GEOPOLITIKA: Impérium bez kontinuity, díl IV. (Blízkovýchodní Hra o trůny 20)

Abychom dokázali dobře pochopit, oč jde tureckému prezidentu Recepu Tayyipu Erdoğanovi a proč, jak zní mediální zkratka, „islamizuje zemi“, je nutné znát tureckou minulost. V minulých dílech jsme se věnovali helénské i osmanské minulosti země, jakož i turbulentním událostem, během nichž došlo k pádu Osmanské říše a zrodu moderního Turecka.

 

Když Tomáš Garrigue Masaryk prohlásil svou slavnou větu: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“, platilo to o nově založeném Turecku ještě daleko více než o Československu. Mustafa Kemal Atatürk, který se stal jeho prvním prezidentem 29. října 1923, byl velmi schopný reformátor a přesvědčením demokrat, který si byl smyslu věty, kterou vyřkl náš první prezident, vědom. Nejenže moderní, sekulární, občanské, republikánské Turecko nešlo vytvořit bez demokratů; ono nešlo především vytvořit bez občanů.

Osmanská říše začala s konceptem občanství experimentovat až v roce 1908 díky hnutí Mladých Turků, ale ani tehdy se obsah pojmu občanství nijak nerozšířil mezi široké vrstvy, zejména na venkově. Stejně tak byla většině nových tureckých občanů cizí myšlenka vztahu mezi občanem a republikou. Atatürk během své vlády (1923 – 1938) dokázal společnost úspěšně reformovat, ale navzdory jeho snaze podporovat pluralistickou demokracii se to podařilo až po jeho smrti.

 

Nový stát se totiž potřeboval vyrovnat s několika podstatnými otázkami:

 

  • Kdo je to Turek?
  • Co to znamená, že je někdo Turek ve vztahu ke státu?
  • Jak modernizovat zemi pro potřeby 20. století?
  • Jaká bude zahraniční politika?

 

První otázka, tedy koho lze považovat za Turka, předznamenala klíčové vnitřní starosti nově založené republiky. Osmanská říše, jak jsme si vysvětlili už v předchozích dílech, byla multikonfesní a multietnická. O to první se postarala řecko-turecká válka a následná „výměna obyvatelstva“, čímž z Turecka vznikl prakticky čistě muslimský stát, ale etnicita zůstala. Atatürk obdivoval v tomto ohledu Francii a její uspořádání, kdy každý, kdo je občanem Republiky, je Francouz bez jakéhokoliv dalšího dodatku. Stejně tak mu imponovala francouzská laïcité, tedy pověstný francouzský sekularismus. Francouzská ústava také byla jedním z hlavních zdrojů inspirace pro moderní Turecko. Ne každý tuhle jeho vizi ovšem sdílel.

 

Stejně jako ve Francii na konci 19. století, i v Turecku ve dvacátých letech dvacátého století, žily v zemi početné národnostní menšiny, které se nehodlaly jen tak smířit s tím, že mají být od teď Turky bez přívlastků; prominentní roli v této otázce představovali Kurdové. Kurdové jsou indoevropský, konkrétně indoíránský národ, s jazykem příbuzným evropským, nikoliv turkickým jazykům.

 

V únoru roku 1925 vypuklo v kurdských oblastech povstání pod vedením šejka Saída. Vzhledem k tomu, že povstání se opíralo o důstojníky z Hamidiye, kavalérie založené na konci 19. století po vzoru kozáků, bylo patřičně ideologicky zatížené – tedy požadovalo návrat chalífátu a obnovení práva šaría. Tyto vojenské jednotky založil despotický sultán Abdul Hamíd II., který potřeboval udržet v době ruského tlaku pohraniční oblasti. Využil toho, že Kurdové byli majoritně muslimský národ obklopený křesťanskými poddanými impéria – tedy poddanými, majícími tendenci pomáhat Rusku – a koupil si loajalitu Kurdů tím, že jim umožnil vstoupit do těchto jednotek a dal jim volnou ruku k nejrůznějším zločinům vůči civilní populaci, doma nebo za hranicemi říše, včetně amnestií a legálního přepisu dobytého majetku. Byly to právě tyto jednotky, které pod vedením tří Pašů, provedly spolu s oddíly Výboru jednoty a pokroku (CUP; strana Mladých Turků, které byli tři Pašové členy) genocidu Arménů a Asyřanů.

 

Právě fakt, že se Kurdové ve svých snahách o sebeurčení a nezávislost opřeli o tyhle lidi, je pro nově založenou tureckou republiku zaškatulkoval do kategorie potížistů, s nimiž je potřeba tvrdě zamést. Atatürk si byl dobře vědom toho, co Hamidiye spáchali a představovali tak doslovně to nejhorší z osmanské doby, co chtěl sám z moderního Turecka vymýtit. Republice se povstání podařilo potlačit během měsíce – a šejk Saíd, jeho vůdce, byl popraven. Zajímavostí v tomto ohledu je, že proti vzbouřeným Kurdům Turecko poprvé ve své historii použilo letectvo, díky němuž také bylo schopno povstání celkem efektivně potlačit. Na špatné kurdsko-turecké vztahy už tak ale bylo zaděláno. Kurdský odpor proti moderní turecké identitě tak byl chápán jako snaha o restauraci osmanských pořádků.

 

Atatürk potřeboval nutně opozici ke své politické straně CHP (Republikánská lidová strana). Věděl, že bez opozice moderní země fungovat nemůže, ale kde ji vzít, aby to nebyla antisystémová opozice? Aby to byla legitimní opoziční strana, která bude prezentovat jiné ideje, ale nebude se zároveň snažit svrhnout republiku a nastolit chalífát nebo tyranii jiného druhu? Pokusy zde byly. Například Pokroková republikánská strana, která se ale zapletla s šejkem Saídem a byla po potlačení jeho povstání zakázána. V roce 1930 zkusil vysoký diplomat Fethi Okyar založit Liberální republikánskou stranu, ale když zjistil, že se mu do členstva přihlásilo mnoho islámských konzervativců, kteří chtěli zlikvidovat Atatürkovy reformy, sám radši stranu o tři měsíce později zrušil. Atatürk se tak první skutečné opoziční strany, založené v roce 1946, nedožil (zemřel v roce 1938).

 

Atatürkovy reformy byly fenomenální – politické, společenské, právní, ekonomické, vzdělávací, vojenské; podařilo se mu během patnácti let své vlády změnit Turecko ze zaostalé země bez identity uprostřed chaosu v moderní stát se všeobecným aktivním i pasivním volebním právem pro muže i ženy, občanským zákoníkem a civilním, sekulárním právem, matrikami se jmény a příjmeními, přísnou sekularizací, zákonem danou rovností mužů a žen ve všech oblastech života, pozemkovou reformou a moderním katastrem, bankovním systémem, novým systémem vzdělávání a podobně – mimo jiné změnil používané písmo z arabského na latinku, díky čemuž dosáhl významných pokroků v boji s negramotností. Turecko mělo už ve třicátých letech, v době, kdy mnohé západní země ani neměly hlasovací právo pro ženy, osmnáct ženských poslankyň.

 

Právě skutečnost, že Atatürk dobře věděl, jak lidé uvažují, a co má smysl v jakém pořadí lidi učit, jakož i to, že měl mezi lidmi autoritu díky své vojenské minulosti, způsobilo, že jeho reformy se, na rozdíl od amatérských reforem íránského šáha Páhlávího, uchytily. Pokud jde o zahraniční orientaci země, řídil se větou, která dodnes zaujímá klíčové místo v tureckých učebnicích i ve veřejném prostoru: „Yurtta sulh, cihanda sulh“, tedy „Mír doma, mír ve světě“. Turecko mělo hodně co dělat samo se sebou, takže se vůči světu okolo nesnažilo vystupovat nijak zvlášť nepřátelsky.

 

Po Atatürkově smrti nastoupil na jeho místo generál İsmet İnönü, který v roce 1946 vypsal všeobecné volby, v nichž poprvé byla volná účast politických stran. Absence „zkušených demokratů“ ovšem byla znát. Turecká politika se vyznačovala extrémní nestabilitou vlád, snahou islamistů využívat nově povolený multistranický systém k tomu, aby zvrátili Atatürkovy reformy, čemuž v pučích a dalších intervencích (dva otevřené puče, dvě memoranda a jeden palácový převrat) zabránila reformám loajální armáda. V roce 1952 Turecko vstoupilo do Severoatlantické aliance a začalo jeho sbližování se Západem, které ovšem bylo spíše produktem logiky studené války: Západ potřeboval mít Turecko nakloněné na svou stranu, zejména v situaci, kdy Řecko koketovalo s komunistickými myšlenkami a kdy nebylo jisté, kam až může sovětské impérium dosáhnout. Politická nestabilita v Turecku trvala až do nástupu Erdoğanovy strany AKP v roce 2002, a s ní i vysoká inflace.

 

Během studené války došlo k několika klíčovým událostem: řeckému puči na Kypru a následné turecké okupaci severní třetiny ostrova a sporu o Egejské moře. Kypr, od svého včlenění do Osmanské říše (1571 z rukou Benátčanů) sloužil impériu jako místo, kam se do vyhnanství posílali intelektuálové, politici a klerici, kteří měli příliš moderní myšlenky. Tito lidé tvořili podstatnou část tureckého osídlení Kypru. Kypr přešel po pádu Osmanské říše pod britskou správu, v níž byl až do roku 1960, ale vztahy mezi řeckou a tureckou komunitou byly velmi špatné; obě komunity požadovaly různý způsob řešení situace. Řekové usilovali o tzv. enosis, tedy sjednocení celého ostrova s pevninským Řeckem pod hlavičkou jednoho státu a kyperští Turci požadovali tzv. taksim, tedy rozdělení ostrova, když už ne na dva státy, tak aspoň na dvě geografické sféry vlivu, v nichž by každá komunita měla své. Potíž byla, že osídlení nebylo rovnoměrné – Turci žili zejména po obvodu ostrova, byť ne u pobřeží a Řekové jinde. Řecká představa byla pro kyperské Turky neakceptovatelná, protože Řecko bylo tou dobou pod vládou vojenské junty, a vzhledem k jejímu vyhrocenému vztahu vůči Turecku bylo jasné, jak by dopadli – a turecká představa byla nepředstavitelná pro Řeky, protože by jich relativně mnoho muselo žít na území pod tureckou správou.

 

Spory eskalovaly až do roku 1974, kdy řecká teroristická organizace EOKA za podpory řeckých vojáků vyhlásila puč, svrhla prezidenta (a arcibiskupa) Makaria III. a vyhlásila Kypr jako součást Řecka. Na to okamžitě zareagovalo Turecko invazí, která skončila okupací severní třetiny ostrova; v tomto stavu se ostrov nachází dodnes (na jeho severní straně byla zřízena nikým, kromě Turecka, neuznaná Severokyperská turecká republika). Během těchto událostí se obě strany dopustily rozsáhlých masakrů na civilistech vyháněných na obě strany, ale vyhnaných Řeků bylo, kvůli tomu, že byli celkově na ostrově většinou, víc.

 

Spor o Egejské moře trvá od roku 1974 dodnes – jeho základem je dohoda mezi Řeckem a Osmanskou říší z roku 1913, kterou zdědilo po svém zřízení Turecko, podle níž obě strany mají nárok u společné hranice pouze na šest námořních mil pobřežních vod a vzdušného prostoru. Řecko požaduje soustavně rozšíření této hranice na dvanáct námořních mil v případě pobřežních vod a deset v případě vzdušného prostoru v souladu s mezinárodním námořním právem, které ovšem v tomto případě nebylo uplatněno právě kvůli četnosti ostrovů a jejich vzájemné blízkosti. Řecko tak považuje přelety tureckých letadel a vstupy tureckých plavidel do deseti, respektive dvanácti námořních mil od svého pobřeží za narušení svých vod, což vedlo k několika sestřelení tureckých letadel a hrozbám potopení tureckých lodí.

 

Podstatná vnitřní změna však přišla, jak už bylo zmíněno, s nástupem Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) dříve istanbulského starosty, později premiéra a dnes prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Od té doby až dodnes vládne a svou moc neustále rozšiřuje AKP, respektive sám Erdoğan, kterému se nejprve podařilo nastartovat velmi silný hospodářský růst, a to včetně venkovských oblastí, aby se po roce 2010 začal víc a víc projevovat jako diktátor. Referendum o změně ústavy v roce 2017 mu, změnou systému na prezidentský, dalo do rukou nebývale mnoho moci, což v kombinaci s absolutní většinou v parlamentu a jeho revizí Atatürkových myšlenek vytváří poměrně výbušnou kombinaci.

 

Legitimitu moderního Turecka a jeho (chybějící) kontinuitu dobře vykresluje spor o arménskou a asyrskoku genocidu. Její pachatelé jsou známi: Výbor jednoty a pokroku (turecká nacionalistická, ovšem nerepublikánská politická strana v rámci Osmanské říše, z níž vzešli Tři Pašové), její ozbrojené jednotky a Hamidiye, kavalérie, která podléhala Osmanské říši a etnicky byla zejména kurdská. Moderní turecký stát byl založen na odmítnutí etnicity jako kritéria pro to, kdo je státotvorným elementem (tím je, podle Atatürka, občan, bez dalších specifik – a takový člověk je pak z definice Turek), byl založený na popření prakticky všeho, co Osmané reprezentovali a s jejich pohrobky Atatürk dokonce vedl válku, takže turecká námitka „jak víc se od toho máme distancovat?“ je docela na místě. Na druhou stranu, výměnou za mezinárodní uznání, muselo Turecko přijmout vůči zahraničí právní kontinuitu po Osmanské říši, čímž převzalo zodpovědnost za turecké vztahy se zahraničím – jenže Arméni i Asyřané tou dobou byli osmanští občané, nikoliv občané Arménie nebo – tehdy ještě neexistujícího – Iráku. Dostáváme se tak do stádia, kdy by se za vyvraždění 1,5 milionu lidí někdo omluvit měl, někdo by to měl vzít na svá bedra, zejména když mnozí z vrahů byli etničtí Turci, ale jak to po republikánských Turcích chtít? Na druhou stranu, Erdoğanovo sbližování s osmanskou minulostí a revize Atatürkových reforem tuto otázku znovu oživují; protože Erdoğan si nemůže myslet, že může vyzobávat rozinky a vzít si z Osmanské říše jen to, co se mu hodí.

 

Země tak, navzdory všemu, zůstává ve stálém identitárním rozporu: kdo je Turek? Co je turecká minulost? Je daná geograficky, etnicky, ideologicky/republikánsky, postavená na osmanské tradici, nebo jak jinak? A dokud ve věci nebude více jasno, nebude ani turecká politika vůči svému okolí o mnoho stabilnější, než je teď.

 

Aktualizováno: 4.10.2018 — 09:26

20 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Opět skvělé, děkuji, pokaždé se dozvím něco zajímavého. Dnes mě překvapila informace o ženských poslankyních, to bych opravdu neřekla. No, potřebovali by tam zřejmě několik takových Ataturků po sobě – ovšem schopní politici jsou obecně nedostatkovým zbožím, nejen v Turecku.

  2. Tohle je dobrá série.
    Mně na Turecku znervozňuje, že má (aspoň myslím) druhou nejsilnější armádu v NATO.

    1. Má. Ovšem Řecko není nijak pozadu a to není o nic méně uklidňující, protože Řecko je zase do značné míry ruská pátá kolona v NATO a navíc ještě s výbušným temperamentem a snahou mířit k vyšším cílům, než na jaké mají, viz poslední dva články tohoto seriálu. A jsou s Tureckem sousedé.

      1. Z Turecka se, pomalu, ale jistě, stává pátá kolona Ruska také. Erdogan to řeší jednoduše: EU na nás uvalí sankce? tak se začneme kamarádit s Ruskem! A další novinka: Rusové budou stavět přes Nikaraguu průplav, paralelní s Panamským. Jenže bez zdymadel, takže jím proplují větší lodě a rychleji, (a nejspíš levněji), než přes Panamu. A ochranu budou rovněž zajišťovat Rusové, v Nikaragui bude dosti početný kontingent ruských vojsk. Ale tohle se, po tom, co USA uvalily na Rusko sankce a NATO se roztahuje po Evropě, dalo čekat a je to dobře. Dokud si ti dva budou poměřovat pindíky, bude jakž takž mír.

  3. Andy, skvele. Mam dotaz: je Erdogan dusledkem marne snahy Ataturka nebo je nahodnym excesem ve vyvoji Turecka k vychodoazijskemu „Japonsku“?

    1. Erdogan je hlavně důsledkem obrovského rozporu v turecké společnosti, kdy lidé ve městech a na venkově byli dlouho ve velmi odlišných společenských pozicích; až bych řekl ve velmi odlišných realitách. Permanentní politická krize a vysoká inflace způsobovala, že se venkov nemohl z problémů vyhrabat a rozhodně na venkov výhody republiky zrovna nešly. Těmhle lidem pomohl až právě Erdogan, který pro ně znamenal dvě věci: bohatnutí, pracovní příležitosti, stabilnější podnikatelské prostředí a uvolnění přísně sekulárních pravidel, s nimiž se nikdy úplně nesžili. Za to jsou Erdoganovi vděční. Erdogan čerpá svou podporu ze dvou skupin obyvatel: konzervativně smýšlejících venkovanů a pak lidí, kteří úplně nestojí o svobodnou společnost, ale chtějí se mít materiálně dobře a mít „klid na práci“, tedy něco, co je například společenský konsenzus v Číně. Tyhle dvě skupiny se leckdy překrývají, ale ne nutně – mnoho lidí ve městech to vidí podobně. Je to cca ten typ voličů, který u nás volí ANO; Erdogan je, z evropského pohledu, vlastně docela dobrá kombinace právě Kaczyńského a Babiše.

      Jediné, co mu může podle mě zlomit vaz, je podstatné zchudnutí populace, k němuž došlo za poslední roky, kdy lira ztratila třetinu své hodnoty a padá dál.

      Atatürkovy reformy byly právě docela úspěšné, ale nepodařilo se překonat odcizení venkova od „salonu“, i když „salon“ byli najednou republikáni a ne Osmané. Dlouho je tak nikdo nereprezentoval, až v nich Erdogan našel vděčné voliče…

      1. Hodně věcí ohledně Turecka se mi vyjasnilo – a fůra zase zamotala (třeba pozice Kurdů).
        Došla jsem ke správnému dojmu (hlavně tedy z tohoto tvého komentáře), že prezident má spíše podporu obyvatel – i přesto, jak v uplynulých měsících řešil situaci v zemi?
        Andy, jsem opravdu vděčná za tento cyklus článků.

        1. Díky moc za skvělé shrnutí i dodatek v odpovědi „ti, kteří úplně nestojí o svobodnou společnost, chtějí být materiálně zabezpečení a „mít klid na práci“ … jj bohužel povědomé.
          Skvělý cyklus článků, velké díky za něj!

          1. To chce každý. Dokonce i ti, kterým to občas vadí. A absolutní svoboda může být leda v blázinci a i tam má své meze.

        2. No. To je složitější. Podporu má zatím navzdory ekonomickým problémům, protože ty zastihly hlavně městské, a tedy liberální voliče, kteří by mu to stejně nikdy nehodili a kterých je lehce pod 20 % populace a volí hlavně liberální stranu HDP. Dalších tak dvacet až pětadvacet procent tvoří přesvědčení kemalisté/republikáni/nacionalisté a zbytek je tak či onak loajální Erdoganovi. Venkov se pořád ještě nemá zle a hlavně tam jsou jeho voliči.

          1. Takže Erdogan vládne z vůle většiny. Inu, ať se to líb, nebo ne, ale o tom je právě skutečná demokracie. Pro ty méně chápavé: Většina, byť chudá, vládne, menšina, byť bohatá, drží hubu a krok a pokud hubu a krok nedrží, sedí v lochu. Tak je to správné a tak to má být. Doufám, že se toho dožijeme i u nás; zatím je to o tom, že po volbách se vždy vytvoří nějaký, většinou nesmyslný, koaliční slepenec a to, co se slibovalo před volbami, jde do kopru.

        3. Jinak pozice Kurdů je složitá. Jejich průšvih v Turecku spočívá v tom, že se pokaždé v rámci svého osvobozeneckého boje zhostili ideologie, kterou aktuálně vládnoucí režim v Turecku neměl v lásce. Nejprve to byla snaha o restauraci chalífátu a osmanských pořádků v době, kdy se je Atatürk snažil demontovat, co to šlo. Pak, v době studené války, je nadchl docela extrémní marxismus, aby je na konci 90. let chytl levicový liberalismus a taková ta feministicko-ekologicko-postmoderní ideologie, jíž se drží dodnes, jako na potvoru v době, kdy Turecku vládne Erdoganova pevná ruka a v kurzu je být konzervativní. Tím si zrovna pověst státotvorné menšiny (jako jsou třeba Čerkesové) netvoří a věčně padají do problémů s tureckou vládou, které mají pomalu víc společného s jejich aktuální ideologií, než s kurdskou identitou.

  4. Další složitá část dějin rozporů plné země. Tentokrát jsem se zastavila hlavně nad tím, jak je pro stát důležitá společná identita (definice občana) a jak mohlo vadit pravidlo, které definovalo „Turka bez přívlastků“. Na první pohled na tom přece není nic špatného, zaručuje to rovnost před zákonem, ne? Ale je vidět, že nejspíš uvažuju jako člověk, který je od narození součástí většiny na svém území.
    Jinak klobouk dolů před Atatürkem! Měl vizi, dokázal ji budovat a navíc chápal, že potřebuje demokratickou opozici. Sice to vypadá, že přivlekl Turky do dvacátého století tak trochu násilím a za uši, ale kde by ta země byla bez něj?
    No a schopnost se kriticky postavit i k těm ošklivým kouskům vlastní historie je nutná, pokud chce stát mít pevno pod nohama pro budování rozumné budoucnosti – protože všichni musíme žít se svými sousedy a jsme na nich závislí, ať už se nám to líbí nebo ne. Ostatně přesně to platí i o nás…

    1. Islám a naše pojetí demokracie jsou zcela neslučitelné věci. To že někdo do nějaké islámské země exportuje svoje pojetí demokracie je 100% zárukou toho, že z jakžtakž fungujícího státu se stane obrbordel.
      V termálkách je veselo. Včera jsem se spokojeně vylaloval v bazénu s léčivou vodou 38 st.C teplou, najednou rána a vedle okraje bazénu přistál na keramických ,,protiskluzových“ dlažkách pán středního věku. Zkusil sice vstát,ale zůstalo jen u pokusu. Nějak jsem se dostal přes zvýšený okraj bazénu bez použití schůdků; pán ležel bez pohybu, oči vyvrácené vzhůru, bez dechu a bez tepu. Přiběhla plavčice, takové mladé vyžle a zkoušela mu dávat umělecké dýchání z huby do úst, bez úspěchu. Poslal jsem ji pro náplast na ránu na čele a zahájil nepřímou srdeční masáž, pán, naštěstí, naskočil a po minutě se probral a začal komunikovat. Plavčice mu ránu ošetřila a za pár minut se dostavili záchranáři s nosítky. Když jsem jim řekl, co a jak, napíchali do pána nějaké dryáky, naložili na nosítka a odnesli do sanitky. Snad to přežil.
      Večer dorazil kamarád, na kus kecu a pro masážní lektvary, které jsem mu z Prahy přivezl. Když mu moje kamarádka řekla, že shání kvalitní med, odvezl nás ke svému kamarádovi do sousední vesnice, kde moje kamarádka koupil 6 kg různých druhů po 4 € za kilo a za 10 € litr domácí slivovice. A na Gabčíkovu je jedna plavební komora vypuštěná, opravují trhliny a vymáčený beton.

        1. Ale prd. Jen měl kliku, že naskočil. A je otázka, co s ním udělali v nemocnici, možná už je stejně na druhém břehu. Dnes nikdo nic neříkal a já se nikoho na nic neptal. Ale pořád je to lepší, než sbírat zbytky po kolizi člověka s lokomotivou, tam to bylo jasné a nebylo co řešit.

          1. Ono se to seběhlo tak nějak automaticky. Pán sebou sekl,sotva dva metry ode mne a ta plavčice,co mu přiběhla na pomoc, mohla vážit tak 50 kg i s postelí, takže s chlapíkem,co vážil dobrých 80 kilo moc šancí neměla a když jsem ji odehnal, tak byla docela ráda. No a já jsem celý život dělal, nebo se spíš bavil, tím, že jsem opravoval rozbité věci a bylo mi jasné, že tady není co zkazit. Takže jsem pána ,,opravil“ načež si jej převzali záchranáři. Nic víc, nic míň. Když ho odnesli, vrátil jsem se zpátky do bazénu, nikoho z těch, co tam byli se mnou to nijak nevzrušilo, tak proč bych se měl vzrušovat já?
            Dnes odpoledne jsme se vrátili na hotel, u dvou stolů seděli smutečně oblečení hosté, na stolech svíčky, nejspíš pohřební hostina. Teď tam kvíká samohrajka a místo smutku běží svatební hostina! Inu,život tropí hlouposti a kšeft je svatej. (rofl)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD