GEOPOLITIKA: Soumrak kříže nad Blízkým východem (Blízkovýchodní Hra o trůny 15)

Když se dnes řekne Blízký východ a náboženství, většině lidí se – správně – vybaví zejména islám. Kolikrát až do té míry, že nám přijde představa kostela ve většinově muslimské zemi jako nepravděpodobná. Nebylo tomu tak ovšem vždy – a katastrofa, která úpadek křesťanství v regionu zejména způsobila, je z politických důvodů dodnes v mnoha zemích tabu. Pojďme se tedy podívat na to, co se s blízkovýchodními křesťany stalo.

 

Křesťanství se na Blízkém východě uchycovalo zpočátku v podmínkách diskriminace ze strany Říma a Persie/Íránu těžko, ale zapustilo pevné kořeny zejména na území dnešní Sýrie, Iráku, Egypta, Arménie a Anatolie; s tím, že přítomné bylo i na území dnešního Izraele, Íránu, či dokonce i na jihu Arabského poloostrova. Nejstarším jazykem raných křesťanů na Blízkém východě byla aramejština, kterou používali Asyřané a obyvatelé dnešní Sýrie; aramejština byla zároveň po hebrejštině druhým liturgickým jazykem Židů. První křesťanská centra, odkud se víra šířila dále, byla dvě: Antiochie (dnes turecky Antakya; o historii místa se dočtete více v díle o Sýrii) a Alexandrie. V Alexandrii jako první přijali křesťanství tamní Řekové a od nich poté Koptové; potomci starověkého Egypta hovořící dodnes moderní formou jazyka této dávné civilizace. Z Antiochie se pak křesťanství rozšířilo zejména do Malé Asie (dnešní Turecko) a po Levantě – zejména do Libanonu a významných měst na pobřeží jako Caesarea nebo Gaza. Ve třetím století přišlo křesťanství z jihu (Mezopotámie) i západu (Anatolie) do Arménie (260), která se stala první zemí se svou národní církví (314). Další dějiny blízkovýchodního křesťanství jdou ruku v ruce s dějinami Říma: rokem 313 začal Řím křesťanství tolerovat, rokem 380 se z něj stalo státní náboženství a třebaže k Velkému schizmatu – tedy formálnímu rozdělení církve na západní a východní – došlo až v roce 1054, rozdělení Říma na Západořímskou a Východořímskou říši (395) znamenalo politickou odluku, která se promítla i do autority jednotlivých biskupů; biskupové sídlili v Římě, Alexandrii, Antiochii a Jeruzalémě. Zatímco na Západě se římský biskup viděl jako hlava celé církve, východní biskupové to nikdy neuznali a uznávali jeho roli pouze v rámci Západořímské říše.

 

Šíření křesťanství do oblastí mimo centra křesťanské kultury v místech jako Levanta, Egypt či Arábie šlo těžko; v zásadě podobně těžko, jako v Evropě té doby. Křesťanství tak bylo záležitostí zejména městskou – což v kombinaci s římsko-perskými válkami způsobilo, že se nemohlo příliš rozšiřovat stranou hlavních obchodních cest. Jak se posouvala fronta mezi (tou dobou už) Východořímskou říší a (sebou samým nazvaným) Íránem, docházelo často k masakrům křesťanů ze strany Íránu, protože byli viděni jako pomahači Římu. To ostatně byl hlavní důvod vzniku samostatné arménské národní církve; její deklarovaná nezávislost na Římu dala Arménům jistotu, že nebudou diskriminováni ze strany Íránu (Persie).

 

Arabská muslimská expanze po Blízkém východě (druhá polovina 7. století) a podřízení blízkovýchodních křesťanů pod vládu islámu jako tzv. dhimmí (diskriminace ve společenském životě, povinnost platit zvláštní daně, zákaz šíření víry, zákaz ozbrojování, atd.) byla velmi úspěšná právě kvůli únavě obou válčících stran, Východořímské říše (později Byzance) a Íránu (Persie), jakož i obyvatel měst nacházejících se kolem frontové linie. Diskriminace vedla k tomu, že mnozí konvertovali k islámu čistě z praktického hlediska – chtěli mít, moderně řečeno, „klid na práci“; přesto ale se počet křesťanů na Blízkém východě držel vysoko. O denominacích křesťanů v jednotlivých zemích a jejich historii se blíže píše v předchozích dílech seriálu – o Sýrii, Libanonu, Egyptě či Iráku. Když pak většinu Blízkého východu dobyla Osmanská říše, snažila se systematicky podporovat konverzi jednotlivců, i celých rodin k islámu, a to zejména prostřednictvím různých pobídek (typu možnost dostat zajímavou práci) či diskriminace (status dhimmí). Tímto způsobem se během necelých čtyřech století Osmanům podařilo dostat křesťany na Blízkém východě do pozice menšiny, která čítala zhruba dvacet procent populace regionu.

 

Ta podstatná kapitola z dějin blízkovýchodních křesťanů ovšem začíná koncem 19. století, kdy sultán Abdul Hamíd II. (1892) spustil ve jménu islámu jako státního náboženství rozsáhlé masakry vůči Arménům – ovšem pouze nepřímo, nechal turecké a kurdské bandity, aby beztrestně vraždili Armény a okrádali je; dělali to s jeho svolením, ovšem nikoliv jménem sultánovým, popřípadě jménem Osmanské říše. Odhady počtu obětí se liší (od 80 tisíc do 300 tisíc), ovšem spolu s Armény postihly tyto masakry rovněž Asyřany (cca 25 tisíc lidí). Důvodem, proč to skutečně dělal, byla zejména obava, po prohrané rusko-osmanské válce (1877-1878), že by se mohli Arméni přidat k Rusům a získat pro Rusy podstatnou část osmanského území.

 

V této době žilo na území Osmanské říše osm významných křesťanských skupin obyvatel:

 

  • Arméni
  • Asyřané
  • Řekové
  • Libanonci
  • Koptové
  • Křesťanští Syřané
  • Křesťanští palestinští Arabové

 

Když se Osmané rozhodli křesťany ve své říši vyhladit (počátek první světové války), měli Britové už poměrně stabilně v rukou Egypt (viz díl o Egyptě), Francouzi zase Libanon (viz díl o Libanonu) a obě země měly silný vliv v pozdější Palestině a Sýrii, proto se genocidy vůči křesťanům z rukou osmanských Turků – a Kurdů, kteří jim pomáhali – týkaly jen Arménů, Asyřanů a Řeků.

 

První světová válka opět způsobila, že se Osmanská říše a Rusko dostaly na dvě různé strany fronty a po zkušenostech z ruských intervencí v Bulharsku a ruské pomoci řecké nezávislosti Osmanská říše křesťanským národům nedůvěřovala a rozhodla se je zlikvidovat. První byli na řadě Asyřané (1914), vůči kterým tou dobou vládnoucí hnutí Mladoturků poštvalo irácké Kurdy, kteří je začali masakrovat ad hoc, nepříliš organizovaným způsobem – ale i tak se odhady počtu mrtvých pohybují od 150 000 do 300 000. Vůči Řekům se během první světové války chovala Osmanská říše zdrženlivěji; zejména proto, že tou dobou už samostatné a etablované Řecko drželo tureckou menšinu jako rukojmí pro případ, kdyby Osmanská říše zkusila začít vyvražďovat pontské Řeky. Změna režimu v zemi a nástup tureckého národního hnutí Mustafy Kemala Atatürka ovšem znamenaly obrat, který za sebou zanechal od 450 000 do 750 000 zavražděných Řeků. Nejhůře ovšem dopadli Arméni, kteří přitom byli v osmanském státě poměrně integrováni; hodně jich například sloužilo v armádě. Arménská genocida byla vpravdě předzvěstí holocaustu; byla, na rozdíl od předchozích dvou, provedena systematicky – došlo k zatčení a zavraždění členů arménské inteligence, dehumanizaci, organizovaným deportacím, pochodům smrti a systematickému zabíjení Arménů, jemuž jich padlo za oběť na 1,5 milionu lidí. Odpovědnost za tyto hrozné události Turecko nechce dodnes uznat, odvolávaje se na to, že Osmanská říše a Turecko jsou dva různé státy a že šlo o „etnické násilí“, spíše než o genocidu; samo zmínění arménské genocidy je v Turecku trestným činem. Systematičnost vyvražďování Arménů ovšem svědčí spíš o tom, že o genocidu, tak, jak tento pojem chápeme, šlo.

 

Moderní Turecko toho ovšem má na svědomí více. Genocida pontských Řeků vedla k populační „výměně“ mezi Řeckem a Tureckem, kdy z Turecka bylo nuceně vysídleno 1,2 milionu přeživších pontských Řeků a z Řecka do Turecka na 355 tisíc řeckých Turků; Turecko pak ještě stačilo v roce 1939 vyhnat a částečně povraždit křesťanské obyvatele Alexandretty – regionu, jehož centrem je město Antiochie.

 

Po druhé světové válce tak Turecko bylo prakticky „zbaveno“ křesťanů a křesťanství; křesťané tak zůstali zejména v Libanonu, Sýrii, Iráku, Egyptě a v pozdějším Izraeli a na Západním břehu Jordánu (v Judeji a Samaří). Zatímco v Libanonu pozvolný úpadek křesťanské populace šel ruku v ruce s šikanou ze strany muslimských spoluobčanů, v Egyptě docházelo – a stále dochází – k systémové diskriminaci křesťanů a v Iráku docházelo k zabíjení křesťanských Asyřanů kdykoliv vypukly nepokoje mezi šíity a sunnity, křesťané měli bezpečnou situaci pouze v Izraeli a Asadově Sýrii. Co ovšem pozici blízkovýchodních křesťanů průběžně zhoršovalo během celého dvacátého století, byla emigrace – zejména do Jižní Ameriky, ale také do Severní Ameriky a Evropy. Poslední ranou křesťanským komunitám na Blízkém východě byl rozmach teroristické organizace Islámský stát na území Sýrie a Iráku, jakož i jeho útoky na křesťany v Egyptě a Libyi.

 

Situace blízkovýchodních křesťanů dnes je velmi tristní, byť, ve srovnání s událostmi posledních let, spíše stabilizovaná; dá se ovšem předpokládat, že už existující diaspora křesťanských národů ve světě, zejména pak Asyřanů a Libanonců, způsobí další odliv těchto lidí z regionu. Jakkoliv to zní paradoxně, vzhledem k pověsti syrského prezidenta Bašára al-Asada, s výjimkou Izraele mají křesťané nejlepší vyhlídky právě pod ním, nepočítáme-li tedy vládu v syrské-kurdské Rojavě, jejíž budoucnost je ale poměrně nejistá. Egyptský režim pod vedením Abd al-Fattáha al-Sísího se o egyptské křesťany stará dobře a zajišťuje jim bezpečnost, ale i tam je otázkou, jak dlouho tento režim vydrží. Jedinou skutečnou nadějí blízkovýchodních křesťanů tak je případná změna vedení politiky od té definované nábožensky, po tu definovanou jinak – a tomu může pomoci poslední vývoj, v němž se tři mocnosti, Írán, Saúdská Arábie a Turecko, snaží budovat impéria. A na loajalitě k nim najednou třeba může záležet více, než na náboženství. Jinou naději, než tu, že jejich náboženská identita ztratí politický charakter, totiž pro blízkovýchodní křesťany můžeme hledat jen těžko.

Aktualizováno: 21.6.2018 — 00:08

35 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Co se týče náboženství.
    Vím, že ve jménu boha se nadělalo mnoho zla.
    Já ale mám boha ve svém srdci.
    Nikomu to nevnucuji, jsem nepraktikující křesťan.
    Ale s vírou v boha se mi žije lépe.
    Nejsem však zaslepený bigotní katolík.

  2. Tedy Andy klobouk dolů.
    Jste velmi vzdělaný člověk a umíte to dobře podat.
    Jen se musím, vždy při čtení, pekelně soustředit.

  3. TAPUZ napsal/a – mimo svoji říši. A já jsem napsala, že jim v tom křesťané vydatně pomáhají…Belgie, Francie, Velká Británie, potažmo i to Německo…
    A k těm výhodám muslimů v křesťanském světě snad netřeba mnoho dodávat. Já jenom jedno – dětské nevěsty.
    Já jsem opravdu bezvěrec a islám jako takový neodsuzuji. Ve jménu všech náboženství bylo napácháno mnoho zla. Nicméně jako nepatří západní křesťané do muslimského světa, nepatří muslimové do křesťanského světa.

    1. Jsem celoživotní a naprosto přesvědčená ateistka, to je moje náboženství. Lidé věřící v jakékoli bohy mi v zásadě nevadí a nemám problém s nimi soužít. Ostatně, nikoho se na to neptám, takže pokud mi to někdo neřekne sám, nebo nepěstuje nějaké vnější projevy svého náboženství, tak o tom ani nevím.
      Evropskou kulturu vycházející naprosto převážně z křesťanství, v níž jsem se narodila a vyrostla a v níž žiju, považuji samozřejmě za svou (i včetně náboženství, které nevyznávám), a cítím potřebu a povinnost ji chránit a bránit, pokud ji někdo nepřátelsky napadá.
      S Inkou souhlasím.

      1. Ano, nemusím být věřící katolík, ale jako člověku žijícímu v určitém společenství mi musí být vlastní určité zásady. Částečně vycházejících z desatera, nakonec je pro mne zásadní skautské desatero. Jako mi je odporné prosazování kříže, stejně tak odmítám prosazování půlměsíce. Co má ale dělat bigotní věřící v prostředí, které se příčí jeho víře? Přimkne se pochopitelně ke své víře a roztočí kolotoč, na jehož konci jsou potoky krve a haldy mrtvol. Tak nám to historie ukazuje a tak bychom byli rádi, kdyby to zůstalo v historii

        1. Osobně bych takovému bigotnímu věřícímu, který se nemůže srovnat s odlišným prostředím, důrazně poradila, aby zůstal ve svém vlastním prostředí a necpal se někam, kam ho nikdo nezval a kde o něj a jeho „zvyklosti“ nikdo nestojí. V tom svém prostředí se může nejlépe rozvinout, práce je tam obvykle až nad hlavu a každou minutu je co zlepšovat, nejen náboženstvím živ je člověk. Ale práce je nuda, no, a někdy i bolí.

          1. Děvčata, naprostý souhlas! Také jsem zapřisáhlý ateista a reaguji alergicky na každého, kdo mne zkusí s vírou otravovat, počínaje Jehovisty, přes všechny ostatní, včetně komunistů, až po muslimy, ale jinak se důsledně řídím zásadou: Žít a nechat žít. A jakákoli komunita, která se vůči nám, domácím, projevuje agresí až násilím, tu nemá co dělat! A několik případů násilí už tu bylo).

  4. Kdysi se Osmané rozhodli křesťany ve své říši vyhladit, což se víceméně zdařilo, a dnes se musulmani rozhodli vyhladit křesťany i mimo svou říši.

                1. Stát, který trestá své vlastní občany za to, že jim chybí některý ze zcela zbytečných dokladů, ale velkoryse přehlíží, když se do něj hrnou osoby, o kterých nikdo nic neví a nelze je nijak identifikovat, je stát, řízený bandou debilů. A vítačea sluníčkáře bych pochytal a za účelem kulturního obohacení je vysypal z letadla v zemích, odkud sem ti doktoři a inženýři masově proudí. Jenže, jako obvykle, jde o byznys. Zkuste zapátrat, kdo všechno na té nelegální migraci vydělává horentní peníze!

          1. Angela je na tom zřejmě zdravotně špatně, poslední dobou vypouští čím dál tím šílenější bláboly, viz včerejší komentář k vyhnání Henleinových pohrobků z Čech po druhé světové válce. Ale vzhledem k tomu, že ji Amíci několik let odposlouchávali telefony a tudíž má ve svých skříních hromady kostlivců, se není čemu divit.

        1. Nevím, co myslela Inka, ale dovolím si připojit SVŮJ osobní názor.
          Pomáháme jim například tím, že opouštíme novozákonní principy (ne způsoby, jak si je deformovaly jednotlivé církve), jako je například rodinné soužití. Rovnoprávnost muže a ženy, jež by měla spočívat ve vzájemné spolupráci, kdy jeden druhého podporuje, a ve vzájemné úctě, jsme degradovali na snahy žen vyrovnat se mužům v oblastech, na které nemají dost sil, ať už fyzických či psychických, a na ústup mužů z funkcí, které by měli zastávat: rozhodovat a současně nést důsledky svých rozhodnutí, nebo se aktivně podílet na výchově dětí (svým osobním příkladem děti vést jak ve vývoji charakterových vlastností, tak v profesní oblasti). (Mou velkou úctu mají ti, kdo tyto principy naplňují – a jsou takoví!)
          Napomáháme jim i tím, že vidí, jak nedodržujeme uzavřené smlouvy – co jiného než porušení smlouvy jsou například rozvody (a ne jen ony)?
          Dalo by se toho uvést více. Co třeba jejich pohled na materiální zabezpečení, které se imigrantům dostává v zemích, kam se dostanou? Berou ji, podle své nátury, jako akt milosrdenství vůči chudému trpícímu, nebo spíše za to, co oni sami nazývají džizja?
          Není divu, že nás muslimové vidí jako lidi pod svou úrovní.

          1. Čiň muslimovi dobro, peklem se ti odmění! Jenže oni to vidí tak, že se jim dobrovolně podřizujeme a také se podle toho chovají, zejména, když se setkají s někým, nebo něčím, co není podle koránu.

          2. Mýliti jest lidské a chybu může udělat každý. A je mnohem lepší, prohlásit, že to manželství byla chyba a ukončit ho, než se v něm do smrti trápit, protože jakási tmářská organizace, jménem katolická církev to tak chce! A manželství z donucení je mnohem horší, než žádné manželství. Takže rozvod, pokud není jiná možnost a je proveden kultivovaně, rozhodně ano.

            1. Každá smlouva (včetně té svatební), by měla být uzavírána po důkladném zvážení všech okolností a impulsem pro svazek muže a ženy by mělo být víc než třeba sexy figura a nejnovější auto. Pak by nemohlo být tolik zmiňovaných chyb a trápení. Mám však obavu, že při značném počtu rozvodů chybí ochota ke hledání tebou zmíněné jiné možnosti k řešení problémů.

              1. To samozřejmě. Ale každá smlouva by také měla být vypověditelná, minimálně v případě, kdy některá ze stran bude tuto smlouvu hrubě porušovat (i když já jsem obecně u těch smluv, kde nemá ani jedna ze stran není slabší, pro možnost výpovědi i bez udání důvodu).

                1. Každá smlouva, která není vypověditelná, je protiprávní. A pokud ji jedna strana porušuje, má druhá mít nezpochybnitelné právo od takové smlouvy odstoupit. Takže instituce občanských sňatků, jako jediných právně závazných, (nic nového pod sluncem v bývalém Uhersku to tak fungovalo už v 19. století), a právo na rozvod je naprosto v pořádku, už jen proto, že většina s tím souhlasí. A když se to někomu nelíbí, může uzavřít církevní sňatek s následnou registrací na matrice a pak se trápit až do smrti. Podotýkám, že jsem se svou nebožkou ženou strávil třicet let, z toho dvacet na psí knížku, pak jsme se vzali na radnici a nikdy jsme necítil potřebu vztah opustit, ale ne každému se, zejména dnes, zadaří, najít ideálního partnera hned napoprvé; já jsem měl to štěstí až ve 36 letech, naštěstí jsem si nikdy před tím žádnou na krk neuvázal a že jich bylo hezkých pár.

          3. MaRi, vnímám vaše obavy a oceňuji názor. Nevidím ale přímý vztah mezi tím, co nazýváte opouštěním novozákonných principů a podporou … koho? islámu jako náboženství, islamismu jako ideologie nebo totálně karikovaných forem typu IS? Budu nad tím uvažovat.
            Otázka vnímání naší pomoci… vděčnost bych snad ani nechtěl (i když potěší :-) ) Chtěl bych vidět snahu těch lidí řešit svou situaci, i s přispěním té pomoci. Nevidím ji buďto proto, že skutečně není, nebo je zacloněna mediálně vděčnějšími opačnými případy. Pravda bude asi někde mezi tím.

            1. Martine, v tomto máš pravdu. Tam, kde se sami snaží si pomoci, tam bych směřovala i naši podporu. Ovšem tam, kde je snaha veškerá žádná, tak tam nepomůže ani RVHP – v tomto případě nejde o pomoc, o podporu, ale o prachsprosté vyžírkování … ne dát rybu (notabene usmaženou s hranolkama), ale pomoci vyrobit prut a ukázat, kde se dá ryba chytit. Neočekávat vděčnost, ale vyžadovat slušnost. A vyžadovat, aby výrobu prutů a chov ryb vzali do svých rukou.

              Tož včil su zvědavá, kde se tato teorie uchytí (chicht – napsala jsem terorie – ovšem pro mnohé by to byl asi neskonalý teror splnit tyto požadavky).

              1. YGO, máš naprostou pravdu. Jen bych obecně připodotkla, že taková představa je v tomto konkrétním případě vysloveně naivní. Tím samozřejmě ani v nejmenším nemířím na tebe, je mi jasné jak to myslíš :D , a myslím to taky tak. Tím chci říct, že jestli si dnes někdo skutečně představuje tohle řešení a ještě se o tom snaží přesvědčit veřejnost, je vážně naivní. Asi bych netvrdila, že se nenajde případ, kdy si skutečně pomocí toho prutu chtějí pomoci, a tam pak má podpora smysl, ale naprostá většina prostředků věnovaná do tohoto podniku je vyhozená oknem (a bůhví do čí vlastně kapsy). Ostatně to víc než dobře známe i u nás.

                1. Já vím, že je to utopie … to je totiž ten ideál, jak by to mělo být … ale proč se o to aspoň nepokusit, aspoň o něco z toho … (headbang)

              2. Už staří Číňané říkali: pokud chceš chudému pomoci jeden den, dej mu rybu. Pokud mu chceš pomoci trvale, nauč ho vyrobit si prut, nebo síť a ty ryby chytat. Problém je v tom, že ti nezvaní hosté se nic učit nechtějí, oni chtějí, abychom je živili.

            2. Můj kolega kdysi strávil jako instruktor v islámských zemích řadu let, vrátil se psychicky zdeptán a dnes bezvýhradně fandí Okamurovi. Pro muslimy je modlení mnohem důležitější, než práce a vzácné výjimky jen potvrzují pravidlo. Ostatně o tom, jak to muslimských zemích, a zejména těch, kam se USA pokusily vyexportovat svoji ,,demokracii“, vypadá není třeba dlouze přemýšlet, nablýskané rezorty pro turisty je jedna věc a i tam se to občas vymkne kontrole, realita zbytku těch zemí druhá. No a když řadový obyvatel takové země zjistí, že v Evropě je země, kde mu taková hodná paní dá zadarmo vše, co chce a ještě ho pěkně poprosí, aby si to vzal, nelze se divit tomu, co se dnes děje.

        2. Třeba i naprostou nečinností a pasivitou. Není to poprvé, co se muslimové snaží vtrhnout do Evropy. Doposud byli ale vždycky přivítáni na hranicích armádou odhodlanou Evropu ubránit, což se doposud také dařilo. Tentokrát se tak bohužel nestalo a výsledek vidíme.

          1. Raději ne. Pevně doufám, že se toho nedožiju. Protože současná Evropa je v takovém morálním stavu, že šance nad hordou muslimských nájezdníků vyhrát, je menší, než malá. A oni jsou ohodláni Evropu dobýt za každou cenu a lidský život, zejména život jinověrce, pro ně žádnou cenu nemá. Je otázka, co se stane s parazitem, když svého hostitele zabije. Nejspíš chcípne také, ale o už tomu mrtvému hostiteli nepomůže.

    1. Ani ne. Jednak neexistuje žádná centrální koordinace všech muslimů, jednak křesťané – přinejmenším dnes, když IS skoro skončil – už nejsou tak na mušce, jako byli před pár lety. Blízký Východ se hodně rychle mění a džihádisté začínají být pomalu, ale jistě bez spojenců, protože nový typ konfliktu, který nastává, s nimi zrovna nepočítá. Šíitští extremisté (Hizballáh, jemenští Hútíové a šíitské milice v Sýrii a Iráku) se v podstatě transformovali na zahraniční sbor íránských Revolučních gard, což ne, že by byla kdo ví, jaká výhra, ale byli začleněni do struktur teheránského režimu a stala se z nich více či méně íránská armáda podobně, jako jsou na ruskou armádu navázáni povstalci na východní Ukrajině v Doněcku a Luhansku. Sunnitští džihádisté na Blízkém východě (pozor, v subsaharské Africe je situace jiná) ztratili až na výjimky podporu. Saúdská Arábie se přeorientovala na nový typ boje (místo sponzorování terorismu si vytváří koalici s jinými státy a bojuje proti koalici vedené Íránem), občas je na špinavou práci využívá akorát Erdogan (operace Olivová ratolest v severozápadní Sýrii), ale jinak jim v podstatě odzvonilo. A ten „nový“ blízkovýchodní spor je sporem ambiciózních impérií, respektive aktérů, kteří by impéria rádi tvořili. Jde v něm víc o geopolitiku, než o náboženství; to degradovalo do podobné role, jakou má ruština jako mateřský jazyk u zahraničních komunit pro Moskvu. Tedy jako důvod k urvání kusu území, kde žijí nějací souvěrci, ale s cílem vytvořit impérium, ne globální chalífát. Navíc je celkem jasné, na jakém hřišti se hraje a mimo něj se neexpanduje.

      V čem spočívá riziko pro Evropu, je to, že jsme sem importovali spoustu džihádistů z doby, kdy tento druh extremismu byl na Blízkém východě „in“, a tak, zatímco Blízký východ se už posouvá dál, tihle lidé pokračují myšlenkově v tom, v čem sem přišli. Jinými slovy – nečeká nás nějaká organizovaná snaha zničit Evropu, ale budeme se ještě hodně dlouho potýkat s osamělými vlky páchajícími útoky na vlastní pěst.

      1. Omyl! Oni radikalizují a to masově, i ty, co se tu dřív chovali slušně! Jenže to dělají tak, že to není na první pohled patrné a když navíc zemi vládnou idioti, jako Makrela, kteří to vidět nechtějí, nečeká nás, pokud svou politiku vůči všemu islámskému radikálně nepřitvrdíme, nic dobrého. Pro muslima je nepřítel každý nemuslim a zejména každý ateista, protože křesťana je určitá šance ,,zpracovat“ ale ateistu ne. A protože přes 80% obyvatel ČR jsou ateisté, (a až se zavede církevní daň, bude jich rázem mnohem víc), máme oprávněný důvod k obavám a nejvyšší čas začít s preventivními opatřeními.

      2. Přijde mi docela vtipné, jak už několik let ve snaze bagatelizovat celý problém pořád někdo přesvědčuje lidi, že IS skončil, byl poražen, zmizel atd. Ale IS přece není žádný stát, není to ani žádná pevná organizace. Je to myšlenka, řekněme „odvěká“, stále stejně živá, bez hranic, v různých dobách zvaná různě, ale na nálepce samozřejmě nezáleží.
        Do Evropy jsme si samozřejmě importovali spoustu džihádistů, kteří vedou a povedou dál svou svatou válku, jsou nebezpeční pro své okolí, protože se jednak snaží naverbovat své pokračovatele a jednak bezprostředně a pokud možno teatrálně zabíjejí své hostitele, často i bez ohledu na to, že při tom hynou i sami, čímž si ve svém prostředí získávají slávu. Je to pochopitelně nepříjemné, ale tihle vrazi nás jako společnost nezahubí. Mnohem větším nebezpečím jsou zástupy té nejhorší verbeže, která se sem každodenně dováží z BV a z půlky Afriky. Statisíce lidí naprosto nevzdělaných, nevzdělatelných, neochotných se tu jakkoli začlenit, o práci už vůbec nemluvím. S jedinou vidinou – že si tu sednou na zadek, natáhnou ruku a budou jim až do smrti létat pečení holubi do huby. Což se bohužel děje. Evropa to prostě dlouhodobě neustojí. Bohatství, které se tu nahromadilo díky usilovné snaze a práci (a tu „práci“ podtrhuji především) desítek generací, se zakrátko rozplyne a další už nevznikne. Stačí se podívat, jak to vypadá v zemích, odkud sem ty zástupy přichází. A tak to bude za čas vypadat i tady.
        Zajímavé je, že lidé vzdělaní a pracovití, nebo třeba i jen pracovití, se sem nehrnou, zůstávají doma ve svých zemích a tam usilují o to, aby se situace zlepšila.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD