HOST DEDENÍKU – Tora: Druhé sáhnutí do drabblecího kapsáře

Stejně jako vloni jsem i letos mimo kočičí drabble psala také drabble historická. Nepsala jsem je na každé téma, psala jsem je jen tehdy, když jsem stíhala, tedy hlavně ze začátku.

 

 

Problém s historickými drabbly je totiž ten, že musím napsat nejen drabble, ale i úvod a hlavně obsáhlý doplňovací závěr, bez kterého by leckteré drabble neobstálo. Proto je nepíšu jako soutěžní, ale jen jako doplňková.

 

Rozehřívací téma Všechno nebo nic na kočičí notu jste už četli. Teď vám předkládám na stejné téma drabble historické. A začneme pěkně zostra.

 

Po zlým chlebě chodil

Počátek 18. století, vesnice Pornice (v současnosti část obce Pačlavice v okresu Kroměříž). Ocitáme se u morkovického soudu, kde 31. 1. 1701 probíhá výslech chudého čeledína, podezřelého z jednoho z nějvětších zločinů – žhářství.

 

Drabble:

„Milý súde, prostředků žádných nemám, abych tu škodu vynahraditi mohl. Kdybych takové prostředky měl, všechno bych jim vynahradil…“
Lítostivě mluvil Pavel Mareček, asi čtyřiadvacetiletý sirotek. Sám přesně nevěděl, kdy se narodil. Od mládí sloužil u sedláků, nakonec u Matěje Kozáka. Bohatého. Lakomého. Pravidelně čeledína okrádal. Mareček totiž u soudu vypověděl:
„Každej rok mně něco ze služby utrhl. Poslední rok nechtěl dát nic. Mou mzdu mně zapíral. Sedum mandelů ječmene vydati nechtěl a skrze to jsem se chtěl na něm pomstít.“
Nedošlo mu, že když podpálí Kozákovu stodolu, nezůstane jen u ní.
Sedlák přišel o všechno a Mareček – o život.

 

Závěrečná poznámka: 

Desátého října 1700 Mareček vzal tajně z ohně, který si rozdělali pod lesem pohůnci dobytka, trochu žhavého uhlí a zapálil jím Kozákovu stodolu. Jako pomstu za to, že bohatý sedlák mu upírá pracně vydělanou mzdu. Pravděpodobně mu vůbec nedošlo, že svým žhářstvím ublíží dalším obyvatelům vesnice. Bilance požáru byla tragická – v Pornicích shořelo sedm gruntů včetně obilí, prosa, konopí, sena, slámy, několika ovcí, hus, vozů, pluhu a bran.
Toto neštěstí, na jehož počátku stála hrabivost bohatého sedláka, skončilo rozsudkem smrti nad mladým žhářem, a to hrůzným trestem upálením.
Delikvent se sice odvolal až k císaři, ale neúspěšně.
A tak 18. března 1701 hořelo znovu. Tentokrát v Morkovicích, na šibeničním vrchu…

 

Pramen: Jindřich Francek, Dějiny loupežnictví

 

Foto: Pačlavice

 

Druhé historické drabble bude na téma Němí svědci, o kterém už také byla řeč.

Není kulička jako kulička

 

Jedna z vídeňských cukráren, 2018
a dávno před tím Durynsko a okolí bavorského Coburgu, od roku 1769 do skončení první světové války

 

Drabble:

Se zalíbením sledoval, jak se zakousla do Mozartovy kuličky.
„Výborná, viď?“
Přikývla.
„Jestlipak víš, proč má zrovna tenhle tvar?“
Zavrtěla hlavou.
„Je to na památku mramorových kuliček na hraní. Ty kdysi dávno proslavily Salcbursko. Nikdo nechápal, jak můžou být tak dokonale kulaté, když jsou z mramoru.“
Téma ji, téměř proti její vůli, zaujalo. „Jak to udělali?“
„Jednoduše,“ usmál se. „Měli na to speciální mlýny.“
„Fakt?“
„Jenže prvně museli nalámat kámen, potom jej rozbít na kousky a opracovat na malé kostičky. Teprve ty se dávaly do speciálních otáčecích sudů…“
Zájem v jejích očích pohasl. „Hm… teď bych si dala ještě sachr.“

 

Foto: Kuličkové mlýny

 

Závěrečná poznámka: 

Já doufám, že váš zájem o mlýny na kuličky nepohasl tak rychle, jako slečně ve vídeňské cukrárně, a proto si dovolím přihodit ještě něco informací.
Mramorové kuličky na hraní byly opravdu ve své době velmi žádaný artikl po celé Evropě. Ve svých nejlepších dobách (kolem roku 1880) se z durynských mlýnů vyvážely miliony kuliček do celého světa. Samozřejmě už ne pouze na hraní. Ve velkém byly používány v námořních válkách jako střelivo, zvané kartáče. Ty trhaly takeláže lodí až do doby, kdy díky zavedení parního motoru plachty zmizely. Také se dávaly jako zátěž do lodí, které pluly do indických a afrických kolonií – byly těžké, nezabraly moc prostoru a dobře se nakládaly. Na místě pak byly z lodě vyneseny a bylo naloženo nakoupené zboží – například koření či látky. Legendární obchody, kdy se kuličkami mělo platit za eben, slonovinu či otroky, nejsou nikterak doloženy a zůstávají jen domněnkou. Jak v Africe, tak i v Americe byly také kuličkami zdobeny domy – ukládaly se v pěkných vzorech do omítek.
Výroba – po vytěžení a nalámání kamene – byla pracná. Z rozbitých kamenů se musely vytesat malé rovnoměrné kostičky. Balily se do beden přesných rozměrů – tím se ulehčilo počítání. Zručný otesávač dokázal za den vyrobit devět až deset tisíc kostek. Plné bedny byly přepraveny do mlýna – malé budovy, kde byly zabudovány mlýnské kameny tak, aby postupně obrušovaly hrany. Na sedm set kostek se položilo na litinový kámen, opatřený drážkami, seshora se spustila hřídel z tvrdého bukového dřeva s dalším mlýnským kamenem a kola se začala otáčet. Jedno semletí trvalo asi třicet až čtyřicet minut. Počítaly se pomocí počítacích prken – v každém bylo sto prohlubní, na prkno se nasypaly kuličky, přebývající se smetly a stovka se vysypala do pytle.
Dnes jsou mlýny na kuličky už dávnou minulostí, kterou si můžeme připomenout buď pytlíkem dětských hliněných či skleněných kuliček, nebo právě proslavenými Mozartovými koulemi…

Zdroj: Michaela Vieser, Irmela Schautz – Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři – aneb čím se živili naši předkové

 

Závěrečná poznámka 2: Poslední funkční kuličkový mlýn stojí v Bavorsku, v Almbachklammu – hledejte Marmorkugelmühle. Další můj poznatek při studování podkladů pro toto drabble byl ten, že pouze pravé Mozartovy kuličky jsou opravdu kulaté. Pokud si koupíte jakékoliv Mozartovy kuličky a budou zezdola ploché, nejsou to originály…

 

 

Foto: Marmorkugeln

 

Téma Tři krát tři jsem v kočičí části zatím nezmínila. Dnes se na něj podíváme z historického hlediska.

 

Za dobrotu…

Píše se rok 1540, ocitáme se u obce Hluboká. Jak psáno v Moravské kronice:
Jméno vsi jest asi odtud, že leží hluboko v lesích, neboť jinak jest na rovině vysočiny uprostřed lesa, jihovýchodně ve výši 520 m, poblíž říšské silnice do Brna. Domy jsou bez ladu a skladu sem tam roztroušeny, netvoří ani návsi ani ulice. Skoro všecky domy jsou stejné, o dvou světnicích (větší a menší) majíce stodoly uprostřed zahrad.

 

Drabble:

„Mně se zaslíbila!“ Vysoký muž udeří pěstí do stolu.
Menší chlapík se zle usměje. „Správně. Sliby se mají dodržovat.“
„Pozor,“ přitáhne si vyšší muž menšího, „nevěstě se nesmí nic stát!“

Svatební průvod se blíží lesem domů, na Hlubokou. Zničehonic padne rána, druhá, sedmá… V tratolišti krve leží nevěsta, ženich, nevěstin otec, další čtyři lidé. Strůjce hrozné chvíle vyjeveně zírá na mrtvou nevěstu, pak obrací svou zbraň proti tomu, komu zaplatil pobít svatební průvod.
„Ona měla žít!“ křičí nepříčetně a tiskne spoušť.
Když si uvědomí, že svou milou už nikdy neobejme, obrátí zbraň proti sobě.

Kousek od Brna stojí devět křížů…

 

Závěrečná poznámka:

Myslím, že jste téměř všichni poznali, že se jedná o příběh, připisovaný do míst, kudy nyní vede dálnice z Brna do Prahy a kde je známý motorest U devíti křížů.
Celé to proběhlo v kostce takto: Sedlák nalezl na cestě muže v bezvědomí. Zavezl ho k sobě domů, kde se o nemocného starala jeho krásná dcera. Když se muž – koňský handlíř – uzdravil, zamiloval se do své ošetřovatelky a ona do něj také. Dali si slovo, handlíř odešel „do světa“ vydělat peníze s tím, že za rok se vrátí a vezme si dívku za ženu.

Sedlákovi se to pranic nelíbilo a donutil dceru, aby si vzala jiného, syna bohatého sedláka ze sousedství. Zda se o tom handlíř dozvěděl náhodou nebo mu vzkázala sama nevěsta, to se neví. Další průběh je popsán v drabbleti – handlíř s jeho pomocníkem postříleli svatební průvod, bohužel pomocník zastřelil i handlířovu milou. Zaplatil za to životem svým a sám handlíř, když si uvědomil, co všechno spáchal a stejně ničeho nedosáhl, zabil sám sebe také.
Od té doby, jak je psáno, stojí na místě tragédie devět vysokých křížů. Pod prostředním měla ležet nevěsta, vlevo a vpravo těsně vedle ní její ženichové a pak další svatebčané. K místu se samozřejmě začalo vázat spousta dalších pověstí, například, že levý kříž (kde leží vrah) uhnívá častěji, lidé tu vídali přízrak nevěsty, která se zjevuje těm, co mají něco společného se svatbou a dostanou se do blízkosti křížů.
V okolí se opravdu stalo několik nehod, při kterých svědci vypověděli, že viděli „ducha“, bílou postavu. Jedna z nich je z roku 1989, kdy voják, který obdržel telegram, že jeho dívka čeká dítě a rodiny chystají svatbu, oslavoval toto ve Velké Bíteši. Při zpáteční cestě vyjelo jejich auto ze silnice a havarovalo – naštěstí vyvázli všichni jen s drobnými poraněními. Nejhůře dopadl řidič, který tvrdil, že uhýbal postavě v bílém. Vyhnout se jí však nedokázal a postava prošla jeho tělem. Od té chvíle měl voják pocit, že má „ducha“ v sobě a nedokázal se uklidnit. Utekl do lesa a druhý den ho našli na nedaleké železniční trati, sraženého vlakem…

Podobnými historkami se internet jen hemží. Podle svědectví Ing. Ryšánka, starosty obce Hluboká v roce 2012, bylo místo, kde byly kříže původně, již několikrát překopáno a přeoráno. Kronika obce z té doby se nedochovala, pouze ústní pověsti. Pod kříži kdysi prý opravdu kosti byly, ale po staletích oprav a přemisťování schránek by bylo k potvrzení této pověsti zapotřebí důkladného archeologického průzkumu. Ten zatím proveden nebyl.

Při průjezdu kolem motorestu si vždy na tento příběh vzpomenu, ale ještě ani jednou jsem se tam nezastavila a nedošla se ke křížům podívat. Popravdě, moc mě to ani neláká…

 

Foto: Devět křížů

 

Děkuji za přečtení a příště zase nakoukneme, co se dálo u koček.

Aktualizováno: 14.12.2019 — 23:31

47 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Opravdu zajímavě zpracovaná témata, milá Toro, četla jsem jedním dechem, s mrazením v zádech nad prvním a třetím příběhem.
    Ješte poznámka k diskusi dole o svatebních šatech : moje babička se vdávala v roce 1919 a podle fotky měla vyloženě tmavé šaty, s ozdobným proužkem kolem výstřihu, a kolem krku náhrdelník. Připadalo mi, že látka, ze které měla šaty, je tužší a trochu lesklá, takže jsem to tipovala na taft.

  2. Toro a ostatní děvčátka krásná, můžu jedno OT?
    Psala jsem sem o našich víkendových plánech, že nevyjdou – a ony nakonec vyšly. V sobotu jsme byli (všichni 4, pejska hlídala dceřina kamarádka) v té Vídni v Albertině na Heringovi, skvělá výstava – kdo ho znáte a máte rády, vřele doporučuju, trvá do příští neděle, my jsme z ní byli nadšení. Pak jsme na přání dcery zašli do přilehlého motýlího skleníku a potom už se jen tak trajdali po městě (Museums Quartier, Naschmarkt – znáte? neznáte? vřele doporučuju, je to velký trh v centru Vídně se spoustou stánků, krámků a bister a seženete tam na jídlo snad úplně všechno, jak suroviny, tak hotová jídla, Karlsplatz atd., prostě stará ověřená klasika; nesměla chybět návštěva albertinské kavárny, tam chodíme vždycky). Jako bonus jsme měli Vienna Pride, zrovna ten den byl pochod a byl bezvadný, moc jsme se pobavili; prostě – byl to moc hezký den, protože přálo i počasí. V neděli jsme pro změnu (zase všichni 4, tentokrát i se psem) navštívili končící výstavu Re:publika – program ve stručnosti zde: https://www.bvv.cz/festival-republika/program/ – a opět jsme byli nadšení, moc se to povedlo, škoda jen, že to mělo malou publicitu a za ten +- měsíc tam přišlo jen cca 170 tisíc lidí, osobně bych radila každému, aby tam šel, fakt to stálo za to, každý si tam našel „to svoje“. Jsem moc ráda, že nám to takhle vyšlo, zas po čase jsme spolu byli celá rodina, příště se zas uvidíme kdoví kdy. Konec OT, omlouvám se.

    1. To je prima, když to vyjde podle představ. Já se teda teď do Vídně nedostanu ani omylem, ale to nevadí. Třeba někdy příště 🙂

      1. Tak snad opravdu příště, V Albertině jsou pěkné výstavy pořád, z těch větších tam teď od 21. září bude Monet, od 26. října Pirosmani a od 20. září 2019 Dürer; my tam jezdíváme tak 2-3x za rok určitě (a to příliš nesledujeme program ostatních muzeí, určitě by se tam toho našla spousta, ale víc času prostě není).

  3. Toro, skvělé! Díky!
    Zvědavé historično u devíti křížů i ostatní,krásně zkombinováno.
    Moje druhá svatba ve 20.století, byla v zeleném sametovém kostýmku s čajově žlutou halenkou a k tomu v barvě botičky.Dost bolo bílé. 🙂

    1. Díky, Jenny. Ani já se podruhé nevdávala v bílé 🙂 přišlo mi to nepatřičné.
      Jsem ráda, že se ti drabblíky líbily.

  4. Toro, jenom prolétám, ale stručně: četla jsem již na DMD a i na druhé pročtení je to stále skvělé.

  5. Toro, pěkné, moc – jen ta vesnice se jmenuje Lesní Hluboké: https://mapy.cz/zakladni?x=16.3091947&y=49.2621215&z=14&source=muni&id=5776&q=Lesn%C3%AD%20Hlubok%C3%A9 a bílé svatební šaty se víc začaly nosit až od 20. století (to ale nic nemění na tom, že se mi tvé minipříběhy líbily).
    P. S. pro vysvětlní – máti měla nějaké kamarády ve Velké Bíteši a když jsem byla malá, často jsme tam spolu jezdívaly na víkend; součástí občas bývala i návštěva zmiňovaného motorestu a téměř vždy i podobné vyprávění, jako je to Tvoje. No a jinak máti pocházela z Velkého Meziříčí, to je další městečko kousek od té Bíteše západním směrem (jak je ten větší most přes dálnici). Tam jsme taky o víkendech často jezdívaly k babičce a dědečkovi. No a když ještě nebyla dálnice, jezdívalo se „po staré“ a cesta vedla právě kolem 9 křížů a toho motorestu.

    1. Bílé svatebky zavedla do módy královna Viktorie a ta zemřela 1901, takže se určitě nenosily až ve dvacátém století, nicméně v době Tořina příběhu určitě ne- navíc na venkově se nosilo prostě sváteční oblečení, na barvě nefrčelo- v roce 1540 se ještě nenosily ani kroje, jak je známe dnes.

      1. Ale já tam snad nikde nemám, že by nevěsta měla bílé šaty,nebo jo? Píšu, že tam viděli bílou postavu a ducha v bílém… Já nemůžu za to, co ti lidi viděli 🙂

        1. A zápis z Moravské kroniky jsem taky opsala, na mapu jsem nekoukala, ono kdoví, jak se to tam tehdy fakt jmenovalo… 🙂

      2. Ale Tora nepíše, že nevěsta byla v bílém! A že vídají postavu v bílém – bílá v minulosti značila smutek, umrčí rubáš byl taktéž bílý, takže nevěsta v bílém = mrtvá nevěsta.

        Královna Viktorie se vdávala v bílém právě proto, aby vynikla nad ostatními dvořany a svatebními hosty. A protože královna Viktorie byla tenkrát taková celebrita jako je třebas Viktoria Beckham (rofl) , tak se po ní začaly ostatní nevěsty opičit a teď abys barevnou nevěstu pohledal 😉

      3. O té královně Viktorii to vím, nedávno jsem o tom cosi četla (nepsalas o tom nakonec dokonce Ty sama tady někde?), ale neměla jsem to zmiňovat, nechci, aby se Tora zlobila, je to jen taková úplná hloupost, vlastně v kontextu těch Tořiných minipříběhů (hrozně se mi příčí slovo drabble, ani nevím proč) zbytečná a bezvýznamná.
        Tak se moc omlouvám.

        1. Já se nezlobím, to vůbec, jen jsem si připadala jak slepé, kde mám tu nevěstu v bílém 🙂 jsem pořád hledala. Hele po pravdě, dávám to dohromady vždycky v dost časovém presu, takže napsat tam kravinu by se klidně mohlo stát, i když se snažím, no…

          1. No jo, to jsou ty asociace- nevěsta = postava v bílém. Ale duch je bílej vždycky, jen to člověka napadne až v druhém gardu 🙂

            1. Jo, asi tímhle směrem jsem podle všeho uvažovala, já to četla narychlo, v přestávce mezi prací.
              Ještě jednou se omlouvám.

                1. O.T. Moje babička se v 19.století vdávala v zelenočerném hedvábném kostýmku ? nebo co to tenkrát bylo. Mám to oblečení ještě schované. Dneska by se do toho málokterá vešla. To mi přišlo s tím tvým zajímavým čtením na mysl.

    2. Aido, už někdy dřív jsem se tě pltala na tvé návštěvy ve Velké bíteši. Měla jsem v Bíteši svého dědečka a babičku a narodil se tu v roce 1919 i můj táta. Děda nebyl sic vlastní, jmenoval se jan tesař a bydlil skoro naproti tomu jedinému zatvrzelému soukromému zemědělci, který dřel se svou manželkou a jedinou dcerou na svých poloích až do své smrti. Zemědělec se jmenoval Tunka a my k němu taky chodili pro mléko,kdykoliv jsme se sestrou neb naqším tátou chvíli pobývaly u naší babi a dědy Tesařových, v domku v ulici 9.května.dědeček byl vyhlášený v celé Bíteši, dokázal udělat hrábě, kosišťata, topůrka k sekyrám, kladivům apod, dovedl spravit, vyrobit a opravit cokoli, nač si Bítešáci vzpomněli a co mu donesli. Děda byl velice šikovný stolař a dokonce měl v maličké dílně i svůj vlastnoručně vyrobený soustruh právě na opracování dřeva. Bítešští měli mého dědu moc rřádi a vážili si ho . Dokud dům nepodědil nejstarší bratránek, dveře domečku se dědovými zákazníky skoro netrhly. Napsala jsem sem obě jména(dědovo i toho sokromého hospodáře tubky,. Zajímá mne, zda jste k Tunkům pro to mléko s tvou maminkou chodily, nevo zda to je pouhá shoda náhod.je možné, žes někdy zaslechla i jméno mého velešikovného dědečka. jina devět křížů u nynejšího motorestu stojí, Znám ten příběh právě od svého táty, ale vyprávěli mi ho i bítešští prarodiče. Když jsem příběh slyšela jako malá holčička. moc a moc jsem se bála.

      1. Ti naši známí, ti zatvrzelí zemědělci, byli rodiče kamarádky a kamaráda mojí máti a jmenovali se jinak, Jelínkovi, a bydleli skoro na tom hlavním bítešském náměstí. Pán byl původně ještě pekař. To mléko jsem pívala u nich a žádné Tunkovy bohužel neznám, vlastně tam dneska už vůbec nikoho neznám, kromě manželovy kamarádky zubařky (ale tu neznám z Bíteše, ale přes veslování) a jednoho staršího kolegy z práce, dnes už důchodce.

        1. DÍKY, AIDO ZA ODPOVĚĎ A OBJASNĚNÍ.ZAPOMNĚLA JSEM,Ž I ZA MÉHO DĚTSTVÍ BYLA BÍTEŠ DOST VELKÁ A NEJENOM SVÝM JMÉNEM. TO NÁMĚSTÍ S KRÁSNÝM VOŃAVÝMIM LÍPAMI JE MINULOST.LÍPY ZMIZELY V NENÁVRATNU,VŠE SE ZMODERNIZOVALO.NEDÁVNO JSEM VKDESI VIDĚLA FOTKY BÍTEŠE.NÁMĚSTÍ S LÍPAMI ALAVIČKAMI BYLO DŘÍVE SKVĚLÉ.TMA SE ODPOČÍVALO SKORO KAŽDOU NEDĚLI A FUNGOVALO TROCHU JAKO HOSPODA.VŠECHNY NOVINKY SE VE STÍNU LIP PŘEMLELOY A SEMLELY. MŮJ DĚDEČEK BYDLIL KOUSÍNEK OD NÁMĚSTÍ, PROCHÁZELO SE „MYŠÍ DÍROU“ APAK JSME VYBĚHLI JEN KOUSEK ÚZKOU ULIČKO DO KOPEČKA.NO, MÁM SIC JEN MÁLO VZPOMÍNEK ANA SVÉ BÍTEŠSKÉ POBYTY, ALE STEJNĚ JSOU KRÁSNÉ. MÁ SESTŘENKA JANA(ZDE EJŠKA) BY SI JISTĚ TOHO ZEMĚDĚLCE PAMATOVALA PŘESNĚJI.ONI SE SVOU MAMINOU(NAŠÍ TETOU) V BÍTEŠÍ BÝVALI SKORO CELÉ PRÁZDNINY.

  6. Krásná drabblata – a navíc velmi poučná. Dokážeš si najít velmi zajímavá témata a i ta „omáčka okolo“ je velmi chutná ve tvém podání. Ten první příběh – no ano, z dějin takové příběhy známe a většinou jejich aktéři skončili velmi tragicky – viz např. VŘSR 😉 , tam taky shořela celá dědina, nebo spíš celé soustátí a ještě teď se pořádně nevzpamatovali.

    Ke kuličkám – a víš, že tu pochutinu znám spíš pod pojmem Mozartovy koule (ne kuličky!) (rofl) – nikdy jsem je neochutnala, tak nějak mi ten název asociuje něco … echm.

    Samosebou – dálniční odpočívadlo Devět křížů je proslulé už od svého postavení – tam stavěly všechny kolchoznické autobusy, vezoucí kolchozníky „za kultůrou do světa“ (návštěvou divadla se maskovaly návštěvy družebních pivovaru, masokombinátů, pálenic a obchodního domu Kotva (rofl) ). Ale abych pravdu řekla, nikdy mne nenapadlo, že těch devět křížů tam fakt stojí (i když pověst znám)! Ráda bych je viděla.

    Krásně drabblíš, Toro – je to vždycky potěšení si tvá stoslůvka přečíst.

  7. Načetlas toho hodně, že? Bez toho by tahle drabblata nešla. Příběh devíti křížů znám, vyprávěl mi ho ještě dědeček. Vždycky mě děsil…

  8. Milá Toro, početla jsem si a hned ten první případ se mě tak nějak dotkl. To lakomec dusí a dusí někoho, koho nepovažuje snad ani za člověka a pak přijde o všechno a uhoří ten kluk. To je bolavý případ! Jenže žhářství… Měli jsme teď asi před měsícem na vsi případ žháře, který se napil a pak si šel „škrtnout“, jak říkal.
    Díkybohu první případ (hořící auto a hořící dřevník) zachránil pán, který byl v noci na záchodě a ohně si všiml (bylo půl třetí ráno), další pak policisté, kteří přijeli, když slyšeli, že ti první volali hasiče. Postihlo to několik rodin, mojí kamarádce podpálil dvě auta (jedno ohořelo víc, druhé míň – to druhé mělo nádrž na plyn), začal podpalovat stodolu přilehlou k domu a dřevník, kde mají psí boudy. A u nás je letos strašné sucho… Takže chápu tvrdé tresty za žhářství! Jen toho kluka je mi líto, i po staletích. Sedláka ne. I po těch staletích.
    Díky Toro, jsi velmi šikovná.

    1. no jo Dede, alkohol je špatnej rádce..ale to zapálení ze zoufalství,to je něco jinýho,holt to chlapec nedomyslel… s čím kdo zachází,tím taky schází… chudáka kluka upálili a lakomec šel po žebrotě, možná si to pak taky hodil,to už Tora nepíše…ale těch ostatních,co je ohnivej kohout navštívil, těch mi je i po staletích líto….
      toho vašeho alkožháře bych asi vzteky upálila taky, jenže co s ním udělaj? Strčej ho do léčebny,řeknou ,že není normální a škodu zaplatí kdo? Daňoví poplatníci….

      1. Myslím, že ta vesnice si navzájem nějak vypomohla, zkusím doma zapatrat. Žhářstvi bylo hrdelní zločin, ono tehdy byl oheň postrach největší, kolik měst lehlo popelem komplet, nebo skoro celá, viz Jindřichův Hradec třeba…

      2. On z tý léčebny vylezl týden předtím… 🙁 Loni zapálil stoh, možná toho bylo i víc.
        A škodu lidem nikdo nezaplatí, většina zapálených aut byla starších bez havarijní pojistky, víš, jak to chodí. A bez auta je na vesnici ouvej.
        Jinak úžasní byli ti policajti – nemuseli přijet, ale slyšeli hlášení pro hasiče, a protože rozháněli nějakou rvačku o tři vesnice dál, tak radši se jeli podívat. Našli toho výtečníka i s letlampou v ruce – utíkal před nimi a zamotal se do ovčího ohradníku, takže si ho ještě museli vytáhnout (!) No a pak si naštěstí všimli, kde všude to začíná hořet (u dvou sousedících domů, kus od místa, kde ho chytili, ještěže se nespokojili s tím, že ho mají), tak zatímco jeden z nich hlídal výtečníka, druhý zburcoval lidi a pomáhal hasit než dojeli hasiči. (h)

        1. To je neskutečný, Dede… A nic si na takovém pitomci nevezmes a zbudou ti tak akorát oči pro pláč… Ach jo.

  9. Tora to je krásné počteníčko.
    Mě se moc líbí, jak to své povídání umíš krásně zakomponovat do historie.

  10. Nádhera, nádhera, to je pomalu výzkum. Já miluju historii, tak jsem dnes dostala hned poránu dárek. Děkuji

    1. Díky, to jsem moc ráda. Já mám taky ráda historii a zvlášť takový ty střípky, co se běžně neučí a nejsou moc známé.

Napsat komentář: Matylda Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN