BTW: Prokletí sedadla spolujezdce

Od páteční noci u nás velmi vydatně sněžilo. Byla to krása, pravidelně jsem chodila shrábnout nebo zamést zápraží a celkově jsem se radovala. Jenže ono – samozřejmě – nepřetržitě sněžilo i na silnice.

 

 

Není pravda, že by se silničáři ulejvali, ale když sněží nepřetržitě a žijete ve spleti silniček třetích tříd, tak je to prostě na silnicích znát. Když v sobotu vezl Martin mě a Berry do výchozího místa naší plánované vycházky (šly jsme domů:)), seděla jsem na místě spolujezdce a nebylo mi dobře na duši. No dobrá, bála jsem se. A to přesto, že jsme měli moje terénní auto a můj muž je výborný řidič.

Martin si toho samozřejmě všiml. „Co se děje? Vždyť máme tvé auto… a to máme právě proto, abychom si tu v zimě nemuseli dělat starosti…“ Neřekla jsem nic, jen s úzkostí čekala další zatáčku. „Nebo bys radši řídila ty?“ klepl nakonec hřebíček na hlavičku – však mě dobře zná. Zase jsem nic neřekla, přestože měl pravdu.

 

 

To nebylo tím, že bych mu nevěřila. To bylo tím, že jsme jeli ve špatných podmínkách a já jsem seděla na místě spolujezdce, ze kterého vidíte hodně, ale ne všechno… a necítíte auto, i kdybyste si to mysleli. No a když jste zvyklí řídit… je to prostě někdy těžké. Věděla jsem, že se chovám nemožně, tak jsem se to aspoň snažila nerozmazávat:))

Martin nás s Berry vysadil na začátku družstevní cesty, po které nic nejezdí a vede pohodlně až kus nad náš dům a odjel domů. Tam nechal auto, vzal Marka a Ari a společně vyrazili pěšky na Zvičinu. Deset kilometrů do pořádného kopce nádhernou zasněženou krajinou. S tím, že já pro ně nahoru na kopec zajedu a oni mi cestou zavolají, v jakém stavu je v zimě neudržovaná zkratka z Třebihoště.

 

 

Tak zkratka se ukázala být jedno kluziště, takže ať jedu kolem kopce přes Bílou Třemešnou a obě Brusnice. V určený čas jsem opět očistila auto (sypalo se stále vydatně) a vydala se po zasněžených a kluzkých cestách nahoru na Zvičinu. Bála jsem se? Ne. Měla jsem auto ve svých rukách a byla v klidu. Ovládala jsem situaci, měla spoustu zkušeností a věděla, že pokud se budu chovat rozumně, mám velkou šanci dojet bez potíží kam potřebuju.

Nabrala jsem kluky i Ari a začali jsme sjíždět dolů z dost prudkého kopce. „Není to na dvojku?“ zeptal se mě mírně nervózně Martin… ten samý Martin, který v klidu řídil v ranním marastu. „V pohodě…“ ujistila jsem ho a usmála jsem se. Je to jasné, působí to i na něj! Co? No přece prokletí sedadla spolujezdce!:))

A tak se dnes ptám: jak se cítíte jako spolujezdci? Rozdělím to na dvě kategorie: jednak za běžné příjemné jízdy a jednak v situaci, která člověku leze na nervy (velmi silný provoz na dálnici, sníh, led, bouřky a tak) Popravdě bych to mohla specifikovat dál, protože ono hodně záleží na tom, kdo řídí, že? Zkrátka se dnes ptám, jestli si umíte jízdu vedle řidiče užít a co k tomu obvykle potřebujete…:))

 

To vepředu je silnice… a to tmavší je led:))

Aktualizováno: 28.1.2019 — 08:20

90 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Já jsem mnohem radši spolujezdec, než řidič. Bez auta se tu bohužel neobjedu, takže řídím, ale hlavně trasy, které už dobře znám a jsem si na nich jistá, nenervuji se (protože u nich např. už vím, kdy se včas zařadit do pravého či levého pruhu, podle toho kam budu odbočovat). Jinak dávám přednost nechat se odvézt, i proto, že se za jízdy ráda dívám z okýnka :) Takže když se manžel nabídne, že mě odveze, jsem ráda (hlavně, když třeba prší, ve sněhu jsem zatím nikdy jet nemusela). Nejsem splujezdec-kybic a manžel je skvělý řidič. Jen se mi zdá, že s věkem se najednou za jízdy víc netrpělivý, než býval. Takže se musím dost držet (ne vždy úspěšně) to nekomentovat. Třeba když se snaží „dohnat zelenou“, zrychlí a když to stejně nestihne a musí brzdit není právě rád. Jinak naopak zvcela klidně a bravůrně zvládne jízdu ve zdejších bouřkách, blescích a lijáku, kdy se nebe půlí a návaly vody stírače nesíhají. Stejně chladný uměl být na zimních alpských serpentýnách. A já měla (a stále mám) v jeho řidičský um natolik důveru, že když je klidný on, jsem klidná i já. Skvělá řidička je i moje skvělá švagrová, s ní je také radost jezdit. Je uvolněná, klidná, zrychlení a zpomalení jízdy je tak plynulé, že to ani nepostřehnu a při tom se spolu bavíme, smějeme – prostě paráda. Navíc ona by dokázala do úzké mezery mezi dvě auta zaparkovat snad i tank.

    Přeji všem sněhem postiženým, aby případné jízdy zvládli bez nehody a dojeli do určeného cíle.

  2. Řidičák mám už dlouho, dělala jsem si ho ještě jako studentka VŠ. Moje začátky byly klasické. Jedno auto v rodině, které plně ovládal táta (máma sice měla řidičák, ale nikdy nejezdila, bohužel se nedokázala přenést přes tátovy řeči a výstupy), dobrý řidič a jinak skvělý člověk, s kterým jsem si báječně rozuměla. Ovšem v autě na sedadle spolujezdce jako by ho někdo vyměnil – strašně mě neustále komandoval, prudil a hrozně znervózňoval. Došlo i na to, že jsem po prudké hádanici vystoupila z auta, domů dojela MHD a tátovi doporučila, ať si jede sám. Ale nechtěla jsem skončit jako máma, tak jsem zatnula zuby a ty začátky překonala. Pak jsem pár let víceméně nejezdila, protože táta si auto prostě osoboval pro sebe a nechtěl mi ho pod různými záminkami půjčovat. Po pár letech jsem si tedy zakoupila ojetinu a začala běžně jezdit a jezdím dodnes a ráda. Roli spolujezdce si ale užívám ráda. Je to nezvyk, ocitám se v ní jen málokdy, a tak je mi příjemné, že nemusím nic dělat a nic řešit a můžu se jen tak vézt a rozhlížet po okolí, což jako řidič zas tak moc nemůžu. Fiktivně nebrzdím ani neřadím a pokud řidič není nějaký hazardér, tak se nebojím.
    Zažila jsem párkrát i strach, ale to byla specifická situace. Šlo o služebního řidiče, který jezdil ožralý a jízda s ním byla noční můra. Všichni to věděli, měl na svědomí i těžkou bouračku se svým šéfem a několik menších karambolů, ale zcela nepochopitelně byl pod ochranou šéfů a jezdil dál. Po pár jízdách, naštěstí jen krátkých tady po Praze, jsem už napříště odmítla sednout k němu do auta. Když se změnil šéf, tak ho naštěstí vyhodili.

    1. Se mnou jako první spolujezdec jezdil taťka a byl skvělej:)) Mlčky svíral rukou bezpečnostní pás a opravdu se mi do toho nesnažil mluvit, pokud nebyl tázán. (inlove)
      Jednou jsem u nás na horách vycouvávala po dlouhé příjezdové cestě od jednoho statku, kam jsme jeli pro mléko a já pak měla vycouvat na cestu kolmou k té příjezdové. Netrefila jsem se a skončila v louce. Držel ten pás ještě pevněji a pak řekl. No dobrá, zkus tam vyjet znovu… :D Měli jsme tehdy legendární Škodu 100, takže se mi to povedlo:))

      1. Tos měla fajn. Můj táta byl jinak bezvadnej, ale tohle prostě nezvládal a mámu bohužel udolal. My jsme tenkrát měli Žigulíka, na tom jsem začínala, ale ten už byl na odpis, a naši v té době koupili novou Škodu 120 (ošklivé autíčko). To ještě umocnilo tátovy pudy :D .
        Já jsem si pak
        po pár letech pak koupila ojetého Favorita a v něm jsem se vlastními silami naučila pořádně jezdit. Byl to držák, měla jsem ho dlouho a šlapal jak hodinky.
        MMCH, jednou jsem s ním tátu „zachránila“. Měli jet s mámou na dovolenou, ráno napochodovali i s bagáží k autu a táta nenastartoval. Jistě si dovedete představit, jaká zavládla atmosféra. Tenkrát jsem jim promptně půjčila svého Favouše a vůči tátovi jsem si odpustila všechna triumfální gesta.

  3. No, musím tuho rozmýšľať, s kým sa v aute ako spolujazdec nebojím. Možno spolužiak, čo spolu už roky dochádzame do práce, zvyčajne ho teda vozím ja, ale keď náhodou nemám auto, vezme ma on a to je ešte tak najviac v pohode. Ale. Jazdí o dosť akčnejšie a reaguje proste inak ako ja. Na krátkej trase sa to ale dá. Vyslovene sa už bojím s bratom, jazdí v režime brzda-plyn a raz už so mnou a neterkou urobil na zľadovatelej poľnej ceste hodiny, a to som sa bála fakt seriózne. Cesta bola prázdna, neprevrátilo nás, ani nič také, ale odvtedy mám sklon mu už neveriť a furt ho napomínať, nech preboha spomalí a brzdí skôr a miernejšie, nie krátko a prudko. A dnes ráno sme mali u nás na západnom Slovensku zas regulérnu kalamitu, nakydalo mokrého ťažkého snehu, na diaľnici sa išlo priemerne 60-kou, neodhrnuté, neposypané, ľadové zmrazky, kolóny… a blázni popierajúci fyzikálne zákony. Ja by som si aj verila, že to dám, nebyť takýchto okolo, čo nie sú ochotní zmeniť spôsob jazdy ani v takomto počasí. Tlačia sa do kufra auta pred sebou, preraďujú sa na poslednú chvíľu cez vrstvu ľadovej kaše, nezmestia sa do svojho pruhu (a asi ani do kože). Aj za sucha sa na tom našom úseku pseudo-3-pruhovej diaľnice tlačíme jak sardinky, a za takýchto podmienok už je to o život. Prešli sme, ale došla som do práce spotená prepytujem až do spodného prádla…

    1. Režim brzda plyn je nejen o strach, ale i o žaludek… u takových řidičů někdy vystoupit prostě musím :P

      1. No ještě horší jezdit do zatáček bez přibrzdění, případně smýknout volantem, že na cestě byla díra a štípat to stotřicítkou na okreskách nebo to švihnout při odbočování doleva i když je to taktak, přeci nebude čekat. Takto jezdí můj chlap, nezvracím jen díky tomu, že sedím vpředu. Pokud jede s námi syn, tak mu je vzadu špatně, štěně „blije jak amina“. Máme Mondeo combi a v tom kufru to musí být jak v odstředivce. A nenechá si ten pakůň říct, já bohužel neřídím, viz níže.

  4. Letos to bude 50 let co mám řidičák a také 50 let co jezdím. Se vším možným (jednou jsem dokonce sekala kombajnem řepku). K tomu mne donutil tatínek, že musím zvládat každý stroj, který má čtyři kola a jakýs, takýs volant. Jsem mu za tohle nepředstavitelně vděčná i za to, že mi v mých začátcích zaplatil školu smyku, kterou pořádal Svazarm.
    Jak Tě Dede chápu! Ano je to o tom, že člověk má v ruce a pod zadkem svoji zodpovědnost. I když jsou řidiči, kterým naprosto důvěřuji (MLP, bylo mu loni 80-sát, kdysi jsme spolu jezdívali i soutěže od našeho autoklubu, nikdy jsme se nepletli vzájemně do řízení i když jsme se střídali jako mitfára). Jsou i další, některé ženy jsou skvělé řidičky, které mají naježděno, že YGO!
    Ale stále mám ze řízení respekt a vím, že se musím plně soustředit, protože jak jsem už dnes letitá, tak řízení musí mít mou plnou pozornost. Ani neberu mobil, když mi v autě zazvoní, nemám handsfree, nevolá mi tolik lidí. Navíc uvažuji o pořízení kamery do auta, vím, že od bouračky mně nespasí, ale alespoň ji zaznamená. Dnešní řidiči nejsou gentlemany silnic a vykrucují se jak můžou. Prosti jim nevěřím. Takže skrnuto a podtrženo už to není ta pohoda a tak, když mě veze někdo, komu důvěřuji, tak si na sedadle spolujezdce rochním a koukám co zajímavého je kolem.

    1. Alex, dokonce i kombajn? :D Já smekám… před tebou i tvým tatínkem:))
      Mimochodem kameru jsem zdědila s Martinovým autem – ušlechtilý bílý kombík nějak provokuje ostatní řidiče a když ho řídím, mívám s debily mnohem víc potíží, než kdykoliv v Subaru; a to jezdím svižně a slušně. Ta kamera se mi už párkrát hodila, když měl nějaký borec chuť mě školit :P

  5. Dělala jsem si řidičák až po padesátce a od té doby jezdím denně a dost. Jako spolujezdec při rozjezdu šlapu spojku a občas brzdu,ony nikde, že jo! Taky se mi zdá, že jsem blízko krajnici a pod. ale držím pusu. Často jezdím s kamarádkou jako spolujezdkyně, ona má řidičák dávno,moc dávno a tak proti mně jezdí dost pomalu, zvyklost z embéček atd.,ale za to má orientační schopnosti a nebloudíme. :-)) S MLP jezdím nerada neb je to nejezdící radílek, již mnohokrát jsem ho vysadila.:-)
    akorát né daleko,jen v dohledu.

    1. Jenny, začít v padesáti a hezky se vyjezdit – jsi zářný příklad, že to jde :) Fakt jsi dobrá!
      Chichi, k těm širokým nájezdům… to si vždycky říkám: minulé autíčko byla vejtřaska, že jo? (wasntme)

  6. Ano není to lehké být spolujezdec, obzvlášť od doby kdy mám řidičský průkaz. Když jsem v Česku, musím na nákupy jezdit s máti, která je příšerně špatná řidička. Je jí 70, má těžce pokroucené nruce od revmatické artritidy, takže se jí špatně točí volantem. Do zatáček zajíždí pěkně zeširoka, každou chvíli vrazí někde do obrubníku, k tomu se nijak nesoustředí, kouká někde do nebe a ukazuje mi kde jsou nejčernější mraky a tak podobně. A já se vyloženě modlím ať to v pořádku přežijeme my, auto, i chodci. Můj manžel zase řídí vcelku dobře, ale má hrozný zvyk jet ostatním řidičům přímo „za zadkem“. Kdyby byl ještě o trošíčku blíž, tak si může rovnou přelézt do jejich auta. Nějaké povinné odstupy ho vůbec nezajímají, zatímco já se zase snažím držet tak jeden a půl předepsané vzdálenosti od auta přede mnou.

    1. Máš pravdu, taky se radši držím dál (jako poměrně sváteční řidič, jako spolujezdec si pořád opakuji mantru Ví co dělá, nekecej mu do toho). Jenže když je mezi mým a předchozím autem mezera, která jen trochu vypadá, že by se do ní auto vmáčklo, najde se * * * (chci zůstat slušná), který se tam vmáčkne.

      Takže otázka pro diskutující řidiče: jako vzdálenost považujete za bezpečnou a proč?

      1. Já mám řidičský průkaz čtyři a půl roku, takže celkem současný, a učili mně 2 vteřiny odstup za sucha a za mokra dvojnásobně. Dělá se to tak, že když auto před tebou projíždí kolem něčeho výraznějšího, tak si předříkáš Only a fool breaks the two second rule. Údajně to trvá dvě vteřiny to vyslovit, takže když se dostaneš k tomu bodu kde bylo auto před tebou, tak by to mělo být už doříkáno.
        A taky můžu potvrdit, že některým řidičùm tady je povinný odstup jenom nějaká prázdná širá zóna do které se za každou cenu musí nacpat, nemůžou jet prostě za mnou když vidí nemožný prostor mám před sebou. Nějaké dvě vteřiny a to, že jedu stejnou rychlostí jako auto přede mnou je nezajímá

          1. Já jsem si to teď stopla poprvé v životě stopla. Když to řeknu rychle, je to přesně 2 vteřiny, když to řeknu normálně, je to 2 ½ vteřiny

      2. Podle toho, co je přede mnou. Na starou šunku s bubnovými brzdami se klidně nalepím, protože vím, že i když se bude snažit sebevíc, pořád zastavím dřív, než on. U nových vozidel si držím větší odstup, ale zase ne tolik, aby si někdo myslel, že se mezi nás vecpe. Samozřejmě je nutno přizpůsobit styl jízdy velikosti mezery a hlavně si hlídat brzdová světla toho přede mnou. Mám výhodu; když na to dupnu, rozsvítí se mi automaticky blikačky, takže ten za mnou vidí, že jde do tuhého.

      3. neboj, od příštího roku to má být nařízená mezera,takže ty rozestupy budou bezpečnější..budou z ato hodně tvrdý postihy…

        1. Tak u nás si z postihů nikdo nic nedělá, tak to asi bude jenom doporučené, né nařízené

          1. Jeden čas bylo doporučováno držet odstup od auta před tebou na třikrát tisíc. Tedy tisíc tisíc tisíc. Vyjde to asi na tři vteřiny a myslím, že je to přiměřená vzdálenost.

        2. Tak to jsem zvědav, jak to budou poliši za jízdy měřit. Nejspíš si natrénují gepardí způsob běhu, za jízdy vyskočí z auta a budou blbnout na silnici s pásmem. A docela rád bych viděl poliše, běžícího stotřicítkou. (Gepard to, i když jen na chvilku, zvládne).

            1. Stačej, když mám nesjetý gumy, dobrý brzdy, (u mne kotoučáky na všech kolech) a sleduješ, co se děje před tebou a ne co kde lítá. Pokud musím jet, (i když nerad), natěsno, hlídám si velmi pečlivě, co ten přede mnou dělá a pokud šlápne na brzdu, šlápnu také a raději trochu víc.

    2. Wendulko, to nedodržování rozestupů (já si vždycky připadám, jako kdybych řídila háravou fenu a ten za mnou byl nevychovaný pes :P ) je hloupé a nebezpečné. U nás to řidiči taky dělají a nesnáším to.
      Je zajímavé, že se to ale liší, podle toho, jaké auto řídím – když své, tak je to zřídkakdy. Modrá krabice, nota bene s tažným zařízením, k olizování zadku moc netáhne. Ale pokud si vezmu Martinovo auto, je to každou chvíli… Asi se mi Princezna vytrvale hárá (rofl)

  7. Jo, jak nemáš to kulatý v ruce a pedály pod nohou
    tak se cítíš nesvá. Já normálně prošlapuju podlahu u auta. A musím se moc držet abych nekomentovala. (talk)

  8. jsem jako misa, mam papiry uz pres ctvrtstleti, ale krom par jizd s cerstvym rp, kdy me otec zperoval, nikdy neridim. (blush)
    manzel je nejlepsi ridic co znam (a jediny, se kterym se nebojim). :*
    bojim se ovsem toho, se kvuli detem jezdit budu muset… ale 3xtuk, zatim to porad nejak jde i bez auta. (y)
    doufam ze to vydrzi ;) nemam chut se na stary kolena nervovat v autoskole (whew)

    1. Jé, tak to jsme už tři. Řidičák mám 18 let. Jela jsem párkrát, MHP na mě řval, nadával do debilů i před synem. Tak jsem prohlásila, že to nemám zapotřebí a nejezdím…

        1. My jsme měli jen jedno auto a to ještě na leasing psaný na firmu, na druhé v té době nebyly peníze.

      1. To už jsme čtyři, Ivo. :) Jezdila jsem asi tak půl roku poté, co jsem si v létě udělala řidičák. Když napadl první sníh, netroufla jsem si vyjet, že si počkám až na jaro. Jenže na jaře už jsem za volant nesedla. A nikdy jsem jako řidič nejela sama, vždy s MLP jako spolujezdcem. Ne že by mě nějak extra deptal, ale stejně pořád něco opravoval a připomínkoval, takže ty jízdy pro mě byly utrpením a z auta jsem vystupovala znavená psychicky i fyzicky, to jak jsem nedokázala ani sedět uvolněně. Celý život mi nijak zásadně nevadilo, že neřídím, až teď, kdy začíná mít MLP sklony k pohodlnosti. Kam potřebuji dovézt, tam mě doveze, ale pokud jde například o výlety, tam už ta ochota není tak výrazná. Jo kdybysem to bývala věděla…. možná bych se snažila víc!
        Nicméně to, že neřídím, mi nebrání v tom, abych jako spolujezdec nešlapala na imaginární brzdu, případně občas nevyslovila nějakou dobrou radu. :) I když se opravdu snažím, někdy je to prostě silnější než já. :)

        1. Tak to já taky Hančo, ale pak jsem se naštvala, protože to jsem neudělala správně a to taky ne. Jednou jsem chtěla někam jet a nemohli jsme se dohodnout a tak že mi vyjede z garáže. Řekla jsem, že když se mnou nechce jet tak ž si i z té garáže vyjedu sama a od té doby jezdím. Řidičák mám od osmnácti ale jezdím asi čtyřicet pět let. Protože jsem mezitím bourala na motorce. /jen jsem zbourala plot a trochu jsem se odřela/

          1. Jo, jedno takové zdravé naštvání v pravý čas může být, jak je vidět, hodně užitečné. (y) Jedna moje kamarádka nejezdila snad 20 let a pak sedla do auta, když musela odvézt tetu do nemocnice. Teta se prý celou cestu modlila, takže to dobře dopadlo a od té doby kmarádka, taky Maruška, jezdí. :)

      2. zaplať si cvičný jízdy, aby jsi se rozjezdila, pak zařvi toho debila ty na něj a jezdi si sama….

  9. Můj spolujezdec je nejčastěji Patrick. Komentuje provoz, říká mi, jestli něco jede zprava, sleduje fotoradary, dopravní značky a podobné věci… Já jsem spolujezdec hrozně málokdy. A když už, tak mám taky tendenci být v mysli „druhý řidič“ :)

    1. Moji spolujezdci většinou nejsou řidiči. A pokud ano, vždy se na konci cesty dočkám poděkování za klidnou a bezpečnou jízdu. Jedinou výjimku jsem zažil ještě v minulém století, kdy jsem vezl kolegu z Břeclavi do Kolína, kde chtěl stihnout vlak do České Lípy a hnal jsem se se Š. 105 po nepříliš kvalitně protažené dálnici. Když jsem ho nakonec vysadil v Nymburce, protože Kolín jsme o minutu prošvihli, řekl jen: To bylo naposled, co jsem s tebou jel. Ale umíš.

      1. já potvrzuji,krakonoš jezdí velice dobře…u něj jsem nevisela na dveřích ani nešlapala na imaginární brzdu…..

        1. Řidičák, tehdy na Pincka, (tři roky před tím jsem jezdil na černo, tedy bez papírů) jsem si udělal v r. 1972, rozšíření na sk. B v prosinci r. 1982. Vystřídal jsem celkem pět různých aut, (Š.105, Fiat Tipo, Formana, starou Feldu diesel, novější Feldu benzin, Seta Ibizu kombi – příšerný litrový tříválec, který vibroval, žral benzin jak zjednanej a do kopce nechtěl táhnout a teď mám už čtvrtý rok Hunďu I30 kombi, upravený na E-85.) Je stejně těžký, jako ta ibiza, ale má atmosférický 1,6 čtyřválec 89 kW, šestistupňový manuál a maximálku elektronicky omezenou na 190 km/h a těch 190 skutečně umí, i když jen v Německu. Má naběháno přes 100.000 a jediné, co kromě výměny oleje po 30.000, nebo 1 roce potřeboval, byla sada brzdových destiček, na jaře dostane nové letní gumy. Kolik jsem všemi těmi pixlami najezdil přesně nevím, ale přes milion to bude, občas se jelo na otočku do Bratislavy, nebo do Leopoldova, či do Vídně a do Drážďan, nebo Brna je to brnkačka. A nejlíp to dělá moje mladší vnučka. Když se mnou někam jede, lehne si na zadní sedadla a celou cestu spokojeně chrupe. Teď už má řidičák sice také, ale zatím smí jezdit jen pod dozorem s rodiči.

  10. To není prokletí sedadla spolujezdce, ale prokletí dlouholetého řidiče :) Tím, že neřídím často, a jsem na místo spolujezdce zvyklý, tak mi to nepřijde a vůbec tyto problémy nevnímám. A vidím to kolem sebe, okamžitě na místě spolujezdce je vidět, kdo už má „vzorek volantu vrytý do rukou“ a kdo se převážně nechá vozit a používá veřejnou dopravu.

  11. Dneska je v Brně veselo. Chtěla jsem jet vlakem ale zaspala jsem, tak jsem jela s Michalem autem. A stejně, jak píšeš ty, přesto, že se s ním běžně nebojím, tak dneska vynervená vystresovaná, oddechla jsem si až teď, kdy mi napsal, že už je zpátky a auto v garáži. Ale ani ne tak kvůli jeho jízdě, jezdí dobře, běžně se s ním nebojím, ale bála jsem se toho, že nás někdo naboří nebo narve pod šalinu. Když jsem viděla, jak některá auta lítají ze strany na stranu a bruslí na tramvajových kolejích, modlila jsem se, abych už byla v práci. Jinak za sucha se nebojím. A dneska bych se bála, i kdybych řídila. Taky už mám odjeto dost km ve špatných podmínkách, ale ono je to i o tom, jestli jedeš někde, kde není až takový provoz, nebo po frekventovaných silnicích, dálnici nebo Brně :(. Domů jedu vlakem (snad teda pojedou).

    1. Kdyby nejely, tak se hlas u nás. Michalovi můžeš zavolat, předpokládám, že jak je mobilní siť bezdrátová, tak ji sníh snad nepotrhá. :)

      Dojet do práce trolejbusem byla dneska taky lahůdka. Asi jsem vystihla jeden z posledních, teď už prý nejedou.

      1. Stačí, když sníh potrhá linky VN a základnové stanice ztratí napájení. Rezervní baterie jim vydrží max. tři hodiny, pak základnovka chcípne a je konec. A autoškolu jsem dělal v zimě na sněhu a ledu, takže vím, co zmrzlá voda umí. A proti klouzání je lepší, když je auto nízké a dlouhé, zatímco teréňáky jsou většinou krátké a vysoké. Takže s Hunďou projedu bez problémů i tam, kde teréňák rajtuje jak krasobruslař.

    2. Na Brno nezapomenu předminulé pondělí, kdy jsem se musel dostat autem od Lužánek a málem nevyjel kopec. Kolem klouzaly auta a stály trolejbusy odstavené nepojízdné. Každá křižovatka se rozjížděla natřikrát a kamiony stály od Slavkova po Rohlenku. Inu takové Brno neznám!

  12. Byly doby, kdy jsem prostě nemohla být spolujezdcem – na dovolené a jiné delší trasy jsem řídila sama (1100 km do Chorvatska na jeden zátah s minimálními zastávkami s tím, že přes rok jsem jela nejdál do Brna – cca 50 km). Nejhorší bylo jezdit se švagrem (ač pro něj je auto pojízdná kancelář a co já najezdím za rok včetně dovolených, to on za měsíc). Ale naučila jsem se nedávat strach moc najevo (i když s Jeníkem mi to moc nejde „Už zase brzdíš!“ vytýká mi), když začala řídit Terka. Prostě ona potřebovala vedle sebe někoho, kdo ji nešahá po volantu, nesápe se po brzdách a nemá řeči typu „Dva kilometry před tebou je chodec a ty ho asi přejedeš!“ (hádejte, s kým nikdy nechce jezdit (rofl) ). A jezdí dobře.

    Teď – asi jak stárnu – mi už ani nevadí, když řídí někdo jiný. A je pár lidí, se kterými si spolujezdectví přímo užívám – například s Alex! Ta je výborná a hlavně pohodová řidička.

    A OTéčko – jak řekla Matylda, jih Jižní Moravy se probudil do ticha a do modra. Tady je pár fotek, jak to vypadalo u nás v pátek odpoledne a pár ilustračních fotek, jak to vypadá teď (stále sněží).
    http://yga.rajce.net/FOTO_Zima_zimovata

    1. YGA má zase krásné fotky … schovávaná, zmrazky a ty sněhové (inlove)
      Všem „zasněženým“ přeji co nejklidnější a pohodovou cestu.

  13. Sice řidičák vlastním už 35 let, ale neřídím.

    Jako spolujezdec se s důvěrou vložím do rukou řidiče a stejně většinou po chvíli usnu.

    Ale přistihla jsem se, že když jedu ráno MHD autobusem, tak si v tomto počasí v duchu říkám – “ Jeď pomalu,ať náš všechny nezabiješ.“
    Ještě, že mi řidič nečte myšlenky.

  14. Jinak na JJM o víkendu jen cukrovalo, pořádně sněží dneska, je tu tak 10 cm. Doprava je na tom špatně, Brno prý otřesně. Kamiony navyklé se vyhýbat dálnicím zablokovaly vedlejší silnice- prostě zima….

    1. Jo, o tom vím. Martin je dnes ráno v Hradci a měl by pokračovat do Rožnova. Zatím nenašel sjízdnou variantu…

      1. tak to jsem ráda, že jsem v neděli večer ze Strážku přes Nový Město na Moravě,Žďár n/S,Ždírec, Trhovou Kamenici..dojela do Pardubic v naprostý pohodě..

      2. Praha, jako obvykle, +3°C všude čisto a sucho, nebo lehce mokro, po sněhu ani stopa. V sobotu večer to roztálo a včera odpoledne bylo +6.

  15. Byla jsme mnoho let pouze navigujícím spolujezdcem, tak dokážu snést hodně. A po vylomeninách mého muže, který trénoval kaskadérskou jízdu i v autě s dětmi a nákupem, fakt hodně. Přesto jsme jako spolujezdec úplně klidná jen s některými- to je Mušketýr, můj brácha, můj táta- a po zkušenostech jsem k nim zařadila i Dede :)

    1. Děkuju (inlove)

      Jinak mám dojem, že musíš vydržet opravdu hodně – mít za muže kaskadéra chce opravdu pevné nervy (wasntme) Nějak… nevím proč… jsem si vzpomněla na film Zvíře s Jeanem Paulem Belmondem… :P

  16. V autě se bojím jen když řídím. Tedy až na malé výjimky.
    Ale kdysi, když jsem si udělala řidičák na motorku… To místo za řidičem bylo peklo. Já si do přilby i zpívala, což je činnost, kterou provozuju jen když je třeba odněkud vyhnat myši. On ex jezdil dobře, ale když víte jaké to je držet řídítka, děs. Dlouho jsem si musela zvykat. Přitom dokud jsem na motorce nejezdila, vůbec jsem se nebála a často bojovala s dřímotou.

  17. Musím předeslat, že jsem nic moc řidič. V počasí, které nastalo v sobotu prostě nevyjíždím, beru si dovolenou a pokud mne v práci nutně potřebují,. je to na nich. Těch 12 km prostě nepřekonám. Prostě na sněhu,náledí a blívajzu nejezdím. Když napadne přes den, jsem schopna se vrátit, ale nenalézám v tom žádné potěšení.
    Jako spolujezdec jsem snesitelná, když mne řidič nechá usnout, je to OK. Jinak se s většinou řidičů bojím. Ale měla jsem v životě štěstí na Bohem nadané řidiče, což byl můj otec, po něm jsem to ani já ani ségra nezdědila, ale obě moje děti ano, oba jsou velmi dobří řidiči. No a Bimbo je bohužel jediný řidič, který protestuje proti mému spaní, zejména, když se vracíme odněkud večer a už je též unavený. Což je trochu problém, protože s ním se teda nebojím nikdy. Když jsme byli mladí, tak to mu to nevadilo, že jsem usnula hned po dosednutí…

    1. tě taky nechám spát, když se mnou někam pojedeš..já prostě jezdit musím i v tom sněhum,náledí a blivajzu, ale už jsem si zvykla a vím, co si můžu dovolit..
      dneska ráno na mě koukali jak na zjevení,že jsem dojel ado praáce, když kvůli náledí zavřeli silnici mezí Přeloučí a Starejma Čivicema, je tam nehoda asi 20 aut….já jela zadem, takže mě to minulo..ale po kočičích hlavách se nádvoří ve formě přejít nedá…je to jak namydlený..
      jako spolujezdec jsem snesitelná jen u dobrých řidičů, pokud začnu podvědomě brzdit nebo visím na madle u dvěří, je lepší mi dát ty klíčky a nechat mne to odjet….

      1. Sharko, o té nehodě jsem slyšela v rádiu… my jsme dnes v klidu, nám se celá ta fronta vyhnula.
        A k tomu řízení – když člověk musí, tak musí. Jezdila jsem po sněhu s každým autem, které jsme měli, jen jsem mívala strachy sevřený žaludek. Co mám Sama (Subaru:)), hladina mého stresu na zimních silnicích významně klesla :)

        1. ono je muset a muset, ale se staženým žaludkem a vynervená,bych nejela…to jsi nebezpečná i sama sobě…nejen okolí….ale asi j elepší tan staženej žaludek,než machýrek v audině….

          1. Já jsem si vždycky během zimy zase zvykla, ale ty začátky sezóny bývaly drsné… :D
            Jinak k těm „machrům“… ti jsou fakt největší riziko. protože když člověk jede rozumně a umí to, většinou se dohrabe kam potřebuje. Samozřejmě potřebuješ i trochu štěstí. Ale nikdy prostě nemůžeš vyloučit, že tě sejme sebevědomej borec, kterému to „ujelo“, protože jeho trocha sněhu přece nerozhází. Ano, a mívají velká těžká auta…

      2. Jo, to znám: zazvoní telefon a: přijeď, máme tu Benešovy, (Vlašim, Sázavu, Podblanicko, Beroun, a t. d.) a jak vypadají silnice, nikoho nezajímá. Tady máš auto, v něm kolem 40 balíčků, tady jsou adresy a dělej co umíš. V šest večer nejpozději bývám zpátky a většinou s totálně prázdnou kysnou, pokud nejsou svozy. Kolegové jsou mírně na větvi a šéf říká těm mladším a zdravým: Koukejte, jak se to dělá. Kolegovi je přes 70, je invalida II stupně, má ZTP a zvládne toho víc, než vy!

    2. Inko, Martin taky nemá rád, když na dlouhých cestách, hlavně v noci, spím – a já se ho snažím chápat. Pamatuju si několik svých nočních dojezdů domů, kdy jsem střídavě otvírala okénka a nahlas zpívala, jen abych se udržela jakž takž bdělá. Jednou jsem nevydržela, zastavila na pumpě, na dvacet minut usnula a pak teprve jela dál. S aktivním spolujezdcem je to prostě snazší :) Nebo s „přítelem na telefonu“ :D jednou mě tak zachraňovala Baty – vyjížděla jsem po půlnoci z Wroclawi domů a domluvila jsem se z Baty, že jí smím na ten poslední úsek z hranic domů zavolat. Tak se mnou statečně povídala mezi druhou a třetí hodinou ráno – než jsem dojela domů. Doteď jsem jí za to vděčná (inlove)

      1. Já to všechno vím a snažím se nespat. Jenže, zkus to ve velice pohodlném Jeepu, který sice je slyšet, ale jako krásná uspávanka. Navíc Bimbo je kliďas a tak i řídí, žádné vylomeniny, rychlost přiměřená, jízda plynulá. A neusni!

      2. Já si začnu jízdu a řízení užívat až ve chvíli, kdy Jeník zaspí! (rofl) Naštěstí usne většinou nejpozději do čtvrt hodiny po odjezdu a vzbudí se pět minu před přistáním. Když je to naopak, tak já v pohodě a radosti jako spolujezdec usnu v případě, že mám v sobě litr vína (což se už desetiletí nestalo), takže ne, já většinou nespím.

          1. toho mám puštěnýho běžně, na spací jízdy před domovem, nasazuju Alexandrovce, to je těžší kalibr…..

            1. Já jsem si na flešku nahrál tři hodiny Hawaii music. Naštěstí mám bohaté zásoby, takže jsem si vybíral jen ty opravdu pěkné skladby. Nicméně, zatímco běžná CD jsou poslouchatelná tak z 20 – 30%,(zbytek je ,,vata“) Ty Havajky jsou poslouchatelné všechny.

  18. Taky patrim mezi nervozni spolujezdce s pravou nohou pripravenou brzdit. Kdyz jedu obcas o vikendu s manzelem, zda se mi, ze jede agresivne a dela se mi spatne. S obouma starsima detma si jizdu jako spolujezdec neuzivam vubec a jak rika nase Ani, nejlepsi ridic v rodine je maminka :D

    1. Canivo, nadchlo mě, když jsem zjistila, že v angličtině se držadlu na dveřích spolujezdce říká oh shit bar (rofl)
      (což by se dalo přeložit jako doprdele držadlo:))
      Martin nemá rád, ani když po ní sahám velmi nenápadně a protože má skvělý postřeh i na periferním vidění, musím se v případě (své) potřeby chytat velmi obezřetně :D
      Kdysi dávno jsem ho žádala, ať přizpůsobí rychlost své jízdy stavu mých nervů :P

  19. Jezdím, když je to třeba a přizpůsobím se pasažérům (s dětmi a staroušky hlavně plynule a v klidu). Jezdím 40 let bez nehody a jelikož jsem dělala autoškolu v lednu, tak zvládám horský zimní provoz celkem bez problémů. Jako spolujezdec jsem v klidu, nesnáším jízdu s MLP mimo vyježděné trasy(řídí jednou rukou, nervozně přehmatává po volantu, nestíhá číst cedule – to mu trvá tak půl hodiny, než se uklidní, pak je dobrý řidič). Pokud můžu, tak se tlačím dozadu, tam moc aktivity vykazovat nelze… :o)

  20. Jako spolujezdkyně svého muže jsem v pohodě, držím hu.., jenom semtam brzdím. Jako spolujezdec své kamarádky bych auto urychleně opustila na první křizovatce. Jezdí strašně, už spoustu let a nikdy neměla nehodu. Je to mimo všechny zákonitosti a andělé snad u ní pracují na směny. Jinak tomu nerozumím.
    Můj muž je hrozný spolujezdec. Fascinují ho všechny knoflíky co v autě jsou a okamžitě po dosednutí mi je začne štelovat podle svého. Jinak mě upozorňuje na nepřehlédnutelný obrovský náklaďák, který se objeví kilometr před námi a také, že teď je zatáčka doprava. Jednou jsem ho nemilosrdně vysadila a uvolněně odjela do zatáčky doprava.
    Nevím, proč mi tak nedůvěřuje :-) . No možná… já jsem trochu neřízený Střelec, on opatrný Rak. No možná.

    1. použij cedulku:
      Nemluvte za jízdy s řidičem, o ničem, o ničem, o ničem.Kdo bude ti ti ti,o něčem mluviti, ten budiž navěky zlořečen.

  21. Jako spolujezdec se cítím strašně :) Od chvíle, kdy jsem si udělala řidičák, sedím na místě řidiče, jezdím denně. Po Praze i dlouhé štreky.
    Když si Hřívnatec dělal řidičák, tak jsem se opravdu těšila, že mě bude vozit. Když ale řidičské oprávnění obdržel a poprvé jsem se ocitla na sedadle spolujezdce, tak jsem se tak strašlivě bála, až se mi skoro dělalo špatně. Necítila jsem auto, odstředivé síly byly jiné, auta v pravém pruhu byla strašně blízko, už-už jsem nás viděla ve škarpě…
    Vyřešila jsem to tak, že jsem ho nechala jezdit samotného. A když jedeme spolu třeba v pátek na chalupu, tak směrem tam řídím já, protože jsem unavená z práce a nechci ho znervózňovat tím, že se křečovitě držím čehokoliv. Zpátky řídí on, to už jsem odpočinutá a víc se kontroluju.
    Jezdí dobře, ale moje pocity jsou zcela iracionální, Budiž mi omluvou, že jako spolujezdec se cítím komfortně pouze se dvěma lidmi na celém světě :) Jeden z nich je můj exchoť a druhý můj dávný šéf. S těmi jsem dokonce jako spolujezdec v autě schopna usnout.
    Vůbec nemůžu jezdit na zadním sedadle trasy delší než od chalupy na koupaliště (cca 10 km). Ačkoliv se mi normálně nedělá špatně v autobusu, ve vlaku ani v letadle, tak na zadních sedačkách v autě je to peklo.

    1. Možná se ten článek měl jmenovat prokletí stálého řidiče, který se najednou stane spolujezdcem:))
      Musím přiznat, že mi to chvilku trvalo, než jsem vedle svých synů začala sedět na místě spolujezdce v pohodě, ale nebylo to nic nezvládnutelného. Prostě když byli úplně čerství řidiči, jezdil s nimi radši Martin a pak jsme je pouštěli samotné – ono to tak kdysi vyhovovalo i mně:)) Dnes se mi s nimi jezdí dobře a oba jsou ochotní mi půjčovat svá (milovaná:)) auta – a toho si zatraceně cením! (inlove)
      Zadní sedadla jsou peklo i pro mě a to i v tak pohodlném autě jako je Martinova Princezna. Dělá se mi tam zle, blbě se tam spí… brr.

      1. Jo, peklo se otvírá ve chvíli, kdy dítě zamává ještě mokrým řidičákem… To znám, absolvovala jsem to dvakrát a dodnes mám v živé paměti. A dneska oba jezdí skvěle a já jsem ráda, že jsem jim tehdy ty jízdy hned po absolvování autoškoly umožnila a nechala je jezdit. Ale bylo to drsné teda, moc toho neuměli.

        1. Autoškola naučí budoucího řidiče jen to, kde je který pedál a k čemu je a trochu jak se kroutí volantem a z teorie značky a předpisy. Jezdit se musí naučit každý sám. Někomu se to podaří brzy, někomu až po několika bouračkách a někomu nikdy. Holt každý jsme jiný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD