HOST DEDENÍKU – Tora: Matýsek a víla

Matýsek byl rozčilený. Nikdo si s ním nechtěl hrát. Anička, která se jindy ráda připojovala k jeho lumpačinám, byla s maminkou v kuchyni. Pekly cukroví. Dokud se mohl Matýsek patlat v těstě, byl v kuchyni s nimi. Jenže pak začaly péct a to bylo samé – nechoď k té troubě, nech ty plechy, jsou horké, nesahej… tak raději odešel. Chvíli si v pokojíku stavěl garáže a závodil s auty, ale samotného ho to nebavilo. Pokusil se odlákat aspoň sestru, ale ta se jen důležitě zatvářila a zůstala s maminkou v kuchyni.

 

Vylezl na okno a zadíval se do zahrady. Tam bylo krásně! Lehounký snížek poletoval vzduchem, trávník, zakrytý bělostnou přikrývkou, rozverně blýskal stříbrnými hvězdičkami. Rozhodl se. Půjde ven. Strčil znovu hlavu do kuchyně, ale maminka zrovna vytahovala další plech, Anička uklízela druhý ze stolu a prý – podívej, Matýsku, chvilku vydrž. Teď jsou tři hodiny, vidíš? Vydrž ještě hodinku, pak budeme mít hotovo a já si s tebou budu hrát.

Hodinu! To je skoro jako milion let! Takovou dobu!

Nevadí. Obléct se umí sám a dveře si taky otevře, už je velký, brzy mu budou čtyři roky. Narazil si nakřivo čepici, přistrčil si stoličku a pověsil se na bundičku. Poutko povolilo, takže se mohl obléknout. Vklouzl do botek – má je dobře? Nebo ne? Mávl rukou. Vždyť je to fuk, to jen maminka pořád dbá na to, aby si boty obouval, jak patří, a směje se mu, že má kozí nohy, když si je obuje naopak. Popadl svého oblíbeného plyšáka, ještě jednou se ohlédl a stiskl kliku dveří.

Chvíli zůstal stát na dvoře. Nechal si padat sníh na tváře, jazykem chytal studené vločky. Proběhl se mezi keři, oběhl skleník, ale pak ho to přestalo bavit. Napadlo ho, jak asi vypadá potůček, který tekl kousek od zahrady. Jestli zamrzl, mohl by se na něm klouzat, jako vloni. To bylo prima, klouzali se tam s tatínkem každý den. Jenže tatínek je v práci a maminka ani Anička nemají čas. No co, dojde se k potoku podívat sám.

Prošel kolem sousedního domku, nakoukl přes plot, jestli třeba není venku Barborka. S tou je lepší hraní než s Aničkou. Nejraději si hrají na kosmonauty. On je kapitán a Barborka pilot. Létají spolu po celém vesmíru! Jenže pilota Barborku nikde neviděl. Asi taky peče s maminkou cukroví, posmutněl. Ani sousedovic pejsek Lord v zahradě nebyl.

Je sám, samotinký, na celém tom velkém světě. Vtom zahlédl něco blýskavého, třpytivého. Motýl? Motýli přece létají jen v létě, to ví i malé dítě. Zastavil se a začal se rozhlížet. Znovu!

Před obličejem se mu zatřepetala barevná křídla, mezi nimi spatřil obličejík s obrovskýma zelenýma očima.

„Kdo jsi?“

„Víla,“ odpovědělo barevné stvoření.

„Víla? A co tu děláš?“

„Nudím se. Hledám někoho, s kým bych si hrála.“

„Jé, já taky! Nechtěla by sis hrát se mnou?“

Víla se radostně usmála. „Ráda! Na co si rád hraješ?“

„Na honěnou! Nebo třeba na schovávanou!“

„Bezva! Baba!“ Víla pleskla maličkou dlaní Matýska po rameni a už se třepetala v dálce. Rozběhl se za ní. Honili se po cestě, přeběhli i potok. Celý udýchaný zastavil na kraji lesa.

„To nemá cenu! Lítáš vysoko a já tě nedohoním!“

„Tak na schovku?“ navrhla víla.

„Ale já se budu schovávat první!“ zakřičel Matýsek. Víla se poslušně otočila k prvnímu stromu, co našla a začala počítat. Po vílím. Třicettři, padesát, stomiliónů, jedna, dva… už jdu!

Matýsek, skrčený mezi dvěma velikými stromy, ani nedýchal. Nakukoval pod větvemi, kde uvidí blyskotavá křidélka, když vtom ho zezadu znovu plácla malá dlaň.

„Mám tě!“

Vyskočil, otočil se, že bude tentokrát počítat on, ale pak se zarazil.

„Vílo… já…“ začal se točit dokolečka a rozhlížet se. „Já jsem ztratil pana Kulišáka!“

„To je kdo?“ zarazila se víla.

„Můj plyšák! Modrý plyšový pejsek!“ Matýsek začal nabírat.

„Kašli na plyšáka, máš přece mě,“ přemlouvala ho víla.

„Ale on…“

„Tak budeš pikat nebo ne?“ zamračila se víla.

„Já chci pana Kulišáka!“

„A já si chci hrát na schovku!“

„Až najdem pana Kulišáka!“

„S tebou taky není žádná legrace, hledej si ho sám,“ prskla víla, zatřepotala křídly a byla tatam.

Matýsek zůstal sám. Rozhlédl se kolem sebe. Viděl stromy, keře… podupaný sníh… Začal se bát. Kdyby tak tady byla maminka! Nebo Anička! Nebo aspoň pan Kulišák! Už se mu sníh tolik nelíbil. Ani ty padající vločky. Studily.

Kde jen ten pan Kulišák může být? Když ho víla dohonila, měl ho ještě v kapse, to ví. To jak se v lese schovával… Začal hledat. Za stromem, kde se schovával, plyšák nebyl. Ani před stromem. Popošel ještě kousek, pak se vrátil. Nakoukl za další strom. Obešel křoví, pak ještě jedno a pak mu srdíčko poskočilo radostí. Ze sněhu trčel modrý čumáček.

„Pane Kulišáku!“ Vytáhl mokrou hračku, přitiskl si ji na hrudník a vydal se na cestu k domovu. Ale… kudy má vlastně jít? Polekal se. Všude samé stromy! A… začíná se stmívat! Stiskl plyšáka.

„Vílo! Vílo! Já jsem se ztratil! Kde jsi! Pomož mi!“

Ticho. Až teď si uvědomil, jak les šumí a vrže. Začal se opravdicky bát.

„Mami! Maminko! Já chci domů!“

„Pojď, ty hlupáčku,“ zatřepotala se mu před očima znovu barevná křídla. „Dovedu tě domů. Ale musíš mi slíbit, že si zas za mnou přijdeš hrát. Ale víš co? Přijď až na jaře. Teď už je na mně moc zima. Zavedu tě domů a potom se půjdu taky uložit. Vyspím se do jara a pak… pak se sejdeme a budeme hrát na honěnou a na schovku a na všechno možné, ano?“

Matýsek se přes slzičky usmál. „Jé, to bude príma, vílo. Jen mě zaveď domů. Za chvíli bude tma a maminka by se o mne bála.“

„A nezapomeneš na mne?“

„Neboj, nezapomenu,“ ujistil vílu Matýsek.

„To jsem ráda,“ usmála se víla. „A víš co? Abys opravdu nezapomněl, tady máš ode mne dárek.“ Obletěla Matýska, a mávla ručkou. Kolem chlapce se rozprostřel vír světélek, třpytící se všemi barvami. Pak zaznělo tiché „Plonk“, svět se zatočil a Matýsek stál rázem před vrátky jejich domu a nevěřil vlastním očím. V náručí měl najednou plyšáky dva. Pana Kulíška a maličké, duhově zářící kotě. V té chvíli se rozletěla vrátka a ven vyběhla maminka. Kabát nakřivo, boty nezavázané, celá vyděšená.

„Matesi! Ty jsi mi dal! Chvilku tě spustím z očí a ty utečeš! Copak nevíš, že nesmíš sám ven? Ještěže si Anička všimla, že jsou otevřené dveře! Honem domů!“

Matýsek bez odporu poslechl. Vešel do předsíně, zul si botky, svlékl bundičku. Maminka, která vše uklízela na místo, se zarazila.

„Prosím tě, jak jsi tohle dokázal? Nebyl jsi venku ani pět minut, boty máš promáchané, bundičku taky… a kde jsi vzal na naší zahradě tohle?“ vylovila z kapuce kousek ulomené smrkové větvičky a z kapsy borovou šišku. „My přece na zahradě smrky ani borovice nemáme…“ kroutila hlavou.

„To všechno ta víla, mami, víš. Byli jsme spolu v lese. Ona si se mnou hrála. Na schovku a na honěnou. Taky jsem se ztratil, teda pan Kulišák se ztratil, ale já ho našel. Jenže pak jsem se ztratil i já, ale víla mi pomohla a dovedla mě domů,“ řekl vážně Matýsek.

„Víla?“ podivila se maminka. „Tak to ano. Jestli na tebe dávají pozor víly, tak to je pak všechno v nejlepším pořádku.“ Usmála se a podrbala Matýska na hlavě. „Ty jsi takový můj malý mluvka, viď. Víla. Tak pojď, ty vílo. Pečeme s Aničkou ty úplně nejlepší vanilkové rohlíčky. Pár se nám jich zlomilo, tak jsme ti je schovaly. A neboj, opravdu budeme do čtyř hotové. Potom si všichni zahrajeme třeba pexeso, chceš?“

Vešli do kuchyně. Hodiny nad stolem ukazovaly tři hodiny a pět minut.

Malé duhově kotě v Matýskově kapse rozverně mrklo.

Aktualizováno: 26.12.2018 — 10:53

18 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Krásné Toro, pohladilo mě to po duši.
    A připomnělo mi to to nekonečné čekání v dětství na Ježíška. Jak se ten čas táhl a dnes běží jako splašený kůň.

  2. Toro, to je moc pěkná pohádka, hlavně že dobře dopadla – no a duhové koťátko je třešnička na dortu (h) (h) (h)

  3. Milá Toro, to je moc hezká pohádka, taková laskavá! Podnikavý chlapeček Martínek mi silně připomněl našeho nejmladšího, ten je také schopen různých samostatných akcí už od útlého věku. :)

    1. Děkuji. Musela být laskavá, byla pro malé děti :), předškolního věku. Jsem ráda, že ti připomíná vnuka.

  4. Toro, to je krásná pohádka, jakoby mi připomínala vánoční čas se synem, když byl ještě malý. :-) Jen škoda, že dnešní děti si toho vánočního sněhu moc neužijí. Za mých dětských a mladých let ještě bývaly ladovské Vánoce.

  5. Trošku jsem trnula, jestli víla nezavede Matýska do lesa a nenechá ho tam, ale očividně to byla hodná víla a ještě mu věnovala atribut spojený s Torou- kotě :) No a pokud jde o větve v kapuci- Kuba dokázal najít bláto, i když 14 dní nepršelo, takže mě jako matku by to rozhodně nepřekvapilo :)

  6. Milá Toro, i kdybych nevěděla, kdo tuhle milou pohádku napsal, byla bys první podezřelou – to duhové kotě! (inlove)
    Tvoje pohádka krásně vykreslila ten pocit nekonečnosti čekání, jaké malé děti zažívají. Pořád ještě si na něj pamatuju, byť teď mám pocit, že dny letí doslova tryskem:))

    1. Díky, Dede. O tom čase mi ani nemluv – vždyť já mám pocitově tak srpen a on už je konec roku.Šíleně to letí.

  7. Toro, to je moc hezké! Kdyby jsi to nepsala Ty, tak bych se i bála, že jde o horor. (To je tím S. Kingem
    :-) ,kterého tu a tam čtu).

    1. Alex, tohle byla pohádka napsaná „na objednávku“ přímo pro děti, na takovou jednu akci. Pro malé děti, předškoláky, takže se z toho horor vyklubat nemohl. Já tedy horory moc psát neumím, to je fakt. Ale jak tak na to koukám, z tohohle by i šel… :) Díky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD