BTW: Na chmel!

Bývala to jedna z povinností na středních školách, proti které se opravdu málokdo bouřil – chmelové brigády. U nás na gymnáziu jsme jezdívali pomáhat při třech různých činnostech: na jaře se nejdřív jezdily drátkovat chmelnice, později chmel zavádět – tedy pomáhat rostlinkám, aby se těch drátů chytly.

 

Jarní brigády uměly být dost drsné, hlavně kvůli počasí. Buď jsme mrzli, nebo nás spalovalo ostré květové slunce. Přesto byla většina z nás přesvědčená, že to stojí za to. Byla legrace, ne?

Co jsme ovšem milovali, byl letní chmel. Vůbec, když jsme ještě patřili do kategorie mláďat, která nesměla na kombajn a musela si česat své věrtele ručně. Kluci nad osmnáct, kteří mohli jezdit na valníku a strhávat štoky s chmelem na zem, dělali ramena na česající dívky a dlužno říct, že jim to i dařívalo:))

A nám, tedy těm dívkám, zase jely při trhání chmelových šištic pusy prakticky nepřetržitě. Kolik se toho za jednu směnu probralo! A těch chmelových lásek, které vznikaly a zanikaly a nechávaly po sobě sladkobolno.

Spali jsme v ratejnách, kluci v jedné a holky v druhé. Umývali jsme se u venkovních koryt se studenou vodou, sprchy bývaly přístupné jen večer. Jídlo zajišťovali zemědělci, kteří nás zaměstnávali – vedly omáčky s masem a těstovinami. Ach, plný ešus kolínek! Chutné to vždy nebylo, ale bývalo toho dost, což v šestnácti také platí.

Hlídali nás naši profesoři a já se jím z odstupu desetiletí uctivě klaním. Dokázat, aby přínos akce nezastínily průšvihy, to musel být výkon!

Náš angličtinář měl ve zvyku po večerech nakukovat v nepravidelných intervalech do obou ratejen – obvykle s průpovídkou: „Čert nikdy nespí! Ale já taky nespím…“

Jednou byl mezi námi chlapec, který hrál na klavír. Aby nevyšel během brigády z kondice, mohl hrát v místním kostelíku na varhany. Řeknu vám, když jste unavení, spálení od sluníčka, trošku zamilovaní a večer v kostele posloucháte Čajkovského koncert B mol … taky na to nezapomenete:))

 

Dnes je otázka jednoduchá – jezdili jste na chmel? Se střední školou, na vysoké? Já, coby děvče z Prahy, jsem jezdila pravidelně, z obou typů škol a vlastně jsem akorát ty štoky nestrhávala, jinak jsem dělala všechno:)) Jak na ty brigády vzpomínáte?

 

Aktualizováno: 4.8.2018 — 12:25

84 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. To je moc pěkná fotka Dede a krásné vzpomínky. Já jsem se narodila 1974 a na chmelu jsem nikdy nebyla, ani si nepamatuju že by nějaká jiná třída z naší školy nebo učiliště jela na chmel.

    1. Povinné chmelové brigády byly zrušeny po neštěstí na přejezdu u Deštnice, kdy vlak narazil do traktoru s vlečňákem, který převážel skupinu studentů (průmyslovka v Masné 18) a dva to zaplatili životem.

  2. Já jsem studovala střední zemědělskou školu obor ekonomika zemědělství.

    Celé 4 roky jsme jezdívali do okolních zemědělských družstev na brambory . Vždy na 3 týdny.
    Na noc jsme se vraceli do našeho intru, v tom to bylo dobré.

    Také jsem zažila vybírání kamenů z pole a vytrhávání plevele. To byl záhul a ruce samý puchýř.

  3. Drátkování, zavádění, sklizeň. Taky brambory, len a lesní školka. Jenom cukrovka mě minula. Byli jsme mladí, fyzická práce nám nevadila. Vadilo nám, že jsme smrděli buď nahnilými bramborami nebo chmelem. Ale smrděli jsme všichni a přežili jsme to :)

  4. Naše průmka jezdila do Nesuchyně – před 1. ročníkem, takže vlastně seznamovák, a pak všechy další konce prázdnin. 2x ruční česání – finanční efekt nic moc, hlavně před tím prvákem (chmelové šišky byly ten rok malé a místy zdobené mšicemi). Pak už jsme mohli na kombajn. Vzpomínám na tu nekonečnou oblohu plnou hvězd cestou z odpolední směny.
    No a další rok už byl srpen 1968… Ze školy sháněli, kdo by byl schopen a ochoten jet. Naši mě pustili. Byli jsme pro změnu v Oráčově, malá vesnice s kombajnem a nápravným ústavem. Celkem lidí na dvě směny na kombajn a pedagogický dozor. Jeho jeden člen se s námi do Prahy nevrátil, po skončení brigády se vydal opačným směrem, na západ….
    Z naší třídy nás bylo 5, 4 kluci a já, tak mě přibrali do strhávačské party. Strhávači ráno samozřejmě začínali o hodinu dřív, na chmelnici jinovatka… Já tedy jen natahovala na valník. A protože v Oráčově nebylo po směně moc co dělat – les s výpravami na houby byl zakázaný, chodila jsem odpoledne ještě na válečky na kombajn a poprvé jsem si na chmelu docela slušně vydělala.
    Fotku z prvního chmelu bych také někde měla mít. A z druhého bledězelenou plastovou známku, která se dávala za načesaný věrtel.

    1. Tapuz díky! Hned jsem si vybavila další věci… třeba podivné infekce v rukách, postříkali chmelnici před naším příjezdem a rukavice se tehdy nevedly…

  5. Mávám z Beskyd a děkuju za báječné komentáře, připomněla jsem si plno věcí, ktere bych jinak v hlavě nenašla :)
    My jsme se školou jezdili na různá místa, přímo v Kněževsi jsme byli jen jednou. A nejradši vzpomínám na to ruční česání – sice jsme si moc nevydělali, ale byla legrace. Na kombajnu to byla už hlavně otročina, souhlasím s Matyldou :)
    Na brambory jsme jezdili taky, ale mrznutí u třídiček ve mně nostalgické vzpomínky nezanechalo :P

  6. Na chmelové brigádě jsem byla jednou. Někde u Žatce, ale nepamatuji si přesně kde. Jeli jsme celá třída vlakem, mládeže bylo víc, celý vlak byl vypravený z Brna. Nevím jaký to mělo podtext politicko-hospodářský, ale i když práce byla tvrdá, tak legrace byla také spousta. Ubytování podobné jako u všech ostatních, hygienická zázemí jakbysmet. Jídlo asi špatné nebylo, vozili nám jej na chmelnice ve várnicích a šup do ešusu. Vzpomínám si na rozedřené ruce, rodiče nám posílali v balících indulony a rukavice. Strhávání štoků si nepamatuji neb tomuto JZD v nějaké vichřici všechny chmelnice spadly, takže si pamatuji, jak jsme tahali štoky po zemi, když napršelo i v blátě a snažili jsme se je rozplést. V tu dobu snad kombajny ani neexistovaly. Nic příjemného to nebylo, ale ty tři týdny nás fyzicky i psychicky zocelily a hlavně nás vychovaly k jakémusi stmelenému sociálnímu soužití, které dnešní generace v sobě ve většině nemají. Každý kope sám za sebe. V polních podmínkách jsme se naučili postarat samy o sebe, zvlášť my, děvčata a kluci byli jakýmisi ochránci. Profesorský dozor měl hlavně u rodičů velký červený puntík, když jsme se vrátili všichni zdrávi a celí zpět. Komunikaci s místními zajistili dobře a hlavně všechno prožívali s námi. Klobouk dolů. Bramborová brigáda mě potrefila dvakrát a i když to nebylo daleko od Brna, aby jeli pomáhat příbuzní … tak to skutečně tenkrát neexistovalo. Jsem ročník 1951.

    1. Z bramborových brigád znám trochu Frýdlantsko, okolí Chrastavy a Hrádku nad Nisou. Na brambory jsme z gymplu /tehdy Jedenáctiletky/ chodili celý podzim, několik dní v týdnu a pak se dohánělo učivo. Na chmelu jsme byli také ale jen česat. Tehdy se česalo jen ručně, až potřetí už byl snad někde i kombajn. Ubytování bylo první rok v soukromí na statku a potom v sále v hospodě kde se promítalo i kino. Slamníky jsme museli sklidit. Film si pamatuju do dneška – Mlha kryje nepřítele. Rodičovské brigády jsme neznali. Drátkovat jezdili kluci z průmyslovek. Na jaře jsme sázeli v Jizerkách stromky. Jste všechny mladice, já jsem ročník – ani nechtějte vědět. (43)

  7. Okolo mého rodného PR je to samá chmelařská oblast, takže od ranné puberty až po celou průmku, začínaly mé pracovní povinnosti již bohužel v srpnu, kdy jsme byli nahnáni na chmel. Odjížděli jsme denně plnými autobusy, do Penčic,Lazník,Prosenic, Zábeštní Lhota , Lipník n/B abychom plnili džídíkámům jednotky,škola z toho měla nějaké prašule a my téměř nic. Sranda byla, to zase jo ale žádné rukavice, nic, postřiky žraly a dnes by většina alergiků zemřela.:-) To trvalo do konce chmelové sezony a pak nastaly zase okolní bramborová pole, která na žáky čekala, ta byla zadarmo, nedostali jsme nikdy nic, následovala řepná brigáda v okolí. To byl hold úděl úrodné Hané, řepka-bábiška asi tenkrát nebyla. Moc ráda na to nevzpomínám, honili nás jako psy a někdy už byla na zemákách a řepě pořádná zima a oblečení zcela nevhodné, jiné jsme neměli.

    1. Dnes by většina alergiků zemřela… Tenkrát byly alergie, až na vzácné výjimky, prakticky neznámé. Když je organismus vystaven působení škodlivin opakovaně a v nízkých dávkách, vypěstuje si imunitu i na takové jedy, jako je arzenik, říká se tomu mithridizace a vynalezl to pontský král Mithridates, který se bál, že bude otráven a řešil to tak, že konzumoval malé dávky různých jedů, jako zákusky.

  8. Tak především ti to Dede na fotce náááramně sluší. Mám(někde ??)velmi podobnou fotku u koše. Na chmel jsem jela v prvním roce na ekonomce – do Hořesedel. S několika kamarádkami ze ZDŠ, které šly na stejnou školu. Spaly jsme na obrovské půdě stodoly, která byla uvolněná na noclehárnu. Nebyly tam palandy, ale řady železných postelích. Nejhorší zážitek ovšem byly latrýny. Sice jich na dvoře bylo snad pět, ale všechny pravidelně „přetékaly“. Jenže i tak jsme na ně museli chodit, jiná možnost nebyla. Jaké jídlo jsme odstávali do ešusů si nepamatuji, asi podle pravidla „hlad je nejlepší kuchař“, jsem jedla všechno, hlavně, že jsem zaplnila žaludek. Večery jsme trávili hodně „na návsi“, přesněji centrální park přes ulici od stodoly. Tam se zpívalo a byla legrace, ale že by to bylo nějaké dlouhé ponocování si nepamatuji, myslím, že jsme byli všichni většinou dost brzy „na padnutí“. Pracovala jsem „jen u koše“, oproti Dede, jsem dlouhatánské štoky strhávala. Někdy jsem to zvládla sama, některý držel fest a potřebovala jsem další ruku. Ale vždycky se předem na stržení upozorňovalo voláním. Protože při strhávání se třásla celá řada a hlavně, když jsme za štok zatáhly dvě, mohla spadnout celá ta dlouhá řada, nebo její část dolů. Mě se to naštěstí nestalo, ale pamatuji se, že ob řadu vedle ano a to pak byla otrava ta hromada chmele na zemi. Pak se totiž nedal stržený štok pořádně natáhnout před sebe k lepšímu posunu při otrhávání. Otrhaný štok jsem stočila do kolečka a poposedla vpřed. Plný koš jsem odnesla k váze, kde jsem ho vééélmi opatrně, aby se chmel co nejvíc načechral, přesypala do plechového věrtele „na plachtě“. Nejhoší bylo, když v koši bylo příliš listí a paní u váhy nařídila celý ho vysypat na plachu, přebrat a pak teprve odměřit (stalo se mi naštěstí jen jedinkrát). Takové děsné zdržení od česání, kde „čas byly peníze“, takže bylo ve vlastním zájmu, česat čistě. Za každý věrtel jsem dostala známku. Kolik košíků jsem denně natrhala už si nepamatuji, ani to, jestli se ty známky někomu každý den odevzdával k zapsání, nebo jsem je měla schované až nakonec. Spíše to první. Jednu něděli ráno mě velmi překvapil tatínek, když přijel jako kombajn na výpomoc, protože jsem to vůbec nečekala! Dodnes si pamatuji se, že jsem si tenkrát vydělala 860Kč, což bylo dost, vzhledem k tomu že to v té době někteří lidé brali jako měsíční mzdu. Koupila jsem si za to svoje první zimní kožačky!
    Dede, všimla jsem si, že na fotce nemáš rukavice!! Tos dokázala trhat bez nich? Já měla tenké takové „do tanečních“, ale i tak jsem měla ruce jak šmirgl od těch hrubých listů.

    1. Maričko, ty známky, to byla taková malá kolečka s dírkou. Na montérkách jsme měli připnutý zavírací špendlík, na který se ty získané známky celý den navlékaly a na konci směny se odevzdávaly komusi, kdo si to zapisoval. Určitě jste to měli taky tak.
      Štoky jsme si taky strhávali sami. Někdy to šlo krásně, stačilo jen lehce zatáhnout, a někdy držely na drátě jak přibité. Nejhorší bylo, když pršelo nebo bylo krátce po dešti. Štok spadl nevyhnutelně do rozbláceného řádku a to pak byla chuťovka tahat to přes nohy!
      Pokud si ještě pamatuju, jeden hodně dobře plný koš vydal na dva věrtely. Z plachty jsme pečlivě lovili každou spadlou šištičku, aby byl věrtel plný. Jen si nepamatuju, že by nám jezdili na pomoc rodiče. Naši tam za mnou snad nikdy nebyli.

      1. Díky tapuz za připomenutí, určitě máš pravdu s těmi známkami.

        Ohledně „kombajnu“. Já nikoho rozhodně nečekala, ale věděla jsem, že se to dělá a jiní měli docela mnohačlenou pomoc, někdy každý víkend. Můj tatínek přijel na neděli jen proto, že se rozhodla přijet maminka mojí kamarádky. Jenže si sama netroufala, tak zavolala k našim (dobře jsme se vzájmně znali), zda by ji tatínek nedoprovodil. Takže to pro mne bylo velké překvapení, když se ukázali, ale samozřejmě jsem byla ráda, jak za pomoc, tak že jsem tatínka viděla.

  9. Tak tohle mám v malíčku – zemědělka 1985-1989 – ve druháku zavádění, ve třeťáku drátkování chmele, brigády na polích a v JZD v rámci školního roku skoro každý týden, na začátek školního roku tři neděle brambory a na konci okopávání a jednocení cukrovky, to byl standard celé školy. Potom sklízení zeleniny, takové čištění valníku květáku při přízemních mrazících bylo fajn,a ty hnusný obří zelený housenky! a loupání cibule velikosti sazečky bylo taky bezva…My na chmel jezdili do Dušníků nad Vltavou, díra hrozná, vařily nám cikánské spoluobčanky, a příšerně, pamatuju se jak jsme losovali, kdo který den napíše rodičům, aby nám přivezli proviant, že jinak umřeme hlady, a to jsme rozhodně nebyli rozmazlení. Jo a ještě si vzpomínám na vylepšení – naši profesoři,co nás měli na starosti, měli o nás takovou péči, že abychom nevyšli ze cviku, jsme o polední pauze cvičně vyplňovali testy k autoškole…protože jsme měli ve druháku i třeťáku předmět Motorová vozidla a součástí výuky byl řidičák – ve druháku na traktor, ve třeťáku na velkou motorku a auto, a kdo neudělal testy, tak propadl, tak se sichrovali…jo zavádění chmele bylo fajn, to už bylo hezky a sluníčko, ale u drátkování pamatuju že nám i jednou chumelilo, a navíc v rámci emancipace jsme měli dvojice smíšené – kluci nosili tu dlouhou ale lehkou hliníkovou tyč s háčkem a holky tahaly kolo s drátem, ten železnej rejč na zapíchnutí drátu do země, kleště a háčky…a těch štěnic na prstech, když člověk pospíchal…ale byla to sranda, byli jsme na vzduchu a byli jsme mladí…vydrželi jsme toho jako koně a ještě jsme plnili na 150% procent…akorát jsme za to neviděli ani korunu, všechen výdělek šel do třídního fondu, z kterého jsme si platili všechny školní akce, takže naši nemuseli za celou docházku na střední platit nic, žádné výlety, školní ples, na všechno jsme si vydělali…a jak na to člověk rád vzpomíná, na tohle byla zemědělka výborná, pořád jsme byli někde po kravínech, takže jsme se museli naučit i jednat s lidmi, otrkali jsme se, mákli jsme si, a místo přestávek při praxi jsme třeba cvičně vyhřebelcovali koně na statku, vyčistili kravám napáječky, přilepšili králíkům, prostě nás to u zvířat tak bavilo, že jsme tam byli dobrovolně a rádi i nad rámec povinnosti…A na školním statku měli nádhernou dogu, harlekýna, zlatíčko, dodneška se na něj pamatuju i po třiceti letech…asi nepamatuju ve třídě nikoho, kdo by neměl vztah ke zvířatům a přírodě obecně, ten by to tam měl těžký, spíš jsme byli sbírka cvoků – chovatelů všeho možného od pakobylek přes hady, k holubům a králíkům a nakonec kočky, psi a koně…spousta nás bylo od mala u rybářů, myslivců, kynologů a koňáků…a spoustě z nás to zůstalo do dneška i když v oboru zůstalo ze třídy strašně málo lidí…

    1. Tak tak. Šedá je teorie, zelený strom života. My jsme na učňáku také, kromě školy a učení v dílnách, vypomáhali přímo v provozu, dnes by něco takového bylo naprosto nepředstavitelné, ale naučili jsme se spoustu věcí, které by se jinak naučit prostě nedaly. A když jsem pak nastoupil na průmyslovku, udělal jsem ji levou zadní, protože 90% toho, o čem se tam jen povídalo, jsem znal z praxe.

  10. Podepisuji se pod ty ratejny se slamníky na spaní, ešusy s něčím zaplavenými kolínky a otlučené lavóry se studenou vodou na dvoře. Ale chleby s něčím byly prima, po těch kolínkách chutnaly i ty s marmeládou bez másla. Byla jsem dvakrát, motali jsme se někde kolem Žatce, už si nevzpomínám kde. Večery bývaly pěkné, courali jsme se za vesnicí po silnici, tma jak v ranci, nikde nic, jenom proti obzoru se tyčily chmelové tyče. Zpívalo se, smálo se, dotýkalo se. Pořád v pohybu, jako bysme ani přes den nebyli zpocení, poškrábaní, unavení. Halt nám bylo míň než teď!

  11. Na sklizni jsem byla třikrát na gymplu a jednou na vejšce a kromě toho jsem byla jednou na drátkování. Drátkování se mi ani trochu nelíbilo, na to ani nijak nevzpomínám. Zato sklizeň, to bylo bájo. Přesné lokality už si nepamatuju, vybavují se mi už jen názvy Kněževes a Chrášťany, obojí na Rakovnicku. Poprvé jsem byla na ruční sklizni, takže hezky s košem na chmelnici, přesně jako na fotečce. Romantika jako blázen, fakt, že jsme bydleli v ratejnách na železných palandách, měli ošklivé společné sprchy a záchody a jídlo do ešusu, nám ani v nejmenším nevadil. Milovala jsem Robina z áčka (já byla z béčka), on o mně sotva věděl, ale to nevadilo, bylo to krásný. Pak jsem byla dvakrát na kombajnu na pásu, kde se třídily šišky od zbylého odpadu – listů, stonků. Když jsem pak jela na chmel na vejšce, dělala jsem navěšovače štoků na kombajnu, protože na fildě nebylo dost kluků. Těch pár, kteří s námi byli, dělali strhávače na chmelnici. Navěšování byla pro holky docela dřina, ale dalo se to v pohodě zvládnout. Nejlepší byla odpolední směna od odpoledne do noci, kdy si člověk potom mohl ráno pospat a z kuchyně nám přiváželi várnici bílého kafe a koš s makovkami přímo na ubytovnu, takže jsme nemuseli na „snídani“ šlapat do jídelny :D . Ať dělám co dělám, na žádné negativum si nevzpomínám. Dodnes cítím ten chmelový odér, který zůstával ve flekatých montérkách i po vyprání.

    1. Peníze se moc nevydělaly, ale byla sranda. A naše generace dělat rukama ještě uměla a rozmazlený byl málokdo, takže celkem pohoda. A protože jsem na průmku nastoupil po vyučení, praxi na montážích a dvou měsících vojny, viděl jsem chmeliště jen občas a z dálky, vždycky pro mne bylo dost jiné práce. Předseda potřeboval v přístavbě udělat elektriku, zootechnikovi zlobil darling, takže se muselo dojet do města pro náhradní díly, pak začala stávkovat nějaká jiná technika, takže se měnily ochrany, stykače, nebo motory a všem bylo okamžitě jasné, že šikovného vyučeného řemeslníky by byl zločin hnát na pole. Takže spolužáky jsem viděl jen u jídla, nebo na nocležně a prkenici jsem měl při odjezdu také o dost plnější. :D

  12. Z naší třídy na leukemii nezemřel nikdo. Asi jsme byli, (ročník 1948) z kvalitnějšího materiálu. Ale je všeobecně známo, že ti, co se narodí do nedostatku a kritických životních podmínek, bývají mnohem odolnější, než ti, co jsou od narození rozmazlováni.

  13. Na chmelu jsem byla dvakrát. V době, kdy polovina z vás ještě nebyla na světě :D V r.1960 v Hředlích a o rok později v Kounově. Na česačce pracovali dva protekční chlapci (stejně jsme je neměli rádi) a my ostatní vyfasovali věrtele a stoličky. A hurá do chmelnice! S holkama jsme zdrbly kdekoho a kdeco a taky jsme hodně zpívali (i kluci!!).Když moji nejlepší kamarádku Evu umístili na ošetřovnu se zdravotními obtížemi (občas se to jídlo fakt nedalo žrát), vymyslely jsme jí písničku „Hledáme Evičku, na pokoji není…“ na motivy „Hledám galánečku“ A večer jsme jí zpívali dostaveníčko pod okny. Shodou okolností za Evou přijel tatínek (takto dirigent pražského Hlaholu) a velice nás chválil. Další rok měla Eva „kombajn“, přijela jí pomoct babička. Babička pilně česala, my s Evou se flákaly a chodily kouřit na konec chmelnice. A tehdy babička pronesla památnou větu:“ Evičko, neflákej se tolik, Lidunka už má šestej věrtel a my teprve čtrnáctej :D No nevydělala jsem si skoro nic, ale srandy jsme si užili moc a moc. Já na chmel vzpomínám ráda!

  14. Na chmeli sme boli raz, už na výške, Veľké Ripňany, prdel to sveta. Tesne vedľa je Radošina, domov Radošinského naivného divadla. Nechodili sme na pole, robili sme pri strojovej česačke na družstve. Ubytovanie kravín, na umývanie voda z cisterny alebo rybník. Dve nočné som vychytila rozhadzovanie odpadu, ktorý sa sypal z rúry do vlečky, vidlami rovnomerne po vlečke, aby sa dobre naložila. Bola som pokrytá vrstvou lepkavého chmelového peľu a čierneho prachu. A dajte to zo seba dole pri cisterne… hnus. Najviac som si užila zemiakových brigád, spravidla na ďalekom východe, často už v mrazoch, zo zamrznutej zeme sme sa pokúšali skrehnutými rukami dolovať zmrznuté zemiaky. Ubytovanie kravín, sprcha hadica v betónovom žľabe, strava hrubé krajce chleba s jedným trojuholníčkom taveňáku, 3 cm hrubým kolečkom salámu a vodový čaj… hnus. Ešte mi utkveli jedny sená, nultý ročník na výške, niekde na Orave to bolo. 36 dievčat v jednej miestnosti s poschodovým posteľami, medzi ktorými boli tak asi 30 cm uličky. Žiadne skrinky na veci, nič. A najpamätnejší znak tohto ubytovania boli muchy, úplne všade a na všetkom, v jednej čiernej hemžiacej sa vrstve… hnus. Jediné čo som milovala, boli na gympli hroznové brigády. Oberalo sa obvykle niekde pri Orešanoch, biele aj červené, počasie bývalo krásne, oberalo sa v plavkách, hrozna sme sa najedli do prasknutia a poobede nás vozili zase domov, takže umyť aj vyspať sa človek mohol doma. A neučilo sa! To bola krása :D

  15. jejda, chmel, no jasně že jsem z Hradce jezdila, byla jsem třikrát – poprvé na ručním česání a to dobře vystihl Nikoloki „nechutně veliký koš, z něhož nepatrné chmelové šištičky zřejmě sublimovaly ven, neboť ačkoliv je do něj člověk už půl dne házel, tak se jich krčilo sotva pár na dně“ – taky jsem prd vydělala :D :D :D

    podruhé už jsem byla na kombajnu – pás, válečky a taky valník, tam to bylo nejlepší, na čerstvém vzduchu s vidlema… těma jsem jednou přepečlivě po dlohý čas natrhávala ten pás, až se mi ho podařilo přervat a měli jsme pauzu než seženou nov – jupííííí, všichni mě měli moc rádi (inlove)

    potřetí jako absík, to už nebylo ono, protože tam nebyli spolužáci, ale zase jsem si docela vydělala… a taky tam byla Zuzana Navarová, se kterou jsme společně hrávaly na kytaru a to bylo bájo, byla už tehdy dobrá… :(

    pár piv, ale už tenkrát mi nechutnalo, oběd a večeře z ešusu, ano většinou kolínka, zato na svačiny chleba s pomazánkou a ty byly všechny moc dobrý, vždycky jsem se nacpala :P

    jo a tu fotku mám skoro stejnou jako ty Dede a moc ti to na ní sluší (h) (h) … jezdili jsme z Hradce buď do Pnětluk, nebo do Konětop – no nejsou to krásný jména? a kufr s věcma po návratu příííííšerně smrděl tím chmelem (rofl)

  16. Dvakrát jsem byla. Na střední a pak na vyšce. Ruční česání nás minulo, takže kromě zážitků jsme si dovezli i peníze.
    Asi jsme byli mladí a silní jako koně, protože robota nás nijak nezmáhala a jen jsme slezli z valníků a česaček táhla nás celá smečka k rybníku a potom a kytarami… Parta dobrá, všechno dobrý ;-)
    Chudáci pedagogičtí dozoři :D

  17. Asi patřím k té menšině, která nemá hezké vzpomínky. Tři týdny deštivého počasí, spaní na slamníkách v místnosti pro cca 30 holek (všude samé palandy, místo sotva se protáhnout), mytí též ve studené vodě, jídlo hrozné a při ručním česání mi to též moc nešlo. Rodičovský kombajn nepřijel, takže i finanční výsledek žalostný….

    1. Docela rád bych na takové brigádě viděl dnešní studenty. Šimek s Grosmannem hadr. A sanitky z celého okresu by nezastavily, dokud by chmelnice neosiřela. (rofl)

        1. S tou tyčí by se přizabili hned a to kolo drátu, až by ho zkusili zvednout a s: jé, ono je to špinavý a těžký! upustili, bych raději ani nechtěl vidět. Jenže dnes by na místo do hodiny dorazil nějaký dobroser a začal mektat cosi o porušování lidských práv.

      1. Dnešní studenti jsou stejní, jako jsme byli my. Drát i tyč by unesli a naučili by se to stejně tak, jako jsme se naučili my.

        1. Myslíš ty, co na otázku: co budeš po škole dělat, odpovídají: Studovat co nejdéle a pak jít na dávky. Tak tyhle stachanovce bych u práce raději vidět nechtěl.

  18. A kampak jsi jezdila, dívko z Prahy? :) – já coby Mimopražák navštěvující průmyslovku na Praze 2 jsem jezdil do Kněževse u Rakovníka, kamžto (a do okolních vesnic) jezdily všechny školy z Prahy 2 a na tu dobu se tam stěhoval i obvodní výbor SSM :D – akce přímo monstrózní, výkladní skříň režimu, extra vypravený vlak z nádraží Bubny blahé paměti, mohutné večerní diskotéky na návsi, vysílání Mikrofóra z Kněževse – 1972 a 1973 ručně, 1974 na kombajnu u česací linky – děs ručního česání, nechutně veliký koš, z něhož nepatrné chmelové šištičky zřejmě sublimovaly ven, neboť ačkoliv je do něj člověk už půl dne házel, tak se jich krčilo sotva pár na dně 8) – a když už se ho podařilo nějakým omylem naplnit, tak se určitě našel dobrodinec, který ho člověku s gustem sešlapal na polovinu :D – někde na chvostě na konci řádků se lopotící všichni kluci, o něco před námi těch pár holek (inu průmyslovka) a někde na míle daleko vepředu mizející dvě spolužačky Vietnamky partyzánského typu, kterým chyběl už jen samopal na zádech – víkendová pomoc rodičů, kde jsem se proslavil tím, že táta dorazil se Škodovkou bez pravého předního blatníku, který si nechal v týdnu utrhnout autobusem :D – jiné návštěvě zase kluci ručně postavili Trabanta mezi sloupy chmelnice s odstupem asi 5 cm vpředu i vzadu – elegantní ubytování v přestavěném kravíně – na kombajnu pak už žádná sranda a jen práce, akorát maník rovnající vidlemi na valníku odrbané stonky jednou zahálel trochu déle a odhozené vidle už se mu nepodařilo najít, pročež (to je spojka jak od Petra Bajzy :D ) po zbytek brigády chodil a prozpěvoval „Řekni kde ty vidle jsou – co se s nimi mohlo stát – řekni kde ty vidle jsou – kde mohou být“ (pro jistotu: melodie „Řekni kde ty kytky jsou“) – jó, to byl ten dávný krásný čas mládí – humus rozvíjející se normalizace :)

    1. bez obav, Nikoloki, poznala jsem jak spojku, tak píseň :-D:-D:-D a nelze si nevybavit “ Myslíme jenom na to, že chmel je naše zlato“… „nejlepší brigádník dostane dort“ :-)

    2. I my ze západních Čech jsme jezdili k Rakovníku – nikdy více Drahonice, jéjeje, už jich máme plný plíce jéjeje…. (to byla taková hymna na melodii Měla vlasy samou loknu jéjeje). No, byla tam i psina…

  19. Na chmelu jsem nikdy nebyla, ale tato sběru brambor jsem si užila vrchovatě, jezdilo se na ně, u nás, od šesté třídy. Tak dva tři týdny, asi, myslim. Rána s jinovatkou, odpoledne se zubatým sluníčkem… Várnice plné horkého čaje, chleba se salámem, tlustý na dva prsty na svačiny, obědy v ešusech… Taky jednocení řepy, sběr kamene… Ale nejvíc ty brambory. Vysočina, tam chmel nenajdeš.

  20. Na chmelu jsme byla třikrát, buď na česačce nebo dosbírávat na poli. Na gymplu byla pracovní doba 8 hodina člověk leccos stihl. Před výškou 12 hodin a už to bylo slabší, no a na vysoké jsme makali denně 14 hodin- to člověk stíhal jen pracovat, večer si zajít na místní poštu na pivo (nebyla tam hospoda, čepovalo se na poště a člověk si obvykle musel donést židli a půllitr nebo ešus na pití) a trochu se vyspat. Z mého dnešního pohledu zabijárna, protože i jako mláďata jsme se ke konci brigády jen ploužili.Ale vzpomínáme na to, to zas jo :)

      1. nic pro nikoho – stačilo najmout více pracovních sil. na co mi bude brigádník, co sotva leze?

        1. Posera odpadne hned a totálně, zbytek se zmátoří a získá aspoň trochu úcty k manuální práci. Ostatně právě manuální práce polidštila opici a dnešní rozmazlenci by takový týden na poli potřebovali jak prase drbání. :D

            1. Jo, byl to záhul a do zblbnutí. My jsme jeli na dvě směny.Navěšovala jsem na sekačce štoky. Ke konci jsem měla tak vypracované bicepsy, že jsem nechtíc popadla kámošku za ruku v rukavici a chtěla jsem jí zavěsit…

              1. A teď si představ, že jsou lidé, co takto makají a za mizernou mzdu, celý život a ještě musí být rádi, že nějakou práci vůbec mají!

            2. No hrůza! Když do práce se chodí celý rok a dovolená je jen měsíc! A pak se divíme, že dnešní mládež je samý alergik a jak je ofoukne vítr, tak mají na áru pohotovost. :D
              Takovéto tři týdny by měly být povinné pro každého, kde jde na školu a každý rok!

        2. Spíš jsme měli štěstí, že se nic nestalo- ke konci jsme byli fakt utahaní a česačka se spravovala za chodu, což se nesmělo, jenže když jsme ji zastavili, tak na nás jézédáci řvali, že se to nestihne- takže mám v živé paměti, jak jsem lovila dráty s háčky mezi běhajícími řetězy plnými zubů, které jsem na válečcích měla vedle sebe a dokázaly se tam ty dráty zaseknout…

          1. Tak ječící jezeďák by bylo to poslední, co by mne dokázalo rozházet. (Když se ti to nelíbí, tak si ty dráty tahej za chodu sám!).

  21. ahoj Dede,
    na chmelové brigádě jsem byla jednou jedinkrát ve tře´táku na střední, byl poslední dubnový týden roku 1986, bouchl Černobyl…kolem mne je hodně spolužáků a studujících,co mají v 50 letech leukémii..nebo na ni již zemřeli, drátkování a navádění rostlin bylo fajn, chmelový lásky taky, složili jsme písničku a na srazech ji stále zpíváme..

    1. Ono to s tím spadem zase nebylo až tak strašné, i když někde a krátkou chvíli toho bylo dost, ale spousta lidí přežila bez následků. Co bylo horší, byla zoufalá snaha jisté paní Zuskové, tehdy hlavní hygieničky, událost bagatelizovat, přestože, třeba na dráze, se vědělo, že Pařížský expres do Paříže nejezdí a souprava se vrací z Chebu zpátky. Ale kdyby k něčemu podobnému došlo dnes, bylo by to úplně stejné. Fukušima vypouští do Tichého oceánu jedovatou radioaktivní vodu, zamořila už 80% plochy, protože mořské proudy to roznášejí, takže brzy bude zářit celé pacifické pobřeží obou Amerik a všichni se tváří, že se nic neděje. Takže Černobyl byl proti Fukušimě jen pšouknutí a navíc, tato situace nemá řešení, dokud se palivo ve zhavarovaných reaktorech do mrtě nespálí, nedá se s tím nic dělat.

      1. Ono to asi žádná sranda nebyla, z náš Jirka měl oslabenou imunitu a na 4ernobyl dojel – v sedmnácti…

        1. To je sice smutné, ale, bohužel, pravidla přírodního výběru platí i na druh Homo sapiens. Silní a odolní jedinci přežijí bez následků, méně silní to odmarodí, slabí zahynou. A dojet mohl na cokoli jiného, ta trocha záření mohla být jen poslední kapka do poháru, který přetekl.

          1. Pro pána krále, vy se teda překonáváte! Vždyť se chováte jako bezohledný tupec! Pochopte už konečně, že se sem vůbec nehodíte!

            1. Bohužel, ale je to tak. Takhle prostě naše planeta funguje a nikdo s tím nic nenadělá. Tohle platí pro všechny živočišné druhy a člověk, i když někteří si to urputně odmítají připustit, není výjimkou.

      2. ono,když ti odejde do padesáti let 8 studentů na leukemii, tak je to smutné a já to odnesla jen alergiemi…

        1. on opravdu nebyl jediný v okolí, kdo na akutní leukemii do roka zemřel. Hodně toho umíte ale jste cynik

          1. Ano, to je. Navíc všude byl třikrát a všechno ví nejlíp. Maruško, nevšímej si ho. Je to hňup.

            1. Matyldo, použila jsi velmi trefné označení – jeho komentáře jsou někdy skutečně až nechutné… holt nečíst a neodpovídat, to nemá smysl, všichni to vědí ale zakázat asi nelze (fubar)

              1. Všechno jde! Když tu šly mazat z probíhající diskuse příspěvky, tak proč nezakázat přístup někomu, kdo tu jen škodí! Těch pár kytek snad klidně oželíme. Jenže může psát dál pod jiným jménem a jsme zase tam, kde jsme byli.

                1. tohle je jen Dedina věc, koho zde chce a nechce mít a nezlob se , o kytkách píše krásně a mě by to chybělo….. čímž neříkám, že se vším co krakonoš napíše, souhlasím…
                  tohle bylo hodně bolestivé a netaktní….

              2. všeho do času – jen co dojde Dede trpělivost s tím, aby se na jejích stránkách plevelilo způsobem velmi nedůstojným 8)

            2. Hňup je tady někdo jiný. A cynik? jen si nedělám zbytečné iluze, takže jsem ušetřen hořkého zklamání, když by se rozplynuly. Když se nemá co rozplynout, není ani zklamání. Dvakrát jsem se vrátil z druhé strany, prožil jsem toho víc, než zbytek mých spolužáků dohromady a dnes už se tomu všemu jenom směju. Nebojte se, děvčátka; až budete odcházet, zjistíte také, ale většině z vás už to k ničemu nebude, že věcí, na kterých opravdu záleží, je tak málo, že to ani nestojí za řeč.

          1. Já vím jen tolik, že do Německa se přestaly dovážet peruánské sardinky. A s informacemi se manipuluje, ty, které by mohli poškodit jakýkoli byznys, se označí za hoax, nebo zcenzurují. Jenže Japonci sami přiznali, že ty poškozené reaktory chladí mořskou vodou, kterou ač je kontaminovaná, vypouštějí zpátky do oceánu. Jenže tahle informace velmi rychle, protože nebyla ,,korektní“ z netu zmizela. Ostatně už za C. K. Rakousko-Uherska se říkalo, že panika se šířit nesmí. Takže informace se pečlivě třídí, ty nevhodné překrucují a skutečnou pravdu se dozví jen několik jedinců s prověrkou na Přísně tajné.

          2. Milánkové, zapomínáte na jednu podstatnou věc a sice na tu, že veškeré informace se dělí do dvou skupin a sice na ty, byznysu svědčící, (ty jsou pilně šířeny a přizdobovány) a ty ty druhé, byznysu nesvědčící, které jsou cenzurovány, překrucovány a dušeny. Zkuste si představit, co by se stalo, kdyby se veřejně a na plnou hubu prohlásilo, co se ve skutečnosti děje a sice to, že radioktivní voda z Fukušimy během několika málo let totálně zamoří veškerý Tichý oceán, hladina radiace bude, sice pomalu, ale ještě dlouho stoupat a neexistuje způsob, jak tomu zamezit! Kolaps světové ekonomiky, který by následoval by byl totální! Takže se bude lhát, bagatelizovat a tutlat. (devil)

        1. Martina zajímavé shrnutí-porovnání. Ale protože je mezi oběma katastrofami 25 let rozdíl, možná se Japonci od Chernobylu přeci jen trochu poučili a věděli trochu víc, jak rychle postupovat. Byla Chernobylská katastrofa první tohoto druhu, nebo byla nějaká jiná ve světě (možná utajená) ještě před ní ?

              1. A safra, tak to tedy koukám dole na ten seznam ! Na TMI jsem úplně zapomněla, o tom se hodně mluvilo.

                Zajímavý je Peach Bottom v PA v r. 87. My bydleli v letech 84-86 ve Stroudsburgu v PA. Dost jsme tam jezdili po okolí, několikrát byli i v Harrisburgu. Jak jsem se teď dívala na mapu, Harr. není daleko od PB. A živě si pamatuji, jak jsme jednou právě někde u Harr. jen už nevím kde, na nějakém obrovském parkovišti(u něčeho?)viděli ležet velkou spoustu mrtvých vran! Vůbec nám nešlo do hlavy, proč. A teď čtu o PB? Sice ty mrtvé vrány byly někdy v těch letech 84-86, ale myslíš, že je možná, že v té době už v PB měli nějaký problém, třeba minimální únik na který ptáci takhle reagovali?

                Každopádně Martine moc děkuji, zajímavé počtení. Dokonce i české Jaslovské Bohunice měly problém hned 2x za sebou!

              2. A my jsme brali ve škole, že po Černobylu se radioaktivní pozadí nezvedlo do úrovně, ve které bylo kolem roku 63, těsně před zákazem nadzemních testů jaderných zbraní. Černobyl nebagatelizuju, ale s tou přímou souvislostí s nemocemi generace narozené kolem šedesátých bych byla opatrná.
                I když, dnes jsou možná fakta už jiná?

                1. Že se toho aspoň někdo dotkl. V 50. letech velmoci intenzivně testovaly jaderné zbraně na zemi, v ovzduší i pod hladinou bez jakýchkoliv bezpečnostních opatření. Výsledky? Možná se ani nic neměřilo.
                  Já jsem strašpytel, bojím se snad všeho, ale radioaktivity ne, můj systém emocí je tak nějak nastaven. Z Černobylu jsem měl (bezmála) srandu.
                  A pro pobavení kousek častušky, co mi uvízl v paměti z rozhlasu v 50. letech, opěvující zrod sovětské atomové pumy:

                  Nedávno jsme svoje síly
                  v nové zkoušce prověřili.
                  Máme radost, jak by ne,
                  výsledky jsou náramné.
                  Vědci milí
                  nelenili.
                  Pustili se do toho
                  johohoo…

                2. Ri, možná Černobyl, možná něco jiného. Však bydlíme nedaleko Turnova a tam byla docela slušná raketová základna. Z druhé strany bývalý újezd Ralsko. Nikdo se nic nedozvěděl co se tam tenkrát dělo. Ale určitě to nebyla náhoda, že do roka po černobylské havárii zemřel nám syn i našim známým od Železného brodu, oba na akutní leukemii…. Tam to byla větší tragedie, že měli zrovna mimčo. Mě to nikdo nevymluví.

                  1. Rakety s jadernými hlavicemi byly i u lomu Velká Amerika u Mořiny, zbytky té základny, tehdy nazývané Předsunutá obrana Prahy a dodnes nepřístupné, (soukromý majetek), jsou tam dodnes. Ze začátku to bylo,,přísně tajné“ jenže časem se jeden z lampasáků v hospodě v Mořině ožral jak cepelín a vykecal i to, co nevěděl. A podobná základna, dnes rovněž soukromý majetek, byla i u Kuchyňky v Brdech. Takže Ralsko do toho kolečka dobře zapadá. Nezpochybnitelným faktem zůstává, že raketové základny s jadernými hlavicemi na našem území byly. A je také známo, že v ČR je nejvyšší hladina přírodní radioaktivity v Evropě, za což může radon, pronikající na povrch puklinami v žulovém podloží a ložiska uranu, která jsou u nás prakticky všude, jenže většina je v netěžitelné hloubce.

          1. Řekla bych, že zrovna Japonci byli poučeni víc, než jen trochu. Jenže to bylo o něco dřív a určitě to nebyl Černobyl.

            1. Kdybych chtěl být škodolibý, označil bych Fukušimu za pomstu za Hirošimu a Nagasaki. Jenže ona to není žádná legrace, protože radioaktivní kontaminace bude mít hrůzný dopad nejen na život v moři, ale i na život lidí, pro které jsou mořští živočichové prakticky jediný zdroj obživy. A postavit atomovou elektrárnu na oceánské pobřeží v místě, které je vystaveno tektonické aktivitě z hlubokomořského příkopu, tajfunům a vlnám tsunami byl hovězí nápad. Jenže kdyby se postavila na druhé straně ostrova, kde je riziko podobných událostí mnohem nižší, muselo by se postavit navíc několik linek VVN přes ostrov a to by ,,zvýšilo nežádoucím způsobem náklady“ Takže se šetřilo a dopadlo to, jak to dopadlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD