GEOPOLITIKA: Impérium bez kontinuity, díl V. (Blízkovýchodní Hra o trůny 21)

V posledních čtyřech dílech jsme si v kostce shrnuli historii Turecka a všechny důležité aspekty, které formovaly dnešní tureckou politiku a psyché dnešního tureckého voliče. Na tomto základě se podívejme na to, co Turecko do budoucna čeká, jaké jsou další možnosti jeho rozvoje a o co se nejspíš bude snažit jeho prezident, Recep Tayyip Erdoğan.

 

Základní otázka, před kterou momentálně Turecko stojí, je, jestli se Erdoğanovi podaří pokračovat ve vládnutí tím způsobem, jak vládne. Podle dostupných informací nebyly volby, ani nedávné referendum, zfalšované, Erdoğan má skutečně podporu takové části voličů, která mu umožňuje vládnout tím způsobem, kterým vládne. Jak jsme si již řekli, prototyp Erdoğanova voliče není ani islámský fanatik, jak si mnoho lidí v Evropě mylně myslí, ani nacionalista – nacionalisté (zejména voliči CHP, Republikánské lidové strany) se naopak drží tradice vycházející z principů Mustafy Kemala Atatürka a potažmo principů francouzského republikánství, tedy vize Turecka sekulárního, kde jediná identita, kterou člověk bude mít, bude daná jeho občanstvím, přičemž nejen náboženství, ale i etnicita, budou irelevantní.

Prototypem Erdoğanova voliče je podobný typ člověka, jaký v České republice volí hnutí ANO. Tedy člověk, který chce hlavně „klid na práci“, který se nechce starat o „velké věci“, které radši přenechá „manažerům“. Je to člověk, který má často naivní představu o „starých dobrých časech“, kdy byl „pořádek“ – uvědomme si, že celé období od zavedení plnohodnotné demokracie (1946) až do nástupu Erdoğanovy AKP k moci (2002) se dalo charakterizovat slovy jako chaos, převraty, vysoká inflace, velké společenské nerovnosti, zanedbávání venkova a podobně. Pro tyhle lidi jsou „staré dobré časy“ časy osmanské, kdy „každý někam patřil“, a hlavně byl ten „klid na práci“. Co na tom, že si ty časy těžce idealizují, stát po mnoha stránkách silně zaostával, byl zadlužený a posledních bezmála sto let se o něm mluvilo jako o „nemocném muži Evropy“. Idealistická vize staré Osmanské říše, kterou Erdoğan ve své propagandě maluje, v souvislosti se „stabilitou“ a touze po „pořádku“ je přitažlivá.

 

Není to ovšem zdaleka jen tohle. Stejně jako ve Francii, i v Turecku není republikánství princip, kterým by se všichni rádi řídili, a Erdoğan toho byl schopen velmi dobře využít. Politika identit, jak by se moderně řeklo, bylo něco, co ho právě vytáhlo k moci. Až příliš mnoho lidí v Turecku mělo problém považovat svůj pas za hlavní zdroj své identity (věřící muslimové, Kurdové, konec konců i ta trocha křesťanů, která tam zbyla). Jediná podstatná menšina, která byla státu odjakživa loajální i za vlády republikánů, byli Čerkesové, protože měli v kolektivní paměti genocidu, kterou na nich spáchalo Rusko a míra jejich vděku Osmanské říši, která se přenesla na Turecko, je držela vždy neochvějně na straně turecké vlády, ať už vládl kdokoliv. Ten Erdoğan, který dnes Kurdy hromadně zabíjí a ničí jejich města uvnitř tureckých hranic, se díky nim dostal k moci; republikáni kurdskou identitu silně potlačovali, protože v ní viděli snahu o redefinici turectví z ústavního na etnické, nemluvě o tom, že Kurdové měli u republikánů více „vroubků“: loajalitou vůči Osmanské říši počínaje a – později – masivní podporou komunistických myšlenek a Sovětského svazu konče.

 

Erdoğan ovšem není osmanský revanšista. Podobně jako Vladimir Putin, který v Rusku vládne skrze zvláštní syntézu carských, pravoslavných a bolševických tradic, Recep Tayyip Erdoğan vyzobává třešničky naprosto stejným způsobem; co se hodí z republikánských principů, si od nich bere, co se hodí z Osmanské říše, si bere odtamtud. Pokud existuje něco, co je z turecké historie asi jeho nejčistší zdroj inspirace, je to hnutí Mladých Turků, jaké bylo v roce 1908. Tedy nacionalistické hnutí, které ztotožňovalo dominantní, turecké etnikum s multietnickým impériem a dávalo etnickým Turkům „státotvornou“ roli pod vedením osvícené elity. Tohle asi nejvíc napoví, pokud se budeme ptát na to, kterým směrem bude Erdoğan chtít do budoucna posilovat svoje pravomoci a charakter tureckého státu.

 

Pokud jde o opozici, která mu v tom může vadit, je zatím natolik nejednotná, že není schopná se Erdoğanovi postavit; koncentruje se zejména kolem dvou pólů – republikánské, Atatürkovy strany CHP a levicově liberální strany HDP, jejíž vize Turecka je „moderně evropská“; dalo by se říci „německá“. Tedy sekularismus ano, ale spíše „bavorský“ než „francouzský“, respekt k menšinám všeho druhu, liberálně-demokratická vláda, která se řídí zhruba principem „co není zakázáno je povoleno a není moc věcí, které by byly zakázané z jiného důvodu, než toho, že to někomu škodí“. O tuto stranu se dnes opírají zejména Kurdové, kteří se ideologicky přeorientovali v posledních deseti až dvaceti letech od kovaného marxismu-leninismu k moderním sociálně-demokratickým myšlenkám. HDP se dá ideologicky v rámci našich poměrů přirovnat k (dnes už bývalému) Sobotkovu křídlu ČSSD. S HDP, pokud jde o respekt k liberální demokracii, volně spolupracuje pravicově liberální strana „İYİ parti“ („Dobrá strana“), jejíž elektorát tvoří zpravidla tržně orientovaní městští liberálové.

 

CHP se tradičně těší velké podpory mezi příslušníky armády, byť čistky, které po neúspěšném puči Erdoğan provedl, to mohly změnit, a její voličská základna jsou zejména lidé z pobřeží, kteří měli za republiky vždy celkem privilegovanou pozici. Voliči CHP nemají ekvivalent v Česku, ovšem mají velmi jasný ekvivalent právě v zemi, kde se Mustafa Kemal Atatürk nejvíce inspiroval – ve Francii. Jsou totiž nejvíce podobní voličům gaullistické strany UMP; což není náhoda: sám Charles de Gaulle byl Atatürkovi velice podobný, ať už ideologií, nebo stylem vládnutí.

 

Všechny tři strany, jakož i jejich voliči, Erdoğana z dobrých důvodů nesnášejí, ale za situace, kdy se Erdoğan opírá o 290 poslanců, CHP o 144 poslanců, HDP o 67 poslanců a İYİ o 40 poslanců (zbytek tvoří ostatní strany, které reprezentují čtyři opoziční poslanci a 51 poslanců ze stran, které nemají na Erdoğana úplně vyhraněný názor), změna jen tak není možná, což se samozřejmě ukazuje i při prezidentských volbách, kde stačí, aby proti Erdoğanovi kandidoval republikán a liberál a Erdoğan to pokaždé vyhraje a nemusí ani falšovat výsledky.

 

Erdoğan tedy bude pokračovat v tom, co dělal dosud: bude se opírat o venkov, který i navzdory masivnímu pádu kurzu turecké liry během posledních dvou let pořád ještě prosperuje lépe, než před nástupem AKP (2002) s tím, že bude využívat roztříštěnosti opozice, kterou proti sobě má. Dá se celkem jistě říct, že dokud bude udržovat životní úroveň na venkově lepší, než v jakém stavu byla před jeho nástupem, projde mu všechno. Neočekávám, že by chtěl zemi „islamizovat“; Erdoğan není o nic větší muslim, než je Putin pravoslavný křesťan, náboženství se mu hodí do krámu proto, že patří k venkovu, o nějž se opírá. Stejně jako v Putinově případě je jeho hlavní motivací snaha o obnovu impéria a vize sebe sama jako vizionářského vůdce, jako hráče regionální, potažmo světové Hry o trůny, který je respektován přáteli i nepřáteli.

 

Erdoğanovy imperiální ambice potřebovaly nejprve najít společný základ, protože i jemu samotnému muselo být jasné, že obnovovat říši v osmanských hranicích nemá smysl: v Evropě je, kromě Bosny a Albánie, příliš silný Západ, o Krym se nemá cenu s Ruskem přetahovat, Kavkaz je až příliš pevně pod vlivem Západu (Gruzie) a Ruska (Arménie), přičemž v arménském případě se do věci plete druhý arménský „spojenec“ (čtěte: garant bezpečnosti), tedy Írán. Podobně jako Putin, který se opírá o koncept „ruského světa“ («русский мир»), který je definovaný podle toho, jak se mu to zrovna hodí („velkorusky“, popřípadě „slovansky“, s tím, že s některými Slovany od začátku nepočítá – například s Poláky, Ukrajinci nebo Chorvaty), Erdoğan buduje impérium na „společném turkickém dědictví“ vycházejícího z dávného „Turkestánu“, jehož zájmy Erdoğan pojmenovává.

 

„Turkický svět“ přitom vytváří v podstatě od základu: navzdory jazykové příbuznosti nebyla, s výjimkou Ázerbájdžánu a v malé míře Turkmenistánu prakticky žádná vazba těchto národů na Turecko jako stát. Turecko se o expanzi svého vlivu tímto směrem snažilo už od pádu Sovětského svazu, ale až Erdoğan tento proces výrazně akceleroval. Snaží se jak o ekonomickou expanzi (investice), tak o expanzi kulturní (prosazování turecké latinky jako písma, kterým se tamní jazyky píšou, zpravidla na úkor cyrilice), s tím, že jeho hlavní rivalové jsou Rusko, Írán a Čína.

 

Erdoğanovo chování na mezinárodní scéně ho částečně sice staví na stranu těchto mocností, ale je mezi nimi několik podstatných svárů, kvůli kterým zatím ještě nemůžeme očekávat, že by se Turecko zařadilo k íránské „ose“, k níž se už volně přidala Čína a Pákistán. Těmi jablky sváru jsou Sýrie, Hedvábná stezka, Ázerbájdžán a Východní Turkestán, alias čínská provincie Sin-ťijang (anglicky Xinjiang).

 

Dílčím úspěchem Erdoğanovy expanze tímto směrem je nedávné kulturní obrácení Kazachstánu: Kazachstán změnil písmo, které používá, z cyrilice na tureckou latinku, ostatně jako před ním Uzbekistán, Ázerbájdžán a Turkmenistán, což se nesetkalo s nejlepší reakcí Moskvy. Pokud jde o Sýrii, ta zásadním způsobem rozděluje Turecko s Íránem (Írán podporuje Asada, Turecko rebely z FSA, jakož i různé džihádistické skupiny, které proti Asadovi bojují) a kde má Turecko s Ruskem po sestřelení ruské stíhačky a turecké „omluvě“ jakési křehké příměří. Ázerbájdžán sice vypadá, že je pevně navázaný na Turecko – obě země si jsou velmi blízko, pokud jde o jazyk a Turecko se snaží co nejvíce akcentovat i další kulturní spřízněnosti, ale Ázerbájdžán má podobně silné vazby na Rusko i Írán, čehož si je tamní prezident İlham Əliyev (Ilham Alijev) plně vědom a zatím se mu daří balancovat mezi všemi třemi mocnostmi tak, aby se podporou Ázerbájdžánu snažily zemi přetáhnout na svou stranu, z čehož samozřejmě ázerbájdžánský prezident masivně těží. Pokud jde o střední Asii, Erdoğanovi se podařilo na svou stranu dostat po téměř třiceti letech snažení Uzbekistán v roce 2017, ale Kyrgyzstán stále ještě zůstává, pokud jde o zahraničně-politické vazalství, pevně v ruských rukou.

 

Hlavní problém ovšem pro Erdoğana představují čínské ambice. Čína má velmi jasnou představu o svém megaprojektu zvaném „Nová Hedvábná stezka“, který je, spolu se snahou o expanzi do Afriky, největším čínským zahraničním projektem, a Čína postupuje v tomto ohledu s až nevídaným úsilím. Čína si představuje, že vytvoří tuto dopravní spojnici do Evropy, jak silniční tak železniční, na území zemí, přes které povede, pod svým vlastním vedením, jako naprosto unilaterální projekt. Když narazí na překážky (například v Tádžikistánu), vyřeší je tím, že uplácí místní politiky tak dlouho, dokud se nepodvolí, a vzhledem k objemu peněz, které má Čína k dispozici, je úspěšné dokončení Nové Hedvábné stezky naprosto reálné. Dělá to ostatně i v Evropě – už si de facto koupila Srbsko a Černá Hora je už rovněž nalomená skrze velkou půjčku na stavbu dálnice. Tahle snaha Erdoğanovým představám o tureckém impériu samozřejmě vadí, ale jiným způsobem, než přeplácením Číny a posilováním kulturních vazeb, reagovat příliš nemůže.

 

Toho si je Čína vědoma, a to je také důvod jejího brutálního postupu proti Ujgurům v provincii Sin-ťijang, jejichž osud je podle mého názoru v tuto dobu už zpečetěn. V provincii nasadila Čína komplexní elektronické sledovací systémy, stěhuje tam velké množství etnických (Han) Číňanů a zejména deportuje lidi do koncentračních táborů, které v provincii postavila a jejichž existenci před několika týdny oficiálně přiznala. V těchto koncentračních táborech je uvězněno více než milion Ujgurů; Čína tam zavírá lidi za sebemenší „provinění“, mezi něž patří prakticky jakékoliv lpění na vlastní kultuře nebo islámu; čínská propaganda, která tvrdí, že tak brání muslimskému extremismu je naprosto lichá, až donedávna neměl islám pro Ujgury o moc větší hodnotu, než jen kulturní tradici, o extremismu nemohla být řeč. Za celou moderní čínskou historii došlo v autonomní oblasti Sin-ťijang pouze k šesti teroristickým útokům, z nichž první tři (1992, 1997 a 2010) spáchali ujgurští pan-turkičtí separatisté, jimž o náboženství nešlo; další tři (dva v roce 2011 a jeden v roce 2014) spáchala na Al-Káidu napojená Islámská strana Turkestánu. Vzhledem k tomu, že nástup této strany přišel až poté, co se Čína rozhodla perzekuovat místní obyvatelstvo pod záminkou „boje proti islámskému terorismu“, šlo spíše o přání, které bylo otcem myšlenky, které se teď Číně náramně hodí jako pretext k oslabení turecké pozice, která spočívá v podpoře Ujgurů. Čína se naprosto evidentně snaží udělat s Ujgury totéž, co udělali Osmané s křesťanskými Armény a Asyřany, a co udělali Rusové s muslimskými Čerkesy, a protože není na světě moci, která by jim v tom zabránila, nedělám si iluze, že se tak nestane. A vzhledem k tomu, že Erdoğanova moc stále ještě nedosáhla na čínské hranice, nebudou mít ani kudy utéct.

 

Erdoğanova expanze ovšem nespočívá pouze ve snaze budovat impérium, ale také získávat do svého vazalství strategická území i mimo turkický prostor. Nejvýraznější je turecká opozice proti izraelsko-egyptsko-saúdskému bloku, která má podobu podpory menším rivalům této aliance. Erdoğan si je vědom toho, že přestože Katar, který je pod saúdskou blokádou, je momentálně obrácen k Teheránu, necítí se v této pozici zrovna jistě a snaží se Íránu, pokud jde o naklonění si Kataru, konkurovat. Podobným způsobem se „zhostil“ palestinskoarabských organizací, které pustily k vodě arabské země na čele s Egyptem a Saúdskou Arábií.

 

V Evropě pro svoje účely využívá turecké komunity, které si nevytvořily dostatečnou vazbu na domácí země (týká se to zejména Německa a Rakouska). Obě země se tomu snaží bránit – například zákazem agitace do tureckých parlamentních či prezidentských voleb na jejich území – ale ne vždy úspěšně. Erdoğan ovšem k těmto menšinám přistupuje naprosto utilitárně; jednak ví, že němečtí a rakouští Turci jsou nejčastěji z anatolského venkova (ti městští nikdy neměli potřebu odcházet), takže jsou přirozeně jeho voliči, a jednak potřebuje páku na Německo, potažmo na EU, kterou mu tito lidé dávají.

 

Byla by velká chyba podceňovat turecké a Erdoğanovy ambice; ať už proto, že doma nemá sjednocenou opozici, nebo proto, je jeho vize hodně dalekosáhlá, ale Erdoğan je především pragmatik a snaží se expandovat zejména směry, kde se dá dosáhnout velkých výsledků za malou cenu. Spolu s Ruskem tvoří dnešní Turecko nejvýznamnější geopolitickou hrozbu pro EU, a páté kolony obou zemí v podobě jejich občanů uvnitř EU jsou jen tou menší částí dané hrozby. To, čeho se musíme obávat a proti čemu musíme stát, je situace, ve které si Rusko, Turecko a popřípadě Čína rozparcelují celé naše (evropské) východní a jihovýchodní sousedství, protože k tomu mají velmi dobře nakročeno.

 

Aktualizováno: 17.10.2018 — 13:48

11 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Niezeby som Andrejove clanky necital rad, to nie, ale v tychto dnoch som s napatim cakal nieco na temu reformneho saudskoarabskeho sejka a jeho srdecny vztah k novinarom ;);)

  2. Díky za skvělé články, budu se těšit na pokračování.
    Znovu vidím jak to naše malé Česko je bezmocné vůči velkým hráčům kolem dokola. Já vím, vzhůru již hlavu národe, to jo, nicméně tužby a cíle velkých vůdců východu či západu nás prostě děsí, už jsme toho zažili také dost.Pro mně je Erdogan nevyzpytatelný. Hitler chtěl také „jen“ satisfakci Německa po I.sv. válce. Aspoň si to všichni mysleli.
    Tak alespoň malá připomínka
    „5. srpna 2018 jsme mohli oslavit 302. výročí bitvy u Petrovaradína

    1. On je poměrně snadno předvídatelný v tom, že uvidí-li někde skulinku, kam se dá snadno a levně vlézt, udělá to. A dokud takových příležitostí bude dost, nebude si na větší výzvy troufat. Tak kupříkladu dnes je na státní návštěvě Moldávie, kterou se snaží si zaháčkovat kvůli tam žijícím Gagauzům (etničtí Turci, co jsou pravoslavní křesťané), a používá pro to stejnou taktiku, jako Čína: zatímco EU, když pomáhá, klade podmínky, on se o vnitřní záležitosti země vůbec nestará, dokud je mu loajální. Moldávii zatím ještě v kapse nemá, ale snaží se – a o totéž se snaží v Bosně. Dokud nevyzobe tyhle rozinky, na větší ryby si podle mě netroufne.

  3. Vždycky ten kdo chce dosáhnout moci se snaží ovlivnit většinové obyvatelstvo. To by se mělo vyučovat ve školách, aby se tomu dalo předejít.

  4. ANO nevolím, volit nebudu a proto se mi potvrzuje to,proč nemám ráda ani Erdogana….
    Klid na práci.. mi připomnělo: Arbeit macht frei….a to se mi tedy vůbec nelíbí!!!!!

  5. Díky za celou sérii a tenhle článek zvlášť – díky tomu mám šanci přece jen chápat, o čem zprávy kolem Turecka skutečně jsou. I za ta trefná přirovnání – pomáhají, když se člověk snaží orientovat v něčem, čemu nerozumí. A že bychom se v těchto zprávách orientovat měli – je to potřeba.
    Jinak mě nikdy nenapadlo, jak hrozivým se může stát takové jednoduché prohlášení – klid na práci… :P
    Jo a nenapadlo by mě Erdogana podceňovat, to ani náhodou.

      1. Ne, budou další. Máme ještě Jemen, další státy Perského zálivu, Střední Asii, Maghreb, atd., co k tomu v zásadě patří.

        1. Prima.
          Svůj článek by si „zasloužila“ i Čína. Tu docela vnímám jako velkou hrozbu. (Ale to bych chtěla už příliš.)
          Tento cyklus by si zasloužil i knižní vydání. Určitě bych si knížku koupila.

          1. Čína je velká hrozba a hodně podceňovaná. Obzvlášť poté, co se Si Ťin-pching rozhodl v podstatě anulovat Teng Siao-pchingovy reformy a „očistit“ stranu. Z toho bude ještě hodně mrzení, ať už jde o bezohlednost při prosazování třeba té hedvábné stezky, nebo pokud jde třeba o Hong Kong a Taiwan.

            1. Ano, tady jsou obavy velké. Zatím co Turecko musí být opatrnější z hlediska kapitálových možností. Čína v tomto ohledu nemá obavy žádné a bez skrupulí bude investovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD