HOST DEDENÍKU – Tora: Páté sáhnutí do drabblecího kapsáře

Někdy, když se konečně dočkám tématu, se jen zhluboka nadechnu a řeknu si – no teda. To je darda. Co mám na TOHLE téma asi tak napsat? Jenže léty jsem zjistila, že čím šílenější téma, tím rychleji se nápad dostaví. Zato některá „civilní“ témata mi dávají opravdu zabrat. Takže, jakmile se na svět vylouplo téma „Dobře naložený tučňák“, polkla jsem, vykulila oči – a v tu ránu mi před nimi vyvstala příhoda, na kterou už jsem dávno zapomněla.

 

 

Jak byl dobře naložený

(Vzpomínka na zrzounka Tobiáše. Byla s ním legrace.)

 

Máme rádi návštěvy s dětmi. Na dětech totiž nikdo nešetří. To my máme všehovšudy patnáct šantomyší, osm plyšmyší a malýho růžovýho medvěda. Je Tobiáše. Tobiáš ho strašně miluje a strašně vraždí.
Poslední dítě si přivezlo muchláčka. Důležitě s ním chodilo a říkalo: „Čuňáák! Čuňááák!“
„Tučňák, miláčku,“ opravovala ho maminka.
Druhý den se rozlehlo velké kvílení. „Čuňáááák néééníííí!“
Nebyl.
Domácí prohledali kde co. Pak si vzpomněli, co provádí s plyšáky Tobiáš.
Koukli do fontánky.
Plaval v ní tučňák, vzorně nacucaný vodou a rozblemcanými granulemi.
Dítě přestalo plakat, až když tučňák opustil sušičku.
Tobiáš ostrouhal.
Večer plaval ve fontáně opět růžový medvěd.

 

Foto: Tobiáš

 

Ani téma „Bodláčí“ nebylo nikterak těžké. Jedno léto jsme si s bodláky a vůbec různou zeleninou v kočičích kožíšcích užili své. Asi nějak takto:

 

Koukej, fo fem ti pfinef

 

„Koukej, fo fem ti pfinef!“ Barbucha se vřítil do předsíně, obalen bodláky, lopuchem a svízelem přítulou. Rozjásaně přešlapoval před domácí.
„Víf, kam af fem pro ni mufel? Tady vfude je úplně myfuprofto!“
Domácí strnule hleděla na zelenou změť.
„Fytej!“ Kocour otevřel tlamu, myš nabrala kurs pod skříň.
„Uáááááá!“
Za naší mohutné asistence byla myš odlovena a odnesena.
Domácí obratem začala čistit Barbuchovi kožich, kocour se jí ale uraženě vyškubl:
„Vypasenou myší jste pohrdli, a blbá zeleň vás zajímá? Tsssk! Očistím se sám!“ Mrskl ocasem a zmizel nad schody.

Tu noc se domácí moc nevyspali.
Kudlibabky z peřin vybírali ještě pozítří.

Závěrečná poznámka: 

Ehm, ano. My máme na dvoře i zahradě úplně myšuprosto, proto chodíval Barbucha lovit do jedné sousední zahrady, kde byl tehdy dům neobývaný, a zahrada si rostla, jak chtěla.
A přinášel toho tehdy v kožichu požehnaně…
Naštěstí zanedlouho poté se dům prodal a lopuchy a bodláky zmizely.

 

Foto: Barbucha

O trochu výš jsem psala, že čím šílenější téma, tím jednodušší psaní. Inu, neplatí to vždy. Při tématu „Shoď skopce z kopce“ jsem opravdu měla krizi. Jaký skopec? Jaký kopec? Vždyť já píšu o kočkách, proboha… Ještě, že mám tu malou chytrou černobílou krasavici.

 

Rozárka má jasno

„Tohle nedám,“ řekla domácí.
Podivila jsem se. Proč? „Podívej, vždyť je to jednoduché. Chyť černýho a vyhoď ho z okna ložnice.“
„Cože?“ vyvalila oči domácí.
„Vždyť je to jasný, ne?“ vysvětlovala jsem trpělivě. „Je hloupej jak vovec a chodí za tebou jak vovec? Jo. Je vykastrovanej? Je. Skopec jak vyšitej. A jestli poletí z kopce nebo z okna, to nikdo nepozná, ne? Hodilas ho? Hodila. Máš bod? Máš.“
„Teda Rozárko!“
„Vy lidi jste hrozný, fakt že jo. Dělat z komára velblouda vám jde. Ale skopce z kopce neumíte.“

„Jů, ty podvádíš! Z okna obýváku to neplatí, ten je v přízemí!“

Závěrečná poznámka: 

Při shazování skopce z kopce nebylo ublíženo žádnému zvířeti.
Šrámy na domácí se samozřejmě nepočítají.

 

 

Foto: Rozárka

 

Daňová přiznání se naštěstí odevzdávají v březnu. Být to v dubnu, nevím, nevím, jak bychom dostáli zákonu. Ono i v tom březnu je to občas dost náročné. Zvlášť, když máte přičinlivé pomocníky. Téma „Daně a smrt“ mi tedy jen vykouzlila na rtech neveselý úsměv. Některé věci by jedna raději opravdu hned zapomněla.

 

Lamentace domácí, pod jhem daňového přiznání klesající

„Slez z těch papírů! Jak budu na finančáku vysvětlovat, že jsou voslintaný?“
„Takže… faktury máme všechny. Ještě vytisknout banku, projít daňový… KDE MÁM DAŇOVÝ PŘIZNÁNÍ? Tady leželo! Ještě před chvílí!“
„Pod gaučem? Jak se dostalo pod gauč? Uf, hlavně že je na světě…“
„Neviděl jsi – boha jeho, Čendo! Já ho zabiju! On mi to celý smazal! Můžu začít od začátku, jen proto, že tenhle debilní kocour mi skočil na klávesnici!“
„Zálohovaný? Ty se mně ptáš, jestli jsem zálohovala? Když jsem to dodělala před třema minutama? Vyvraždím vás! Všechny! Každej soud mě osvobodí! A kdyby ne, ve vězení daně počítat nebudu!“

 

 

Foto: Čeněk

Poslední dnešní stoslůvko bude na téma „Zadek sedí“. Mně teda zprvu také posadilo. Pak mi ale zrak padl na naši „černou díru“ a bylo jasno.

 

Co je mi do předků

Zjihlá domácí pozoruje Jáju, který se důkladně krmí.
„Stejně by mě zajímalo, co jsi zač. Jaký máš předky, víš? Možná nějaká mainka. Nebo norská. I když… Kde by se tady vzaly. Nejspíš byl tvůj táta opravdu Silver.“
Věnuje se dál psaní, když vtom se na sedačku vyhoupne obláček načechrané tmy.
Domácí má najednou plné ruce chlupů a černo před očima. Netrvá dlouho a bum, ruku, kterou drží myš, znehybní přítulná kočičí prdelka. Přední packy obejmou domácí krk a obláček tmy se rozvibruje nadšeným vrněním.
Jájovi jsou jeho předci totiž totálně ukradení.
Pro něj je důležité, že má kam složit zadek…

 

 

Foto: Jája

Další várka stoslůvek je u konce. Příště se můžete těšit na další tři kousky historických drabblat. Budou stát za to, doufám.

 

Aktualizováno: 14.12.2019 — 23:31

54 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Toro, zase radost číst, obzvláště při takových zapeklitých zadání temat 🙂

    Tobiáš mi připomněl naši bývalou kočičku Dixie. Měla oblíbenou vydří packu (kdysi součást kožešinového boa). Byla to její nejmilejší hračka, kterou s velkou chutí mrskala do své misky s jídlem. Jen vyjímečně jsem ji vytahovala z vody, zato v misce byla velice často, vypadala jako takové „odložení ubrousku“ po jídle.

    A tuhle větu: „„Víf, kam af fem pro ni mufel? Tady vfude je úplně myfuprofto!“ jsem si nahlas předčítala tak dlouho, dokud jsem se dostatečně nevychechtala 😀 Při prvním přečtení jsem se totiž přímo řehtala, stejně jako „Fytej!“ a „Koukej, fo fem ti pfinef!“ 😀 Skvělé 😀 !!!

  2. Krásné, ale mě nic nerozveselí. Už tu od oběda brečím, Ellie má nakročeno za Duhu. Je po operaci – cysty na vaječnících byly odstraněny, nádor na játrech byl neoperovatelný. Uspat ji MLP nenechal, asi na to neměl sílu. Takže Ellie zítra přivezeme domů, jak dlouho s námi pobude, nevím, dlouho asi ne. A pak to budu muset rozhodnout já. Já to fakt nedávám. Proč, za co? (u)

    1. Ivo, to je mi líto, že Tě čeká další velký psí zármutek (jak píšeš, její situace už je nezvratná). Fakt se toho na Tebe v tak krátké době nahrnulo opravdu moc. Tak ať se Ellie ještě chvilku drž, Ty ses s ní mohla rozloučit (jestli to tedy je vůbec možné) a ona odešla bez bolestí.

    2. Ivo, to mě moc mrzí. Pro Ellie i pro tebe. (h) Na tohle není snadná rada.
      Mimochodem, tohle u nás doma taky rozhoduju já.

  3. Toro! Miluju příhody z Hotelu u devíti koček. Dokonce jsem vlastně přišla na chuť stoslůvkům. I tvá historická mě chytla. Moc jsem se bavila, tvoje povídání o kočkách přímo hladí. Barbucha je moje srdcovka. Děkuju za vylepšení nálady.
    Mám jednu dlouhosrstku a teď si užívám taky. Jediný problém je, že ji mám krátkou dobu, je z útulku, a málokdy na sebe nechá sáhnout. Aspoň zatím. Takže si nosí sbírku všech travin a bodláků ze zaahrady.
    A Čenda je nádhernej kocour!

  4. Já jsem chtěla poděkovat už ráno, ale nějak mi to nevyšlo…Měla jsem horší noc, takže mi všechno nějak dlouho trvá. A tak mne ta Tvoje banda moc potěšila. To ta moje toliko netěší, ta se chodí domů jen najíst a vyspat. Venkovky by se rády dostaly přes dveře, ale potom by stejně chodily domů jen spát a jíst. Když jsem včera vyčítala Adalbertovi, že se za to maso může snad nechat pomazlit, musela jsem vydat kousek lázeňské oplatky

  5. Toro, moc pěkné, pro dobrou náladu 😀 . Mám taky takovou trochu přísnou, rezolutní a racionální Rozárku, jen není dvojbarevná, ale trojbarevná. A Jája, ten nikdy nezklame. Je jak můj Filípek, jen Filípek je trochu dlouhosrstější, ale to je jen technický detail. Stačí, když ho jen pohladím, a taky se z něj stane vrnící obláček načechrané tmy (to je tak krásně řečeno).

  6. Moc jsi mne dnešními veselými drabblátky potěšila, akorát teď mne jaksi nic nenapadá k nim dodat, neb nejsem v té nejlepší pohodě – snad bude líp.

      1. Ygo, teprve před chvílí jsem zjistila, o co jde (byla jsem od čtvrtka pryč) a moc držím pěsti, ať vše dobře dopadne.

  7. Plavací tučňák a růžový medvěd jsou skvostní 🙂 my nepotřebujeme hračky, my máme plavací kočku. K nedělní snídani se Adelína dostavila totálně zmáchaná, tentokrát měla mokrej i vršek hlavy… a to byla venku jen pět minut!

    1. tak to už jsi trumfla i Pidikočku,ta plave jen s hlavou nad vodou,jako paní radová…..

  8. Doro krásné počteníčko.

    Náš Daník nám taky nosí myši, naštěstí jen plyšové a řádně oslintané. Dává je manželovi do postele jako dárek.

  9. Drablata skvělá, kočky krásné. Zalíbil se mi zvláště Čenda, no a zrzavou kočku jsem vždycky chtěla. Nikdy mi nebyla přidělena, jenom jednou CD pokrčila rameny a schovívavě utrousila flekatého zrzavce. Pobyl jen pár let, přišel nemocný a nakonec mu selhaly ledviny. Sigimu jednomu!

    1. Já začínám mít pocit, že ty zrzavé jsou na ledviny obzvlášť choulostivé, není to první zrzavá kočka, která na ledviny odešla… bohužel.
      Díky za komentář.

  10. Toro díky, zase jsem si to čtení moc užila! 🙂
    Nahlas jsem se smála u utopeného čuňáka (rofl) Jednak je to skvostně napsané a jednak podobné příhody znám od svých psů 😛
    Stejně povedené a mnou procítěné je povídání o bodláčí 😀
    Rozárka projevuje chování starší sestry (rofl)
    No a s daněmi mi šeredil akorát vítr… 🙂

  11. Daně? Co to je? Když jsem chodil do práce, dělala to firma a teď, když jsem v důchodu, dělám jen občas melouchy a k těm žádné papíry potřeba nejsou. Když to jde dělat jednoduše, tedy bez zbytečných lejster, proč to dělat složitě? Aspoň nezatěžuji zbytečnou prací zbytečné úředníky na zbytečném ministerstvu a šetřím naše lesy. A můžu si dovolit pracovat, tedy, pardon, bavit se, mnohem levněji, protože se o svůj výdělek nedělím s nenažraným státem. 😀

      1. To je těžké. Kdyby se všichni podnikatelé domluvili, zahodili žinosťáky a šli na úřady práce pro dávky, tak by se rychle zjistilo, že by to šlo a fungovalo mnohem jednodušeji a s mnohem méně papíry, jenže kdyby jsou holt chyby.

  12. k daním a smrti ti jeden příběh přidám: kamarádka účetní posílala na FÚ daňové přiznání (ano,v Perníkovicích) a prootže ještě potřebovala poslat kodolenci,tak napsala i ji a pak si prohodila obálky…no rodina, co jim kondolovala,zírala na DP a ředitel našeho finančáku řval smíchy, drže v rukách kondolenci,kterou mu jedna ze zaměstnankyň donesla…následně přišla obálka kamarádce- ano z FÚ, aby se dostavila… a byli na ni hodní, nejsou to tací suchaři,jak se povídá,dodala DP a obešlo se to bez pokuty….jen ten smích šéfa FÚ,slýchá občas ve spánku…

    1. nojo, no, chudáci podnikatelé. Ale kondolence k zániku mnoha zbytečných úřadů by asi dost lidí posílalo rádo. Je jen otázka, co s tou masou úřednických darmožroutů následně udělat; většina z nich je pro praktický život a obživu prací rukama absolutně nepoužitelná.

    2. Finančák mě děsil vždycky, te´d mám od něj pokoj (skoro, čekám ještě na jednu platbu za práci odvedenou loni na podzim…)

    3. Paní, ke které přináležím na svém FÚ (Praha 9), je taky moc milá a vstřícná. Všechno, co jsem s ní kdy řešila, proběhlo v klidu, s úsměvem a bez pokuty, i když přiznám, že když dojde domů obálka s pruhem z FÚ, v člověku hrkne. Přece jen berňák je berňák 😀 . Záleží na konkrétních lidech, jako všude. Někdo je přívětivý a vstřícný a jiný je suchar, který rád buzeruje.
      OSVČ už jsem pěknou řádku let a jednou za rok odevzdat DP a zaplatit daně mi nečiní žádné problémy. Nestěžuju si a nemám se za chudáka.

      1. Kdysi jsem to také zkusil. Jenže když jsem si spočítal do detailu, co to obnáší a jak bych na tom byl s důchodem, tak jsem živnosťák rychle zahodil a dnes si mohu jen blahopřát k tomu, jak dobře jsem udělal. (rofl)

        1. Důchod si musím zabezpečit buď vyššími než nejnižšími možnými odvody na sociálku, nebo svým vlastním spořením či investováním. Je třeba s tím počítat. Já už bych po cca 15 letech nechtěla být zaměstnancem, ale každý to má jinak.

          1. Když si porovnám své podnikatelské zkušenosti s těmi zaměstnaneckými, tak si k zahození živnosťáku mohu jen blahopřát. V 70 letech a se ZTP jsme opotřebovaný, (fyzicky i psychicky), mnohem méně, než většina padesátiletých podnikatelů. A s tím spořením je to také torchu jinak: Když si porovnám inflaci a úroky na spořicích účtech, zjistím ihned, že jakékoli úspory se znehodnotí prakticky okamžitě a naspořit tolik, aby mi úroky z jakéhokoli spoření vynesly alespoň těch umrněných deset tisíc měsíčně, je naprostý nesmysl. Takže zamne jednoznačně dobré zaměstnání. Dovolená i nemocenská jsou placené, udělám si své denní penzum a jdu s čistou hlavou domů, o daně a podobné nesmysly se nemusím starat a zaměstnavatele, pokud umím, si mohu vybírat. Takže v 95 jsem utekl od české firmy, která mne neuměla zaplatit, k jiné, zahraniční, kde jsem jako nástupní plat ve zkušební lhůtě dostal v čistém dvojnásobek toho, co mi platili ti čeští vořežpruti a za další dva roky jsem byl na trojnásobku, takže do předčasného důchodu v 56 letech, (plný invalidní), jsem šel s více penězi, než mi platila ti čeští zloději. Jako podnikatel bych dnes zaplatil bydlení a měsíc přežíval s pár stovkami, takže bych buď umřel hlady, nebo šel bydlet pod most!

      2. Tak takhle si sestra žila taky. (nemusím ráno vstávat, dělám doma a daně a odvody platím co nejnižší). Jenže když si předloni zažádala o důchod, spočítali jí něco málo přes šest tisíc, takže bude muset dělat až do smrti, pokud chce ten rodinný dům, kde bydlí, uživit. Navíc se jí pomalu, ale neodvratně, rozsejpá páteř, takže sezení u počítače se jí mění ve dřinu v kamenolomu a šance na zlepšení není. Ale má, co chtěla. Že nemyslela na zadní kolečka, je jen a jen její problém. Teď má potíže a já jsem vysmátý, což ji strašně štve, ale když si nenechala poradit…

        1. Taky může rodinný dům prodat a z výtěžku si žít v malém bytě v pohodě bez nervů.

        2. Přesně tak. Měla myslet na zadní kolečka a platit víc než povinné minimum, což by jí bývalo zvedlo důchod. Kromě toho si měla vytvořit vlastní rezervu, z které by si teď každý měsíc vzala tolik, aby se dostala na nějaký průměr důchodů. A jak říká Tora, může prodat nebo pronajmout dům, na který stejně nebude s postupujícím věkem stačit, a opatřit si místo toho pohodlnější a finančně schůdnější bydlení.

          1. Jo, jenže to by musela umět myslet hlavou! Dům na vesnici za cenu, za kterou by si mohla koupit byt někde, kde to bude mít kousek na nákup, nebo k doktorovi, neprodá ani náhodou. Byt, který obývám, je sice v paneláku, ale je to byt družstevní, 3 + k. k. 72 m2 a na tzv. dobré adrese, takže dnes má tržní cenu 6 – 7 milionů. Náklady na bydlení, včetně energií a služeb, 5.500 Kč měsíčně, do lesa pár kroků, do obchoďáku a na bus MHD rovněž, kolem louka, les a klídek, nejbližší vodní tok, je 70 m hluboko, takže povodeň nehrozí. Údržbu a případné problémy řeší družstvo, takže žádné starosti. Jsem člověk skromný, takže mi to ke štěstí stačí a bez zahrady se velmi rád obejdu. Chatu zdědili synové, takže už tam nemusím a také nejezdím a jsem v pohodě. Sestře jsem tu hovězinu s domem rozmlouval už před X lety, ale marně, má hlavu dubovou a nechtěla si připustit, (není sama), že jednou zestárne a tělo přestane sloužit.

  13. Toro! Děkuji Ti za nádherné ranní počtení! Tohle jsem si měla přečíst již za brzkého kuropění, třeba bych toho našeho kočičího mňoukala, nevyhodila ven, ale měla bych slitování. Stejně jsem už neusnula!

Napsat komentář: Tora Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN