GEOPOLITIKA: Sud střelného prachu v severním Atlantiku (1)

Vyjednávání o Brexitu jsou přehlídkou absurdní nekompetence Westminsteru, která může – člověku, co v tom nemusí žít – posloužit jako zábavný seriál na dlouhé zimní večery, ale jak se blíží 29. březen, kdy má Velká Británie z Evropské unie vystoupit, začíná povážlivě doutnat jeden z nejhorších konfliktů našeho kontinentu – Severní Irsko. Téma je to natolik závažné, že protentokrát uděláme výjimku a opustíme na jeden týden Blízký východ, abychom si připomněli, oč v konfliktu jde a co je v sázce.

 

Nejprve se podívejme na to, kdo je v konfliktu kdo. Ve světě převládá mylná představa, že jde o náboženský konflikt, ve kterém proti sobě válčí katolíci a protestanti, protože ti druzí jsou protestanti nebo katolíci; že je to omyl se velmi rychle dozví každý, kdo do Severního Irska zavítá. Správná terminologie je totiž „republikáni“ a „loajalisté“ a konflikt není náboženský, ale o suverenitu Severního Irska – zda bude náležet ke Spojenému království nebo k Irské republice. Loajalisté prosazující britskou suverenitu jsou v naprosté většině případů protestanti a republikáni, kteří chtějí přičlenit Severní Irsko (z jejich pohledu šest okupovaných hrabství provincie Ulster), jsou v naprosté většině případů katolíci. Není to náhoda: náboženství totiž sice není jádrem sporu, ale je to velmi dobrý identifikátor toho, kdo je kdo.

Spojené království, které Irsku vládlo, přišlo v roce 1609 s programem kolonizace provincie Ulster (severní historická provincie Irska, v níž tři hrabství dnes patří Irské republice a šest hrabství patří Spojenému království), která probíhala tak, že kdykoliv zemřel někdo z Irů bez dědice, jeho majetek byl převeden na dosazeného anglického či skotského kolonistu anglikánského vyznání. Nesmíme zapomínat na to, že během právě skončeného šestnáctého století se Velká Británie snažila o posílení své moci na úkor papeže (a tedy i kontinentu) právě skrze vznik anglikánské církve; bylo tak logické, že anglikány vnímala jako loajální Londýnu a tedy spolehlivé kolonisty.

Kolonistů přibývalo a místním Irům se to, mírně řečeno, vůbec nelíbilo. Vedli proti nim hned dvě války (1641 – 1653 a 1689 – 1691), přičemž obě prohráli a výsledkem bylo ještě další utužení britského vlivu a ještě silnější kolonizace. Během sedmnáctého století také platila pravidla, která katolíky diskriminovala v běžném životě; a opět, nešlo primárně o náboženskou otázku, ale o otázku loajality. Irové byli jazykově systematicky poangličťováni a irská gaelština byla potlačována; jazyk tak přestal sloužit jako identifikátor toho, kdo je kdo. Katolické (tedy původní, irské) a protestantské (tedy kolonistické, anglické a skotské) komunity se nemísily a náboženství se předávalo na další generace právě jako zdroj identity, aby bylo jasné, kdo je kdo.

V roce 1791 vznikla, inspirována francouzskou revolucí, republikánská Společnost sjednocených Irů, k níž se kromě původních katolických Irů přidali i liberálně naladění „kolonisté“ (tou dobou už několikáté generace). Na vznik Společnosti sjednocených Irů reagovali Londýnu loajální „kolonisté“ založením Oranžského řádu v roce 1795 (pojmenovaný po králi Vilémovi III. Oranžskému, řád akceptuje do svých řad pouze protestanty a to pouze takové, které nemají v rodině žádného katolíka). Konflikt tak mohl „organizovaně“ eskalovat, a netrvalo dlouho, než se republikáni v roce 1798 pokusili – neúspěšně – o svržení britské moci.

Britská moc na sebe nenechala dlouho čekat. Formálně Irsko přičlenila ke Spojenému království jako jeho integrální součást v roce 1801, rozpustila irský parlament a začala se systematickou perzekucí irských katolíků a Židů. Katolíkům se, na rozdíl od Židů, podařilo většinu svých práv vrátit v roce 1829, ale subtilní diskriminace vůči „rodilým“ Irům pokračovala dál, a vyvrcholila ve Velký irský hladomor (1845 – 1849), ve kterém Británie pomáhala téměř výhradně tam, kde žili protestantští obyvatelé anglického a skotského původu, zatímco původní irské obyvatelstvo zůstávalo bez jídla. Na následky hladomoru zemřelo kolem milionu lidí a mnoho Irů muselo odejít do emigrace (zejména do USA), kde rovněž čelili intenzivní diskriminaci; často se mluví o tom, že pozice Irů v USA byla v některých aspektech horší, než pozice černošského obyvatelstva.

V roce 1870 pak bylo založeno republikánské hnutí Home Rule (domácí vláda) požadující znovuzavedení irského parlamentu. Loajalisté se báli, že by se tak „původní“ Irové dostali do pozice, kdy by je mohli přehlasovat, a ještě více podporovali ústavní pořádek z roku 1801, tedy „unii“ – odtud se jim také dodnes říká unionisté.

Hnutí Home Rule se podařilo v roce 1911 prosadit, aby Sněmovna lordů nemohla na déle než dva roky přehlasovat snahu o irskou autonomii. Tento vývoj přiměl unionisty k akci: v září 1912 sepsali tzv. Ulsterskou smlouvu, v niž přísahali věrnost Spojenému království a připravenost k potlačení hnutí Home Rule silou, bude-li to nutné; podepsalo ji na půl milionu lidí. V následujícím roce na jejím základě vznikli „ulsterští dobrovolníci“, polovojenské milice čítající na sto tisíc lidí, jejichž cílem bylo udržet Irsko v unii s Británií. Ihned poté vznikla republikánská milice zvaná „irští dobrovolníci“, které se dostala počtem až k dvěma stům tisícům.

V roce 1914 začala konečně platit autonomie Irska; potíž ale byla v tom, že zároveň začala první světová válka, která stála život desetitisíce Irů – jak z řad unionistů tak republikánů. Politická situace v Irsku byla špatná; postoj k válce dělil republikány, mnozí z nich bojovali na straně Británie navzdory svým snahám o samostatnost Irska, což vedlo k rozštěpení republikánských milic.

Na Velikonoce roku 1916 vypuklo v Irsku povstání, byla vyhlášena republika (kterou ovšem Británie neuznala) a další volby do irského parlamentu v roce 1918 s přehledem vyhrálo republikánské hnutí Sinn Féin („My sami“). O rok později vypukla krvavá irská válka za nezávislost; v roce 1920 bylo Irsko rozděleno na Severní a Jižní Irsko, přičemž obě byly součástí Spojeného království; měly pouze mít každá svou vlastní autonomii. To ovšem byla představa z Londýna, která neodpovídala irské realitě; ta byla taková, že byla země ponořená do války, která skončila až o rok později (1921) Anglo-irskou smlouvou, v níž Británie uznala existenci „irského svobodného státu“, sestávajícího se z „Jižního Irska“, tedy celého Irska kromě šesti hrabství v Ulsteru, v nichž měli většinu unionisté.

S tím ovšem nebylo mnoho lidí spokojeno – zejména pak Irská republikánská armáda (IRA) a Sinn Féin; v dohodě s Velkou Británií viděli zradu irských národních ideálů a vypukla tak další, tentokrát občanská válka mezi zastánci dohody a jejími odpůrci. Překvapivě byla rozdělená i IRA; severoirské jednotky IRA bojovaly na straně dohody, protože věděly, jaké jsou realistické možnosti Irského svobodného státu spíš, než jednotky z oblastí, které s unionisty neměly žádné zkušenosti.

Válka skončila v roce 1923 (trvala dva roky) vítězstvím zastánců dohody a poražením IRA, kterou se podařilo nakonec přesvědčit, že Irský svobodný stát je vlastně jen přechodným stádiem ke konečnému cíli: celoirské republice. Pokud jde o Severní Irsko, tak až do šedesátých let tam byl, s výjimkou občasných pogromů ze strany unionistů na katolické republikány a teroristických útoků na druhou stranu – na irské poměry – klid až do šedesátých let. Tehdy totiž začalo dlouhé období označované jako The Troubles (nepokoje).

 

Tento pojem je značný eufemismus pro dlouhou kampaň plnou násilí z obou stran konfliktu; na jeho obsah se podíváme zítra.

Aktualizováno: 8.3.2019 — 23:20

25 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Děkuji za objasnění toho, jak to bylo v Irsku. Nikde ve veřejných médiích jsem nic podobného nenašla, ač jsem dost pátrala. Historie je moje slabá stránka a zde se mohu doučovat ☺️

  2. Díky za jasně podané informace. Leccos z toho vím, ale takhle pěkně pohromadě se mi to moc líbí. Dočítám se zpožděním, protože prostě nestíhám číst vše, co bych chtěla a k tomu dělat další věci, ale za tenhle článek jsem fakt moc ráda. Děkuji.

  3. Teda mám pocit, že kam šlápla noha Brita, tam to skončilu průšvihem po celá staletí a důsledky si neseme dodnes. Oni nepřekreslovali jen Asii a Afriku, ale i svého jediného námořního souseda.

  4. malinkaté OT – vyhlásila jsem na Hadech již IX.Dubení na 13.4.2019…..( s dnešním článkem mám malinkatý oslí můstek – můžete si vybrat oběd i v irské restauraci)

  5. Krakonoše jsem opět smazal. Nemám chuť na to, mít pod svým článkem trolly, co tady šíří odpad, který si právě přečetli na AC24, Aeronetu nebo Sputniku. A budu ho mazat dál, ať je tohle varování, že sem nemá lézt.

    1. Srážka dvou ješitů… Tak si Andy ještě oprav počítadlo příspěvků a smaž začátky neexistujících komentářů vpravo vedle článku ;-)

      1. Ne. Srážka člověka, co šíří fake news à la Aeronet s adminem. A pokud jde o ty cizince, debata nebyla o nějakých barbarech kdo ví odkud, ale o tom, že by se měli Angličané před tím, než se sem přistěhují, naučit česky, což je naprosto absurdní požadavek. A kdo to po nich chce, je debil.

      2. Jojo, dneska to mělo grády (rofl) . Kontroverze, vulgarity, výhrůžky. A z toho všeho zbyly jen odkazy, které nikam nevedou.

        1. Dokud se bude Krakonoš chovat takhle a šířit tu tenhle kanál, budu to mazat, a je mi jedno, co si o tom kdo myslí.

        2. A, upřímně, mám plné zuby logiky, že vyváženost znamená deset minut Hitlerovi a deset minut Židům. Názory, jaké má Krakonoš, sem nepatří, punktum.

          1. Tohle není server, kde se řeší politika. Nikomu nevnucuju svoje politické názory a nechávám ostatní, ať si myslí, co chtějí.

            Tohle má být místo, kam si může přijít popovídat kdokoliv – pokud dodržuje pravidla.

            A moje pravidla jsou jednoduchá – než vstoupíte, odložte zbraně a jednejte s ostatními s respektem. V míru. Bez nenávistných výkřiků.

            Nerada to říkám na tvrdo, ale můj server, má pravidla.

            Kdo sdílí Krakonošovy názory, má mnoho jiných stránek k dispozici pro diskuzi i potěšení.

  6. Díky, Andy, za tenhle studijní materiál:)) Znám většinu termínů i původ konfliktu, ale nevěděla jsem, jak to vlastně postupně vznikalo. A že to vlastně vůbec nesouvisí s náboženstvím, že to je jen rozpoznávací znak těch dvou skupin.
    Bohužel se zdá, že tenhle konflikt akorát díky průchozím hranicím na chvíli zlehka usnul a může se kdykoliv probudit. A asi se i probudí, pokud se nestane nějaký zázrak.
    Ráda bych řekla, že se těším na zítra na pokračování, ale mám dojem, že to nebude vůbec hezké čtení!

  7. Díky za tento článek. Budu ho muset přečíst později ještě nejmíň jednou. Leccos z toho je všeobecně známé, ale tady to máme se všemi souvislostmi a neblahými dopady do současnosti.

  8. Díky za perfektní obeznámení s historií Irska, většinu z toho jsem neznala, tedy nevěděla jsem, jak je provázáno náboženství a republikáni či unionisté.

    Poznámka: stále si myslím, že byla chyba, že Irsko nebylo zceleno již při vzniku Irské republiky. Myslím, že by to bylo logičtější a že by to znešvařené strany lépe unesly.

    1. Ono být nemohlo. Respektive pokus o to byl, ale unionisté to nedovolili a měli fakt hodně velkou palebnou sílu. Samozřejmě, že to Irové chtěli, ale protože nezávislost si museli doslova vystřílet, tak těch šest provincií přičlenit nedokázali, protože je prostě vojensky nedokázali přemoct.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD