GEOPOLITIKA: Jeden krůček od demokracie, neklidnému sousedství navzdory (Blízkovýchodní Hra o trůny 24)

Mnoho lidí na Západě se domnívá, že islám, popřípadě arabská kultura, jsou neslučitelné s demokracií, a skutečně je mnoho příkladů arabských a muslimských zemí, kde demokracie nefunguje. Ovšem pak tu máme (kromě Tuniska, ale o tom jindy) Kuvajt. Kuvajt se dostal do mezinárodního povědomí během války v Perském zálivu, kdy ho napadl a anektoval Saddámův Irák a mezinárodní společenství mu šlo na pomoc. Málo se už ovšem ví, že se zde, kromě ropy, demokracie skutečně zachraňovala.

 

Kuvajt je v rámci arabského světa místem, které se těší rozsáhlou mírou svobody, ženských práv, vzdělání a umění. Je nejvzdělanější zemí arabského světa a jednou z nejbohatších zemí na světě. Pokud bychom měli shrnout Kuvajt v kostce, je to taková malá „Amerika“ arabského světa; místo, které bylo až do šestnáctého století prakticky neobydlené a historie jeho státnosti se začala psát teprve od století sedmnáctého. Je to tedy místo bez hlubších tradic, na pomezí dvou velkých civilizací – arabské a perské, s takovou strategickou polohou, která zajišťovala intenzivní vlivy britské, portugalské, turecké i další. Kuvajt, coby země, vyrostl kolem stejnojmenného přístavu, který se už od novověku stal místem, kde se potkávali a usazovali nejzajímavější lidé z celého širokého regionu – obchodníci, umělci, námořníci a zejména spousta zvědavých lidí, kteří přijímali ze světa každou myšlenku, kterou považovali za hodnou úvahy, což přispělo k charakteru, který má dnes.

 

První město na území Kuvajtu byla Kazma; toto město se nachází zhruba čtyřicet kilometrů na sever od města Kuvajtu, a už v raném středověku bylo důležitou křižovatkou mezi Rášidským chalífátem a Íránem, kde kvetl obchod a umění; pocházel odtud jeden z největších arabských básníků, Hammám ibn Ghálib zvaný Al Farazdaq. Přesto se historie Kuvajtu začala psát až daleko později, až v šestnáctém století. V roce 1521 obsadili území dnešního Kuvajtu Portugalci, aby si na jeho pobřeží vybudovali malou vojenskou základnu. V roce 1613 pak bylo založeno samotné město Kuvajt, které je dnes hlavním městem stejnojmenné země. Městu vládla významná arabská rodina Al Chaldí ve formě sdružení klanů, které se jmenovalo Bani Chálid; od roku 1670 byl Kuvajt svobodným městem. V této době do země přišla rodina Al Sabahů, z níž vzešel první šejch samostatného Kuvajtu (1752) a město, které do té doby žilo jen ze své strategické polohy (doprava) se tak stalo plnohodnotným malým státem, který velmi rychle bohatl, a jemuž rodina Al Sabahů vládne dodnes. Nutno podotknout, že rod Al Sabahů nezískal moc krvavě, ale dohodou, protože byl schopen reprezentovat zájmy místních obyvatel vůči v regionu dominantní Osmanské říši způsobem, kterým to nikdo z místních nedokázal.

 

Od té doby Kuvajt nebývale prosperoval; byl důležitým městem na obchodní trase mezi Evropou a jihovýchodní Asií, a zejména: byl striktně neutrální. Byl pověstný zejména svými obchodníky, lovem a prodejem perel, nejlepšími námořníky Perského zálivu, plemenným chovem koní a loděmi, které se v Kuvajtu stavěly a prodávaly do světa. Lodě z kuvajtských loděnic byly rozšířené po celém Indickém oceánu a byly schopné bez problémů obstarat obchod mezi Kuvajtem a Čínou. Pokud jde o prvenství ve stavbě lodí, toto si v oblasti Kuvajt udržel až do počátku 20. století. Od osmnáctého století Kuvajt přitahoval lidi mnoha národností, žili v něm kromě Arabů také Peršané, Židé, Arméni, Turci i lidé z různých koutů Evropy a Afriky. V zemi panovala náboženská tolerance a její elita cestovala po světě, kde měla různé ekonomické zájmy. Od konce 19. století (1899) byl Kuvajt britským protektorátem, kdy Kuvajt platil Británii za ochranu před hrozbami ze strany Osmanské říše, ale na rozdíl od jiných britských protektorátů si zachoval svou nezávislost, protože dokázal s Británií vyjednat oboustranně výhodné podmínky (hlavně generoval sám o sobě tolik peněz, že si mohl dovolit zaplatit britskou ochranu bez dalšího vlivu). V té době se Kuvajtu v Evropě říkalo „Marseille Perského zálivu“.

 

Začátek 20. století bohužel pro Kuvajt znamenal ekonomickou katastrofu, protože navzdory dobré snaze o diverzifikaci ekonomiky a atraktivnímu prostředí pro vzdělané a šikovné lidi různého původu ho potkal nezávisle na sobě, v krátkém období, pád mnoha trhů, v nichž se Kuvajt specializoval. Trh s perlami se zhroutil poté, co v Japonsku přišli na způsob, jak perlorodky masově pěstovat (podobný pád zažilo Nizozemí poté, co bylo vynalezeno masové pěstování do té doby obtížně pěstitelných tulipánů); Suezský průplav odklonil podstatnou část zahraničního obchodu mezi Evropou a jihovýchodní Asií mimo Perský záliv; Británie uvalila na Kuvajt poté, co se za první světové války postavil na stranu Osmanské říše, námořní blokádu, což obchodu ublížilo ještě více – ochromilo to možnost Kuvajtu prodávat svoje lodě, a velká hospodářská krize z roku 1929 ekonomiku dorazila už docela.

 

Aby toho nebylo málo, v roce 1919 se Nadžd, z něhož následně vznikla Saúdská Arábie, pokusil obsadit Kuvajt, což se mu nepodařilo – Kuvajt se ubránil – ale pozdější saúdská blokáda, která trvala až do roku 1937, věci také moc nepomohla, protože odřízla Kuvajt, který už tak trpěl britskou námořní blokádou, od podstatné části obchodu po zemi. Vztahy nebyly dobré ani s Irákem, protože Británie, která vytvořila mandátní Irák, mu neumožnila dobrý přístup k Perskému zálivu; Irák si tak nárokoval celý Kuvajt a trvalo až do roku 1932, kdy Irák vstupoval do Společnosti národů, než hranici s Kuvajtem uznal. Pro zemi, která žila z kontaktů se světem, to byla katastrofa nevídaných rozměrů; na začátku 30. let se tak kdysi bohatá, prosperující a rozvinutá společnost dostala na hranici chudoby. Jako dar z nebes tak zemi do klína padl objev ropy (1937), ovšem s ropou přišel i zájem Velké Británie, která se ke zchudlému Kuvajtu na rozdíl od roku 1899 zachovala úplně jinak.

 

V den, kdy nacistické Německo zaútočilo na Sovětský svaz (22. června 1941) Velká Británie obsadila a okupovala Kuvajt, odkud pak zaútočila na Írán, který v září téhož roku začala okupovat společně se Sovětským svazem. Jak to ale tak bývá v době velkých krizí, lidé se začnou obracet k populismu a nacionalismu, a Kuvajt nebyl výjimkou. Od začátku třicátých let začal na popularitě získávat arabský nacionalismus, což v zemi s rozmanitým obyvatelstvem znamenalo nutně problémy. A nešlo jen o interní problém: popularity nacionalistických myšlenek v Kuvajtu si všimli arabští nacionalisté i v sousedním Iráku a irácký král Ghazi I. (Ghazi bin Faisal) reagoval snahou o vytvoření dostatečně velkého vojska, které by bylo schopné obsadit a anektovat Kuvajt, k čemuž nakonec nedošlo – Britové to nedovolili.

 

Nacionalismus v Kuvajtu přesto rostl, což se projevilo na nearabském obyvatelstvu. Kuvajtští Židé na konci čtyřicátých let emigrovali do Izraele; zejména ve světle kuvajtského nesouhlasu s jeho založením a kuvajtští Peršané (kterým se v Kuvajtu říká Ajám) začali opouštět perštinu a používat arabštinu v každodenním styku. Ve stejné době se ale populace Kuvajtu začala opět měnit. Přestože se původní etnika, kuvajtští občané, arabizovala, do země po válce začalo přicházet za prací mnoho cizinců. Od konce druhé světové války totiž nastalo období velkého hospodářského růstu a modernizace země. Kuvajt znovuobjevil své liberální kořeny, v zemi panovala vysoká míra svobody slova, tisku a uměleckého projevu, opět se rozvíjelo umění – hudba, film, divadlo, literatura; a rozvíjela se také věda, Kuvajt byl vědeckým centrem arabského světa té doby. Když se Kuvajt od britského impéria osamostatnil v roce 1961, dostal ústavu a začal fungovat jako konstituční monarchie; první volby do parlamentu, jemuž je odpovědná vláda, byly v roce 1963 (ovšem ženy získaly volební právo až v roce 1999) a v téže době byl založen první ropný fond budoucnosti, do něhož si země ukládá zisky z ropy, které investuje všude možně po světě.

 

Rozmach skončil s příchodem osmdesátých let; pád způsobila kombinace ropného šoku, íránsko-irácké války (Kuvajt stál na straně Iráku) a pád kuvajtské burzy. Podpora Iráku ovšem nebyla jen slovní, Kuvajt pomáhal Iráku půjčkami, které ovšem, když válka skončila, chtěl po Iráku zaplatit, šlo o částku 65 miliard amerických dolarů. Irák chtěl po Kuvajtu odpuštění tohoto dluhu, Kuvajt odmítl a Irák ho tak pod záminkou obvinění, že Kuvajt krade iráckou ropu, obsadil, čímž vypukla známá válka v Perském zálivu (srpen 1990). Vytlačit Saddámův Irák se podařilo v únoru roku 1991, ale cena byla vysoká: ustupující irácká armáda šla taktikou spálené země a pálila kuvajtská ropná pole. Během irácké okupace bylo přes tisíc Kuvajťanů Irákem zabito, přes 600 Kuvajťanů zůstalo nezvěstných; později se v Iráku našly masové hroby necelých čtyř set ztracených Kuvajťanů. Když v roce 2003 Spojené státy zaútočily na Irák, není divu, že Kuvajt milerád vyšel vstříc a pomohl.

 

Během devadesátých let, kdy se obnovil hospodářský růst, se modernizovala a liberalizovala kuvajtská společnost, politický systém i ženská práva. Dnes se už dá říct, že jsou kuvajtské ženy rovnoprávné s muži, dokonce více žen, než mužů, vydělává peníze, Kuvajťanky jsou plně integrovány v médiích i politice, včetně nejvyšší úrovně. Cenzura existuje, ale týká se pouze dvou věcí: kritika emíra je zakázána ústavou (všichni ostatní politici se kritizovat mohou) a pornografie. Země není čistou demokracií; premiéra jmenuje emír, premiér jmenuje ministry, ovšem jednoho z ministrů musí jmenovat parlament a vláda jako celek musí mít důvěru parlamentu, který jí může kdykoliv vyjádřit nedůvěru; v takovém případě musí emír jmenovat nového premiéra. Praxe je taková, že parlament odvolává ministry celkem často. Země má silný ústavní soud a na poměry regionu vcelku nezávislé soudnictví. V zemi neexistují politické strany, kandidáti jsou členy různých poltických a občanských sdružení, která fungují v zásadě jako strany, ale kandidáti nekandidují za strany, ale za sebe. Jak jsou jednou zvolení, vytvářejí politické frakce uvnitř parlamentu. Země má sekulární, civilní právo s jedinou výjimkou, a to je rodinné právo pro muslimské občany, které řídí právo šaría. Rodinné právo nemuslimských občanů se řídí právem civilním a soudy jsou vždy civilní. Lidská práva jsou v zásadě respektována; výjimkou jsou kočovní beduíni pobývající na území Kuvajtu, kteří nemají občanství a Kuvajt se k nim staví jako k nelegálním přistěhovalcům; Kuvajt bývá rovněž kritizován za příliš slabou ochranu zaměstnanců, která ze strany firem může snadno vést k těžkým pracovním podmínkám.

 

Zajímavá je kuvajtská zahraniční politika. Během studené války stál Kuvajt, na rozdíl od Saúdské Arábie, na straně Sovětského svazu, s nímž měl blízké vztahy, ale nikdy nepřijímal jeho politický systém; partnerství bylo čistě strategické. Dnes je Kuvajt spojencem Saúdské Arábie, ale ne úplně blízkým; udržuje dobré vztahy i s Katarem, který je momentálně v Rijádu v nemilosti a je velmi nekompromisně protiizraelský, což ovšem vyplývá z jeho demokratického charakteru. Nacionalisticky zaměřené obyvatelstvo, které je z dob sovětského partnerství zvyklé odsuzovat Izrael, se těžko dá otočit směrem, kterým by to rád viděl saúdský korunní princ a de facto vládce Mohammed bin Salmán. Kuvajtský emír, šejk Sabah Ahmad al-Sabah, by tomu podle různých náznaků otevřený byl, ale přes parlament taková iniciativa neprojde. Svobodný tisk, který Kuvajt má, zároveň znamená, že nelze udělat to, co v Saúdské Arábii nebo Bahrajnu, kde přišel příkaz shora psát o Izraeli pozitivně a novináři to okamžitě udělali. Kuvajt tak, ačkoliv stojí na saúdské straně, si zachovává do značné míry neutrální stanovisko, jak už ostatně má ve své historii zvykem.

 

Kuvajt je rozhodně velmi zajímavou zemí k návštěvě; díky rozsáhlému kulturnímu bohatství je plný zajímavé hudby, galerií a dalších druhů umění, a díky tomu, že jde o hodně svobodnou společnost, se i dobře poznává; země je to pro cestování hodně bezpečná. Přesto je potřeba mít na paměti, že je to země konzervativní ve vztahu k projevům romantické náklonnosti na veřejnosti – není nejlepší nápad se na veřejnosti například líbat nebo vodit za ruce. Nevyžaduje se ani hidžáb ani jiný tradiční oděv pro ženy, ale důrazně se doporučují zahalená ramena a zahalené nohy po kotníky u mužů i u žen. Alkohol je v zemi zakázán. Vzhledem k tomu, že Kuvajt všechny země okolo stabilní také potřebují a občanská společnost je silná, můžeme počítat s tím, že se situace do budoucna příliš nezmění.

Aktualizováno: 13.11.2018 — 06:51

17 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Mně se hodně líbí ten ropný fondu budoucnosti. Z předchozích úpadků se poučili a myslí na zadní kolečka dřív, než ropa dojde. Moudrý národ.

  2. Ach Kuvajt – přiznám se, když začala válka v Perském zálivu, měla jsem asi poprvé reálný pocit nebezpečí z války. Vždyť to bylo jenom kousíček od nás, navíc se bojovalo za ropu (no, nenamlouvejme si, že všem šlo a priori o boj o demokracii!) a naše republika se v ní angažovala. Pámbu zaplať, že to dopadlo, jak to dopadlo.

    1. tak já jsem vděčná F.Forsythovi za jeho knihu Boží pěst….a bála jsem se tehdy asi jako ty,Ygo….

  3. Jo a ještě něco – vypadá to, že nacionalisticky zaměřené obyvatelstvo je něco jako univerzálně platný recept na průšvih :P

  4. Díkybohu, že se v regionu našla vedle Ománu další více méně příjemná země k životu – pro většinu jejích obyvatel. I když lidé, kteří tam jezdí za prací, to tak asi nevidí a beduíni tak nějak nepatří nikam, což v současném světě prostě nefunguje.
    Zajímalo by mě tamější umění – je něco od nich tak známé, aby se o tom v Evropě vědělo? (Že nic nevím já mě nepřekvapuje:))
    Jo ještě otázka – kdyby se dejme tomu nějaká beduínská rodina rozhodla vzdát se svého způsobu života a usadit se, mají šanci se stát plnoprávnými občany?

  5. Ti kočovní beduíni. Oni chodí prostě přes poušť mezi zeměmi po celém arabském poloostrově mimo hraniční přechody? Tipuji, že ty pouštní trasy tam asi je nemožné nějak hlídat.

      1. To si ten svět pěkně zadrátujeme. A to tam chybí ploty na hranici Číny a Kyrgyzstánu, Afghanistánu a Pakistánu nebo i Slovensko-Ukrajinská hranice. S některými sousedy to asi jinak nejde, ale vypadá to celkem děsivě.

    1. V podstatě kočovat mohou mezi Jordánskem, KSA a Kuvajtem, jinak ne. Pojí se s tím ale to, že se pohybují mimo zákon a ty státy se k nim chovají jako k neobčanům. Samozřejmě hodně z nich občanství třeba Jordánska nebo KSA má, ale zase nemají doklady, protože jak by je vzhledem ke svému způsobu života získali, že. Hodně z nich ani nezná své datum narození.

      1. Ale na West Banku nebo v Negevské poušti se také objevují. To asi jdou regulerně přes Allenby bridge?

        1. Ti, kteří jsou v Izraeli, včetně Judeje a Samaří, jsou většinou přímo izraelští občané, někdy jenom občané PA.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD