HOST DEDENÍKU – Tora: Trocha historie nikoho nezabije (8)

Dnes je na řadě už skutečně poslední díl mých historických drabble. Zavítáme do předkolumbovské Ameriky na jedno „sportovní klání“, poté se přesuneme do Evropy a podíváme na lesk a bídu versailleského zámku. Nezapomeneme ani na naši historii – jméno hajného Justa vám asi moc neřekne, ale následky jeho počínání určitě znáte. V posledním příspěvku se zastavíme u příjmení. Chtěli byste se jmenovat třebas Notdurft? Nebo Kanalgeruch?  Asi ne, že… A o tom je právě úplně poslední drabble této série.

 

Ještě jednou děkuji všem, které tento seriál bavil. Dovolím si připomenout, že jeho základem je hra – vymýšlení příběhů, které se vejdou do sta slov, na zadané téma. Navíc je na ně pouze 24 hodin, ve kterých většinou chodím do práce a píšu ještě další stoslůvko. Také nejsem historik, jen se snažím drobné střípky z historie přiblížit stylem, který není obvyklý. Prosím tedy o shovívavost, pokud se vám některé věci nezdají dost podrobné nebo zcela přesné.

Na závěr mi dovolte poslat velké poděkování Dede, že mi na Dedeníku poskytla tolik prostoru.

 

Tlachtli

Téma: Eso

Předkolumbovská Amerika, Aztécká říše

„Neuhýbej, pro horoucího boha, hrej!“
Tlanextlican těžko dýchá, tělo obolené.
„Přihrávej pořádně! Na kolena!“
Nemůžu, nemůžu!
„Běž, Tlane, kupředu!“
Mladík se z posledních sil probojuje ke kruhu. Dav v aréně řve, hra se chýlí ke konci.
„Loket! Pozor, vypal!“
Tlanextlican se navzdory bolesti odrazí, přeměří dráhu míče a nastaví mu rameno. Ollin proletí kamenným kruhem bez doteku. Střelec to nevidí, leží na zemi, ruka v jednom ohni. Spoluhráči přibíhají, staví ho na nohy. Jásají, tancují, křičí. Bolest rázem přechází.
Vítězství!
Večer na kamenná lože ulehnou soupeři.
Obětní nože bude třímat Tlanextlicanovo družstvo – poražené obětují bohům.
Jaká to čest, prohrát tlachtli!

Závěrečná poznámka: 

Tlachtli byla rituální míčová hra – součást aztéckého (ale i mayského) náboženství. Cílem hry bylo prohodit míč skrz kruh upevněný na zdi hřiště. Proti sobě hrála dvě družstva, každé mělo svého vlastního kapitána. Jeden z hráčů začínal hru vhozením míče, nazývaného ollin, do pole. Míč se nesměl brát do ruky nebo odkopávat chodidly, odrážet se mohl pouze pomocí loktů, ramen, boků a kolen. V jiné variantě hry se hráči terč pokoušeli zasáhnout holemi. V Ténochtitlánu měli Aztékové posvátné hřiště, kterému říkali Teotlachco. Přesná pravidla hry nejsou známa, lišila se kmen od kmene. Předpokládá se, že hra měla znázorňovat vesmírný pohyb – buď Slunce, nebo Měsíce, a dva kruhové kotouče, jimiž měl míč proletět, měly symbolizovat východ a západ Slunce.
Hra samotná také nebyla určena pro každého, poněvadž každou hrou se znovu přehrávaly příběhy bohů z mýtů. Hráli ji především svobodní muži urozeného původu, z bohatých šlechtických rodin, při různých oslavách a svátcích. Hráči samotní také museli být velice silní a zdatní, aby vůbec mohli hru zvládnout hrát. Míč byl kulatý a těžký, vyrobený buď z velmi tvrdé gumy, nebo kaučuku. Jeho průměr mohl být okolo 8-20 cm a mohl vážit od 170 g po 4 kg. I přes veškeré ochranné vybavení hráčů však bylo časté, že se hráč při hře zranil nebo i zabil.
Vítězové byli velice oslavováni. Po skončení hry byl kapitán nebo i někteří hráči jednoho družstva – ať už vítězného nebo poraženého (záleží na variantě hry) obětováni bohům. O to se postaralo vždy druhé družstvo. Jejich těla pak byla vlečena po dvoře, aby zem nasákla jejich krví. Tento konec provozovali především Aztékové. Ti považovali takovou smrt za velkou čest, poněvadž toto byl jeden z mála způsobů, jak se dostat do jejich „nebe“.

 

 

Foto: Tlachtli – kruh na zdi hřiště

 

Není všechno zlato, co se třpytí

Téma: Poslední klapka

Francie, 17. století

Drahá, nedovolím ti přijet. Děkuj Bohu, že nejsi povolána ke dvoru a dlíš na venkově. Netušíš, čeho jsi ušetřena.
Tvůj manžel

Hrabě Saint-Simon dokončil dopis, zapečetil, předal poslovi. Jak rád by byl s milovanou ženou, ale copak ji může vzít sem, do té hrůzy? Odporný zápach prostupuje celé sídlo, navzdory voňavé vodě, která je vylévána do krbů, za zástěny, závěsy – prostě tam, kde obyvatelé paláce konají svou potřebu.
Už aby nastalo období čištění… škoda, že jen dvakrát do roka služebníci místnosti vymetou. Pak se dá pár dní přece trochu dýchat…
Proklaté Versailles!
Moci tak zabouchnout dveře a ujet!
Král nedovolí…

Závěrečná poznámka: 

Ludvík XIV, chtějící mít svou šlechtu pod kontrolou, trval na jejím bezpodmínečném setrvání u dvora, ve Versailles. Palác však nebyl koncipován pro tolik osob, takže vznikaly problémy nejen s ubytováním (šlechtici obývali kdejakou komůrku), ale projevilo se to i na takových „banalitách“, jako byl například nedostatek toalet. K vykonávání potřeby sloužily paty sloupů, prostory za závěsy, vyhaslé krby, schodiště… ani litry pomerančové či růžové vody ten zápach nepřebily. Vše se uklízelo přibližně dvakrát ročně a vymetení všech „špín“ trvalo přibližně dva týdny.
Hrabě Saint-Simon ve svých pamětech vylíčil dvůr jako jednu velkou bažinu zápachu a intrik.
Další problémy dvořanům přinášela dobová kuchyně – množstvím nezdravých pokrmů se dvořanům zvětšovala játra, ucpávaly cévy, bouřily žlučníky. Aristokratům se zpomaloval metabolismus do té míry, že v té době byly velmi časté úmrtí ve vaně s horkou vodou. Aniž by lékaři odhalili pravé příčiny úmrtí, dovodili, že životu nebezpečné jsou horké lázně, které způsobují srdeční kolapsy, a po jejich doporučení se většina dvořanů raději vůbec nemyla. Hygiena a styl života zkracovaly životy šlechticů natolik, že jejich šance na přežití u dvora nebyla o moc vyšší než za doby revolučního teroru.

 

 

Foto: Versailles

 

Zavinil to hajný Just

Téma: Utečeme z bublin!

„Matěji… kdo se s pány hádá, špatně dopadá…“
Hrdý Chod hledí na svou hubenou, strhanou ženu. Není lehké uživit ji a devět dětí… Domažličtí radní mu mzdu zvýšit odmítli. Pojede! Až do Vídně! K císaři! Nedá se!

Matěj Just se vrací v povznesené náladě. Nejenže císařská kancelář vyslyšela jeho stížnost, ale navíc ještě veze úžasnou novinu!
„Říkal, to!“ vykládá v každé hospodě. „Sám císařský úředník! Ptal se na nás, Chody, že asi máme dobrého pána, když se mu nepřipomínáme se svými privilegii! To bychom měli, to vám povídám!“
Netrvá dlouho a setká se Janem Sladkým Kozinou.
Osud si zamne ruce…

Závěrečná poznámka: 

Celou patálii s chodským povstáním zakončenou popravou Jana Sladkého Koziny v podstatě opravdu „zavinil“ hajný Just. Domažličtí radní mu odmítli zvýšit mzdu, on si na ně šel stěžovat až k císaři a tam císařský úředník prohodil údajně cosi o tom, proč se raději nepřipomenou svými privilegii. Ty Chodové obdrželi už za Jana Lucemburského, v roce 1325.  Mohli na soudech užívat práva města, poté získali chodskou rychtu, soud i potvrzené zvykové právo, na základě něhož mohli provozovat řemesla, dávat děti do učení, byli osvobozeni od cel – to vše za hlídání zemských hranic. V roce 1621, po porážce stavovského povstání však dostal oblast chodských vesnic na Domažlicku Wolf Maxmilián Laminger z Albenreuthu, otec onoho neslavně známého „Lomikara“. Ve chvíli, kdy vesnice právoplatně od císaře Ferdinanda II koupil, padla všechna chodská privilegia. Chodové se odvolali a práv se domáhali, ale v roce 1668 jim císař přikázal „věčné mlčení“ a dal za pravdu Wolfu Maxmiliánovi Lamingerovi. Hajný Just jel se svou stížností do Vídně o dvacet čtyři let později, a když se vrátil s onou senzační zprávou, že se mají připomenout, Chodové okamžitě vyslali do Vídně dvoučlennou deputaci: Jana Sladkého, zvaného Kozinu, a Davida Forsta.
Císař udělal chybu – choval se k deputaci vstřícně a s pochopením. Chodové z toho vyvodili, že jejich práva stále platí a rozhořela se roztržka, která byla, jak je všeobecně známo, ukončena v roce 1695 popravou Jana Sladkého Koziny. A to vše jen pro to, že jeden hajný nedbal varování své ženy.

Pramen: Co se nevešlo do dějepisu, Jan Bauer

 

 

Foto: Chodové

 

Z moci úřední…

Téma: Poslední bílé místo na mapě

Rakousko, 1788

„Zaplať, Abele, prosím, zaplať!“
„Zbláznila ses? Zlodějnu podporovat? Nikdy!“
„Muži, když nezaplatíš, víš, jak dopadneme? Jako Helen… Podívej, Goldovi, Silbersteinovi, Rubinovi… všichni zaplatili! Je to investice do budoucnosti, máš děti, prober se, nemůžeš nezaplatit!“
„Takové krásné jméno máme! Azoulai! Zatracený císař! Samé rány na nás Židy padají!“
„Abele,“ žena v tmavém oblečení hladí svého vousatého muže po hřbetu ruky, „Udělej to pro nás, prosím…“
Muž vzdychne. „Dobře. Obětuju ty velké peníze. Vybírej.“
Manželka se zaraduje. „Ty jsi tak hodný! Klára je Gold, Sára Rubinstein. Co takhle koupit příjmení Diamond? Ne, počkej, hezčí bude Rosenfeld… Ano, Ester Rosenfeld, to zní krásně!“

Závěrečná poznámka: 

Naše příjmení, tak jak je známe nyní, jsou datována až od roku 1786. Do té doby se lidé pojmenovávali, jak jim bylo libo, i si jména měnili dle chuti.

Úsilí osvíceného státu o přesné, ustálené a praktické příjmení vrcholí u nás v roce 1786. Císařským patentem z 1. 11. 1786 JSG (=Sbírky zákonů) č. 591 se poprvé pro celé území tehdejší Rakouské říše stanovila zákonná pravidla pro odvozování rodinných jmen (Familennamen). Tedy příjmení manželky od jejího manžela (III, paragraf 49) a dětí od otce (IV, paragraf 20). Tím se zabraňovalo svévolnému a chaotickému pozměňování jmen.

Zvláštní úsilí bylo věnováno dalšímu patentu, a to patentu týkajícímu se jmen židovského obyvatelstva. Ten byl přijatý 23. 7. 1787, s platností 15. 1. 1788. Jím se nařizovalo přijetí nejen stálých příjmení, ale navíc i rodných jmen (Vorname), a to německých. Příslušný seznam obsahoval 1500 jmen v židovské a křesťanské (německé) výslovnosti. Odvozování příjmení židovských dětí od otce a manželky od manžela bylo totožné s patentem z předchozího roku. Pokud Žid nepřijal tento patent a měl stále své hebrejské jméno bez příjmení, měl být potrestán (od peněžité pokuty až po vysídlení ze všech dědičných zemí monarchie).

I tehdy vládla korupce a bohatí Židé si zaplatili krásná a voňavá příjmení, např. Gold, Rubin, Diamant, Silberstein (stříbrná ruda) Rosenfeld (růžové pole), zatímco chudí kteří neměli na úplatek, byli za trest počastováni příjmeními jako Verbracher (zločinec), Langwilling (nudný), Notdurft (tělesná potřeba), Kanalgeruch (zápach kanálu) či opravdu nezáviděníhodné Regenschirmbestandteil (držák na deštník).

Dlužno dodat, že po vzniku státu Izrael v roce 1948 si spousta Židů, kteří do Izraele odešli, svá příjmení opět změnila tak, aby odstranili zbytky galutu (exilu), který by se jinak i nadále nesl s jejich cizojazyčnými příjmeními. Tomuto jevu se říká hebraizace příjmení a Židi tím nejen prezentovali sounáležitost s novým domovem, ale i obrazně končili s minulostí a začínali nový život s čistým štítem.

Pramen: Tomáš Konečný – Kuriozitami novověké kultury
Michael Krupp – Dějiny státu Izrael

 

 

Foto: Zeď nářků, Izrael

 

A to je už opravdu všechno. Děkuji za přízeň.

Aktualizováno: 30.9.2018 — 21:06

52 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Po přečtení prvních dvou drabblíků jsem rozhodně hodně vděčná osudu, že žiju tady a teď! :)
    Ustanovení povinnosti ohledně příjmení a pravidel jejich přejímání byl od Josefa II. záslužný čin. Do té doby se klidně mohlo stát, že byl dotyčný zapsán v matrice pod svou přezdívkou anebo pod jménem gruntu, kam se přiženil. A chudáci badatelé se pak při pátrání po předcích dostávají do slepých uliček! :)
    Milá Toro, i já bych ti chtěla poděkovat za skvělý, zábavný i poučný, seriál. (clap) Chápu, že jako autor potřebuješ oddech – no co se dá dělat, budu se těšit na příště, doufám, že nám opět dopřeješ nahlédnutí do své literární dílny.

    1. Hančo, díky. Jsem ráda, že se ti dobře četly.
      Možná časem tady bude nějaká ta povídka, jestli se Dede rozhodne. To záleží na ní :). Uvidíme.

  2. Toro děkuji moc za Tvoje drabblata. Vždycky jsem byla velmi slabá v dějepise a Ty mně nenásilně nutíš si ledacos dostudovat :D Moc jsem se vždycky těšila na Tvé pondělky, škoda, že končí! Ale zase se budu těšit na příští drablecí měsíc duben (clap)

    1. Lído, uvidíme, co budu v dubnu psát. Jestli vůbec kočičí, už po odchodu Tobiáše jsem váhala, a teď zmizel Barbucha a ti naši dva staříci tady… uvidíme, co nám příští měsíce přinesou, nedejbože odnesou.

  3. Toro, já moc nepíšu, ale čtu!!! takže chci teď taky poděkovat za všechna drabblata – teda samozřejmě že zvlášť za ta kočičí (h) (h) (h)

  4. Ta hebraizace příjmení (ale někdy i rodných jmen) je pozoruhodná. Mají na to několik způsobů a je opravdu zajímavé, jak někteří lidé naložili se svým původním příjmením. Ona problematika židovských příjmení je vůbec pozoruhodná. Je třeba zajímavé, jak se Židé ve východoevropských zemích (Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Polsko, ale i země české a po svém vzniku Československo, Maďarsko, Rumunsko) vehementně snažili poněmčovat, nosili německá příjmení (některá natolik typická, že téměř nebylo pochyby, že nositel je Žid, jako třeba Stein, Goldstein, Silberstein, Bernstein a řada dalších), mluvili jidiš, což je vlastně němčina, tudíž ti vzdělanější a zámožnější, různí obchodníci, průmyslníci, vědci, anebo třeba umělci, naprosto samozřejmě vládli dokonalou němčinou a de facto se identifikovali s Němci. A ironií osudu je, jak krutě s nimi právě jejich milovaní Němci naložili. A v Izraeli se pak těch německých jmen zbavovali. Ale abych negeneralizovala, netýká se to samozřejmě všech a není to kritika, Židům jsem nakloněna.
    Toro, díky za spoustu pěkných minipříběhů, většinou i s pěkným komentářem. Často ve mě vzbudily touhu dozvědět se víc. Bylo to fajn.

    1. Jsem ráda, když drabble povzbudí čtenáře, aby se o dané věci dozvěděl víc :). To je moc fajn odezva a jsem ráda, že to tak funguje. Díky moc za komentář, tapuz.

  5. Milá Toro, Velký Dík za voje zajímavá pondělí. Ten zatentočkovaný palác – fůůůj. Ani se nedivím, že řádily takové pandemie.
    O Aztécích jsem letos četla dost podrovný článek myslím v Epoše. Byla to velmi krutá kultura, až se člověk diví, že přežívali.
    Co se týká Chodů, mám školní znalosti. Napřed jsem si myslela, že hajný Just, byl zakladatelem později švýcarské firmy s bylinnými preparáty (chuckle) .

    1. Alex, mě to napadlo prvně taky :)
      O Aztécích jsem četla, věděla jsme i o jejich atypických sportech- ze kterých se nakonec vyvinuly sporty naše… O paláci bez záchodů jsem četla hodně. Překvapilo mě to drabble o příjmeních- Toto, ty musíš mít fakt hodně načteno! Asi máš i velkou knihovnu :)

      1. Matyldo, díky :). Knihovnu mám přes celou jednu stěnu obýváku, ale hlavně mám knihy, z kterých mohu čerpat. Encyklopedie a tak, prostě když je duben, válí se v obýváku halda knížek a já v nich listuju a hledám to, na co jsem si matně vzpomněla, že by se to na dané téma jakž takž hodilo, ale nevím přesně, kde to najít, takže přehrabuju štosy a pak hledám v knížce a dopátrávám další informace. Někdy je to náročné víc, někdy míň. Hlavně ten nápad, co napsat na dané téma. To mi teda popravdě úplně nejvíc dalo zabrat to Eso, než jsem si vzpomněla na Aztéky a jejich hry. Co taky s esem v historii, že. Ještě jsem přemýšlela o leteckých esech, ale nakonec se mi toto líbilo víc. Takže tak nějak :)

    2. Alex, s Justem jsi mě pobavila. No kdoví, třeba to bude někdo z přízně, co my víme. Jsem ráda, že se ti pondělní články líbily, to vždycky potěší.

  6. Jednou z mých nejčtenějších knih v dětství byli Indiáni bez tomahawků od M. Stingla a právě pasáž o obětování borců ze sportovních her mě střídavě děsila a fascinovala. Ostatní témata jsou pro mne známá minimálně a musím přiznat, že – ač jsem neměla velké iluze o „hyjeně“ v královských palácích – že to bylo až tak drsné, mě zarazilo.

    Toro, moc děkuju za celý cyklus drabblat kočičích i historických. Máš můj velký obdiv – rozhled, schopnost při běžném denním provozu najít příběh vycházející ze zadaných – a pořádně VYPEČENÝCH – témat a ještě se vejít do stanoveného počtu slov… Jsi opravdu dobrá.

    1. MaRi, moc děkuji. Jsem opravdu ráda, že se stoslůvka líbí, je to takový zvláštní formát, ale člověk se na něm hodně naučí :) Hlavně krátit, krátit, krátit…

  7. Mě je moc líto, že už končíme, vždycky se báječně historicky vzdělám. Třeba bychom mohli dávat Toře témata, nakonec nemusí to být za 24 hodin, stačí jednou za sedm dní.

    1. Děkuji za velkorysost :) ale já si opravdu dám ráda do dubna oddech :). Jsem ráda, že líbilo, opravdu.

  8. A ještě OTéčko – předminulou neděli jela Terka po zdravotní přestávce (cca 10 týdnů kvůli zlomenině bederního obratle) další dostih v rámci letošního Fegentri. Tak nebylo to ještě ono (fyzička stále není na úrovni letošního jara), ale i za 6. je vděčná ;) . Byl tam s ní Jeník a tady je malá fotodokumentace, jak vypadá závodiště v Mannhaimu.
    https://yga.rajce.idnes.cz/2018_Dostihy_Mannheim_Nemecko/

      1. Hmm – to nevím. Na to, že Terka studovala literární vědu je děsný nepsavec (rofl) . Zkusím se jí zeptat.

    1. Je dobrá, brzo se vrátila. Držím palce, ať se jí daří. A o tom Fegentri bych si taky ráda přečetla.

  9. Toro,
    prostě jenom dík, bylo to úžasné a velmi zajímavé čtení.
    Na co se teď budu při pondělku těšit?

  10. Opět výborná drabblata!

    Tak Aztécké a Incké hry o život znám, ale ty jsi jeden zápas zpracovala tak, že byl jak v přímém přenosu v rádiu – bravo.

    I Versailleské toalety (tedy spíš jejich nedostatek) mám v podvědomí – vím, že právě ty krásné ornamentální francouzské zahrady taky sloužily na – ehm – vyměšování královského dvora. Ech, nelehký byl život šlechtický.

    Za to hajný Just jest mi osobou zcela neznámou – chudák, že nedal na svou ženu. Ale na druhou stranu, nebýt jeho, neznáme ani tu známou větu „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne …!“

    Jo příjmení, to je teda věc! Například můj tatínek byl Michna – na Vrbici jméno velmi frekventované, neboť Vrbice se kdysi jmenovala Michelsdorf.

    1. Historie je plná různých, většinou drastických, momentů. O něčem víme, o něčem ne. Co se mne týče, asi jsem ráda, že žiju teď a tady, po tom všem co jsem různě načítala.

  11. Díky, milá Toro, za celý seriál všech drabble – moc hezky se nám s ním pondělkovalo! (inlove)
    Dnes to dokonale shrnula Míša, jen ty Chody já až tak neznám, takže hajný Just je pro mě stejná novinka, jako ledacos jiného (Lomikare, Lomikare… jo, to si ještě pamatuju, i ty důvody, které k tomu vedly, ale jen na úrovni žáka základní školy:))
    Musím říct, že představa za*raného paláce je děsivá. jen dvakrát za rok? To muselo být na průměrné zemědělské usedlosti, kde měli hnojiště a možná i kadibudku, mnohem líp! (A to si iluze o zemědělských usedlostech nedělám).
    Aztéci a jejich oběti… taky jsem to věděla, ale strašně se mi to příčí – Míša to řekla správně. Z mého pohledu bylo strašné být zabit, stejně jako muset zabít. Ale holt to byla jiná doba.
    O placení za židovská jména jsem nevěděla, ale nepřekvapuje mě to. Eh, asi bych si taky zaplatila. Ta hnusná jména byla podle mě zase jedna z krutostí úředníků, kteří dostali moc nad jinými lidmi – a na Židech si každý rád smlsnul, bohužel.
    Prostě díky za všechno a jsem si jistá, že se zase na Dedeníku objevíš :)

    1. Já myslím, že by Tora po večerech v přestávkách při plácání cihel mohla na každé pondělí ta tři drabblata napsat – konec konců, tři sta slov, co to je (rofl) (rofl)

      1. Ygo, ty jsi neskutečná :). Ale zklamu tě. Potřebuju psát jiné věci, než drabble. Čas drabblů zase přijde, neboj se nic :).

    2. Dede, díky. Já o tom Versailles taky takové věci nerada čtu. Nedovedu si to představit, takhle za… zámek. Prostě, jak píšeš, jiná doba.
      A díky ještě jednou za prostor.

  12. Milá Toro, to my děkujeme za poutavá a poučná drabble.
    Bylo mi ctí a potěšením si v nich číst.

    1.drabble – O tom, že Aztékové obětovali lidi jsem věděla, ale že to bylo i po vzájemném sportovním utkání, to mě překvapilo. Myslím, viděno současnýma evropskýma očima, že to bylo kruté pro obě strany.
    Jak pro obětované, tak pro vykonávající oběť.

    2.drabble – Versailles
    K tomu jen toto : Navrch huj, vespod fuj.

    3.drabble – Chodsko
    V Domažlicích jsem studovala a Chodsko mám moc ráda. Jeho historii znám, dílo opěvující
    Chodsko a obzvláště pak rodné Klenčí od Jindřicha Šimona Baara mám načtené.
    Ale, že za chodskou rebelii může hajnej Just, to je pro mě novinka. Díky.

    4. drabble
    Jo, jo za všechno se platí. Ale než se jmenovat tělesná potřeba, tak bych taky zaplatila.
    Moje praprababička se jmenovala Filoména, moc mě mrzí, že mě po ní nepojmenovali. Nechala bych si říkat Fíla.

    1. Míšo, moc děkuji, jsem potěšená, že se ti drabblíky tak líbily. A Filoména… zajímavé jméno. To si někdy půjčím. A slibuju, že to bude kladná postava, ano?

      1. Jedna moje prababička měla nádherné, skoro italské jméno Petronyla – no a hádejte, jak na ni volali?! No ano Petrolíno! (chuckle)

    2. U Filomény mi naskočila pohádka Dařbuján a Pandrhola: Piš muži,odkazuju všecko své ženě Filoméně….Pandrholo piš…..všecko své ženě …..

      1. Tak – a mně zase naskočila bláznivá Filoména z Gabry a Málinky, když byly na prázdninách u Valče a Fanúša na Kopanicách. A víte co? Odpoledne jsem byla v knihovně a tam byl tradiční výprodej a já ukořistila všechny díly (6 dílů ve třech knihách) – jedna knížká á 20 kaček českých. A navíc Hájili jsme hrad od Williama Eastlakea.

        1. Gabru a Málinku ti krutě závidím!!! Četla jsem ji jako malá holka pořád dokola a přečetla bych si ji i teď jako stará bába.

      2. jo to mě taky :-D všechno mý ženě Filoméně! muži piš! a ještě mi naskočila Philomena Lynott, matka Phila Lynotta – modří vědí :-) pěkná stoslůvka, zase jsem se něco přiučila.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD