BTW: Panenky

Minulý týden jsem jela vyhodit tříděný odpad a když jsem otevřela kontejner na plast, maličko jsem zalapala po dechu: vypadalo to v něm jako pozůstatek opravdu ošklivé dopravní nehody:)) Ne, dělám si legraci, nebyly tam mrtvoly – jen vyhozené panenky.

 

 

Zadívala jsem se kontejneru a najednou mě napadlo: „Hele, vždyť tohle je Babeta!“ Ta gumová panenka s gumovými vlasy a jasně modrýma očima. Byla to jedna z mých čtyř panenek – nepamatuju si, že bych jich měla o moc víc. Ne proto, že by na mě naši škudlili, ale já jsem nějak o panenky nestála. Takže jsem měla velké mrkací mimino, gumovou Babetu, modrookou dlouhovlasou (ach) blonďatou Mariku a takovou tu maličkou plastovou panenku s hýbacími končetinami. Ta moje byla, bůhvíproč, černoušek a já jsem ji podle nějaké knížky pojmenovala Wabi. Jméno si pamatuju, legendu nikoliv – ale měl to být, v mých očích, indián:))

Tyhle vzpomínky mi potom připomněly jednu debatu na FB. Už vůbec nevím proč, ale zmínila jsem se, že jsem jako malá nebyla moc holčičí holčička. Důvod pro takové tvrzení jsem podle svého uvážení měla – panenky mě nebavily, plyšáky jsem obvykle měla dva nebo tři (ale v srdci mám pořád zapsaného bleděmodrého psa Bolka:)) a kočárek mě zajímal především jako technická záležitost – o dětech jsem v souvislosti s ním nijak nepřemýšlela a vozila v něm hlavně toho plyšového psa. Když člověk vyrůstá v těsném kontaktu s bratrem a bratrancem, tak se to (asi) projeví.

No a v té debatě se do mě poměrně ostře pustila jedna mladší žena, která se z rozčilovala, že prý co je to za módu, že kdejaká žena/ celebrita dnes prohlašuje, že nebyla holčičí holčička. To se za to jako stydíme, nebo co? To mě přimělo k zamyšlení. Ve dvou oblastech. Takže za prvé: Nečtu lifestylové časopisy a nekoukám na telku, takže mi hodně ujde – klidně to může být pravda. Samozřejmě nedokážu posoudit, jestli to ty ženy myslí doopravdy, nebo je to jen póza. Pokud by to póza byla, tak proč? To by bylo zajímavé zamyšlení!:))

No a za druhé jsem se znovu poctivě zahloubala nad svým tvrzením, že jsem nebyla holčičí holčička. Je pravda, že jsem si často hrála s klukama, v jistém věku se i dost prala, a v prvních ročnících ve škole zlobila (čti nevydržela v klidu a vyrušovala) a tak nosila poznámky. Když jsem si hrála na něco „jako“, tak jsem se mnohem častěji ztotožňovala s hrdiny než s hrdinkami. Třeba by mě nikdy nenapadlo být Nšoči, vždycky jsem byla Vinnetou! I s Hatátitlou:)) Mojí nejoblíbenější barvou byla a zůstala modrá.

Je pravda, že jsem moc nestála o panenky a pokud ano, tak jen proto, že jsem je toužila stříhat:)) Plyšáky jsem taky nesbírala – co jsem tuším v pěti letech dostala Bolka (to byl ten bleděmodrobílý pes), vystačila jsem si s ním (a mám ho doteď). Ale byla jsem blázen do koní – a to skoro doslova. Typicky dívčí posedlost, ne?

Neustále jsem četla. Skoro cokoliv, nejradši však dobrodružné romány a přírodopisné knihy. A říká se, že holky čtou víc než kluci… Dejme tomu. Také jsem kreslila. Pořád – v podstatě jsem měla pokreslená ještě i vysokoškolská skripta (ta, která jsem si musela koupit:)) a sešity. Tematicky jsem se zaměřovala hlavně na koně, baletky a kočky. V životě jsem ale nenakreslila dům, který by nepadal, můj pravý úhel vždy kulhal a rovnoběžky měly tendenci se k sobě něžně přichylovat. Navzdory tomu jsem na gymnáziu vynikala v deskriptivní geometrii. Bylo to dívčí?

Nevím. Byla jsem to prostě já, namíchaná tak, jak se přírodě a mým rodičům povedlo. Naštěstí mi do života a mých preferencí nikdo důležitý nemluvil a ty ostatní jsem mohla ignorovat. Takže jsem se rozhodla tuto záhadu neřešit. Jen si dám pozor, abych se na FB zase do něčeho nepřimíchala – dnes umějí být otázky pohlaví a sebe-identifikace výbušným tématem!:))

 

Aktualizováno: 21.10.2018 — 15:27

63 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Taky bych ty panenky v kontejneru nenechala :D
    Já jsem nejvíc milovala celuloidovou panenku, všeobecně zvanou „patnáctka“. Ne, nebylo jí patnáct, ale měřila 15cm. Pak byla ještě osmnáctka, tu jsem neměla. Teta hodně pletla a o zbývající klubíčka jsme se dělily se sestřenicí. A háčkovaly a háčkovaly. Panenky měly i plesové šaty i plavky. A dokonce mi moje zlatá maminka ušila pro panenku teplákovou soupravu. To bylo radosti!! A snad se i stydím se přiznat, že jsem si s tou panenkou hrála snad do čtrnácti let.
    Četla jsem hodně a všechno. Káju Maříka, Gabru a Málinku, Foglara, cestopisy, verneovky… dlouhý výčet by to byl.

  2. Já měla také tu panenku s gumovými vlasy a modrýma očima. Pak jsem měla ještě malé gumové miminko.
    V první třídě jsem dostala mrkací mimino.
    A z NDR mi maminka dovezla dlouhovlasou chodičku s mrkacíma očima. Upletla mi na ní svetřík a baret a vozila jsem jí v sedačce pro panenky.
    Poslední panenka byla černoušek.

    Moje babička šila pro STYL šatičky a později botičky pro panenky. Občas jí nějaké zbyly a tak jsem měla dostatek ošacení na panenky.

    Také jsem měla pokojíček pro panenky. Byla to místnost s podlahou a třemi stěnami s okýnkem. Měla jsem tam nábyteček.

    Já vůbec byla holčička holčičí. Nosila jsem šatičky a copánky. Hodně jsem četla.

    Jak já bych si hrála se svojí vnučkou s panenkami.

    Ale mám svého milovaného vnoučka a hrajeme si s traktorama a zvířátkama na farmu.

    1. Míšo,co má co čtení společnýho s holčičkovstvím? Já byl aspíš kluk a moji kamarádi byli vlastně po dobu základky i školky jenom kluci..a četli jsme všichni, jen naše literatura se asi odlišovala….to jediné by to na holčičí a klučičí mohlo ukazovat, ale u mne v knihovně byly indiánky,válečná literatura a historie (ano i Syn pluku..) a oblíbený hrdina byl i Ivan Kožedub, sovětský válečný letec….takovýho Stanislava Rudolfa jsme objevila až na té střední škole a tam jsem četla všechno,co mi přišlo pod ruku :-D

      1. Holky obvykle čtou víc než kluci, aspoň beletrii – kluci obvykle (stále zdůrazňuju:)) dávají přednost encyklopediím a literatuře faktu.
        Jinak to vypadá, že jsme četly velmi podobné knihy:)) Já jsem milovala i jakýsi příběh z Čukotky, byla to bichle, ale děsně napínavá:))
        Stanislava Rudolfa jsem neznala, když jsem zjistila, že existují dívčí romány, tak jsem už četla ty pro dospělé (sestry Bronteovy, Jane Austenovou a podobně:))

      2. No já toho Stanislava Rudolfa četla už na základce. Dále pak sestry Brönteovy.
        A další dívčí romány.

        1. sestry Bronteovy mne naprosto minuly … Stanislav RFudolf, já znala jen Metráčka a na střední ho holky dost četly,tak jsem si to jako čtivo pod lavicí užila taky… jednou jsem byla začtená docela dost, nebyl to Rudolf, ale tehdy špatně sehnatelný Hailey, četla jsem KOLA a vyhmátnul mne náš inženýr na technologii,knihu mi sebral a položil ji na svůj stůl. Po hodině jsem si pro ni šla. No slyšet – že na konci školního roku,tak bych mu ji i vyrvala z ruky, ale jen se zeptal,za jak dlouho to dočtu a jestli mu ji přes víkend půjčím. Když jsem řekla,že mu ji v pátek po hodině předám, překvapil mne tím, že mi na oplátku na víkend,půjčí Účinný lék. No v sedmým nebi jsem byla….a on asi taky…

          1. Mě dívčí romány obtěžovaly obecně. Přečetla jsem asi čtyři, z toho dva o koních a třetí byl Metráček. Bronteovy a Jane Austin jsem za dívčí romány nepovažovala, páč mě potkaly v hodinách angliny a byly mi předloženy coby seriózní literatura :)

              1. no, Gerlinda byla přece taky taková holka spíš kluk :-) ostříhaná na cenťák, pořád v rajtkách ve stáji…:-)

          2. Hluboce jsem se zamyslela a vůbec si nemohu uvědomit, že bych četla divčí románky. Stanislav Rudolf tehdy ještě nepublikoval. :) Milovala jsem mayovky, dobrodružnou literaturu edice KOD, Mauglího, knížky se psími hrdiny (Lassie jsem četla pod lavicí). Takové spíš holčičí čtení byl Kája Mařík a Gabra a Málinka, později sestry Bronteovy. Pár knížek z červené knihovny jsem taky přečetla, vzpomínám na Světlo jeho očí nebo Srdéčko v pasti (chuckle), ale žádný dojem to na mě neudělalo.

            1. Provětrala jsem si hlavu v lese se psem a přece jen se mi vybavily nějaké ty holčičí knížky, které jsem četla – Robinsonka, Hercíkové Pět holek na krku, Stýblové Dům u nemocnice a Až bude padat hvězda. Když ono už je to tááák dávno!

              1. Tedy jste dobré, co všechno si pamatujete! Já si vzpomínám skoro na všechny, ale až když jste to napsaly – třeba na tu Gerlindu:))

  3. Dobrý postřeh. Potíž je v tom, že politika identit tohle vybičovala strašně moc k takovému tomu „necítím-li se být jako supermaskulinní muž nebo superfeminní žena, pak asi nejsem muž nebo žena a musím se identifikovat jako jedno z XX pohlaví“. Což samozřejmě paradoxně možnost být sám sebou ještě více potírá… Jakoby se vytratilo takové to „nejsem typický muž / typická žena, ale to na tom, jakého jsem pohlaví, nic nemění“. Tahle sebeidentifikace v otázce pohlaví je dost strašná a nejvíc jí trpí lidé, kteří mají skutečnou, klinickou diagnózu poruchy pohlavní identity, protože kvůli inflaci pojmu „transgender“ se na ně bude každý koukat jako na další módní pomatence, přestože mají skutečný, navíc i na MRI viditelný, problém. Připomíná mi to hype kolem lepku – skuteční celiaci pláčou, když jsou pak ztotožňováni s lidmi, kteří nejedí lepek jenom proto, že si o tom přečetli v lifestylovém časopisu.

    1. To vybafnutí v diskuzi na FB mě opravdu zaujalo, protože mi přišlo, že v sobě skrývá plno otázek, na které by bylo zajímavé hledat odpovědi.
      Tak například – proč by se měly dospělé ženy stydět za to, že byly jako holčičky holčičí? Vůbec dnes, kdy je podpora ženství poměrně vysoká? Je to nějaký přetrvávající hluboko uložený stereotyp, že být holčičkou je míň, než být klukem? Já jsem třeba cítila spíš tlak na to, abych byla víc holčičí… Zajímavé.
      Potom mě napadalo, jak hloupě je definováno ono holčičí chování – to skutečně musejí být panenky a růžová? Není to spíš otázka přístupu ke světu, třeba i ta touha po péči, spolupráci a tvorbě spolu s ostatními? A je přece jedno, jestli se něha a pečovatelský pud malých holčiček vybíjí na panenkách a plyšácích, nebo na toulavých (či vymyšlených) koťatech? Já jsem si třeba v rámci těchto úvah uvědomila, že jsem byla nepochybně holčičí holčička, jen ne tím stereotypním způsobem. :)

      1. Tak když se podívám na Katku, která miluje růžovou, ale na druhou stranu je její nejoblíbenější hračka tramvaj, druhá nejoblíbenější je loď a nejradši se chodí koukat na tramvaje, vlaky a letadla – ale přitom má i svoji oblíbenou panenku (které říká miminko) a všude možně ji – spolu s tramvají – tahá, tak nevím, co by na to genderoví puristé řekli.

          1. Ygo, to už ani nemusí, moji kluci v tom mají jasno, třeba by se to ujalo. Pořezali jsme dřevo, oni se protáhli, obhlédli to a řekli: „To jsme chlapáci! A ty seš taky chlapka!“ :D

        1. a třeba taková Monika Načeva…ta o sobě zpívá “ nejsem temný, jsem jemný v hezkým svetru“ ( Udržuj svou ledničku plnou ) a je to holka jako lusk :-D

  4. Já jsem si s panenkami hrála a milovala jsme je i jako dospělá, jsou pro mě symbolem dětství? Bezstarostnosti? Panenky byly vždycky hezké, zatímco já jsme byla vytáhlé zubaté děcko s nakrátko okudlanými vlasy a brejlema s tlustými skly. Panenky se mi nesmály :)
    Asi jsem čuně, ale já bych je z toho kontejneru vytáhla, ostříkala hadicí a narvala do pračky :)

    1. Panenky se mi nesmály… (h) Z takového důvodu jsem měla Bolka a vymyšlená zvířata :)
      Ty s Dalmi jste mě naučily dívat se na panenky trochu jinak, ale stejně se přiznám, že k nim mám odstup

    2. a darovala Charitě. udělala bych to samé :-) nejsi čuně, panenkám se takové věci nedělají, házet je do kontejneru :-/

    3. Takhle na nás koukli z kontejnéru plyšáci. Klukům jen zasvítily oči, jaký je to poklad. Když jsem to viděla, přemohla jsem se, vytahala plyšáky do igeliťáků a prohlásila, že jestli je pračka očistí (a že bylo od čeho), tak si je necháme. Nikdy nebylo praní tak napínavé :) . Bezkorálkoví skončili jako psí hračky, korálkoví bydlí ve dvou košících. Až přijde čas, počkají na vnoučata, anebo půjdou do školky naproti, anebo do klokánkového kontejnéru. Podruhé už v popelnici neskončí.

  5. Taky jsem nebyxla holčičí holčička, byť se o to maminka snažila, ale ani modoroká blonďatá chodička s černoškou nemohly konkurovat pásáku na devítivoltovou baterku a dřevěným kostkám, ze kterých byly hradby a merkuru a plastelíně..a mrkací mimino už vůbec ne, panenky spořádaně sedívaly na gauči a jen se dívaly, jak si hraju na indiány a vojáky…moje jediná dívčí role v našich vojenských hrách,byla Marusja ze 4 z tanku a psa. U indiánů jsem byla Orlí dráp. :)
    Ten, kdo hodil panenky do popelnice, vyhodil svoje mládí a možná i dětství…kdyby tyhle panenky nabídl na Aukru nebo si zjistil, co za ně teď může dostat,neskončily by tam, kde jsi je našla…
    PS: Vinnetou měl koně jménem Il-čí, Hatátitlu měl Old Shatterhand.

    1. Sharko, máš s tím koněm pravdu – jsem ostuda:)) když já ale to jméno Hatátitlá prostě odmala miluju (Ale zase jsem měla radši Vinnetoua, on si člověk nevybere:))
      Já jsem prostě chtěla říct, že jsem byla dívka a vlastně měla dívčí sklony, jen to nebyly ty nejvíc holčičí, můj zájem a vášně šly holt víc k těm zvířatům než k lidem :)

    2. Jsem jaký jsem. A komu se to nelíbí, ať mi… políbí. Když jsem se v dětském věku občas chtěl po někom opičit, rodiče mi vždycky říkali: Když se ti ostatní půjdou utopit, půjdeš taky? A nezapomenu na závěr filmu Bílá paní. Správce Pupenec, stojící skoro po krk ve vodě, říká: Ale vždyť tady žádný most není! A jeho žena na to: Ty s tou svou pravdou drž hubu a plav!

  6. Jak to tu tak čtu, víte co.
    Já jsem ráda, že jsem žena.
    Fakt jo.
    Byla to a ještě někdy je pořádná dřina.
    Ale je to taky krásný.

  7. Tuhle jsme sledovali nějaký pořad v televizi s manželem. Bylo to emancipaci a manžel jen tak prohodil. “ No když chcete být kosmonautky, jeřábnice a hornice „.
    A já mu řekla, že já takové touhy jsem nikdy v sobě neměla a nemám.
    I když mám svoji práci ráda, byla jsem s dětmi doma 7 let a nevadilo mi to.

    A vůbec by mě nevadilo být babičkou v domácnosti a starat se o vnoučátka.

    1. Míšo, já si taky užívám, že jsem žena…. třebaže ne podle té obvyklé šablony :) A tak je to správné, ne?

  8. taky jsem byla klučičí – akorát že mi to zůstalo :D :D :D

    Kačenka ze mě při nákupech šílí, když neomylně vždycky sáhnu po pánským triku – jenže když ty vypasovaný růžový, zelinkavý anebo fialkový faaaaakt nemůžu, brrrrrr :@

    1. No, Bedo, pokud se někdy oblečeš do plesových šatů, tak se určitě nech vyfotit a tu fotku sdílej – my všechny budeme nadšeně tleskat a upřímně žasnout! :D

      1. Dede, to opravdu nehrozí :D :D …. ovšem žasnout byste možná žasly – ale trochu jinak než si to asi představuješ a na potlesk by to taky nebylo (rofl) (rofl) (rofl)

  9. Já jsem byla průměrné dítě. Vzhledově holka, akční jako kluk, ale zároveň jsem milovala a hrála si se svou kaučukovou Lenkou. Z lásky jsem jí prokousla kaučukovou ofinu a jelikož moje trpělivá a šikovná maminka pro ni ušila plný kuférek oblečení, vymýšlela jsem různé příhody, podle kterých jsem ji oblekala. Zvláště vzpomínám na nebesky modré plesové šaty, protkané stříbrnou nití a lidový kroj. V tom je Lenka uložená na půdě. Jo, ještě ji mám schovanou.
    Je to asi čtrnáct dní, co jsem odvezla do Armády spásy dva kočárky, postýlku, dvě sedačky do ruky a šest panenek s příslušenstvím. Holky už jenom pohodily hlavou, že to můžu odvést aby si s tím mohly hrát jiné děti a jenom zamávaly. Byla jsem se v jejich prodejně podívat a jeden kočárek, postýlka, sedačky a dvě panenky už jsou pryč. Potěšilo mě to.
    Ta klučičí polovina mého já byla asi dost protivná. Do všech venkovních her jsem se hrnula, ale chtěla jsem velet a velela! Taky jsem byla furt samá náplast a nejsem si jistá, že mě dětičky z celého srdce milovaly. Zaplaťpánbu, život mě naučil moderaci a dopředu se už moc netlačím. Je to méně pitomé a navíc pohodlnější :-) .

  10. Hele – mně ještě v patnácti, kdy ostatní holky hrdě vystavovaly svou bujnou hruď, oslovovali chlapečku – ostříhaná na krátko a v tmavě modré šusťákovce a orvaných riflích to ani jinak nešlo (rofl)

    Já byla tak napůl – dokázala jsem si hrát se vším a na všechno. Nejoblíbenější bylo zednické závaží (taková špičatá tyčka na provázku) – tahala jsem ho za sebou a říkala mu mandelinka. Nebo jsem jezdila na kole jako šílenec a předjela i starší kluky. Ale taky jsem dlabala domečky v pískovci (oblíbená hra tehdejších děcek). A pak jsem přišla na kloub čtení a to mne pohltilo na dalších čtyřicet osm roků.

    S panenkami jsem si hrála nejvíc v prepubertálním věku (chuckle) – ta černovlasá byla zlá sestra, ta zlatovlasá hodná Maruška a spřádala jsem podivuhodné příběhy, nápadně podobné těm, které jsem zrovna přečetla. Nejmilejší panenka byl medvěd Míša a opice Lidka. Hmm – takže ano, asi jsem byla holčičí, ale šatičky na panenky mi musela šít naše Danuška …

    1. Ygo! (rofl) Nejoblíbenější bylo zednické závaží (taková špičatá tyčka na provázku) – tahala jsem ho za sebou a říkala mu mandelinka. (rofl) prosím, piš ty zatracené paměti, nebo tě… no… nebo to bude děsná škoda:))
      Já jsem taky milovala svoji zlatovlasou panenku; nejvíc ve chvíli, kdy jsem konečně našla odvahu ji ostříhat _ strašně ráda jsem stříhala (i sebe:))

  11. Tak teď přemýšlím, jestli jsem byla holčičí nebo klučičí a fakt nevím. Asi nic moc vyhraněného, taková ta typická klukanda, jak se za mého dětství říkalo, jsem teda nebyla. Dokonce jsem s babičkou i šila na panenky, ale spíš kvůli tomu šití než kvůli těm panenkám. No a když už jsem rozum brala, podařili mne moji rodičové panenkou živou a měla jsem co dělat…….

    1. Živá panenka – to je nápor. Buď tě to naučí děti milovat nebo to do jisté míry funguje jako antikoncepce… :)
      Šití s babičkou muselo být fajn – měla jsem takovou babičku i prababičku, ale když jsem byla levá, tak mě holt nakonec nechali být – s knížkou:)) Ale povídaly jsme si, to jo.

      1. Náhodou byla ségra opravdu panenka – jednou jsme jely ze Spořilova na Vinohrady tramvají, bylo to na jaře, měla na sobě bílý svetříček, bordovou skládanou krátkou sukýnku a pod ní kalhotky s kraječkama na zadním díle. To byla tehdy dětská móda – několik řad kraječky. No a ona chodila po tramvaji a ukazovala všem, jaké má kraječky na zadečku. Celá tramvaj se mlátila smíchy

        1. Pamatuju si to. Štvala jsem rodinu tím, že jsem si je oblíkala kraječkama dopředu- já jsem je potřebovala vidět, co na ně měl čumět někdo cizí :)

          1. No počkejte, ty kanýrkový kalhotky byly už za našeho dětství? To jsem zase o cosi byla ochuzená, mně je naši nekoupili!! (rofl) Pěkně nefér, asi to na dědinu ještě nedorazilo ;) … anebo je mamka neuměla ušít (my měly šité i kapesníčky).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD