GEOPOLITIKA: Impérium bez kontinuity, díl I. (Blízkovýchodní Hra o trůny 17)

Mezi nejzajímavější místa na světě patří společnosti postavené na troskách předchozích civilizací. Jejich noví obyvatelé totiž zpravidla naruší organicky dlouhodobě vytvářenou strukturu místních vazeb, aby ji překryli něčím vlastním, zcela novým. K těmto okamžikům dochází náhle – starý život se zastaví v čase, podlehne zkáze a od té doby zpravidla žijí dál dvě reality: jedna nová a ta stará, pokračující v exilu či diaspoře.

 

Nabízejí se tak otázky: Co je vlastně čí? Patří památky, které po staré civilizaci zůstaly, těm novým, nebo těm původním obyvatelům? A jaký vliv to má na to, kam se nový stát ubírá? Co to znamená pro identitu místních lidí? To všechno jsou naprosto klíčové otázky, chceme-li porozumět modernímu Turecku.

 

Ve střední Evropě taková místa dobře známe – polské „Kresy“, tedy území dnes patřící Litvě, Bělorusku a Ukrajině, nebo naopak polské „ziemie odzyskane“, tedy země dříve patřící Německu, které dal Stalin Polákům jako kompenzaci za „Kresy“. České Sudety nejsou úplně ten případ, protože navzdory výměně obyvatelstva tady přeci jen nějaká kontinuita byla, i když je také kolikrát na regionu vidět, že to dost skřípe a že ten vztah místních k tomu, kde žijí, není takový, jako jinde v Čechách.

 

A pak tu máme samozřejmě ten nejkřiklavější případ: Královec/Königsberg, na jehož troskách byl postaven dnešní Kaliningrad. Vztah dnešního Kaliningradu k pruské minulosti je totiž tou nejvěrnější analogií toho, jaký má vztah k minulosti svého území Turecko. Ovšem stále ještě není analogie dokonalá: zatímco na území bývalého Královce se usadilo Rusko, pevně ukotvené okolo vlastních starobylých měst jako Moskva, Petrohrad nebo Novgorod, Turecko jako celek bylo založeno uměle na troskách říše, která povstala na troskách poražených civilizací. A bylo to právě až budování moderního, Atatürkova Turecka, co znamenalo definitivní konec všeho původního a pokračování téhle historické paměti pouze v exilových vzpomínkách.

 

Tohle všechno je velmi důležité pro tu skutečně klíčovou otázku: co je Turecko a kdo jsou Turci. Ještě sto let po jeho založení to není otázka úplně přesně zodpovězená a v posledních letech, obzvlášť po nepodařeném puči proti prezidentu Erdoğanovi, je diskuse na tuto otázku v Turecku poměrně hodně nebezpečná. Otázka „kdo je Turek“ byla klíčová už pro Mustafu Kemala Atatürka a právě kvůli relativně slabé turecké kontinuitě vůči území Anatolie s drobným přesahem do Evropy i dále na Blízký Východ je to otázka nesmírně provokující, protože jakákoliv debata na toto téma se vnímá jako debata podrývající samotnou existenci tureckého státu a národa, z čehož plyne například kontroverzní zákon na ochranu turectví.

 

To je hlavní důvod, proč je pro mnoho Turků, včetně tureckého státu, nepřípustné diskutovat genocidu Arménů, Asyřanů nebo anatolských Řeků. Někdo by mohl říct, že kontinuální existence turecké moci v Anatolii od jedenáctého století dodnes snad musí stačit, ale není to tak jednoduché – Osmanská říše nebyla přímým nástupcem Seldžucké říše a stejně tak moderní Turecká republika byla postavena na troskách Osmanské říše a dodnes si zakládá na zvláštní schizofrenní situaci, kdy na jednu stranu jsou Turci hrdí na svou osmanskou minulost, ale na druhou stranu se od ní distancují, jak jen mohou, ať už kvůli Atatürkovu modernistickému odkazu, nebo kvůli snaze se zbavit zodpovědnosti za genocidy Arménů, Asyřanů a Řeků. A srovnáme-li těchto, nepříliš provázaných, devět set let s kontinuální tradicí sousedních zemí (Írán – osídlen 7000 let a stát nepřetržitě existující 2500 let; Řecko – helénská kultura stará téměř 3000 let), tak z toho Turci nevycházejí tak jednoznačně.

 

Podívejme se ale na to, jak to všechno začalo. První velkou civilizací na území Anatolie (které je dnes skutečným centrem turecké kultury) byli Chetité, jejichž říše se v oblasti rozkládala od zhruba roku 1600 před naším letopočtem do roku 1178 před naším letopočtem, kdy došlo k jejímu kolapsu pod tíhou nájezdníků. Chetity vystřídaly helénské státní útvary: Lýdie (v jejíchž hranicích byla všechna nejdůležitější řecká města v Malé Asii: Sardy, Trója, Smyrna (dnešní Izmir), Efez nebo Milét a konfederace městských států v Lýkii (na jihozápadě Malé Asie). Území pak bylo sjednoceno nejprve pod Persií (6. století před naším letopočtem), poté pod Alexandrem Makedonským (334 před naším letopočtem), aby se po jeho smrti opět rozdrobilo mezi menší království, posléze znovu sjednocené v rámci římského impéria. V rámci Alexandrovy říše, jakož i v rámci Říma, silně postupovala helenizace Anatolie a v době, kdy císař Konstantin I. Veliký zřídil hlavní město celého římského impéria v Byzanci, do té doby menším řeckém města na Bosporu, už byla Anatolie jazykově prakticky čistě řecká. Město Byzanc bylo později přejmenováno po císaři, který z něj udělal „nový Řím“, Konstantinopol, a stalo se hlavním městem Východořímské říše. Řecký charakter zůstal Východořímské říši (tedy, jak se na Západě tento stát nazývá, Byzanci – sama Byzanc si tak ale nikdy neříkala, protože Byzanc je čistě pouze původní název Konstantinopole) až do jejího úplného zániku v roce 1453.

 

Během raného středověku (6. století) mezitím došlo k první konsolidaci turkických národů ke společné turecké – takto nazývané – identitě. Zhruba v téže době se začali z oblasti volně nazývané Turkestán (území mezi Kaspickým mořem a dnešním Mongolskem) turkické kmeny stěhovat na západ, mimo jiné právě do Anatolie. První významný turecký zásah do Anatolie byl až vpád seldžuckých Turků do Anatolie (1068), kterou obsadili téměř celou, až po východní břeh Bosporu. Pod jejich vládou probíhalo, po etnické stránce, poměrně rychlé poturčování do té doby čistě helénské populace. Zajímavé na seldžuckém impériu bylo to, že se velmi obdivně koukalo na Írán a snažilo se kopírovat jeho model vlády, a efektivní státní správu; rozhodně nešlo o „barbarské nájezdníky“, jak jsou v Evropě často vykreslováni.

 

Pokračovalo více než století chaosu během křižáckých válek a politických převratů v Konstantinopoli, jejíž režim padl v roce 1204 do rukou křižáků, kteří v něm založili stát zvaný Latinská říše, který pak bojoval s byzantským státem, jehož reprezentace před pádem Konstantinopole uprchla do blízké Nikáje, která sloužila jako provizorní hlavní město Východořímské říše až do vytlačení režimu Latinské říše z Konstantinopole a obnovy Východořímské říše s Konstantinopolí jako hlavním městem v roce 1261. Na konci třináctého století mezitím začala Anatolii velmi rychle obsazovat Osmanská říše. Čtrnácté století přečkalo byzantské impérium v politickém chaosu, ubývajícím územím (na úkor Osmanské říše) a protože západní mocnosti měly starosti jinde a Katolická církev za pomoc Byzanci požadovala návrat pravoslavné církve pod autoritu Říma, úpadek pokračoval, až byl završen pádem Konstantinopole 29. května roku 1453. Právě pád Konstantinopole byl jeden ze dvou událostí (druhou bylo objevení Ameriky o několik desetiletí později), které znamenaly konec středověké Evropy.

 

Na troskách Byzance založila Osmanská říše efektivně řízené impérium, které dokázalo velmi rychle rozšířit svoje hranice všemi směry: do Evropy, na Blízký Východ, do střední Asie i do Egypta. Pro původní obyvatele znamenala osmanská dominance podřízené postavení a nový stát a jeho vliv, politické vazby i infrastruktura se rozvíjely po vlastní ose, na vlastních základech, nezávisle na tom, co bylo v zemi vybudováno předtím. Přesto ovšem silné helénské osídlení Anatolie přečkalo – byť v útlaku – prakticky celou existenci Osmanské říše až do první světové války. Zkáza a vymazání původních, netureckých kultur z Anatolie přišly až později – na začátku 20. století.

 

Vzhledem k obsáhlosti tohoto tématu vyjde článek o Turecku natřikrát; v dalším díle, příští týden, se dozvíte o historii, organizaci a politice v rámci Osmanské říše a o tureckém osídlení Kypru. Ve třetím díle – za dva týdny – se pak podíváme na moderní Turecko a jeho aktuální směřování.

 

Aktualizováno: 12.9.2018 — 16:57

49 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
    1. To je hrůza… a přijde mi to strašně nefér! Konečně začala pořádně žít (u) (f)
      Karolínko, R. I. P. doufám, že tě za duhou přivítali všichni tvoji milovaní chlupáči… (h)

      1. Nikdy jsem se s ní nepotkala, ale brečím tu jak malá holka. Je to nespravedlivé, tak se těšila, až vypadne z té ubytovny a bude mít dostatek místa pro sebe a pro kočičky.

        1. Já jsem z toho úplně vykolejená. Je to straně nespravedlivý, toto. Konečně si mohla užívat klidu a pohody s kočkama… Karolíno, doufám, že jsi tam potkala všechny své milované… Odpočívej v pokoji.

            1. Matyldo, volám SOS kvůli těm živým kočkám, které tu bez ní zůstaly….já si je všechny vzít a nechat nemůžu!!!!! Více na Hadech…

    2. Milá Karolíno, svou láskou jsi změnila život mnoha kocourkům a kočkám. Těšili jste se navzájem ze sebe. Tvá radost zůstane na stránkách pro vzpomínku.
      Odpočívej v pokoji.

    3. Vůbec to nemůžu pobrat. Byla tak spokojená, že má konečně pěkné bydlení a spoustu místa pro kočičky, že už se nemusí honit a může si žít. Před pár dny jsem jí tu přála, aby zdárně dokončila poslední etapu stěhování. Zrovna dneska jsem četla takovou blbou reportáž z Mostu, hned jsem si na ni vzpomněla a říkala jsem si, že ona tam snad bydlí na nějakém bezpečném místě. Ach jo, jak je to všechno křehké a pomíjivé.

    4. Bože to je hrozné.
      Karolíno, neznala jsem Tě osobně, ale znala jsem tě z tvých článků.
      Odpočívej v pokoji.

    5. Často jsme na ni s mamkou myslely, že se už snad dostala ze všech problémů a bude si moct užívat s kočičáky klidu a pohody, v novém bydlíku… (u)

  1. Díky moc za tenhle seriál. Je psaný krsně srozumitelně. Stejně je hrozné, že snad neexistuje ani kousek země, kde by lidi žili v souladu, klidu a bez válek delší období.

    1. Existuje. Ale mimo tzv. civilizaci. A Karolínka… Každý z nás má někde tu svoji svíčičku a když dohoří, je konec. A buddhisté říkají, že pobyt na zemi je v podstatě trest a to,,nehmotné“ co po smrti zbyde, se dostane na jakousi vyšší astrální úroveň. Netýká se to jen sebevrahů, ti se musí vrátit a zbytek života, o který se připravili, odžít v jiném těle.

  2. Opět velmi přehledně a srozumitelně napsáno, že je radost to číst. Pravda, neklidné území, na kterém jakoby končila jedna epocha a začínala nová. Jsem zvědavá na další díl, to přijdou výboje.

  3. Zřejmě ovlivněna pohledem evropských dějin nějak se nemůžu donutit bych k tomuto státu pociťovala přílišné sympatie. A už vůbec ne k jejímu současnému presidentovi. Ale země jako taková je jistě nádherná a zajímavá a normální a vstřícní lidé žijí díky bohu všude.

    1. Taktéž. Jestliže nějaký vůdce pozavírá tisíce lidí a uvězní je,těžko se mu bude dělat nějaká moderní budoucnost. Takto hrdost národ nezíská a těžko obnoví důvěru v systém. Jinak je fakt krásná země.

      1. Přijde mi, že bohužel jedním z důvodů tohoto stavu bude i to, jak jim EU roky slibovala přijetí.
        Neříkám, že měli být přijati, ale snad by evropský politik měl umět rozeznat, co je vhodné slibovat a co ne.
        Tenhle postoj byl něco jako návod na to, jak si znepřátelit národ a probudit v něm chuť jít nějakou úplně jinou cestou…

  4. OT, článek si budu moci přečíst až v klidu doma,tak zatím jen hlášení o kocourovi, koho to zajímá. Jája se probral skvěle, celou noc se tulil a mazlil a od rána jí a pije. Musí nahnat včerejší výpadek. Talíř jsme sundali, z toho byl nešťastný, dostal staré dětské punčocháčky, jedna nohavice ustřižená, uprostřed jsem prostrihla díru na hlavu a zavazanou packu má v té zbylé nohavici. Tím pádem si to nesunda a nerozkouse. Doufám, že tu s námi ještě bude dlouho, tak hodné zvíře jsem nezažila.

    1. Na Jáju moc myslím – a na tebe též. Taky doufám, že nás tvým prostřednictvím bude ještě nějaký ten pátek oblažovat. Jájo, bojuj!!! (h)

      1. Držím všechny palce Jájovi!Tak hodný kocourek si to zaslouží, tak ať je ještě dlóóóuho v pohodě (h)
        A já prosím o přidržení palečků na zítra ráno. Kamča jde na kastraci. A taky bereme na kastraci kocourka, co se tu objevil na Mikuláše: Nechala jsem si ho, ale kuličky už musí pryč :D

  5. Vďaka Andy-Turecko a Turci sú moja srdcová záležitosť.Študovala som ich dejiny pred mnohými rokmi a v rokoch 1975 až 80 som každý rok mesiac jazdila po celom Turecku. A nič sa mi nikdy nestalo,všetci boli ku nám milí,ústretoví, proste fantastickí ešte roky som žiarlila na každého,kto bol na zájazde v Turecku,/v mojom Turecku!/potom som sa tam bola pozrieť komerčným zájazdom pred pár rokmi a už to bola úplne iná krajina,ktorá sa prestala podobať na to moje Turecko.teším sa na ďalšie pokračovanie./keby som mala to“rajčeô a vedela to poslať,zahrnula by som Vás fotkami z bežného života v horskcých dedinách mestách i na pobreží.Úžasná krajina,ľudia i historia,/ 76 som tam zažila i štátny prevrat/

    1. Súhlasím. Nedám na Turkov a Turecko vo spúste vecí dopustiť, takisto keď som tam bol, boli všetci veľmi milí a priateľskí – a čím menšie miesto to bolo a čím menej turistické bolo, tým to bolo lepšie – ale je tam vidieť, že niektoré veci, ako napríklad identitu, nemajú celkom ujasnené a s tým sa pojí aj ich vzťah k Atatürkovi, ktorého na jednu stranu majú radi, ale na druhú stranu, keď im poukážeš na ten zjavný rozpor medzi jeho myšlienkami a náboženstvom (ak sa bavíš s konzervatívnejšími ľuďmi), dostaneš ich do solídnych rozpakov.

  6. Je dobré vědět. Přestože Turci (Osmanové) velmi ovlivnili evropské dějiny, vím o nich pramálo – asi jenom to, co o nich napsal Henrik Sienkiewicz v románu Pan Wolodyjovski (chuckle) . Těším se na pokračování. A děkuju za výborně udělaný historicko-politický seriál.

    1. tak to máš poslední díl celé Sienkiewitzovy trilogie, první díl je Ohněm a mečem a druhý díl je POTOPA..teprvá třetí je Pan Wolodyjowski.

      1. Nemám – kdysi jsem četla půjčené z knihovny – a navíc mám před očima ten úžasný seriál, co kdysi u nás běžel ;) .

        1. tak vyraž do knihovny nebo pošli Jeníka,s tou sádrou jsi v šanci,že to celý i přečteš :-D seriál si taky pamatuju, mám i celovečerní film,na DVD…

        2. Taky jsem měla polské, čti Sienkiewitzowo, trilogické období. Malý sokol, pan Wolodyjowski je můj velký malý milák. (inlove)

      1. Myslíš Pepík Hnátek?! (rofl)

        Asi takhle – představ si, že máš obutý lyžák, jenž je o číslo menší, kterému se neohybá kloub a jehož přasky nejdou rozepnout. Tak asi tak nějak se cítím. Ale jinak dobrý (rofl)

          1. No já už funguju téměř normálně – akorát na delší vycházky do terénu chodí Jeník s Erníkem sám – přece jenom dupat v lyžáku v oranisku není to pravé ořechové. Ovšem chodím stylem „stařeček Pagáč si hrkli burčáku a nestihli doběhnút do búdečky se srdéčkem“. Navíc obuju jediné boty – jakési hadrové nazouváky v sírově žluté barvě. K letním šatkům jak vyšité (rofl)

            1. Ygo, pokud máš doma francouzskou hůl (nebo si ji můžeš od někoho půjčit), tak ji používej, bude se ti s ní líp chodit. A bacha, používá se na opačné straně, než je chromá noha. Chůze – hůl a chromá noha jde současně!!!, zdravá jde sama.
              Vím, o čem mluvím, už jsem absolvovala třikrát…

              1. Jo, a do schodů jde nejdřív zdravá, pak chromá a hůlka, chodí se po jednom. Dolů jde nejdřív chromá s hůlkou, pak zdravá, opět jako děcko po jednom schodě.

              2. Ygo, držím palce aby se nožka v lyžáku zdárně zahojila – na jak dlouho to máš?????

                jinak, Iva to popsala přesně, tu chůzi, včetně schodů

                1. Co já vím – pan doktor vtipálek pronesl: To je tak na čtyři týdny … nebo čtrnáct! A pak se vyznej.

                  1. Ygo, to ti teda nezávidím. Ale neboj, uteče to. Já když dostala na čtyři týdny nechodící sádru, tak jsem si myslela, že to nepřečkám. No a už to bude dva roky… nebo snad tři? už ani nevím. Vidíš, jak to letí… sádra bude dole raz dva. Hlavně pěkně táhni a srůstej, ať se na podzim zas můžeme sejít.

                  2. Hele, viděl to realisticky – mladý robě to sroste za čtyři týdny ;) . No a těm, kterým se málem prořezávají třetí zuby, se to může hojit i ty čtyři měsíce… Občas se stává, že i banální zlomeniny se nechtějí hojit, já jsem na zánártní kůstce neměla po třech týdnech ani náznak hojení, a to mi nebylo ani čtyřicet.

  7. Tak na dnešním článku mě asi nejvíc zaujala ta myšlenka vzájemných odkazů civilizací. Nová vyrůstající na troskách staré a pokud se stará zachovala v emigrantské diaspoře, tak vyvíjející se svým vlastním způsobem. Konec konců, česká společenství v zahraničí se také liší podle toho, kdy jejich zakládající členové naši zemi opustili – vždy si s sebou přivezli odkaz maličko jiné země.
    Ty prastaré civilizace mě fascinují – obrovský dojem na mě udělalo třeba muzeum čínské historie v Taipei, kde vystavovali cosi, co byla společenská vizitka jakéhosi šlechtice z dob, kdy u nás byly sotva řídce obydlené pralesy!
    Navíc se zdá, že setrvačnost působení takových civilizací je obrovská. Přitom bych řekla, že každý z nás si říkáme, že máme vlastní rozum a jednáme jen ze své svobodné vůle (díkybohu, že zase můžeme). Přitom i nás do jisté míry determinují naše kořeny a kulturní dědictví naší země – aniž bychom si toho většinou všimli:))
    Díky za poučné vyprávění – myslím, že o Turcích v blízké budoucnosti hodně uslyšíme a je dobré o nich něco vědět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD