GEOPOLITIKA: Impérium bez kontinuity, díl III. (Blízkovýchodní Hra o trůny 19)

Turecko je země s komplikovanou identitou. Na troskách helénské civilizace povstala mocná Osmanská říše, která skončila zejména kvůli neschopnosti dostatečně rychle inovovat a modernizovat. Naděje, které do její modernizace počátkem 20. století byly vkládané, s vládou tří Pašů a první světovou válkou definitivně vyhasly. Proto začal vznikat konkurenční projekt: nového Turecka, Turecka moderního, nezatíženého minulostí, které se s osmanským dědictvím v dobrém i ve zlém nakonec rozejde.

 

Zrod novodobého Turecka ve vakuu po upadající Osmanské říši byl hodně komplikovaný, protože v klíčových letech (1918 – 1923) se odehrávalo najednou několik iniciativ, válek a dalších událostí, které byly mezi sebou propojené, ale fungovaly každá samostatně se svým vlastním cílem. Zde je seznam nejdůležitějších:

 

  • Mezinárodní okupace Konstantinopole/Istanbulu
  • Vznik Tureckého národního hnutí a jeho kampaň za nezávislý, sekulární, moderní turecký národní stát
  • Smlouva ze Sèvres, která rozdělila Osmanskou říši
  • Aspirace národních hnutí menšin, které žily na území Osmanské říše:
    • První Arménská republika
    • Řecká zóna Smyrny a okolí a řecké expanze na východ
  • Geopolitické zájmy velmocí (Británie, Francie, Itálie) a snahy Řecka se takovou mocností za využití anatolských Řeků stát
  • Sovětské aspirace v regionu

 

V předchozím díle jsme se věnovali hnutí Mladých Turků, které přineslo v roce 1908 ústavní reformu a zavedlo v zemi konstituční monarchii s voleným parlamentem, což byla poslední velká snaha v rámci Osmanské říše o její zásadní reformu. Snaha ovšem vyšla celkem naprázdno, protože už v roce 1913 došlo k ústavnímu puči, kdy začala absolutní vláda tří ministrů označovaná jako vláda Tří Pašů (všichni měli příjmení Paşa), která byla zodpovědná za genocidu Arménů, Asyřanů a pontských Řeků a zatažení Osmanské říše do první světové války. Důvod, proč ke genocidě došlo, byl ten, že někteří osmanští Arméni pomáhali carské armádě ve válce proti Osmanské říši a ten, že podpora Ruska byla mezi Armény, Asyřany a Řeky značná. Válka se nicméně nevyvíjela podle osmanských představ a říše kapitulovala 30. října 1918, kdy uzavřela příměří s Dohodou v přístavu Mudros na řeckém ostrově Lemnos.

 

V tento moment tu byly klíčové tři rozhodující politické síly: koalice Dohody (zejména pak Velká Británie a Francie), legální reprezentace Osmanské říše (vláda) a sultán Mehmed VI., který kvůli ústavní reformě z roku 1908 měl pouze minimum pravomocí. Podmínky příměří byly pro Osmanskou říši velmi tvrdé, ale impérium už nemělo jakoukoliv sílu jim vzdorovat. Dohodové mocnosti však udělaly jednu podstatnou chybu: podcenily turecký problém s identitou jako jeden z klíčových aspektů osmanské neschopnosti. Až do svého konce, osmanské elity nevěřily běžným Turkům a měly představu, že se dá říše řídit centralizovaně, úzkým kruhem aristokratů, důstojníků, vysokých státních úředníků a vzdělaných expertů, přičemž běžný občan pro ně nebyl nic víc, než jen daňový poplatník, a rozhodně ne někdo, na kom stojí identita celé říše, což samozřejmě ovlivnilo (ne)ochotu běžných Turků za osmanskou vládu bojovat. Nezapomínejme ale, že počátek 20. století se na Blízkém Východě nesl v duchu nacionalismu, který ovládl Evropu ve druhé polovině století devatenáctého – a nevyhnul se ani dnešnímu Turecku.

 

Osmanské elity a turecký lid ovšem nebyly úplně oddělené entity: sympatie k tureckému národnímu ideálu prosakovaly jak armádou, tak úřednictvem, což bylo něco, co Spojenci také zásadně podcenili, takže když začalo „porcování medvěda“, nabrali si víc, než stačili unést.

 

První událost, k níž došlo, byla mezinárodní (britsko-francouzsko-italsko-řecká) okupace Istanbulu, která začala de facto 13. listopadu 1918 (dva týdny po podepsání příměří) a de iure byla potvrzena 8. února 1919. Chaosu v Osmanské říši ovšem separátně využily i Řecko a Itálie; Řecko obsadilo Smyrnu 15. května 1919; během této kampaně bylo zabito několik set tureckých civilistů, což byl první impuls pro mirlivu (osmanská námořní hodnost odpovídající moderní turecké hodnosti generálmajora) Mustafu Kemala Paşu (později známého Atatürka), aby se pokusil restrukturalizovat osmanskou armádu v Anatolii s cílem udržet aspoň to, co bylo dohodnuto v příměří. Jen den po řeckém dobytí Smyrny dal dohromady tým vysokých důstojníků, kteří mu s reorganizací měli pomoct. Zatímco Řecko rozšiřovalo území kontrolované řeckou správou ze Smyrny, Britové kontrolovali Středozemní moře a Italové okupovali pobřežní oblasti jižní Anatolie, Mustafa Kemal Paşa ustanovil jako základní geografickou oblast pro svou iniciativu centrální Anatolii, kam jeho agenti tajně pašovali Brity a Francouzi zkonfiskované zbraně a munici. Pozoruhodné na celé věci je, že Spojenci jeho aktivity odhalili až v polovině června, což mu dalo dost času na to, aby vytvořil silové složky pro nově vznikající Turecké národní hnutí.

 

Základem pro hnutí byla dohoda z Amasye (červen 1919), v níž byly načrtnuty základní charakteristiky nového tureckého státu. Místo toho, aby byla společnost rozdělena do milletů (podle náboženství bez ohledu na to, kde se ve státě daní lidé nacházeli, jako tomu bylo v Osmanské říši), měla být rozdělena geograficky mezi provincie a moc měla vycházet z jednotlivých občanů, přičemž jako Turek se měl definovat každý, kdo se měl stát občanem nového státu, bez ohledu na náboženskou či etnickou příslušnost. Právě kvůli rozsáhlé spojenecké okupaci pozdějšího území Turecka byla jako hlavní město zvolena Ankara a vznikl tam prozatímní parlament. Tento parlament, jakož i celé republikánské hnutí, nebyly mezinárodně uznány; Spojenci trvali na tom, že jedinou mocí, která má legální právo na teritorium Osmanské říše byla sama Osmanská říše a její autority. Jenže ani tam to nebylo jednoznačné, o koho vlastně jde; navíc jak osmanský parlament, tak sultán sídlili v okupované Konstantinopoli (po dobu okupace byla Konstantinopol oficiálním jménem Istanbulu) a autority tak podléhaly spojenecké kontrole.

 

V prosinci roku 1919 proběhly volby do osmanského parlamentu, ale vláda z nich vzešlá rychle zjistila, že nemůže prosadit prakticky nic: aby byl jakýkoliv výnos platný, musel být spolupodepsán zástupcem britské okupační správy. V březnu 1920 bylo v Ankaře zvoleno Velké národní shromáždění (parlament), v němž zasedlo zhruba sto bývalých osmanských poslanců z okupovaného území, kterým se podařilo uprchnout ze spojeneckého obklíčení poté, co byl krátce předtím osmanský parlament Brity rozpuštěn. Předsedou parlamentu se stal Mustafa Kemal, později známý jako Atatürk.

 

V okupované Konstantinopoli tak zůstal jako jediným důležitým reprezentantem osmanské moci sultán Mehmed VI., který už tou dobou nebyl ničím jiným, než jen britskou loutkou. Britové ho přinutili, aby turecké národní hnutí odsoudil. V srpnu pak byla mezi Spojenci a Osmanskou říší, tou dobou reprezentovanou už jen sultánem, mírová smlouva ze Sèvres, na základě které byla Osmanská říše rozdělena a její značné části okupovány spojeneckými armádami. Potíž ovšem byla v tom, že podstatnou část legitimity nad územím Anatolie už mělo v Ankaře mezinárodně neuznané národní hnutí.

 

Mustafa Kemal sháněl podporu proti Britům – protože ti byli jeho hlavním problémem – kde se dalo. Ačkoliv měl s budoucím Tureckem jiné plány, otevřeně se přihlásil k sultánovi a apeloval na muslimský svět, aby mu pomohl, protože sultán byl zároveň chalífou všech (sunnitských) muslimů, a mluvil o tom, jak chce chalífu vysvobodit z rukou nevěřících. Zároveň systematicky pracoval na plánování revolty proti britské okupační správě. Byl v tom dobrý; velmi dobře si nastudoval předchozí (úspěšná) povstání proti britskému impériu a byl tak schopen být před Brity vždy o krok napřed. Podobně neupřímně, jako to Atatürk myslel s muslimskou podporou – kterou ale potřeboval – vyjednával i se sovětskými bolševiky, kteří v jeho revolučním hnutí viděli možnost šíření komunistické ideologie na území bývalé Osmanské říše. Atatürk neměl dost financí a zbraní na to, aby dobyl okupovaná území, a aliance s bolševiky mu přišla velice vhod – ti, v domnění, že financují budoucí komunistickou zemi, v prvních momentech Atatürka podstatně podpořili (poslali mu kromě zlata a hotovosti také mnoho lehkých i těžkých zbraní, včetně celých lodí), ovšem už o necelé dva roky později se s nimi – v době, kdy už je nepotřeboval – rozkmotřil a naopak na jejich pozice zaútočil.

 

I přes tyto Atatürkovy úspěchy ho Spojenci stále ještě trochu podceňovali. Británie měla eminentní zájem na udržení Konstantinopole, kterou chtělo Řecko do své vize obnovy velkého helénského státu, který by zahrnoval kromě dnešního Řecka i východní Thrákii (dnešní evropská část Turecka), Konstantinopol i západní část Malé Asie. Italské ambice na jihu Anatolie (s centrem ve městě Antalya) narážely na ambice řecké (Itálii podporovala Francie), a Británie nechtěla, aby ani jeden z těchto dvou států získal v oblasti převahu, aby mohla stále ještě kontrolovat strategické průlivy Bospor a Dardanely. Aby oslabili Italy, podporovali řeckou expanzi mimo Smyrnu a dávali tak Řekům falešnou naději na možnost obnovení helénské Malé Asie. Tato rozhádanost Atatürkovi nahrála ve vojenské kampani proti Řekům i Italům. Protože se Britové rozhodli turecké národní hnutí dlouho ignorovat, dohody, které s „Turky“ pro Řeky zprostředkovali, byly s osmanskou vládou z okupované Konstantinopole, což byl detail, který Řekové ve svém nadšení raději přehlíželi a v souladu s britskou politikou neviděli turecké republikány jako nějaký velký problém. To se jim stalo osudným. V březnu 1921 zahájily řecké jednotky další ofenzívu proti tureckým nacionalistům; nevěděli ale o dodávkách sovětských zbraní a byli v bitvě u İnönü poraženi.

 

Řecká expanze na východ znepokojovala Itálii a Francii natolik, že tyto země začaly rovněž podporovat financemi i zbraněmi turecké nacionalisty; viděli totiž v řeckém postupu pouze zástěrku pro britskou dominanci nad regionem. I přesto se však Řekům díky nové taktice podařilo Turky dále porážet a dostali se až na vzdálenost zhruba sta kilometrů od Ankary. Jejich postup však byl příliš rychlý a začal nápadně připomínat Napoleonovu výpravu do Ruska; prodlužovaly se vzdálenosti pro zásobování a linie se ztenčovaly, jak se Řekové dostávali dále na východ a bylo tak jednodušší je od zásobování odříznout a obklíčit; přesto to Atatürk neudělal. Vyčkával s plánováním velké ofenzívy proti Řekům, dokud nebyl úplně připraven, k čemuž došlo 26. srpna 1922. Řekové, kteří byli na svých pozicích už rok, usnuli na vavřínech a nebyli tak schopni bleskovému útoku čelit. Pouhé necelé tři týdny stačily na to, aby padlo veškeré řecké území v Malé Asii, včetně Smyrny, během jejíhož pádu byly požárem zničeny řecká a arménská čtvrť, a jejich obyvatelstvo bylo vyhnáno (ušetřeny zůstaly části turecká a židovská).

 

Atatürkovi tak zbývalo obsadit Konstantinopol, Bospor, Dardanely a východní Thrákii – požadoval Turecko přibližně v dnešních hranicích (to, co je dnes jinak, je dnešní provincie Hatay neboli Alexandretta, kterou v předvečer druhé světové války Turecko anektovalo na Sýrii). Británie byla připravená jít proti Atatürkovi do války, ale neměla dost sil: Itálie a Francie se stáhly z Bosporu a Dardanel a žádná z britských kolonií kromě Nového Zélandu nechtěla vyslat své vojáky na pomoc v takové válce. Británie tak musela přistoupit na Atatürkovy podmínky dohodou. Evakuovala řecká vojska z Malé Asie, Konstantinopole a východní Thrákie, což umožnilo Atatürkovi zasednout k vyjednávacímu stolu.

 

Řecký ústup z oblasti byl provázen obrovskou tragédií na obou stranách. Během pádu řeckých držav v Malé Asii používala řecká armáda taktiku spálené země – během ústupu vypálili desítky tureckých měst a zabili řádově desítky tisíc lidí, na což, během evakuace řeckých vojsk Malé Asie reagovali turečtí nacionalisté povražděním 264 tisíc řeckých civilistů; na frontě proti Arménii byly ztráty ještě vyšší; odhaduje se, že během východní kampaně tureckých nacionalistů proti Rusku a Arménii bylo zabito na 440 tisíc arménských civilistů.

 

To ale nebylo vše. O půl roku později, na začátku roku 1923, došlo k populační výměně Řeků a Turků, během níž bylo násilně vysídleno na 1,2 milionu Řeků z Malé Asie a východní Thrákie (evropská část dnešního Turecka) a na 335 tisíc Turků z území dnešního Řecka. Klíčem ovšem nebyla etnicita, ale jejich náboženství, takže do Řecka byla přesídlena prakticky celá pravoslavná populace, včetně pravoslavných Turků, a do Turecka byla přesídlena prakticky celá muslimská populace, včetně muslimských Řeků.

 

Mezitím začal Mustafa Kemal Atatürk vyjednávat se západními spojenci jménem Turecka o mírové smlouvě, která byla podepsána v Lausanne 24. července 1923, ukončovala okupaci Konstantinopole, která se pak znovu stala Istanbulem a součástí tureckého území a zajistila garanci hranic Turecka se všemi jeho sousedy. Turecká republika tak byla vyhlášena 29. října 1923; chalífát byl zrušen 3. června 1924 a sultán byl z Turecka vyhoštěn do exilu. Dějiny moderního Turecka tak mohly začít.

 

V dalším díle (4. října) se dovíte o reformách, které Mustafa Kemal Atatürk přinesl, jak se vypořádal s komplikovanou tureckou identitou, o tureckých vztazích se sousedy během studené války, kyperských událostech roku 1974 a nástupu současného prezidenta, Recepa Tayyipa Erdoğana.

 

Aktualizováno: 26.9.2018 — 15:28

11 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Nutno podotknout, že po debaklu na Balkáně, severní Africe, východním Středomoří a neklid v Arábii, se plány Istanbulu začaly přesouvat spíš do střední Asie a začíná se propagovat myšlenka pan-Turanismu – tedy jednota všech Turkických národů. V podstatě tak šlo o všechny ty -stány až k hranicím Číny (!) Arméni jim najednou stáli v cestě a taky bylo potřeba někam přesunout turky ze ztracených území. Tohle všechno se dělo už před první světovou válkou. Turecký vliv je stále patrný v Ázerbájdžánu, Kazachstánu a bude se patrně stupňovat i v budoucnu.

  2. Tak tady těch zájemců o území a strategické body bylo opravdu dost! Shodou okolností dává ČT2 v sobotu film Gallipoli, o bitvě právě o Dardanelskou úžinu za 1. světové války. Pod vlajkou britského impéria tam bojovaly australské a novozélandské oddíly a krvavě za to zaplatily.
    Díky za další výborný článek, tak mě napadlo, jak komplikovaný dějepis mají turečtí školáci! :) I když – kdoví, co všechno a jak jim je předkládáno.

    1. Dík za tip ohledně filmu. Bitva u Gallipoli byla snad ta nejstrašnější jatka na obou stranách a v podstatě bez vítěze. A Australani a Novozélanďani tam padli téměř do jednoho.

  3. Tohle by vyžadovalo nějakou pohyblivou mapu, těch šipek mám v hlavě tolik, že jsem se dost ztratil. Alespoň ty genocidy na území Turecka teď vidím v širším kontextu. Zas to napětí vzniklo šťouráním z venčí.

  4. Uf, tak dnes to byl nářez – musela jsem si udělat čas a číst pomalu, protože je to informacemi nabitý text.
    Ovšem pokud jde o akci a dobrodružství (pokud tedy odhlédnu od statisíců povražděných lidí, nichž každý někomu chyběl, po každém někdo truchlil), tak kam se na to hrabou dobrodružné romány!
    Je to skutečně taková hra o trůny – okamžitě vznikající a zase zanikající spojenecké svazky, zákulisní čachry, pochybní hrdinové, zvenku nepřehledný chaos, uvnitř složité, ale pochopitelné předivo vztahů.
    Při teoretickém pohledu zvenčí se mi líbí, jak dostali Britové i Řekové pořádně přes nos – za svoji ignoranci a podceňování nepřítele.
    Prakticky to ale prostě byla velmocenská jatka a jsem strašně ráda, že mi nepřišlo prožít svůj život právě tehdy a tam.
    Díky Andy, je to skvěle napsané!

    1. V tom příběhu už prakticky zaniká hranice mezi dobrý a špatný. Tam jsou jen reakce, přehnané a přehnanější

  5. Brilatné-ako vždy!!!
    pridám aj jedno OT.Na azijskú stranu sme jazdili jednak cez Gelipoli-Lapseki,alebo cez Cannakale/už neviem presne pravopis týchto miest/
    Sedeli sme na brehu Dardanel a všimli sme si,že naša mama plače.Povedala,že je dojatá,ako dieťa ju učili mníšky a jej sa veľmi páčila spevavosť slov-Bospor a Dardanely a“ teraz deti moje já Marenka z malej dediny tu sedím a máčam si ruky v Bospor a Dardanely.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD