BTW: O jménech

Začalo to úplně to nevinně. Zrovna mi vlezla do klávesnice nová literární postava a hned mi k ní vypadlo jméno. Bez přemýšlení, je to vedlejší postava a u těch se mi to stává pravidelně. Hned jsem věděla, že je správné – takové věci se občas dějí. Ovšem pak přišla chvíle, kdy to jméno bylo třeba použít.

 

 

A já si najednou nebyla jistá skloňováním! Protože to není české jméno, a ještě ke všemu končí na českým jazýčkům neoblíbené anglické hlásce „th“. Prostě – je to Keith. Nejsem znalec české gramatiky, většinu pravidel používám spíš podle citu než vědomé úvahy, takže bez Keitha nebo Keithe? Je ten dotyčný víc pánem nebo mužem?:))

I obrátila jsem na čeleny své oblíbené překladatelské skupiny na FB. Mimochodem zase mě fascinovalo (není to můj první dotaz:)), jak radostně překladatelé prokrastinují nad cizími problémy! Ze srdce jsem je chápala…:)) Zkrátka překvapivě rychle se tam rozvinula zasvěcená debata a já jsem zjistila, že moje pocitová nejistota má velmi reálný základ.

Sledovala jsem vášnivou diskuzi a jednu chvíli měla chuť zavolat: „To je dobrý! Jestli je s tím problém, tak já toho chlapa přejmenuju!“ Ale pak mi došlo, že nepřejmenuju. Protože to jméno mu z jakéhosi důvodu (já ho fakt neznám) prostě sedí – vím, že je správné.

Teď bychom se mohli dohadovat, jak se vlastně pozná správné jméno pro literární postavu, když v reálném světě je to naopak. Tam své jméno dostaneme a musíme do něj nějak dorůst. Většina z nás si s tím poradí dobře, mnozí tak dobře, že se pro své okolí stanou charismatickou tváří svého jména…

Když jsem na to konto přemýšlela sama o sobě, došla jsem k poněkud rozporuplným výsledkům. Mám ráda jméno Dagmar a vnitřně s ním souzním, v takové té oficiální rovině. Jenže mi je to houby platné, protože čeština je jazyk ohebný a nemá ráda nesklonná jména, tudíž mě takhle oslovují jen cizinci.

Nejběžnější variantou mého jména je Dáša, na kterou slyším, ale nerada. Vnitřně totiž s Dášou nesouzním! Neptejte se proč, protože to nevím. :P Ještě tak s rodinným mazlivým Dášenka…:)) Moje maminka mi říkala mnoha různými jmény (to bylo její soukromé hobby, jednou mi říkala skoro půl roku Sasanka a věřili byste, že na dovolené si lidé mysleli, že se tak opravdu jmenuju?:)), ale nejčastější z nich bylo Dede. Dede se mi líbilo a líbí, protože to jsem nějakým způsobem já.

A pak přišel čas internetu a nicků. Můj první a jediný (mimo zde používané Dede, což vlastně není nick) byl Aerin. Mám ho ráda doteď, protože – opět – s ním nějakým způsobem souzním. A navíc jsem si ho vybrala sama. Když nad tím uvažovala, tak mi došlo, čím mě vlastně moje vlastní oficiální jméno determinuje – mám tendenci být nesklonná:))

 

A tak se vás dnes zvědavě ptám, jak souzníte vy se svým jménem? Jste s ním spokojení? Máte pocit, že vás nějakým způsobem určuje – třeba tím, že máte v oblibě jeho počáteční písmeno?:))

Druhá se týká nicků – většina z vás tu nějaký používá. Jak vznikl ten váš? :)

 

PS: Kiethe jsem v duchu prohlásila mužem (nikoliv pánem) a tedy ho tak i skloňuju. Keith, bez Keithe… a tak:)) Rozhodla jsem se jméno vnímat v jeho zvukové podobě (čte se to zhruba Kís:)) a pak mi to dává smysl. Každopádně obdivuju znalosti lidí z překladatelské skupiny – ti skutečně umějí rozebrat jazyk na prvočinitele:))

Aktualizováno: 11.3.2019 — 21:18

180 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pro Kačku, aby se to neztratilo ve víru diskuse – já na tahle písmena a znaky mám jakousi hodně starou tabulku znaků, bohužel jen vytištěnou, na netu ji nejsem schopná dohledat (teď jsem ji asi 20 minut hledala, bohužel neúspěšně). Jmenuje se to „ASCII Tabulka znaků (Code Page Windows 1252)“ – tam je všechno. Jednu mám v práci, druhou doma, jak pracuju s těmi různými jazyky a písmy, hodí se. Ale fakt ji momentálně nemůžu najít on-line, třeba budeš mít víc štěstí.
    P.S. Psalas, že jsi na Slovensku, kde přesně? Vzhledem k Tvé profesi mě napadl Trenčín, „Město módy“, jak se to kdysi říkalo, to asi ne, že?

    1. Já jsem včera našla jednu dobrou na webu, stáhla jsem si ji, ale neuložila si, odkud to bylo. Pokud by Kačka chtěla, tak ji můžu poslat na mail. Můžu ji poslat i tobě.

      1. Děkuji všem za pomoc se znaky na klávesnici. Taková tabulka by se hodila. :) Můj e-mail: strelenkatka@gmail.com

        Opravdu jak říká mamka a Dede do LM jsem se přistěhovala za láskou. Ale práci mi trvalo najít takovou jaká by mi vyhovovala. Po dvou vyzkoušených místech jsem dostala nabídku pracovat v butiku Siba, který patří dvou sestrám. Jsem moc spokojená a do budoucna mi nabídli i přividělat si úpravou oděvů a kdybych tvořila šperky, tak bych je tam mohla prodávat. Ale teď se hlavně staráme, abychom měli kde bydlet a aby mohla konečně přijít Pralinka. :)

    2. Nikoliv, Kačka sídlí ve městě zvaném Liptovský Mikuláš. Jaksi nešla za profesí, ale za svou známostí :)

  2. Dede, docela by me zajimalo, proc se ti zrovna jmeno Keith tak pro tvoji postavu zalibilo. Ja jsem detem oznamila, ze vnoucata nesmej mit ve jmene „th“, je to pro nas nevyslovitelne. Bud to nahrazujeme vyslovenim „c“ nebo „d“ a oboji musi znit rodilym mluvcim prinejmensi divne.
    My vsichni hlaskujeme sva jmena prakticky denne, uz automaticky, jakmile vyslovime jmeno, o prijmeni nemluve. Starsim detem jsme zivot taky zkomplikovali, jsou Tereza a Jakub, ale vyslovujeme jejich jmena anglicky. U nejmladsi jsme se poucili, jmenuje se Annie, doma ji rikame Ani. Muj manzel Vaclav ma nespocetne historek ohledne vyslovnosti jeho jmena anglicky mluvicimi lidmi, vyslovit „c“spravne vetsinou neumi. Ja jsem se jmenem spokojena, ale nemam rada Ajva, coz jsem vetsinou, kdyz lidi vidi moje jmeno napsane. Pokud me znaji podle jmena, pisou me jako Eva.

    1. Víš, já jsem si představila onoho mladého muže, se vším, co má reprezentovat, prostě jsem ho viděla před sebou a byl to Keith (wasntme) To nedokážu vysvětlit, prostě se to stalo :)
      Jinak chápu, jaké je to žít s českým jménem v zahraničí – oni cizinci jsou obvykle zdvořilí a nepoužijí automaticky místní ekvivalent jména (pokud existuje), ale vyslovují naše jména po svém. Já jsem třeba čekala, že Markovi budou v Norsku na mezinárodní škole říkat Mark – učilo se v angličtině, přišlo mi to logické. Ale ne, byl Marek, vyslov jak umíš:)))
      Dagmar se jim vyslovuje obvykle trochu líp :) psina byla, jak mi v Norsku takřka každý na moje jméno nadšeně oznámil, že je to staré a klasické norské jméno, nicméně za všechny ty roky jsem tam nenarazila na žádnou Dagmar – ani na domovních zvoncích nebo v novinách:)) Pravda je, že je to nordické (ne norské) jméno a mají ho logicky rádi Dánové. No a Dánové a Norové se dlouho fakt nemuseli :)

      1. Pro mě je každý Keith Keith Richards, takže mladý člověk ani náhodou. Ale obdivuju jeho výdrž. :-)
        P.S. Členkou Kolik třešní, tolik višní jsem taky a vždycky Tě tam ráda vidím, jen nediskutuju, tazatelům posílám soukromé zprávy.
        Taky tam chodí takový ten Honzík od tanga, co dřív chodil sem, jeho příspěvky bývají víc než humorné (tj. vesměs hodně trapné, stejně jako kdysi zde).

  3. Jméno Leona jsem snad dostala za trest a nikdy jsem ho neměla moc ráda, rodina mi říká Lenčjo a v práci jsem Lea, což už je pro mě snesitelné.Vládla Leonida Brežněva mi učinila ze jména peklo. Matyldu způsobilo přeřeknutí na šermířském tréninku. Dlouho jsem ji neměla ráda, ale pak jsem k ní dorostla a vzala si ji dokonce jako nick.

    1. Matyldo, promiň, ale já si tě s Leonou prostě nedokážu dát dohromady (wasntme) Když ty jsi naprostá Matylda, no!

      1. Ale Leona i ve formě Lea je moc pěkné jméno, navíc židovské (jsem filosemitka), jmenuje se tak i naše sousedka. Neboj, dorosteš. Mně na Tebe ta Lea sedí víc než Matylda, ta mi přijde tak nějak rozšafná, ani nevím proč.
        P.S. Jestli jsem se Tě nějak dotkla, moc a moc se omlouvám předem.

    2. Leona je moc pěkné jméno, celé mládí jsem kamarádila s Leonkou a naše Jana má také kamarádky dvě ségry, Leonku a Petru. ,, Něžná Leonka jezdí of roady“

    3. no,jelikož Tě znám jako Matyldu,která ti sluší, tak když jsi mi prozradila Leonu,málem to se mnou seklo… ale Matylda byla mamčina kámoška, říkalo se jí Tyluška…měla jsem ji moc ráda….

  4. Jsem taky Dagmar a že by se mi jméno líbilo, to nemohu říci, jak praví klasik. V 1. třídě v roce 1967 si paní učitelka se jménem nevěděla rady a překřtila mě na Danu. Doma mi říkali Daďka, to jsem se neodvažovala nikde přiznat, takže jako malá jsem na dotaz, jak se jmenuji, většinou mlčela a rudla, později jsem se představovala jako Dáša. Manžel mi říká Dádulko. Synům jsem vybírala jména velmi pečlivě, aby ladila k příjmení. Myslím, že jsou spokojení.

    1. Dada (Dadulko) mi říkal děda, Dáda jedna z tet a sestřenice :)
      Daďku jsem neslyšela, ale je v tom slyšet hodně lásky (inlove)
      Mimochodem, ve škole na mě zkoušeli Danu taky – bránila jsem se já i Dany :D Těch bylo za mého dětství hodně…

      1. Však jsem tu kousek odtud psala – za mého dětství to byly samé Hany, Dany, Jany, Ivany atd. Jen na gymplu byla výjimka, měli jsme ve třídě 4 Renaty/Renáty. :-)

  5. Je to problém s Keithem. Ono je těžké, strčit jméno z neskloňujícího jazyka do jazyka skloňujícího, zvláště pak z toho, který jinak píše a jinak čte. Čeština vnímá psané slovo stejně jako vyslovené a proto, přes všechny překladatelské finesy lidí s oním cizím jazykem písemně i foneticky obeznámených, je v duchu jazyka českého, toho v této souvislosti podstatnějšího, případnější vzor pán. Pro psanou podobu Keith, bez Keitha. Až se to bude číst nahlas,nastoupila by asi varianta Keith bez Keithe. Nadhodilas kvadraturu kruhu Dede, jednoznačné řešení není. Dva nekompatibiloní jazykové systémy prostě nesplynou. Si myslím já.:):):)

    1. Batýsku, kvadratura kruhu – přesně. Když jsem zjistila, že obě strany mají naprosto relevantní argumenty, tak jsem skončila zase u citu. A můj cit vedl k muži, ne k pánovi :D

  6. Kamarádka kdysi řešila jak pojmenovat dceru, aby to jméno nešlo zkracovat a zdrobňovat neb se jí to nelíbí a vymyslela Rebeku. Předpokládala, že ReBečko si ji nikdo oslovit neodváží. Mýlila se.

        1. Abyt, vážně jí tak někdo říkal?
          Neuvěřitelné.
          Uměla se dobře prát nebo si časem pořídila zbraň? Ona Rebeka? :x

    1. kamoska taky pro sve tri dcery hledala nezdrobnovaci jmena, no tak je samozrejme ze sofie sofca, z ester eta a z diany diuse (desny co?) ;)

      1. Z vlastní zkušenosti můžu přidat verze Diuška, Didi nebo Dia, Dian či Di – koneckonců od verze Dia je odvozený můj nick – Dia naopak plus koncové a (navíc mám ráda opery a Verdiho obvzlášť, tak se to hodí).
        Jo, a jak píšou dámy jinde v diskusi, už jsem svému jménu dorostla, ale trvalo to, v dětství jsem to jméno upřímně nesnášela (byla jsem všude jediná a snadno zapamatovatelná, všude samé Jany, Dany, Hany, Ivany, Pavly, Petry a Renaty-Renáty, případně exotičtější Šárky nebo Gabriely, jen ta spolužačka Yvona byla jediná, taky do vedlejší třídy chodila jedna Marika), už si to ale sedlo.
        Jmenovkyň-vrstevnic nebo skoro-vrstevnic znám několik, dokonce jednu, která se jako provdaná jmenuje úplně stejně, jako já za svobodna. Jo a několik známých po mně pojmenovalo svoje holčičky, což mě těší, té nejstarší už bude skoro 30.

  7. Taky jsem se narodila trochu předčasně a dopékali mně v troubě (inkubátory byly v oblasti sci-fi) a neměla jsem jméno. Čekalo se na křest – v kostele u sv.Ludmily.A tak jsem Ludmila. Taky Lída, Liduška nebo Lidunka(tak mi říkali rodiče) Jen nesnáším Lidka, to je přece čokoláda :D
    Měla jsem i takové hezké příjmení, Nováková. A pak jsem se vdala a dodnes příjmení slabikuju.A stejně mi ho všichni komolí! Vzhledem k tomu, že jsem si vzala polovičního Srba (otec Srb, matka Češka), tak se i synové jmenují Zoran a Marko. Bělehradské tetičky jim říkaly Zoki a Miki, což oba kluci velmi nelibě nesli. A moje nynější snacha, když se se Zoranem seznámila, se ho ptala, jak se doopravdy jmenuje. Myslela si, že Zoran je přezdívka. A Marko? V Černé Hoře se říká: „Svaki Marko radi naopako“ (každý Marko dělá vše opačně) A vono jo!! Inu nomen omen.

    1. Lído, já si pro změnu vzala polovičního Chorvata (táta Chorvat, máma Češka) a dodnes malinko lituju, že jsem dětem nedala nějaká tamní jména, ale česká, ale fakt jen malinko, protože ta chorvatská jsou občas taková zvláštní.

  8. Jinak OT – takové doplnění k článkům z minulého týdne o Irsku: IRA se přihlásila k dopisovým bombám v Londýně a Glasgow, které poslali tento týden. Podařilo se najít čtyři z pěti, které ohlásili, a jedna bomba je kdo ví kde…

  9. Já jsem Jana, podle mamky a tety. Je zajímavé, že na obě se volalo Hani. Jméno neutrální a ve své době časté.
    No a nick vznikl tak nějak podvědomě. Díky svému vzrůstu jsem byla vždycky „na chvostě“, navíc dobře pamatovatelná (nomen omen se tedy na mně vyřádilo) a tak co, byla jsem vždy na konci. A tečka.

      1. Tečko, nic :) My jsme se snažili a vyšlo to stejně…

        Na Janu se volalo Hani? To jsem neslyšela – lidé jsou, pokud jde o jména, velmi kreativní :)

  10. Omlouvám se, ale jdou mi v pracovně měnit střešní okno, takže vypínám přístroje a stěhuju je do bezpečí:)) Ozvu se večer (doufám:))

  11. Skloňování: já nevím, pro mě by to byl automaticky podle vzoru pán: Keith, bez Keitha, Keithovi, Keitha, Keithe!, Keithovi, KEithem…. Ale jestli to cítíš podle vzoru muž, tak fajn, jenom mě to drhne, cítím to jinak. Keith je ale moc hezké jméno.

    Můj Nick – Apina. Chvilku to trvalo, než si tu všichni zvykli, že nejsem Alpina, ale Apina. Italsky to znamená včelka, včelička (Ape je včela). A vzniklo to úplně jednoduše, kdysi mi tak někdo říkal, není důležité kdo. Prostě jsem ho kdysi milovala a on mě možná chvilku také. Už je to pryč a není důležité tu říkat proč. Ostatně i jiné mé lásky se vždycky někam propadly. Prostě nevyhovuji a ani úplně přesně nevím proč (možná přílišná samostatnost a nezávislost) a nejde s tím nic dělat. Ale tady alespoň není celkový dojem bolavý a svým způsobem jsme dodnes přátelé. Tak jsem si ten nick nechala.

    Větší problém je mé jméno Gabriela. Dříve jsem od dětství tu Gabrielu nesnášela. Prostě jsem pro přátele a příbuzné Gábina. Také mi říkají Gabča, máma to ale nesnáší a je to takové divné. Ale snesu to. Co mě ale vytáčí, když se někdo pokusí mi říkat Gába, to je jako žába a opravdu jsem v několika případech dotyčným řekla, že takto ne. A ta Gabriela….. Smířila mě s ní Itálie, kde mi tak říkali a kolikrát i Gabry/Gabri (psali to s obojím y/i). To se mi také líbilo. Najednou jsem zjistila, že Gabriela je vlastně krásné jméno, ale je nutné do toho jména dorůst jak fyzicky, tak mentálně.

    1. Apinku si pamatuju snadno :)
      Gabriela je krásné jméno, ale souhlasím s tím, že do tohoto tvaru je potřeba dospět. Moje kamarádka stejného jména slyší na Gábinu, Gabrielo se jí prý říkalo, když šla na kobereček… něco jako Janička JanyBa:))

  12. Ještě mě napadla jedna otázka – také jste při výběru jmen pro své potomky řešili, jak může být vybrané jméno překrucované, zkracované a vůbec hanobené ostatními uživateli čestiny? :D

    Mám totiž dojem, že je jen velmi málo jmen imunních a prakticky žádné tříslabičné jméno nemá šanci snahu zkracovat ve zdraví přežít… Viz Helča, Domča a další…

    1. Řešili. Patrick se zkracuje jako Páťa, což sice nedělám, ale někteří lidé to dělají a není to tak příšerné, takže to toleruji. U Katrin je to v pohodě (Katka, Kačenka, Káťa, Kačka, …) všechno zní celkem dobře. Obě jména jsou zároveň schopná přežít i Dvůr Králové nad Labem, kde mám pocit, že je „zkracování“ jmen snad nejpříšerenější v republice…

      1. No a polsky se Patrick nezkracuje vůbec a Katka je tam Kasia (čte se Kaša, s takovým měkkým š), Kasieńka (Kašeňka), Kaśka, popřípadě, když zlobí, Kasica (Kašica) :P

    2. Ájè, komolenî. Dodnes se smeju pri vzpomince, jak me spoluzacka v druhe tride zapsala: Maryje Matyjášová.

      1. MaRi, tak si říkám, že ta Maryje zní trochu jako harpyje… (wasntme) ještěže to byl překlep… é… přepis! :D

    3. Neteřka má Viktora, to je takové typické jméno, do kterého je nutné dorůst, a to hodně. Od mimina mu říká Viktore, aby mu pak jako velkému nebylo divné, že ho tak někdo osloví. Ale je fakt, že oslovovat malé mimino „Viktore“, to je vážně divné, takové strašně tvrdé. Já mu říkám Viki, neteřčina máma čili babička Vikouš nebo dokonce Vikuňa (ani jedno se mi fakt nelíbí).
      U nás se také rozmohly právě takové ty Helči, Nelči, Gabči. Jeden si zvykne, ale fakt to nesedí. Na druhou stranu oslovovat dávno dospělou neteřku „Helenko“, jako když byla malá, to je také podivné. A Hela je její máma ….

      1. No vidíš, já mám vnuka Viktora a jemu to jméno sedí už v útlém věku 5 let. :) Když se měl narodit, zajímala mě představa jeho rodičů o zkrácené verzi toho jména, na 2 slabiky. Prý že to bude Víťa. Nakonec se ale Víťa vůbec neujal, volací jméno je Viki, mazlivé Vikoušek (moje licence :) ), jinak Viktor nebo Viktorek. Je to takový urputný chlapík, který k sobě dokáže být velmi tvrdý. Neznám jiné dítě jeho věku, které je schopné závodit v běhu téměř až k hranici vyčerpání. Trochu ho štve, že je nejmladší, tak by se strhal, jen aby se vyrovnal svým starším sestrám, ve všem. Jemu to jméno prostě pasuje od malinka.

  13. OT – na dnešek měl ČEZ naplánováno vypnutí elektriky v dědině, prý plánované opravy. Jako je zajímavé, že se dělají jen na vesnicích a trvají vždy celý den, opraváře nevidět, ve městě nejde proud jen pokud spadnou dráty v širokém okolí.
    No a je půl desáté a stále jsme připojeni, zřejmě mají dost práce s odstraňováním kalamity. Jen se tak nikdo neobtěžoval oznámit, že se odstávka ruší. Dost lidí dělá IT z domu, je tu pár firem…

    1. S tím skoro nic nenaděláš. Člověk je jen rád za každou hodinu, kdy proud oproti předpokladu jde…

      Uf, dnes je den měnění střešních oken. Momentálně je v horní koupelně jen díra ve střeše…

  14. A zcela OT: prosím o radu. Kamarádi se rozhodli rozšířit rodinu o českého strakatého psa. Dosud jsou zcela bezpsí, budoucí páník měl v dětství jezevčíka, panička je spíš kočičí, ale myslím, že ten strakáč je k nim a jejich dětem výborná volba. Tak jsem hlavně vysvětlovala, že a proč jedině s PP a slíbila jsem se poptat, odkud štěně ano a případně i odkud ne. Tak jestli mi tady někdo můžete poradit, klidně soukromě přes Hady, předem moc děkuju :)

  15. Mé jméno mi připadá takové nevýrazné, ani ten význam nic moc… no, ale mohla jsem dopadnout hůř. Aspoň je to krátké a jasné, pro většinu lidí jsem prostě Pavla. Doma mi tak ale nikdy neřekli, tam jedině Pavča, což nesnáší můj muž :D Já nerada Páju, protí té se i ohradím, když mi tak někdo zkusí říkat. Ale mám v blízkém okolí jedinou malinkou jmenovkyni a to je prostě jasná Pájinka, sama si říká Pája a hrozně se to k ní hodí, tak uvidíme, do čeho doroste, až se naučí „L“ :)

    1. Pavla je jméno, které také máme v rodině – v historii i současnosti:)) líbí se mi mnohem víc než tvar Pavlína – nevím proč. Chápu averzi vůči Páje – přijde mi s Dášou na jedné lodi :D

  16. Coby dítě školou povinné jsem se svým jménem byla docela exot – dneska to zní divně, ale já fakt jinou Zuzanu potkala až ve dvaceti. Ale celkem mi to jméno nepřekáželo. Doma jsem byla Zuzanka, což jsem tolerovala, eventuálně Zuzi, což jsem měla raději.
    Celý život jsem bojovala poměrně marnou bitvu, aby mi lidi neříkali Zuzka. Prostě nejsem Zuzka, grrr!
    Synka jsme po dlouhých úvahách pojmenovali po Michalu Tučném, přičemž nám jaksi uniklo, že to bylo v danou chvíli módní jméno. Ve škole byli v každé třídě z deseti kluků tak tři Michalové. Jo a nikdy v životě jsem mu neřekla Míšo – to je přece ženský jméno, ne?

    1. Zano, vidíš, to mě nenapadlo, ale máš pravdu :) Míša je spíš ona než on :) Na Slovensku to mají jednoduché, tam je on Miško a ona Miška :D

  17. Já jsem Michaela, teď se tak jmenuje každá třetí, ale v roce 1966, kdy jsem se narodila, to byla vyjímka.
    V jeslích, mateřské škole, na základní i střední škole jsem byla jediná.
    Doma mi říkali Míšo, Michalko někdy Mišulko. Slyším na vše.
    Ale vnitřně tak nějak souzním s tou Míšou a i se tak podepisuji.
    Nick mám Hepča a je to po kočičce Hepince.

    Moji synové jsou Petr a Pavel. Petra jsem chtěla já a když se měl za 20 měsíců po něm narodit druhý syn, všichni v rodině mě přesvědčovali, že musí být Pavel. No alespoň mají svátek spolu.

    Vnouček je Samuel. Musela jsem si na to trochu zvykat, ale už mi to ani nepřijde. Je to náš Samík.

    1. Na pasynovce Samuela jsem si taky musela zvykat, ale už mi to nepřijde – oslovuji ho Samy. Myslela jsem si, že mi vadí ta poněkud cizokrajnost jména, hlavně sousedství samohlásek -ue- ve jméně. Kupodivu, teď mám daleko větší problém se jménem jeho brášky, který se jmenuje hezky česky Matěj (rofl) – než vyslovím Matějíčku, tak spíš řeknu chlapečku (chuckle) – jak lehčí to jeho rodina ze Slovenska (česko-slovenské manželství), která mu říká Matejko! Možná, že to po nich převezmu

          1. Ale houby, Maťko se říká i Martinovi… prostě s tím začni a už mu to nikdo neodpáře (rofl) Mě se to třeba líbí a to se v naší rodině zdrobněliny nepoužívají :)

      1. Někdy ve školce dorazilo naše dítě domů a hovořilo o někom, kdo se, zdálo se, jmenoval „Samsáry“. Následným dotazováním jsme nicméně dovodili, že to měl být Sam, bratr spolužačky Sáry, tedy Sam Sáry. Akorát u mě už od té doby toho „Samsáryho“ žádnému Samovi bohužel nikdo neodpáře…:-)

    2. Míšo, to má kliku, když souzníš s nejběžnějším tvarem svého jména :)
      Jméno Samuel se mi líbí, hlavně ve tvaru Sam. Ehm… říkám tak svému autu (blush)

  18. Pokud jde o jména našich dětí, nebylo to jednoduché. V době, kdy se narodil Patrick totiž ještě v Polsku platil ten hloupý zákon o tom, že má-li jméno polský ekvivalent, musí se použít jeho pravopis. Tedy Patryk. Což vzhledem k tomu, že jsme hodlali bydlet v Norsku, byl problém; norsky se píše Patrick. Nakonec jsme to vyřešili takhle (Česko je rozumné, v klidu to povolí) a o polské doklady jsme zatím nežádali, a je dobře, že jsme počkali, protože od loňska se změnil zákon a už to jde.

    U Katky jsme vždy věděli, že chceme holčičku Katku, ale zase – česky Kateřina a polsky Katarzyna znamená, že mimo Česko a Polsko to nikdy nikdo správně nenapíše, ani nepřečte. Proto se oficiálně jmenuje Katrin, protože to, minimálně ve středoevropském prostoru, napíše a přečte správně každý.

    Není totiž větší průšvih, pokud jde o jména, než když má člověk na dvou různých dokladech dvě různá jména, to v kombinaci se zákonem, který dvojí občany nutí v zemi, kde jsou, je-li domovská, používat její doklady a žádné jiné.

    A hlavně – naše děti budou muset ve světě celý život hláskovat svoje příjmení, tak aspoň ať mají jméno snadno použitelné…

    1. Máš to, Andy, v životě těžký, když řešíš, jestli tvoje děti budou muset hláskovat své jméno. Možná jim to chtělo i změnit příjmení, viz Gregor – Brzobohatý ;)

      1. To zase ne :) to by měli buď Ruščák nebo Murzynowski / Murzynowska a to je Ruščák pořád ještě jednodušší :)

        1. No ségry manžel se za svobodna jmenoval Muf. Vzal si její příjmení – Zelený – a dlouho mu kamarádi říkali zelenej muf

      2. Když nežiješ jen na domácím plácku, tak hláskuješ. Naše příjmení je pro cizince opravdu oříšek :D Ale ona je to potíž i tady u nás – takřka nikdo nepochytí, jak se jmenuju, na první dobrou. Takže hláskuju taky :P

          1. Tak to příjmení je původně polské (Ruszczak) a takhle mají tendenci nás psát v Polsku, když jim to nevyhláskujeme jinak. Jenomže když to vidí napsané, tak to zase nepřečtou, protože nevědí, jak se čte česká diakritika :)

          2. Na výšce byla holka, která se jmenovala „ščerbová“, ale polsky psáno Szczerbová. Ta vyšilovala, když se někdo při prezentaci zarazil a četl szcz a nevěděl, jak se to vyslovuje. ;)

        1. Hehe, emigrovat s naším jménem byla taky troufalost! V případech, kdy se jméno vyvolává, se zvedám ze židle hned, jakmile zahlédnu zděšení, pak rozpaky a nakonec úlevu v obličeji dotyčného, když vítězně zavolá Jana!

          Tohle jednoduché jméno se nedá nijak moc komolit, jen zdrobňovat, což dělala maminka před přicházející exekucí. Před výchovným kázáním jsem byla vždycky Janička. Celkem jsem se já a Jana sžily.

          K Sasance tvé maminky. Já holkám říkám Pampeliško té starší, mladší Sedmikrásko. Ovšem jsou to norčata, tak jsem musela trochu vysvětlovat. Sofie se ptala, proč jí říkám liško.

          1. Mimochodem mám pocit, že Jana je jedno ze jmen, jejichž žádný tvar mi nepřijde opravdu nehezký. A sluší ti :)

            1. Díky.
              Liško Sofce neříkám. Ona jenom na tu Pampelišku vzdychla, jakože zase jedno z těch divných českých slov a utkvěla jí jen ta Iiška. Už ví, ale myslím, že by radši vyhandlovala s Majou tu Sedmikrásku, protože tam libě slyší něco o kráse. :-)

        2. Příjmení hláskuju taky. Tady už skoro nikdo neumí německy, tak je přehlasované u (ü) a hned „h“ ha ním naprosto neřešitelný problém.

    2. Myslím, že jste to vyřešili rozumně. Jste mezinárodní rodina a mám dojem, že možná budete celá rodina pracovat ve více státech po světě a pak je jméno dítěte, které nebude nikdo komolit, mnohem lepší. Podobně uvažovala druhá neteřka s manželem, proto mají Martina, který se také píše všude stejně a nyní už 9 měsíčního Maxmiliána, kde to také skoro nejde zvorat (možná mu někde nenapíšou tu čárku nad druhým „a“, ale možná už to mají v rodném listu i bez ní).

    3. to je fakt ze vy to mate s prijmenim slozitejsi :p
      na to ze je muz francouz katalanskho puvodu tak mame ohromnou kliku na mezinarodne snadne prijmeni, maximalne nam obcas nekdo prilepi ‚T‘ na konec :D
      a patulku piseme taky s ‚c‘, marianne vylozene francouzsky, ale to vetsina lidi da, nejvys daji na konec ‚a‘ misto ‚e‘ a alexandrovi meni poradi ‚r‘ a ‚e‘ coz prekousnem ;)

  19. Ta moje INUSANKA je vlastně Inušanka, tak mi říkal tatínek vlastně celý život. Jinak jsem Ingrid a s tím jménem si vlastně každý dělal co chce. V Bimbově rodině jsem Ina, babička měla svoji specialitu, ta mi říkala Ingridko. Pro svoje holky jsem byla buď Inuš, nebo Inuška. To nejčastější je Inka, tak mi říká nejvíc lidí.
    Byla jsem bezejmenná tři týdny, protože vrchnost neměla Ingrid v kalendáři a maminka si postavila hlavu. Nakonec to zvládla a myslím, že jsem od ní to Ingrid neslyšela nikdy jako oslovení. Doma jsem většinou byla Inče.
    Sestra se jmenuje Petra po Petule Clark. Petulo jí teda taky nikdo neříkal, zato kvůli své žravosti v dětství dostala doma přezdívku Bohouš a hodně dlouho jí vydržela

    1. Já jsem také byla asi cca 14 dní bezejmenná .
      Narodila jsem totiž předčasně v 7 měsíci a maminka v porodnici řekla, že ještě nemají vybrané jméno.
      A když za mnou přišla do kojeňáku, kde jsem se tenkrát “ dopékala “ v inkubátoru, tak na dotaz sestřičky, řekla : “ Bude to Michalka “ .

    2. Ingrid je jako Dagmar – možná i místním původem, řekla bych:)) Čeština má tendenci taková jména „vyhojit“ do jí milejší podoby a výsledky jsou různé. Inka je hezké a nezní jako jméno pro psa (wasntme)

  20. Já jsem ve skutečnosti Václava, ne Vendula. Samozřejmě, že v celém mém životě mi tak nikdo neříkal, vždycky jsem doma nebo ve škole byla Vendulka nebo Venda. V Anglii jsem se pojmenovala na Wendy což je asi tak nejbližší, ale stejně vždycky u doktora, v bance, a podobně mě vyvolávají jménem Vakláva a tak mi to leze na nervy, že jsem milionkrát uvažovala o oficiální změně jména. Jenomže pak si vzpomenu na to papírování a pochůzky kolem změny příjmení když jsem se vdala a zase mě to přejde. Celkově teda za svoje jméno nejsem moc ráda. Chápu rodiče, že měli rádi stará česká jména (sestra je Svatava) a celkově s nima souhlasím, že by se česká jména měla používat. Ale to moje mi nesedí.
    Přezdívku na internetu mám Fallen DragonKin v podstatě od prvních chvil kdy jsem začala používat internet asi před 22 lety, kvůli skupinám a fórums, které jsem tenkrát navštěvovala. Teď už skoro nikam nechodím, jenom na facebook.

    1. Tak Václavka je krásný jméno a Vendulka je z toho ještě hezčí a Svatava, to je taky moc pěkné jméno..když se k tomu přidá moje, je to jak Dívčí válka, jen ta Vlasta nám chybí :-D
      trpěla jsme ve školce, na základce i na střední…všud ejsme byl ajen jedna jediná Šárka…proč? Jak na to jméno mamka přišla? KDE VZALA TU SÍLU SI PROSADIT,ŽE NEBUDU PO BÁBĚ ZDENKA? (MAMI DĚKUJU,ALE S TOU šÁRKOU JSI TO NEVYTRHLA, ALE FURT LEPŠÍ JAK TA ZDENKA – ZDENA BEZ PSA PROMINE). nesnášela jsem ty zdrobněliny Šárinka,Šárunka..táta mi říkal Šariku (ano,podle legendárního psa 4 tankistů), no a severní větev naší rodiny mi říkala buhví proč Šurdo. Už odmalička…no a teď si představte, že v osmdesátých letech,dorazil do republiky seriál Horký vítr a hlavní postava ŠURDA ŠURDILOVIČ..no kanálama bych chodila, všichni se řehtali, já brečela vzteky…na internetu jsme si jako první nick dala sharka.68 a používám ho pořád…ano,mám ráda paryby,miluju žraloky a občas koušu…myslím, že se to ke mě hodí :-D

      1. Jé, Horký vítr / Vruć vetar a Šurda Šurdilovič. Tenhle seriálek jsme s tátou milovali a nikdy jsme si ho nenechali ujít. Tím jsme hrozně rozčilovali moji pracovitou a činorodou mámu, která prostě nedovedla pochopit, že se nám tahle báječná oslava sladkého nicnedělání a líného lemplování. …. ja ću se vratiti.
        https://www.youtube.com/watch?v=HmBp9BXyyTU

      2. Sharka je skvělý, moc se mi to líbí. Když jsem si první den na počítači v roce 1996 zařizovala e-mailovou adresu, tak vendulka už byla zabraná, takže jsem použila wendulka. To by se dalo považovat za další přezdívku

        1. já ti říkám Wendulko,protože jsi v Anglii :-D a to „dabljů“ se tam hodí,mám tě tak odlišenou a vím, že jsi to TY :-D

          1. Šárka je moje neteř. Mně se to jméno hodně líbí, ale s naším příjmením už nám to pro dceru přišlo moc háčků a čárek ;) Ségra chtěla vždycky Kláru, ale je logopedka a vyhodnotila, že švagr se na tom „kl“ zadrhává :D

      3. Šárka je moje sestřenka a mně se to jméno moc líbí. Tvar Šarik by se mi líbil taky – nejen na toho psa :D

      4. Šárek znám hodně, dokonce máme 2 v bližší rodině (manželky manželových bratranců), kamarádek stejného jména mám taky pár.

      1. Děkuju Dede. My máme česká jména v rodině, mamka a teta jsou Milena a Jarmila, táta a strejda jsou Vladimír a Vlastimil

        1. Teda, je Vladimír vůbec české jméno? Táta s ním moc neztotožnil, celý život si nechává říkat Láďa a má Ladislav i na plno dokumentech

  21. Když jsem byla malá, tak se mi moje jméno vůbec nelíbilo, a to z naprosto absurdního důvodu. Nekončí totiž na -a a prakticky všechny holky ve školce a pak ve škole byly tenkrát samá Jana, Hana, Dana, Ivana a tak podobně, takže jsem se z toho svým jménem poněkud vymykala. Taky bylo málo frekventované, jeho módní vlna přišla až o něco později, a naštěstí už zase opadla :D . Jak šel ale čas, tak jsem vztah ke svému jménu zásadně přehodnotila, už dávno ho považuji za krásné a v žádném případě bych neměnila. Znamená světlo a záři. I v zahraničí mi to moje jméno vždycky dobře sloužilo a slouží, je známé a v mnoha zemích a jazycích používané, jen s malými odchylkami, a tak jsem s ním nikdy nikde neměla žádný problém. Samozřejmě jsem se nevyhnula různému zdrobňování a komolení (i když tak moc možností tohle jméno naštěstí neskýtá), ale nemám to nikomu za zlé, nikdo to nemyslel zle a každý má prostě své zvyklosti. Nejradši ho ale mám v té základní podobě. Jsem Lucie.
    A můj nick „tapuz“? Je to hebrejské slovo a znamená „pomeranč“. Nic za tím není, žádná historka ani historie. Pomeranč je krásná věc, která se mi moc líbí, a hebrejština je moje láska. A tak jsem tapuz.

    1. Tak ty jsi pomeranč! :) To se mi moc líbí – vidíš, až budu příští týden v Jeruzalémě, může se mi ta znalost hodit :D jinak jsem hebrejštinou nedotčená…
      I moje kamarádka mi říkala, že musela do Lucie dorůst, nelíbilo se jí to – je radši Lucka :)

  22. Zdravím všechny, co jsem se odstěhovala z rodného hnízda, tak už nemám tak moc přehled co se na Deníku děje. Rozhodla jsem se jako dospělý jedinec přidat do diskuze. Převážně budu psát z mobilu, protože v práci mám jak jinak slovenskou klávesnici a prostě si s ní neumím poradit. Tak prosím kdyžtak omluvte případné chyby co napáchá mobil. A teď k diskuzi. Moje jméno mi dali rodiče určitě z lásky svým způsobem s ním i souzním. Doma jsem byla vždycky Kačka. Popřípadě když jsem byla okřiknuta tak Kačena nebo Kateřina. Jen babička z Ostravy mi říká Katuško. Doteď když mi někdo řekne Kateřino mám automaticky provinilý pocit, že jsem něco provedla. Ve škole jsem vždycky chtěla dostat přezdívku a nikdy ani doteď jsem se jí nedočkala. Zde mě všichni znají pod Kačkou. Na střední mě s oblibou učitelka která mě nesnášela říkala Kačabo. Doma jsem se s tím svěřila a občas mi tak řekne bratr když mě chce vytočit. Jinak díky bohu jsem se už s touto variantou jména nesetkala. Když jsem poprvé přišla na Slovensko tak jsem dostala zdrobnělinu Katarínka s tou i docela souzním. Oříšek ovšem byl když jsem přišla do první práce na Slovensku a majitelé byly Poláci s Kateřinou (kde jsem byla oficiálně v papírech) si neuměli poradit. Prvně mě oslovovali Kathrine. Převážně jsme mluvili anglicky. A později mě začali říkat zkráceně Kaťa, což mi neseděli ale nějak mě oslovovat museli.. V aktuální práci mi říkají Katko. Proti tomu nic nemám. Když to tak zvážím, své kavalíří slečně jsem dala jméno Pralinka možná proto, že nemá tvar kde bych ji vyloženě nadávala. stejně psi reagují na tón hlasu.

      1. Nějaký čárky a háčky má.:D Ale bezpečně vím, že nenapíšu ě a ř místo toho tam mají nějaké měkčení. Takže když píšu jak jsem zvyklá na české klávesnici tak to nedává pak smysl a musím to opravit a napsat aspoň bez diakritiky.:D

          1. No je možné, že o Pralince ví ještě málo lidí. Když jsem se přestěhovala chyběla mi naše psí smečka. Tak jsem kontaktovala majitelku Světlušky a její fenka zrovna čekala prcky. Narodila se před Vánocemi jako prvorozená a nejmenší z vrhu barvy blenhaim čili stejná jako Světluška.:) Má ještě 4 bratříky a jednu sestřičku. :) Jedu si pro ni koncem března. Záleží jak na tom bude rekonstrukce bytu, aby se tam dalo se štěníkem bydlet. :))

            1. Supééér – doufám, že bude hodně fotek a podrobností o soužití s Pralčou (chachachá). Ehm, ty dobře víš, že jeden kavalírek nikdy nestačí (chuckle)

              1. Ygo, neboj fotek bude určitě dostatek a třeba i něco napíšu. :) Že jeden kavalírek nikdy nestačí je pravda a v plánu do budoucna je ještě jedna, ale uvidíme. :)

        1. Tak ř bych napsala – nejdřív shift háček (vpravo nahoře někde vedle backspace, to je nad velkým Enter), ě stejným postupem. Velké Ř asi umíš (shift háček, shift r). Ale votravný to být může, to jo.

            1. Asi jde o zvyk, už se mi párkrát stalo, že jsem psala nějaké písmenko s háčkem výše popsaným postupem, asi už demence nebo co.

      1. Děde, děkuji za přivítání. :) Mám v plánu pokud vše vyjde ji vzít na zvířetnické setkání. Tam by se seznámila se všema a proběhla by i řádná socializace. :D :)

  23. A mně se líbí všechna jména, když jsou vyslovována tak, jak byla vytvořena, s patřičnou dávkou lásky a respektu vůči oslovovanému.
    Svoje jméno mám ráda, dala mi je moje maminka. V době, kdy sledovala nástup mladičké britské královny Alžběty II, (Alexandry), lidé si ji moc vážili, když jako mladinká převzala zodpovědnost za celou, válkou zničenou říši. Jenom bylo a je na můj vkus trochu dlouhé. Takové ty podpisové kolonky, přesné obdélníčky, kdy se nesmí přetáhnout ani čárečka byly i s příjmením dost problém. A tak jsem si říkala Alex. Na Sašu jsem z pochopitelných důvodů neslyšela, chápu, že Rusové si ve své nabubřelosti udělali svůj překlad.

  24. Obvykle tu cizinci nechápou jak vznikl Jan-Honza. A tento nick vznikl podle čísla motorové jednotky ze které jsem sem psal první komentář někde mezi Hradcem Králové a Ostroměří

    1. Jak vlastně vznikl Honza? Z Hanse? Nikdy jsem nad tím neuvažovala, jen vím, že Jeník je hezčí :D
      To číslo… chápu, ale doteď si ho nepamatuju!

      1. Honza je z Hanse a Jan jako Johann, tak se to nějak dohromady sešlo.

        Jednotka 814 = Regionova a 151 jako evidenční číslo. Stačí mi si pamatovat 151 (jednoduchá pomůcka je, že Regionovy kolem čísla 150 a pak 02x jezdí kolem HK)

          1. Původní němecná podoba byla Johannes z latinského Ioannes, z toho se pak varírovaloi Hansové, Johannové atd.

      2. Mám kamarádku, co má dva syny, Jakuba a Jana. Trvala a trvá na tom, že se jim nesmí říkat Kuba a Honza, ale vždy a zásadně jen Jakub a Jeník (případně Jakoubek, Jeníček…). Takže pokaždé, když je někam přivedla, nastalo velké vysvětlování… Divila jsem se, že si tak komplikuje život :o)

          1. Tuhle posedlost oslovovat děti správným jménem dobře znám. Učila jsem jeden čas žáka jménem Jakub.Spolužáci mu směli říkat kubo, avšak pro mne to musel být stále jen jakub. Jakmile mi kuba uklouzl, kluk doma žaloval. Otec se hned opřiřítil do školy a šel rovnou na mou drzost žalovat řediteli školy. Mockrát mne kvůli tomu špatnému jménu oba seřvali.Kluk byl strašlivě nevychovaný a děsně drzý.Neposlouchal nikoho a dbal jen o sebe.Měl denodenní průšvihy s kázní a neomeleným chováním Když jsem ho na konci druhé třídy předávala kolegyni, kluk se choval děsně, takže jsem si do školy pozvala jeho otce.Drzosti a přímo neurvalosti kluka se stupńovaly, takže jsem jeho otci doporučila přitvrdit. Otec se mi však smál do očí a nedbal. upozornila jsem ho, že pokud bude ve svém výchovném trendu pokračovat, dočká se brzy toho, že mu vlasní synáček už v 15 rozbije hústa.otec nevěřil, ale dočkal se ještě dříve, nežli byl můj odhad. Stalo se , když klukovi bylo teprve 12!!Od té doby mne tento otec uctivě a zdaleka zdraví, kdykoli ho potkám na ulici. Dnes je z kluka vyhlášený grázl.netěší mne to vůbec, ale špatná výchova nikdy nepřinese dobré výsledky.

      3. Johan – Hans – Honza. Tuhle se jeden můj rakouský prastrýc také divil, proč se Janovi říká Honza (další jeho prasynovec). Tak jsem mu to řekla takto a rozuměl tomu úplně nádherně.

        1. Synka jsem pojmenovala Jan (nostalgie, moje školková láska) a od narození mu říkala Honzíku, !na Moravě!, jsa rodilá Češka. Mečový děda se to snažil zlomit s Jendou (z toho mám osypky), kluk na to neslyšel ani náhodou… Zlomil se děda i babička. A byl trochu problém Honzovi vysvětlit, že se jmenuje Jan, navíc si říkal Krtek (podle krtečka). Jeden čas se představoval Honza Krtek, Honza Jan + příjmení ;)

          1. Jenda je zkrátka Jenda, popřípadě Jeník. Ale jedna kámoška na něj volá Honzo a pár lidí z rodné hroudy a zpoza Moravy Šanku (to zdědil po tatíkovi)

  25. Ach moje jméno – Yveta. No, tak nějak s ním moc nesouzním, tedy v té jeho původní podobě. Ale ty ostatní mi nevadí – v blízké pokrevní rodině jsem vždy byla a bohdá snad i budu Yvi (a pro mamku Yvetka (chuckle) ), pro kamarády Yvuš, a v kyberprostoru YGA (zkratka jména a příjmení a koncovka, že jsem ženská… i když, kdo mne nezná, většinou předpokládá, že jsem chlap (headbang) ). No ale, jméno mi s láskou vybral taťka (jako všem ostatním, i když předpokládal už u nejstarší Marušky, že to bude Petr (rofl) ), tak ho nosím taky s láskou.

    Jméno pro Terezku jsem vybírala tak, aby bylo v Česku a na Moravě běžné, ale ne příliš časté (z toho je vám jasné, že Vrbice byl opravdu konec světa, že i trendy v jménech se k nám dostaly až tehdy, kdy bylo už po nich). Tak trochu mne mrzí, že jsem opustila původní Marii, ale Tereza je dobrá – hlavně ve spojení s příjmením (rofl) . Už v našich zemích je problém ho vyslovit správně, a to nemluvím o její prezentaci v cizině (Grbavčici zdraví Ruščáky) – tam většinou vysloví jenom to jméno a pak se ztratí v překladu (například arabština si s takovým jménem opravdu neporadí). A že je to jméno opravdu hezké je důkazem to, že moje poslední praneteř ho nosí taky (i když jsem poťouchle přemýšlela, že ji budu říkat Rézi).

    1. Yveta s tvrdým y mi přijde hezčí, než Iveta – je prostě zajímavější (pro mě:)) Ale mám moc ráda Ygu, protože to jsi ty :)
      O Tereze jsem uvažovala jako o jednom z možných dívčích jmen pro děti – jenže tehdy v Praze, která holčička nebyla Tereza, byla Kateřina nebo Bára…
      Když si vezmu, co času a úsilí jsme s Martinem dali do výběru dívčích jmen… marně:))) Zato klučičí jsme zvládli v podstatě hned:))

  26. Jméno nic moc, ale když se z něj spolu s příjmením udělá třípísmenná zkrátka, je ze mne PeS.

    1. Mě se Petra jako jméno moc líbí, ale chápu, když to člověk vidí jinak:))
      Jinak zkratka tě zcela vystihuje… Lepší by už byl jen Beagle, si myslím:))
      Po mnoho let jsem měla redakční zkratku Dar a měla jsem ji fakt ráda. V rádiu jsem Dru… no, co už:))

      1. Po letech jsi mi připomněla – mělY jsme ve třídě (dívčí škola obecná a střední) Dagmar, které se říkalo Dara a nám to přišlo strašně krásný a záviděly jsme jí to převelice.

      2. dedee, i ostatní.Moje lenka není tak žádný dar.proč mi naši dali zrovna Lenku, netuším, avšak vím dobře, že má zlatá a moudrá babička naše od toho jména zrazovala. Ona chtěla mít vnučku Vendulku, ale nebylo jí toho dopřáno. byla jsem celé dlouhé roky se svým jménem.Od školky až po gympl žádná Lenka širokodaleko nebyla. Jako dítě jsem se stále rvala, Lenek plenek podkolenek jsem si užila ažaž . Nad jmény dcer jsme dumaly dlopuho. Příjmení je dlouhé a měkké, takže jsme hledali s Jiřím jména krátká a tvrdší.krátká proto, aby se vešla na štíkek sešitu( má profesionální deformace nás navedla na jména Petra Věra. Mladší Věrka se s jménem nesžila nikdy a hodně nám vyčítala prý starobylost s malou frekvenci u jejích vrstevníků. Zkrátka rodiče se nezavděčí, ať vybírají sebepoctivěji.

        1. taky jsem měly v domě Věrku, ty jsi si užívala Lenka -plenka.-podkolenka a Věrka-vtěrka-stěrka.. ta byla taky chudák….

  27. Mám kamarádku jménem Dagmar, a trvá na jeho používání – celé dětství protrpěla pokřikem Dášenka čili život štěněte… Tak respektujeme její přání, ale protože mi to neskloňování dělá problém, vesele skloňuju: Dagmarko..

    1. No, tady je vidět, jak jsem zvlčilá – nemám ráda skloňovanou Dagmar, protože mi to zní hloupě. Dagmarka ovšem zní líp, jen jak často se lidi oslovují zdrobnělinou? :)
      Mimochodem tuhle mě rozesmáli v nějakém newsletteru, kde mě automat oslovil „Milý Dagmare…“

  28. Keith je hadra proti Renátě :) Ačkoliv mě rodiče obdařili jménem Renáta s dlouhým „á“ a toto jméno se dokonce vyskytuje i ve většině kalendářů, celý život jsem oslovována jako Renata. V internetovém životě to chápu, tam se na diakritiku nehraje, tam jsem RenataE. Ale pokud se kdekoliv jinde podepisuji jako Renáta, proč je mi odpovědí „Milá Renato…“?

      1. Renču sice nerada, ale přežiju, Rendo mi snad nikdy nikdo neřekl.
        Až v dospělosti se mi občas dostává oslovení Renátko, což se mi líbí. Ještě jsem cestou pochytala Renušku a Renku a ty se mi také líbí.

    1. Všimni si, že já tě oslovuju Renáto – aspoň v písemné formě. Je možné, že in natura ti řeknu Renato, ale ber to jako naše nářečí (rofl)

    2. Ono to bude tím, že většina Renat se píše s krátkým A. A tak to všichni vyslovují krátce. Naděláš ;)

    3. Zvykové právo je děsná věc, prakticky nepřekonatelná (u mě taky lidé přecházejí s tykáním automaticky na Dášu a pokud chci být zdvořilá, nic s tím nenadělám:))
      Já se opravdu snažím si to pamatovat – v tvém případě (inlove)

      1. No a já Marie nemám ráda když mi říkají Mařenko.
        Manžel mi říká Maruš /Maruš-neruš :) /, Dcera je Jana. Máme nekomplikovaná jména. Dagmar se mi líbí víc než Dáša – mám takovou trhlou bývalou spolužačku které místo Dáša říkáme Šáda.

        1. Marie má mnoho hezkých tvarů (i nepěkné – nemám ráda Máňu:)) Maruška je něžné… a mám moc ráda tvar Marička (ahoj Maričko:))

          1. Máňa je hasičské auto :D, na to jsem taky docela alergická. Dagmar – mám spojené s královnou. Někdy v dávnověku jsem četla knížku Královna Dagmar.

          2. Naše nejstarší sestra byla Mánička a mamka logicky Máňa… až si v patnácti Mánička dupla a stala se z ní Maruška, tak aj mamce taťka začal říkat Maru (chuckle) . Jinak kolem nás to byla samá Mařka (ano, v mém dětství byla Marie hodně frekventovaná, ale ve starší generaci, moje ročníky už Mery neznaly).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD