BTW: Sklenička od hořčice

Léto je doba grilování, opékání a obecně venkovního jídla, k čemuž patří i všelijaká ochucovadla, jako jsou třeba křen, kečup a různé hořčice. Vzhledem k tomu, že se u nás přes rok vlastně nejedí uzeniny a do vaření to nepoužívám, nejsou tato dochucovadla moc potřeba. Se začátkem léta je tedy nutné je připsat k nákupnímu seznamu.

 

Letos vyjel pro zásoby Martin, takže mnou lapidárně definovanou položku „hořčice“ pojal po svém. Velkoryseji! Koupil asi tři různé a všechny ve skle. Ačkoliv bylo léto družné a hosté ke stolu nechyběli, naše rodinná – jen velmi mírná – obliba hořčic vedla k tomu, že první došla až minulý týden.

Umyla jsem sklenici a pak přišel ten okamžik… prakticky deja vu! Vždyť to je přece sklenice od hořčice!!! Jak jsem na ně mohla zapomenout? A pak se už vzpomínky rozjely, vždyť ty sklenice byly prakticky všude! Já znám hlavně ty mírně zaoblené, i když prý bývaly i rovné (kónické).

Jo, byl to pojem – a nejen v praktickém použití, které vedlo z kuchyně přes dílny na zahradu a vlastně kamkoliv, kde bylo potřeba podávat nebo odměřovat nějakou tekutinu nebo skladovat drobné předměty. Dnes ji vnímám hlavně jako synonymum praktické všednosti. Nicméně v době, kdy jsme z nich usrkávali s dědou v zimě v ledové chatě horké rybízové „víno“ ředěné vodou a mocně slazené cukrem, by mě taková myšlenka vůbec nenapadla. Myslela jsem jen na teplo, vůni, chuť a spálené prsty!

Jo, spálené prsty bývaly kávový fenomén. „Káva do skla“ byla v Čechách v době mého dětství hodně oblíbená a kdo nechtěl používat hořčičáky, míval obvykle takové ty tlustostěnné sklenice na krátké silné noze – už s ouškem, pokud si správně vzpomínám. Přiznám se, že já kávu ze sklenic nikdy ráda neměla, vždy jsem se snažila používat šálky nebo hrníčky – když už pro nic jiného, tak ten „turek“ v ní prostě z mého pohledu nevypadal hezky:))

A tak teď mám doma jednu novou sklenici od hořčice – nemá klasický tvar, je kónická a taková parádnější, zdobená. Co má společného se svou předchůdkyní je neuvěřitelně vytrvalé lepidlo po etiketě! A přemýšlím, co s ní – já z ní pít nejspíš nebudu, jsem rozmazlená hezkým jemnějším sklem. Ale kdo ví, na co se bude hodit?

A tak jsem ji uložila. Přece nevyhodím něco, co vypadá tak bytelně a užitečně…:))

 

Jaké jsou vaše vzpomínky na sklenice od hořčice? Kde všude jste z nich pili? Co jste do nich schovávali? Ještě pořád nějaké máte?

 

Aktualizováno: 4.9.2018 — 16:11

68 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Tak zrovna na téma sklenic, respektive kalíšku z plastu mám čerstvou zkušenost. Byli jsme minulý týden na služební cestě v Ženevě a poslední večer jsme si koupili láhev vína. Jenže ho nebylo z čeho pít. Povalovaly se tam ale silnostenne plastové kalíšky. No my Češi jsme je umyli a měli jsme z čeho pít. No e kde skončily kalisky? Přece nejdříve u mě v kufru a teď je mám doma. Přece je nevyhodim, i když doma z nich pít nebudu. Řekla bych, že je to takové dědictví socialismu, kdy jsme si věcí vážili jinak. A pokud je má diakritika nedokonalé, vězte, že píšu z mobilu. Je sice moc chytrý, ale občas také něco neví.

    1. Jo ještě k tématu – já si z domu pamatuju hlavně na ty oblé, klasické. Na ty rovné s obrázky nějak ne. Asi jsme je měli, měl je každej, ale prostě mi neuvázly v paměti. Myslím, že byly na chatě u babičky a že je měla dvorská teta. Ale my (asi:)) ne:))
      Ty tlustostěnné byly používané na táborech – pamatuju si, jak mi z nich chutnal čaj oslazený ovocným sirupem, na táborech mi čaj z várnice vždycky chutnal (na rozdíl od školy).
      když už jsme u toho – nepilo se z hořčičáků i ve školních jídelnách? Nebo to bylo jen něco podobného?

      1. Dede, my jsme měli ve školní jídelně – na základce i na gymplu – tyhle Durit skleničky, většinou čiré, ale občas i barevné. Koukám, že se vyrábějí dodnes.
        https://www.gastronom.cz/prostreny-stul/sklenice-karafy-pohary/sklenicky-duritky/

        Jo, a s tím čajem máš pravdu. Táborový čaj z várnice byl skvělý, i když doma bych něco takového asi ani tenkrát nepila :D . Na noční hlídce v hodině mezi psem a vlkem byl chleba s máslem posypaný strouhaným eidamem a k tomu čaj se šťávou přímo mana nebeská. A když byla místo eidamu salámová nebo rybičková pomazánka, tím líp.

    2. dede,dorazila jsem až nyní. Podotýkám,že v e školních jídelnách bývaly na pití duritky, ne sklínky od hořčice.Důvod je propstý, duritka vydžela i drsné zacházení divokých dítek, a když se náhodou opravdu rozbila, nautvořily se žádné střepy s ostrými a nebezpečnými hranami. Vlastně se sklínka rozlítla na spoustu oblých a hlavně drobných střepů, které se snadno zametly a nezranily.A na táborech u barelu s pitím bývaly spíš hrnky z plastu.Opatruji doma 2 menší duritky, ale o ty 200ml hořčičné sklínky jsem už dávno přišla. Dvě mi sebraly dcery,třetí se mi rozbila dávno. Ale ta šikovná odměrka doopravdy docela chybí.

      1. na táborech,se plast teda nepoužíval…byla jsem cca na 20 táborech,některé prázdniny i na dvou za seboou, ale nikde,jsme neměli plastové hrníčky, každé dítko mělo ešus a esšálek…

        1. To sice jo, ale u várnice s čajem nebo šťávou vždy byly i dva hrnky plastové – červený a modrý s vyraženými kolečky (jako miniaturní pullitřák). Aby ten, kdo má zrovna žízeň, nemusel běžet do stanu pro svůj hrnek … zajímavé, že opary se tam nepěstovali (rofl) .

  2. Jéé, zrovna nedávno jsem všechny ty nashromážděné skleničky z chaty, které byly každá jiná, vynesla do kontejneru na sklo. =D

  3. Ano skleničky od hořčice se schovávaly, byly nerozbitné a u různých stánků či na nádraží se v nich podával turek. Mám na mysli ty obyč. čisté s tlustého skla jako má Dede na obrázku, jen bez toho broušení. Ty zde zmiňované s obrázky si nevybavuji. Jinak manžel říká, že u českých slov „hořčice a kukuřice“ má představu nějaké děsné nemoci či silného průjmu :) Fakt nevím proč, mě se obě slova líbí, jsou krásně česká a zlomjazyk pro cizince :)

    Pokud jde o hořčici, tak si doma dělám vlastný „medovou“. Zrovna včera jsem dělala další zásobu pro blížící se návštěvu. My ji používáme nejvíce ke smažené rybě. Je nasládlá, ale fakt dobra. Různých druhů hořčic jsou tu spousty. Tahle medová se prodává též, jen v malých skleničkách a tak já si ji raději udělám sama „kvanta“ a levněji.

    Dělám vždy rovnou dvojitou dávku, tohle je původní recept. A jako obměrku můžete použít právě tu retro sklenku.

    1 hrnek majonézy
    4 čajové lžičky hořčice (já dávám dijonskou)
    4 čajové lžičky medu

    Vše dobře promíchat a pak podle potřeby upravit chutě (já někdy přidám ještě trochu hořčice, nebo medu, nebo oboje).

    ALEX ! Zapoměla jsem včera popřát tvému choti, že zvládnul operaci. Znám tři muže, kteří ten stymulátor mají a zcela bez problem s ním žijí už roky. Mě fascinuje to, že pravidelně funkci strojku kontrolují tak, že dotyčný zavolá někam na kliniku, pak sluchátko přiloží na hruď kde strojek má a oni ho na dálku „seřídí“.

  4. Mám tu ještě pár těch hořčičákú, klasických rovných i pár těch zaoblených. Říkám tomu chalupářský servis. Když jsme sem začali jezdit, chtěla jsem aspoň trošku něco uvařit, moc nádobí nazbyt jsem neměla. Tyhle skleničky mi dala mamka, a já je používám dodnes. Taky většinou jako odměrky, ale i třeba na rozšlehání vajíčka. Na tyhle tlustostěnné jsme měli doma takový udělátor, víčko se dvěma metličkami, které se rozpohybovaly umělohmotným proužkem. Ten byl ve víčku namotalý na nějaký převod. A stačilo trochu mléka a pár jahůdek, a byl to koktejl i s pěnou jako z Koruny.
    Ty malované tenkostěnné pamatuju taky, ale my v nich kupovali marmeládu. Jednou ve Frutě zkazili dávku marmelády, takže to v těch skleničkách vyvezli na skládku. Babička jako šetrný člověk jich tam vyhrabala spoustu nerozbitých a přinesla je domů. Měli jsme jich doma dost, ale já je neměla ráda, protože byly dost křehké. Jednou jsem při mytí nádobí do té skleničky vrazila ruku trochu razantněji a už to bylo málem na stehy. Takže za mě, z nostalgie, pořád na obyčejné pití staré dobré hořčičáky.

  5. Nedávno jsem hledala nějaký recept na buchtu či koláč a našla jsem několik zapomenutých, kde jako objemová jednotka byla uváděna sklenka od hořčice. Tohle se dá ještě rozklíčovat, horší jsou recepty, kde se píše „za 50 hal. droždí“! (chuckle)
    Jednu prastarou sklenku, s velbloudem od orientální hořčice, ještě máme. MLP si v ní uchovává rozdrcené čili papričky. A pokud si dobře vzpomínám, ty tlustostěnné sklenice míval tatínek v garáži na šroubky, hřebíky a podobné drobnosti.

          1. Já si pamatuju, jak v sámošce v chladícím pultu, někde vedle másla, býval tácek a na něm neforemné, ručně umotané malé balíčky z takového pergamenovitého papíru s droždím, na každém byla napsaná propiskou cena. A bylo jiné, než je dnes, tmavé a mnohem aromatičtější. Když se dělaly třeba drožďové knedlíčky do polévky, vonělo to do dáli. To dnešní světlé, takové trochu sterilní, často vůbec nezavoní.
            A to máslo někdy, když nepřivezli osminky, ale jen čtvrtky, bylo překrájené napůl a na tom řezu byl přilepený taky tenhle papír.

            1. Tak tácek pamatuju, ale droždí bylo nakrájeno foremně a zabaleno do balíčku taky foremného (naša Mánička – švica – to ještě dělávala, krájelo se nití) – byly za padoš anebo za korunu.

        1. HANČO, IVA BYLA RYCHLEJŠÍ, ALE JÁ DOBŘE PAMATUJU, ŽE JSEM MOCKRÁT BĚŽELA DO NAŠÍ MLÉKÁRNY PRO DROŽDÍ ZA DVACETNÍK. BABIČKA ANI MAMKA MOC PŘESNÉ VÁHY NEVLASTNILY,TAKŽE ASPOŇ TO DROŽDÍ BYLO PŘESNĚ.Mlp dříve velice miloval drožďovou pomazánku,takže u nás v lednici ještě i nejaký čas po sametovce bývala vždy velká, půlkilová kostka zabalená v pergamenu.pak se tyhle vážené kvasnice nepozorovaně vytratily i z naší coop sámošky, a to už měl manžel pouze smůlu. Udělat kotel pomazánky z těch maličkých kostiček by bylo drahé a nepohodlné,ze sušeného droždí by to nešlo dělat vůbec.no, nula od nuly pojde, že?

  6. Pro me je retro sklenice od horcice ta rovna, tenkostenna sklenice s obrazkem lva, tygra nebo pumy. Kdysi jich byla na chalupe plna velka krabice. Pred par lety jsem ji hledala a uz nenasla. Tlustostenne sklenice pouzivala kdysi babicka na odmaceni stetcu. Malovala kroje a jeji pokoj vonel terpentynem.
    Jednu dobu nam chutnala pistaciova pomazanka. Byla ve sklenicich s umelym vickem a mne bylo lito je vyhodit. Kdyz se mi pak rozbilo vice sklenic „na whisky“ – takove ty s tlustym dnem, ne moc hluboke, nahradily je prave sklenicky od pamazanky. Nepijeme z nich whisky, ale vodu, kdyz je zizen :).
    Jako dite jsem milovala normalni horcici, s lety jsem presla na kremzskou. Kdyz ted delam horcicovou polevku, pak jedine s bavorkou sladkou od Händlersmeiera.

  7. Jó, hořčičáky, MLP je má snad všechny,je to sběratel. Já jsem z nich začínala po matuře v zaměstnání s kafem, teda kafe s lógrem. Dokonce jsem na to měla grif aby nepálilo do ruky. Musela se sklínka chytit je bříškem prstu za horní okraj a zespoda palcem taky jen okraj tlustostěnného dna. Ty tenkostěnné jsem už nepoužívala,už jsem měla lepší. :-)

  8. Jó, hořčičáky to byl pojem! Já je používala nejvíc jako odměrku, na pití kávy ne.
    Hořčici mám ráda, nejvíc mi chutná obyčejná kremžská, ale MLP oblibuje plnotučnou. Francouzské hořčice ráda nemám. Hořčici používám i na vaření, třeba obyčejný bramborový guláš s buřtem a nakonec přidat lžíci plnotučné hořčice, hned to spraví chuť jídla :P .

  9. Všetky spomínané poháriky od horčice si pamätám, ale retro neskladujem a aj z nových kúpených idú poháriky do kontajnera na sklo. Kuchyňu nemám nafukovaciu a nevyužijem ani to sklo, čo doma mám. Najviac sa tieto poháriky dodnes spomínajú v úsloviach typu „vytiahni nejaké poriadne poháre, predsa to nebudeme piť z horčičákov“ (rofl) Mladí „mileniáli“ sa pravdaže nechytajú, lebo netušia, čo sú to horčičáky…

    1. Ale chytají, vše, co je retro, zrovna u téhle generace dost frčí, až mi to kolikrát přijde divné, na některé věci z minula nevzpomínám příliš ráda, oni ale asi nejsou příliš zatížení dobovými konotacemi.

  10. O.T. od rána čekám na balíček přepravovaný Českou poštou – to zas bude něco!!! (devil) … od rána tam visí – „Příprava zásilky k doručení“ … jestli se tam najednou objeví „uloženo na poště“, tak mě asi klepne (je to balík Do ruky!!!!) (headbang)

    naposledy jsem si takto vyzvedávala (důležitý!!!) balíček včera, u kterého mi nepřišla zásilka ani lístek, nic, a podací číslo jsem neměla – nakonec mi ho (po týdnu čekání) vyhledali podle jména, že leží u nich, radši jsem se ani neptala od kdy – následně jsem zjistila, že byl taky Do ruky!!!!! GRRRRRRRRR (devil) (puke) – ať žije Česká pošta, prostě ji miluju!!!

    1. Bedo klíííííííd. Já si libovala, jak tady v Mostě je ČP úplně jiná. Až do doby, kdy mi šel balíček „do ruky“, odeslaný 28.8. a nebyl ani oznámen, natož doručen. Kdyby mi to odesílatelka nenapsala, tak šel zpátky. První urgence – dodání v pondělí. Nic. Tak jsem v pondělí odpoledne zvýšila hlas a v úterý tu byl. Dneska mi přišlo oznámení o tom, že jsem si zásilku nevyzvedla a tudíž byla vrácena zpět odesílateli! Já ho mezitím vybalila a použila.

  11. Sedím takhle u řeky Sázavy u náhonu, koukám do vody a bezmyšlenkovitě rejpám botou v břehu. Nejdřív jsem vydolovala velkej šutr a hned vedle starou pivní flašku a tlustostěnou skleničku od hořčice. Vzácný archeologický nález. :D

  12. Hořčičáky – no jasně, za mého dětství se v Nymburce u tety a dědy z ničeho jiného nepilo. Nejstarší vzpomínka je asi na ty rovné, až později dostaly půvabnější tvar. Francouzská Amora byla též v půllitříčcích, dokonce dvou velikostí, ty ještě u našich a na chalupě jsou. Těch krojovaných jsme měli celé stádo, ale ty nějak nepřežily všechny.
    Já mám hořčicové různé, neb jsem pomalu deset let pracovala v podniku, který hořčici vyráběl a balil ji do rozličných obalů. Dokonce jsme dijonskou hořčici, opentlenou zlatou medailí, vyváželi do francie

  13. Kdysi byla taková písnička Sklenka od hořčice (snad v nějaké rozhlasové estrádě?)
    Jediné co si z toho pamatuji:
    „…najdete ji u zubního lékaře,
    pije se z ní mešní víno na faře…
    …ta sklenka od hořčice, jé, jé, jé…“

  14. Dlouhá léta, od dětství až dlouho do dospělosti, jsem měla skleničku od dijonské hořčice, tu malovanou s ženskou postavičkou v kroji. Byla to taková moje „dvorní“ sklenička, z jiných jsem skoro nepila. Když se rozbila, bylo mi to moc líto. Tlustostěnné hořčičáky jsme nikdy neměli. Zato jsme měli průběžně spoustu těch potištěných, na jaké tu dávala odkaz Renata jako na bruselské. Byla jich nepřeberná spousta vzorů a dnes mi přijde úplně neuvěřitelné, že se prodávalo něco tak prachobyčejného, jako hořčice, v takových designových skleničkách. Sloužily nám doma mimo jiné i jako odměrky, byly to prostě dvoudecáky, nebylo třeba nic ověřovat. Ty ozdobné už všechny bohužel odnesl čas, ale dodnes mám jednu s tím velbloudem a jednu velkou a jednu malou „BONA“ i s těmi plastovými víčky. Ty velké používám na salátové dresinky „do foroty“, udělám ho plnou skleničku, zaklapnu víčkem a dám do ledničky a z toho se ubírá, až je spotřebováno. Bezproblémově se myjou v myčce, obrázky se ani nehnou, protože nejsou malované, ale tištěné.
    Hořčici mám ráda a nejradši mám tu úplně nejobyčejnější českou plnotučnou. Kupuju jen od jedné konkrétní firmy, ta jediná snad má tu původní, téměř nezměněnou chuť. Ochutnala jsem všelijaké, francouzské, ruské, německé, no prostě různé, a zase jsem se vrátila k té obyčejné plnotučné. Používám ji i do vaření. Kremžskou a podobné sladké typy nemám ráda.

      1. Sharko, pamatuju si jen, že to byla AMORA a že ta sklenička byla taková trochu užší a vyšší, než ty české dvojdecáky, a mírně kónická. Původně měla taky takové červené plastové víčko.

        1. no,to si sice pamatuješ dost,ale bohužel to nepodstatné… :-D tu krojovanou panenku si nevybavíš???

    1. Nejak mi pripadá, že u nás už všetky horčice tú pôvodnú chuť stratili. Nikolauska z L. Mikuláša sa dlho držala, ale už je tiež o ničom. Tak si kupujem horčice dijonského typu, ale tie sú skôr slané a štipľavé a mne tam chýba tá vyvážená sladkokyslosť, ktorú mám zarytú v pamäti :)

      1. U nás tu původní chuť asi nejvíc připomíná plnotučná hořčice Malva z Chlumce nad Cidlinou (Malva patří shodou okolností do koncernu Kand Dobruška, která vyrábí i kečup, a to je už léta jediný kečup, který kupuji. Vlastníkem je nějaká německá společnost, která na to kupodivu neměla zničující dopad.) Od ostatních výrobců mi přijdou buď jenom sladké nebo jen kyselé, není to ono. Dijonskou jsi vystihla přesně – slaná a až moc pálivá, a to mi zrovna u hořčice vadí, i když jinak mám slané nebo pálivé jídlo ráda.

  15. K hořčičným sklenkám mnoho nemám. Tak nějak pořád byly a doma jsme je používali a i prsty jsme si pálili. K tomu spálení.
    Byla jsem v Praze, manžel odjel, byl večer, co teď! Zajdu si do Národni kavárny na decku bílého! Sedím, cumlám víno, přijde pan vrchní, dáte si něco na zakousnutí? Ukažte. Listuji jídelníčkem, koukám, ve snídaních maji krupicovou kaši! Ne! Směji se a ptám se, máte ji i teď? Samozřejmě, uděláme. Sedím, nabírám lžičkou a cukají mi koutky. Přijde mi to legrační. Jsem uvelebená u okna, metr nad chodníkem, kolem chodí lidé a koukají na bábu, ulizující krupicovou kaši, kterou zapíjí bilým vínem. Pan vrchní se ptá, chutnalo? Výtečně a dokonce jsem si spálila patro, jako když jsem byla malá! No ano, máte pravdu, spálené patro si pamatuji také. Tak jsme se oba zasmáli a krupicová kaše nás přenesla o několik desítek let zpátky.
    Jako vždy jsem zase ulítla. Je to tak, že ve mně nějaké slovo vyvolá podobenství a pak se to rozjede jaksi samovolně. Dede promiň.
    Ale… také jste si pálili patro krupicovou kaší? :-)

        1. Syn, coby sedmiměsíční baby kaši plival kolem sebe a děsně řval. Naučil se ji jíst až v pubertě, asi hlad ;)

    1. Krupicu miluju – proto ji nevařím (rofl) . To mám taky po taťkovi (k včerejšímu článku o podobách). Mamka ji ráda neměla, ale protože ji vařívala taťkovi, tak ji jedla na slano s cibulkou (chuckle)

  16. hořčičáky jsme SAMOZŘEJMĚ doma měli a SAMOZŘEJMĚ jsme z nich normálně pili – vlastně ani nevím, jestli jsme měli nějaké jiné skleničky, ostatně kdoví, jestli v té době v obchodech nějaké byly… a jak už tu kdosi napsal, tyhle byly vlastně zadarmo

    byly to ty tlustostěnné, které v té době měli snad všichni a mám dojem, že je měli snad i v hospodách… později měli naši (až do své smrti) i ty malované z odkazu od Renaty na stránky expo, ale to už byly „moderní“… ty původní vlastně ani nevím jak byly zavřené když neměly žádný okraj, asi nějaké plastové víčko??? ale byly teda někdy ze 60. let tak vlastně nevím, to jsem byla ještě malá

  17. Tak jasně – hořčičák jako odměrka byla v kuchyni nepostradatelná a já bych ho zase brala! Když jsem naposledy držela v ruce tu klasickou tlustostěnnou sklenici (ani nevím, kde to už bylo) tak jsem si teprve povšimla, jak elegantní tvar měla a taky jsem měla velmi silné puzení ji ukrást – leč odolala jsem (anebo spíš zapomněla ji přibalit do kufru (rofl) ).

    Jinak různé sklenice od různých druhů hořčic doma používám na koření (pokud mají uzaviratelné víčko), protože je mi je líto vyhodit. Já preferuju hořčici typu dijon, Jeník kremžskou. Hořčici mám doma vždy, neb ji používám do vaření.

    A když se řekne hořčice, tak mi hned vyskočí vzpomínka na taťku. On byl na ně fajnšmekr a labužník – vidět ho, jak si s gustem vybírá tu kterou zrovna použije, jak je koštuje a má radost, že narazil na chuť, která mu momentálně vyhovuje – to byl koncert! Ode mne na Vánoce vždy dostával mimo jiné kolekci různých druhů – jak on se rozzářil, když ho rozbalil „Tož tos mě zas překvapila!“ (chuckle)

  18. Hořčičáky byly oblíbené, protože měly fajn velikost, hodně vydržely a člověk nim přišel vlastně zadarmo :) Mám doma recept na buchtu, kde se ingredience odměřují na hořčičáky- prostě to bylo obecně známé měřítko.

  19. Také jsme doma měli pár sklínek od hořčice.

    Ale já jsem co se týče skla docela rozmazlená.
    I na chatě máme krásné sklínky na víno s brusem a na kafe krásné skleněné hrnečky.
    A doma máme skla hodně a na různé příležitosti.

    Protože manžel má rád a léta sbírá cibulákový servis , tak jsem mu pořídila tuto sklenku.
    Je to krásná kombinace.

    https://www.originalcibulak.cz/sklenicky-cibulak-c660/cibulak-sklenicky-350-ml-cervene-vino-crystalex-cz-i4872/

  20. silnostěnné sklenice byly grogovky a ouško neměly, to až ty venezie na počátku 90 let měly ouško,alespoň tak to poamatuju já…hořčičné sklenice se u nás používaly na pití šťávy,piva k obědu atd…pak byly skleněné duritky, ty používá i dneska na kafe moje skorotchyně…
    pamatuju i sklínky od marmelád, na nich byly večerníčkové postavičky Rumcajs,Manka,Cipísek,křemílek a Vochomúrka, Váíla Amálka, motýl Emanuel a Maková panenka…taky se z nich pilo,občas nějaká rupla nebo se rozbila, ale za tyhle sklínky nikdo nenadával….
    když se těď občas probrouzdám internetem a vidím, za kolik vydražil někdo jedinou grogovku,co mi jich 6 stojí v kredenci,tak si říkám, že jsem docela bohatá :-D , jedna stojí víc než tehdy několik těchto sad…. (chuckle)

    1. Ty stránky expo58 stojí za prohlédnutí. Mimo jiné zjistíte, čím se letos zjevně inspirovala IKEA, kde najdete výhradně divné vyblité barvy a různé bruselské motivy :)

      1. Jo, letošní Ikea mě překvapila- přišla mi divná a neinspirativní… aspoň vím, že nejsem sama, komu přišla jiná :)

      2. Ty stránky fakt stojí za prohlédnutí. Rozklikla jsem jen tak namátkově pár kategorií. Spoustu věcí poznávám, některé jsme měli i doma. Když na mě vykouknul maňásek čertík a maňásek eskymáček, které jsem měla, tak se mi mírně orosil zrak.
        Mně se naopak inspirace nábytkem 50. a 60. let líbí, i v IKEA. Byl to takový lehký a oku lahodící nábytek, vzdušný a elegantní, včetně těch bledě pastelových barev. Já mám z té doby doma už jen jediný pozůstatek – křesílko ze začátku 60. let. Zrovna se ho chystám nechat kompletně zrestaurovat. Je sice v dobrém stavu, za ta léta už bylo i dvakrát přečalouněné, i péra má dobrá. Ale hlavně z dřevěných částí je už téměř úplně ohmataný lak a mořidlo, a proto vypadá ošuntěle. Už se těším, jak prokoukne. Minulý týden jsem doma kompletně předělala poslední pokoj, který ještě zbýval po stěhování :D , a to renovované křeslo do něj bude prostě parádní.

        1. Jé – prohlídla jsem si taky maňásky – my měly taky eskymáčka a pak ještě psa. Pejsek byl oblíbenější ;)

    2. já mám sestavu těch malovaných od Dijonu, mám ty francouzský krojovaný postavičky z nich docela ráda…v dětství jsme si o nich vymýšlela příběhy.,..

    3. Jde to lepidlo odstranit i bez tvrdé chemie – zbytky lepidla potřít olejem, nechat působit (nabobtná a začne se rozpouštět), pak na to nakapat koncentrovaný jar a hrubou stranou houbičky umýt.

      1. Dík, to zkusím.
        O.T. dneska jsem poznala další majitelku choďandy. Přivezli si ji z Moravy, ale nevím odkud. Holku chodskou jsem viděla zatím jen na mobilu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD