BTW: Potměšilá

Sedím na velkém kameni a metám kolem sebe velké borovicové šišky. Ari běhá a šišky mi nosí. Berry také běhá, ale volněji a v tlamě nosí svoji šišku, kterou jinak nedá. Tato rutina byla včera zajímavým způsobem narušena.

 

Co Berry bolí záda, uzpůsobila si aportovací režim svým potřebám a já jsem ráda, protože to znamená, že jí nemusím nic zakazovat. Přece jen se už musí vyhýbat prudkému brždění a střety nad kořistí, ať už je to cokoliv, taky nejsou to pravé.

Takže jí hodím její něco, klacek nebo – jako tady – šišku, ona si pro to doběhne, sebere si to a pak už běhá volnějším tempem za aportovací Ari. Jen ji čas od času donutím její „aportík“ vyplivnout, protože jinak slintá jako velbloud.

 

Ari

 

Včera to bylo zajímavější. Ze svého házecího místa házím do třech různých směrů – vpravo mezi borovice, vlevo na pěšinu a nakonec dozadu, do vyššího patra borovicového lesíku. Ari má nejradši hody dozadu, protože nevidí, kam šiška padá a musí si ji dohledat.

No, a tak jednou hodím, Ari sprintem vyrazí, za ní pomaleji Berry. Ale co se to děje? Šiška není? Ari pobíhá a hledá. A hledá. Vím, že jsem tentokrát hodila víc do strany než obvykle, ale neznepokojuju se.

 

Berry má klacíček:))

 

Přestože je na zemi šišek dost, Ari jistě tu pravou najde. Jenže potom už Ari začíná dost zoufale hledat i přede mnou a na pěšině, takže vím, že je v koncích. Berry stále přičinlivě běhá za ní.

Po čase usoudím, že už si zahledala dost a škoda plýtvat časem určeným ke hrám, takže beru další šišku a házím jí zklamané Ari. Ta je nespokojená – není to ta pravá šiška, ale nakonec ji akceptuje a hra ještě chvíli pokračuje.

 

V zahradách bývají zajíci…

 

Jenže potom už je slunce výš, je už čtvrt na osm (ráno:)) a pokud chceme dojít domů a neupéct se, je na čase se vrátit. Berry slintá jak dva bernardýni, takže dostane povel pusť! Hubu jí neutírám, to ať si olízne sama. Berry ale nepustí. Dávám povel o něco důraznějším hlasem, ale Berry opět nepustí! Takže zavelím skutečně ostře policejně a najednou se nestačím divit – Berry přede mě vyplivuje šišky dvě!

 

Berry má šišku a nedá!!!

 

„Ty potvoro potměšilá!“ povídám jí a musím se smát. Tak proto Ari nenašla svoji šišku! Berry ji našla první, přidala si ji do huby k té své a pak už jen pilně sledovala svoji chlupatou družku, jak hledá, hledá… a nenachází. Bodejť by našla!:))

 

A tak se dnes ptám – kdy vás naposledy vaše zvířata překvapila a pobavila?:))

 

Místo našeho házení – kdepak to asi je?:))

Aktualizováno: 4.7.2018 — 12:18

26 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ajvinka potměšilá není, to Dareček, ten přímo potměšilostí hýří, má legraci z Ajvi. Schovává se za konví s vodou u nářadí a jenom na ni juká, když Ajvi vystartuje, tak zaleze mezi zahradnické nářadí. Ajvi ve snaze jej vydolovat, šlápne na mnou špatně odložení hrábě a tak tak uhne, když se na ni zřítí. Darek ani nemukne a juká dál.
    Dojeďte dobře!!

    1. No jo, ono je to dost charakteristické – kočky v tom jsou fakt lepší 😀 když jsme měli doma Čitu a Miu, tak psi byli prostě chudáci, co všechno na ně ty dvě vymyslely… 😛

  2. Na otázku „Kdy mne naposledy moje smečka překvapila a pobavila“ mám jedinou odpověď. Denně. Pokaždé přijdou s něčím novým co ještě nezkusili a někdy se opravdu nestíhám divit. A ze všeho nejvíc mě neustále překvapuje mňaudáma Lady, která se úžasně změnila. Z kočky „solitérky“ se stala kočka smečková a vidět jí, jak se láskyplně tulí k Číčulíně, olizuje jí hlavičku a pucuje ouška, to je k nezaplacení. A neuvěřitelně se „rozkecala“. Když chce něco k jídlu nebo mlsek nebo mazlit tak si o to velice hlasitě řekne. Rozumět kočičí řeči, tak myslím, že mi občas i vynadá když nejsem dostatečně v pozoru a rychle nereaguji.

    1. No, překvapila mě včera Karamel. Šly jsme za zahradami z procházky a v dálce jsem viděla paní s tím uštěkaným jorkšírem zvaným Veřejný nepřítel, protože nikdy není na vodítku a vždycky na mě ovodítkované psice řve těsně mimo jejich dosah. Psice po mně pokukovaly, ale protože jsem velela „se mnou jdete“, ťapaly vedle mě, i když to s Karamelou viditelně šilo. No a pak si nás všimla ta paní a vzala pro jistotu jorka do náruče. V tu chvíli se Karamel rozběhla a skákala jí po nohách, naprosto mlčky a bez jakékoli známky agrese. Odvolat se nechala okamžitě a já jsem zvládla jen nešťastně říct- kdybyste ho nezvedala, tak by po vás neskákala. Překvapilo mě, že dokud byl Veřejný nepřítel na zemi, nevšímaly si ho, ale v náručí paničky už byl zajímavý.

      1. Psi v náručí jsou zvláštní kategorie – musejí se prozkoumat. Jak mohou u nošeného psa poznat, co je zač? Postoj žádný, poloha ocasu nic nevypovídá, ušiska to samý. 😛 Tak musejí zkoumat, no!
        Hulákala ta paní?
        To je typické, pokud jde o mě a moje psy – malí pejsci na holky útočí (ony nic nedělají) a já dostanu vynadáno, protože se páneček nebo panička bojí o své psisko… (wasntme)

        1. Jenže já mám malé psy! Panička ví, že neubližují a poslechnou na jasně vyřčený pokyn (nech pejska, bojí se tě), ale stejně toho blba radši vezme do náruče.

    2. Mne překvapili nedávno – našli mrtvou lišku, čichli k ní a když jsem na ně zavolala, tak hned odešli. Ani někteří neměli tendenci se v ní válet – tak nevím, asi byla čerstvě mrtvá (zatím nevykazovala známky rozkladu, co sem si stačila v letu všimnout). A kdy mne nepřekvapili – když si i na druhý den pamatovali, kde na široširé louce leží kus kapra (a vyváleli se oba!).

      1. Taky bych velmi ocenila nevšímavost k mrtvé lišce, bůhví, proč umřela, že jo. Ovšem, že si pamatují kus smrduté ryby a s radostí ji použijí, to mě nepřekvapuje. Jen to dokazuje, že je vesmír v pořádku… 😛 😀

        1. Vzteklina je v Česku považována za vymýcenou, možná umřela na stáří, auto, myslivce…

  3. Podľa borovíc, červenej zeme a skalnatého pobrežia tipujem, že asi Chorvátsko? To k otázke pod poslednou fotkou článku. A Berryška je proste už starý mazák, mladej možno nestačí fyzicky, ale zato prechytračí ju hocikedy 😀 Užite si to tam!!! (sun)

    1. Protože vím kde, tak nehádám – ale kdo jednou popatřil jejich políčka s kamennými zídkami, tak tomu je to jasné 😉 – a vlčandy vypadají spokojeně. A to by mne zajímalo, co na takovéto chlupaté vlky říkají místní?

      1. No… No! Záleží na tom:))
        Zdálky asi ano, jinak mají tendenci se jich bát, hlavně, pokud mají malé pejsky. A zjistila jsem, že hlavně mohutné starší pánové mají tendenci… křičet. Na mě 😛 Preventivně. Což může být problém, protože Ari nemá ráda, když na mě někdo křičí. Pak ukáže tesáky a… nic neudělá, ale řvou na mě dál (protože se jich bojí).
        S turisty problém obvykle není. 🙂
        Naši domácí jsou ale nadšení, protože o holkách vlastně nikdo neví – jsou tiché a ty chlupy se snažím průběžně uklízet 😀

    2. Km, děkujeme! Už pomalu končíme, bylo to tu fajn. Ale já i holky se těšíme do světa, kde roste tráva a pichlavé je většinou jen ostružiní 🙂

  4. Takové potměšilosti si snad nepamatuju, že by některé mé zvíře provedlo- asi mám tlupu poměrně přímočarých moulů 🙂

    1. Ona ta otázky asi nebyla šťastně postavená – já sama si moc potměšilostí od svých psů nepamatuju, i proto mě Berry fakt dostala.
      Jinak bych sem asi zařadila Daníka snahu vyplivovat ulovené myše (které nerad jedl) tak, aby je Kazan nenašel – a že mu to kolikrát dalo pěkné manévry! Ale protože Kazan věděl, že Daník před ním myše schovává, a rád ho po úspěšném lovu sledoval, takže stejně většinu schovaných vyplivnutých myší našel (a sežral, dobytek) 🙂

  5. Tohle mi nedávno udělal Scott s míčkem. Přijdeme z večerní procházky, on sebou práskne před barákem, zatímco já jdu nakrmit příživnické kočky. Vracím se, Scotte, kde máš míček? Vstaň, kde je! Huba zavřená, hračka nikde! Uvazuji psa a letím po cestě zpátky. Třeba ho někde vyplivl, je barevný, uvidím ho. Není. Schvácená se vracím, beru auto, musim mít jistotu, že je míček buď na cestě, nebo v psovi. Jedu pomalu, panebože ať ho najdu!! Nic. Tak zpátky, radosti plno, bude operace. V tomhle horku! Pes radostně vyskoči. Nejsem opuštěn, panička se vrátila!, a jak jistě tušíte, k nohám mi vyplivuje míček. Nezabila jsem ho, jenom to cinklo, jak mi spadl kámen ze srdce.

    1. (rofl) No jo, zlatí retřívři mají tlamu jak nákupní kabelu, tam se toho vejde! 😀
      Je mi jasné, že ta úleva musela být úlevná 😛
      U nás byl rekord, když Berry uchmatla dva tenisáky naráz – Ari jí nedokázala konkurovat, má příliš špičatý čenich a tam málo místo na schovávání 🙂

  6. V první řadě ti musím DEDE pochválit fotky. Jsou krásné. A ta první, kde se Ari směje je ukázková.

    Co se týká potměšilosti, tak si myslím, že jí kočky mají.
    Daník, když ráno vstane dříve než my, tak začne nenápadně nápadně shazovat různé věci. Lítá po bytě a přitom dupe jako slon. Vše je podřízeno tomu nás vzbudit a dostat ranní krmení.

    Když jsme třeba nesli Fousíka k veterinářce a byl zavřený v přepravce, tak Hepinka se na něj dívala pohledem, ve kterém ta potměšilost byla .
    Ten říkal, ty jsi zavřený a já ne. A třeba se nevrátíš.
    Ale když se opravdu nevrátil, tak ho hledala.

    1. Míšo, už roky obdivuju, kolik toho dokážeš říct pár stručnými větami. Ten odstavec o Hepince je za článek (inlove)

  7. Když já ti Dede nevím, jestli to je potměšilost…kočky si takhle schovávají hračky.když si jedna z nich něco schová,má 7 dalších „kamarádů“ co jsou ochotní jí hračku ze skrýše přemístit a nechápavě na ni později čučet, co že to hledá,jestli to tam fakt měla a jestli vůbec, něco takového doma bylo a je…umí to s pokerfacem naprosto dokonalým. Kdybych je neznala, tak jim to spolknu i s navijákem a začnu si myslet, že se hledající musel nutně zbláznit nebo mu začal nějaký Němec schovávat věci 😀

    1. Myslím, že na kočky v tomhle psi prostě nemají 🙂 Představa té tvé smečky mě baví, ale kapku, maličko i děsí – mě by ty tvé kočky asi hladce převálcovaly 😀

Napsat komentář: Dede Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN