GEOPOLITIKA: Bezpečné útočiště uprostřed pouště – ale jak pro koho (Blízkovýchodní Hra o trůny 16)

Říct o Jordánsku, že je zemí na zelené louce, je trochu ironické, vzhledem k tomu, jak málo zeleně tam je a k tomu, že skoro celou zemi pokrývá poušť, přesto jde o označení velmi trefné. Prakticky po celou historii až do dvacátého století stál tenhle kus země stranou okolního velmi turbulentního dění, aby se z něj posléze stalo útočiště pro prchající z okolních konfliktů. Ovšem zdaleka ne všichni si jsou rovni.

 

První vesnice se na území Jordánska objevily mezi lety 4500 – 3600 před naším letopočtem, první města mezi lety 3600 – 1200 před naším letopočtem. V té době bylo na území dnešního Jordánska dost úrodné půdy a vodních zdrojů, což byl důvod zájmu Egypta o tuto oblast; předěl, který označuje cca rok 1200, označuje stažení Egypta z oblasti, kterou do té doby kontroloval. Po jeho odchodu se na západě dnešního Jordánska ustavila tři království: Ammón (po němž se jmenuje dnešní Ammán), Moáb a Edóm. Jejich vztahy se sousedy byly různého charakteru: Ammón měl problematické vztahy s Asýrií, Moáb a Edóm s izraelitskými kmeny a s Judeou. Jako první z nich zaniklo království Ammón rukou Babylóňanů kolem roku 600 před naším letopočtem. Poté, kolem roku 400 před naším letopočtem, přišla řada na království Moáb, které bylo v době perské kontroly regionu rozvráceno beduínskými kmeny; Edóm byl dobyt izraelitským Hasmoneovským královstvím kolem roku 125 před naším letopočtem. Přesto ovšem na území, které zbylo po královstvích Ammón a Edóm civilizace městského charakteru pokračovala – pod babylonskou a perskou vládou. Ve čtvrtém století před naším letopočtem vzniklo (na základě beduínů z Arabského poloostrova) Nabatejské království, které postupně rozšiřovalo svůj vliv, až obsáhlo celou oblast dnešního Jordánska a Sinaje kolem roku 100 před naším letopočtem. Všechny tyto státní útvary ovšem byly v roce 63 před naším letopočtem začleněny do Římské říše, během které bylo postaveno legendární město Petra a hlavní město Ammán neslo (řecké) jméno Filadelfie.

 

Historie této oblasti se dá shrnout do seznamu mocností, které ji od rozdělení Římské říše kontrolovaly: Východořímská říše (do roku 636), Umajjovský chalífát (v té době oblast získala své dnešní jméno – Jordánsko, tedy al-Urdún, a hlavní město se opět jmenovalo Ammán), Abbásovský chalífát a po něm křižáci, Ajjúbovci, Mameluci a nakonec Osmané (1516). V té době se Jordánsko skládalo hlavně z malých vesnic, o něž se Osmané zajímali jen potud, dokud jejich obyvatelé platili daně. To způsobilo, že území degradovalo do určitého bezvládí, v němž spolu koexistovaly pouze beduínské kmeny a etnické a náboženské menšiny (arabští křesťané, Čečenci a Čerkesové, kavkazský národ, na němž Rusko spáchalo v roce 1864 genocidu a odkud většina uprchla na Blízký východ, mimo jiné do Jordánska). Místní obyvatelstvo byli především beduíni, kteří vyvolali proti Osmanům v letech 1905 a 1910 povstání – osmanskou mocí však potlačená.

 

Klíčovou událostí pro rozvoj moderního Jordánska bylo Arabské povstání vyhlášené v roce 1916, namířené proti Osmanské říši. Arabské povstalce tehdy mocně podporovaly Velká Británie a Francie a vedl ho člen starého rodu Hášimovců, potomek proroka Mohameda, Šaríf Husajn z Mekky a jeho synové Abdulláh, Fajsál a Alí. Arabské povstání bylo ovšem Velkou Británií a Francií zrazeno. Třebaže Britové slíbili v roce 1915 Arabům jednotný arabský stát, království, v němž by koruna patřila rodině Hášimovců, dohodla spolu s Francií o rok později tajnou dohodu (tzv. Sykesovu-Picotovu dohodu) o rozdělení arabského světa po pádu Osmanské říše na sféry vlivu – francouzskou na dnešním území Sýrie a Libanonu a britskou na dnešním území Izraele včetně palestinských území, Jordánska a Iráku. Británie navíc v roce 1917 vyhlásila takzvanou Balfourovu deklaraci, která na území dnešního Izraele slibovala Židům jejich národní stát (doslovně: national homeland). Arabové tento postup chápali jako zradu, protože Británii podstatně pomáhali v jejím boji proti Osmanské říši a tak unilaterálně vyhlásili v říjnu 1918 Arabské království Sýrie (které zahrnovalo i dnešní Jordánsko), jehož hlavou se stal král Fajsál, jeden ze tří synů Šarífa Husajna. Jak již bylo řečeno v dílech o Sýrii a Iráku, tento stát netrval dlouho, byl poražen Francouzi (1920) a Fajsál se stal místo toho králem Brity kontrolovaného Iráku. Jeho bratr Abdulláh tak přišel v listopadu 1920 do Ammánu a pokusil se – úspěšně – o zformování moci Fajsálem ztracené na území dnešního Jordánska, kde v roce 1921 vyhlásil, v hranicích dnešního Jordánska, Emirát Zajordánsko, který měl, i při své rozloze, pouhých zhruba dvě stě tisíc obyvatel.

 

Emirát Zajordánsko byl součástí Britského mandátu Palestina, byl mezinárodně uznán v roce 1922 a v témže roce se Abdulláhovi podařilo vyjmout Zajordánsko z území později děleného mezi Židy a Araby (dnešní Izrael). Přestože bylo Zajordánsko součástí mandátu, mělo vysokou míru autonomie; Britové pochopili, že je v jejich zájmu mít Zajordánsko pod Abdulláhovou kontrolou, protože měl, na rozdíl od nich, důvěru místních beduínských kmenů. Spolupráce se Abdulláhovi vyplatila: v březnu roku 1946 byla mezi Zajordánskem a Velkou Británií uzavřena takzvaná Londýnská dohoda, kterou Británie uznala plně samostatné Zajordánsko jako království s Abdulláhem jako králem a rodinou Hášimovců jako královským rodem.

 

Když Zajordánsko, spolu s ostatními arabskými státy, zaútočilo v roce 1948 na Izrael a dobylo území dnes nazývané jako Západní břeh Jordánu (drželo ho do roku 1967), začalo si připravovat půdu pro anexi území. V roce 1949 se tak přejmenovalo na Jordánsko (čímž se potvrdil jeho status coby země zahrnující oba břehy Jordánu) a území formálně okupovalo až do roku 1950, kdy ho anektovalo jako součást Jordánska. Tento akt nebyl mezinárodně uznán nikým vyjmou Velké Británie a vyvolal mnoho protestů i v řadách arabských spojenců. O rok později byl ovšem v mešitě al-Aksá v Jeruzalémě (Staré město a východní Jeruzalém byly tehdy pod jordánskou kontrolou) král Abdulláh zavražděn palestinským Arabem poté, co se rozšířily zvěsti o tom, že král plánuje mírovou smlouvu s Izraelem.

 

Následníkem se stal jeho syn Talál, který dal v roce 1952 zemi moderní ústavu, ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu musel abdikovat a přenechat trůn svému synu Husajnovi (korunován 1953). Hášimovská monarchie ovšem byla v Jordánsku jako zrno mezi dvěma mlýnskými kameny; arabským světem se šířily myšlenky pan-arabského nacionalismu (strany Baas) a prosovětského socialismu (šířené egyptským prezidentem Násirem). Udržet v takových podmínkách monarchii nebylo pro mladého krále (korunovaného ve svých sedmnácti letech) vůbec jednoduché. V reakci na Násirův socialistický projekt Spojené arabské republiky (Egypt-Sýrie) utvořil federaci s Irákem, který vedl Husajnův bratranec, král Fajsál II., ovšem ta fungovala pouze půl roku, než byla monarchie v Iráku svržena ve vojenském puči (1958).

 

V době mezi lety 1948-1967, kdy Jordánsko drželo Západní břeh Jordánu, dostali v roce 1949 (spolu s přeměnou Zajordánska v Jordánsko) palestinští Arabové ze Západního břehu jordánské občanství a polovinu míst v jordánském parlamentu. Občanství dostali dokonce i palestinští uprchlíci, kteří na Západní břeh Jordánu přišli po válce z roku 1948. Jordánsko jim všem dalo plné volební právo, možnost pracovat a účastnit se všech aspektů veřejného života. Během tohoto období odešlo mnoho palestinských Arabů, tou dobou už jordánských občanů, do Ammánu a dalších oblastí bývalého Zajordánska, a těm občanství zůstalo i po roce 1967. To ovšem nebyl případ palestinských Arabů, kteří přišli do Jordánska po Araby prohrané Šestidenní válce (1967) – ti občanství Jordánska automaticky nedostali a mnohým z těm, kteří jimi byli, ho Jordánsko odebralo. Jordánsko ovšem otevřelo cestu k získání občanství skrze naturalizaci či sňatky s jordánskými občany – a touto cestou se došlo až k dnešnímu stavu, kdy celkem je v Jordánsku 2,1 milionu registrovaných „palestinských uprchlíků“, ovšem bez občanství je pouze 634 tisíc. Jordánsko se vzdalo všech svých nároků na Západní břeh s výjimkou částečné kontroly posvátných muslimských míst jako Chrámové hory a Hrobky patriarchů v Hebronu v roce 1988, kdy prohlásilo Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) za jediného představitele palestinských Arabů. To otevřelo cestu k mírové dohodě s Izraelem, na níž se začalo pracovat v roce 1991 a která vstoupila v platnost v roce 1994.

 

Jordánsko slouží od první světové války zároveň jako bezpečné útočiště pro pronásledované lidi z celého Blízkého východu sužovaného dlouhodobými konflikty. Tradice, která začala tím, když místní beduíni přijali čerkeské a čečenské uprchlíky z Kavkazu pokračovala i později: přijali Armény prchající před tureckou genocidou i Armény, kteří nechtěli žít v Izraeli po jeho vyhlášení. Situace palestinských Arabů je ovšem složitější: Jordánsko v posledních letech výrazně ztížilo možnost získání občanství naturalizací a dokonce odebralo občanství necelým třem tisícům palestinských Arabů, s poukazem na to, že jejich status, coby jordánských občanů, by Izraeli usnadnil rozšiřování židovského charakteru Judeje a Samaří (izraelský název pro oblasti C Západního břehu Jordánu bez východního Jeruzaléma). Ostatní uprchlíci tento problém nemají.

 

V roce 2003 přišlo do Jordánska milion Iráčanů, z nichž se přes 90 % do Iráku vrátiloti, co zbyli, jsou povětšinou iráčtí arabští křesťané, kterým Jordánsko garantuje plná práva, a kteří se návratu do Iráku bojí. Z Iráku rovněž přišlo na 150 tisíc křesťanských Asyřanů, následovaných dalšími iráckými křesťany z oblastí, které byly ohrožené, nebo které dobyl Islámský stát. Do Jordánska přišlo i na třicet tisíc kurdských uprchlíků ze všech zemí, kde Kurdové žijí: z Turecka, Sýrie, Iráku i Íránu, na 30 tisíc Libanonců z doby války v Libanonu (2006) a v neposlední řadě 1,2 milionu syrských uprchlíků, z nichž zhruba polovina se v Jordánsku oficiálně zaregistrovala jako uprchlíci. Jordánská vláda postupně uděluje pracovní povolení tak, aby uprchlíky zařadila na trh práce, ale zároveň mu nezpůsobila příliš velký šok. Tento krok bývá ze zahraničí často kritizován, protože mnoho uprchlíků tak nemá šanci na legální obživu – přesto ovšem je nutno říci, že Jordánsko je zdaleka nejsoucitnějším národem Blízkého východu, pokud jde o pomoc lidem v nouzi a udělení jim azylu.

 

V zemi ovšem není zdaleka vše růžové. V roce 1999, po Husajnově smrti, nastoupil na trůn král Abdulláh II., který se pustil do rozsáhlých ekonomických (liberálních) reforem, významně podpořil rozvoj IT průmyslu dalších moderních odvětví, čímž nastartoval prudký růst jordánské ekonomiky i životní úrovně. V roce 2005 došlo k jedinému islamistickému útoku v jordánské historii – Al-Káida zaútočila na tři hotely v Ammánu, avšak jordánské obyvatelstvo se nenechalo uvrhnout do chaosu. Nutno podotknout, že džihádismus, ani jiné formy islámského extrémismu v Jordánsku nepadají na úrodnou půdu, jordánská společnost je tolerantní a umírněná.

 

První problémy ovšem přišly s globální finanční krizí, která Jordánsko, tak, jako zbytek světa, zasáhla v roce 2008. Hospodářský růst skončil, nezaměstnanost se skokově zvýšila a s ní vzrostla i nespokojenost obyvatel. Arabské jaro v roce 2011 se tak projevilo i tam: král Abdulláh reagoval na protesty ústavní reformou, rozšířením občanských svobod a posílením demokratických principů (role parlamentu a voleb do něj). Ekonomická situace země se ovšem nelepšila, státní dluh rostl a v roce 2016 tak Jordánsko na radu Mezinárodního měnového fondu zavedlo úsporná opatření, která způsobila mnoha lidem finanční potíže. V květnu 2018, opět v souladu s doporučeními MMF, předložila vláda premiéra Haního Mulkího parlamentu návrh daňového zákona, který počítal se skokovým zvýšením daní, což vyhnalo Jordánce do ulic a ke generální stávce. Premiér byl přinucen rezignovat a protesty ustaly až poté, co byl návrh stažen.

 

Zde je nutno podotknout, že na blízkovýchodní poměry je jordánská společnost nesmírně mírumilovná. Protesty nebyly násilné ani během Arabského jara v roce 2011, veřejnost se uměla dohodnout s vládou, a nebyly násilné ani v roce 2018. Obyvatelstvo – i přes občasnou nevraživost – je ochotné pomáhat lidem z jiných zemí v regionu, kteří se ocitnou v nouzi, a to bez ohledu na jejich vyznání, což je důvod, proč je Jordánsko lákavým cílem křesťanských uprchlíků. Potíž je ovšem v tom, že země, navzdory finanční pomoci ze zahraničí, přestává stačit a musela tak začátkem léta roku 2018 uzavřít dalším syrským uprchlíkům hranice. Třebaže se Jordánci snaží pomáhat, zemi to způsobuje kromě finančních potíží i problémy s nedostatkem vody.

 

Pokud jde o spojenectví v regionu, Jordánsko má dobré, byť občas skřípající vztahy s Izraelem, ve velkém blízkovýchodní „Hře o trůny“ patří mezi spojence Saúdské Arábie, Egypta a západních mocností. Nemá prakticky žádné nerostné bohatství, jeho ekonomika je hodně diverzifikovaná mezi obchod, finanční služby, dopravu, telekomunikace, stavebnictví a výrobu. Kvůli tomu sice Jordánsko nepatří mezi extrémně bohaté státy, ale jeho ekonomika, co pravda s ohledem na to, že 2/3 z ní je ve státních rukou, dokáže zemi spolu se zahraniční pomocí jakž-takž uživit. Jordánsko tak patří mezi menší, ale velmi potřebné hráče v regionu. Raději totiž nedomýšlet na to, co by všichni ti, kteří v zemi našli útočiště, dělali, kdyby ho Jordánci neposkytli.

Aktualizováno: 25.7.2018 — 22:07

7 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Mám dotaz – možná jsem v článku přehlédnul, ale jakou roli hrálo „Černé září“ – občanská válka vyvolaná pokus terotistické/nacionalistické části Palestinců z OOP(asi) o státní převrat v r. 1970? A šlo by prosím komentovat dopady tohoto neúspěšného převratu – jak v samotném Jordánsku, tak v sousedství = že když tito militantní palestinci prohráli, tak odešli zejm. do Libanonu (a přispěli k tamní občanské válce) a do Kuvajtu (odkud je Kuvajťané vyhnali po konci irácké okupace se kterou palestinci v Kuvajtu kolaborovali)?

    A ještě to poslední – prý jsou Palestinci neschopnější a nejinteligentní arabskou skupinou – je na tom něco pravdy (=nechápu proč v autonomní Gaze se někteří realizují tím, že se pokouší útočit na izraelské sousedy).

    Díky za vysvětlení, a doufám, že jsem výše nenapsal příliš moc zjednodušení či omylů.

  2. Milý Finrode, dík za další přehledné a hlavně srozumitelné shrnutí informací o dalším místě v kotlíku, kde to dost vře.
    Jednotlivé články pečlivě a důkladně čtu a jsou pro mne hodně přínosné. Je fakt, že prvotním zájmem je stát Izrael a jeho vztahy s okolními zeměmi, ale ne výhradně. S určitým pouzarděním přiznávám, že mě i v mém věku také zajímají místa spojená s dobrodružstvími Kary ben Nemsího a Hadžího Halefa, jakož i kraje, o kterých psal Alois Musil.
    Jen mě trochu zarazila informace, že hlavní město Jordánska se kdysi zovalo Filadelfie. Předpokládám správně, že je to pouhá shoda názvu a nejde o Filadelfii z dopisů sedmi církvím z Janova Zjevení? Vždy jsem byla přesvědčená, že všech sedm sborů se nacházelo na území dnešního Turecka…

  3. Díky za ten článek, samozřejmě jsem o Jordánsku nic nevěděla, tedy kromě názvu. Už jen to, že Ammán je Filadelfie! :)
    Historie plná vpádů a agresí – nic nového u lidí.
    Líbí se mi ale, jak se chovají, stejně, jako jejich vztah k uprchlíkům, i když na to zřejmě doplácejí. Zajímalo by mě, jestli to nějak oceňuje mezinárodní společenství? Dostávají nějakou podporu? Vždyť na sebe vzali veliké břímě a jsou vlastně velmi malá země…
    Úplně nerozumím tomu vztahu s Palestinci.
    Jinak je to po Ománu a Libanonu další sympatická země v regionu… :)

    1. Mezinárodní pomoc na to dostávají, ale problém je spíš to, co peníze nezaplatí, tedy nedostatek vody kvůli tomu, že je tam najednou o tolik víc lidí. Palestinští Arabové jsou v Jordánsku kvůli tomu, že mnozí přišli během doby, kdy Jordánsko kontrolovalo Západní břeh a po roce 1967. Většina má občanství, ale mnozí ho nechtěli, a dnes by už třeba chtěli, ale Jordánsko ho už nechce moc dávat. Jinak původní obyvatelstvo Jordánska tvoří beduíni.

  4. Andy opět zajímavé čtení.
    Přiznávám, že se v této problematice vůbec neorientuji .
    Jordánsko je mi sympatické svým přístupem.
    Ale upřímně řečeno v tomto regionu bych žít nechtěla.
    Zlatá stará dobrá Evropa.

    1. Tak když se spojí prastarý šlechtický rod s beduíny, kteří jsou proslulí svou pohostinností, tak je jejich přístup zase docela logický..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD