GEOPOLITIKA: Horká půda v Severním Irsku na vlastní kůži

Ve střední Evropě člověk snadno zapomene na to, jak nesamozřejmé je žít v mírumilovné, klidné a bezpečné zemi, jakož i to, jak naše starosti mohou být vlastně malicherné. Jedním z hlavních důvodů, proč Britové před brexitovým referendem otázku Severního Irska podcenili je fakt, že naše moderní společnost (platí to i pro Česko) odvykla tomu, že běžný člověk je tvor, který umí být iracionálně, sadisticky zlý, když k tomu dostane příležitost. A že mír není samozřejmost. S mojí ženou Aniou proto cestujeme na místa, kde by se dalo napětí krájet a kde posloucháme, co nám k věci mohou říct místní lidé.

 

Dva týdny před brexitovým referendem jsme opustili po třech týdnech dovolené Irsko; z těchto tří týdnů jsme celou polovinu strávili cestováním po Ulsteru; jak části, která je v Irské republice (kde jsme, dva kilometry od hranice, bydleli), tak – a zejména – po Severním Irsku. Chtěli jsme, v době, kdy se v médiích o Severním Irsku ještě s obavami nepsalo a kdy se konflikt mimo tuto oblast považoval za dávno vyřešený, vidět, jak to tam vypadá. A přinesli jsme si odtamtud velmi vážné varování, o nějž bych se dnes rád podělil.

Na našich cestách po Ulsteru jsme navštívili – mimo jiné – Belfast, (London)Derry a Armagh, tři populačně rozdělená města, kde to skřípe nejvíc.

Centrum Belfastu.

Pokud jde o Belfast, tedy jeho centrum, je to podle mého názoru nejhezčí město irského ostrova. Irská města nebývají úplně malebná, v Republice navíc ještě úplně nepochopili smysl zklidňování silniční dopravy, takže auta jezdí – a hlučí a smrdí – prakticky všude, včetně center měst, takže není úplně kde se kochat městskou procházkou. To neplatí o Belfastu; centrum má hezkou architekturu, je tam v zásadě čisto a, držíte-li se v centru, Troubles pro vás nejsou víc, než jen vzpomínka na některých domech, podobně, jako je to s pozůstatky třeba druhé světové války u nás. Zdánlivý klid centra města ovšem bere za své ihned po jeho opuštění. Demograficky totiž vypadá Belfast takto – viz obrázky.

 

Mapa Belfastu – rozdělení čtvrtí. Centrum a přístav jsou neutrální, zbytek je rozdělený podle příslušnosti. Na hranicích zejména mezi dělnickými čtvrtěmi obou stran jsou zdi označované jako „Peace Lines“.

 

Jak jsme si řekli minulý týden, „Catholic“ a „Protestant“ na mapě je potřeba překládat jako „Republican“, popřípadě „Nationalist“ a „Unionist“, popřípadě „Loyalist“, tedy stranu pro sjednocení s Irskou republikou a pro setrvání ve Spojeném království. Stejně jako je to se jménem samotného konfliktu („The Troubles“), i pojem „Peace Lines“, tedy „Mírové linie“ je čirý eufemismus. Ve skutečnosti jde o betonové a ocelové osm metrů vysoké zdi s ostnatým, popřípadě žiletkovým drátem, které oddělují republikánské čtvrti od unionistických, zejména pak čtvrti Shankill a Falls, kde je konflikt nejhorší.

 

Detailní mapa rozděleného Belfastu.

 

Oběma čtvrtím dominují stejnojmenné ulice, Shankill Road a Falls Road, které jsou pro obě strany galerií teroristické a válečné propagandy. „Mírové linie“ obsahují kontrolní stanoviště s masivními, na večer zavíranými ocelovými vraty. Fakt, že jsou dnes tato kontrolní stanoviště většinou neobsazená, se obecně považuje za velký úspěch.

Malba oslavující unionistické teroristy na Shankill Road v Belfastu.

Propaganda se soustředí, kromě připomínání obětí vlastní strany rukou té druhé, na několik témat. Pro unionisty je důležité připomínat první světovou válku (ta je pro unionistické extremisty doslova fetiš) a pro nacionalisty je zase důležité ukazovat spojenectví s jinými, podobnými hnutími po celém světě. Není se tedy čemu divit, když člověk chodí po Falls Road a vidí malby, plakáty nebo vlajky oslavující baskické teroristické hnutí ETA, kolumbijské marxistické teroristické hnutí FARC, palestinskoarabský Hamás nebo libanonský Hizballáh. Právě spojenectví mezi IRA a Organizací pro osvobození Palestiny, popřípadě IRA a Hamásem je důvod, proč unionisté, aniž by jinak měli s Izraelem cokoliv společného, zase vyvěšují izraelské vlajky a malují malby oslavující Stát Izrael.

Malby na zdi vedoucí od Falls Road ke kontrolnímu stanovišti uvnitř zdi v Belfastu.

To je zároveň důvod, proč jsou vlajky Státu Izrael a Palestinské autonomie regulérně páleny během „nocí vater“, které obě strany v hustě obydlené oblasti pořádají; během nichž pálí desítky metrů vysoké vatry poskládané z europalet, do nichž často dávají i výbušniny, aby to dělalo děsivější efekty.

Ukázka solidarity mezi IRA a OOP.

Památník I.N.L.A., komunistické frakce IRA u Falls Road v Belfastu.

Vrata na kontrolním stanovišti mezi čtvrtěmi Falls a Shankill v Belfastu. Na noc se zavírají.

Malba oslavující teroristy z IRA na průčelí domu ve čtvrti Falls v Belfastu.

Památník teroristů z IRA ve čtvrti Falls v Belfastu.

Belfast je ovšem pro turisty v zásadě bezpečným místem, dokud jste viditelně jako turisté oblečeni, nebo dokud vás obě strany jako turisty mohou identifikovat. Je to jediné místo v Severním Irsku, které není vyloženě přírodní pamětihodnost (jako třeba nádherné čedičové sloupy na Giant’s Causeway), kam turisté masověji jezdí. Přesto se člověk nemůže zbavit pocitu, že když chodí pěšky po Shankill Road nebo Falls Road, že je okolím bedlivě pozorován, a ten pocit není úplně nejpříjemnější. I tak je Belfast doslova čajíček ve srovnání právě s Armagh, popřípadě (London)Derry, kam by podle mě turista třeba po setmění neměl vůbec chodit, a i přes den by si měl dávat velký pozor.

Během našeho pobytu v Ulsteru jsme bydleli v malém městečku jménem Belturbet, které je hned vedle hranice (ze strany Republiky) a odkud je to do Severního Irska coby kamenem dohodil. Hlavním důvodem, proč jsme si vybrali místo zrovna tam, bylo, že se tam jede z Belfastu po silnici, která mění stát mezi městy Armagh a Belturbet hned pětkrát, z toho čtyřikrát během deseti kilometrů; ze strany Republiky je značená jako N54, ze strany Spojeného království jako A3. Irská hranice v těchto místech vede velmi klikatě, vytváří de facto irskou exklávu ve Spojeném království a nesmírně zajímavé je také její značení.

Protože ani jedna strana hranici nechce, z pochopitelných důvodů, moc ukazovat (každá hraniční značka je jak červený hadr na býka pro všechny extremisty), překročení státní hranice je jen velmi subtilní; pozná se pouze podle značek říkajících „Vzdálenosti a rychlosti jsou v kilometrech“ (jedete-li do Republiky), případně „Vzdálenosti a rychlosti jsou v mílích“ (jedete-li do Spojeného království). Mění se také design dopravních značek, v Republice mají výstražné dopravní značky jako v USA, tedy čtvercové, otočené o 45°, se žlutým pozadím, zatímco ve Spojeném království mají běžné evropské, trojúhelníkové, s bílým pozadím a červeným lemem. A také zatímco v UK mají krajnice vyvedeny plnou čarou, v Republice přerušovanou. I asfalt je trochu jiný tam i tam. Všechny tyto subtilní rozdíly by mohly ovšem snadno vzít zasvé, pokud nastane neřízený, tvrdý Brexit.

Projíždíte-li severoirským venkovem, a koneckonců i městy, nestane se vám, že byste nevěděli, na jaké straně se nacházíte. Počet vlajek, transparentů, praporků všeho druhu a (v horším případě) propagandistických maleb nebo billboardů vás rozhodně nenechá na pochybách. Co mají ovšem oba druhy míst společné, je vzhled všech policejních stanic; i kdyby to byla maličká policejní stanice na zapadlé vesnici, bude obehnaná zdmi, žiletkovými dráty, zátarasy, kamerami a dalším vybavením, kterým se státní moc brání teroristům, kteří stále ještě tu a tam něco do vzduchu vyhodí.

Jeden by řekl, co za strašné lidi tam musí být, když k sobě cítí takovou nenávist – ale to je právě na místech jako toto to nejzajímavější, že tohle všechno dělají naprosto normální lidé, jak vy a já; lidé milující své rodiny, lidé pohostinní a také často neuvěřitelně milí. Na to, že ekonomická situace v Severním Irsku rozhodně není zrovna dobrá, místní jsou velice pohostinní, rádi si s vámi popovídají a jako turistu vás tam jednoznačně rádi uvidí. Právě tento rozpor je něco, co nás s Aniou na takových místech láká; dává nám to odpověď na otázku, co by dělali lidé tady, kolem nás, kdyby byli vystaveni podobné situaci, a možná i nám to dává možnost nahlédnout do naší vlastní duše, pokud jde o přemýšlení nad tím, jak bychom se asi zachovali my.

Pohostinnost a přátelská atmosféra ovšem má své hranice, a těmi je vstup do (London)Derry, a zejména pak republikánská část Bogside. Jestli Belfast vypadá jako skanzen konfliktu, ve kterém vystupují pro turisty jeho opravdoví účastnici, v (London)Derry končí sranda a je to všechno najednou velmi opravdové. Dojem, jaký jsem z města, a zejména pak z Bogside, měl, by se dal shrnout do věty „před nedávnem tu skončila válka a zrovna nabíjejí na další kolo“.

Zavřená brána ve zdi mezi republikánskou a unionistickou částí západního břehu v (London)Derry. Doire je irsky Derry, brána je vyfotografována ze čtvrti Bogside; za ní je uniuonistická čtvrť.

Pokud jde o pouliční „výzdobu“, je podobná té v Belfastu, ale na rozdíl od něj je tam úplně jiná atmosféra. Je vidět, že místní vědí, kdo je místní a koho neznají, není zrovna vítán. Po Bogside jsme jezdili (irským) půjčeným autem s tím, že jsme občas vyšli ven a udělali pár fotek; ovšem poté, co na nás místní začali dost nevybíravě řvát, jsme do toho auta zase rychle vlezli a odjeli o pár ulic dál. Tím nechci říct, že jsme na ulicích neviděli plno „normálních“ lidí, ale jich si hromotluci, kterých tam bylo také hodně, na rozdíl od nás nevšímali, protože byli místní.

Malba oslavující IRA ve čtvrti Bogside v (London)Derry. Vyfotografováno z auta, protože chodit po ulici v této čtvrti není úplně bezpečné.

Jinak jsme často pobývali v Enniskillen, kde jsme každý den jedli v naší oblíbené hospodě po cestě zpět do Belturbet; Enniskillen je město s republikánskou převahou (2/3) a je vidět, že z tohoto důvodu je tam větší klid, než tam, kde je to půl napůl.

Cestování po Severním Irsku je, navzdory všemu výše uvedenému, pokud nepojedete do (London)Derry, bezpečné, budete-li se vyhýbat konfliktním místům a konfliktním tématům jinak, než že se budete ptát lidí na jejich zkušenosti a sami budete mlčet. Bez ohledu na to, co uslyšíte, je lepší si nechat svoje názory, máte-li na věc nějaké, pro sebe, ale to, co od místních uslyšíte, je velmi cenná zkušenost. Dlouhá doba, která nás v Česku dělí nejen od války, ale už i od konce komunistického režimu a sovětské okupace, nám totiž dala možnost mnohé zapomenout.

Aktualizováno: 14.3.2019 — 08:49

32 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jinak Irish Times přinesly před čtvrthodinou zprávu o tom, že Británie zahájila trestní řízení proti jednomu z vojáků, který střílel do davu v Derry během Krvavé neděle.

    Chtělo by se říct, že je načase po necelých padesáti letech, ale je smutné, že k tomu dochází teprve tehdy, když extremisté začínají pomalu nabíjet na druhé kolo Troubles, že to nikoho nenapadlo dřív.

    https://www.irishtimes.com/news/ireland/irish-news/one-british-soldier-to-be-charged-over-1972-bloody-sunday-killings-1.3825695

  2. Je to paradox. Chceme nadhled a toleranci po Afgháncích a Syřanech a zároveň je ještě takové náboženské a etnické napětí v Evropě. Podle mě fakt ďábel číhá v každém z nás a k násilí může dojít všude neuvěřitelně snadno. Když se chytne zbraní lůza, je konec.

    1. Lůza se chytne zbraní teprve tehdy, když ji k tomu elity dotlačí. Každý dostane to, co si zaslouží.

  3. Nás ve firmě angličtinu učí Angličan, tak 30-35let, který se plavil po mořích a pak si našel Češku, tak zakotvil v ČR. Říkal, že když se hlasovalo o Brexitu, že ho to vůbec nezajímalo, nějaká politika, šel na nějakou plavbu a neřešil to. Říkal něco jako „Však Británie nezmizí“. I teď nám říkal minulý pátek „řekněte mi příští týden o co tam vlastně jde“.

    1. No a podle toho to pak vypadá… bohužel hodně lidí nechápe, že politika má na jejich životy přímý dopad.

      1. Politika, tak jak vypadá dnes, je svinstvo a slušný člověk se jí velkým obloukem vyhýbá, jak nejvíc může. Asi před deseti lety za mnou přišli, prý když jsem teď v důchodu, tak budu mít určitě dlouhou chvíli a dost času, takže bych mohl vstoupit do jisté strany a kandidovat ve volbách do zastupitelstva městské části. Ještě nikdy nikoho jsem tak rychle a brutálně nevyhodil. Raději být chudý, jak kostelní myš, než si s tím svinstvem politickým něco začít!

          1. A dokud bude politika placená lépe, než poctivá práce, nemůžeme očekávat zlepšení. I když raději Babiše, než Kraďouska s Fialkou.

  4. Díky Andy za reportáž. Člověka až mrazí, když si uvědomí, kolik násilí číhá v tak civilizovaném místě, jako jsou Britské ostrovy. Stačí dvě hodiny cesty (letadlem) a najdeš jiný svět, mnohem syrovější. Jo, to máš pravdu, holt jsme rozmazlení tím dlouhým období míru (zaplať pambu za to!) a při pohledu na stav v Severním Irsku si můžeme gratulovat, že naši zemi rozděluje příslušnost k Babišovi či Zemanovi (tedy ne, že by to byl malý problém).

    Jinak by bylo asi zajímavé udělat reportáž o nynějším stavu na řece Derry, těsně před Brexitem.

    1. Nedávno jsem četl fantastickou, a dost děsivou knížku od Keitha Loweho „Zdivočelý kontinent“, o tom, jak vypadala Evropa, včetně Česka, těsně po válce a jaké věci se běžně děly. Média o tom tehdy nepsala, hodně se toho ukrývalo, protože bylo potřeba znovu „nastolit normální pořádky“, ale tenhle naprostý rozpad lidskosti, morálky a jakýchkoliv dalších hodnot, který právě celá Evropa zažila, byl neuvěřitelný. A přesto jsme se z toho (víceméně) dostali…

      1. Ten rozpad lidskosti a morálky začal odsunem českého obyvatelstva ze Sudet hned po Mnichovu a pokračoval během války tak brutálním způsobem, že to, co se dělo bezprostředně po válce, byl čajíček. Prostě ten, kdo si začal, sklidil výsledky svého snažení a bylo to tak správně. Agresor musí dostat pořádně za vyučenou, aby ho přešly chutě začít si znovu. Rudá armáda to řešila jednoduše; když chytili esesáka, (měli tetování, takže byli snadno identifikovatelní), okamžitě ho zastřelili. Žádný soud, nebo zajetí, Jsi ,,nadčlověk“ takže není co řešit; kulka do týla a šup do jámy s chlorovým vápnem.

        1. A ještě se s tebou budou hádat. Padevět je špičkový, doma ho máme moc rádi, i když vesměs píše o hodně smutných věcech.

          1. Život není jen estráda. Včera se mne jeden ze zákazníků zeptal: Prosímvás, jste v důchodu, proč to děláte? Odpověděl jsem mu: Až vám jednou vyměří důchod, budete rád, když nějakou práci vůbec seženete. Zmlkl a vykulil kukadla jak trousící ropucha, nejspíš mu právě došlo, že také jednou zestárne.

    2. Babiš a Zeman jsou v podstatě spojenci, tady problém nevidím. Horší to bude na Britských ostrovech po brexitu. Válka tam na 99% vypukne, protože ani jedna strana nemá dost zdravého rozumu a potřebného nadhledu, aby se problém mohl vyřešit mírovým způsobem. Zbývá jen doufat, že až se fanatici obou stran navzájem postřílí, nastane čas na nějaký rozumný kompromis, nezúčastněných obětí bude co nejméně a hmotné škody nízké.

    1. Je to tak. UK je plné lidí, kteří odešli před Troubles, totéž se pak týká i třeba Austrálie, kam hodně z nich zamířilo.

      A není to jenom NI, odkud se z tohoto důvodu utíkalo, počet řeckých i tureckých Kypřanů v UK je dost vysoký ze stejného důvodu už od 60. let.

      1. Řekové a Turci se ,,milují“ už hodně dlouho a jen naivní živočich si mohl myslet, že začleněním obou zemí do NATO se něco vyřeší.

        1. No, on když tam všichni začnou třít bídu s nouzí, tak možná přijdou k rozumu, nebo se totálně vyvraždí. Každopádně bude šance, že nyní bezvýchodná situace se nějak vyřeší.

        2. Otevře, protože i tam žijí lidé a ti potřebují jíst, pít, oblékat se, udržovat své domácnosti, komunikovat, vydělávat peníze, bavit se, prostě všechno úplně stejně jako kdekoli jinde. Ta výbušná situace, když trvá delší dobu (a že tahle trvá už pořádně dlouho!), se časem stane jaksi normální, všední, lidé se v ní naučí normálně žít. Pokud jsou tam narození, ani jinou situaci neznají, ať už sympatizují s kteroukoli stranou.

  5. „Byli to takoví milí pracovití lidé… a tu práci v koncentráku vzali, protože to měli blízko, chápete?“
    Asi tak. Opravdových grázlů ve společnosti zase tolik není, nebezpečí je v těch „obyčejných“ lidech, kteří se díky nim zapojí – a páchají zlo, aniž by o něm moc přemýšleli.
    Dnešní doba tomu nijak nepomůže, mám dojem, že (i kvůli sociálním sítím) je komunikace mezi ideologicky znepřátelenými tábory v podstatě nemožná – nebo o ni nikdo nestojí.

    1. Sociální sítě jsou jako kapénková infekce. Jeden blbec může, díky obrovským možnostem internetu, nakazit mnohem víc lidí, než klasickými prostředky dřív. A protože, jak řekl tatíček Masaryk, myšlení bolí a většina lidí je líná přemýšlet, je to totéž, jako epidemie chřipky; proočkovanost je nízká a vakcína se občas nepovede. A když se do toho zamotá i víra, tak je malér hotový. Máme velké štěstí, že většina Čechů jsou ateisté.

    2. Tak svého času se říkalo, že v NI nebyla rodina, která by neměla některého ze svých členů buď v jedné z teroristických organizací, zabitého v atentátu nebo ve vězení… a jsou to všechno jinak naprosto normální, přátelští lidé.

      1. No právě. A nejhorší je, že to každý den může začít znovu – viz ty dopisové bomby.
        Netuším, jakou šanci má scénář, že žádný brexit nebude (to by pro tuto oblast asi byla jediná bezpečná varianta)

        1. Asi nulová. Možná, že dojde k odložení, ale Britové už mají Bruselu a jeho hovězin plné zuby. Ono se není co divit, senilní opilec Juncker, Makarón, který není schopen pochopit, že ti demonstrující, (teď už i růžové vesty), chtějí, aby začal konečně dělat něco jiného, než to, co dělá teď a Makrela, která už řekla, že chce skončit, (protože svoji roli nezvládla), opravdu nejsou pro EU to pravé ořechové.

            1. Vědí. Proto chtějí pryč, jenže Brusel se rozhodl, že jim to maximálně znepříjemní. Jenže to, co Brusel dělá, je dlouhodobě neudržitelné, náznaky snahy o útěk už se objevují i ve Francii a další země budou následovat.

    3. Ono stačilo, že: „Byli to takoví milí lidé, starali se o sebe a nestrkali nos do cizích problémů…“ (headbang)

      1. Začátkem 20. století jeden politik, (guvernér Moutet), ve snaze, být znovu zvolen, ignoroval varování sopky Mount Pelé a místo, aby nechal Saint Pierre evakuovat, spustil v novinách kampaň, že město je bezpečné a naopak nechal násilím vracet ty, kteří chtěli odejít. Když pak 8. května 1902 sopka před osmou hodinou ráno vybuchla, bylo město během několika sekund totálně zničeno a přežil jen jistý Louis Auguste Cyparis, který byl zavřen ve vězení, jeho kobka se v ruinách města ukazuje dodnes. Samotná erupce trvala jen několik minut, ale pyroklastický mrak, horký přes 900° C, pohybující se rychlostí 180 km/h město dokonale zlikvidoval. O rok později se výbuch opakoval, ale nikdo nezemřel, protože v místě už nikdo živý nezbyl. Ano, myšlení politiků není z tohoto světa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD