HOST DEDENÍKU – Tora: Město slov (povídka)

Městská rada: „Jednou jsme městská rada, tak bychom se tak měli chovat!“ práskl do stolu první radní. „Musíme zabránit tomu, aby se nám sem pořád dobývali ti nemožní cizinci! Není jim rozumět! Nikdo neví, kde se berou! Za branami je jich stále plno, a když je, nedej Bože, pustíme dovnitř, začnou se okamžitě šíleně roztahovat! Jakmile zaberou nějaké místo, je jich tam za chvíli hned chumel! Jako bychom neměli svých starostí dost!“

 

„Navrhuji jet podle programu, prosím, “ snažil se prosadit zapisovatel. „Abychom tu zas nebyli až do noci,“ brblal směrem k vedle sedícímu radnímu.

„Klid,“ zvedl se starosta, sedící v čele stolu. „Zapisovatel má pravdu. Pojedeme podle plánu. Ten váš námět je na seznamu také, ale až jako poslední bod. Nebojte se, i na něj dojde. Co máme na dnes na pořadu?“

Zapisovatel povstal.

„Vážený pane starosto, vážené dámy a vážení pánové, dnešní schůze rady Města slov má dva… ehm… tři body. Všichni jste dostali program včetně podkladů. Prosím, podívejte se na materiály k bodu jedna.“

Zašustily papíry a ozvalo se slabé zakašlání.

„Demonstrace spojek? Žádost o pronajmutí Písmákova náměstí na den 31. března?  Co to má znamenat? Je tu někdo, kdo by to vysvětlil?“ ozval se hlas prvního radního.

Vzadu v sále povstala hubená postava.

„Tady!“

„Demonstraci jsme v našem městě neměli už hodně dlouho,“ prohlížel si první radní nevraživě žadatele. „Pokud vím, kdysi dávno tu demonstrovaly jakési spřežky, či co to bylo za kreatury. A stejně si nic nepomohly, kdeže je jim konec!“ Zakabonil se na hubeňoura, který se mezitím dostavil k řečnickému pultíku a rovnal si papíry.

„Máte tři minuty na svůj projev,“ vyzval budoucího demonstranta zapisovatel.  Otočil tříminutové přesýpací hodiny. „Můžete hovořit!“

„Vážené dámy, vážení pánové,“ spustil vyzvaný. „Žádám o schválení naší demonstrace na Písmákově náměstí. Chtěli bychom ji uspořádat příští rok, 31. března. Demonstrovat budou všechny spojky, částice a citoslovce. Podpořit nás přijdou i přídavná jména a také zájmena. Rozsah předpokládáme minimálně tři až čtyři hodiny a zápis z našeho shromáždění hodláme prosadit do celostátního tisku.“

„To je sice hezké, ale zatím jste nám neuvedl žádný důvod,“ mračil se starosta. „Nemyslím si, že bychom s vámi jednali tak, že byste museli demonstrovat. Vždyť máte své ulice! Lidé se o vás učí ve školách! Patříte do slovních druhů? Patříte! Proč, proboha, hned manifestace?“

„Ano, pane, máme své ulice. Někteří sice – zvláště my spojky – spíš uličky, ale jsme štíhlé, takže nám to nevadí. Nepotřebujeme nabubřelé bulváry, jako jiní,“ ušklíbl se do publika, které ho napjatě poslouchalo. „Ale nelíbí se nám ten zvyk, kdy jsme u spousty píšících celý měsíc utlačováni! Duben, měsíc drabble, to nazývají! Zapisují vše ve sto slovech a nás, nás vyhazují! Vyškrtávají! Mažou! Celých dlouhých třicet dní! Ta trýzeň!“

Rozčileně přešlápl, odkašlal si a pokračoval: „Víte, jak si připadáme? Každý den je nás sice spousta napsána, ale ihned obratem vymazána!  ‚A‘ a ‚I‘ celý duben jen pláčou! Natož citoslovce! Ta jsou beztak vytlačena až na kraj města, hned pod hradby. A v dubnu?  To si ani neškrtnou!  Právě proto chceme všem pisatelům v březnu připomenout, že my také existujeme! Že jsme právoplatná slova, která mají stejný nárok na to, aby byla napsána, jako každá jiná!“

„To se opravdu děje?“ otočil se starosta na zapisovatele.

„Ano, děje, pane starosto,“ nedal se odbýt hubeňour. „Vy, podstatná jména, to nepociťujete! Ale zeptejte se zájmen! Zeptejte se přídavných jmen! Ti všichni vám to dosvědčí!“

„Dobře, dobře,“ chlácholil starosta rozčileného řečníka. „Mějte si tu vaši demonstraci, beztak vám sice k ničemu nebude, ale ať nemáte pocit, že vás odsouváme na vedlejší kolej. Já mám spojky, přídavná jména i zájmena rád, občas se bez nich ani sám neobejdu.  Já jsem pro. Nicméně musíme hlasovat.“

Po chvilce handrkování, počítání a zapisování si hubený budoucí demonstrant spokojeně sednul. Svůj úkol splnil, Písmákovo náměstí bude 31. března patřit jen jim!

 

„Bod druhý,“ hlásil zapisovatel. „Stížnost skupiny pozdravů. Podle jejich vyjádření jsou nemístně překrucovány. Zvolený zástupce, sousloví ‚Přeji krásný den‘, se bohužel nemohlo dostavit, protože bylo v poslední době tolikrát překrouceno do ‚Mějte hezký den‘, že mu prý z toho ruply tři obratle a nyní leží v jazykovém koutku na resuscitačním lůžku.“

„A co jako s tím máme dělat?“ zeptal se druhý radní. „To je prostě život, jazyk se mění a žije, bude si muset zvyknout, hošánek.“

„Že mě to nepřekvapuje, drahý kolego“ ozval se jedovatě starosta. „Od chvíle, kdy jste si na dům zavěsil nápis ‚Sekt Pavilon‘ místo bývalého ‚Hospoda na růžku‘, se spíš jen divím, že ještě máte tu drzost chodit na naše jednání. Ale co, za chvíli budou volby a ona vám to čeština spočítá.“

Druhý radní se nespokojeně zavrtěl. „Jdu s dobou! Nemám důvod se za to stydět! Podívejte se na slova, jako je fotbal, tramvaj nebo šortky! Jak se panečku vžila a už vůbec nikoho nenapadne, že to nebyly české výrazy!“

„Pokud nechápete rozdíl mezi slovem šortky a nápisem ‚Sekt Pavilon‘, nemá smysl se o tom s vámi bavit,“ ušklíbla se na druhého radního jediná žena u stolu na pódiu.

„Já bych stížnost přijala. Ale nechala bych udělat studii, jak na tyto patvary kouká lid. Do doby, než bude studie hotová, bych zatím nečinila žádné další kroky.“

Starosta, který se mezitím věnoval něčemu úplně jinému, zaslechl jen část poslední věty a s tím, co slyšel, vřele souhlasil. Vyskočil. „Ano, ano, žádné další kroky. Kdo je pro?“ rychle spočítal les zdvižených rukou. „Proti? Nikdo? Výborně. Zapište, že stížnost byla zamítnuta všemi hlasy. Pardon, kromě jednoho, dáma se zdržela hlasování.“

Obtloustlou radní rychlost starostova konání nadobro zaskočila, takže se nezmohla ani na slovo protestu.

„Třetí část jednání,“ ohlásil zapisovatel. „Na podnět našeho prvního radního,“ uklonil se směrem k protějšímu stolu, „byl na seznam přidán bod ‚Cizinci‘, neboli, jak říká pan první radní“ – opět lehká úklona – „barbaři za branami našeho města. Vzhledem k tomu, že předkládající je členem městské rady, má na svůj proslov minut pět.“ Otočil se a vyměnil přesýpací hodiny za větší. „Můžete začít, pane první radní,“ řekl a servilně s otočením hodin počkal, až se řečník postaví za pultík a ujme se slova.

„Vážené dámy, vážení pánové,“ začal radní obligátně. „Všimli jste si? Sotva jsme se ubránili minulému nájezdu, už jsou tady zas. Obléhají brány, ustavičně na ně buší a protahují se každou škvírkou. A jak jsem říkal už na začátku, jakmile se kdekoliv chytnou drápkem, rozkošatí se a najednou zjistíte, že část města je jejich. Jak k tomu přijdeme? Neustále ustupujeme, neustále uhýbáme!“

Starosta přestal poslouchat a začal poklimbávat. Neměl klidnou noc, často byl buzen. Na jednu stranu byl rád, slovo starosta se před časem opravdu moc nepoužívalo, dokonce jednu dobu živořil jen v malé místnůstce pod hradbami, nedaleko od citoslovcí. Doba však kráčí dál, změnily se poměry a najednou se opět dostalo do módy. Začalo se používat na úřadech, tisklo se v novinách, bylo ho plno i v elektronických médiích.

Pravda, už zas bydlí ve velkém bytě na hlavní třídě, ale přece jen… občas se mu po době, kdy měl u hradeb klid, zasteskne. Byl tehdy potřeba jen ve chvílích, kdy někdo četl starší knihy či psal příběhy z dávných dob. Zato teď… včera šly do tisku noviny s výsledky místních voleb, a to byl frmol. Není divu, že je tolik unavený.

Zvedl hlavu. Písek v hodinách se dosypal, první radní domluvil a všichni teď zírali na něj, na starostu, a čekali řešení.

Povstal.

„Měl bych nápad,“ prohlásil sebevědomě. „Existuje přece Vědecká akademie. Ať se toho úkolu ujme. Ať zjistí, odkud se ti vetřelci berou, kde je jejich původ a jak zabránit tomu, aby se tlačili k nám za hradby. Zatím se v tom jejich slavném ústavu jen válí. Prý zkoumají historii, cha. Sedět na zadku a vrtat se v starých textech, to by jim šlo. Teď budou mít možnost ukázat, co v nich je. Zadáme jim to,“ obhlédl kolegy u stolu. „Máme na to nárok, jsme městská rada.“

Úkol byl odhlasován, tentokrát opravdu všemi hlasy.

Vědecká práce na téma „Barbaři – kdo, odkud, jak a proč“ – jak zapsal úkol zapisovatel – byla zadána.

 

 

Město

 

„Práce zatracená! Čert nám byl toto dlužen! Kdo se má s nima domluvit? To je samé grrr a ugggggggggh a uááá a pak tě vezmou latí! Já jsem vědec, neumím se prát! A nenosím zbraně, sakra!“

„Ohnuli mi háček, vidíš? A to jsem se jen zeptal, jestli jdou skloňovat!“

„Pánové, pánové. Já vás varoval. Neměli jste tam vůbec chodit. Nepotřebujete je vidět, abyste věděli, odkud vítr fouká. Jsem sice jen pomocná vědecká síla, ale na rozdíl od vás nedřepím pořád jen v ústavu a vím, co se kde v městě děje. Pojďte, půjdeme se projít, něco vám ukážu.“

 

Město bylo rozsáhlé, rozsáhlejší, než si vědci, kteří znali jen trasu byt – Akademie dokázali vůbec představit. Měli však štěstí na průvodce – pomvěd, jak zkráceně sám sebe nazýval jejich mladší kolega, znal město jak své boty.

„Tady na těch největších bulvárech bydlí hlavně podstatná jména, přídavná jména, slovesa, za rohem pak číslovky. Hodně si v posledních letech polepšil třeba milion, naopak se stovkou to jde docela z kopce. Ale nejhůř dopadly halíře, ty skončily někde pod mostem, mám takový pocit. Už jsem je dlouho neviděl. I když ty teda vlastně nejsou číslovka.“

Vědci souhlasně přikyvovali. Jejich byty byly právě na jednom z těchto naleštěných bulvárů, a že by tam potkali halíř, to už se jim dlouho nestalo.

Zabočili do jedné z užších uliček.

„Tady bydlí zájmena. Jak vidíte, nevedou si špatně. Bohužel. Protože čím líp si vedou, tím hůř je na tom vyjadřovací schopnost obyvatelstva. Pokud je lidská řeč jen samé to, ten, ta, tamta, no tamten anebo takový ten, naše zájmena jen kvetou a stěhují se do lepšího. A teď si začněte dávat pozor, uličky se zužují. Spojky nepotřebují moc prostoru a většina podstatných jmen sem stejně nechodí, je tu na ně poněkud těsno. Abychom se však dostali tam, kam míříme, musíme se tudy protáhnout.“

Úzkými uličkami se prosmýkli až k městským hradbám, po širokých ochozech pak pomalu mířili k nejbližší baště. Potkali dva zakuklence, kteří v ruce třímali tvrdou gumu a ostře si je měřili pohledem.

„Strážci jazykové čistoty,“ zašeptal pomvěd. „Je jich bohužel čím dál méně. A s tím se pojí váš, tedy…“ opravil se, „náš problém. Vidíte tady tohle?“  Vyklonil se přes cimbuří a ukázal na rozdrbané stavby, přilepené k hradbě zvenčí. „To jsou novotvary. Tyhle pochází z knih, které nejsou moc čtené a známé. Nemají proto velkou sílu a nedokážou proniknout dovnitř. Zná je jen pár nadšenců. Pokud se nestane nic nepředvídaného, brzy zaniknou.“

„Takže ti barbaři, co nám buší na bránu…“ došlo prvnímu z vědců.

„Ano. Nová slova. Víte, to je poslední dobou taková móda. Vy jste si toho v ústavu asi nestačili všimnout, máte své práce dost, ale vezměte si třeba těch pár ulic, co se teď nazývají Fantasy.“

„To existuje?“ zeptal se nevěřícně druhý z vědců, který se zvědavě rozhlížel z hradeb. „Víte, že jsem tady nikdy nebyl? Možná kdysi jako malý… ale vůbec si to nepamatuji. Ten rozhled! Co je támhleto tmavé tam vzadu?“

„To jsou Lesy hrubek a před nimi se táhne Jezero zapomnění. Bohužel, oboje se nám neustále lehce rozšiřuje. Ano, ulice Fantasy existují. Nejsou zrovna nové, ale poslední dobou hodně expandují. Vyboulily i hradby, vidíte?“

„Ale pokud vím, městské části byly ustanoveny už dávno – vzadu za mostem byla Lyrika, a zbytek se dělil na části dramatické a epické. O nějakých Fantasy ulicích nebyla nikdy řeč!“ Druhý vědec se otočil a rozhlížel po městských věžích.

„Jenže takhle je to už jen pro vás, vědce, zahrabané do starých svitků. Kdyby jen Fantasy, už jsou i ulice Hororů. O lechtivých uličkách Pornografie jste taky nikdy neslyšeli? Ani o čtvrti Odborných výrazů?“ zeptal se pomvěd.  „Ta praská ve švech kvůli všem těm mikročipům a rekurzím a jediné štěstí je, že tam mají dost statiků a geologů. Částečně se to vyřešilo, když se přistěhoval i mrakodrap, jinak už by se tam asi nevešli. Víte, život nečeká, život se píše. Nebo maluje. Vy jste měli smůlu, přišli jste k bráně zrovna ve chvíli, kdy dorazil poslední komiks, bohužel jeden z těch primitivnějších. Ptát se citoslovce ugggggggh, jestli se skloňuje, to by mě opravdu nenapadlo,“ podíval se káravě na oba vědce.

„Takže celý ten problém, který nám městská rada hodila na hrb, vzniká ve vnějším světě? Nová slova, která si vymýšlejí autoři třeba té ‚fantasy‘, nebo jak jste to říkal?“ ujišťoval se první vědec.

„Tak, tak,“ přikývl pomvěd. „A co s tím teď uděláte, páni vědci?“

 

 

Vědecká akademie

Jak a kudy sem le

Rozbor důsledků imigr

Staré a nové osazenstvo

Nástin osazenstva v prostorách měs

Současné podoby městských čtvrtí

 

V kanceláři lingvistického institutu se po zemi válela spousta zmačkaných papírů. První vědec nervózně rázoval po místnosti a mumlal si sám pro sebe. Vymýšlel, jak nazvat zadanou výzkumnou práci, kterou s druhým vědcem a pomocnou vědeckou sílou mají za pár dní předložit městské radě. Výsledky už měli jakž takž pohromadě, už dali dohromady i návrh řešení (u kterého se tedy nesmírně pohádali a málem se navzájem vyškrtli), ale za nic na světě nemohl přijít na to, jak to dílo pojmenovat, aby už nadpisem vyjadřovalo svou podstatu.

„Copak? Nedaří se?“ Mladý pomvěd vesele vkročil do dveří. „Minule jste říkali, že už to máte skoro hotové. Teď mi ale připadáte vysloveně nešťastný,“ zarazil se při pohledu na rázujícího vědce.

„Nemám nadpis! Víte, jak je důležitý název? To není jen tak! Titul je esence celé práce! Korunuje dílo! Musí být zvučný, musí mít švih! A já, já nemůžu vůbec na nic přijít,“ rozhodil vědec nešťastně rukama.

„Nadpis?“ nadzvedl obočí pomvěd. „Ale… ten máte přece zadaný. ‚Barbaři – kdo, odkud, jak a proč.‘ Nemám zapisovatele z radnice zrovna rád, ale musím připustit, tohle vystihl přesně. Líp to nenazvete ani vy!“

Uštvaný výzkumník zvedl hlavu a blýsklo mu v očích. „Pravda! To mi vůbec nedošlo! Jak znám městskou radu, mohli by se urazit, kdybychom si vymysleli název vlastní. Ještě že vás máme!“ Usedl ke stolu a dal se do psaní.

 

 

 

Městská rada

Velká síň městské rady byla nabitá k prasknutí. Radní na dav pod pódiem zírali jak u vytržení. Ještě nikdy nezažili tak obrovský zájem o svoje zasedání. V předních řadách se vrtěla rozsochatá podstatná jména, častokrát v těsné dvojici se jménem přídavným.  Spojky a citoslovce se tlačily kolem stolů v zadním rohu, slovesa zabrala střed sálu a zájmena se roztahovala na galerii. Číslovky stály po stranách. Halíř nebyl nikde vidět.

Zapisovatel si odkašlal.

„Vítám vás na dnešním jednání rady města.“

Pohlédl na neposedné publikum, vstal, přidal hlasu na důraznosti a pisklavě zopakoval:

„VÍTÁM VÁS! NA DNEŠNÍM JEDNÁNÍ! RADY MĚSTA!“

U dveří se strhnul jakýsi hluk, do místnosti se natlačila další slova, ježatá, pichlavá, pokroucená. Zřejmě část z oněch obávaných barbarů. Po menší strkanici sebrali vrátnému stolek a usadili se u něj v posledním volném rohu.

Strážci jazykové čistoty se zamračili, zabouchli dveře a zasunuli závoru. O další vetřelce neměli zájem. Pak už ale vstal starosta a nabitá místnost ztichla.

„Vážené slovní druhy, těší mě, že jste dorazili v tak hojném počtu. Dnes máme na pořadu jen jeden bod, a to projednání výsledku výzkumu, který byl před časem zadán Vědecké akademii. Dlužno dodat, že lingvisté dodrželi zadaný termín, takže si můžeme směle říci, jak to v našem městě s barbary vypadá.“

Zvednutím ruky utišil výkřiky: „Topře!“ „Pšece v oukeji!“„Zme faši bratši!“ ozývající se od stolku vzadu, otočil se a mávnutím pozval na pódium zástupce Akademie.

Oba vědci se k řečnickému pultíku sotva ploužili, tréma a nabitý sál jim svazovaly nohy. Starší položil na pult svazek papírů, druhý si sedl na lavici vedle. Zato pomvěd se vesele rozhlížel, připravoval promítací aparát, zubil se na všechny strany a přemáhal nutkání mávat do publika.

„Dobrý den, vážení přítomní,“ spustil první z vědců, „dovolte mi, abych vás všechny seznámil s naší prací, zadanou nám městskou radou. Téma zní: „Barbaři – kdo, odkud, jak a proč“ a tady jsou výsledky našeho měsíčního bádání.“

Místnost potemněla a na zdi za přednášejícím se rozsvítilo velké plátno, na kterém se skvěl název práce, doplněný satirickými obrázky nejrůznějších barbarů. Osazenstvo sálu vydechlo a sálem se rozlehl slabý smích, lehce narušený pohoršenými výkřiky „Fůjjj“ a „Chambá“ od zadního stolku.

 

Kdy přišli?

Kde se vzali?

Co zde pohledávají?

Jaká je jejich budoucnost?

A jaká je následně budoucnost naše?

 

Otázky se na plátně střídaly, aniž by byly provázeny odpověďmi. Diváci napětím ani nedýchali.

„Na začátku našeho bádání jsme stáli před otázkou, kdy se tento jev v našem městě začal objevovat. A přišli jsme na to, že první exotičtí návštěvníci se k nám začali dostávat až poté, co lidé zbořili to, co sami nazývali železnou oponou. Na náš knižní trh tehdy vtrhla masa nových svazků a mezi nimi jeden, který na čtenáře zapůsobil jako bomba, jako zjevení. Ta kniha nebyla žádná mladice, ale do našeho jazyka nebyla dlouhé roky přeložena – z důvodů, které znají opět jen lidé. A nám najednou před bránou stál hobit spolu s elfem, skřetem, vrrrkem, múmakem a dalšími slovy, o kterých dosud nikdo neměl ani ponětí.“

Vědec poodešel od pultíku a naklonil se k přední řadě.

„Ano, slyším. Já vím, že s vámi sousedí už pětadvacet let, ale věřte mi, opravdu to kdysi byli taky barbaři. Jenže tehdy jsme netušili, co jsou zač. Samozřejmě, že jsme je rádi pustili dovnitř. Snížili nám věkový průměr a přinesli závan čerstvého vzduchu. Jenže pak, pak se autoři zbláznili.“

Světlo bliklo a na plátně za vědcem se objevil obrázek, na kterém byly stohy knih v barevných obálkách.

„Schválně, co mají společného?“ obrátil se přednášející na publikum a dal pokyn rukou.

Pomvěd zmáčkl tlačítko ovladače a na plátně se objevily v jednom šiku:

chrochtobuznost, klingonština, flar-ta, třaskavý Skvorejš, hyperlimit, oktarína, chromsten, čaroprávnost, warp, mozkomorové, atul-grack.

Zavládlo ohromené ticho.

„Jsou… to … barbaři?“ ozvalo se z hloubi místnosti.

„Samozřejmě,“ usmál se vědec. „Jinak by tu nebyli. Dál?‘

„Jazyk?“

„Kdepak.“

„Autora!“

„Kdeže.“

Všichni usilovně přemýšleli. Vzadu u stolečku probíhala rušná debata.

„Ty žekni! – Ne! – Ty žekni! – Ty mluvit než on líp!“

Nakonec se váhavě postavila jedna pichlavá osůbka a nervózně se kolem sebe rozhlédla. „My fěděli. Bydlet v Zastr-šené ulíci!“ a červenajíc se honem zapadla zpět mezi své druhy.

„Správně!“ zaradoval se vědec. „A proč bydlí právě tam? Protože jsou to všechno slova z nových druhů literatury, takže drží pospolu. Fantasy a sci-fi. Barbaři jsou i všichni další obyvatelé této nově vznikající, avšak překotně bující části. Usadili se nám vzadu za Třídou dramatu a hezky si tam vegetují. První otázky bychom tedy měli zodpovězeny. Přišli – a postupně přicházejí – už přes třicet let. Vznikli v chaotických myslích autorů, kteří mají dojem, že pokud sami nevymyslí nějaké prapodivné slovo, jejich dílo zapadne v zapomnění a zalkne se prachem za nejbližší truhlou.“

Odmlčel se. Napil se vody, pokynul pomvědovi, Na plátně se objevil čtyřruký dvounožec, obrovský černý panther a jakási nerozpoznatelná příšera.

„A to jsme vás ušetřili jmen osob a zvířat! Namátkou bych mohl jmenovat třebas jen Guenhwyvar nebo D’Nal Cord či Pth’thya-l‘ya,“ ukázal na plátno.  „Ostatně, zdá se, že pokud nemají ve jméně ani jeden apostrof, nemohou se zřejmě cítit jako plnohodnotní členové tohoto druhu literatury. Na druhou stranu, čím víc apostrofů, tím větší padouch ten dotyčný většinou bývá.“ Otočil se zpět k napjatě naslouchajícímu publiku.

„A co u nás pohledávají? To je přece jednoduché. Nemají na výběr. Bloudí od města k městu přesně tak, jak jsou do různých jazyků překládána jednotlivá díla, ve kterých se vyskytují. Běžné výrazy tuto potřebu nemají – jsou překládány, tudíž třebas běžná francouzská slova si v klidu zůstanou ve svém francouzském městě slov. Ale co si má počít například tenhle chudáček?“

Obrázek na plátně se opět změnil a v předních řadách hrklo. Z plátna na ně vybafla rozšklebená tlama obrovského tmavého zvířete, jemuž z hlavy rostly jakési dva rohy, krk mělo chráněné šupinatým límcem a ještě většími šupinami mělo pokryto celé tělo. Za šesti nohama byl zřetelně vidět mávající masivní ocas. Bylo znázorněno v běhu, od srostlých drápů odletovaly kusy země.

„Seznamte se s Patty. Vidíte ji, chudinku? Flar-ta. Příběh, v němž vystupuje, je přeložen z angličtiny. Ale s flar-ta se překladatel nenamáhal. Ostatně, jak by ji přeložil? Brontosaurus? K tomu má daleko. Tyranosaurus? Kdepak, to by čtenáře jenom spletlo. A tak milá flar-ta zůstala flar-tou i v našem jazyce a teď tu bezprizorně bloumá po okolí a nemá kam hlavu složit. Jenže čím víc se prodá knih, v nichž naše flar-ta vystupuje, tím větší vliv a sílu ono slovo má. A pak není divu, že netrvá dlouho a je usazeno v pěkném domečku za Třídou dramatu.“

V sále se už delší dobu rozmáhal šum.

„Chcete říct, že tohle všechno už u nás bydlí?“ ozval se nevěřícně starosta. „Ti hobiti a flar-ta a ty chrochto…šílenosti? V našem městě?“

„Ano, pane. A ti, co buší na bránu, nebo zatím živoří z druhé strany hradeb, jsou slova buď z knih, které se na trhu neuchytily a nikdo je prakticky nečetl, nebo z knih zbrusu nových.  Tam je možné, že jejich čas teprve přijde.“

„A co ‚ugggggggggh‘ a ‚groww‘ a jim podobní? Ti už jsou tu také?“

„Jak kteří, pane starosto. To záleží na tom, v jakém komiksu byla použita. Ta nejznámější citoslovce jsou mezi námi usídlena bezpochyby již řadu let. Ti noví závisí na kvalitě a čtenosti, jako všechna ostatní slova.“

Šum v místnosti neutuchal, jak si přítomní navzájem sdělovali své dojmy. Vzrůstal a nedal se utišit.

„Myslím, že by byla vhodná přestávka,“ otočil se vědec na zapisovatele.

Ten přikývl, vstal a svým pisklavým hlasem důležitě oznámil: „Vážené slovní druhy, vyhlašuji přestávku. Sejdeme se zde znovu o půl třetí.“  Prkenně se uklonil a odešel od mikrofonu.

 

***

 

 

Pauza se sice mírně protáhla, ale strážci jazykové čistoty zvládli strkanici u bufetu v předsálí s grácií jim vlastní. Kolem třetí hodiny se už zas všechny slovní druhy usadily na svých místech a zvědavě čekaly na závěrečnou část přednášky.

Opět se rozsvítilo plátno. Tentokrát z něj na diváky shlížely už jen dvě poslední otázky:

Jaká je jejich budoucnost?

A jaká je následně budoucnost naše?

 

Slova se ujal druhý vědec.

„Již víme, kde barbaři vznikají i proč je máme za branami, potažmo usazené v uličkách Fantasy. Máme povědomí i o tom, co tu pohledávají. A dostáváme se k otázkám závěrečným. Jaká je jejich budoucnost? Budou se jejich ulice rozrůstat? Pokud ano, nebude to na náš úkor? Bude možno s nimi nadále koexistovat?  A mají pro nás vůbec nějaký význam? Potřebujeme je?“

Zmlkl a zadíval se do sálu, přejel očima řady naslouchajících. Pohledem se zastavil u zadního stolku – měl pocit, jako by se během přestávky jeho osazenstvo zmnožilo. Zamrkal a pokynul pomvědovi. Na plátně se objevil nový obraz – obrovský bojovník, lesklé svaly, blýskavá zbraň. Přední řady polkly a podstatná jména rodu ženského životného se potěšeně zavrtěla.

„Válečník. Je jich plno téměř v každé fantasy. Mají různá jména, ale jedno společné – kam vstoupí, tam deset let tráva neroste. Potoky krve a hromady zabitých nepřátel. Jenže pozor! Nebýt jich, bydlela by slova jako například meč, luk, šíp či palisáda stále v Lomené uličce těsně pod hradbami, ve špíně a prachu. Jako ještě nedávno, před pár lety. A kde je potkáváte nyní?“

Slova se po sobě vyděšeně podívala. Nikdy je tento úhel pohledu nenapadl. Obraz na plátně však znovu zablikal, bojovník ve sledu tří rychlých obrázků animovaně mrkl do předních řad, ženská podstatná jména se přihlouple zachichotala a než nyvě vzdechla, na plátně už svítily fotografie tří domů. Velké vily z Ústředního bulváru, menšího domu z Příčné třídy a malé, rozdrbané chaloupky odněkud od hradeb.

„Ale to…“ Starosta v první řadě nadskočil.

„Ano, dovolil jsem si vypůjčit fotografie vašich domů v běhu času. Začínal jste v pěkném domku, ale pak dlouhé roky strádal v malé chaloupce pod hradbami. A nyní žijete – samozřejmě po právu – v krásné vile na hlavní třídě. Na vašem příkladu jsem chtěl ukázat, že každý z nás“ – přítomní mu viseli na rtech, ani nedutali – „ se může kdykoliv octnout jak v chaloupce, tak ve vile. Budoucnost nás všech závisí na tom, že autoři budou psát a lidi jejich díla číst. Tudíž – vítejme cizince! Cizinci jsou nová míza, nová krev a přichází s nimi nový zájem o čtení!“

V sále se strhl poprask.

Druhý radní vyskočil ze svého místa a vyběhl na pódium: „Tohle jsme myslím nechtěli slyšet,“ volal do všeobecné vřavy na vědce.

„Ale tak to je,“ oponovali mu výzkumníci. „Není jiné cesty, když se budeme bránit, dopadneme ještě hůř, úplně nás převálcují! Musíme je zklidnit, zjemnit a asimilovat!“

„Ale nás je víc! A jsme tradice!“

„Zatím!“

Skupina vzadu v rohu se mezitím úspěšně zabarikádovala za zátaras ze stolku a židlí. Odtud rozverně povykovala: „Buťte v oukeji, né?“ „Bes nás ste v háju!“ „To čučáte!“ „Apostrof do každého slofá!“

Pichlavá osůbka do toho jemně kvílela: „Netachej mě za čarkůůů! To se šekné!“

Když to už už vypadalo, že se strhne bouřlivá bitka, vmísili se konečně do děje strážci jazykové čistoty. Vběhli dovnitř, tvrdými gumami klidnili situaci a největší bouřliváky dokonce i přeškrtli. Netrvalo dlouho a rozhostil se jakýs takýs klid.

Na pódiu pomvěd vlastním tělem chránil promítačku, zatímco vědci strnule zírali na melu v auditoriu.

„To všechno jen kvůli pár novým slovům?“

„Dokonce si i pokroutili háčky! A utrhli čárky!“

„Přátelé,“ vzpamatoval se starosta a chopil se mikrofonu. „Chovejme se jako slušná slova! Nikdo přece neříká, že si je máte brát domů!“

„No ještě toho trochu!“ – „To by nám tak scházelo!“– „Ani k plotu!“ –„ No to byzme si pomóchli!“ Výkřiky z publika nebraly konce.

Starosta zvedl ruce, aby utišil bouřící dav.

„Postavíme jim za hradbami jejich vlastní velkou čtvrť! Takovou, kam se vejdou všichni a nebudou se muset roztahovat… ehm, chtěl jsem říct tlačit mezi námi!“

„Pudeme mít město? Jakoše naše? Flastní?“ Dav pokroucených slov se za barikádou stolku a židlí rozjásaně roztančil.

 

 

Nová čtvrť

 

Muad’Dib‘s Pub, prozatím jediná hospoda v nové S&F čtvrti praskala ve švech. Otevírat sice měla až večer, ale majitel tlaku návštěvníků neodolal a otevřel podnik už v brzkých odpoledních hodinách. Místním se totiž už nechtělo chodit za původní hradby do starousedlických podniků. Chtěli mít svůj. V novém bydlišti se cítili jako ryby ve vodě, nikdo se neposmíval jejich přízvuku (protože každý měl svůj, originální), nikdo se nepodivoval nad množstvím apostrofů či nezvyklým shlukem souhlásek, nikdo nepoužíval při oslovování druhého posměšný tón.

Navíc dnes bude v hospodě voleno místní zastupitelstvo. Zbrusu nová městská část rostla jak z vody a potřeba samosprávy vyvstávala každým dnem zřetelněji. Bylo veřejným tajemstvím, že největšími kandidáty byla slova, která se zúčastnila památeční schůze rady Města slov.  Ve velkém sále pubu to jen vřelo.

„Toprá folba!“

„Pa ne, mjel to být Conan, ten má nejfětší fvaly!“

„Ale je úblně blbej!“

„Sos to řek?“

„Pudou tobrý, tehdy to svládli, svládnou to zas!“

„Je to prošustlováný! Uš teď maj domy na nejlepčí fleky!“

„Kecáž! Bydlá vedle mně a to nejni šádná výhra!“

„Chele, starostě!“

 

Opravdu. Ve víru debat si slova ani nevšimla, že místa za stolem na vyvýšeném stupínku už jsou obsazena. Městský zapisovatel zacinkal na zvonek, který si s sebou prozřetelně přinesl a pronesl svým pisklavým hláskem:

„Vážení přítomní, žádám o pozornost!“

Dostalo se mu jí ihned a vrchovatě.

„Vítám vás všechny na dnešním shromáždění. Předávám slovo panu starostovi. Ten vám sdělí, která slova budou zastupovat  S&F čtvrť v městské radě.“

Starosta povstal.

„Vážení a milí barba… ehm… Vážení a milí obyvatelé naší nové čtvrti! Sami jste dali podnět k tomu, aby vaše nově vzniklá část měla zastoupení v městských orgánech. Rada tuto žádost schválila a doporučila, aby vaši čtvrť v ní reprezentovali tři zástupci.“

V místnosti vznikl lehký šum.

„To to dopurúčil?“ – „So je to podnět?“ – „Ja nedat žádný orgán! Sám jich mám akurát!“

Starosta dav utišil zvednutím ruky. „Nebudu vás už dále napínat. Přivítejte své zástupce v radě města slov! Prosím, aby přišli tarkal, technonanie a manuálitida! Potlesk pro nové členy rady!“

Ozval se bouřlivý potlesk. Tři jmenovaná slůvka se otáčela, klaněla na všechny strany. Jen manuálitida si lehce přidržovala čárku, kterou jí pocuchali na onom dnes již proslulém jednání.

„Ostatní technické věci si nově jmenovaní zástupci již domluví se zapisovatelem. A vzhledem ke slavnostní chvíli bych si vás, vážená cizí slova, dovolil pozvat na raut, který je výjimečně hrazen z fondů města slov!“

Výbuch nadšení smetl všechny námitky, které ustanovení nových členů městské rady vyvolalo. Ježatá,  pichlatá, pokroucená i uhlazená slůvka se vrhla k rautovým stolům.

 

 

Městská rada

 

„Řešení problému s barba… ehm, cizinci bylo jednoznačně skvělé!“ prohlásil starosta na výroční schůzi města slov. „Nová čtvrť vzkvétá, starým částím odlehlo, uvolnila se doprava.  Myslím, že za tento výsledek by zastupitelstvu měla náležet patřičná odměna!“

První radní se nervózně zavrtěl a zvedl ruku.

„Ano? Máte návrh na odměnu, kolego? Mluvte tedy,“ předal mu slovo starosta.

První radní vstal. „Vážený pane starosto, situaci jsme tehdy opravdu zvládli na jedničku. Nebyl jste se ale někdy v poslední době podívat u městské brány?“

„Nebyl, neměl jsem čas, kolego. Děje se snad zas něco?“

První radní si povzdechl.  „Děje. Za branou je houf dalších barbarů. Jsou takoví… divní.  Není s nimi žádná domluva. Jednají zkratkovitě.“

 

 

U městské brány

Strážní vystrčili z města posledního vetřelce a zabouchli dvířka. Pro tentokrát to zvládli. Opatrně vykoukli zamřížovaným okýnkem.

 

LOL, ROFL, OMG, RIP, WTF, PPL, JJ a další zkratky stály v jednom houfu a zamračeně se ohlížely po vchodu do města. Budou na to muset jít jinak! Použijí BVP nebo BFG a to by bylo, aby se za tu zpropadenou bránu nedostaly!

Aktualizováno: 28.12.2018 — 11:40

18 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Šmánkote, to je nářez! Jen bych poradila starostovi, když nebude vědět jak dál ať udělá „komisi“ na prošetření demonstrací a swot analýzu problému,než se to prošětří, tak si na cizince zvykneme a vřava se uklidní . :-))
    Toro, skvělé!

  2. Toro, to je báječná jazyková studie a povídka dohromady! Jasně že nová slova musí sem… v oblasti fantasy o nich leccos vím :) Zkratky- no to je kapitola sama pro sebe :) Já kupodivu nejhůř snáším jazyk Oprásků sčeskí historje. Strašně mě tahá za oči.

    1. Díky, Matyldo. Jojo, slovník se mění (a my se občas měníme s ním). Opráski mi zas tak nevadí, to už se ani za češtinu nedá považovat :)

      1. Máme ještě Ústav pro jazyk český, nebo už byl, když se všichni učí skoro povinně anglicky, zrušen?

  3. Jestlipak je dnes nová povídka, když je neděle? napadlo mě ráno, když jsem zapínala NB. Naštěstí byla a tak jsem se mohla začít těšit. Bohužel, dřív než odpoledne nebyl ten správný klid. Zato teď jsem si ji konečně vychutnala. Skvělý nápad! (chuckle) Ať ti to, Toro, stále tak bezvadně píše!
    (Snad budou mít částice radost! :) )

  4. Povídka je perfektní, chce se mi volat uáááá a héééééj a grrrrr, ať město vzkvétá a čtvrtě se rozšiřují. Jinak je mi jasné – stejně jako MaRi – že i smajlíci budou mít brzy svou čtvť (hug) !

    No a moc ráda bych viděla, jak živoří přechodníky či spojovník, tam mám obavy, že už se nezmátoří!

    1. Přechodníky a spojovníky živoří pod hradbami, stejně jako halíř. Třeba jednou zas vyjdou na výsluní, kdo ví.
      Díky, Ygo, citoslovce ti děkují též.

  5. Toro, tahle povídka je prostě geniální :) Jen ten nápad! Jsi fakt dobrá.
    Nemám kdy se rozepsat, dorazily děti (inlove)

    1. Bylo to psané do soutěže,žánr byl Urban fantasy, téma Vědecká práce. Skončila myslím na druhém místě. Psalo se to v podstatě samo :). Jinak u nás taky byly děti, před chvílí odjeli, tak mám konečně čas na komentáře.
      Díky za podporu, Dede.

    1. Ne že bych nevěděla, co pochvalně napsat, ale je mi jasné, že až dostanou svou městskou čtvrt i zkratky, o své se přihlásí i emotikony.
      Toro, velmi velmi děkuji za literární zážitek.

  6. Krásná povídka a úžasný námět! Zvlášť tvrdé gumy mě dostaly a velmi potěšila Muad’Dibova hospůdka, chlapec si vlastní pub zaslouží :-) moc děkuji za dnešní i včerejší zpestření upršeného dne!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD