GEOPOLITIKA: Aktuality z Blízkého východu – říjen 2018

Tento článek měl vyjít až ve čtvrtek 25. října, ale kvůli akcelerovanému vývoji kolem vraždy novináře Džamála Chášukdžího vychází už dnes. Říjen byl bohatý na blízkovýchodní události. Daly by se dělit na podstatné a mediálně přitažlivé – podívejme se ale na obě skupiny. Nejpodstatnější události, pokud jde o strategický vývoj, jsou následující:

 

  • Odříznutí jemenského hlavního města Saná, toho času v držení Íránem podporovaných šíitských rebelů z organizace Ansar Alláh (tzv. Hútíů) od přístavu Hudajda
  • Dodávka satelitní navigace pro rakety Hizballáhu, která podstatně zhoršuje izraelskou pozici vůči tomuto radikálnímu šíitskému hnutí
  • Dodávka ruského protiletadlového systému S-300 Asadovu režimu v Sýrii
  • Eskalace konfliktu mezi Izraelem a Gazou po zasažení rodinného domu z Gazy vypálenou raketou v Beer Ševě
  • Neprodloužení pronájmu jordánského území u řeky Arava izraelským zěmědělcům
  • Vražda saúdského novináře Džamála Chášukdžího

 

Nejpodstatnější informací je hrozící humanitární katastrofa v Jemenu, proti které stávající, už tak beznadějná situace, nesnese srovnání. Spojená vojska Saúdské Arábie a jemenské mezinárodně uznané vlády dobyla silnici na východ od přístavu Al Hudajda (ležícího na břehu Rudého moře), který je, stejně jako hlavní město Saná, v držení šíitských, Íránem podporovaných, Hútíů. Přístav Al Hudajda je jediným místem, odkud může být jemenské hlavní město zásobováno, a dosavadní způsob vedení války v Jemenu, kdy obě strany používaly odříznutí od humanitárních pomoci jako formu nátlaku na nepřítele – tedy záměrné vyhladovění jeho civilní populace – bez větších skrupulí, znamená potenciál pro katastrofu nebývalých rozměrů. Samotné město Al Hudajda je prakticky vylidněné; v očekávání jeho pádu mnoho civilních obyvatel odešlo do vnitrozemí území drženého rebely. Organizace spojených národů varuje, že odříznutí hlavního města od přístavu může způsobit hladomor, který se může dotknout až osmi milionů lidí; počet obětí tak může jít bezprecedentně vysoko.

 

Říjen nepřinesl mnoho pozitivních zpráv ani Izraeli. První eskalace přišla už v druhé polovině září (17. 9.), kdy syrská protivzdušná obrana mířila na izraelské stíhačky F-16, ale omylem místo toho sestřelila ruský transportní letoun Iljušin Il-20, který se raketám protivzdušné obrany připletl do cesty. Třebaže se Izraeli podařilo krizi, v níž jej Rusko vinilo za sestřelení svého letounu, zažehnat, netrvalo dlouho a přišly strategické důsledky: Rusko dodalo Asadovi velmi pokročilý systém protiletadlové obrany S-300, který představuje pro izraelské stíhačky daleko větší bariéru, než dosavadní syrská výzbroj.

 

Na severní hranici Izraele nebyl klid ani z libanonské strany. V polovině října dodal Írán v Libanonu působícímu šíitskému hnutí Hizballáh satelitní naváděcí systém pro rakety, které dosud Hizballáh na Izrael mířil naslepo; jejich počty se odhadují na 130-150 tisíc. Potenciál je osadit naváděcím systémem by pro Izrael znamenal, zejména ve světle relativně nerušeného íránského přístupu do Libanonu přes Irák a Sýrii, velmi podstatný problém. Tyto rakety má Hizballáh rozmístěn ve vesnicích v jižním Libanonu tak, aby používal místní civilní populaci jako živé štíty, což způsobuje, že je není možné jen tak zničit v preventivním útoku, který by byl z mezinárodního hlediska ospravedlnitelný. Izrael je přesvědčen, že zásilka satelitní navigace pro rakety vyžaduje výrobu naváděných střel v íránské továrně umístěné přímo v Libanonu a hrozí její likvidací, což může konflikt s Hizballáhem ještě dále eskalovat. Příprava války proti Hizballáhu je nicméně v plném proudu a počítá se s ní jako velmi reálnou hrozbou.

 

Eskalace se nevyhnula ani Gaze. Zatím není potvrzené, kdo přesně vypálil raketu, která zasáhla obytný dům v Beer Ševě, hnutí Hamás odmítá odpovědnost (mohl to tedy být, pokud Hamás nelže, Íránem podporovaný Islámský džihád, na který nemá Hamás vliv a který je v Gaze vůči Hamásu v konkurenčním postavení; žádný komentář ovšem nepřišel ani ze strany Islámského džihádu), ale po odvetném útoku izraelského letectva (IAF) na objekty Hamásu a Islámského džihádu v Gaze je jasné, že situace bude dále eskalovat, zejména vezmeme-li v úvahu, že premiér Benjamin Netanjahu a ministr obrany Avigdor Liberman jsou v situaci, ve které se od voličů i od armády množí volání po rozsáhlé akci v Gaze.

 

Jordánský král Abdulláh II. vyhověl parlamentu a rozhodl se neprodloužit pronájem jordánského území Izraeli, na kterém izraelští zemědělci obdělávají území u řeky Arava (řeka tekoucí do Mrtvého moře z jihu). Tento pronájem byl součástí mírové dohody mezi Jordánskem a Izraelem z roku 1994 a revize některých jejich bodů, byť by to mělo znamenat neprodloužení platnosti takového bodu, jinak vcelku stabilní vztahy s Jordánskem moc nepodporuje.

 

Mediálně nejviditelnější ovšem byla vražda saúdského novináře deníku Washington Post Džamála Chášukdžího na půdě saúdského konzulátu v Istanbulu, kterou se, podle tureckých zdrojů, podařilo nahrát na jeho chytré hodinky Apple Watch. Vyvolala obrovské – a pro Saúdy nečekané – rozhořčení napříč celým světem; nečekané proto, že to není ani zdaleka poprvé, kdy k něčemu podobnému došlo.

 

Když pomineme, že tento způsob likvidace jakékoliv opozice uplatňoval za své vlády současný (leč nevládnoucí) král Salmán bin Abdulazíz, takže rozhodně nejde o žádnou novinku, válečné zločiny, kterých se ve vší tichosti saúdská armáda dopouští v Jemenu na statisících až milionech lidí, jsou o tolik větší, než vražda jednoho novináře, že se nelze saúdskému údivu nad rozhořčením až příliš divit. Ostatně de facto vládnoucí korunní princ Mohammed bin Salmán už mnohokrát prokázal, že je proti svým kritikům schopen a ochoten použít čehokoliv, a vzhledem k velmi pravděpodobnému pokusu o atentát na něj se nedá říct, že by šlo o úplně asymetrický boj. Jakkoliv je to pro západní veřejnost těžko pochopitelné, toto jsou reálie saúdské moci, která je feudální, která nemá absolutně nic společného s tlakem zdola, respektive od poddaných.

 

Mediální haló, které se kolem vraždy Chášukdžího rozpoutalo, rozdmýchaly zejména turecké úřady, kterým jde o boj o dominanci v rámci sunnitského světa, a oslabení Saúdské Arábie přivítají kdykoliv a v jakémkoliv množství. Je jen těžko pochopitelné, jak západní politici a novináři mají krátkou paměť, když turecké rozhořčení tak nekriticky akceptují: samo Turecko má velmi bohatou historii vraždění vlastních novinářů (vážně se podívejte na tento seznam, stojí to za to) a chování Recepa Tayyipa Erdoğana vůči nim je takové, že si se Saúdy příliš nezadá. Není to jenom whataboutismus – je v tom daleko víc.

 

Proprat Saúdskou Arábii v globálních médiích se Turecku hodilo jednak k odklonění pozornosti od svého chování k novinářům a pak zejména kvůli oslabení Saúdské Arábie, která Turecku, podporou generála Sísího, „vyfoukla“ Egypt, který se s Mohammedem Mursím a jeho Muslimským Bratrstvem pomalu ale jistě stával tureckým satelitem, s čímž je dnes pochopitelně konec. Tento saúdský zisk zařízl expanzi tureckého vlivu na jih, a situace, v níž Mohamed bin Salmán konsoliduje svou moc uvnitř, získává si pozitivní pozornost západních médií díky svým reformám a spolupracuje s Egyptem a Izraelem odsouvá Turecko na vedlejší kolej.

 

Podle saúdského prince Chálida bin Farhana (který žije pro neshody s režimem v německém exilu) vraždu zadal přímo král Salmán, který vykonáním pověřit svého syna Mohameda. Osobně to považuji za velmi pravděpodobné vzhledem ke způsobům nemocného krále (má Alzheimerovu chorobu), který nechal ještě brutálnějším způsobem zabít šíitského duchovního Nimra al-Nimra. Mohamed bin Salmán pak měl vraždu nechat vykonat. Tato teorie je hodně pravděpodobná, protože chce-li princ vládnout, nemůže riskovat, že ho jeho otec zbaví moci: ostatně je jediný, kdo to může legitimně udělat.

 

Mnoho lidí na Západě si představuje, že se země, jako je Saúdská Arábie, dá reformovat „evropsky“, civilizovaně, že násilí jednou skončí. Čtenářům tohoto seriálu musí být jasné, že takhle Saúdská Arábie nefunguje. Jakékoliv reformy společnosti – včetně očekávaného zrušení mužského poručnictví žen – se v KSA mohou uskutečnit pouze shora a v současné době není v zemi nikdo jiný, kdo by měl potenciál je provést, než je korunní princ, ať si můžeme myslet o vraždě novináře Chášukdžího nebo krvavé válce v Jemenu, kde má princ na svědomí daleko větší množství životů, cokoliv. Mír přinese Blízkému východu pouze a jenom deeskalace mezi Saúdskou Arábií, Íránem a potažmo Tureckem a v Saúdské Arábii, na rozdíl od Turecka a Íránu, není žádná občanská společnost, která by toho byla schopna dosáhnout.

 

Aby se vytvořila, musejí se pro to nejprve nachystat podmínky, a ty právě zatím korunní princ dobře připravoval. Možná to zní krutě, ale i když je kritika království zcela na místě, neměla by se přehánět. Oslabíme-li totiž pozici Mohameda bin Salmána, přijde na jeho místo naprosto jistě někdo daleko horší, kdo nejenže bude vraždit novináře a další opozici, ale kdo bude, na rozdíl od MBS, podporovat export wahhábismu/saláfismu do světa se všemi důsledky z toho plynoucími.

 

Na dnešní den svolal prezident Erdoğan tiskovou konferenci, kde chce ukázat světu všechno, co okolo vraždy má, osobně. Tento bezprecedentní krok, kdy prezident regionální velmoci spojí své vlastní jméno s takovouto akcí je v Turecku nevídaný; o to více posiluje závěry výše uvedené analýzy, že mediální hype, který Erdoğan vytvořil, má daleko hlubší pozadí, než jednoho mrtvého saúdského novináře.

 

A bohužel západní politici a novináři teď neskutečným způsobem Erdoğanovi hrají do karet imperiálnímu projektu, o němž jsem v posledních pěti dílech blízkovýchodního seriálu psal.

Aktualizováno: 23.10.2018 — 08:49

9 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Neříká se mi to snadno, ale někdo to říct musí. My, jako Západ, máme celkem ustálenou metodologii, pokud jde o reakci na autoritářské a totalitní režimy. Tato metodologie byla vypilovaná v reakci na nacistické, komunistické a fašistické hrozby, kterých jsme byli svědky během 20. století. Reaguje tak na režimy, které ovládá určitá politická strana nebo armáda, ovšem ve všech případech jde o raně industriální nebo industriální společnosti, které se dostaly do drápů centralizované, byrokratické moci.

    Do této metodologie patří sankce proti režimu nebo podpora disentu, což jsou věci, které naprosto oprávněně děláme v Rusku a opatrně (a měli bychom dělat víc) v Íránu, Turecku, Číně nebo brzy i v Brazílii.

    Navzdory prvnímu zdání je ovšem Saúdská Arábie úplně jiný případ. Saúdská Arábie je stát, který má dva hlavní pilíře, o které se opírá: rodinu Saúdů a rodinu Al aš-Šajchů, která vychází ze zakladatele saúdského saláfismu Muhammada ibn Abd al-Wahhába. Tyto dvě rodiny si navzájem dávají legitimitu, pokud jde o vládnutí: rodina Al aš-Šajchů bere legitimitu od místních konzervativních věřících, kteří uznávají její autoritu více, než autoritu rodiny Saúdů a rodina Saúdů zase zajišťuje blahobyt a rozvoj své rodiny výměnou za to, že bude pomáhat rodině Al aš-Šajchů posilovat a exportovat jejich saláfistickou teologii.

    V celé zemi není žádný jiný zdroj moci. Občanská společnost neexistuje. Pokud dojde k oslabení rodiny Saúdů, které je loajální armáda, celkem jasně se nabízí, kdo přijde na její místo. Žádná další dynastie, která by byla Saúdy v daném systému schopná nahradit, neexistuje. Formální i neformální moc rodiny Al aš-Šajchů je taková, že nebude mít problém do takového mocenského vakua vstoupit. A teď to hlavní: zatímco Saúdům jde velmi primitivně pouze o osobní moc, luxus a peníze, Al aš-Šajchům jde o export saláfismu a sjednocení muslimského světa pod jeho vlajkou. Oni respektují Saúdy jenom kvůli dávnému rozdělení vlivu, kdy Saúdové zajišťovali obranu a vládnutí, zatímco oni se starali o náboženské otázky.

    Jakákoliv reforma, která se v KSA dělá, je problematická, protože aby zůstala loajalita armády v rukou rodiny Saúdů, musí být vrchní velitel dostatečně tvrdý. Nebude-li, nahradí ho někdo jiný, kdo tvrdší bude. Bude-li mít armáda pocit, že nemá v Saúdech jako takových dostatečně silné vedení, bude loajální klerikům. Kdokoliv by tedy chtěl narušit tuto mocenskou rovnováhu, kdy jedna z vládnoucích rodin se panicky bojí o ztrátu světské moci a druhá se panicky bojí o ztrátu náboženského vlivu, stojí před tím, že rodina Saúdů se bez podpory Al aš-Šajchů neobejde, zatímco naopak to fungovat může.

    Oslabíme-li pozici Mohameda bin Salmána v rámci rodiny Saúdů, posílíme takové možné nástupce krále Salmána bin Abdulazíze, kteří se budou chovat ještě hůř. Oslabíme-li rodinu Saúdů jako takovou (například sankcemi), převezme to rodina Al aš-Šajchů, která by okamžitě zareagovala znásobeným úsilím o saláfistickou infiltraci mimo jiné na Západ; a nutno podotknout, že se Mohamedu bin Salmánovi podařilo export saláfismu pozastavit, což vzhledem k nestabilitě, kterou Saúdy exportovaný saláfismus způsobil na mnoha místech (Indonésie, Malajsie, Pákistán, ale dokonce i Albánie nebo Bosna), není málo.

    Co má smysl dělat, je odstranit saúdskou příčinu války v Jemenu. Saúdská Arábie je v Jemenu proto, že nechce dovolit Íránu kontrolu strategického průlivu Bab al-Mandab. KSA se tomu bude snažit zabránit jak jenom umí, s barbarismem sobě vlastním, který může skončit miliony mrtvých, zejména v uměle vyvolaných hladomorech. Co má tedy Západ dělat?

    V prvé řadě je potřeba, aby se Západ Jemenu začal věnovat, ba co víc, Jemen je ideální místo, kam by Západ měl provést invazi, aby zabránil rozšiřování vlivu Íránu tímto směrem, ideálně ho odtamtud vytlačil. Pokud to udělá, skončí tím pro KSA nutnost se tam angažovat, a oni se angažovat jinak, než téměř genocidně, prakticky neumějí. Bude-li to mít civilizovaně pod kontrolou Západ, jednak to pomůže i jemu (kontrola průlivu je pro nás stejně tak důležitá, jako pro KSA) a jednak to umožní KSA utlumit paranoiu, která momentálně království vede k mnoha zločinům proti lidskosti. Embargo na zbraně je v tomto případě spíš symbolické, protože KSA si zbraně může velmi snadno opatřit i jinde; Vladimir Putin už včera jasně signalizoval, že se s nějakými lidskými právy v Jemenu zdržovat nehodlá.

    Pokud jde o vraždy občanů KSA uvnitř KSA, tam bych to nechal na nich samotných s tím, že bude Západ finančně podporovat vznik občanské společnosti, aniž by se tím dotýkal moci, kterou Mohamed bin Salmán disponuje. Ani Řím nebyl postaven za jeden den, těžko se dá čekat, že v řádu pár let se podaří modernizovat společnost, která je mentálně stále ještě v sedmém století – a tohle není nadsázka.

    Tak či onak, způsob, jakým na to reagujeme, je sice velice morální, ale v konečném důsledku kontraproduktivní a přinese daleko více mrtvých a umučených, než postup uvedený výše, který se nám může trochu eklovat, protože „zlé činy mají přeci být potrestány“. Mějme to na paměti, prosím.

    1. Bude li to mít civilizovaně a pod kontrolou Západ… Dopadne to stejně blbě, jako v Afghánistánu, Libyi, či Iráku. Někteří jedinci jsou prostě nepoučitelní.

    2. Jedno staré české přísloví říká: Co tě nepálí, nehas! Je to stejné, jako když se, jako civilista, zapleteš mezi rvoucí se Cikány s upřímnou snahou jim pomoci jejich problém vyřešit. Okamžitě se na tebe všichni svorně vrhnou a budeš moci být rád, když to přežiješ. Policajti jsou chytřejší; nechají je být, podle hesla: Udržujte oheň, my hned přijedeme a když rvačka skončí, posbírají a zatknou ty, co nestihli, nebo nedokázali utéct. A mají recht, protože dělat cokoli jiného by znamenalo obvinění z dyškrymynácie, postavení mimo službu a vleklé vyšetřování s nejistým výsledkem. Za socíku to policajti zmlátili pryžovými učiteli marxleninismu na jednu hromadu, odvezli do basy za výtržnictví a bylo.

  2. Slyšeli jste, co říkal dnes ve zprávách Zaorálek? Moc toho nebylo, ale sedělo to jak zadek na nočník. V Afghánistánu se schyluje k druhému Vietnamu. Samozřejmě se okamžitě ozvali dementi, kteří netuší, jak vážné to tam je a, jak jinak, i naše generalita, která se bojí, že s koncem naší účasti na misích by přišla o prachy na fedrpuše a překližkové Pandury. V Kostarice to udělali jednoduše; armádu zrušili a udělali dobře. Položme si otázku, k čemu nám je naše armáda, když napadení nám nehrozí a i kdyby, už tu není co vydrancovat, protože vše, co tu má ještě nějakou cenu, už nám dávno nepatří.

  3. V Afghánistánu padl další český voják. Kolik jich ještě bude, než našim politikům dojde, že tam bojují ve válce, která se nedá vyhrát!?! A zase se budou blokovat diskuse, zase bude pár militantních zakomplexovaných jedinců kecat o hrdinství, nutnosti bojovat s terorismem, (proč se nebojuje tam, kde terorismus kvete, tedy v Evropě?) a pár rektálních alpinistů bude tuhle nesmyslnou misi, která navíc nemá posvěcení OSN, obhajovat. Nedávno jsem četl a podepsal petici, která nabádá vládu, aby se přestala montovat do věcí, do kterých nám nic není a věnovala se našim problémům, už ji podepsalo přes pět milionů lidí. Za peníze, které nás Afghánistán stojí, by se dalo pořídit mnoho jiných a pro nás užitečnějších věcí. (a můžete zase mektat nesmysly o tom, jak dehonestuji naše ,,hrdiny“!) :P

  4. Je to strašný region a jeho stabilita má vliv vlastně na celý svět. Dokážu pochopit, proč je třeba saúdského prince podporovat, byť koncept menšího zla je sám o sobě nebezpečný.
    Ovšem vyhladovění celého národa jako zbraň… to je strašné. Kdo se postaví za Jemen?
    Izrael to má zase o něco horší. Ale věřím, že se s tím dokážou vypořádat – tam jsou zvyklí věci dělat, ne nad nimi skučet. Jinak by byli už dávno vyhlazeni…
    Díky, Andy, za ten článek – máš neuvěřitelný přehled a já mohu dokázat, žes mi tento text poslal nejméně 12 hodin před tím, než vyšla úvaha v Guardianu :)

    1. vyhladovění celého národa jako zbraň… to je strašné.

      To je taky duvod, proc Ukrajinci dodnes neodpustili Rusum umele vyvolany hladomor kolem roku 1930.

      1. Arabský svět uznává zcela jiný způsob života a žebříček hodnot a jakékoli pokusy o jeho ,,zcivilizování“ vše ještě zhorší. S tím, co se tam děje, se nedá nic dělat, jedině se s tím smířit, protože pokusy o import evropské, nebo spíš USA ,,demokracie“ se dosáhne jen toho, že jakžtakž fungující stát se změní v obrbordel, kde se mlátí každý s každým, viz Lybie, Irák a další. My můžeme udělat jediné: Nechat je na pokoji, ať si své problémy vyřeší sami a podle svého a postarat se o to, aby se do Evropy nedal importovat islám. I když už je pár minut po dvanácté.

        1. A ještě na závěr: Jeden můj známý říká: Když se dva perou, nebo hádají, nech je být. Jak se mezi ně začneš motat, poblejou se, olížou se a ty budeš ten špatnej! Dokud se muslimové navzájem likvidují, je to jedině dobře pro nás, jak se do nich začneme montovat, okamžitě si najdou čas a prostředky na to, aby nám dali jasně najevo, že se do jejich věcí míchat nemáme. Jenže nemuslimští dobroserové jsou nepoučitelní a pak se diví, když jim doma bouchají bomby.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD