HOST DEDENÍKU – Tora: Osmé sáhnutí do drabblecího kapsáře

Máme tu osmé pokračování série drabblíků z letošního DMD. Vybírám poslední historické a přemýšlím, čím začít, protože čím skončíme, to už vím.

 

 

Dobrá. Začneme u povolání, které sice mnohdy mělo zlaté dno, ale přitažlivé a vábné nebylo nikdy. Téma znělo Na dně a ti, o kterých drabble je, se na něm opravdu pohybovali. Alespoň společensky.

 

Řemeslo má zlaté dno

Počátek 18. století, Čechy a Morava

Vousatý muž v tmavém oděvu schoval peníze do váčku a natáhl ruku.
„Co ještě chceš?“ zabručel radní.
„Vejpis z práva.“
Radní mávl na písaře, ten položil na stůl vypsaný list a přistrčil k vousáčovi. Ten ho pohledem zkontroloval, stočil do ruličky a zastrčil do oděvu. „Děkuju.“ Otočil se a odešel.
Radní se otřásl. „Nerad s ním jednám. Jde z něj hrůza.“
Písař závistivě hleděl z okna. „Skoro deset zlatých… Takových peněz. Navíc ještě prodá provaz a kdoví co dalšího.“
Radní nakoukl písaři přes rameno. Vousáč přecházel náměstí, lidé před ním uhýbali. „Měnil bys? Já ne. S katem ani žebrák nepromluví…“

Závěrečná poznámka: 

Kat (mistr ostrého meče, popravčí) byl nepostradatelnou součástí výkonných aparátů hrdelních soudů. Manipuloval s obžalovaným v mučírně, na pranýři a prováděl exekuce na popravišti. Současně také vykonával funkci pohodného neboli rasa.
Katovna stávala mimo město, do města se kat dostával úzkou brankou, zvanou „katovská fortna“, kterou používal pouze on a jeho rodina. Ani zločinci na útěku z města si prý netroufli tuto branku používat. Kat míval v určené hospodě svůj stůl a židli – do jiných nesměl a jinam si sednout též nesměl. Stejně tak měla katova rodina svou určenou lavici v kostele.
Katovské řemeslo bylo sice smutné, ale poměrně výnosné. Rodiny katů tedy žily v dostatku, ale naprosto bokem společnosti, na jejím úplném dně. Sňatky uzavíraly děti z katovských rodin zpravidla jen mezi sebou, stejně tak jejich děti neměly šanci vyučit se jinému řemeslu.
Kat nedostával peníze jen za popravy (pro zajímavost, rodiny obviněných musely za tortury a výslechy platit. Mnohdy musely zaplatit i za popravu). Na druhou stranu, pokud se poprava katovi nepovedla, mohl být zdivočelým davem i ukamenován k smrti (prý se tak nejednou stalo).

Pro zajímavost:
Ceník za katovské úkony z počátku 18. století – (podle hrdelního řádu Josefa I.):
1. Od dotazu strašnýho neb představením jeho se všemi k mučení patřícími nástroji – 1 zlatý, 12 krejcarů.
2. Od přišroubování palečnic neb šněrování 36 krejcarů.
3. Od skutečného zmučení, byť s ohněm, neb bez ohně 2 zlatý, 24 krejcary.
4. Od vyvedení ze země neb města vypověděného 36 krejcarů.
5. Od celýho, nebo polovičního vymrskání 2 zlatý, 24 krejcary.
6. Od uřezání uší a nosu 2 zlatý, 24 krejcary.
7. Od ruky utnutí 2 zlatý, 24 krejcary.
8. Od vypálení cejchu 1 zlatý, 12 krejcarů.
9. Od meče 6 zlatých.
10. Od provazu 6 zlatých.

Pro porovnání pár cen z téže doby (zlatý, neboli zlatka = 60 krejcarů)
– 4 až 5 krejcarů = libra hovězího
– 48 krejcarů = střevíce
– 7 zlatek = kráva
– 8 zlatek 30 krejcarů = sud piva
Ceny jsou z 1. poloviny 18. století.
Kolik si tehdy vydělali?
– tesař mistr 9 1/2 krejcaru týdně
– tovaryš 7 krejcarů týdně

Kati ale díky znalostem těla uměli i léčit – prodávali masti, rovnali zlomeniny, pověrčivým lidem pak kusy oběšencova provazu a podobně.
Jejich řemeslo sice zřejmě mělo zlaté dno, ale zato pořádně hluboké dno.

„Vejpis z práva“, zmíněný v drabble – byla listina, která „vyvinila“ kata ze smrti při popravě nebo tortuře. Za případnou smrt obviněného nesla odpovědnost městská rada, která torturu nebo popravu nařídila. Přesto bylo povinností každého dobrého kata, aby oběť zbytečně netrpěla a na popraviště šla smířena se svým osudem.

Zdroj: Co ještě nevíte o životě našich předků, Stanislava Jarolímková, Naučná stezka Šibečniční a popravčí vrch v Křenovicích

 

 

Foto: šibeniční vrch Křenovice

Posuneme se v čase o sto let a geograficky o pár set kilometrů na západ, na jeden královský dvůr. Najdeme tam jednu nedočkavou královnu. Na téma Upřednostňuji osobní setkání se mi její příběh velmi hodil.

 

Liknavá zdravice

Anglie, 1858

„Už?“
„Ještě ne, Vaše Veličenstvo.“
Devětatřicetiletá žena se nespokojeně mračí. „Ale zdravice byla odeslána už před třemi hodinami!“
„Ano, Vaše Veličenstvo,“ lord Kelvin nervózně přešlapuje. „Je to ale první přenos, musíte mít trpělivost…“
„Musím?“ vytáhne obočí královna Viktorie.
„Pardon,“ ukloní se lord, „prosím o posečkání, věřím, že co nejdřív bude telegram doručen.“

„Vaše Veličenstvo, pan prezident Buchanan vaši zdravici právě obdržel.“
„Až teď? Po šestnácti hodinách?“
„Bylo to 97 slov, Veličenstvo. Impulsy byly slabé a zkreslené, telegrafisté v Newfoundlandu pořád požadovali opakování, špatně rozuměli. Zvýšíme elektrické napětí, snad to pomůže.“
„Zkuste, lorde. Ale příště snad raději pana prezidenta pozdravím osobně.“

Závěrečná poznámka: 

Na rozdíl od rakouského císaře Františka Josefa milovala anglická královna Viktorie pokrok a byla velkou stoupenkyní nových technologií. Byla první korunovaná hlava, která okusila jízdu vlakem – navzdory proroctvím, že železnice nebude nikdy ničím víc než dětskou hračkou a rozptýlením pro znuděné měšťany.
Velmi tedy přivítala i položení transatlantického kabelu. Jakmile byl telegrafní kabel položen na dno Atlantiku, odeslala natěšená královna zdravici americkému prezidentovi Jamesi Buchananovi. Spojení však nebylo valné a přenos necelé stovky slov trval opravdu šestnáct hodin. Ve snaze zkvalitnit přenos navrhli lord Kelvin a hlavní inženýr Wildman Whitehouse zvýšení elektrického napětí, ale tím bohužel naopak kabel vyřadili z provozu. První transatlantický kabel fungoval pouhých 26 dní… Roku 1865 však byl položen nový kabel – to už ale seděl v Bílém domě Abraham Lincoln.
I když to tedy při prvních pokusech moc nadějně nevypadalo, posléze se z telegrafu stal jeden z hlavních komunikačních prostředků.

 

 

Foto: Lord Kelvin

 

Předtím, než uzavřeme letošní historická drabble posledním stoslůvkem, dovolím si jednu novodobou vsuvku. I když – z hlediska naší rodiny je to už také historie. Ano, tentokrát nepůjdeme ani do Anglie, ani jinam do ciziny. Vrátíme se v čase o – dejme tomu – pětadvacet let. Otvírají se dveře tehdy panelákového bytu.  Ze školy se vrací malá drobná dlouhovlasá blondýnka, tehdy žačka první třídy základní školy. Moje dcera.

 

Téma drabble totiž bylo Pozor, kouše!, a tahle vzpomínka se nenechala odbýt.

 

Sedni si pořádně vedle ní!

Už je to hezkých pár let, co moje dcera chodila do první třídy, ale na tuhle příhodu nezapomenu. Padla obligátní otázka, co bylo ve škole.
„Dneska mě paní učitelka dala v tělocviku do družstva ke klukům.“
„Ano? A proč?“
„Ale, kluků je ve třídě míň, tak asi třem holkám řekla, ať jdeme do klučičího družstva, aby nás bylo stejně.“
„A dál?“
„Petr se pořád ode mne odtahoval, víš, jakože fuj, holka. Paní učitelka šla kolem a řekla mu – sedni si pořádně hned vedle ní, však nekouše.“
Křehká blondýnečka zvedne svá obrovská modrá kukadla a rozzáří se: „Tak jsem ho kousla!“

 

Závěrečná poznámka: 

Ano. Naše jemná něžná holčička spolužáka kousla. Ale jen trochu, měla docela rozum naštěstí. Jen aby si nemyslel :). Kluk pak prý běhal po tělocvičně a křičel – bacha, kouše!
Na každém třídním srazu se historka probírá. Minimálně se vždy najde někdo, kdo osobě, sedící vedle mé dcery, sdělí – sedni si pořádně hned vedle ní, však nekouše…

 

 

A teď už opravdu poslední kousek. Téma bylo, jak to jen říct, takové všelijaké. Uvažte sami – Já nic, já muzikant – Nekrolog. Chvíli jsem rozmýšlela a pak jsem pojala historický nekrolog naprosto netradičně. Vždyť přece já nic, já muzikant…

 

Rekviem za šildkrótu

Než budeme moci vyslovit nekrolog, musí proběhnout akce. Slabé povahy prosím o dýchání zhluboka či přeskočení zbytku úvodní poznámky.

Pohoštění středověké, ze sedmnáctého století doložené. Začínáme tak, jak se při přípravě masitých jídel bohužel začít musí:

Žížavé uhlí šildkrótě na skořepinu polož, ona vystrčí hlavu, nohy a ocas. To jí hned pryč usekej a odhoď jakožto věc ošklivost působící.

 

Drabble:

Když šilkrótu uctít chceš, dobře se k ní chovej, jen pak dobrého pokrmu vydá.
Dej do hrnce, nalej vody. Osol. Načež nechej dobře opatřit, až se od vrchní skořepiny pustí. Potom vezmi z vody a rozlož na čtyry díly. Kůži voloupej a pryč zahoď.
Na rendlíku rozpal kus putru, do něj šildkrótu vlož. Posyp strouhanou žemličkou. Přidej citrónovou kůru a rozmarínu.
Nechej dusit, přilej půl hovězí polívky a druhou z vína, tak za půl žejdlíka.
Květ muškátovej, řebíček, soli, co uznáš. Vajíčka a játra taky se přitom strojí.
Jen pozor dej, jak se pustí skořápka, dovař, sic vyvaříš nejlepší chuť.

Závěrečná poznámka: 

… a pak už jen nad talířem s láskou prodlévej a na vynikající pokrm dlouho vzpomínej.

Po každém rozloučení s milovaným člověkem následoval (a většinou stále následuje) kar. Smuteční hostina. My se přidržíme středověku a představíme si, jaká jídla by se na takovém středověkém karu mohla nabízet. Tehdejší kuchyně totiž nebyla jen o plackách, hrachu a mase. Umyjte si ruce (to se před jídlem dělalo už i ve středověku) a přistupte ke stolu.

Co je na výběr?

– Polívka z kůže prasete sjímaná
– Kaše z krupice ovesný
– Vomáčka s koprem
– Řeznickej začátek
– Krev prasečí s kroupama hrubě dobrá
– Formanská klobása
– Maso vepřový na pivu tmavým dušený
– Kejta z vepře na rožni dělaná
– Plecovník
– Telecí maso zadělávaný
– Hrách a kroupy
– Hrách pečenej slanej i sladkej
– Zelí zahradický sladký
– Chleba zelnej hrubě dobrej
– Koblihy hrubě dobrý kterak píci máš
– Paštika z jater srnce
– Šildkróta v citrónový vomáčce

Recepty na všechna tato jídla najdete v knížce Děti pětilisté růže od Jiřiny Doležalové, z které jsem čerpala. No, a kdyby vás nějaký obzvláště zaujal, můžu poslat a vy můžete vařit.

Ještě pořád nevíte, co je to ta šildkróta? Myslím, že komentáře napoví.

 

 

Foto: kuchyně

Děkuji všem za přízeň a komentáře. S historickými drabblíky se setkáte znovu, nebudou to však už letošní, ale z loňského DMD. Domnívám se ale, že jim ten jeden rok na zajímavosti neubral.

Psát budu určitě i za rok, ovšem jestli opět historii, to nevím. To se uvidí. Protože:

 

Aktualizováno: 29.7.2018 — 18:38

29 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Milá Toro, zase velmi zajímavá drabblata. A že se poprava někdy nepovedla asi bylo dost běžné. Přeci je známo, že při popravě Marie Stuartovny, se katu podařilo setnout její hlavu až na potřetí !

    O první zdravici jsem nevěděla nic, čtu to poprvé.

    Slovo „šildkróta“ neznám, ale z popisu je mi jasné o jakého tvora se jedná. A jejich polévky se jedí dodnes. Že se smuteční hostině říká „kar“, jsem také nevěděla (a že tedy bývaly bohaté na výběr!).

    Takže Toro díky moc za vzdělávací kurz z historie v tak zajímavé podobě. Budu se těšit na další hodinu(ještě raději hodiny) výuky.

  2. Bezvadné počtení, jako vždy!
    Tak mistr tesař musel pilně pracovat třičtvrtě roku, aby si vydělal tolik jako kat za jednu popravu. To je hodně zajímavé!
    Těším se na další historickou sérii drabblat.

  3. Jako vždycky pěkné.
    Je docela typické, že ctihodní občané na někoho delegují nepopulární práce (mučení, popravy, odklízení mršin, čištění kanalizace apod.), oddychnou si, že se tím nemusí zabývat sami, a pak dotyčného ještě stíhají společenským opovržením (devil) . Ještěže to těm katům alespoň slušně zaplatili. Nemyslím si, že jim katovské řemeslo nějak ničilo duši. V dobách minulých byl pohled na mučení a popravy diametrálně odlišný od dnešního útlocitného, a pokud nešlo o nějakou vyslovenou justiční nespravedlnost (nějaké procesy třeba na politickou objednávku nebo něco podobného), nebudily žádné pohoršení a kat mohl žít s přesvědčením, že učinil poprávu. Vždyť popravy byly oblíbený spektákl, na který se shromažďovaly davy přihlížejících, kteří byli spokojeni, když se poprava pěkně vydařila. A bylo v moci kata, aby odsouzenci připravil rychlou smrt bez zbytečného utrpení.
    Pokud jde o šildkrótu, němčina to jistí. Jistě to nebylo nic pěkného, ale stejně jako nad popravami, málokdo se nad tím tehdy asi pozastavil. Bohužel, podobné hnusné praktiky se prakticky na celém světě provozují takřka denně a rozhodně to není k zajištění nutné obživy a k záchraně před smrtí hladem. Co k tomu říct. Snad jedině to, že existuje jen jediný živočišný druh, jehož vyhynutím by přírodě nevznikla žádná škoda, protože na ní páchá příliš velké zlo.

  4. ,,Krev prasečí s kroupama hrubě dobrou“ mají v Globusu v Čakovicích, skleněná polokonzerva s dvěma porcemi je za 40 Kč. Občas je některá dávka ,,hruběji“ kořeněná, ale většinou je to jedlé. (Říkají tomu Zabijačková polévka z Kněžduba).

  5. Toro dík, zase moc hezký drabblátka. I když trochu drsný :D
    Být katem byla opravdu drsná a těžká práce, umocněná ještě společenským pohrdáním. Fakt ty peníze nejsou všechno!
    Královna Viktorie by asi koukala na dnešní technologie! No jo, pokrok nezastavíš. Jenže nikdo neví, kam až to všechno povede.
    Doufám, že tvoje dcera zůstala tou něžnou a ráznou ženou až dodnes. Krásná historka :)
    A šildkróta? Vím, učila jsem se německy.

    1. Tak společenské pohrdání je to poslední, co by mi vadilo. Spíš by se mi líbilo, že by se těžko našel někdo, kdy by si chtěl se mnou nějak zahrávat. Ostatně vědomí, že když jim bude ouvej, tak rádi přilezou a ještě dobře zaplatí také není k zahození.

  6. Díky Toro- píšeš dobře! Moje děti nekousaly, zato Kuba si jeden moc ošklivý kousanec ze školy přinesl- měl ukrajinského spolužáka, který reagoval neustále dost divně a kousance nebyly výjimkou. Mně zas spolužák zabodl do ramene nůžky… kousanec by mi asi přišel lepší :)
    Katy jsme vždycky litovala. To společenské zavržení by asi udělalo podivína i z dobrého člověka.
    A s chutí bych ochutnala chleba zelnej hrubě dobrej :)

      1. Můj spolužák mi při matice zarazil do ruky trojúhelník. Dostal takovou přes hubu, že vzal druhou o lavici. Třídní to viděl, a řekl, že mu mám ještě přidat.

        1. Já když pracovala kdysi v nemocnici na očním, tak tam byl kluk asi 12 let. Dostal hozeným trojúhelníkem do oka… Přišel o ně.

    1. Já jsem kousl jednou. Byli na mne tři a jedem se mi pokusil nasadit kravatu, jenže se netrefil. Těžce pohmožděný sval, dočasně ochromená ruka a díra v žíle; měli jste vidět, jak ti zbylí dva rychle přestali. :D

  7. Díky, milá Toro, zase jsem si užila.
    Přemýšlela jsem o katech… pokud to byl slušný a vzdělaný člověk, tak mu ta práce musela ničit duši. Pokud nebyl, byla to ještě hrůznější postava, než si lidé představovali. Přitom si říkám, že pro lidi bylo rozhodně lepší, když byl jejich kat slušnej člověk, ale nevím, jak dlouho si takový člověk dokázal říkat, že je to jen práce… navzdory vejpisu z práva. Brr.
    Anglická královna Viktorie byla sice pokroková žena, ale za její vláda dosáhla země vrcholu… jak to nazvat… falešné morálce, jakou vyvolávají extrémní konvence a prudérnost (či jak se tomu říká). Škoda, že svoji pokrokovost tak nějak nedokázala poslat dál mezi lidi, hlavně střední třídu – i kdyby to šlo stejně pomalu jako ta první zpráva:))
    Holčička… Pozor, kouše! :D
    Chudák šidlkróta! Já vím, že svět je drsnej. Ale pořád si myslím, že když je člověk masožravcem, pořád byl měl být natolik člověkem, aby zvíře, které se mu stává potravou, netrápil.
    A moc doufám, že pošleš loňské historické drablíky! :)

    1. Jo dámy, jsou řemesla, na která prostě musí mít člověk kachní žaludek a diamantově tvrdou povahu. Jenže je, nebo bylo, to potřeba a někdo to dělat musí. A s tím ničením duše bych to také až tak jednoznačně neviděl. Ono to jde i tak, že si k duši pustíte jen to, o čem víte, že jí neublíží. Kdysi dávno jsem tahal rychlíky, jako mašinfíra, (dva roky, pak jsem usoudil, že na živobytí si lze vydělat i bez toho, že bych byl jednou nohou v hrobě a druhou v kriminále). Nicméně mi ty dva roky stačili na to, abych přejel 5, (slovy pět) lidí, kteří prostě vlezli tam, kde neměli co dělat. Asi to pro vás bude těžko stravitelné, ale nikdy jsme s tím žádné psychické problémy neměl. Stodvacítkou jedoucí rychlík na fleku zastavit nijak nejde a pokud budete brzdit příliš brutálně, (dotyčný to má, pokud se nestane zázrak, tak jako tak spočítané), pomlátíte navíc cestující, kteří za blbost toho přejetého nemohou. Jediné, co můžete dělat, je, začít troubit, zatáhnout, ale plynule a ne příliš rychle, za páku brzdiče a čekat, až to udělá BUM. Pak už jen oznámíte, co se stalo, počkáte na policajty, havrany a přesednete k cestujícím, protože vaše směna právě skončila. Po 48 hodinách si pokecáte s psychologem a druhý den znova na šichtu. A máte dvě možnosti: Buď to akceptovat, nebo to nedělat. Já vím je to surové, kruté cynické – prostě eee, ale je to tak. Realita všedního života nikdy nebyla, není a nebude procházka růžovým sadem, jak si někteří blázniví sluníčkáři namlouvají.

      1. Znala jsem jednoho strojvedoucího, říkal totéž. Tam není šance něco zachránit, uhnout se nedá, není to jeho vina. Ale nepříjemný zážitek to je bezpochyby a asi ne každý to zvládá bez problémů…

        1. Když je něco neodvratné, nezbývá, než se s tím smířit. A čím dřív se to povede, tím lépe. Tomu přejetému už je to stejně šumafuk. Takže v takovémto případě je lepší myslet na vlak a cestující v něm a minimalizovat škody na živých. U nákladních vlaků je to horší o to, že pokud použijete rychlobrzdu, riskujete roztrhání vlaku a vykolejení.

    2. Dede, mám to stejně. Maso jím, ale nerada vidím trápení zvířat zbytečně… Drabblíky pošlu, první díl už mám, ale teď jsme na prodloužený víkend v Győru, tak až se vrátím, pošlu.

  8. Ach, ach – moc zajímavá drabblata historická a hlavně ty dodatky. Teda to poslední bylo opravdu trochu moc drastické (na rozdíl od toho katovského), no ale jíst se musí a středověk nebyl nic pro citlivky … hmm, to nakonec ani novověk! Šiltkrota je mi jasná, i když jsem to slovo nikdy neslyšela.

    Drobná blondýnečka má moje sympatie. Naše prostřední sestra Danuška v dětství vypadala jako chovankyně sirotčince, ale s nikým se moc nepárala. „Dejte si na ňu pozor,“ vece lamželezo mladý Kaloš ke skupince drsných výrostků. „Toťkaj sem ju nasral a jak mě drapla límečku, tak sem dom došel v košeli bez přednice a ešče mě mama liskla po čuni, že si nemam začínat s děvčicama od mistra Pepy!“ :O

  9. Toro historické drabblíky mám v tvém podání moc ráda. Lecos se dovím a zamyslím se nad tím.

    Drabble o tvé dceři je nádherné. Představuji si tu krásnou, jemnou a něžnou blondýnečku s modrými kukadly, jak kouše spolužáka.
    Ale dobře udělala .

    A co je šildkróta, co má u nás skořepinu na zádech?
    Napadá mě ž…a. Ať ostatní ještě hádají ?

  10. Já to teda vím, protože můj pan učitel je chová a každý druhý den se koupají a vůbec je o ně pečlivě pečováno. Takže se o nich dost často bavíme.
    Já jsem se vrátila z dovolené, takže jsem si honem dala dvojitou dávku a jako vždy jsem nabuzena na pracovní týden. Fakt už konec??

    1. Konec je s letošními historickými, příště budou poslední letošní kočičí a pak loňské historické, nejspíše…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD