GEOPOLITIKA: Přetahovaná o evropské předpolí (Blízkovýchodní Hra o trůny 25)

Jistě si mnozí pravidelní čtenáři tohoto seriálu už kolikrát říkali něco ve smyslu „chudáci lidi“, když četli o trpkém údělu těch, kteří musejí žít s blízkovýchodní imperiální přetahovanou. Hlavním důvodem, proč se totéž neděje u nás, je naše členství v Evropské unii – EU totiž sama o sobě takovým impériem je. Podíváme-li se ovšem na evropské země, které v EU nejsou, zjistíme, že se o ně hraje stejná hra, jíž jsme věnovali už posledních čtyřiadvacet dílů seriálu. A hrají ji stejní hráči.

 

Pomineme-li Norsko, Island a Lichtenštejnsko (EEA), Švýcarsko (bilaterální smlouvy s EU zajišťující přístup na Jednotný trh a suverenitu garantovanou přátelským okolím a tím, že je v zájmu každého gaunera, který má v jeho bankách své bohatství, aby zůstalo stabilní) a mikrostáty jako Andorra nebo San Marino, všechny evropské země, které nejsou v EU, trpí tímtéž problémem: velmoci se snaží si z nich udělat své satelity. Jistě leckterý euroskeptik nadhodí, že my jsme „podřízeni“ Bruselu, ale není to pravda – máme, coby občané, per capita, větší vliv na evropskou politiku, než občané Německa a naše skutečná moc v evropské politice závisí na tom, jak jsme schopni hledat mezi členskými státy spojence.

 

Jsme součástí moderního impéria, které se, kvůli své koloniální a válečné minulosti, ještě neumí své imperiální role pořádně zhostit a neumí, respektive často nechce, Hru o trůny pořádně hrát – což je něco, čím trpí celé její okolí. V Evropě, a týká se to zejména západní Evropy, totiž žijeme ve falešné iluzi, že „svět už je dál“, že reálpolitika skončila a že idealistický pohled na mezinárodní spolupráci vše vyřeší. Potíž je, že je v tomto pohledu Evropa značně osamocena. Mnoho zemí v našem okolí, na čele s Ukrajinou, chce být EU co nejblíže, protože pro ně představujeme prosperitu, a jak mnozí Ukrajinci říkají, „normalitu“, kterou doma nemají. Protože ale mnozí Evropané, zejména pak ti, kteří tvoří společenskou debatu, na geopolitiku, impéria, satelity a honbu za mocí – tedy všechno, co jsme si popsali v tomto seriálu – nevěří a považují to za překonané. O země v našem okolí tedy nebojujeme.

 

Ty jsou v důsledku naší nečinnosti v tak mizerné pozici, že se snadno stávají kořistí Ruska, Číny, Saúdské Arábie nebo Turecka – a my, kteří bychom z toho vycházeli nejlépe, o tuto imperiální politiku nestojíme. Když se totiž rozhodnou jít k nám, my je jednak moc nevítáme (ještě jim stavíme obtížně splnitelné podmínky), a hlavně se neumíme postavit proti tlaku těch, kteří by si z nich chtěli satelity udělat jinak: od tzv. „měkké síly“ přes korupci po vojenskou okupaci nebo instalaci zamrzlého konfliktu uvnitř jejich hranic. To je mechanismus, kterým se země jako Bosna a Hercegovina, Srbsko, Albánie, Moldávie nebo Ukrajina stávají kořistí ambiciózních impérií, které si neberou servítky, popřípadě maximálně žijí na prahu toho, aby se jejich kořistí staly.

 

Některé z nich už jsou pevně v rukou takových impérií (Srbsko), o jiné se bojuje (Bosna, Albánie, Kosovo, Moldávie, Ukrajina, Černá Hora, Makedonie). Tohle je proces, který trvá už od 90. let, ale Evropská unie ho naprosto ignorovala; první hlasitější, leč stále ještě osamocené varování přišlo až loni z úst rakouského spolkového kancléře Sebastiana Kurze, který varoval před turecko-saúdskou rivalitou, kdy se obě impéria přetahují o Bosnu, Albánii a Kosovo. Evropská politika je jasná: všechny tyto země (kromě Bosny, u níž se očekává, že se přidá) jsou v různých stádiích přístupových jednání, o nichž si ale nikdo nedělá iluze, že k něčemu povedou. Stejně jako „přístupová jednání“ o vstupu Turecka do EU, je jasné, že nikdo tyto země vlastně do EU ani přijmout nechce. Je to příliš námahy, naše daňové poplatníky to stojí moc peněz, je to příliš nejisté a tak od toho dáváme ruce pryč. Opíráme se totiž o naivní pocit, že tyto země nemají jiné možnosti. Jenže ono to tak docela není.

 

Zájem o naše sousedství je velký, a to zejména ze strany Ruska, Číny, Turecka a Saúdské Arábie. Evropská unie se laxně snaží udržovat vliv ve všech zmíněných zemích; to ovšem nestačí na to, aby se tyto země dokázaly emancipovat od dalších vlivů, které k nim směřují. Proberme si to nejprve zemi po zemi:

 

Bosna a Hercegovina je pod intenzivním vlivem Turecka, Saúdské Arábie a Ruska. Země je administrativně rozdělena do dvou částí: Republika Srpska (Republika srbská) a Federacija Bosne i Hercegovine (Federace Bosny a Hercegoviny). Zatímco RS je obývaná dominantně etnickými Srby, FBiH je obývaná dominantně Chorvaty a muslimskými Bosňáky (také zvanými Muslimy). Ruský prezident Vladimir Putin má eminentní zájem o srbské kulturní oblasti na Balkáně, protože Srbové jsou tradičními spojenci Ruska. Potíž je v tom, že samo Srbsko, jak si řekneme níže, má v hrsti Čína. Rusko tak využívá srbské oblasti v Bosně, Kosovu a Černé Hoře (kde se srbská a černohorská identita tradičně mísí) k vyplnění vakua, které tam Evropská unie nechává. Na rozdíl od Kosova se mu ovšem v bosenské Republice srbské zatím moc nedaří; zkouší proti jít na věc podporou srbských separatistů. Jak informoval v létě list Foreign Policy, Rusko v Republice srbské dává dohromady polovojenské jednotky mající za cíl posílit snahy srbských nacionalistů se oddělit od zbytku Bosny a Hercegoviny. Vzhledem k tomu, co přítomnost podobných jednotek na Balkáně znamená, můžeme mluvit o velmi znepokojivém trendu.

 

To turecká a saúdská infiltrace má jiný charakter – je zpravidla finanční a ideologická. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se osobně snaží do země šířit osmanský revisionismus; spolupracuje pro tento účel s bosenským zástupcem v bosenském tripartitním prezidiu (hlava státu celého státu je rozdělena mezi tři – Srba, Chorvata a Bosňáka, navenek je hlavou státu vždy jeden z nich, prezidentura má rotační charakter) Bakirem Izetbegovićem. Turecko zároveň letos začalo pro tyto účely s výukou bosenského jazyka mezi Turky bosenského původu žijícími kolem Izmiru. Erdoğan se dokonce nechal slyšet, že když umíral bosenskomuslimský vůdce Alija Izetbegović, nechal mu osobně ve své poslední vůli Bosnu jako osmanské dědictví. Turecko samozřejmě výše uvedené kombinuje s finanční podporou – která ovšem nemůže podporovat finanční podpoře, jakou do země sype Saúdská Arábie.

 

Saúdové nemají na Bosnu ideologický vliv; donedávna se snažili o export saláfismu, ale protože se nechytl a protože se momentálně korunní princ Mohamed bin Salmán snaží vypadat vůči Západu smířlivě, podpora saláfismu byla nahrazena kulturní expanzí a hlavně penězi. Saúdská Arábie se snaží Bosnu koupit hned několika způsoby: Bosnu prezentuje jako přátelskou, muslimskou evropskou zemi, která je tím ideálním místem pro saúdské turisty, takže jich tam hodně přijíždí a na jejich penězích závisí čím dál větší část bosenské ekonomiky; a také pomocí přímých investic, které ovšem jsou čistě halal – příkladem je sarajevská nákupní galerie Sarajevo City Center, kterou celou financovali Saúdové a nechali postavit místní firmy, ovšem kde se nesmí prodávat alkohol. Saúdové se snaží také zemi ovládnout skrze developerské projekty, které nechávají kompletně místním firmám – tedy skrze zaměstnanost. S turistikou ovšem souvisí i kulturní expanze: Saúdové financují školy arabštiny a prosazování arabštiny jako populárního druhého jazyka v zemi.

 

Bosna je zatím schopná tyto vlivy vyvažovat, ale otázka je, jak dlouho, zejména s ohledem na aktuální otevřený konflikt mezi Tureckem a Saúdskou Arábií kvůli turecké podpoře Muslimského bratrstva a saúdské vraždě novináře Džamála Chášukdžího.

 

Albánie je na tom o něco lépe díky členství v NATO a vazbám na USA; saúdskému i tureckému vlivu tak lépe odolává. Stejně jako v Bosně, ještě na začátku 90. let byl místní islám velmi evropský a velmi vlažný, ovšem na rozdíl od Bosny byla v Albánii kvůli striktně ateistickému charakteru režimu Envera Hodži zlikvidována prakticky veškerá infrastruktura pro muslimské věřící. Toho se chopila velmi nadšeně Saúdská Arábie, která začala financovat stavbu mešit a madrás (islámských škol), což vedlo k tomu, že se v Albánii, podobně, jako v Bosně, objevila sporadická ohniska organizací jako je Islámský stát. Třebaže saúdská podpora saláfismu v Albánii také utichla, škoda už je napáchána. Dnes se Saúdská Arábie snaží, opět jako v případě Bosny, o ovládnutí země skrze peníze – ať už v podobě přímých investic nebo turistiky. Turecký vliv pokračuje tam, kde saúdský skončil – Albánie stále ještě potřebuje nové mešity a když se Saúdská Arábie rozhodla prosazovat své zájmy jinak, Turecko rádo vyplnilo vakuum. V Tiraně tak stojí v příštím roce otevřená Velká mešita postavená čistě z tureckých peněz, která nápadně připomíná Modrou mešitu v Istanbulu (nepřekvapivě). Kromě náboženského vlivu se snaží Albánii Turecko také koupit skrze rozsáhlé investice, a to nejen do infrastruktury, ale i do školství. Podobně jako Bosna, Albánie stále ještě má evropský charakter, ale otázkou je, jak dlouho si ho udrží.

 

Již jsme zmínili výše, že Srbsko si de facto podmanila Čína. Rusko, které se tradičně snažilo o udržení Srbska jako svého satelitu, šlo na vedlejší kolej kvůli čínskému odhodlání vybudovat v Srbsku své předpolí pro expanzi vlivu dále do Evropy. Jen letos Čína schválila investice do Srbska ve výši tří miliard dolarů; Srbsko se přitom stává navíc ještě silně závislé na dovozu z Číny.

 

Černá Hora, členský stát NATO, zatím těsně unikla ruskému pokusu o převrat, k němuž došlo v březnu tohoto roku, podléhá ale škodlivému čínskému ekonomickému vlivu, který si k sobě zemi poutá skrze půjčku na stavbu dálnice, jejíž smysl je diskutabilní. Je tak velmi pravděpodobné, že ačkoliv se – díky černohorskému členství v NATO – nepodaří udělat z Černé Hory čínský satelit po srbském vzoru, čínský vliv vzroste natolik, že umožní spojení mezi přístavem v Baru a podmaněným Srbskem, odkud se dá čínský vliv šířit dále do EU. O Černou Horu má ovšem zájem i Turecko, které se zemí prohlubuje vojenskou spolupráci.

 

Makedonie je pod silným ruským tlakem, které se snaží stůj co stůj sabotovat dohodu s Řeckem o názvu státu. Řecko totiž blokuje makedonské členství v EU a NATO kvůli názvu, který Řecko neuznává – místo názvu Republika Makedonie používá název Bývalá jugoslávská republika Makedonie (FYROM). Letos už se podařilo uzavřít dohodu o názvu Severní Makedonie, který je pro obě vlády přijatelný, musela však projít parlamenty v obou zemích a v Makedonii navíc i referendem, které se konalo na konci září a které neprošlo – 90 % hlasujících bylo pro, ale účast byla jen 36 % místo povinných 50 %. Rusko po zemi před referendem šířilo velké množství protiřeckých dezinformací; s tím, že v téže době šířilo protimakedonské dezinformace mezi Řeky. O Makedonii má také velký zájem turecký prezident Erdoğan, který podněcuje albánskou menšinu (třetina populace) v zemi k příklonu k Turecku a zároveň se snaží o posilování vlivu v zemi skrze vlastnictví médií, politickou stranu Besa, která se už dostala do makedonského parlamentu a samozřejmě skrze značné finanční investice.

 

 

 

Asi není potřeba českému čtenáři představovat problém, jemuž čelí Ukrajina, o níž má eminentní zájem ruský prezident Vladimir Putin, ale méně známá je situace, jíž čelí Moldávie, další země, o níž Evropská unie jeví natolik laxní zájem, že se stává rychle kořistí impérií, která se za své imperiální snahy nijak nestydí. Moldávie čelí už od devadesátých let zamrzlému konfliktu s Ruskem kvůli Ruskem podporované separatistické Podněsterské lidové republice, ale v posledních letech se dostala do centra pozornosti Turecka a zejména jeho prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Turecko má v Moldávii želízko v ohni v podobě Gagauzů; etnické mešiny žijící na jihu země, která se dá charakterizovat jako etničtí Turci pravoslavného vyznání. To byl pro Erdoğana odrazový můstek pro expanzi do Moldávie, ale ten pravý čas přišel až letos v létě. Moldávie je v geopoliticky složité situaci. Moldavané jsou etnicky de facto Rumuni, což je něco, co Rumunsko uznává, takže rozdává Moldavanům rumunské pasy, pokud si o ně požádají. Ti pak ze země emigrují do EU, kde se usazují a pracují, čímž přispívají k demografickým problémům země doma; ti, kdo zůstávají a o rumunské pasy nežádají, bývají lidé tak či onak naklonění Moskvě, která navíc drží kus moldavského území násilím (východní břeh řeky Dněstru; úzký pás území mezi Dněstrem a Ukrajinou). Vláda je proevropská, prezident proruský. Protože ale Rusko není schopno – zatím – svůj vliv rozšířit na zbytek Moldávie, ze které skrze loutkovou vládu Podněsterské lidové republiky ovládá jen malý kousek, a prezident Igor Dodon tak není schopen si zajistit ruskou podporu, obrátil se v létě tohoto roku k prezidentu Erdoğanovi, který zemi navštívil a podepsal pět bilaterálních dohod, mezi něž patří dohoda o možnosti cestování mezi oběma zeměmi pouze na občanský průkaz, vojenská spolupráce či vliv na moldavské školství. Od té doby se nejen prezident Dodon, ale i vláda, začínají víc a víc inspirovat v Turecku, pokud jde o styl vlády. Dá se očekávat, že Moldávie může, zejména po odchodu mnoha evropsky orientovaných Moldavanů do EU, stát místo evropského či ruského satelitu kořistí Turecka.

 

Jak vidíme na výše uvedených příkladech, evropské okolí je podobně divoké jako Blízký Východ, ale časová osa vypadá jinak. Všimněme si, že naprostá většina přelomových událostí se tam stala v letošním roce, a to ať už jde o turecký, saúdský, čínský nebo ruský vliv. Sebastian Kurz před tím reagoval loni – a do té doby bylo v zásadě ticho po pěšině. Evropská unie si momentálně za svou nečinnost zaslouží veškerou kritiku, protože nepochopila, že se geopolitická situace změnila; stále ještě jede v logice programu rozšiřování, jaký byl v devadesátých a nultých letech, kdy se země snaží plnit evropské podmínky pro to, aby mohly být přijaty; s tím je ale konec. Impéria, která jsou vůči tomu našemu (kterým si navíc ještě pořádně nejsme jistí) nepřátelská nebo minimálně konkurenční, totiž vědí velmi dobře, co dělají – na rozdíl od nás. To nejhorší na tom je, že ztrácíme pás bezpečných, nám nakloněných zemí, z něhož zůstala už jen Ukrajina a do jisté míry pak Makedonie a Albánie, které nám mohou sloužit jako strategické předpolí. Jakmile padnou – jestli padnou – bude bezpečnost členských států na východní hranici EU záležet více než kdy jindy na odhodlání ostatních členů EU a NATO tuto východní hranici držet. A udrží? Snad ano. Alternativa totiž není hezká: kromě Polska, Chorvatska a Slovinska mají Rusko, Čína a Turecko zálusk na každou jednu členskou zemi EU z rozšíření, která přišla v a po roce 2004; způsoby, jakými destabilizují výše uvedené země, by se tak brzy mohly týkat i nás.

 

Aktualizováno: 12.12.2018 — 16:59

35 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Dostala jsem se k článku až teď. Díky moc za něj a vůbec za celý seriál. Pomohl mi srovnat v hlavně spoustu věcí, které mi nedocházely nebo prostě jsem si je vůbec do souvislostí nedávala. Já jsem moc ráda, že jsme v EU, se všemi jejími plusy i mínusy. Byli jsme už tolikrát převálcovaní zleva zprava, zeshora, zezdola… doufejme, že se v EU udržíme. Je to naše jediná naděje, že zůstaneme demokratickým státem a budeme se dál moci svobodně rozvíjet. Přála bych si to kvůli mým dětem, jejich dětem a dalším generacím. Vždyť ta naše demokracie je tak křehká. Nejvíc mě mrzí, že v našich nejvyšších patrech jsou lidé, co jí okopávají kotníky seč můžou a snaží se nás dostat zpátky do vlivu Ruska a i Číny. A část národa je za kus zlevněného žvance a jízdného ještě plácá po ramenou. Ještě jednou díky, Andy, za Vaši snahu. Kéž by se to dostalo mezi širší lid. A kéž by si to přečetli ti, co tu tak horují za ty okopávače.

  2. Poté, co tu Krakonoš, navzdory mým varováním, opakovaně trollil, rozhodl jsem se smazat všechny jeho komentáře pod mým článkem. Dále bych ho rád upozornil, že není vítán ani do budoucna pod žádným článekem seriálu, který zveřejním.

  3. Andy-celý seriál bol bezvadný,ale tento komentár je úžasný.Je škoda,že je len na tomto fore,mal by byť rzoširovaný a napr. /podľa mna/ aj súčasťou dejepisu na stredných školách.Už som ho poslala kamoškám učiteľkám.Fakt vďaka.

    1. Ďakujem :) on ešte nie je koniec, ešte nás čakajú minimálne Jemen, Emiráty, Beduíni, Súdán, Afghánistán, Arménsko, Gruzínsko, Azerbajdžán, štáty strednej Ázie a celý Maghreb, aby sme to mali tak nejak komplet :)

  4. Andy díky! Politické hrátky na všech frontách mně však děsí. Moc je opiát a ambiciózní státy a jejich vrcholoví představitelé se fakt snaží. Zajímalo by mne, co ty jednotlivé vůdce k tomu pudí. Napoleon zvažoval, že se nechá prohlásit za ruského cara,zřejmě nemyslel na důsledky,vůdcové asi takto uvažují a podle toho zaměřují své cíle,někdy by však patřili do psychiatrického ústavu, i když sociopatie a psychopatie léčitelná není,teda zatím.

  5. Já se ráda dám poučit, i když můj selský rozum mi říká, že naše malá zemička bohužel fungovala často jen jako podřadná figurka na šachovnici, ať se její představitelé snažili či ne. A ty naše poměry jsou v něčem horší a v něčem lepší než jinde. Ony ty USA mají své máslo na hlavě a kupodivu velká část našich emigrantů ráda kritizuje. A ne poměry u nich doma, ale právě v jejich staré vlasti. Omlouvám se FF, že mu to takhle plevelím, jen mne dostávají některé komentáře. Nakonec tady autor s nejlepším vědomím a svědomím ukazuje svůj názor, jestliže má někdo jiný, nechť požádá Dede a rozebere nám to tady.

    1. Jistěže mají, jsou velmoc a chovají se podle toho. Potíž je v tom že že EU velmoc je a vůbec se podle toho nechová, v dobrém i zlém, často kvůli iluzi, že svět takhle nefunguje… Ale bohužel, funguje.

  6. Milý FF, vřelé díky za rozšíření obzorů. Nijak mě nepřekvapují snahy Turecka a Arabů o rozšíření vlivu v Bosně či Albánii, jsou to země s odedávna muslimským obyvatelstvem, ale že se tlačí i do Makedonie a Moldávie(!), to mi unikalo.
    A Čína… co k tomu říct. Mám pro ně jediné přirovnání: jsou jako ti mravenci, které nezastaví voda ani oheň.

    1. Andy, neodpovídat, nereagovat. On to stejně není on, protože on (ten původní) před časem prohlásil, že sem nepůjde a určitě drží slovo :-)

  7. Švýcarsko fakt není dobrý příklad. Má rozumné sousedy, terén, který se snadno brání a těžko dobývá a na jeho stabilitě závisí majetek každého gaunera, který by ho mohl chtít ohrozit, což je důvod, proč jeho neutralita je respektována. Mají tam totiž svoje nakradené peníze. Nic z toho my nemáme.

  8. I když se EU nechová ani imperiálně, ani moc moudře, jsem velmi ráda, že jsme její součástí – stejně jako součástí NATO. Protože bez tohoto členství bychom byli jen chutné sousto pro někoho bez skrupulí – v našem případě by se o nás asi nezajímali ani Saúdové ani Erdogan, ale Rusko by nezaváhalo. A pochybuju, že bychom pod jeho vládou jako země kvetli tak, jak se nám daří teď – spíš bychom dopadli jako Krym a Ukrajina obecně. O naší nedotknutelnosti coby neutrálního státu se dá silně pochybovat – nemáme poklady švýcarských bank a mít je ani nebudeme :P
    Díky za ten článek – a mám takový dojem, že by si ho měli povinně přečíst naši představitelé v EU – i se svými kolegy z jiných zemí:))

    1. Velmi souhlasím – když slyším některé naše poslance z EU, jak je náš strach z Ruska směšný, tak se nestačím divit.
      No co naplat, když je naši spoluobčané volili…ti asi neprozřou.

  9. Tenhle díl je skvělý, jen škoda, že na takhle nenápadném místě. O tomhle by se mělo mluvit ve veřejnoprávní televizi (kdybychom nějakou měli – jak na ni nekoukám, uniklo mi, že tam místo toho běží Stardance, Dynastie Nováků a tak). Tohle by měli psát v novinách…
    Nejsou to hezké vyhlídky. Ale v květnu jsou volby do EP, možná se to trochu utřese – i když těžko říct, známé rčení připomíná, že každá změna vede k horšímu.

  10. Díky za pěkný článek. Zajímaly by mě následky, které z těch vlivů vyplývají pro ty země jako Srbsko nebo Makedonii. Co se tam tedy může stát? Vojenská intervence? Loutková vláda? Omezení lidských práv? Výstavba cizích vojenských základen? Jde spíš o ten překlad do něčeho, co si běžný člověk umí představit a vcítit se do toho. Že jdou někam peníze z Číny nebo Turecka je dost nehmatatelné

    1. Loutková vláda, mizení lidí, kteří by do toho moc rýpali, smůla pro všechny majitele pozemků na místech, o které má pro své velké plány imperiální moc zájem, no a když je tam strategická poloha, a o dané místo má zájem víc mocností, může to klidně skončit jako v Sýrii nebo Jemenu.

    2. A hlavně – budou se snažit převychovat místní populaci. Propaganda pojede naplno a překopou i školství tak, aby nové generace měly vazby na impérium. Výukou dějepisu, jazyků, atd.

        1. Bydlím v naprosto normálním domě. Přestaňte tu, laskavě lhát, nebo Vám to začnu osobně mazat. Nebavíte mě a trollíte.

    3. A jinak výstavba cizích vojenských základen, v případě Číny pak instalace technologií od Huawei všude, kam se dají nacpat, a hlavně ekonomické vysávání dané země skrze půjčky na stavbu věcí, které daná země nepotřebuje, ale kvůli kterým se zadluží na mnoho let u impéria, které se tam tlačí. V případě Číny to má ten charakter, že třeba Černé Hoře vnutili drahou dálnici odnikud nikam, kterou navíc kompletně postavily čínské firmy, za čínské peníze půjčené Černé Hoře.

  11. Tak dneska jsme to stihla přečíst- a chápu, že tyhle informace se nikomu nehodí do krámu, média radši zaměstnávají lidi malichernými aférami…

    1. To nejhorší na tom je, že se většina těchto přelomových událostí stala v letošním roce, i když podhoubí k nim samozřejmě sahá hlouběji do minulosti. A u nás ticho…

  12. Díky Andy za celý seriál, ale za dnešní díl obzvlášť. Jako člověk bez hlubších znalostí uvedené problematiky (a myslím si, že tahle definice sedí na většinu našich obyvatel) si nějak nedokáži připustit, že i v dnešní době se bojuje o sféry vlivu tak blízko. Jsme v „srdci Evropy“, obklopeni spřátelenými státy, tudíž nějaké obavy nemusí být na první pohled oprávněné, obzvlášť pokud z oficiálních míst nezazní výstraha (ach, málem bych zapomněla na každodenní upozorňování na nebezpečné Rusko). Mrzí mě, že především ti, kteří jsou jistě velmi dobře placeni za to, aby tyto informace zpracovali a dobře vyhodnotili, nedělají svou práci dobře, nebo pokud ji dělají dobře, nemají možnost ovlivnit strategii a směřování EU tak, aby reagovala pružně na probíhající vývoj v okolí. Bohužel EU mi připadá v poslední době jako slon v porcelánu, který není schopen zkoordinovat pohyby a vydat se nějakým určitým směrem.

    1. Potíž je v tom, že to hodně vyplývá z voličů. Hodně voličů v západní Evropě cítí po roce 1968 hrozný stud za kolonialismus a vyloženě nechtějí, aby se jejich země skrze EU nebo samostatně v něčem takovém, co tyhle mocnosti dělají, angažovaly. Jsou ochotni pro to jít do ulic, křičet na politiky, atd. – no a politici reagují podle toho.

      1. To by mě tedy zajímalo, kolik Francouzů vyšlo minulé dva víkendy do ulic proto, že cítí stud za kolonialismus (chuckle) . To jsou klišé neustále omílaná proto, aby dnešní „mocní“ a jejich rozbujelá suita nemuseli pohlédnout do očí pravdě, kterou nicméně dobře znají (zase takoví hlupáci to nejsou), ale nechtějí ji za žádnou cenu připustit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD