ROZCESTNÍK – 814151: 22 překvapení Izraele pro Čechy, kteří nic neřeší

V březnu jsme se s kamarády rozhodli vyrazit do Izraele. Pár základních věcí jsme zjistili, ale o tamních politických či náboženských vztazích jsme nijak moc nevěděli. Jeli jsme tam prostě s tím, že Česká Republika stejně nikoho z místních nezajímá, ale Izrael jako stát je přítel. Díky tomu jsme celkem úspěšně prolezli pár zajímavých destinací Izraele a Palestiny (západního břehu Jordánu) a zažívali různorodá překvapení, která vám tu zprostředkuji…

 

 

1) Čekání po příletu na pasové kontrole

 

Ono to vlastně ani takové překvapení není, ale když člověk většinu cest najezdí po EU, tak ho najednou zaskočí, že nemůže vzít kufr a hurá ven. My si tak po příletu nezkušeně odešli na záchod, abychom zjistili, že celé letadlo stojí ve frontě před námi. Čekali jsme hodinu na to, aby celník vzal pasy, zeptal se „Family or friends?“ „Hmm, ok“, vytiskl „dočasnou občanku“ (Izrael nedává do pasů razítka) a my mohli jít (3 lidi, 3 minuty).

 

2) Na dálnici se předjíždí všemi pruhy

 

Cesta autobusem z letiště do Jeruzaléma po dálnici byla zajímavá a pro oči náročná. Na dálnici se třemi pruhy v každém směru jela auta v každém pruhu jinou rychlostí. Mozek to nějak nedokázal pobrat, jak jednou předjíždí sporťák kamion zprava, podruhé zas jede nejrychleji prostřední pruh. I náš autobus často jel v pro nás „nejrychlejším pruhu“. Byl to takový nezvyk, dálnice vypadala jak mraveniště.

 

 

Auta se vecpou kamkoliv! I na hlavní stezku v Betlémě

 

3) Šabat se tu bere fakt vážně

 

Šabat, posvátný den každý týden. No den. Od pátečního západu slunce do sobotního západu slunce. Všichni židé přestávají dělat. Cokoliv! Sice slunce zapadalo v šest, ale otevírací doba obchodů byla pro jistotu do čtyř. Autobusák v Jeruzalémě je sice jako malý obchoďák, ale už ve tři byl takřka poloprázdný, co se otevřených obchodů týká. Sehnat takovou simkartu bylo obtížné, vlastně ani nedokážu identifikovat druh obchodu, ve kterém jsem ji koupil, ale oficiální operátor to nebyl. Tramvaj jezdila o něco déle, ale všichni věděli do kdy. Každopádně s úderem přesné minuty jako lusknutím prstu lidé z chodníků okamžitě přešli na tramvajové koleje, pracující se začali vracet z práce a školáci ze škol. Čím více pokračoval večer, tím více se začalo objevovat „společensky unavených“ a to i v ortodoxně židovských oblecích. Během soboty však nejste úplně bez civilizace. Fungují arabské, arménské, křesťanské, turecké atd. obchody, autobusy, taxíky apod.

 

4) Karty nejsou samozřejmost!

 

Vybereme 400 šekelů, zbytek budem platit kartou. Houby s octem! Už první hostel karty nebral, obchodů v Jeruzalémě, které karty uznávaly, bylo minimum. O muslimských oblastech nemluvě. Jedinou výjimkou je Tel Aviv, který je vysoce moderní, a McDonaldy

 

Šabatová kratochvíle

 

5) Bankomaty v muslimském světě už vůbec nejsou samozřejmost!

 

Když jsme první den utratili skoro všechny vybrané peníze za ubytování a jídlo, tak jsme druhý den šli do východního Jeruzaléma, protože 1. byl šabat a tam jsou muslimové, 2. je tam levněji. Jenže jsme tam chtěli vybrat z bankomatu. A to jsme se přepočítali. Pět bankomatů řeklo, že kartu neakceptuje. Další se pro jistotu po vložení karty restartoval a začaly na něm nabíhat Windows 7, poslední se tvářil, že ok, ale došly mu peníze. Nakonec to vyřešila Jeruzalémská bankovní čtvrť, kde je asi 10 bank na jednom plácku a všechny mají bankomaty. Z rozhovorů s jinými turisty jsme pochopili, že nejsme první, kdo na to přišel.

 

6) Izrael je pekelně drahý, muslimové o hodně levnější

 

Čekali jsme ceny jako třeba v Německu nebo Španělsku, ale takové šílené dardy fakt ne. Pivo v přepočtu za 200 CZK, ubytování na osobu a noc v nejlevnějším hostelu asi za 900 CZK, obyčejná voda, litr asi za 60, jídlo v restauraci přes 1000, i blbý falafel tam vycházel na 200 korun. A tak jsme hlavně chodili k muslimům. Ve Východním Jeruzalémě najednou vyjde falafel třeba na 80 korun a najedli jsme se ve starém městě dobře pod 200 korun na osobu i s coca colou. V Palestinských oblastech A, v Jerichu a Hebronu jsou ty ceny ještě mnohem nižší. Najednou voda stojí 30 korun dva litry (a vyráběná v Izraeli) a najíte se luxusně pod stovku. V Betlémě jsou ceny o něco vyšší.

Co je však příjemné – vstupy jsou zadarmo a všude se může fotit. Itálie, uč se!

 

Klášter svatého Jiří u Jericha

 

7) Doprava je ale levná

 

Izrael v kontrastu s těmi šílenými cenami má celkem levnou veřejnou dopravu. Jak meziměstskou, tak MHD. Řekl bych srovnatelnou s běžným jízdným v ČR. Tedy cca 1-2kč = 1 km a jízdenka MHD se vejde do 30kč. Existují tam celodenní jízdenky i předplatné karty, na které jsou další slevy. Navíc celý Izrael včetně Západního břehu je v integrovaném dopravním systému. Tamní IDS připomíná nejvíce ODIS (Ostravský dopravní integrovaný systém). Tedy:

 

* Papírové jízdenky jsou nepřestupné

 

* Existuje anonymní karta, na kterou lze dobíjet, mít levnější jízdné a přestupovat

 

* Zóny jsou celkem velké a zahrnují vnější okolí obcí.

 

* Vlaky jsou koncipované jako S-Bahny. Zatím tam není něco jako dálková a už vůbec ne mezinárodní vrstva

 

* MHD je integrovaná ve všech městech

 

* Existují měsíční, roční relační i síťové jízdenky.

 

 8) U muslimů se musí smlouvat, ale v Tel Avivu ne

 

Někoho to baví, někoho to prudí, ale ať už člověk vleze do arabského bazaru ve starém městě jeruzalémském nebo je přímo v srdci Palestiny, tak cena nikdy není pevná. Prodavač vás láká, neustále upravuje ceny, vymýšlí úžasné příběhy o kvalitě produktu, o tom, kolik živí dětí a jak jste „good friend“. Naučil jsem se na to připravovat velkým množstvím drobných peněz, abych mohl vybrat přesnou částku a tu mu nabídnout. Přišel jsem takhle do obchodu, ukázal na vodu a řekl, že dám 5. A bylo. Díky smlouvání však cenovky ukazují málokde. I tu večeři jsme původně nechtěli, až nakonec šel s cenou dolů. V Tel Avivu to nefunguje, tam už jsou obchodníci etablovaní a mají pevné (nekřesťanské) ceny.

 

Vojandy jsou milé, že ty otravné asijské turisty nepostřílely a ochotně se s nimi fotily

 

9) Vojáci a hlavně vojandy! A všude.

 

V Izraeli potkáte fakt hodně vojáků a hlavně vojaček. Pěkné holky a mladí kluci ve velmi dobré kondici v plné polní včetně automatických zbraní, které u nás rozhodně na veřejnosti jen tak neuvidíte. Zvláštní na tom je, že se vůbec necítíte nebezpečně. Vlastně jste hodně v pohodě. Proč? Protože oni jsou taky v pohodě. Baví se a smějí se spolu, někdy i s kamarády co nejsou ve službě. Stojí před vámi ve frontě na zmrzlinu, jedou s vámi MHD a čtou si knížku nebo poslouchají hudbu. Sice mají výbavu, že by tím v ČR vybrali banku, ale chovají se, jako by se nechumelilo. A vy je berete taky tak.

 

10) Dvojí metr na vojenských checkpointech v autobusech

 

Mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu, mezi některými zónami, Izraelskými osadami nebo uvnitř Hebronu budete projíždět vojenské checkpointy. My bez auta projížděli těmito checkpointy autobusem nebo v Hebronu přecházeli pěšky. Zajímavostí je, že voják, kontrolující na checkpointech, od pohledu turisty prakticky nechával na pokoji. Nechtěl ani pas, nic. Viditelně muslimské osoby zkontroloval. Při přejezdu z Betléma do Jeruzaléma dokonce muslimky šly na kontrolu do nějaké budky mimo autobus, zatímco druhý voják jen mrknul na zadní část autobusu, kde jsme seděli my a nějací Poláci a ani k nám nešel. Pas jsme všehovšudy ukazovali jen u hrobky v Hebronu.

Přesto ta oddělenost není tak brutální, jak to na první pohled vypadá přes ty ploty, žiletkové dráty a hřebíkové pásy. Muslimů žije v Izraeli spousta, také tam dost Palestinců pracuje. Přímo v Izraeli jsou mešity, které běžně hlasitě svolávají k modlitbám. Vedle jedné jsme bydleli přímo v Tel Avivu.

 

Checkpoint v Hebronu. Tento je jednosměrný

 

11) Odpadky

 

V Izraeli a obzvlášť v Palestině je rozhodně větší množství odpadků ve veřejných prostorách, než jsme u nás zvyklí. Ani v Izraeli to s tříděním není žádná sláva a pod zdí starého Jeruzaléma občas najdete přirozeně vytvořenou skládku. Na to, jak se Izrael snaží být jinak moderní, má v tomto slušné rezervy. V Palestině to je úplně jiný level, tam jsou tím postiženy i mnohé památky a bohužel v historické části Hebronu to i celkem zapáchá.

 

12) Kontrast mezi Izraelem a zónami A

 

Zóny A jsou místa výhradně palestinská. Je to místo, kde zažijete tu nejryzejší přirozenost místních, kde na turistu narazíte jen zřídka. Do zón A oficiálně nesmí izraelští občané, protože jim tam nemůže stát zajistit bezpečí. Což taky znamená, že o těch místech vám v Izraeli řeknou jen to nejhorší. Zatímco Izrael je relativně pravidel dbající místo, kde je až na odpadky celkem čisto, doprava usměrněná (pokud v Jeruzalémě nic nerozkopou) a tak nějak se tam cítíte evropsky, tak zóna A je totální entropie.

V áčku se neřeší dopravní předpisy (otočím se kdekoliv, zastavím kdekoliv, pruhy jsou jen na to, poznat kde je střed silnice), neřeší se bezpečnost (žiletkový drát na chodníku? Chybějící poklop na kanálu? Pásy???, přechod???), neřeší se podnikatelské prostředí (prodává se na chodníku, na kruháči, na přechodu, z auta, z dodávky, taxikářem může být kdokoliv, barák si postavíte, kde je místo). Tahle živelnost možná někoho vyděsí, ale ve výsledku je to super a strašně snadno se naučíte v tom plout (a přecházet rušnou silnici mezi auty jako by se nechumelilo).

Jedna věc však oba světy spojuje. A to jsou kočky! Všech druhů a barev. Jsou všude, za den jich potkáte klidně deset. Většinou žijí divoce, někdy mají i vyhrazené mističky na ulici, často však prolézají pytle s odpadem. Nejkrásnější pohled na ně je z hradeb starého Jeruzaléma, jak si to majestátně chodí po zídkách a střechách jako čtyřnozí Assassini.

Je zajímavé pohybovat se mezi těmi dvěma světy. Nakonec jste překvapení takovou věcí, jako jsou lidi čekající na semaforu nebo zavření národního parku. Kdo řeší takové malichernosti? Když nám takto padlo jednou ubytování v Izraeli, rozhodli jsme se přespat někde v zóně A, to je prostě větší zábava!

 

Celý arabský poloostrov ve skutečnosti patří kočkám! Lidé tam jsou jen k tomu, aby jim sloužili.

 

13) Hlavní kruháč

 

Na Západním břehu v Palestině jsou centrem dění kruháče. Kruháč je nejdůležitější místo města. Místo, kde se místní vždy potkají, kde to žije ve dne, v noci. Jericho má jeden, Hebron tři, Ramallah několik. Snad jedinou výjimkou z těchto velkých měst je Betlém, kde se to historicky vyvíjelo bez kruháčů.

 

14) Žádná pěší zóna

 

Ani v jeruzalémském starém městě a už vůbec ne nikde v zóně A si nemůžete být jistí, že v tak malé ulici nic nepojede. Autem se dá vjet všude, a tím myslím opravdu všude. A když ne auto, tak skútr to dokáže určitě. Ten jezdí i po schodech po rovince pro kočárky. Nejotravnější to je v Betlémě, kde auta po nejdůležitější turistické trase jezdí jak po magistrále. Přitom je tak akorát široká na jedno auto, a ještě má po stranách tržiště. Nejzajímavější je, že si zvyknete a po čase vás auto jedoucí 20 cm od vaší nohy ani nevzruší. A na okrajích měst v Palestině už pěšky nechodí nikdo, to každý je v nějakém vozidle nebo sdílené dodávce.

 

Hlavní kruháč Hebronu

 

15) V Áčku milují turisty

 

Palestinci milují turisty. V Jerichu a Hebronu, kam těch turistů zabloudí minimum, jste neustálým středem zájmu. Místní vás vítají ve městě, auta troubí na pozdrav, kluci v dresech fotbalistů s vámi chtějí selfie. Pak samozřejmě taxikáři a obchodníci nabízejí své služby, a děti občas říkají „money money“, ale dotěrnost není na takové úrovni jako je známá z Afriky či JV Asie. Dají se odmítnout. S turistickým průmyslem souvisí i patřičně upravené suvenýry, které pokud možno co nejvíce reflektují chudáka okupovanou Palestinu úpící pod izraelskou nadvládou a komiksy plné strašlivých příběhů. Také mapa celé Izraele s nápisem „Palestina“ je všude k dostání, o vlajkách nemluvě. Mám dokonce doma prospekt lákající k návštěvě Gazy.

Jinak jsou Palestinci hodně vyklidnění a fajn. Rádi si s vámi povídají jen tak a rádi pomohou. S cenou sice hází jak na kolotoči, ale nikdy by vás neokradli mimo dohodnutou částku. Také vám slíbí cokoliv, i když nevědí, jestli to je vůbec možné. Ačkoliv, jak tam každý každého zná, tak se snaží dohodit kamarádovi kšeft. Takhle nás taxikář zavezl na jídlo ke kamarádovi, který byl rozhodně nejdražší ve městě. Ale měl super výhled na hlavní kruháč!

 

16) V Áčku milují vlajky

 

Palestinci asi budou jediný národ, který ve veřejných prostorách má více vlajek než Češi po zákazu billboardů mimo města. Mají je na domech, v ulicích, na mnohých autech, na obchodech, v ubytovnách atd. Když jsme přicházeli do Jericha, tak po hlavní silnici jela kolona aut bujaře křičící, v dálce byly ohňostroje a všichni mávali vlajkami. Vypadalo to jak z TV, když islámský stát dobyl území. Ale byla to svatba. Občas narazíte na dům nějakého patriota, ten má vlajky úplně všude po domě, jen aby byl poznat. K tomu potréty Arafata a dalších lidí, ty tam také vykreslují, kde to jen jde.

 

Kreativní prodej kávy v Hebronu

 

17) Sazba za taxík nebo sdílenou dodávku

 

S taxikáři a sdílenými dodávkami jde také smlouvat, ale musíte mít jasno, jestli jde o cenu za skupinu nebo osobu. Cena nabízená může vypadat atraktivně, ale může být jen za jednoho a za 4 lidi už se to nasčítá.

 

18) Muslimská móda

 

Turistu poznáte v oblasti A zaručeně na první pohled. Podle kraťasů. Nikdo v Palestině kraťasy nenosí. Zářili jsme tam tedy jak vánoční stromeček. Zajímavé jsou samozřejmě ženy. Mají šátky přes vlasy, ale nijak moc to nehrotí. Burku jsme tam za celou dobu viděli jen jednou, a dokonce jsme tam viděli i několik holčiček a žen bez zahalených vlasů. Zajímavá byla návštěva tamního zábavního parku. Jednak šílená hudba, kterou nelze ani popsat, pak tamní majitel, co se nám okamžitě věnoval a vše nám chtěl ukázat, ale nic za to nechtěl. Byla to jen „služba v ceně“. Zaujalo nás hlavně tamní koupaliště, kde se holčičky od 6 do 15 let koupaly úplně oblečené. Džíny, mikiny, trička žádný problém. Ale neměly šátky na vlasech!

 

Staré město v Hebronu s hrobkou uprostřed, která je napůl Izraelská a napůl palestinská

 

19) Na mapy není spoleh

 

Kdo počítá, že všude projde v pohodě, protože má GPS. Tak pozor s tím. Na většině míst od Jeruzaléma po Jordán vám GPS bude ukazovat dost šejdrem. Ve starém městě Jeruzalémském ta GPS nefunguje pořádně vůbec. V zónách A je zas tak divoká a choatická výstavba, že to mapy nedokáží reflektovat (a ještě tam je GPS šejdrem).

A nakonec tu je Hebron. Hebron je zvláštní kategorie pro milovníky orientačních bojovek. Tam nejen, že GPS ukazuje blbě, ale ty mapy jsou taky blbě. Hebron je něco jako dřívější Berlín. Rozseknutý bezpečnostní zdí s checkpointy, hradbami a žiletkovými dráty. Problém je v tom, že každá mapa se k tomuto rozseknutí staví jinak. Většinu takových zátarasů mapy úplně ignorují a kreslí je jako normální ulici.

Pak jsou případy, kdy mapy kreslí checkpoint, ale on tam není, je tam jen zeď a drát. Nakonec jsou případy, kdy průchod je jen jednosměrný nebo jsou checkpointy v místě, kde podle mapy nic není. Problém je ten, že ta hranice není vůbec rovná, je neuvěřitelně klikatá a nepředvídatelná. Navíc se dle všeho historicky mění a checkpointy se také přesouvají. K tomu tam je několik „bezpečnostních mezioblastí“, kdy sami nevíte, jestli je to Izrael nebo Palestina. Při hledání průchodů si tedy turista užije mnoho srandy a projde místa, kam by vůbec nečekal, že se dostane : – ))

 

20) Zápaďáci Palestincům „pomáhají“

 

Palestina je miláčkem různých humanitárních organizací ba někdy i celých zemí. V Jerichu Španělská vláda postavila zábavní Park, USA zas nějakou čističku vody, EU vlajka se také sem tam objevila. Nemluvě o Izraeli, který jim tam z hlediska infrastruktury postavil všechno ostatní, ačkoliv mám pocit, že jediný, kdo tam platí daně je Samsung z těch billboardů a telefonů co tam prodává na každém rohu.

Zajímavé bylo, že občas jsme potkali v oblasti A někoho ze západní Evropy, kdo přijel „pomáhat“. Dostal grant, přidal se k nějakému Palestinci a tvářil se, jak zachraňuje svět. Takhle jsme v Hebronu poznali Němku, co v hostelu pomáhala majiteli jej rozjet. Byla tam už pár týdnů, ale nedokázala hostel ani pořádně označit, takže jsme ho málem nenašli. Nakonec nám dala špatný klíč a my se museli dovolat majitelova bratra, aby nám odemknul věci. Ale „pomáhala“. Ukazovala, jak se podniká :D

 

Staré město Jeruzalémské

 

21) Českou Republiku tam přesně identifikoval málokdo

 

Izraelci o ČR celkem věděli, ale také nás ne úplně zasadili do středu Evropy. Málokdo tam přímo byl. Jen jedna vojačka v Hebronu, s kterou jsme si udělali fotku, byla v ČR na lacrossovém zápase.

Palestinci ti neměli páru vůbec. Náš taxikář byl nejlepší, ten na Czech Republic hned začal „Skoda! Good car! I have Skoda!“ (Oktávek tam jako taxiků jezdí opravdu spousty). Mnozí nás zasadili rovnou do Ameriky.

 

22) Češi jsou všude (kam lítají nízkonákladovky)

 

A samozřejmě jsme potkávali Čechy. Od Jeruzaléma, přes autobus k Mrtvému moři, kde jsme si sedli přímo před ně až po zmíněný hostel v Hebronu v zóně A, kam přijela holčina sama z Eilatu přes Jordánsko a Jericho. Češi v tom hostelu byli tu noc jediní hosté. Češi se toho prostě nebojí!

 

Další fotky najdete zde: https://www.flickr.com/photos/125492033@N08/sets/72157694236610432/with/41706168524/

Pozn. redakce: Nenechte si fotky ujít, stojí za to:)) Popisky se objeví, když si obrázky rozkliknete (úplně dole…)

Aktualizováno: 30.5.2018 — 07:54

50 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Zajímavý článek, líbil se mi moc. Na cestu do těch končin se nikdy nevydám, netáhne mě to tam, ale ráda si takto počtu.
    Díky za článek, milé číslo.

  2. Zajímavé počtení a fotky, jste odvážní dobrodruzi. Díky Dede za upozornění na rozkliknutí fotek, abych viděla popisky !

  3. Milé číslo, díky za moc zajímavé povídání a za ještě zajímavější fotky. Shlédla jsem a četla i popisky úplně dole. Adresu na článek přeposílám kamarádce, která byla v Izraeli letos z jara (četla předchozí seriál od Andyho).
    Já osobně bych měla nahnáno z toho suchého vedra. Stačí, že si ho užívám doma na JM.

    1. Když jsme byli v březnu, tak v Jeruzalémě bylo příjemných 25, večer tak 20.

      V Jerichu 32, v noci tak 26
      Mrtvé Moře 34 a přišla vichřice, zavřely i národní parky a kempy
      Hebron je vysoko tam bylo skvěle asi 24 a v noci to moc neklesalo
      V Tel Avivu hodně foukalo z moře. Přes den pod 20 po západu slunce až k 13 stupňům, nebylo to na tričko

  4. tak na tohle bych asi, nebo spíš určitě, neměla nervy ale početla jsem si náramně, jsou to hrozně zajímavé postřehy, palec vzhůru

    a kdo uhodne, co mě nejvíc zaujalo a potěšilo?????

    ano – „Celý arabský poloostrov ve skutečnosti patří kočkám! Lidé tam jsou jen k tomu, aby jim sloužili.“

  5. Tak to musela být ohromně vzrušující cesta! Já bych asi měla zábrany z důvodu (ne)bezpečnosti, ale je fakt, že o tom, že by se něco přihodilo turistům, jsem neslyšela.
    Díky za skvělé postřehy i fotky, zvlášť ty zachycující běžný život jsou zajímavé. Tak jsem se pousmála nad tím, jak nápisy na ulicích ve městech jsou jen v hebrejštině, zatímco na trhu pěkně hebrejsky, latinkou i azbukou. Obchod se musí hýbat! :) Jo a zajímalo by mě, v čem se koupou maminky těch koupajících se oblečených holčiček – v burkinách nebo se nekoupou vůbec?

    1. Nápisy na ulicích jsou hebrejsky-arabsky-anglicky (uliční cedule) a obchody jsou nazvané většinou jenom hebrejsky. Ale není tak těžké se to naučit číst, teď jsem byl v Izraeli s tím, že už jsem to číst uměl a je to úžasná změna, proti tomu, být negramotný…

    2. Koupou se v tom, v čem chodí po ulici. Takže prostě zahalené od hlavy po paty vlezou do vody. Zvláště chutné je to třeba v hotelovém bazénu.

    3. Vsude jsou normalni lidé, co žijí normální životy, liší se jen způsob žití.

      Nápisů anglicky je hodně. Ani v Palestině nebyl velký problém. Ale určitě by potěšilo umět to aspoň přečíst. Např. účtenku.

      A koupání maminek je otázka. Není to tam tak striktní jako jinde, tak tipuju jako ty holčičky bez šátků v mikině a kalhotech a doma v soukromí.

      1. Nebo menu v menší hospodě. Bez hebrejštiny/arabštiny často neskonalý problém, resp. člověk se musí ptát servírky/číšníka na to, co mají, za kolik, atd., a pak je tam prostor k tomu, že ti prodají něco, co je hodně drahé.. ne předražené, nepřirazí cenu, nebo tak, ale když se zeptáš, co mají k jídlu, tak ti vyjmenují dražší jídla, ne levnější.

        1. Jo menu jen arabský jsme také dostali. Ale Arabové naštěstí všechno dělají venku, tak jsme si mohli ukazovat

      2. Tak viděla jsem dospělé ženy v celé té kompletní výbavě vcházet do moře až po krk. Jen tam tak postávaly, plavání se samozřejmě nekonalo, protože v plášti dlouhém až po kotníky, pod kterým je samozřejmě ještě něco dalšího, a v šátku splývajícím z hlavy tak, že větší část je namočená, se plavat nedá. Ale do moře budiž, to snese všechno.
        Ve stejném vystrojení se koupaly i v hotelovém bazénu v Eilatu, což už mi připadalo horší, ale budiž. Nechci ani moc uvažovat o tom, co všechno se z toho oblečení odmáčí do vody, a o dalších věcech už vůbec ne :D .
        Musí to být dost nepříjemné, když z té vody vylezou. Ale jsou na to zvyklé, tak asi nemají problém.

      3. Krásně jsem si s Vámi zacestovala a ty fotky :) Děkuji. Ano, všude žijí normální lidé, co žijí normální životy … jak se říkalo jiný kraj, jiný mrav. A s tou hygienou, ještě naši prarodiče se většinou koupali jednou týdně … v sobotu :) a někde pouze v neckách (viz povídka Františka Nepila)

  6. Ad hygiena – synek je v Paříži, jel se podívat na mìsto své budoucí stáže. Je zcela znechucen, bude na Sorbonně, moderní budova, rozpočet v řádu miliard eu a bordel, neskutečný. WC ve stavu nádražních v minulém století, neuklizené, pos…, bez prkýnek, smrad jak v opičárně. Tolik k tomu mnohými vzývanému Západu…

        1. No člověk by předpokládal, že v univerzitní budově to nebude vypadat jak někde na dálničnìm odpočívadle na Balkáně.

          1. opakuju Ivo,je to o lidech..akademici a budoucí akademici,jsou jenom lidi..to, že o nich vypovídá i stav hajzlíků,si asi neuvědomují…..a pravda, je ,že od nich tohle fakt nečekáš….

            1. Od dnešních ,,zdělanců“ se dá očekávat úplně všechno, jen ne to, co bychom od nich očekávali. To, že VŠ mohl úspěšně absolvovat jen člověk inteligentní a kulturně na výši, už dávno není pravda.

    1. Ivo, taky jsem pobývala v Paříži na Sorbonně na stáži. Pominu, jak tom vypadalo na fakultě – asi něco, jak píšeš, bordel, špína, hnusné záchody, nevábný odér. Navíc to bylo ještě v dobách, kdy se mohlo v posluchárnách kouřit (i já jsem tehdy kouřila :D ), o to to bylo horší, alespoň to už dnes není (MMCH kouřilo se běžně i v metru na nástupištích).
      Ale výživná byla hlavně kolej. Byl to starý dům v centru Paříže, shodou okolností kousek od mé fakulty, což byla výhoda. Prostředí bylo veeeelmi multikulturní, nás Evropany bys spočítala na prstech obou rukou, veliké skupiny Arabů z Maghrebu a Číňanů, pak o něco méně Latinoameričanů a potom zbytek světa – hlavně černá Afrika, Indie a Tichomoří. Tenkrát jsem byla pochopitelně nadšená, bylo to bezesporu zajímavé. Ovšem ten bordel bych vám přála (nebo snad ani nepřála) vidět. Snad nejhůř jsem snášela šváby, protože opravdu nejsem hmyzomilná. Hrůza, co nastala vždycky, když se prováděla celková dezinsekce, byla opravdu nápor na mé nervy – odevšad jich vylezly stovky, pochcípali na podlaze, z pokojů jsme je vymetali smetákem :D . Záchody zásadně bez prkýnek, zas.ané, často se tam povalovalo kdeco. V koupelnách plíseň, co všechno se skrývalo v rohožích ve sprchách naštěstí nebylo vidět kvůli tmavozelenému vykachličkování a velmi sporému osvětlení, každopádně pro klid duše bylo lepší používat žabky nebo něco na ten způsob. Společné kuchyňky na patře byly zvláštní kapitolou, kde se realizovali především Číňani, a ti opravdu nebyli zvyklí po sobě nějak výrazně uklízet. Jelikož se přes víkend neuklízelo, v neděli večer musel člověk zpravidla oběhnout více záchodů, než našel nějaký alespoň použitelný. Na přípravu čehokoli v kuchyňce zavalené po víkendu poházeným odpadem ze zeleniny, rybími hlavami, vnitřnostmi, kostmi a tak podobně, člověka vážně přešla chuť.
      No já vím, že i my dovedeme udělat svinčík … I tak se mi tam líbilo a přežila jsem v plném zdraví. Jako student člověk přece jen nemá takové nároky :P . Ale stačilo.

      1. No student, už je na doktorském studiu, 27 let. Na koleji nikdy nebydlel, na univerzitu to měl necelých 20 km. Takže bordel nezažil a je hodně znechucený v představě půlročního pobytu. Prohlãsil, že se nechá přeočkovat proti žloutence…

        1. No tak s tím očkováním má myslím docela pravdu. Ona se situace v Paříži za ta léta výrazně změnila k horšímu, hlavně v posledních pár letech. Ne že by tam i tehdy nebyla problematická místa s problematickým osídlením, ale oproti dnešku to byla procházka růžovým sadem. Navíc dnes je to čerstvé přímo od zdroje a nikdo neví, co všechno to s sebou nese. Když člověk jede do Afriky, taky se zpravidla nechává očkovat.
          Já jsem do té doby taky na koleji nebydlela. Byl to kulturní šok, trochu opačný, než by byl člověk čekal. Ale je pravda, že v Paříži byly podmínky nejhorší, drahé a otřesné. Holt něco za něco. Měla jsem tam třeba kamarádku, která studovala na ENS ve Versailles, což je jen kousek od Paříže, a ta tam měla podmínky báječné – samostatný čisťounký pokoj s kompletním příslušenstvím. Ale zase tam chcíp pes. V Paříži byl život zajímavější.

    2. Kdysi v devadesátých letech měla mít gymnasijní třída dcery výměnný pobyt s třídou francouzského lycea. mělo se bydlet v rodinách. Měli jsme z toho tenkrát trému, protože se nám všude tehdy cpalo do hlavy, jak jsme zaostalí, atd. Tak jsme se snažili náš vinohradský byt co nejvíce na očekávanou návštěvu vygruntovat a vylepšit. Bydlel u nás kluk, uvolnili jsme mu pokoj dcery. Udivilo nás, co všechno si dal do koupelny. Ale – na noc se nikdy nesprchoval, jen se šíleně navoněl. A to i když přišel odněkud, odkud byl cítit kouřem. Sprchoval se až ráno a to ještě ne pokaždé. Myslela jsem si – kluk, ale ostatní rodiče, i ti co u nich bydlely holky, měli podobné zkušenosti. Peřinu a polštář jsme pak větrali kolik dní, byla těmi šílenými voňavkami nasáklá i přes povlečení. A při pobytu ve Francii si naše děti stěžovaly na málo jídla, které tam dostávaly.

      1. No já si myslím, že Češi (Moravané i Slezané) jsou nějak moc vysazení na čistotu a jídlo (rofl) – neb to samé, ne-li horší, zažila Terka v Londýně. Boty zouvala zásadně až v sedě na posteli a pavučiny jak v zakletém zámku. Na snídani půl housky. Na na dvoře žili dva velcí psi, kteří nechodili ven a za ten týden, co tam byla, neviděla, že by někdo šel s lopatou a dvorek poklidil … To ve Vídni (kde byla na prádzninové jazykové škole) to bylo jinší kafe – takové vídeňské (chuckle) – tam to vedou jako u nás.

          1. Doufejme, že nám to vydrží a že to tak bude co nejdéle. A pokud jde o Francouze a voňavkovou hygienu, tak to je záležitost, přetrvávající už od dob Krále slunce. (Angelika byla snad jediná na králově dvoře, kdo o sebe dbal).

  7. Děkuju za báječný článek, milé Číslo! :) bavila jsem se už když jsem ho četla poprvé, potom znovu, když jsem ho připravovala k vydání. Vzhledem k tomu, že se Izrael zřejmě stává rodinnou obsesí, už se ve fotkách začínám trochu i orientovat :D
    Jinak fotky máš báječné, líbí se mi ty s lidmi – chlapi hrající cosi, ten člověk s kávou, trhy, prostě lidi.
    I když ten klášter sv Jiří, ten mi taky vyrazil dech.
    A jo, Češi jsou všude – pořád ještě máme mezi obyvateli velkou skupinu dobrodruhů, kteří trefí skoro kamkoliv :)

    1. Jo lidi jsou stejně nejfotogeničtější, proto sháním foťák s nějakým zoomem :D

      A hrají opravdu domino!

  8. Moc hezky jsem si pocestovala, ani mne nohy nebolí. Je zajímavé, jak vidí Izrael „obyčejný“ člověk a cestovatel (chuckle) . A hezké ilustrační fotky, aspoň trošku jsem si představila, jak to tam vypadá.

    K tomu poslednímu odstavečku (Češi jsou všude) – tohle potvrzuje i Terka. Prý „Proč jsem se učila anglicky, když zatím všude jsem se domluvila česky!“ Pikantní to bylo v Ománu, kde se k ní hnal Arab v burnusu a prihováral sa jej po slovensky! A velmi nečekané a dojemné to bylo na Mauritiu, kde se k Terce vehementně hlásila Češka, žijící v Kalifornii, narozená v Austrálii, vdaná za Mauritijce, kterého poznala v Londýně (rofl) – ta při pohledu na českou vlajku téměř plakala. Prostě Čech všude bratra má (nod)

    1. Jo, také jsem se na letišti v USA bavil s personálem čeky, jak při příletu do Atlanty s imigračním úředníkem, tak při odpetu v Honolulu. (Hawaii). :D

  9. To muselo velmi zajímavé.
    Prohlédla jsem si i fotky.
    Překvapilo mě, že tam mají rádi kočky.
    Já myslela, že muslimové je moc nemusí.

    1. Nezdálo se, že by jim vadily. Také to vypadalo, že ty kočky spíš nikomu nepatří. Bohužel při stylu jízdy v Palestině se tam najdou i sražené (ale to je i u nás).

        1. možná už to tu bylo: jaký je rozdíl mezi kočkami žijícími u židů a u arabů? Těm židovským nenahmátneš žebra, jsou buclaté,spokojené…arabské to mají těžké,musí si ulovit,moc je nedokrmují….

            1. O kočkách v Jeruzalémě byl kdysi článek na Dumce.
              A o krmení koček v Cařihradu psal svého času Kryštof Harant z Polžic (mám dojem, že tam na to byl nějaký odkaz).

    2. Je taková pověst, že prorok Mohamed měl kočku jménem Muezza. Jednoho dne, když Mohamed odpočíval (jindy se uvádí, že se modlil), stočila se Muezza na jeho plášti na zemi a usnula. Mohamed potřeboval vstát a odejít. A tak aby kočku nevzbudil, raději si odřízl kus pláště a nechal ji spát.
      Jiná pověst vypráví, že Mohamed spal v poušti a kolem něj se ovíjel jedovatý had. Kolem šel muž, který s sebou stále nosil pytel, ale nikdo nevěděl, co v tom pytli ukrývá. Když viděl, jak se jedovatý had chystá Mohameda uštknout, otevřel pytel, z něj vyskočila kočka, hada zakousla a zachránila tak Mohameda. Ten jí pak požehnal.
      Odtud se odvozuje velmi kladný vztah muslimů ke kočkám. Kočky údajně smějí jako jediná zvířata i do mešit a věřící se mohou napít vody z misky, ze které předtím pila kočka, aniž by se znečistili.
      No, praxe nebývá většinou tak optimistická, jako teorie, ale snad mají kočky v arabském světě trochu snadnější život než psi.

  10. Jinak A je skutečně mazec, a pokud zrovna nemají nějaké výročí typu „den katastrofy“, nebo pokud není vyhlášen „den hněvu“, je tam i bezpečno, a doporučil bych to každému, protože je to taková dobrá reflexe toho, co máme my :)

    1. Mě to tam bavilo :D A nevypadalo to tam nijak zaostale, ten hlavní rozdíl byl v tom (ne)systému života

  11. Na tom checkpointu, co se jede autobusem z Betléma přes Beit Jala do Jeruzaléma je klíč k tomu, kdo vystupuje z autobusu na podrobnější kontrolu a kdo ne, trvalý pobyt v Izraeli. Cizinci, Izraelští Arabové (tzn. občané Izraele) a lidi s trvalým pobytem v Izraeli mohou zůstat v autobuse a ti, co jedou na krátkodobá víza, musejí na bezpečnostní kontrolu (přejdou přes rámy).

      1. To je stejná praxe všude, dtto izraelští Arabové nebo Palestinci s trvalým pobytem v Izraeli (mají modrou občanku – ti, co jedou na krátkodobá víza, mají zelenou)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD