak bude vypadat den malého dítěte (jdeme jen ven, do školky, k doktorovi, do divadla…) a tudíž mám představu, jak by mělo být oblečené co do stylu i množství, byla smetena coby autoritářství. No, znělo mi to jako blbina, ale konec konců, já už mám děti vychované a jsem s výsledkem spokojená – a kluci snad také. Ale to jsou spíš podružnosti, respekt k dítěti se projevuje v důležitějších oblastech, než je oblékání.

Potom jsem na toto téma nějaký čas nenarazila, než přišel onen článek o uštvaných matkách. Přečetla jsem ho, chvíli nad ním vrtěla hlavou (Např. co je komu proboha do toho, jak dlouho kojím – nejsou dnes ty matky šílené? Proč se vůbec těmi ostatními zabývají? Je to jen jejich zodpovědnost, ne?) a pak jsem došla k názoru, že matky (eh, oni tam nefigurují ani otcové!) v té respektující výchově vypustily jednu zásadní část. A to je učení dětí respektu ke svým rodičům.

Zkusila jsem si představit, co by o mě tyto matky řekly, kdyby mě slyšely říct: „Dejte mi pokoj, aspoň než dopiju to kafe!“ Tuším, že by to bylo označeno jako kletba, která se nepromíjí:)) Přitom vždy platily následující předpoklady: Děti už byly tak velké, aby pochopily, co po nich chci. Byly najedené a většina věcí doma byla hotová – dřív jsem si kafe nedala. Byly v bezpečném prostředí a měly si s čím hrát – já jsem jen toužila mít po dobu dvaceti minut myšlenky jen sama pro sebe. Byl to hřích proti mateřství?

Z mého pohledu ne. Ovšem nerespektovala jsem absolutní právo dětí na můj čas. A tím se dostáváme k jádru pudla – je žádoucí, aby děti měly absolutní právo na můj čas, pokud to nejsou kojenci nebo batolata? Neměly by se děti s tím, jak rostou, poučit i o respektu ke svým rodičům? Co je špatného na přístupu: Když mi teď s tímhle pomůžeš… když se teď rychle ustrojíš… budeme mít potom na sebe víc času? Podívej, venku je opravdu zima, musíš se pořádně obléct – jaké tričko si k těmhle kalhotám vybereš? A chceš tuhle mikinu nebo tenhle svetr? Teplé boty mít musíš, o tom nediskutuju!

Autorka skutečně nakonec píše, že by matky měly mít respekt samy k sobě – ale to nestačí. Musejí to naučit i ty děti. Protože ony potřebují pochopit, že rodič má jen omezenou zásobu času a sil, přičemž mnoho věcí je prostě třeba udělat, ať už se jim to líbí nebo ne. Rodič samozřejmě nemá hulákat příkazy jako na buzerplacu, ale pokud dítě o něco zdvořile požádá, leckdy i se zdůvodněním, proč je to potřeba, dítě má poslechnout – neboli vyjít svému rodiči vstříc, respektovat ho. Mělo by se zcela přirozeně učit, že jak má právo být respektováno, tak stejné právo mají i rodiče. Aby spolu všichni dokázali příjemně žít, musejí si vzájemně vycházet vstříc. Vzájemně!

A to je to, co mi na respektující výchově, tak jak o ní průběžně čtu, chybí. Není vyvážená. Respektuji a jsem respektován. Tak snadné to je. Tak těžké, když to jedna ze stran nechce nebo neumí chápat. Děti samy na to jen tak nepřijdou, vůbec, jsou-li zvyklé na absolutní upřednostnění svých potřeb. Je potřeba je to učit, postupně jim to vysvětlovat takovým způsobem, jaký jsou ve svém věku schopné pochopit. Ale dělat se to musí – o tom jsem přesvědčená. Vlastně stejně, jako o potřebě respektu:))

 

Co si o respektu ve výchově myslíte vy? Ať už jako děti, kterými jste byli, jako rodiče a prarodiče? Dostalo se vám respektu? Dokázali jste respektovat své děti? Vnoučata? :)

Aktualizováno: 11.6.2019 — 20:59

48 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Vyznávám teorii „krátké oprati“ v oboru slušné chování a od určitého věku i v odpovědnosti za vlastní činy. Zároveň jsem dětem poskytla velkou důvěru v jejich schopnost zvládnout cokoliv. Bezbřehý pseudorespekt podle mého pozorování nenese dobré výsledky a spíš vypovídá o bezradnosti rodičů.
    Zajímavé je, že pokud byly takové rozmáchlé dětičky krátkodobě svěřeny do mé péče, okamžitě a ochotně se přizpůsobily mým pravidlům, která jsou jednoduchá a srozumitelná.
    Za velké plus považuji to, že ačkoliv jsme se s exchotěm rozvedli, názory na výchovu máme stejné a dokážeme spolu velmi dobře vycházet.

  2. Když Ti dítě oznámí, že ho nemůže přejet auto, protože ON podběhne pod jeho koly a nic se mu nestane, tak můj respekt matky a vysvětlování skončilo. A to jen kapka,kdy je potřeba s momentální tolerancí osobnosti dítěte provést odklon. :-)

  3. Kleknul mi počítač, takže se moc neozývám, tady ale neodolám.
    Tuším JJ tady psala, že ta opičí láska a péče je spíš kontraproduktivní. Mám k tomu takový příklad ze života, co mi vyprávěl synek. U nich v práci potřebovali nové kolegy. A stalo se, že přišel na pracovní pohovor mladý muž… s maminkou .

    1. Uf! To znám z vlastní praxe. Kdysi ale již po sametce k nám nastoupil 40 letý,ženatý muž,který však neprošel zkušební dobou.Po oznámení této skutečnosti mojí šéfkou dotyčnému, přišli na druhý den jeho rodiče a apelovali na šéfku aby rozhodnutí změnila.

  4. Asi jsme byla drsnější matka- od dětí jsem žádala respektování příkazů, které jsem ale vydávala v rozumné míře, ovšem na druhou stranu jsem jim věnovala spoustu času a své pozornosti. Nicméně i věděly, že když řeknu, že teď piju kafe, tak mi mají dát chvíli pokoj :) Dneska to vidí tak, že jsem jim vždycky řekla, proč to tak chci nebo nechci a pokud jsem žádala zvýšeným hlasem a pleskancem přes zadek, pokud to nepomohlo, zatraceně dobře věděli, zač to bylo a necítí se tím nijak poškozeni :) Jsme toho názoru, že rodiče má dítě respektovat mimo jiné proto, že rodiče jsou za něj zodpovědní a vedou ho na cestě životem. Nerespektovaný vůdce je k ničemu a obvykle dojde k zbloudění :) Navíc jsem toho názoru, že dítě nemá obtěžovat svým chováním široké okolí a opět tu jsou od toho rodiče (oba!!!), aby ho to naučili, ovšem jsme zas u toho respektování rodičů… což je myslím staletími prověřený model a funguje to, když to oprostíme od extrémů typu velké fyzické násilí a podobně.

    1. Víš, nechápu ty ženský, které si chtějí pořizovat dítě „bez chlapa“ Výchova dětí je práce na plný úvazek a pro dva, mámu a tátu, když se to má udělat pořádně. Mnohokrát osud prostě zasáhne a na děti zůstane rodič sám a pak si to musí nějak vybojovat – a nepochybuju, že je to zatraceně těžké, a to nejen kvůli obvyklým trablům s nedostatkem peněz. Ovšem „jít do toho“ plánovaně… na to mi rozum nestačí.

  5. jako trojmatka v zabehu souhlasim s tim respektem, ovsem dodavam ze ta vychova je ted obcas pro nas rodice bez jakekoli pomoci zvenci (krome skoly) dost zahul, a tak se taky obcas stane, ze dite odbydem, mavnem nad prohreskem rukou nebo i pristane pohlavek (jsme jenom lidi s omezenymi kapacitami) ;)
    rozhodne dik za trefne komenty :D

    1. Zdravím trojmatku s kojencem:)) Jo, tohle je záhul a člověk to taky někdy neustojí. Ale pokud dlouhodobě dělá věci správně, a s láskou, tak mu to ty děti odpustí :)

  6. V žádném případě to, co teď napíšu, nedoporučuji. Ale nemyslím, že to na mě zanechalo následky, tedy ne negativní. Můj otec byl přísný, ale spravedlivý vychovatel, který pro ránu nešel daleko. Důtky byly v obýváku stále na skříni. A protože jsem byla jaká jsem byla, měly bohatou žeň téměř denně. Maminka mu mnohokrát říkala, že ho budu nenávidět a on jí vždycky odpověděl, že to nevadí, ale bude ze mne dobrý člověk. Nevím, jestli měl pravdu s tím dobrým člověkem, ale nikdy mne nenapadlo, že bych ho měla nenávidět. Spíš jsem mu vděčná, protože ten vztek, který mnou cloumal a cloumá mým synem cloumal i mým tatínkem.

    1. Inko, ty takovej mírnej a citlivej člověk? Vzteklou jsme tě ještě nezažila, do téhle chvíle jsem si myslela,že to ani neumíš..bejt vzteklá …. vždy nad věcí a s pochopením..a přitom v tobě sopka :-D

  7. Kočka se po koťatech ožene, když ji otravují. Ve smečce musí každý znát své místo. Před devíti lety mi inspirací pro výchovu dětí byly články o socializaci mláďat. Člověk patří mezi živočichy.

  8. Máme se až moc dobře, nemáme skutečné starosti, a tak někteří lidé vymýšlejí hlouposti. Ono to přestane, až přijdou tlustý do tenkejch, jak se říká. A navíc je pravděpodobné, že takhle „vychovaní“ fakani to těm svým bláznivým matkám jednou pěkně spočítají.
    Moji rodiče byli normální lidé a vychovávali mě tak, aby se ze mě stal slušný člověk, stejně, jako byli ve svých rodinách vychováváni oni. Měli mě nade všechno rádi, to vím, dali mi do života všechno, a k té lásce patřilo i jasné vymezení mantinelů tak, abych pochopila, jak se mám chovat k nim a i k jiným lidem okolo sebe. Párkrát (opravdu jen párkrát) jsem i dostala, abych si to pořádně zapamatovala. Jasně, že jsem v takové chvíli byla naštvaná, ale ani tak jsem nikdy nezapochybovala o jejich lásce, měli pravdu. Dokud žili, byli mi vždycky oporou a autoritou, a nikdy mě nenapadlo, že bych byla nějaká ukřivděná nebo málo respektovaná.

  9. Vezmu to od sebe. Moje maminka mě měla ráda a hodně se mi věnovala, ale poslouchat se muselo. Přesto si nepřipadám, že by mi bylo křivděno. Na svoje dětství vzpomínám s láskou.

    Svoje kluky jsem také měla ráda a dost se jim věnovala, ale poslouchat taktéž museli.
    Pamatuji se, že jsme chodili na kontroly na kožní ambulanci, protože kluci měli atopický ekzém.
    Docela dlouho se tam čekalo. A některé děti tam lítali po chodbě sem a tam.
    Moji kluci v žádném případě. My jsme si četli a povídali, ale museli se mnou sedět v klidu a potichu.
    Vzhledem k docela těžké pubertě toho mladšího, jsem si někdy myslela, že jsem měla být ještě tvrdší. Zaplaťbůh se teď okolo 30-cítky usadil.

    Co se týče vnoučka Samíka, tak jsem babička milující. Hrozně ráda mu dělám radost nějakou drobností. Ráda mu čtu a hraju si sním na farmu nebo kartové hry.
    Ale ani Samík mi nebude skákat po hlavě.
    Jenže on je opravdu moc milý a hodný kluk.
    To je hlavně zásluha výchovy jeho maminky.

  10. Nemyslím, že by člověk musel být nutně Herodes, aby se ho děti naučily respektovat. Problémem nemusí být jen špatně pochopené výchovné zásady, možná někteří lidé v sobě opravdu nemají toho „alfu“ a když děti vyrůstají se submisivní matkou a ve hře není ani otec (nepřítomný fyzicky nebo jen duševně, nebo ho matka k výchově nepustí či jeho výchovu bojkotuje apod.), je na problém zaděláno.
    U nás doma panovala pravidla, ale nikdy jsem se rodičů nemusela bát a nikdy nás nemlátili – asi jsem měla už kdysi opravdu moderní výchovu, a můj děda byl vůbec osvícený člověk už ve své generaci:)) Respekt jsem cítila vždy a cítím ho doteď. I vděčnost. A lásku:))
    Já jsem asi nebyla úplně silná a důsledná matka, sama jsem spíš povahy rozevláté a svoje děti prostě miluju. Jenže k životu patří i dodržování pravidel a povinnosti, že? Opravdová saň jsem byla, když se kluci rvali jak koně (to se laskavým slovem fakt zastavit nedalo) nebo když pro svoje zájmy zanedbali péči o psa. Popravdě nevím, jak bych to dala bez Martina… :)
    A to je další významný hřích onoho článku – kam se poděli otcové?

    1. teď jsi to trefila Dede, otcové – já bych řekla,dárci spermatu a sponzoři…. málokterému je dopřáno,podílet se na výchově i jeho dětí….

    2. k tomu Herodesovi…ono to není míněno tak,že by je jeden vraždil… ale jako teta Herodeska funguju tak,že když něco řeknu,tsak to platí a když to neudodržej,následuje ten trest, o kterém jsem jim předem řekla… a nic je před ním nezachrání…(ani rodiče)..ti ještě spíše dětem řeknou, zavoláme tetu Herodesku a těš se….(no to mě sice moc netěší, že nejsou autoritou sami, ale nějaká být musí) a prej se děcka dost kroutěj,že by se teta dozvěděla, že něco provedly….

      1. Měla bys mě vidět, když jsem zjistila, že kluci přišli ze školy a nebyli venku s Maxem… Herodes by se mě lekl taky! :D

  11. Výchova bez respektu není výchova. A respektovat a ctít starší by mělo být to první, co by se měly všechny děti povinně naučit. Prostě jim, jakýmkoli, ale účinným způsobem, napevno vtlouci do hlavy, že jsou na světě jen a jen proto, že si to jejich rodiče přáli, (někdy sice ne, ale chybička se občas vloudí) a protože je rodiče živí, šatí, zajišťují jim bydlení a péči, kterou by sami nezvládly, jsou povinny minimálně spolupracovat.

  12. Tak já nevím… podle mne je problém v tom, že maminky umí číst (rofl) – a mají k dispozici počítač ;) . Protože všecko, co se píše v té kouzelné bedýnce, to všecko platí!!! A zdravý rozum se zatím jde pást… (headbang)

    Já myslím, že my byly vychovány opravdu tolerantními rodiči (na tu dobu – šedesátky a sedmdesátky). Ale když se řeklo, že se jde na pole (šest dnů v týdnu (rofl) ), tak se šlo na pole, tady byla tolerance nulová. A když mamka řekla, že tuhle úúúúúúúúúúúúžasnou čerstvě uháčkovanou baretku s kšiltem (ještě ji mám před očima – červenooranžový klikyhák) budu nosit do školy – tak jsem ji nosila tak dlouho v kabeli, až mi na to přišla (venku pršelo a já došla durch, avšak birýt vodou netknutý) – dostala jsem po čuni, ale na druhý den se baretka nekonala (rofl) – takhle tolerantní moje milá maminka byla ;) .

    Jinak já byla v určitých momentech pro své neteře bubulákem (kouzelné slovíčko prasynovce Samíka) „Honem to sněz, nebo už ide teta Yveta!“ A to byste viděli ty fofry, přestože před tím děvenka nad talířem seděla půl hodiny s hubů jak papuč.

  13. Ještě, že nemám děti… já teta Herodeska…ale ty matky, co se jim díky jejich výchově, rozhodne jednou dát jejich dítě přes hústa, tak ty nelituji. Líto mi je pedagogů,co tyhle děti budou neco učit.

    1. Jo, takové dětičky potkávám v autobuse, v obchodech, běžně ve městě. A jsou na facku (tedy na víc než jednu) jak dětičky tak matky. Ti smradi s těmi matkami fakt cvičí a maminka jemným hláskem toho svého miláčka prosí, aby to a ono nedělal, aby už šel…
      A pokud jedou děti ze školky, tak je vidět, které je doma vládcem – absolutně neposlouchají učitelku, napadají ostatní děti a vůbec se chovají jak opice vypuštěné z klece.

  14. Já jsem jako matka byla dost tolerantní, ale mělo to své meze. Jako babička jsem teda spíše Ježibaba než pohádková babička, ale zatím si žádná z vnuček nestěžovala. Jako vůdcové jsme ke svým svěřencům byli vstřícní, ale pokud jsme měli na vodě 12 lodí, jakékoli neposlechnutí rozkazu mohlo mít fatální následky. Takže tak. A chci vidět tu učitelku v první třídě, která má v lepším případě 20 jedinců, kteří si svobodně volí, co a jak to budou dělat. Jsme proboha společenské zvíře a už od štěňátek se musíme učit spolužití, toleranci, respektu. Jinak každý vyrosteme jako solitér, neschopný žít s nikým jiným ( a bez dětí)

      1. Pochopitelně že ne, žiješ se spoustou přátel a jsi ochotná pro ně hodně skousnout, tolerance a respekt mi u Tebe opravdu nechybí

  15. RESPEKT (ohled, uznání, úcta) (z lat. respectus od respicere, ohlížet se na něco) je vztah mezi lidmi, uznání silných stránek osobnosti.
    TOLERANCE (z latinského slovesa tolerare, snášet, strpět) nebo snášenlivost znamená ochotu, schopnost nebo možnost člověka nebo společnosti žít vedle lidí s jinými názory, postoji a přesvědčeními nebo přijímat či dokonce snášet něco samo o sobě spíše nežádoucího nebo nepříjemného.
    Stačí znát význam těchto dvou slov, která se tak často zaměňují (v té části s oblečením se jednoznačně jedná o tolerantní výchovu – alespoň tak to vidím já) a výchova k respektu není až tak obtížná.

    1. Díky, Alčo, za ty definice :) Já bych dodala, že tolerance má své hranice – asi stejně, jako svoboda :)
      Výchova k respektu (ne jeho brutální vynucování, to ostatně nefunguje) znamená pustit si dítě víc do života – dělat s ním věci a postupně mu vysvětlovat, co se musí dělat a proč – a dělat to s ním. Potom dítě samo pozná, kdy je čas na hru a kdy se prostě nesmlouvá. Chápe, že to od rodiče není svévole a buzerace, protože se mu dostává lepších odpovědí na „proč?“ než „protože jsem to řekla“:))

  16. Souhlasím s tebou, Dede. Ono to s dětmi roste, a místo-kromě respektuji/respektujte-mne nastupuje dvojice mám práva/povinnosti. V práci se setkávám spíše s dospělými než s dětmi a hodně mne překvapuje, že si myslí, že mají samá práva a žádné povinnosti (samozřejmě, ne všichni, ale dost z nich). A to je pak průšvih. Neděláme někdy svým dětem medvědí službu tím, že ten respekt je jen jednostranný?

    1. Jo, svoje práva znají až moc dobře, ale běda, jak přijde řeč na povinnosti, to jsou okamžitě těžce nedoslýchavé. Jako naše jistá, (zatím), menšina.

    2. Přesně, milá JJ – takové matky se vší láskou podkopávají svému dítěti vstup do samostatného života.

Napsat komentář: RenataE Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD