BTW: Partneři

Vídám je na tom příšerném svahu už od podzimu. Kdykoliv jedu do Dvora Králové přes kopec nad nádražím, tak v serpentýnách zpozorním – jestlipak dnes pracují? A jak jim to jde?

 

 

Baron a jeho pán. Nebo spíš jeho partner, protože Baron je lesácký kůň, který pomáhá přibližovat dřevo na místech, kam technika z nějakého důvodu nemůže. Sráz nad královédvorským nádražím takovým prostorem zcela jistě je a vzhledem k tomu, že se tu postupně kácí už dlouho, vídám je na svých cestách poměrně často.

Tohle je zrovna moc dobrá dvojice. O tom, že se kůň jmenuje Baron vím už asi dva roky – od doby, kdy jsem je fotila poprvé, pro zvířetnický fotočlánek (viz první tři fotky). Minulý týden jsem šla do Dvora pěšky, a tak jsem neminula příležitost dát se s Baronovým partnerem na chvilku do řeči.

 

Čekám, až bude volná cesta – Baron a jeho parťák, prosince 2017

 

Znovu mi povídal o tom, jak šikovný a poslušný je jeho kůň, jak se na něj může spolehnout. Věřili byste, že od podzimu už odtahali 800 kubíků dřeva? Na svahu tak prudkém, že na cestě vzhůru málem ryjete nosem v jehličí? Tomu říkám výkon! A ještě navíc dokázali být oba celí, což znamená nejen šikovnost, ale i péči – z obou stran.

A vzpomněla jsem si na historku, kterou mi kdysi vyprávěl taťka o svém otci. Bylo to v zimě, a můj děda jel se svým koněm zapřaženým v rohačkách (těžké nákladní saně) s nákladem dřeva domů – tedy po úzké cik cak cestě na dno příkrého krkonošského údolí. Najednou uklouzl a spadl přímo před jedoucí saně. Asi vykřikl, víc nestačil. Ani nemusel… protože jeho kůň okamžitě zareagoval. Nejenže se zastavil, ale vší silou se opřel do postrojů, aby těžké saně v prudkém svahu udržel bez pohybu minimálně na tak dlouho než se jeho pán… partner… zase vyhrabal na nohy.

 

Ještě kousek…:)

 

Takové pochopení si nezaplatíte. Možná u lidí, ale u zvířat si je musíte zasloužit. Pracovní tažní koně se takřka vždy strašně nadřeli a přiznám se, že i proto mám ráda moderní techniku, že jim tu dřinu sebrala. Vím, že jich je teď kvůli tomu méně, ale i tak to považuju za lepší. A pokud jde o zacházení… lidé byli vždy různí; laskaví, lhostejní i krutí. A já doufám, že u lesáckých koní zbyli jen ti lidé, kteří je milují – když už se většina práce dělá s technikou. Možná i proto, že jen tak dokáže vycvičený kůň předvést to nejlepší, čeho je schopen.

Ráda se na Barona a jeho lidského parťáka dívám. Pracují v soustředěném klidu – kůň poslouchá snad na myšlenku, těch povelů moc slyšet není. A že to s těžkými mokrými kládami na kluzkém, často namrzlém svahu, vůbec není jednoduché. Přeju jim, aby si jejich zaměstnavatel uměl cenit jejich práce a hlavně pochopil, že kůň není traktor – až jim bude plánovat výkony. Protože z mého pohledu nejde jen o způsob práce v lese šetrný k přírodě, ale i o prastaré umění, které by nemělo ze světa zmizet.

 

Ahoj koníku!:)

 

Víte, co mě napadlo? Jak to vlastně funguje, když se takový pracovní kůň zraní nebo onemocní? Dostává pro něj jeho pán „nemocenskou“? Ošetřování člena rodiny? :) Musí mít pán pojištění, aby případné delší léčení svého koně – a tedy výpadek v práci a výdělku – nějak přežil? Nevím, ani nevím, kde ptát. Kdybyste to někdo věděl, budu vděčná za odpověď.

Pokud hledáte v tomto článku nějakou hlubokomyslnou úvahu, tak se přiznávám, že tam žádná není. Jen čistý obdiv:))

 

Minulý týden… foceno mobilem z auta, velmi narychlo, kvalita tomu odpovídá.

Aktualizováno: 24.2.2019 — 14:30

41 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Dede, sdílím tvůj obdiv k tažným koním, tak jak jsi to napsala, do posledního písmenka. Shodou okolností v lese, kam často chodívám s Denisem, se letos zase kácelo a potom tam dojížděl pracovat pán s koníkem. Kácení nevidím ráda, ale ty dva jsem musela aspoň chvíli pozorovat. Souhra úžasná a ta přesnost, se kterou se kůň vytáčel mezi stojícími stromy, byla (musela být!) snad v řádu centimetrů. Nádhera, nemít s sebou Denise, okouněla bych asi déle. :) Nadto radši vidím, když v lese ohleduplně pracují muži s koňmi, než těžká technika, po které zůstane les pravidelně široko daleko zdevastovaný.
    Chladnokrevní koně mají svoje zvláštní kouzlo, jakoby z nich vyzařovala moudrost, klid, spolehlivost. Profesionálně fotí specielně chladnokrevné koně Helena Gornerová (s přehlasovaným o), každoročně vydává kalendář – ty fotky jsou překrásné!

  2. na koni jsem jednou (ach, jenom jednou) týden jezdila, jmenovalo se to „dovolená v sedle“, bylo to brzy po listopadu, když se vyrojilo spousta nových malých podnikatelů a v nabídce bylo kdeco, tak jsem nám to nadšeně objednala – nikdy na to nezapomenu, bylo to úžasné, i když jsem měla i jeden docela dramatický pád (h) (h) (h)

    velikost koně mě nepřekvapila, ani jsem se nebála, naopak to pro mě bylo krásné – ale zaskočila mě šířka hřbetu, myslím že v kyčlích bych už ty nohy neroztáhla víc ani o milimetr :D :D :D

    1. Chichi Bedo, když jsem jezdila na koni, tak jsem byla střízlík, malá a s bídou 50 kilo. naprosto stejný pocit jsem měla na polokrevnících na naší jízdárně a proto jsem dávala přednost jezdit plnokrevníky. Sice byli obvykle nervově labilnější, ale ty hřbety měli štíhlejší…:))

      1. Dede,plnokrevníka jsem tam taky jednou jela, nepamatuju si, jestli byl štíhlejší, ale nervově labilnější asi jo, právě z něj jsem tak hrozně spadla :D

      1. šiš no jo sharko, máš pravdu, úplně jsem na to zapomněla… a pak teda ještě taky jednou na Vyšehradě a asi dvakrát na pouti, když tam měli i velkýho koně :D :D :D

  3. Kdysi dávno jsem na jedné hřebčí stanici viděla tahat z bláta zapadený traktor, dvěma chovnými belgickými hřebci. To byla podívaná!!! Ráda se dívám na soutěže v tahu, to je krása!

  4. Koně obdivuji, jak jsou krásní. Na koni jsem ale nikdy neseděla, mám z nich velký respekt, docela bych řekla, že se jich i tak nějak bojím. Když jsem se jednou ocitla bezprostředně u koně, šokovalo mě, jak je ve skutečnosti veliký a do jaké výšky bych musela vylézt, abych na něj usedla, a z toho na mě jdou mrákoty.
    Stejně jako u všech jiných zvířat mě hrozně bolí, že spousta koní má moc špatný život. Kéž bych to mohla změnit! O to víc přeju krásný koňský život všem těm koňům, kteří mají kolem sebe príma lidi s pochopením pro zvířata.
    Asi bych se bála zeptat, jak to funguje, když se pracovní kůň zraní. Ale třeba bych byla příjemně překvapená.

    1. Tapuz, předloni jsme byli na dovolené u paní, která měla dva koníky – důchodce. Užívali si důchodu, vozili děti, návštěvy domácích se o ně (pokud chtěly) staraly. Ta tvrdila, že jsou tři skupiny lidí: jedna, kterým jsou koně šumák anebo je zvlášť nemusí, druhá, která by jezdila a jezdila, ale že kůň potřebuje vyhřebelcovat a podestlat, to se jim musí připomínat, a třetí, která koňovi udělá první poslední, ale nemá potřebu na něj lézt a vezme ho radši na procházku. Zjistili jsme, že kluci jsou z té poslední, ale stejně si to moc užili.

      1. JJ, proč ne? Ten kontakt se zvířetem je tam taky – a ten je obohacující. ta jízda je prostě bonus navíc (někdy:))

        Tapuz, já doufám, že ty koně léčí… a že nekončí v salámech, když už pracovat nemohou. Doufám.

  5. To je ale krásný a šikovný koníček. Já zblízka snad žádné neznám, když mi bylo asi 12 let tak jsme byli na návštěvě kdesi na statku a nabídli nám, že se ségrou můžeme zkusit jet na jejich koníkovi. Byla jsem z toho nadšená, ale potom když jsme se potkali zblízka, zdál se mi tak obrovský, že jsem si na něj netroufla lézt

  6. Koně jsem vždycky obdivovala, ta romantika vlající hřívy a přátelství jako v mayovkách…a pak jsem na koně jednou vylezla- až v dospělosti- a měla jsem pocit, že lezu na stodolu :) Ale i s domodrákovaným zadkem jsem na koni jezdila ráda, i když málo.
    U tažných koní obdivuju tu trpělivost a souhru s člověkem. Pokud kůň chce a člověk chce.

    1. Ano, ta souhra je obdivuhodná a myslím, že může být jen dobrovolná. Vynutit opravdovou souhru podle mě nejde…

  7. Ke koním chovám jakousi dojemnou lásku. Nevím proč, tuším proč. Koně jsem nikdy neměla a do jeho těsné blízkosti jsem přišla jen jednou. Když byl tlačen do výkonu který nezvládal a byl bit. Tak jsem zakročila. A kvůli těm vytřeštěným, bezmocným očím je mi od té doby tažných a pracovních koní líto. Pere se ve mně lítost a vědomí, že když nebudou pracovat, zaniknou.
    Ale miluju podívanou na koně v pohybu. A divoké koně! Krása a elegance toho velkého zvířete, rozevlátá hříva, jasné oči – i slza ukápne. Dyť říkám, dojemná láska.

    1. Jano, tohle je strašné a vím, že byli vozkové, kteří se tak chovali. Chovají se tak i někteří jezdci.
      Tady vidíš, jak omezení jsou někteří lidé – ubližovali dokonce i zvířatům, na kterých záviselo jejich živobytí (když už v sobě neměli soucit)

      1. Krásný článek Dede. A také nikdy nepochopím ubližovat zvířeti, na jehož práci závisí moje živobytí. Proč vozka bije koně, který jasně neutáhne náklad, nedokáže se vyhrabat z bláta, nebo je už prostě vyčerpaný !!! Chudák kůň se pak jistě snaží znovu pohnout jen proto, aby bití přestalo, ne proto, že do té doby byl líný, nevydával ze sebe vše. A pak se tací vozkové diví, když jim kůň najednou padne a pojde. Stejně to bývá u naložených oslíků. Proto se tak hezky čte o někom, kde má svého tahouna rád, on to ví a pak se jim oběma spolu dobře pracuje. Také jsem svážení dřeva ze svahů lesa několikrát viděla a obdivovala.

  8. Spolupráce člověka s koněm nebo psem je o vzájemném vztahu. Středověcí rytíři se o své koně starali lépe než o své děti, neb na jejich spolupráci závisel život jich obou. Což si asi zvíře tolik neuvědomuje. Člověk musí odhadnout, co společně zvládnou a musí svoji vůli uplatňovat s láskou a pochopením. Jinak se na svého partnera spolehnout nemůže, strach dokáže jen něco. Jako dítě si pamatuji pár koní, který velmi ublížil svému vozkovi, když přišel za nimi namol do stáje. Stejnému páru jsem sedávala na žlabu.

    1. Inko, to klidně podepíšu.
      A že koně ublížili ožralovi věřím. Oni ani psi nemají ožraly rádi…

  9. Musím se přiznat DEDE, že toto umění také obdivuji.

    Když byli mí synové v předškolním věku, byli jsme na prázdninách v Železné Rudě. A tam jsme se chodili koukat na stahování dřeva s koňmi.
    Bylo to krásné pozorovat tu souhru člověka a koně, přesně jak to píšeš DEDE.
    Kluci z toho byli nadšení.

    1. Je to krása sledovat, i když já vždycky trnu, aby se ta kláda neskulila koni na nohy… Ale oni umějí a dobrý lidský parťák dává pozor i za koně :)

  10. Koně jsou a byli mou láskou odmala a tak jsem kdysi uvítala nabídku zaměstnání na odchovně právě norických koní. Bimbo měl tehdy výhrady a tak jsme nakonec zakotvili na kolínsku, blízko jeho rodičů a nakonec i mých. Dnes by péče o ně pro nás byla mnohem namáhavější, takže měl pravdu. Ale přece jenom mne moc mrzí, že jsem s nimi nemohla pracovat. I když kráva je také pozoruhodný tvor

    1. Ač jsme se s Inkou neznaly, měly jsme společnou lásku- hřebce jménem Romke, ze Slatiňan…ti naši „Romkáči“ už dávno běhají za Duhou, ale my se nakonec potkaly….
      koňmi s estahují klády i u nás na Strážku…a je to úžasný pohled na práci a sehranost koně a člověka….

  11. V nějakém minulém životě jsem asi kůň byla nebo co. Vůbec nedokážu srozumitelně popsat, co ke koním cítím. Obzvlášť při dostizích se ta „rozdvojenost“ projevuje, protože napůl fandím a napůl jsem ten kůň a běžím. Děsně mě to vyčerpává. :D

  12. Jéé, to je krásný článek. Zrovna uplynulý víkend jsem hladila jemné koňské čumáčky, an jsem byla u Terky návštěvou. Nevím, jak se mají tažní koně, ale dostihoví se mají rozhodně dobře. Holt špatně živení a špatně ježdění koně žádné vynikající výkony nepodávají. Tam je jiný problém – jak to s nima vypadá po ukončení kariéry! Co však vím jistě, Makfi se asi bude mít už celý život jako prase v žitě (i když on radši vařený ječmen), protože to vypadá, že se s ním už Terka nerozloučí. A protože je mu teprve sedm let, tak do důchodu má Terezka vystaráno (rofl)

  13. Myslím, že pokud kůň není šílený strachem nebo bolestí, nebo není psychopat (i to se může stát), tak se snaží člověku neublížit. A pokud někoho miluje, snaží se dvakrát :)
    Ovšem znala jsem koně, který si do shozeného jezdce ještě rád kopnul. Tehdy mě napadlo, jak se ten jezdec k tomu koni chová, když se nikdo nedívá.

      1. Já vím :) Ale v takovém případě jsou buď hraví pro člověka těžko přijatelným způsobem, nebo něco oplácejí. Až poslední možnost je prostě zlá povaha, koňský psychopat.

  14. No, taky jsem jednou,jako dítě, spadla pod koně, byla to klisna,jmenovala se Helena, opatrně mně překročila. (h) Hodně dlouho se mi o tom zdávaly sny.

  15. Povedlo se mi spadnout pod hrabačku – byla jsem tehdy moc lehká, takže jsem se do zvednutí hrabáku musela opřít celou váhou a jednou jsem to neustála a přistála mezi zadními kopyty a těmi kovovými pruty. Zastavil.

    1. Kdysi jsem jezdila koně, drezurního šampiona v důchodu, který mě shodil kdykoliv se mu zachtělo. Bez plašení, čistě z legrace nebo z výchovných důvodů, těžko říct. Nikdy se mi nic nestalo, skoro bych řekla, že mě na tu zem shazoval jemně a pozorně :) Potom vždycky přišel a šťouchnul do mě nosem, jako by chtěl říct: „Tak vstávej, jedeme dál, ne? A příště pořádně seď!“ :D

      1. Slítnout ze sedla, to se mi podařilo mockrát. Taky se mi povedlo, že v kluzkém terénu upadl kůň – nezaspala jsem a v tu chvíli už jsem stála vedle něj (jinak hrozí noha pod koněm). Ale pád do prostoru mezi zadní kopyta a dráty hrabačky… jeden koňský krok kterýmkoliv směrem a mám problém.

        1. Ano, máš pravdu, je to něco jiného… a ti koně jsou o to úžasnější. Že vědí, pochopí a správně zareagují (inlove)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD