HOST DEDENÍKU – Tora: Loutkář vlčích myslí (povídka)

Opuštěnou krajinou zněl rachot kol, dusot koní a práskání biče. Pět jezdců doprovázelo kočár, který už evidentně hodně pamatoval. Na neudržované cestě se nepříjemně kymácel. Vevnitř se krčila mladá dívka, rukou se pevně držela postranice, oči zavřené. Její vnitřní zrak letěl nad krajinou, dotkl se vzdáleného hradu, rychle se stáhl. Ponuré, tmavé sídlo ji nezajímalo.

 

Obrátila se do lesů, kde pod zelenými korunami stromů zahlédla starou, částečně rozvalenou zeď, zřejmě bývalou hranici. V dálce za ní se něco slabě zalesklo, malinká jiskřička na hranici viditelnosti. Sklonila hlavu, pevně stiskla víčka a zkoncentrovala se, jak nejlépe uměla. Na chvíli spatřila pevnost, vysoká věž do dáli blýskala jako jasný maják. Zrcadlová věž! Severní pevnost Strážců! Srdce se jí prudce rozbušilo, vidina zmizela. Zatajila dech a zkusila se myslí spojit s obyvateli pevnosti, ale vzdálenost byla nad její síly. Horečnatě přemýšlela. Viděla dobře? Nedokázala znovu dohlédnout tak daleko, ale obraz zrcadlové věže znala z učebnic. Určitě se nemýlí! Konečně se únosci dopustili chyby! Zatím se jim dařilo vyhnout se místům, kde působili Strážci. Možná o zrcadlové věži neví, nebo neodhadli, jak daleko od pevnosti se mají držet. Ať tak nebo tak, konečně je na dohled od svých! Lepší doba na útěk už nebude, čas se krátí a západní přístavy blíží. Zachumlala se do pláště a začala promýšlet plán.

 

Teskné vlčí zavytí se rozlehlo nočním tichem. Na měsícem ozářeném vrcholku skalní rozsedliny se pohnul stín. Muž v loveckém zvedl hlavu a bedlivě naslouchal. V duchu určoval směr a vzdálenost. Loví na severní straně Sarragonského valu. Opatrně zapátral šerosmyslem a lehce napnul pět černých linek, které měl uložené v mysli. Ne, není to ani jedna ze smeček, které již ovládnul. Má práci.

Aldogg řídil štvanici zkušeně a s přehledem. Kořist už krvácela z několika ran na zadních bězích, honička bude brzy u konce. Uhnul a pustil do čela Noldogga, nejmladšího z dospělých vlků. Ať dokáže svou prospěšnost smečce a strhne si svůj první velký úlovek. Aldigga se připojila ke svému druhovi a pomalu spolu vyklusávali za zbytkem smečky, která již lov dokonala. Zavrčením odehnali od strženého jelena ostatní a dali se do žrádla. Nejmladší vlk, zahnaný od své kořisti, však najednou otočil hlavu a strnul. Za chvíli většina zvířat zírala na nehybnou postavu, která seděla nedaleko na vyvráceném stromě. Napětí ve smečce upozornilo i dosud žeroucího Aldogga. Zvedl hlavu od masa a otočil se k lesu.

Treborg, pohodlně usazený na padlém kmeni, vše v klidu sledoval. Odhadl dobře místo, kde jelen padne, a tak jen seděl a čekal na svou příležitost. Neudělal žádný pohyb, kterým by upoutal pozornost zvířat, ale stejně netrvalo dlouho a objevili jej. Nepřekvapilo ho to, předpokládal, že dřív nebo později jej odhalí. Znal chování smeček a věděl, že vlci vycítí nebezpečí na dálku. Po chvíli zvedl hlavu od žrádla i vůdce. Ohlédl se a začal se k vetřelci opatrně přibližovat. Pár kroků od něj se zastavil.

Člověk! Aldogg už párkrát lidi viděl, ale pouze z dálky. Zvláštní druh. Neohrabaní, hluční, držící se svých lovišť s mnohem větší úpěnlivostí než vlčí smečky. Přesto nebezpeční, zvlášť ve větším počtu. Ale tenhle byl sám. Pomalu, skoro proti své vůli se Aldogg k sedícímu lovci přiblížil. Oči měli takřka ve stejné výši a vlka ten člověk téměř magicky přitahoval. Zadíval se muži do tváře. Jejich pohledy se zkřížily, okolí pro ně přestalo existovat. Nevnímali, jak se smečka pomalu rozestupuje, ani jak se Beldogg nenápadně dostává lovci do zad.

Treborg nepokojné vlčí vědomí cítil. Podvědomě tušil, že se ostatní stahují kolem něj, ale to mu těžkou hlavu nedělalo. Potřeboval udržet pozornost alfy jen pár okamžiků. Nepřestával poutat jeho pohled, soustředil se a… teď! Lovcovo soustředění prásklo jako mentální bič do vlčího vědomí, černá linka pronikla do zvířecího mozku a tam se pevně uchytila.

Aldogg strnul. Zatřásl hlavou, aby se nepříjemného pocitu zbavil. Místo toho se mu do vědomí prodral panovačný hlas: „Lehni!“ Chtěl zavrčet a toho drzého vetřelce ztrestat, ale palčivá bolest v hlavě jej zastavila. Jakoby mu mozkem projel dlouhý, ostrý dráp. Pohlédl člověku do očí, ale uviděl tam jen lehké pobavení. Bolest povolila a vlk se okamžitě napnul k útoku. Vzápětí se ale opět zkroutil v trýznivé křeči. I přes zavřená víčka viděl lovce, který ukazoval rukou na zem: ‚Lehni! Lehni!‘ Měl pocit, že muž stojí přímo v jeho hlavě, nedokázal té opakující se bolesti odolat. Nevěděl, co slovo ‚Lehni’ znamená, ale posunek rukou byl jednoznačný. Podvolil se. Hned poté se mu opět ulevilo.

Navenek se nestalo téměř vůbec nic. Oba si nadále upřeně hleděli do očí. Zvíře si po chvíli pomalými, křečovitými pohyby lehlo, nepřetržitě ale lovce sledovalo. Pak Treborg oční kontakt přerušil. Vstal, přejel očima okolí a znovu zaměřil pohled na Aldogga. Vlk vyskočil, stáhl ocas a o pár kroků ustoupil. Lovec v duchu ukázal na kruh kolem sebe. Aldogg se otočil, zavyl a odvolal smečku z loveckých pozic. Beldogg, druhý po alfovi, zavrčel. Nechtěl poslechnout, chtěl lovit. Vůdčí vlk vycenil tesáky a zle na něj pohlédl, zavrčel a přikrčil se, přichystán vynutit si poslušnost silou. Beldogg po chvilce odvrátil zrak, natočil hlavu na stranu a odhalil zadní zuby. Opět nevyhrál. Ostatní se vymanili ze strnulosti a vrátili se zpět ke strženému jelenovi.

Dostat se do vědomí ostatním členům smečky bylo pro vysokého lovce po zkrocení alfa vlka už jednoduché. Navázal je na něj, aby nemusel vstupovat pokaždé do šesti, sedmi vědomí. Až bude potřeba, udělají, co jim poručí. Jako dosud všichni.

K ránu se pak k roztrhaným zbytkům připlížil Omedogg, nejposlednější z vlků. Nepřemýšlel o tom, co se stalo, a bylo mu to jedno. Pro něj je důležité, že se dnes dosyta nažere.

 

2

Dívka se lehce se otřásla. V krajině svou myslí cítila divnou pachuť, v duchu viděla práskající bič s tmavou rukojetí a zvláštní černé nitky, křižující celý kraj. Vycházely z mnoha míst, ale sbíhaly se v jedno. Zamrazilo ji a stáhla svůj pohled.

„…dojet k lodi včas,“ zaslechla hlasy vedle kočáru. „Začnou ty hnusný letní buřiny a víš dobře, že pak žádná zasraná loď ňákou dobu nevodpluje. Musíme to stihnout. Čím dřív ji vodevzdáme, tím víc dostanem, jasný? A hlídat tu holku někde ve městě další měsíce, to bych teda nechtěl. Kdo by to platil? Už abysme se jí zbavili. Beztak se záloha už dávno rozkutálela. Todle je nejkratší cesta k přístavu, leda by ti z prdele vyrašily křídla. Jasně, je to mizerná pustina, ale aspoň nás tu žádnej kokot nenajde. Takže nemel nesmysly, nakonec už to nebude dlouho trvat a budem mít peněz jako želez. Že jo, křehulko,“ nahlédl se zlým úsměvem do kočáru.

Dívka nezúčastněně hleděla před sebe.

 

Treborg se lesem pohyboval téměř neslyšně. Znal široké okolí, věděl o každé zvířaty vyšlapané stezce, znal všechna napajedla i loviště. Pod střechou se necítil dobře, potřeboval volnost, potřeboval cítit všechny pachy, co přináší vítr. Radši měsíc v největší divočině než týden ve studeném hradu. Jeho poslední úkol se mu dařil. Už více než deset smeček mělo vůdčí vlky svázané černolinkou. Jen jednou málem neuspěl. Zotročený alfa byl už starý, a když si chtěl zjednat pořádek, fyzicky na to nestačil. Treborg se poté musel ke smečce vrátit a podrobit si nového vůdce. Při té příležitosti poznal, že se vlci dokázali z minulé návštěvy poučit: málem nevyvázl živý a zdravý. Skoro ho dostali – nový alfa byl mnohem podezřívavější. O to větší pak pocítil uspokojení, když je donutil plazit se mu u nohou.

Spěchal. Vzkazy mu byly doručovány všelijak. Tady na severu nejspolehlivěji fungovaly mrtvé schránky, rozmístěné na strategických křižovatkách cest nebo přímo v Sarragonském valu. Omšelá a částečně rozpadlá zeď, dnes určující severní hranici země, byla pro úkryt zpráv jako stvořená. Jeho povinností bylo vždy jednou za čas domluvená místa obejít a podívat se, zda ve schránce není nějaký nový pokyn. Stávalo se málokdy, že byl ze svého úkolu odvolán, a tak je obcházel víceméně nedbale a nahodile. Proto jej zpráva, kterou nyní držel v ruce, pálila, jako by byla z rozžhavené oceli. Datovaná byla už před měsícem a Treborg dobře věděl, jak je jeho pán netrpělivý. Měsíční zpoždění neomluví. Přesmykl se přes další povalené kmeny a přes koryto potoka se konečně dostal na kraj vesnice, kde měl u hospodského ustájeného svého vraníka. Za pár hodin je u barona.

 

3

Dívka už neseděla v kočáře, ale na koni, ruce spoutané, koně navázaného na jednoho z jezdců. Kočár s prasklým kolem zůstal daleko vzadu. Skupina cválala k lesu. K tomu lesu, kde předtím čarodějka viděla ty podivné temné linie. Přesně tak, jak si přála. Žádný z mužů netušil, že se kolo nerozlomilo samo od sebe, ale že naprasklému ráfku k úplnému zhroucení mentálně pomohla. Svázanýma rukama se přidržovala hrušky sedla. Kradmým pohybem pouta lehce uvolnila. Nenechá si rozedřít zápěstí do krve, ale na druhou stranu na sebe nechce moc upozorňovat. Věznitelé zatím nemusí tušit rozsah jejího umění. Úplně provazy odhodí, až bude čas. Ovládá toho sice už hodně, ale na pět ozbrojených dospělých mužů by její současná síla, byť podpořená magií, nestačila. Tady si musí pomoci jinak, své věznitele nějakým způsobem zaměstnat, aby mohla nenápadně zmizet. Stačilo by na chvilku odvést jejich pozornost jinam. A k tomu potřebuje spojence. Nebo cokoli, co by je na chvíli zaneprázdnilo. Sklonila hlavu a dál vnitřním zrakem propátrávala kraj.

 

„Chci to vidět.“

„Samozřejmě, můj pane.“ Lovec klečel před baronem na koleni, hlavu skloněnou, složené ruce opíral o druhé koleno. „Jak si přejete. Potřebuju ale ještě nějaký čas na zafixování určitých…“

„Žádný čas!“ práskl baronův hlas. „Flákal ses po lesích dost dlouho na to, abys ukázal nějaký výsledek. Vyjedeme ráno.“

Řada jezdců se proplétala krajinou. Treborg se držel vzadu. Nečekal tak rychlý spád událostí a nepočítal s tím, že baron bude chtít vidět vlky přímo v akci tak brzo. V mysli pomalu probíral jednotlivá vlákna a zjišťoval, kde vlastně se která smečka nachází. K vesnici, na kterou padlo neblahé rozhodnutí, měla nejblíž ta Aldoggova. Lovec se soustředil, šerosmyslem prošel přes vlákno alfy a projel linky dalších vlků. Od minulé mentální návštěvy jeden zmizel, dospělých či téměř dospělých jedinců bylo nyní sedm. Další smečka, lovící v lesích kousek od Aldoggovy, byla ještě menší, i s alfou jich bylo pět. Dvanáct dospělých vlků ale může ve vesnici napáchat hodně škody.

Jeho dosavadní zkušenosti se zvířaty zatím přímo záškodnické akce neobsahovaly. Po navázání dvanácti vůdčích vlků Treborg naznal, že na víc v současné době nemá. I tak mu dalo dost práce, aby vždy vybral správné vlákno a donutil na dálku smečku dělat to, co chce on. Samozřejmě, s ubývající vzdáleností se komunikace zlepšovala. Také se lepšil on sám, naposledy již dokázal řídit více vůdčích vlků najednou. Vždyť to měl být jen pokus, sakra, nikdy baronovi nesliboval, že to půjde. Jen ve slabé chvilce nadhodil, že ovládnout vlka nebo jiné zvíře přece není až tak velký problém. Netušil ale, že se toho baron hned chytí a že po vzoru starých knih, které se válí nahoře v pevnosti, bude chtít vytvořit vlčí eskadru. Ještěže mu aspoň ty jezdce na vlcích vymluvil, vždyť to byla do nebe volající pitomost. Jezdci na vlcích… cha.

Potřásl hlavou a vrátil se zpět ke svým problémům. Má určenou vesnici. Má dva alfa vlky se smečkami poblíž. Musí je donutit, aby se na vesnici vrhli a napáchali v ní co nejvíc škod. Dobytek, drůbež. Lidi, jen když nebude zbytí. Lovit, dokud bude co. Zdecimovat domácí zvířata, k smrti vyděsit vesničany. Baron chce na vlastní oči vidět, jak vlky ovládá a co všechno s nimi dokáže.

Teď jeho udatný pán jede v hloučku po zuby ozbrojených jezdců. Zas až tolik Treborgovi nevěří. Bojí se, že se vlci vymknou kontrole a mohli by se vrhnout i na něj, ale současně velmi touží masakr na vlastní oči vidět. Proto s sebou jede čtyřspřeží, které táhne vůz, speciálně k této příležitosti vyrobený. Z něj bude baron, okovaný od hlavy až k patě, z příhodného návrší vše sledovat. A jeho lučištníci budou připraveni.

Treborg se opět soustředil na vlky a popohnal je blíž k určené vesnici. Až se tam za pár dní setkají, rozhodne se nejen o jejím osudu. Pokud se akce nevydaří, může skončit za nesplnění rozkazu třebas i v oprátce. V duchu se ušklíbl. Na druhou stranu, pokud se vše podaří, mohou vlci posloužit nejen baronovi. O vlčího pána bude určitě zájem i kdekoli jinde.

 

4

Putovali už několik dní, hustý les jejich postup zpomalil. Dívka konečně opět zachytila tu záhadnou temnou linku. S překvapením zjistila, že nitka směřuje ke smečce vlků, pohybující se nedaleko. Zvláštní byl systém, jak byla vlákna vedena – jedno silnější k největšímu z nich, a od něj další, slabší, do mysli ostatních. Jako by byli na neviditelném vodítku, utkaném z temnoty a beznaděje. Ve vlčích myslích narazila na hrozivé obrazy nedávné minulosti – potrhané krávy, zadávené ovce, hrůzou křičící lidé, kterým vlci vybíjeli drůbež i dobytek, křik zkrvavených mužů, snažících se bránit své chlévy, k smrti vyděšené ženy a děti, bolest, pláč, pach krve a strachu. Bezděčně se otřásla, žaludek se jí zkroutil a krk stáhnul lítostí a soucitem nad lidmi, jejichž zvířata byla pro zuřivé šelmy lehkým úlovkem. Uvědomila si však i urputnou snahu vlků o vybití všech domácích zvířat, bez ohledu na vlastní zranění od holí a cepů vesničanů. Dál a dál se vrhali do útoků i přesto, že už dávno skolili spoustu kořisti. Tak přece vlci neloví! V následujícím záblesku ale spatřila vysokého muže v loveckém klobouku, práskajícího černým bičem. To on hnal zvířata do dalších a dalších útoků, do ještě další krve. A současně pocítila nechuť, nelibost a vztek vlčích myslí, které se nedokázaly tomu muži vzepřít. Nenávist a současně strach, odpor, zlobu a primitivní zvířecí vzdor.

Loutkář vlčích myslí! Vzpomněla si na knihu Grebelwolf, ze které se kdysi učila. To temní měli v minulých dobách vlčí eskadry, vlčí jezdce a vlčí smečky na povel. Podmaňovali si je násilím, svázali černolinkou a ovládali přes šerosmysl. A teď je jeden z nich tady! Zoufale zatřásla hlavou. Snažila se zahnat všechny ty hrozné výjevy z nebohé vesnice. Tam už nelze pomoci. Dál mechanicky svírala koně koleny a usilovně přemýšlela, jak s tím, co právě zjistila, naložit.

 

Baron se samolibým úsměvem připil Treborgovi vínem v cínovém poháru.

„To byla podívaná! Neměli šanci! Bavil jsem se, lovče. Dobře jsi odvedl svou práci. Pokračuj. Ten hloupý zemánek vůbec netuší, že jeho slavnou vesnici zpustošili vlci na můj povel. Potřebujeme jich víc. Jsou perfektní záškodníci! Úžasní! Skvělí! Jak rádi mi pak sousedi odprodají končiny, kde nemá smysl žít, protože tam chodí lovit vlci! To byl nápad! Copak jim můžou vyhlásit válku? Cha! Kde by vzali tolik lovců? A já budu mít za chvíli vesnic a pozemků, že budu hrabě! Nebo i markrabě! A budu největší pán v celém okolí a…“

Treborg pozvedl pohár. Vychutnával si chuť vína, na blekotání přiopilého barona nereagoval. V duchu pořád prožíval ty opojné, slastné chvíle, kdy s bičem v ruce znovu a znovu hnal vlky do útoku proti vesničanům. Zvířata vzdorovala, ale nic nezmohla. Cítil jejich vztek, chutnal slaně. Cítil jejich zuřivou bezmocnost, voněla poraženou pýchou a kovovou příchutí čerstvé krve. Víc, ano, musí jich mít víc. Ne pro barona. Pro sebe. Znovu se zanořil do pocitů, které zažíval během vpádu vlků do vesnice. Ještě nikdy neprožil to, co v těch chvílích. Pravda, po skončení útoku se téměř zhroutil a černolinky mu málem vyklouzly, což by byla katastrofa. Tak málo stačilo, a byli by se otočili proti němu. To už se nesmí stát! Kdepak, to nedopustí. On to zvládne. Je jejich pán, loutkář vlčích myslí, tak jak bylo psáno v těch starých knihách. Už staletí nikdo nedokázal to, co on. Je nejlepší. A chce mít těch loutek víc. Sever už má ovládnutý, nyní se musí vydat na jih. Znovu se zhluboka napil.

Místnost se zaleskla zapadajícím sluncem. Baron se vztyčil, s námahou se dopotácel k oknu. Dlouze hleděl na tmavé vlnobití lesů, táhnoucích se až k obzoru. Tam všude bude jednou pánem on. Hrabě. Markrabě. Vévoda! Otočil se, dopil a v náhlém rozmaru mrštil číší proti zdi. Treborg, kterého třesk poháru vyrušil z příjemného rozjímání, se s trhnutím napřímil.

„Běž, lovče! Běž a připravuj své vlky! A nezapomeň hlídat zprávy. Už brzo… už brzo… hrabě…“

Svalil se do křesla, ani větu nedořekl. Usnul jako špalek.

Treborg se zvedl. Ano, připraví své vlky.

Na vše.

 

5

Sesedli z koní a posadili ji na zem, pro jistotu jí svázali i nohy. Dívka se opřela o velký kámen a snažila se najít co nejpohodlnější polohu. Přehodila přes sebe plášť a zavřela oči. Zvenčí vypadala, jako by odpočívala po dlouhé cestě, ale její mysl přitom usilovně hledala temnotou označené vlky. Než zachytila tu temnou linku, přešel večer v noc. Smečka nebyla daleko, ale byla ve špatném stavu. Zmítaná nenávistí vůči lovci, strachem z jeho biče. Hladová, protože lov se jí kvůli tomu nedařil. Dívka se dotkla mysli alfa vlka hladivým, léčivým dotekem. Nechala proudit klidnou, tichou sílu svých myšlenek do jeho zmučeného mozku. Nedokázala na dálku odstranit černotu z jeho mysli, dokázala jen utišit vír myšlenek a ukonejšit největší bolest. Vnímala, jak zvíře s nadějí zvedlo hlavu. Smečka zbystřila. Vůdčí vlk povstal, otřepal se a dal se do klusu.

Děvče si uvolněně oddechlo. Nyní je útěk už jen otázkou času, než se vlci dostanou blíž k jejich táboru. Úmluva byla přijata. Její svoboda za jejich volnost. Musí být připravena. Přitáhla nohy, jakoby se stulila do sebe a nenápadně se dotkla pout na nohou. Hlídač si jejího pohybu povšiml. Přistoupil blíž, sklonil se k dívce, odhodil plášť a trhnutím zkontroloval pouta. Vtom uslyšel pronikavé zavytí. Napřímil se a polekaně se otočil k lesu.

Když se první vlk mihnul táborem, všichni muži vyskočili. Tasili zbraně a rozestoupili se zády do kruhu kolem zajatkyně. V záři tří ohňů, zbudovaných pro ochranu kolem tábořiště, se míhaly štíhlé stíny. Vytí se ozývalo ze všech stran, kolem pětice kroužila celá smečka, vyceněnými zuby hrozila a chňapala po bránících se mužích. Mýtinou se rozléhal křik a zlostné vrčení. Pak náhle ohně zahořely vysokým plamenem, vlci zaječeli a odskočili do tmy. Obránci, oslnění posledním zábleskem, zůstali nehybně stát, připraveni odrazit nový útok. Ohně se zklidnily, pronikavé vytí ztichlo, žádný další vpád se nekonal. Pak se jeden z mužů ohlédl a zlostně vykřikl.

Na kameni ležely jen provazy, výsměšně složené.

Dívka zmizela.

 

Smečka ještě nějaký čas tiše kroužila kolem tábora a sledovala únosce, kteří chaoticky a bezhlavě prohledávali nejbližší okolí. Když bylo jasné, že muži dívčinu stopu nenajdou, vydali se vlci úzkými stezkami do hloubi lesa, odkud zdáli dolehlo táhlé zavytí. To Beldogg, který mezitím doprovázel čarodějku, volal smečku. Děvče, plášť omotaný kolem pasu a sukni vysoko vykasanou, se pohybovalo v korunách prastarých stromů rychle a s jistotou. Stromy s navzájem propletenými větvemi jí umožnily vzdálit se během vlčího reje docela daleko od únosců. Beldogg ji sledoval po zemi až na malou, zarostlou mýtinu, dostatečně odlehlou od původního tábořiště.

 

6

Útlá postava se lehce zhoupla na nejnižší větvi a seskočila na zem. Dívka odložila plášť a rozhlédla se po smečce. Neomylně zamířila k Aldoggovi. Beze slova k němu přistoupila, poklekla před ním a vztáhla ruku. Aldogg se ani nehnul. Drobná ruka se dotkla jeho plece, čarodějka sklonila hlavu a soustředila se. Uviděla to hned. Malou černou smyčku, pevně zadrhnutou ve vlčím mozku. Z jednoho konce vybíhala silnější černá linka a ztrácela se v potemnělé dálce, na druhé straně vycházely slabší k jednotlivým členům vlčí družiny. Podobnost s marionetou byla až neuvěřitelná. Čarodějka stáhla ruku, postavila se a obhlédla celou smečku, která seděla nehybně v kruhu kolem ní. Zmatnělé kožichy plné prachu, oči skleslé a posmutnělé, žebra vystouplá, ještě ne zcela zhojené jizvy. Dívka vzdychla. Chtěla pomoci, ale bylo jí jasné, že nemůže linku přerušit jen tak. Toho by si loutkář vlčích myslí velmi rychle povšiml. A tito vlci potřebují čas na zotavenou. V duchu probírala další postup a procházela všechny možnosti, které měla k dispozici. V prvé řadě je nutné stáhnout černou linku z alfovy mysli. Nesmí ale porušit navázání na ostatní vlky a… Ne. Chyba. Naopak. Prvně musí postupně osvobodit vlky navázané na alfu a teprve poté sejmout hlavní spojení. Jenže ty temné linky nelze jen tak pustit, zachovaly by se stejně, jako kdyby pustila napnutou gumu, a loutkář by okamžitě zjistil, že už smečku neřídí. Jak jen to bylo v té prastaré knize, vázané v šedivé kůži? Pokud se dobře pamatuje, má pouhé dvě možnosti. Linky buď může vysmeknout z vlčí mysli a okamžitě odhodit – což udělat nechce –, anebo je nutno je ukotvit na něco živého. Nemůže je držet u sebe dlouho, černá linka se chová jako pijavice, okamžitě se přisaje na nového hostitele. Vše se musí pečlivě připravit předem a udělat velmi rychle. Jenže na co ukotvit linky zde, v divočině, kde není jiné živé duše?

Vlci, sedící v kruhu kolem dívky, vycítili její pochybnosti a obavy. Zneklidněli. Svoji část dohody splnili a obávali se, že čarodějka svůj díl úmluvy dodržet nedokáže. Dívka jejich neklid vycítila. Vstala a vztáhla ruce před sebe v uklidňujícím gestu.

 

Opatrně se znovu dotkla Aldogga a ještě jednou bleskově propátrala černou smyčku v jeho mysli. Potom obešla postupně i ostatní vlky. Jejich smyčky nebyly tak důkladné jako ta v hlavě alfa vlka, ale stejně bude muset postupovat opatrně. A hlavně rychle. Znovu se rozhlédla. Už věděla jak, ale nevěděla kam. Zrak jí padl na myší díru, ale potřásla nesouhlasně hlavou. To neudělá ani hloupým myším. Zadívala se na mohutné stromy, které stály okolo, a zaváhala. V knize bylo psáno, že to musí být něco živého, tu podmínku splňují i stromy. Pohlédla do korun, svítících jasnou zelení pozdního jara, a opět ji zalila mohutná vlna nesouhlasu. Ne, nebude spoutávat zlem tak nádherné stromy. Musí být i jiné řešení, jen ho najít! Zkoumavě se podívala na smečku. Poslední vlk? Člen smečky zvaný omega? Nebylo by to poprvé, kdy tento smečkový otloukánek položil život za ostatní, kteří se k němu za celý jeho život ani nechovali dobře. Všimla si, jak se zvíře, sedící v pozadí, stáhlo a schoulilo do sebe. Ne, to taky nedokáže. Ale jak tedy, jak má pomoci? Vstala, ustoupila o krok dozadu a sykla. Navyklým pohybem se podrbala na lýtku. Stáhla si sukni, kvůli pohybu po stromech vykasanou k pasu, a vtom jí to došlo. Kopřivy! Kraj mýtiny byl zarostlý obrovskými kopřivami se silnými stonky a velkými žahavými listy. Kopřivy může použít pro tento účel také – jsou živé, jsou veliké a linky na ně půjdou navázat bez problému. Radostně se otočila a dala se do práce.

 

7

Treborg se pohyboval u jižní hranice. Ne že by mu nějakým způsobem bránila v přecházení z jedné země do druhé. Znal své stezky a dobře věděl, kudy se lze prosmýknout, aniž by to vojáci, hlídající oficiální přechody, tušili. Stejně neměl nic k proclení a navíc měl baronův glejt. A svolení druhé strany ho nezajímalo. Pohraniční kraj byl vždycky krajem, kde zákon vládl jen částečně, a nejvíc v něm platilo právo silnějšího. Proto zde také lidé žili v opevněných sídlech. A proto se tu moc nevěnovali zemědělství: jejich letité zkušenosti jim napovídaly, že jen málokterá úroda spatří zevnitř zdi zrovna jejich sýpky. Byl to kraj lovců a rybářů. Zvěř v těchto pohraničních lesích byla hodně ostražitá a také jí nebylo tolik jako na severu, kde lidé nežili téměř vůbec. A tak, jak zjišťoval, zde nebylo ani tolik vlčích smeček. Popravdě, za celou dobu, co se jihem trmácel, narazil jen na tři a to ještě docela malé. Vztekle si skousl ret. Za tu dřinu a námahu, co za poslední dobu na jihu prožil, ten výsledek opravdu nestál. Patnáct vlků, odplivnul si. Zastavil koně a soustředil se. Jen zkusmo lehce zatáhl za každou z patnácti linek, které nyní v hlavě nosil. Všechny držely, takže se zaměřil na ty tři nejnovější.

 

Když dorazil do vesnice, velká brána se zrovna zavírala. Na poslední chvíli se ještě protáhl mezi jejími křídly, nevrlým strážcům mávl před nosem baronovým glejtem a namířil rovnou do hospody U modrého zvonu. Už tu párkrát byl, lepší jídlo v téhle zapadlé díře nesežene. Ještě než si stačil sednout, stál před ním korbel s hustým tmavým pivem a tlustý hospodský se přičinlivě ukláněl.

„Dovolil bych si doporučit jelena s brusinkovou omáčkou, pane. Nebo je libo pečeného zajíce?“ vyptával se a nenápadně se naklonil k lovci. Zpoza utěrky, kterou otíral stůl před novým hostem, vypadl složený arch.

Treborg se zakabonil. Zase ho dohnali a jeho svoboda tím rázem skončila. Strčil list do torby, ani se na ni nepodíval. Na špatné zprávy času dost, dneska se ještě pořádně nají, napije, a jestli je tu ještě pořád ta zrzavá děvečka ze stájí, tak i pomiluje. Na zprávy se podívá až zítra. Jedna noc už nic nespasí.

„Jelena, pak zajíce a víno. Hodně vína,“ poručil si. „A ať mi na zítra připraví mého koně. A zavolej mi nějakou holku, byl jsem v divočině dlouho a sám.“

Druhý den ráno, sotva se brána znovu otevřela, opustil vesnici. Podle baronova rozkazu se vracel do hradu. Tentokrát by mohl termín i splnit.

 

8

Vlci, doprovázející dívku, zastavili. Byli na cestě čtvrtý den a dospěli na hranici, kde smečka běžně lovívala. Už popáté dívka vybrala příhodné místo, rozsadila je kolem sebe a již navyklými pohyby navázala nejdřív slabší linky členů smečky na nejbližší plevele. Potom se soustředila trochu víc a obratně vysmekla temnotu z alfovy mysli. Jako vždy chvilku strnula v obavách, ale linka se jen lehce zahoupala a zůstala nadále napjatá. Již neprocházela vlčími hlavami: loutkář teď velel houfu vysokých bodláků. A stejně jako čtyřikrát předtím jí bylo i nyní odměnou šťastné zavytí.

            Smečky si dívku předávaly na rozhraních svých lovišť. Celou dobu ji vlci doprovázeli, chránili ve spánku a přes den prováděli téměř nepostřehnutelnými cestičkami dál a dál na sever, tak, jak si čarodějka přála. I ona stále víc cítila, že se hraniční zeď blíží. Konečně stála přímo u ní. Zub času hradbu velmi poškodil. Rozvalené kameny, roky obrůstající mechem, už nikomu nebránily v přechodu na druhou stranu.

Znovu myslí zkontrolovala okolí. Unikla. Teď se musí dostat do severní pevnosti. Otočila se a zadívala na pochmurnou hradbu lesa. Poslala mentální pozdrav, jen tak, pro radost, pro rozloučení a opakované poděkování za vlčí pomoc. Z lesů se ozvalo táhlé zavytí, následovalo další a další. Čarodějce zajiskřilo v očích. Nejenže unikla únoscům, kteří chtěli zneužít toho, že ještě není zasvěcená, a proto doufali, že ji zlomí a obrátí na svou stranu. Navíc ještě i pomohla tomuto kraji. Až příště loutkář vlčích myslí zavelí svým porobeným jednotkám, čeká ho nemilé překvapení. Nevěděla, za jakým účelem vlky cvičil, ale stačilo jí vidět, JAK je cvičil. A proto mu ve vlčích myslích zanechala ještě jeden malý dárek.

Ale teď je zbytečné ztrácet další čas. Své dluhy splatila a nyní je nutno jít dál. Naposled pohlédla na lesy a překročila zeď, místními nazývanou Sarragonský val.

 

9

Treborg zuřil.

Zběsile kopal koně do slabin a uháněl na sever. Včerejšek byl nejčernější den, co zatím prožil. To ponížení, ta ostuda, když zjistil, že ze svých dvanácti severních smeček o pět přišel! Měl to být jeho velký den. Poprvé chtěl zkusit vést všech patnáct smeček najednou. Všechno šlo jak na drátku až do chvíle, kdy se pokusil spojit s Aldoggem. V první chvíli si myslel, že mu šerosmysl přestal sloužit. Zkusmé zatažení fungovalo normálně, ale ve chvíli, kdy se chtěl s alfou přímo spojit, projelo jeho myšlení linkami jako nůž máslem a nic. Ten šok! Ten úlek při zjištění, že mu smečka vyklouzla, že jeho linky visí na nějakých utahaných kopřivách! A nejen ta jedna. Pět smeček vyklouzlo z jeho sevření! Nechápal, jak se to mohlo stát. V tom kraji přece nemohl být nikdo, kdo by byl schopen vlkům pomoci! Už dávno předtím byli všichni magií nadaní muži a ženy v zemi buď bezpečně loajální, anebo mrtví.

Tak kdo si dovolil odporovat?

To zjistí.

A pak si to s tím odvážlivcem vyřídí.

Ale teď ne.

Teď jsou na řadě vlci.

Mentálně popohnal alfy ostatních sedmi severních smeček, které ještě zůstaly v jeho moci. Nepůjde proti Aldoggovi a ostatním volným vlkům sám, není blázen. Napodruhé to už není žádná hračka. Jeho loutky zabaví členy smečky a on si mezitím podá alfu. A plazit se pak budou všichni.

A dlouho.

Treborgovi nikdo odporovat nebude.

Na to není zvyklý.

Koně zanechal v poslední vesnici. Dál se prodíral lesem, jak nejrychleji dovedl. Hnal ho vztek. Nerad prohrával a to, že přišel o pět pracně zotročených skupin, ho rozběsnilo k nepříčetnosti. Zlost a zuřivost potlačila všechny jeho instinkty, měl před sebou jen jediný cíl. Dohnat jednu po druhé ty osvobozené smečky a se všemi krutě zatočit. V duchu si představoval, jak znovu práskne svým bičem, a nesmírně se těšil na vlky, plazící se před jeho nohama. Kochal se těmi představami, zatímco směřoval stále víc a víc na sever. Chvílemi kontroloval zbylé podrobené skupiny, hnané jeho vztekem blíž a blíž. Směroval je do obrovské rojnice, zatáhne ji pěkně kolem Aldoggových lovišť. Za poslední měsíce dobře poznal místa, kde pobývali nejčastěji. Tam je dožene a tam je také dostane zpátky pod svou kontrolu.

Jakože se Treborg jmenuje, ten vlk i jeho fena mu tvrdě zaplatí.

 

10

Aldogg stál, tělo napjaté, uši našpicované. Vytí v dálce ho nenechávalo na pochybách. Šedooký lovec je opět nablízku. A není sám. Za sebou táhne na svých neviditelných opratích další vlky, kterým nikdo nepomohl. Jdou si pro něho, to Aldogg věděl. Otočil se a zahlédl, jak Aldigga mizí v doupěti. Její čas přijde každou chvíli, a jestli je lovec opět dostane, jeho potomci nepoznají svobodný život. Zvedl hlavu a táhle zavyl. Odpověděla mu nejen jeho smečka, ale i další ze severu. Zavolal ještě jednou, naposled se ohlédl po doupěti a v čele ostatních pomalu odklusal vstříc vysokému lovci i svému osudu.

Tu noc těch pár lidí, co ještě žilo u Sarragonského valu, nespalo. Choulili se uvnitř svých ubohých stavení, sekyry, kosy a motyky v rukou, a modlili se ke všem bohům. Zlověstné vytí, které se neslo z lesů, znělo po celou noc. Tolik vlků pohromadě! Co přinese další den? Zvěsti o smečce, která vyplenila jednu z malých osad, se rozlily krajem a vyděsily všechny v okolí. A teď je tu vlků víc, než kdy slyšeli za celý svůj život! Chmurně hleděli okénky do tmavých hvozdů a s obavami vyhlíželi kalné ráno.

 

 

 

11

Utíkal. Lapal po dechu, klopýtal přes kořeny. Probíjel se přes pichlavé větve, přeskakoval padlé kmeny. Bodalo ho v boku, před očima se mu míhala rudá kola. Jen na malý okamžik si dovolil zastavit. Nahrbil se, soustředil a napjatě poslouchal. Ticho. Neví, kde přesně jsou. Kterým směrem se dát? Kudy se dostane do bezpečí? Potřebuje jakýkoliv úkryt. Potřebuje si odpočinout. Opět se rozeběhl, vtom kus před ním zapraskala větev a mihlo se tmavé tělo. Bleskurychle se otočil, ale podobný stín prokmitl i jasně zeleným listím keřů na kraji paseky.

Konec.

Jsou všude.

Jak se to mohlo stát?

Kde se to zvrtlo?

Ne, to ještě přece nemůže být konec, ještě bude bojovat! Ale potřebuje odpočinek, nedokáže se jim postavit hned. Opět klopýtl. Zastavil se uprostřed mýtiny, opřel zády o široký zvrásněný kmen. Se zbraní v ruce se zoufale rozhlížel, odkud vyskočí první nepřítel. Potom dostal spásný nápad.

Usadil se v místě, kde se strom rozděloval na tři větve, dostatečně vysoko, aby na něj cvakající tesáky nedosáhly. Sledoval situaci pod sebou a usilovně přemýšlel. Chvílemi měl pocit, že se mu to všechno snad jen zdá. Ještě před pár hodinami byl jejich pánem. Loutkářem vlčích myslí. Měl na černolinkách navázáno sedm smeček, poslouchajících na slovo. S jejich pomocí se mu podařilo sehnat tu zrádnou, Aldoggovu, do jednoho houfu na malé cípaté pasece. Měl jejich alfu na lopatkách. Vychutnával si tu chvíli, kdy vlk už neměl kam couvat a musel se mu se staženým ocasem postavit. Jak neochotně zvedal na povel hlavu! Ten vlk se bál a dobře tušil, co se bude dít dál. Přesně tak si to Treborg celou dobu představoval. Pevně se rozkročil nad chvějícím se zvířetem a v okamžiku, kdy bič v jeho ruce vydal ohlušující prásknutí, udeřil do vlčího vědomí i jeho mentální úder.

 

V té chvíli se vše zhroutilo. Nejen že se černá linka nezabořila do vlčího mozku. Zpětný náraz do lovcova vědomí byl tak silný, že uvolnil i ostatní, dosud pevně navázané. Pokusil se okamžitě uzavřít svou mysl a zachytit vykluzující nitky, jenže v té chvíli vlk zaútočil a tím mu sebral čas na jejich nové ukotvení. Jen tak tak zvíře bičištěm odrazil a pak už jen utíkal. Úporně se snažil najít a obnovit kontakty, ale nedařilo se.

Ve chvíli, kdy došlo k uvolnění linek, utržili velký mentální náraz i zbylí alfa vlci. Spojení, nepodporované šerosmyslem, se zhroutilo jak domeček z karet. Zvířata, která do této chvíle hnal dopředu pouze lovcův temný bič a jeho nesmírná ctižádost, ucítila volnost a svobodu a okamžitě se dala na ústup.

K Aldoggovi se mezitím přidaly ostatní smečky, osvobozené mladou čarodějkou. Vzájemné nepřátelství bylo pro tuto chvíli zapomenuto. Společný nepřítel sjednotil vlky do jedné obrovské spolupracující skupiny, která svého trýznitele, zbaveného moci, naháněla lesem až do chvíle, kdy před nimi utekl na osamělý strom uprostřed nevelké mýtiny.

 

12

Treborg se přidržel kmene a zkusil ještě jednou mentální útok na nejbližšího vlka. Už mu bylo jedno, zda je to alfa nebo ne, prostě jen zoufale potřeboval ovládnout alespoň jednoho z nich a přes něj se dostat do hlavy ostatním. Netušil, že nemá šanci. Mladá čarodějka, zděšená z toho, co v jejich myslích spatřila, jim do mozku vtiskla ochrannou pečeť. Tyto vlky už žádný temný svázat nedokáže. Čas vlčího loutkáře se naplnil.

Čtyři dny vydržel lovec nahoře na stromě, bez vody, bez jídla, téměř beze spánku.

První dva dny se z výšky ještě smál.

Třetí den nabyly obavy vrchu. Hlad ještě tak nehlodal, ale žízeň byla čím dál nesnesitelnější a usnout na rozsoše se bál.

Čtvrtý den začal mít halucinace z nevyspání. Křečovitě objímal kmen stromu.

Chvílemi vlkům vztekle nadával.

Pak je úpěnlivě prosil, aby ho nechali jít.

Poté se modlil k Bohu, aby vzápětí žádal o pomoc ďábla.

Nepomohl mu ani jeden, ani druhý.

 

Čtyři dny jej vlci nepřetržitě hlídali.

Pátý den se pomstili.

 

13

V severní pevnosti se chystala k odjezdu malá skupinka jezdců. Mladá dívka, oděná do jezdeckého úboru, ještě rychle vyběhla na zrcadlovou věž. Tmavá linka lesů na horizontu téměř splývala s obzorem a ona se ještě jednou, naposledy, zadívala svým duševním zrakem na jih. Soustředila se na Aldogga. Málem jej přehlédla, ale spatřila svou pečeť, která ještě stále chránila vlčí mysl. Zlé vidiny z jeho hlavy zmizely. Nahradily je záblesky nefalšované radosti z lovu a pocit sounáležitosti s celou smečkou. Jen kdesi vzadu v podvědomí zahlédla obraz vlků, kroužících pod vysokým stromem. Pak zaslechla zvuk lámajících se větví a dopad lidského těla, vzteklé zavrčení a poslední drásavý výkřik, ucítila kovovou příchuť krve a zaslechla triumfální zavytí mnoha pronikavých hlasů.

 

Pokývala hlavou, přivřela víčka a magické pečetě rozplynuly. Již nebyly potřeba.

Poslední, co zahlédla, byla malá, nemotorná vlčata, batolící se jedno přes druhé u vchodu do doupěte.

Strážní na vrcholu věže překvapeně otáčeli hlavy, když se mladá čarodějka, poprvé od svého příjezdu, s úlevou poprvé lehce pousmála.

Aktualizováno: 28.12.2018 — 11:22

13 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Milá Toro, přečetla jsem až dnes. Krásná povídka a vlci jsou mí oblíbení tvorové,jsou fascinující. Mysl zvířat i lidí dosud skrývá velký potenciál.
    Jdu na další. Těším se.

  2. Výborné. Já vlky nijak zvlášť v oblibě nemám- na rozdíl od všech tady- ale tentokrát jsem jim držela palce.

    1. Díky :) i za ty vlky. Já, jak jsem o nic leccos načítala (abych v té povídce neměla nějaké jo velké seky) tak mi začali být hodně sympatičtí.

  3. Toro, to nemá chybu. Napětí, spád, dobré zakončení … prostě skvělé čtení (i pro nefanouška fantasy). Vynikající styl však potěší i takové.

  4. Ach Toro, to bylo tak krásné čtení, a napínavé, že jsem se nemohla ani na pidisekundu odtrhnout. Ty tedy umíš čtenáře přišpendlit k židli! A díky, že jsi byla milosrdná ke všem vlkům, dokonce i k Omegovi, to mi spadl kámen z srdce. (inlove)

  5. tak to mě dostalo!! ovšem od začátku čtení jsem byla naplněná takovým odporem k myšlence svázání, zotročení svobodné vlčí mysli, že jsem si to jen obtížně užívala (chicht), soustředěná na tu jedinou myšlenku – zda budou vlci opět volní

    díky, Toro (y) (y) (y)

  6. Toro! To je opravdu povídka pro silné nervy!! (chuckle) Já se přiznávám, že jsem musela zarolovat dolů, abych se ujistila, že to dobře dopadne (to je moje stálá slabost). Bezvadná …

  7. Toro, to je nádherná povídka, moc jsem si ji užila. Samozřejmě jsem od začátku držela palce vlkům:)) Opravdu umíš! (inlove)

  8. Nervová tkáň všech živočichů pracuje s elektřinou. Příroda vyřešila přenos elektrických impulsů, nemajíc k dispozici dráty, přeměnou elektrické energie v chemické reakce a nazpátek, takže nervová tkáň, což je určitý druh tuku, přenáší elektrické impulsy a navíc je ještě umí selektovat a posílat tam, kde jsou potřeba. A jakmile se mění napětí a proud, (při každém sepnutí, nebo rozepnutí obvodu), dochází i k vysílání elektromagnetického vlnění. Takže historky o přenosu myšlenek mají reálnou podstatu. Zatím toho víme jen velmi málo, umíme pomocí encefalografu zaznamenat aktivitu mozku, takže víme, že mozek funguje jako vysílač, (produkuje elektromagnetické vlnění), ale neznáme způsob, jak se tyto informace ,,šifrují“, takže až na vzácné výjimky na ně jiný mozek nereaguje a už vůbec nevíme, jak je možné, že toto vlnění, vysílané s nepatrnou energií, někdy dokáže pohybovat předměty, rozsvěcovat zářivky, nebo vyvolat reakce u jiné bytosti, mnohdy stovky kilometrů vzdálené. Vědu čeká ještě mnoho práce a navíc je tu oprávněný strach z toho, že pokud by se na něco zásadního přišlo, dalo by se toho velmi snadno zneužít. Ano, tato povídka má reálný základ a v podstatě je, i když zatím nevíme jak, možno ovládnout mysl jakéhokoli zvířecího, či lidského jedince zde popsaným způsobem, ale pokud by se tuto, zatím sci-fi, podařilo realizovat, následky by byly katastrofální.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD