BTW: Svobodné učení

Dovedete si představit, že by vaše děti nechodily do školy? To jako… že by se neučily? Ne, jen by nechodily do budovy, které se říká škola… A jak bychom potom mohli chodit do práce?

 

 

Už po nějaký čas sleduju server, který se jmenuje Svoboda učení. Ne, že bych souhlasila se vším, co se tam píše – v některých případech mi to přijde extrémní i na moje poměrně liberální limity, ale v mnoha ohledech mi mluví z duše. Možná i proto, že speciálně u svých dětí jsem měla dojem, že se naučily být vzdělané a mít široký rozhled škole navzdory. Přitom ani jeden z kluků nebyl žádný grázl, svým učitelům neubližovali a byli vedeni k tomu, aby si vzdělání cenili. Já vím, měli jsme smůlu. Stejně vím, že jsou lidé, kteří klasické škole za hodně vděčí.

Já jsem třeba prošla vzdělávacím systémem takřka bez následků a díky přirozenému (zatím nehasnoucímu) hladu po informacích jsem si odnesla i nějaké ty vědomosti – v oborech, které mě zajímaly. Bohužel až pozdě jsem zjistila, že s jiným přístupem ze strany školy bych třeba mohla mít vztah i k matematice a fyzice… ale co už, i bez toho se dá spokojeně žít.

Články na tomto serveru mi pomáhají se dívat z jiné strany na věci, které jsem dosud považovala za neměnné – jako je třeba povinná školní docházka. Potvrzují můj dojem, že nahnat hodně dětí do velikých budov a rozdělit je po větších počtech do jednotlivých tříd podle věku, je pohodlný způsob ze strany dospělých, kteří ty haranty musejí nějak zvládnout, leč učení jako procesu to vůbec nepomáhá.

Zaujala mě také diskuze o šikaně, která má svůj původ na místech, odkud lidé nemohou prchnout – klasicky vládne ve věznicích, charakteristická byla na vojně a nedá se vymýtit na školách. Vězení, vojna, škola… tomu říkám společnost! Ve jménu „dobra pro děti“ se kolikrát páchají strašné věci, ale nějak mě dřív (i s mými pochybnostmi) nenapadlo, že by se mezi ně mohl dostat celý současný školský systém.

Stejně poučná je diskuze o škodlivosti odměn a trestů. O tom, tresty za chyby zabíjejí snahu se učit, být kreativní, objevovat nové postupy, protože právě k tomu všemu chyby slouží jako nutná korekce, jako schůdky k poznání. Nic člověka tak neochromí, jako hrůza z toho, že udělá chybu a bude za ní potrestán – nebo zesměšněn.

Jak říkám, dočítám se plno věcí. S některými okamžitě souhlasím, jiné si musím dlouze promýšlet, protože mě prostě nenapadlo, že by se na ně dalo pohlížet jinak. Z těch druhých je to například i teorie neučení – tedy unschoolingu. Už jsem o tom přečetla hodně, ale hodně přesvědčivé mi nakonec přišly experimenty z 30. let 20. století. Ten první potvrdil, že když se děti neučily cíleně počty, dokázaly v šesté třídě lépe matematicky uvažovat než děti, které byly k počtům (matematice) vedeny. * viz pod článkem

Ten druhý experiment, za kterým stál učitel Herbert Williams, byl ještě odvážnější. V podstatě šlo o to, že ten člověk sebral „grázlíky“ z chudých a problematických poměrů, kteří narušovali vyučování na normální škole, a místo do školy je nechal chodit do místnosti, kde měli k dispozici plno knih (nejen učebnic), tabuli a papíry. Bylo jim dáno jediné pravidlo: zaměstnat se a neobtěžovat ostatní.

Kdykoliv však dítě projevilo o něco zájem, dostalo podporu – nejen akademickou, ale třeba i ve školní dílně, v tělocvičně a podobně. Sám autor experimentu k tomu na závěr řekl: „Co mě nejvíce překvapilo bylo to, že tak velké zlepšení může vycházet z tak neformální, sebeřízené aktivity. Rozvoj učení těchto chlapců mě zas až tak moc nezajímal. Podle mých předpokladů to byli problémoví kluci a já se chtěl soustředit na to, aby už problémoví nebyli.“

Jestliže to fungovalo u mladistvých delikventů, jak by v tom musely kvést běžné děti? Dovedete si však představit, že by třeba na prvním stupni byly děti rozdělovány jen do malých věkově smíšených skupin, a docházely do škol, kde by je nikdo neučil, jen by dostaly příležitost a bohaté podněty, aby se učily samy. Od starších, od osoby, která by jim byla průvodcem, samy od sebe. A ještě s pomocí moderních technologií!

Já vím, leckdo už si klepete na čelo. Hodně rodičů je se současným stavem školství spokojeno, protože děti získávají stejnou zkušenost jako oni sami. Když školu přežili rodiče, proč ne i jejich děti? Konec konců, musejí si zvyknout poslouchat a dělat věci, které dělat nechtějí… A jakou mají radost, když někdy dostanou jedničku!

Ano, kdysi jsem to tak chápala taky. Dnes už ne. Už dávno ne, jen jsem z toho neviděla východisko. Já ho moc nevidím ani dnes, jen je víc lidí, kteří ho pro své děti hledají. Nevěřím, že by se současný systém dal ze základu překopat, protože k tomu není dostatečná vůle – ani ze strany politiků ani ze strany rodičů. Učitelům se občas přisype trochu peněz, za což jsou dál pohřbíváni pod šíleným nárůstem všelijaké administrativy.

Hrdinové jsou v mých očích ti učitelé, kteří dokáží jít s dětmi a snaží se je i v těchto podmínkách něco naučit a co víc, vést je k zájmu a tvořivosti. Už i proto, že systém tomu vůbec nepomáhá. Co mě ale opravdu štve je snaha ministerstva školství maximálně ztížit přístup k alternativnímu vzdělávání.

Aktivní snaha bojkotovat vznik škol postavených na jiném, než rakousko-uherském principu. Argument – nebudeme mít dost dětí v našich školách – mi přijde strašný. Co je úžasného na třídách o třiceti dětech, kde je nakonec učitel jen krotitelem dravé zvěře? I současný systém by se dal lépe zvládnout, kdyby měl učitel na starosti jen třeba polovinu obvyklého počtu žáků!

Rodiče by měli mít šanci si pro své děti formu vzdělávání vybrat – to je premisa, se kterou se snad dá souhlasit. Tak proč se ministerstvo předem snaží likvidovat konkurenci? Buď bude škola nového typu úspěšná a přitáhne rodiče, nebo se propadne a ukáže, že klasická škola je lepší. Proč to aspoň nezkusit?

A to je závěr, ke kterému jsem chtěla dojít – dát lidem svobodu si vybrat, jak chtějí své děti vzdělávat. Desítky let snah dokázaly, že k učení a zájmu o vzdělání se děti nedají přinutit, lze je k tomu jen nalákat. Postavit školu jako povinná kasárna (teď se k tomu přidá ještě i poslední rok školky) jen proto, že někteří lidé děti do školy posílat nechtějí, je k ničemu. Protože cílová skupina stejně zasažena není a těm ostatním to škodí.

Tak mě napadá… co takhle dětem z oné cílové skupiny nabídnout učení neučení podle experimentu, na který jsem dávala odkaz výše? Postavit přímo v ghettech mobilní buňky, kde bude k dispozici všechno pro zvídavou mysl dětí? Když tam ty děti nebudou muset chodit… třeba tam budou trávit hodně času. A cílem přece není děti zavírat ve školách, ale dát jim přístup ke vzdělání. Nebo jim ho aspoň nekomplikovat.

 

https://www.svobodauceni.cz/

 

* Benezetův experiment s „neučením“ matematiky

V předchozím příspěvku (zde) byl popsán experiment provedený L.P.Benezetem, který pracoval na přelomu 20. a 30. let minulého století jako inspektor v Manchesteru v New Hampshire. Ze své pozice se rozhodl změnit osnovy pro polovinu školáků v nejchudších školách ve svém okrsku. Děti se až do šesté třídy neučily matematice. Těmto dětem se ale v matematice na začátku 6. třídy dařilo lépe než ostatním. Toto se týkalo řešení problémů, které vyžadují zapojení selského rozumu a práci s čísly. Dařilo se jim dokonce lépe než dětem z bohatých škol, které se studiu matematiky věnovaly systematicky. Samozřejmě, že zaostávaly v početních úkonech (sčítání, odčítání, násobení a dělení), které byly zadány klasickým školním způsobem, ale na konci šesté třídy všechno dohnaly a stále si zachovaly výhodu v používání selského rozumu.

Benezet došel k názoru, že vyučování matematiky v raném věku není jen ztráta času pro všechny zúčastněné, ale vlastně je i kontraproduktivní pro učení matematiky. Doslova tvrdil, že pokud se s matematikou začne moc brzy, dochází k „chloroformování dětských myslí“, které vede ke ztrátě selského rozumu ohledně jakékoliv práce s čísly. V současnosti ve vzdělávání o Benezetově experimentu nikdo nemluví. Velmi málo lidí o něm vůbec kdy slyšelo. Výsledky Benezetovy práce odpovídají výzkumu, který ukazuje, že školáci se v matematickém uvažování zlepšují mnohem více během letních prázdnin než během školního roku (více zde), což je další zjištění, o kterém se ve vzdělávání mlčí.

Aktualizováno: 25.2.2019 — 20:28

36 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Dede, ten kocarek jsi vybrala perfektne, Katka bude urcite nadsena, je moc roztomila. Moje babicka a deda meli povesenou v kuchyni moji fotku, jak stojim na jedne noze a druhou mam prehozenou pres kocarek na panenky. Mam tu fotografii rada, privezla jsem si ji sem.

    1. Některé fotky mluví a ty rodinné mají ještě další hodnotu. Kterou člověk ocení zvlášť, když se stěhuje daleko od domova. Zkouším si tě na té fotce představit (inlove)

  2. Podařilo se mi dostat ze spárů spádové školy nejméně dva žáky,kteří po odchodu z této naprosto neafunkční a zaostalé školy odešli jinam a prosperují již v dalším studiu. Šlo o děti nadané,jen nezapadaly do norem školy.
    Učitelky chtěly mít klid a jen je posílaly po psycholozích přesto, že jim muselo být jasné, že o žádnou poruchu nejde. Děti hrály skvěle šachy a hodně četly, dovedly spojit věci a komunikovat, ovšem ve škole tímto obtěžovaly. Problémy měla i moje vnučka, kdy rodiče byli požádáni aby žákyně nevyrušovala zbytečnými dotazy kolem učiva neb další to nezajímá a zdržuje. Ano, svoboda v myšlení je těžká a ne každý je schopen se tím zabývat. Ovšem z druhé strany si myslím, že sociálně vyloučené skupiny lze naučit alespoň číst a psát základy, bez povinného drilu daného zákonem, zvláště, když nám většinou už v té šesté třídě vychází ze školy.

  3. Kdyz se ucitele nedivaji na tridu deti jako na skupinu hajzlu, ale na jednotlivce se svymi silnymi a slabsimi strankami, skola se stava milym prostredim pro obe strany.

  4. Teorie neučení je opravdu zajímavá a výsledky pokusu (pro mne) překvapivé.
    Dnes přeci jen existují alternativy k tradiční škole – školy montessori nebo waldorfské, které učí jinak – třeba bez knih, bez známek. Samozřejmě jich není tolik, aby byly dostupné pro každého, a koneckonců pořád jsou to školy. Ale přece jen nějaká možnost výběru tady je.
    Nedávno jsem zaznamenala, že Francie bude zavádět povinnou školní (rep. školkovou) docházku od tří let. To mi přijde jako opravdová buzerace ze strany státu, který tak hodlá zasahovat do soukromých životů lidí. Samozřejmě je to vedeno úmyslem usnadnit začlenění znevýhodněných dětí, dětí cizinců atd. Jenže proč se s tím musí svést i malé děti, které žádnou pomoc nepotřebují a jejichž rodiče mají jiné představy o rodinném životě? Vím, že spousta dětí navštěvuje školku ve třech letech, ale děsí mě, že by to měla být povinnost. Doufám, že u nás se tímto nápadem naši politici nebudou inspirovat.

  5. Jako bývalý pedagog bych k uvedenému článku měla reakcí na samostatnou knihu… :o)
    Takže jen v krátkosti: školu jako zařízení bych nerušila, protože je potřebný určitý základ vědomostí, které doma dítě nedostane a spoléhat na náhodu nelze; socializace a formování vztahů je důležitá součást, kterou zajistí jen pobyt v kolektivu.
    Moje zkušenost je: mohou být různé osnovy, různé typy výuky, různé druhy vzdělávacích zařízení… VŽDY záleží především na osobě a osobnosti učitele.

    1. Souhlas.Školu dělají učitelé a pokud mají fungovat správně a děti něco naučit, je také potřeba, aby děti věděly, že, stejně, jako v životě, si nemohou dělat, co je zrovna napadne. Reálný život není jen o zábavě a o tom, že budu dělat jen to, na co mám zrovna chuť, ale také o zodpovědnosti vůdči okolí a sobě samému, čili o, (já vím, zní to nechutně), o uvědomělosti. Bohužel jsme dnes denně svědky toho, že úroveň vzdělání u nás, vzhledem k nedávné minulosti, zoufale klesá občas sice škola vypustí pár odborníků – specialistů, ale v momentě, kdy jsou tito specialisté konfrontováni s reálným životem, začnou vymýšlet nesmysly, protože jim chybí všeobecný rozhled a hlavně životní zkušenosti. A pokud jde o ,,nové přístupy“ ve vzdělávání; porovnejte, co dokázali naši předkové, kteří prošli ,,šikanou“ v klasické škole s primitivním vybavením a co dokáží dnešní ,,machři“ vybavení špičkovou technikou, ať už jde o stroje, stavby a další.

  6. To je tak triviální, že nechápu,čemu na tom nerozumíte…řekněte Vašim, ať Vám to tedy vysvětlí!

    Tak jsme se jednou nadechla,ve chvíli,kdy jsme to považovala za totální nespravedlnost a odvětila: Jo,pošťačka a svářeč, mi to mohou vysvětlit, al eproč by to dělali za Vás? No šla jsem na kobereček,šla…vysvětlil mi to jinej profesor, kterej nás neučil a to tak jednoduše, že jsem to i já pochopila. Na SRPŠ to ten žalobník oznamoval mamce a ta mu s úsměvem řekla,že on by taky nebyl schopen narovnat noviny pro celý sídliště do vozíku a následně ho rozvézt do schránek, takže jsou si kvit! No, pravda, maticovej počet mi už 32 let nechybí a nikdy jsem ho nepoužila…

    1. A to pak je průšvih, když někdo tou školou žije a jsou pro něj známky všechno. Vidět pak jak se některé holky pomalu sesypou, když jim nevyjde test značí, že je něco špatně

    2. „To je tak triviální, že nechápu,čemu na tom nerozumíte…řekněte Vašim, ať Vám to tedy vysvětlí!“ Hm… tohle řekl učitel? Chjo, to je další z problémů klasických škol, rodiče stejně musí doma děti učit – nebo se s nimi učit. Aspoň zpočátku. To by až tak nevadilo, kdyby se s tím nepočítalo. A jak k tomu přijdou děti, jejichž rodiče jim buď pomoct neumějí nebo nechtějí?

      1. Dede, náš Honza měl silný problém s koordinací ruce-nohy. Nikdy mě nenapadlo s ním jít k doktorovi, ale asi měl díky poměrně dramatickému příchodu na svět nějaký neurologický problém, asi LMD. Tak holt byl trochu nešikovnej, v prvním ročníku na osmiletém gymplu to vypadalo, že snad propadne z tělocviku. Já, absolutní sportovní antitalent, jsem ho doma učila trojtakt do basketu a nějaké další ptákoviny. Tělocvikář nemohl pobrat, že to někdo po jednom, dvou předvedeních nechápe, musela jsem mu to jít osobně vysvětlit. Takže doučovat se doma dá i tělocvik ;)

      2. Musí si umět pomoci samy. Dnes, v době internetu by to pro průměrně schopného jedince měla být brnkačka. Když si vzpomenu, jak moji spolužáci na průmce počítali parametry různých zapojení, zatímco já jsem sázel součástky od oka a trefoval se s tolerancí do 5%… Dnes mám v počítadle program, který to nechutné počítání udělá za mne a mnohem rychleji a přesněji, ale pořád musím vědět, jakou hodnotu kam dát. Takže to, co jsem dřív musel prakticky zbastlit ,,na prkénku“ změřit a upravovat dnes udělá simulátor. Takže otravná dřina zmizela, zábava z tvoření zůstala, ale základ, čili vědět co a jak, zůstávají.

  7. Můj starší syn Petr je asperger . Učil se dobře , protože má vysoké IQ, ale ta socializace mu teda opravdu nešla. Byl to takový vlk samotář. Po celou dobu základky jsme neustále řešili problém, že se nedíval učitelům do očí. Nějak to prostě nemohli pochopit. Jenže autista se prostě do těch očí nedívá.

    Mladší syn Pavel byl těžký dyslektik a dysortografik . A to jsem si teda užila. Zatímco se starším jsem se učit téměř nemusela, s tímto jsme pořád doháněli, co ve škole nestačil či nepochopil.
    Od 3. třídy nastoupil do speciální třídy při jeho ZŠ, kde výuku přizpůsobili potřebám dyslektiků.
    A ty 2 roky, co tam chodil, to bylo skvělé.
    Paní učitelka je naučila, měla pro ně pochopení a při aktivech jsem už nelezla studem pod lavici. Ještě dnes před ní hluboce smekám.

    Takže si myslím, že specializace by našemu školství jenom prospěla.

    Ale proti chození do školy nic nemám. Jak ráda vzpomínám na svá školní léta. Co jsme si všechno tenkrát užili.

    1. Míšo, Marek měl za celou školní docházku jedinou učitelku, která ho něco naučila – ve třetí a čtvrté třídě. byla to obdivuhodná žena, milovali ji děti i rodiče. Možná proto dostala ze školy výpověď…

      1. Ano, to je pro nás typické. Být úspěšný je zločin, který je nutno trestat všemi prostředky, zejména, když žáci jsou chytřejší, než pan ředitel.

  8. Na tomhle je hrozný ten nedostatek alternativ, že jim stát aktivně brání. Rodič ví, že pro jeho dítě může být něco dobré, ale má smůlu, protože i kdyby náhodou našel dostatečně osvícenou školu, nenajde jen tak dostatečně osvícené rodiče spolužáků, takže jakékoliv pokusy o reformu jdou do kytek. Hodně dlouho jsem o tomhle přemýšlel a nadále přemýšlím a přišel jsem na to, že asi nejlepší způsob, jak aspoň minimalizovat škody, které školství ve stavu, v jakém je, způsobuje, je zaplatit dětem nějaký opravdu hodně, HODNĚ dobrý kurz angličtiny během první třídy, aby se za ten rok naučily slušně anglicky (jde to), protože v angličtině je k dispozici i pro děti spousta skvělého výukového materiálu na YT, díky kterému je poznávání a objevování skutečně vzrušující záležitostí a je to něco, co ty děti bude bavit daleko víc, než škola. V době, kdy si cokoliv děti mohou na dálku nechat vysvětlit od předních kapacit v oboru – samozřejmě umějí-li anglicky – je zbytečné se spoléhat jen na školu.

    A tohle pak může jít přesně touhle cestou, že dítě něco zajímá a tak si bude samo dohledávat informace, protože ho to bude prostě bavit.

    1. Já bych spíš šel cestou sebevědomí v kolektivu. Nejspokojenější ve škole jsou ti, kdo mají své kamarádské zázemí mimo školu, (kluby, týmy, skauty,sousedy, jazykové či herní skupinky apod.), pak je na nich vidět jak s nimi prostě srážení sebevědomí od učitele nebo spolužáků prostě nehne, škola je sekundární. A to nemluvě o nějakých schopnostech sebeobrany a tak, řeč těla říká hodně a když zvládneš 30x hodit někoho/být hozen na žíněnku, nějaké kázání před tabulí už je prkotina. :)

    2. Tak to bylo i s vámi – bojovat proti vlivu školy, aby si děti zachovaly touhu po poznání. A nabízet jim alternativní cesty. Ovšem… že by to bylo efektivní a pro každého, to těžko. A sociální nůžky se otvírají…

    3. dohledávání informací na internetu je fajn, ale někdo taky ty děti musí naučit kritickému myšlení. Jinak se může stát, že z nich budou třeba zastánci placaté země – protože přece o tom google našel takovou spustu článků….

      1. Toho bych se u Andyho nebála :) Obecně to ale může platit. I proto mi to neřízené samoučení pořád nesedí, mám dojem, že zkušený člověk v zádech, který dítěti dokáže ukazovat cesty, je potřeba.

          1. Tak tak. Jenže těch, co mají zájem, je čím dál míň. Mají šmatlafoun a kamarády na Facebooku a proč by měly chtí ještě něco navíc, nebo něco jiného, zejména, když ten šmatlafoun a facebook mají všichni a kdo by jedno, či druhé, nebo, chraň bůh oboje, neměl, stává se okamžitě černou ovcí a vyvrhelem. Občas by se sice možná našel někdo, komu by nevadilo, být vyvrhelem, ale bude to pro něj velice těžké, protože všichni mu budou velmi pilně házet všemožné klacky pod nohy.

  9. Tak tohle je silné téma a jen tak to nelze komentovat, to je na dlouhou diskuzi.
    V Junáku se děti též učí spoustu věcí a musím říct, že s tím nebývaly velké problémy. asi proto, že to bylo dobrovolné.

  10. Zesměšnění dítěte dospělým považuji za podlost. Mám přítelkyni, která to nezpracovala za padesát let. Také si myslím, že rodič by měl být průvodcem. A měl by ukázat jak se zvládají chyby a nepodařené věci.

  11. Já mám na školu vzpomínky lítostné a zahořklé. Ne ze se strany dětí, ale učitelek. Kolikrát mě napadne jak jiný můj život mohl být, kdyby mně nešikanovaly a nezesměšňovaly od šesti let, kdybych se nebála vyniknout v učení, a měla možnost už tenkrát si zvolit jakou školu, případně universitu chci studovat. Sice jsem si už jako dospělá univerzitou prošla s vyznamenáním, ale po 40 letech věku už to není to stejné jako když je člověk mladý, s celkem neomezenými možnostmi před sebou.

  12. Systém je archaický, ale není úplně betonový. Školy mohou být dobré, výuka může být moderní, a ředitel nesmí šetřit a musí si najmout pár lidí na papírování. Co je totiž největší průšvih je dušení nových mladých učitelů. Nejen ze strany dětí a rodičů, ale hlavně ze strany starších učitelů a generací. Problém škol je prostě generační, kdy stále učí ti, kteří jsou zvyklí to tak dělat 4 desetiletí a nehodlají couvat. Ba naopak se snaží rozvracet alternativní způsoby ostatních, aby nebylo porovnání v rámci školy. Tady vidím zakopaného psa.

    1. Dporučuji letitou a dnes už velmi těžko sehnatelnou knížku, Študáci a kantoři. (Rada, Žák). Pochází sice z dob první republiky, ale aktuální je dodnes.

  13. S článkem v mnohém souhlasím. Taky vím, že zatímco Kubovi škola neposkytovala dostatek podnětů a chodil se tam nudit- a samé jedničky mu byly šumák- pro Kačku byla zdrojem vytrvalého stresu, protože myslela jinak a nezapadala přesně do toho, co škola vyžadovala (Xerxová by mohla vyprávět, jak nad matematikou s Kačkou jen zírala- některé věci prostě vůbec nepochopila jiné jí šly dobře). V podstatě jsem suplovala školu a učila se s ní doma to, co učitelky odbyly s tím, že maminka jí to doma vysvětlí. Asi dvě se jí trochu pokoušely pomoct a jedna měla vážně zájem o to, jak učit dítě s poruchou učení, která není typická.Za celou školní docházku na základce. Na střední učitel matematiky vůbec nechápal a tvrdil celé třídě, že je Kačka postižená. Takže bych rozhodně uvítala trochu jiné způsoby učení a přístupu učitelů. Směrem k větší zátěži i jinému přístupu.

    1. Teď si představ, jak radostně by se Kačka mohla všechno učit, kdyby nebyla ve škole, zdroji jejího stresu… :)

      1. Do základní školy jsem chodil devět let, jako ostatně většina dětí. Když jsem šel v první třídě, do školy potřetí, sdělil jsem spolužákovi, bydlícímu vedle nás, zděšeně: Představ si, že tohle nás čeká (tehdy), celých osm let! Někdy v páté třídě nám bylo sděleno, že povinná školní docházka se prodlužuje na devět let, ale to už mi bylo tak nějak šumák, stejně, jako celá škola. Ráno jsem tak přišel a plánoval, co budu dělat, až výuka skončí. úkoly jsem spáchal vždy o přestávkách a když jsem dorazil domů, naházel do tašky věci na druhý den a utíkal do školy života – do obecní kovárny, do autoservisu, nebo do lesů, luk a strání. Takže jsem se, kromě povinného kvanta vesměs zbytečných vědomostí, naučil i věci, které normálně bývaly náplní odborných učilišť, nebo gymnázií. Ve škole soušky řešili, že čtu, když mám slabikovat, že místo násadky používám plnicí pero, tělocvik otevřeně sabotuji a kreslení mne baví jen s použitím pravítka a kružítka. Maminka vždy přišla z třídní schůzky zdrchaná, (co z toho kluka proboha bude) a táta jí říkal: Neboj, je šikovný a samostatný, takže se v životě neztratí. Známky má, až na tělocvik a kreslení, výborné a holt sportovec, ani akademický malíř z něj nebude, ale v jiných oborech se dají také vydělat slušné peníze. Měl pravdu. Životem jsem proplul elegantně a s minimální námahou a bez stresů. Do práce jsem se chodil bavit a protože jsem nikdy netoužil dělat kariéru, zvládal jsem veškerá zaměstnání levou zadní. Dne je mi už, (za dva týdny) 71, jsem v pohodě, mám vše, co ke spokojenému životu potřebuji, dělám jen to, co mne baví a jen tehdy, když mám chuť a jen tak dlouho, dokud mám chuť, jezdím si po výletech, užívám si důchodu a na zoufalé pinožení zbytku lidstva kolem sebe shlížím se shovívavým úsměvem. Protože, jak jednou zjistíte úplně všichni, dokud nejde o život, jde o h…o. Bohužel většina z nás na to přijde až když jim o ten život opravdu jde a většina o něj také v zápětí přijde.

    2. Nemám poruchu učení, ale na gymplu jsem prožila naprosto strašlivé 4 roky. Jedním z důvodů byla má třídní, která například když jsem kvůli stresu z celé třídy a této třídní začala koktat a naši mě vzali k psychologové (mimochodem to bylo nanic, problém byl jinde), tak tahle strašlivá ženská před celou třídou tvrdila, že chodím na psychiatrii. Takových věcí byla spousta, když tvrdila, že nedokážu to a ono… Prostě fuj…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD