BTW: Děti z volného chovu

Připravuju oběd a co chvíli vykouknu oknem z kuchyně na zahradu, abych viděla, co tam tropí můj skoro pětiletý vnuk. Baví se dobře, až mě najednou zalarmuje strašný křik. S úlekem vyběhnu ven a vidím sice celého, ale velmi nešťastného kluka. Co se stalo?

 

 

Když po chvíli vyřeším záhadu zmizelého lízátka a vrátím se do kuchyně, tak mi to teprve dojde. Vždyť já si vlastně vůbec nejsem jistá, jestli je podle dnešních pravidel správné nechat to dítě venku samotné – na velmi bezpečné zahradě, na kterou vidím! A přemýšlím o tom, jak jsem vlastně vyrůstala já.

Doma jsem si v tomto věku v Praze hrávala před domem a když jsem něco potřebovala, křičela jsem na rodiče do oken – stejně jako ostatní děti, hrající si tamtéž. U babičky na horách jsem v necelých šesti letech dostala svoji první malou sekyrku a podnikala nájezdy do truhlářské dílny po dědečkovi.

Druhý děda mi v té době dal nožík – onu proslulou rybičku. Pořádně nabroušenou, protože tupé nože jsou nebezpečné. Učila jsem se poznávat borku, kůru vhodnou k vyřezávání. To bylo pýchy, když jsem si vyrobila svoji první skorolodičku z kůry!

K samostatnosti jsme byly my, děti, tehdy vedeny odmalička a tomu odpovídala míra svobody, která nám byla postupně dopřávána. Můj syn se snaží vést své děti stejně, ale má mnohem těžší úlohu, než jsem kdysi měla já nebo moji rodiče.

Děti dnes musí být chráněny do té míry, že mají paradoxně cestu k samostatnosti mnohem těžší. Nezvyklé nést zodpovědnost za své činy se snáz dostávají do potíží nebo propadají úzkosti, kterou ostatně trpí i jejich rodiče. Pokud bych měla použít trochu nezvyklé přirovnání, tak bych řekla, že dřív jsme bývaly děti z volného chovu, zatímco mnoho těch dnešních se nachází v klecovém.

Pravda, jejich klece bývají luxusní, někdy se jim z nich dokonce ani nechce ven. Jenže ty děti jednou dospějí…

 

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2018

 

Dnes je otázka nasnadě – z jakého chovu jste byli vy?:)) Jak jste vychovávali své děti? Jak to podle vás funguje dnes? :)

Aktualizováno: 27.5.2018 — 17:43

97 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Já bych to s tou klecovitostí neviděla tak černě :) Zmnohonásobil se provoz na silnicích, to ano. Moje děti chodily samy do školy, ale spíš proto, že já jsem v práci začínala o hodinu později. Kdybych dělala od osmi, tak bych je do té školy hodila, jako spousta místních matek či otců. Zpátky už samy chodily skoro všechny děti, obvykle se zastávkou na nějakém hřišti nebo v parku. Od toho mají telefony, pošlou SMS Jsem v parku a přijdu v.
    Spousta dětí chodí do Skautu, který vede k samostatnosti a zodpovědnosti. V našich končinách má skoro každá širší rodina nějakou chatu či chalupu, kde lze otloukat nešikovné prstíky sekyrkou.
    Já vlastně žádné úplně skleníkové dítě neznám.

  2. Podle mě se doba v mnohém změnila tak, že některé věci už prostě nejsou možné. Já jsem vyrůstala ve městě, sice v klidnější čtvrti, ale od 7 let, kdy jsem se naučila jezdit na kole, jsem po té naší čtvrti jezdila sama, resp. s kamarády. Samozřejmě jsem měla zakázanou frekventovanou silnici (už tenkrát víceproudovou) a samozřejmě jsem tam občas jela. Když dorostla sestra na kole, učila jsem ji na silnici jezdit já s kamarádkou. To už vzhledem k tomu, jak se změnila hustota a rychlost dopravy, prostě není dost dobře možné.
    A ještě jiný pohled na dopravu – mně se moc líbí systém školních autobusů, jaký mají třeba v Americe. Myslím, že je to skvělá pomoc, zvlášť pro rodiče menších školáků. A mimochodem, co jsem tak slyšela, cestování těmito autobusy je velmi bezpečné, každý jim dá přednost nebo přibrzdí, protože prý při případné nehodě je vždy na vině ten druhý účastník, i kdyby jel školní autobus v protisměru po dálnici. (chuckle) Tak tohle by se mi tady hodně líbilo!
    A děkuji za příspěvky Evě Sch. a canivě, aneb nic není černobílé. :)

  3. Hmmm, moje deti vyrostly a jedno jeste vyrusta v zemi plne zakazu, prikazu, narizeni apod., nelezly v teplakach po skladkach, piskovnach a stavenistich a presto jsem presvedcena, ze mely hezke a velice aktivni detstvi. A ze byly pripraveny se postavit celem k svetu o tom neni pochyb, dcera studovala rok behem VS v Parizi, ted pracuje druhym rokem v Londyne, syn studuje uspesne 4.rokem v U.K., kam s nim nikdo z nas pred prvnim rocnikem neletel a nevezl mu plne auto perin, rucniku, hrncu, taliru a dalsich „zivotne“ dulezitych potreb.
    Zacatkem kvetna jsem se sesla v Praze s peti spoluzackami z gymplu, vsechny mame deti 20+ a nejak jsem nabyla dojmu, ze v leccems to moje deti mely a maji tezsi, ale na zivot pripravene, aspon ty dve starsi, bez pochyby jsou stejne jako mnoho jejich kamaradu, kteri bez problemu hodi batoh na zada a procestuji svet. A jsou to deti, ktere byly vsude vozeny, hraly si maximalne v dohledne vzdalenosti svych domu, do 12ti let nesmely byt samy doma. Ale treba celou zimu hraly 3x tydne za kazdeho pocasi fotbal a nikdo jim nerval pod sortky puncochace a na hlavu cepice s prvnim vankem, lyzovaly v teplotach pod minus 20, zavodily ve venkovnich plaveckych bazenech za kazdeho pocasi… Ucily se ve sportovnich tymech pomahat jeden druhemu, podporovat se navzajem a byt vzorem mladsim.

  4. Moji rodice meli podle vypraveni stejou volnost jako mnozi predrecnici. Ja uz ji nezazila. Televize jen odpoledne po navratu ze skoly na tajno, nenavidena druzina, po druzine na housle a domu, ke kamaradkam jen vyjimecne, jen tak ven nikdy. Z dozoru jsem utekla az na vysoke skole.
    Volnost v ramci moznosti bych rada doprala mym detem, ale – do druziny chodi(ly – holcicky) rady a na krouzky chodily s kamarady, domu je vzdy nekdo doprovodil. Z nasi klidne ctvrti se, bohuzel, stalo multikulturne obohacene misto k ziti a … ne, nechci, aby chodily za soumraku samy pres park plny delaeru a jezdily tramvaji, kde je obtezuji spolucestujici, aniz by se jich nekdo zastal. Do lesa, ktery je za domem, chodi deti v doprovodu dospelych, a to ze stejneho duvodu. Dobrodruzne vypravy po okoli jsou povolene jen na znama a dobre pristupna mista. Bohuzel.
    Mobily. Ano, mozna jsou dnes moje deti rizeny dalkove pres mobil, ale je to neco za neco. Chces mobil? Ok, budes o sobe davat vedet. Chceme vedet, kde jsi. Ty taky vis, ze jsme v praci, nebo jdeme prave na nakup.
    Mozna jsme divni rodice, ale nejsme v tom sami. Nejak to v tomhle case a na tomto miste jinak nejde.

  5. Taky jsem z volného chovu . a žiju :D
    Proto dodnes miluju Prahu (spíš vzpomínky na ni) mého dětství. Toulaly jsme se s kámoškou , to nám bylo asi dvanáct let, po Petříně, měly jsme prolezlé všechny otevřené (někdy i neotevřené) zahrady hradu, znaly jsme všechny průchody a zkratky přes dvorky na Starém městě. A můj spolužák měl prima koníčka. Nastoupil do tramvaje – kterékoliv a jel na konečnou. Tam se chvíli procoural a jel zpátky. Jak ten kluk znal Prahu, to se jen tak nevidí. Párkrát jsem jela s ním :D
    I moji synové měli volnost, sice na sídlišti ale i tak jsem o nich třeba celé odpoledne nevěděla. Jen aktovky hned za dveřmi ( k vzteku) prozrazovaly, že nejsou po škole. Taky na naší chajdaloupce chodili jen k obědu, když se grilovalo tak k večeři i s půlkou vesnice. Jasně, že byly nějaké ty drobné úrazy, rozbitá kolena a podobně. Ale to tak nějak patřilo k věci. A fňukat se nesmělo, co by tomu kámoši z vesnice řekli!

  6. Stejně jako většina tady jsem měla volný odchov. V první a druhé třídě jsem ještě chodila do družiny, kde se mi ovšem nelíbilo. A tak jsem s nástupem do třetí třídy přesvědčila mámu, že už jsem dost velká holka, vyfasovala jsem klíče na krk a získala svobodu. Ve třetí a čtvrté třídě jsme navíc měli střídavé vyučování, tedy jeden týden dopoledne a druhý týden odpoledne (bylo nás na sídlišti tolik dětí, že to prostě místní školy nepobraly, a to jich tu bylo pět, a pořádně velkých) a mně se fakt nechtělo v týdnech, kdy jsme měli „odpoledku“, vstávat brzy ráno a hnát se do družiny. No a jinak to znamenalo přijít v poledne ze školy, hodit tašku do pokoje, převléknout se do „venkovního“, pořádně se napít vody se šťávou, protože jsme s sebou samozřejmě netahali žádnou flašku s vodou, a hurá ven. Kolo, kolečkové brusle, míč, švihadlo, křída na nakreslení panáka, guma na skákání, prolézačky (ze kterých, světě div se, občas i někdo spadl a natloukl si kokos). V podvečer, kdy jsem věděla, že máma je už doma, jsem pod balkonem zahulákala „mamííí“, máma mi hodila dolů jablko a přikázala, kdy mám přijít domů. Odřená kolena a lokty se řešily vypláchnutím špíny a politím kysličníkem, až to krásně zašumělo, modřiny a boule časem zmizely samy od sebe. Mezitím jsem za ta léta stihla chodit i do hudebky, do místního kulturáku na němčinu a angličtinu, ve školním družstvu hrát basket a v místní TJ Střížkov volejbal. Když bylo špatné počasí a nedalo se být venku, sešli jsme se vždycky u někoho doma a bavili se všelijak. Když jsme měli „odpoledku“, někdy jsem s kamarádkou sledovala v televizi programy s hvězdičkou, na které nás rodiče nenechali večer koukat a které dopoledne opakovali. To, co bylo tenkrát s hvězdičkou, by dnes byl slabý čajíček pro dětičky z mateřské školky :D .
    Do školy mě kromě prvního školního dne v první třídě nikdy nikdo nedoprovázel. To by byla ostuda! A když jsem byla větší, jezdila jsem si po Praze, jak jsem chtěla. Máma o tom kolikrát ani nevěděla, protože jsem se vrátila domů dřív, než ona přišla z práce.
    Bylo to moc pěkné dětství, svobodné, volné, dobrodružné, nic mi nechybělo. Nikdo nás pořád nesledoval, nebylo čím. Mobily, počítače s maily a sociálními sítěmi, GPS a podobní „hlídači“ existovali snad jen ve fantazii autorů scifi a z nás vyrostli normální a samostatní lidé. Každému dítěti bych takové podobné přála.

  7. YGA to popsala přesně.
    Zažila jsem dětsví u dědečka a babičky na vesnici a ti naši andělové strážní se tedy nadřeli :)
    Někde to ale neuhlídali …jako dítě jsem o prázdninách zažila dva dětské pohřby … píšu to proto, že ani této události jsme nebyly ušetřeny. Byly to pohřby do hrobu,
    ten jeden byl ve vedlejší vesnici, chlapec jel na kole a srazil ho traktor … a jeli jsme tam jak … taky na kole, přes tu zaschlou krvavou mapu …
    Nevím, jak to na vesnici chodí teď, žijeme ve městě, ale vnoučata jsou díky podnikavým rodičům v přírodě co nejvíce. Nemají televizi (já tedy také ne), nemají auto
    (když je nutné, třeba na cestu do Alp, tatínek si ho půjčí v půjčovně) a tak po Čechách se jezdí vlakem a každý si nese svůj batoh.
    Nedávno … tatínek s jedním z vnuků večer na koncertě v Rudolfínu(batohy a karimatky asi ještě v šatně neměli :-) a v deset na vlak a za maminkou a dvěma sourozenci někam k Srbsku, pod širák :) říkám osmiletému o přestávce … vždyť neuvidíte na cestu … babi, máme přece čelovky!
    No a s babičkou vaří, že :-)
    Teď jsem je měla u sebe tři dny … kromě jiného, udělali jsme těsto na pizzu a každý si rozválel a „poskládal“ podle své chuti, řízky si obalili sami a pětiletá sama nastrouhá okurky, bez dozoru … jooo je binec, ale té radosti. Vzpomínám, když prvně tehdy cca tříletý se mnou dělal buchtičky (s krémem), vyprávěl pak tatínkovi … tati mi udělali kuličky a když se to upeklo byly z toho kvádry :-) … jojo škola hrou:-)
    A když už jsem zmínila tento víkend, byla jsem s nimi v kině Světozor na „Planeta Česko“ zajímavý film a dětem se líbil. https://www.csfd.cz/film/415732-planeta-cesko/prehled/

  8. No já jsem jako dítě chovala v králíkarně morčata, když už jich bylo moc, vzala jsem krabici, režijku a vyrazila sama vlakem v sobotu ráno do Kolína na trh – s přestupem 40 km, vyšplhat se do tržnice, zaplatit poplatek za pronájem klece a dopoledne prodávat malá morčata a pak si za těch pár korun koupit nějakou blbost…to mi bylo kolem sedmi osmi let… nedávno jsem se máti ptala, přesně s ohledem na dnešní výchovu – jak to že mě nechali takhle jezdit samotnou, vždyť jsem pak na té zastávce čekala sama třeba hodinu na zpáteční vlak,nebo že mi nechali na starosti ségru o osm let mladší, že jsem ji hodila na kolo na blatník ( my si na dětská sedátka nehrály ) a nechali mě s ní celý den u vody ( to jí byly tak čtyři roky a mě dvanáct). Tak prej jsem byla rozumná a dobře vychovaná a prej mi věřili, že to zvládnu…

    1. Našim se občas stalo, že jim vyšla služební cesta společně. Ségře bylo pět, mě čtrnáct, do školky jsem ji dovedla, ze školky vyzvedla a ten den jsme nějak překlepaly. Dneska nemyslitelné

      1. Přesně – mne taky holky – teda hlavně Danuška – vyzvedávaly ze školky, ale někdy na mne holt zapomněly (rofl) … naštěstí jsem tam byla dohromady asi čtrnáct dní, takže to na mně žádné vážné následky nezanechalo.

      2. Máti jako výpravčí měla šichty denní noční, takže ségru jsem vodila většinou já ( neumím si představit našeho tátu ve školce) a to bylo poznámek za pozdní příchody – moje – protože se ségrou byly věčné boje o boty, o hadry, o hračky a než jsem ji dokopala do třídy, ve škole už zvonilo. Mám schovanou žákajdu s poznámkou z 5. 9. – Upozorněte laskavě svoji dceru, že vyučování začíná v 7.40! Již počtvrté tento školní rok přišla pozdě! :-)

    2. V mých osmi letech jsme se s rodiči přestěhovali z Komárova do Slatiny. Cesta přes celé Brno s přestupem u nádraží. V Komárově zůstala babička s dědynkem, tak jsem za nimi sama jezdila. Rodiče byli v práci. První cestu mi ukázal tatínek s připomínkami, že se nesmím bavit (natožpak jít) s cizím člověkem a pak jsem to už přežila sama. A to jsem byla jedináček.

  9. Milá Dede. Svůj odchov jsem měla podobný jako Ty. S tím rozdílem, že byl ten odchov ještě volnější. Rodiče v práci, já se smečkou ostatních dětí venku. V jedné věci s Tebou nesouhlasím. Takhle klecově vyrůstající děti bohužel nikdy nedospějí. A nezáleží, jestli je klec zlatá nebo obyčejná. Už se to na dnešních, mnohých čtyřicátnících začíná projevovat. Sice se tělesně vyvinou, ale mentálně jsou docela zaostalí, protože si bohužel nedají ani poradit. A jestli mají nebo nemají nějaký titul, na tom nezáleží. Je mi líto těch mladých lidí, kteří byli vychovaní a vyrostli v „normálním“ prostředí. Soužití s těmihle životně zaostalými – jistě není žádný ráj.

  10. Začala jsem své dětství v Praze na Vinohradech, chodili jsme do školy přes rušnou Vinohradskou třídu a do parku do Riegraku a Rajské zahrady. Z plavání jsem chodila sama z Bohemky ve druhé třídě. Paradoxně jsem se jako dítě setkala s pedofily třikrát právě na Vinohradech přímo v domě našem a potom u babičky, která bydlela v domě Nad muzeem -naproti vjezdu do vinohradského tunelu. Už tam bylo rušno, ale po přestěhování na Spořilov, který byl téměř venkovem, to teprve začalo. S partou jsme prožívali opravdová dobrodružství, v třešňovkách, u rybníku Hamráku, na polním pychu v zahradnictvích Bulharů…. Jezdila jsem dvakrát týdně večer na zkjoušku sboru ze Spořilova až nad Mírák. Stejnou volnost jsem dopřála svým dětem a nelituji. Oba stojí pevně v životě, žádné využívání a zneužívání mamahotelu.
    O tom, jak probíhaly naše putovní tábory jsem tu psala víckrát a díky rozumným rodičům a skautské výchově jsem momentálně nesmírně hrdá na naše odchovance, kteří se postavili problému v přístavu tak, že jsme je oba obdivovali. Tak snad nejsou všichni mladí strašánkové a pevně věřím – a u některých vím – že své děti budou vychovávat tak, aby se světu postavily čelem

  11. Když jsem byla malá, měli jsme psa, skotskou kolii, Latu. -Kam jdeš? Ven. Jo, ale vem si sebou Latu.- Podnikala s námi nadšeně všechna naše dobrodružství, ale když se jí něco nelíbilo nebo jsme byli už moc daleko, sedla si, a rozhodně trvala na tom, že dál se nejde. Přemluvit se nedala, hm, tak jsme se vrátili.:)
    Nejstrašnějším trestem dětství byl kasárník, nesmělo se VEN. Je mi některých dnešních dětí opravdu líto.

      1. Zaplať pambu, že toto naši na nás nepraktikovali! Pár po hubě a jede se dál močálem temným kolem bílých skal.

        1. Naši mi občas zaracha dali a ještě jsem si přitom musela třeba uklidit pokoj, hrůza! Ale bylo to zpravidla jen na jeden den, to se dalo v pohodě přežít.
          Pro spoustu dnešních dětí by naopak byl nejstrašnější trest, kdyby měly jít VEN.

          1. Zaracha? Když jsem se vrátil ze školy, nebyl doma nikdo, (dědu s babičkou v patře nepočítám) takže se do tašky hodily učebnice a sešity na další den, (úkoly jsem páchal ve škole hned o přestávkách, takže se mi nemohlo stát, že bych někdy nějaký neměl) A hurá ven! louky, les, řeka, skály, motýli, brouci, kytky, hadi, obojživelníci… Pořád bylo co objevovat a s čím experimntovat+ zima byla za trest, tu jsem neměl rád a zimní sporty pro mne byly mnohem odtažitější, než letní, které jsem také nemusel. Jediné, co jsem provozoval, byla pěší turistika a jízda na kole. a domů se chodilo až když šlo sluníčko do hajan, čili v létě i po osmé večer. Čas od času bylo vrčení, nebo i držková bez talíře, (kde si se zase flákal? Jo, u turbíny? A co plavky? – no tohle, mámo pojď se podívat, co si ten náš pitomec vyrobil, má plavky ze dvou pionýrských šátků. (rofl) A když skončila devítiletka a poslední prázdniny, sbalil jsem si kufr a na internát do 220 km vzdáleného Brna. No, nevím, jak by to dnešní mamánci dávali, mít jen to, co si obstarají sami a ještě se učit řemeslo, tedy jak rukodělné všeho druhu, tak obráběcí stroje. A protože učňák si na sebe musel aspoň částečně vydělat, byla součástí výuky u tzv. produktivní práce, kdy žáčci v polovině prvního ročníku dostaly hotový obrobek a: Tady je soustruh, (frézka, hoblovka, strojní pila a t. d), nasaď a ustav si nástroj, nastav rychlost obrábění a posun a koukej, ať od tebe padají věrné kopie. Já jsem si k tomu sám z vlastní iniciativy přihodil ještě sváření autogenem a elektřinou a součástí dílen byla i plně vybavená kovárna; předpokládalo se, že absolvent prvního ročníku si bude umět ve výhni rozdělat oheň, vybrat správný druh materiálu a vyrobit i poměrně složitý výkovek, byť s použitím zápustky. Chtěl bych vidět, jak by takové učiliště mohlo fungovat dnes.

            1. Tak obvykle jsem byla venku ještě i dlouho poté, co se máma vrátila z práce domů, a když byl vydán zákaz, tak to znamenalo být doma v době, kdy přišla. Navíc, i když doba nebyla zdaleka tak technicky vyspělá, jako teď, měli jsme telefon, takže pro mámu bylo celkem snadné si ověřit, jestli jsem doma. Tátovi to bylo jedno, ten na takové tresty nebyl a nikdy mě nekontroloval.

  12. S Honzou jsem chodila do školy první dva roky přes půl Přerova, ačkoli jsme bydleli naproti škole. Problémem nebylo to, že by šel sám, ale to, že se asi patnáckrát přecházelo přes cestu a jen jediné přechãzení bylo se semaforem. V dopravně přetíženém Přerově dost o hubu. Pak jsme se přestěhovali, musel jezdit autobusem a měl nakázanou cestu na zastávku, aby nepřecházel přes nejrušnější přerovskou ulici… Přežil.

  13. Moje děti vyrůstaly v cikánském ghettu a bohužel se s mnoha negativními jevy setkaly, takže se venku dost bály, ale byly schopné se s lecčíms vyrovnat a dát si pozor. A ven mohly… dost často si hrávaly ve dvorech starých domů, protože ve starých čtvrtích hřiště prostě nejsou. Dneska závidí děckám z naší dědiny, jak můžou jezdit na kole po vsi, lézt po stromech a jezdit po zadku ze stráně, i když to zažily a nejen doma, i na chalupě (vlastní matka je vykopla ven a doporučila vhodnou pískovou stráň). Tady děti mají větší svobodu, ale zas se je rodiče bojí pustit do města, že je tam někdo přepadne, okrade a vyděsí. A to třeba i čtvrnáctiletého kluka.

  14. Když mi můj muž vypraví o svém dětství ( je ročník 1950 ), tak zírám úžasem. Běhali po skládkách, v kostele prolézali varhany. Tamtéž našli za trámem pistoli a stříleli do dveří. Jeli se podívat na kolech 50 km na závod Míru. Byla jich tlupa od malých po velké. A všichni přežili.

    Za mého dětství jsem s holkama ze třídy lítala po sídlišti. Chodily jsme do třešňovky, do Slovanského údolí. Prošly jsme celé sídliště.
    Do školy jsme chodily samy. A pamatuji si, jak jsme s kamarádkou jezdily tramvají do centra města do dětské knihovny pro knížky.

    Moji kluci také ještě chodili sami ven. Ten mladší Pavel více. Když občas vypráví, co dělal, jsem ráda, že je naživu. Ale vyřádil se .

    Vnouček Samík vyrůstá na vsi. A druhý děda ho učí vše kolem baráku. V 7 letech řídí malý zahradní traktor a seká trávu. On je to vůbec takový malý farmář. Sice má zatím modely zemědělských strojů. Ale už šetří na velký traktor. Až bude velký bude mít farmu a vezme nás tam.

    1. Super! Hlavně o tom, Míšo, povídej ostatním lidem, chce to o těchto věcech mluvit, připomínat je ostatním, chválit to, mluvit o tom v pozitivním světle, aby to bylo pro co nejvíce lidí „normální“, což je to, co s tím obyčejní lidé, jako ty a já, můžeme dělat.

      1. Jenže co s reakcemi:
        „Dnes je jiná doba“
        „Za to by nás zavřeli / sebrali dítě / poslali sociálku“
        „Dřív byli pedofilové a fetky zavření a cikáni makali“

        1. „Dnes je jiná doba“ -> statistiky o kriminalitě a počtu mrtvých v provozu (obojí výrazně lepší, než to bylo v devadesátkách)
          „Za to by nás zavřeli / sebrali dítě / poslali sociálku“ -> k tomu to právě nesmíme nechat dojít. Zatím by nás za to nezavřeli a nesebrali nám dítě, ale jestli s tím brzy něco neuděláme, zavřou a seberou.
          „Dřív byli pedofilové a fetky zavření a cikáni makali“ -> na to se bohužel nedá říct vůbec nic, protože komunistický režim tohle všechno schovával a tajil, takže se objektivními fakty argumentovat nedá. Dá se srovnávat s devadesátými léty a ve srovnání s nimi je lépe (Romové jsou lépe integrovaní dnes, než tehdy, narkomani se častěji léčí, o pedofilech se častěji mluví, takže to mají těžší, atd.)

          1. A hlavně o všech negativních jevech se pořád mluví a mluví, takže jsou lidi vyděšení. Upřímně, nemělo by být strašení lidí trestné? To není objektivní podávání informací, když to není proložené i dobrými zprávami. Víte, co by bylo zavřených novinářů?

            1. Dnes, kdy se každá věc přesdílí stokrát po sociálních sítích a přepošle emaily nebo zprávami přes mobil už ty zprávy žijí tak nějak svým životem.

              To je totiž potíž internetu. Když měl člověk papírové noviny, tak je prostě přečetl od začátku do konce, nebo většinu. Neměl toho víc na výběr. Teď si na internetu vybíráme co budeme číst a většinou bereme to nejvíc šokující.

            2. Když ony ty dobré zprávy jsou příšerně nedostatkové zboží, navíc toho dobrého pořád a rychle ubývá. Takže moudrý člověk si přečte to špatné, přizpůsobí se situaci a to dobré pak k němu přijde samo. (jsem připraven, takže špatné u mne nepochodí).

          2. Jo je to těžký, blbý je spíš, když se opravdu něco stane, tak „já to říkalů“ bude všude plno :(

            Šéf nedávno přišel s příběhem jak v Parku malého prince v Olomouci měla jejich dcera (asi 7. třída) se školou nějaké běhání, štafetu či co. Najednou ji za běhu vzal za rameno chlap a řekl „teď poběžíš se mnou“. Někdo jiný ho naštěstí okřikl, tak zmizel. Učitelka to neviděla. Když jí to řekla (+ 2 jiné holky to viděly), tak akorát odpověď, že přece ji nic není. Když to chtěl pak šéf řešit se školou, aspoň varovat, že se tam někdo nebezpečný pohybuje, tak byl akorát ten kdo otravuje, když se nic nestalo. To pak je těžký, když už se něco děje a nikdo nechce nic řešit.

            Ale přisuzuji to opět špatné pověsti české policie, kdy člověk projde spoustou papírování, buzerací a ztratí spoustu času, jeho osobní údaje se dostanou všude možně a výsledek stejně žádný nebude.

            1. To jo, do toho dvora vedle přerovského nádraží bych vlezl jen s nabitým glockem. Developeři vykupují Cejl a stěhují problémové do bezproblémových sídlišť na okraji Brna.
              V Jablonci a Liberci se jich po náměstích a obchoďácích válí dost, ale hledí si především sebe.
              V Mostě mi přišlo, že se to skutečně lepší i s prostředím. Tam asi pomohlo to zbourání mnoha Chánovských paneláků.
              Ale celkově se od dob Matiční stalo v řešení a komunikaci mnoho failů, které společenské klima zničili. Vlastně jediné co se povedlo, je „odproblémovat“ Prahu a jiné lukrativní destinace.

                1. Ivo, víc jak dvacet let jsem žila v Košířích, teď už taky dlouho na Žižkově. Obě dříve velmi známé a neblaze proslulé cikánské čtvrtě. Mezi Cikány mám přátele, ale taky mě vykradli. Vím, fakt své. A musím říct, že teď je to rozhodně žitelnější. Tolik pohled z Prahy.

                  1. Protože ti cikáni jsou přestěhovaní někde v Ústí a developeři jejich byty vykoupili za směšnou cenu. Však se to děje pořád

                    1. U nás v Bořivojce a dole na Koněvce je jich pořád dost. Přijďte pobejt. :D

          3. Nevím, jestli feťáci byli zavření, ale drogy byly každopádně velmi těžko dostupné, takže pravděpodobnost, že se s nimi dítě setká, byla malá.
            A cikáni často opravdu makali, jinak příživnictví. Integrovaní nebyli, to je pravda. Měli jsme jich na sídlišti dva domovní bloky. Dělali samosebou bordel, ale s dnešními poměry v tomto směru se to vůbec nedá srovnat. Když ty domy vybydleli, samovolně vymizeli. (Vybydlení tenkrát znamenalo, že vytrhali a spálili dřevěné okenní rámy a dveře, odmontovali armatury a uvnitř nadělali svinčík. O polorozebraných domech s vylomenými panely, jako třeba v Chanově nebo na Luníku IX, které se musí pro jistotu bourat, se vůbec nedalo mluvit. Obec ty domy po nich tenkrát opravila a nastěhovali se tam běžní nájemníci.) Ale jestli někdo může tvrdit, že dnes jsou integrovaní, tak žije někde odtržený od reality s hlavou v oblacích. Jo, v Praze se to zlepšilo, to je taky pravda, třeba Nusle kolem Synkáče už nejsou, co bývaly, Karlín už vůbec ne a i Žižkov se dost vylepšil. Zato mnohde jinde to nabírá grády.

          4. No, jediný účinný lék na narkomana je kulka do týla. (to není z mé hlavy, to tvrdí ředitel psychiatrické léčebny v Bohnicích, ostatně necelá 4% úspěšně vyléčených hovoří za vše). Pokud jde o Romy, za socialismu museli práci alespoň předstírat a protože nebyla nezaměstnanost, ani úřady práce, nemohli se válet doma na dávkách, jako dnes. A za pedofili bylo doživotí, nebo špagát, takže tito lidští odpadové si dávali velký pozor, aby se nedostali do konfliktu s policajty. Ale chápu, že v Norsku je to o něčem jiném, než tady.

  15. Když se tak dívám na život svých vnoučat, je mi za ně tak trochu smutno. A jejich děti na tom budou ještě hůř.

          1. No jestli v zahraničí, tak snad už jenom v Maďarsku. Jinak je Evropa už po všech stránkách ztracená.

              1. Někdy v záží v 68. se objevila taková zajímavá písnička, život měla jepičí, protože byla v rámci ,,normalizace“ brzy zakázána a už si z ní pamatuji jen jednu sloku:
                Vždycky se najde eskymák, co radí, jak žít v tropech!
                Copak kdyby jen radil, tak se mávne rukou, pronese se cosi nelichotivého a jede se dál, ale v momentě, kdy se ten eskymák začne angažovat v politice, je zaděláno na pořádný průšvih, protože se vždy najde dost těch, kteří jsou ochotni brát ho vážně.

  16. Jinak si myslím, že problém s klecovým chovem děcek je v tom, že je jich všeobecný nedostatek (nod) . Prostě – když je dětí pět v rozmezí deset až 1,5 roku, tak jsi ráda, když ta děcka vysypeš na chvilku na zahradu, aniž bys jim musela dělat anděla strážného. Není to o tom, že bys je měla míň ráda nebo se míň o ně bála, ale dokážeš (většinou) už líp vyhodnotit bezpečnostní hledisko – přežilo do desetileté, tudíž je předpoklad, že přežijí i ostatní ;) . Ale když máš dítě jedno, tak se k němu chováš jak k poslednímu nosorožci – snažíš se ochránit za každou cenu, i za cenu jeho svobody.

    Naštěstí Terka se z klece vystříhala v deseti letech a odjela na kole přes les za koňmi. Bála jsem se o ni a stále bojím, ale to je tak všecko, co se dá dělat (chuckle) – odžít si ten svůj život musí sama.

    1. Ygo, to jsi napsala velmi dobře… a tvůj strach chápu. A obdivuju, že ho zvládáš (no, naši to taky museli zvládnout, ale já se zdaleka tak neangažovala jako Terka – a taky nebyla ani z desetiny tak dobrá:))
      Víc dětí je vždy lepší.
      Navíc si pamatuju, jak mi dokázal pomáhat Andy, když Marek začal chodit do školy. Ano, rvali se, dělali bordel, občas zapomněli vyvenčit psa (to jsem řvala:)), ale třeba když nechaly učitelky prvňáčka Marka se zraněným okem i v družině, aniž by mi někdo dal vědět (už byly mobily), tak to byl jedenáctiletý Andy, kdo ho vyzvedl z družiny a šel s ním hned na oční – bylo vedle. Volala mi pak až ta doktorka…

  17. Tak já jsem – jako naprostá většina mých vrstevníků – taky z volného chovu. Sice klíček na krku jsem nikdy neměla (když nebyl nikdo doma, tak byly vrata odemčený nebo se šlo zadem, kde se snad nezamykalo nikdy – v nejhorším se přelezla střecha (rofl) ), ale jinak jsem lítala furt venku bez dohledu dospělých. To jsem si teda myslela, ale v podstatě na nás dávali pozor všichni dookola a jak jsem dělala dle jejich pohledu něco nepřístojného, hned zasáhli – buď vynadali, dali po čuni nebo žalovali rodičům ;) . A bylo zalíčený. Nože, obušky (sekerka s krátkým topůrkem), majzlíky či kladiva – vše k volnému použití. Tak ani nevím, kdy jsem měla v ruce nůž poprvé (asi když jsem na něj dočáhla). Ale už jsem tady psala, že jsem si v pěti letech ufikla kloub na palci levé ruky, když jsem sekala dyně pro prasata štěpařským křivákem. Krvi jak z prasete. Naša Mánička (o pět roků starší) mně to zavazovala nad umývadlem a utěšovala slovy „Nebeč, stejnak vykrvácáš a umřeš!“ V tu dobu byl taťka v práci a mamka ležela už třetí týden s húserem a nemohla se ani pohnout, natož ošetřovat. No – a přežila jsem (rofl) .

    1. Ygo, tvoje sestra ale uměla jednoho utěšit! :D No, něco bych o tom věděla, taky jsem byla starší sestra… :P

  18. Občas jsem o tom některé rodiče slyšel mluvit a z mnohých reakci na toto téma (proč nemůže sám ze školy, proč nemůže si hrát bez dozoru atd.) mi vyšlo, že ti rodiče mají víc strach ze zásahu státu, sociálky, nálepky nezodpovědného rodiče než z incidentu samotného. Ostatně ti samí stejně nejvíc vzpomínají jak dřív mohli…

      1. Protože je to IN. A blbí rodiče ze sebechytřejšího dítěte inteligentního jedince vychovat nedokážou! Když jsem, jako dítko školou povinné, říkal, že ten či onen má to, či ono a já to chci také, nebo že chci dělat to, co ostatní, táta mi vždycky řekl: Když se ti ostatní půjdou utopit, půjdeš taky? Jenže už dlouho je velká móda se bezmyšlenkovitě opičit a ,,stmelovat kolektiv“. A když se někdo byť i jen pokusí, nejít s davem, má ze života okamžitě peklo.

        1. Ono to není ani tak IN, jako spíš člověk riskuje morální odsudky okolí, pokud to dělá jinak, a ještě se za to nestydí. A málokdo umí těm, co člověka obviní z toho, že je špatný rodič, vpálit do ksichtu, ať si hledí svého. Většina „nechce mít problémy“ a podle toho to vypadá.

          1. A to je přesně ono! Stádní pud! Kdo nejde se stádem, je nepřítel a je třeba ho zlikvidovat. Ve středu jsem byl fotit orchideje, (povídání bude) a cestu jsme završili v zámeckém parku v Liblicích u Mělníka. A na nádvoří zrovna takové ,,stmelování kolektivu“, (myslím, že vznešeně se tomu říká teambuilding), probíhalo. Evidentně šlo o zaměstnance jakési firmy, provozující jakousi, minimální logiku postrádající činnost, spočívající ve sbírání papírků, rozmístěných v několika krabicích. Celé to řídil moderátor, blekotající chvíli česky a chvíli anglicky, cosi o čtyřech ročních obdobích a parta lidských robotů poslušně pobíhala a vybírala krabičky. Šéf, který to zřejmě spískal, seděl na terase, znuděně popíjel jakýsi drink a chvílemi mluvil anglicky s notebookem, aniž by o to, co se odehrává kolem něj, jevil sebemenší zájem. Trochu mi to připomnělo brigády v akci Z, kdy se také pěstovalo budovatelské nadšení a kolektivní soudržnost, jenže tenkrát při tom vznikaly hodnoty.

      2. To je trochu komplikovanější otázka. Zrovna pokud jde o Barnevernet, tady s ním musím 100 % souhlasit, protože BV naopak považuje vedení dětí k samostatnosti a jejich neobletování a nepřetěžování kroužky (souvisí to spolu) za dobrou věc. Typická americká rodina, která nepustí děti z očí do dvanácti let, všude je vozí autem a nedovolí jim ani jít na blízké hřiště by měla v Norsku zaděláno na velký průšvih – a za sebe dodávám: právem.

        Potíž je v tom, že nesmíme dovolit, aby se v Česku stalo to, co v Americe, kdy se nemusely měnit zákony na to, aby rodiče začali být masově pronásledováni kvůli něčemu, co ještě generaci předtím bylo naprosto normální. A opět z Ameriky víme, že tohle se musí zaříznout za začátku, protože jinak už je příliš pozdě.

        K čemu tam došlo? Zkombinovala se opožděná reakce na vlnu zločinnosti (70.-80. léta; od začátku 90. let naopak celková zločinnost v USA klesá a dnes je na úrovni 60. let, která se všeobecně považují za velmi bezpečná), morální panika (Američané k nim obecně inklinují častěji, než Evropané) z drog, únosů, terorismu, atd., zpravodajské kanály kabelových televizí, které vysílají katastrofy 24/7 a vytvářejí tak dojem, že člověk žije v nebezpečném světě, i když to není pravda a pozdější rodičovství (čím starší prvorodič, tím je opatrnější).

        Největší potíž je v tom, že malá, ustrašená menšina, je hodně hlasitá a dokáže svými morálními odsudky „KAŽDÉHO RODIČE, CO NECHÁ DĚTI JÍT SAMOTNÉ DO ŠKOLY ZAVŘÍT!!!! COPAK NEVÍTE, ŽE JE TO TU SAMÝ PEDOFIL??!!!“ přinutit k tomu, aby se spousta slušných lidí radši stáhla do ústraní a nešla do konfrontace. To pak vytváří dojem, že společnost požaduje větší kontrolu, i když to nemusí být vůbec pravda. A když to v tomhle stavu je dost dlouho, nakonec to pravda bude a většina lidí skutečně vystrašená bude, a ti co ne, budou vystrašení ze svých vystrašených sousedů, že první, co udělají, když uvidí jejich děti o samotě, bude, že zavolají 911 (112).

        Proto velmi vážně myslím, že je potřeba – a chci se k tomu přičinit i osobně, protože v Česku k tomu máme našlápnuto, těch ustrašených rodičů je víc, než dost, na můj vkus, a začínají být slyšet – aby tenhle postoj byl natolik zesměšněný, že populace získá doslova Pavlovův reflex typu „slyším někoho tuhle kravinu říkat, vysměju se mu“, aby lidé, kteří takhle své ratolesti vést hodlají, se za to styděli.

        Nedá se argumentovat tím, že „to u nás ještě není tak špatné, jako v Americe“, protože pokud to nezařízneme už v začátku, tak špatné to bude. A když je pak většina společnosti (jako v Americe) naladěna způsobem „kdo chce pro děti víc svobody, je gauner a přeje si víc mrtvých dětí“, už se s tím nedá dělat prakticky nic.

        1. POkud tedy Barnevernet vede děti k samostatnosti, není tedy jeho kradení dětí rodičům a dávání je pěstounům cílené, aby dítě vědělo,že život není legrace??? Vždyť je berou rodičům, co buď tomu dítěti samostatnost dopřávají (nevodí ho všude za ručičku) nebo se kultu dítěte neklaní… (zjednodušeně)

          1. To je o něco komplikovanější. Zatímco v téhle otázce je BV rozumný, celkově se opírá o pojetí dětství, které je sice jiné, než to americké (helicopter parenting), ale taky se mi nelíbí. Dalo by se shrnout do následující premisy:

            „Dítě je naprosto samostatná entita, nikomu nepatří a s kým bude, rozhoduje jeho ‚nejlepší zájem‘, což může, ale nemusí být biologický rodič. O tom, co je pro děti dobré, rozhoduje stát. Dítě má zároveň právo na „dětský svět“ oddělený od „dospělého světa“ a kdykoliv se tyto dva světy dostanou do sporu, „dětský svět“ musí dostat přednost“.

            Příklad: dítě má „právo“ podle BV na to, nemuset myslet na „dospělé věci“ jako který z příbuzných má rakovinu, jestli bude dost peněz na další měsíc a podobně. Rodič, který děti od těchto věcí neizoluje, upírá dítěti právo na „bezstarostný“ svět, na který má „právo“. V rámci toho „bezstarostného“ světa ovšem může, na rozdíl od Ameriky, lézt po stromech, chodit samo do školy a podobně. BV je strašně citlivý na to, když rodič, podle jejich mínění, upřednostní svůj zájem před zájmem dítěte.

            S tímhle zásadně nesouhlasím, protože podle mě existuje jeden společný svět, pro děti i dospělé a děti se mají tomu světu přizpůsobit. Rozdílnost toho, jak si to představuje BV a jak si to představuji já je jedním z hlavních důvodů, proč už tam nejsme.

            1. „existuje jeden společný svět, pro děti i dospělé a děti se mají tomu světu přizpůsobit“
              Souhlasím – společný svět = reálný svět. Opravdový dětský svět existuje hlavně v dětské fantazii a i ten se musí nakonec srovnat s reálným světem.

              1. ano s tímto,co jsi Dede od Marka vypíchla a co on napsal,naprosto souhlasím..
                holt budu tou tetou Herodeskou, ke který ale ty odřený děti přijdou ,protože nebudu v hysterickém oblouku nahánět internet, sanitku atd..,ale omyju,ošetřím a drsně řeknu-to nic,tady máš tatranku a dávej víc pozor a neřvi nebo zase spadneš a znova si nameleš….(pokud to na tu sanitku nebude)

          2. Sharko, BV děti nekrade. Představuješ si, že se plížením a přískoky posouvá ouřednik k sousedovic domu, aby ukradl jejich blonďatou holčičku? Jako v každém jinem státě BV na základě soudního jednáni, po přihlédnutí ke všem okolnostem, dítě odebere. Jestli je to správné, nechci polemizovat, sem to nepatří, ale… oprav si terminologii.

            1. Komunisti v 50. letech také nekradli zemědělské usedlosti, jen je na základě soudního jednání a politického rozhodnutí zabavili

            2. FF, Dede a Číslo , mne pochopili správně,. jen Ty jsi mne chytla za jedno slůvko a vyložila jsi si to tím pádem špatně….

              1. Ani ne, Sharko. V Čecháh je to terminus technicus a tys ho automaticky použila. Mně to nepřipadá spravedlivé, tot vše.

                1. Nežiješ tu, takže pro tebe to bude mít ten význam, který nazýváš terminem technikem…příště to dám do uvozovek…

    1. Mediální tlak na takové chování u rodičů je obrovský, hlavně na „Internetové rodiče“, kteří si radši hledají informace na netu, než by se (taky:)) zeptali svých rodičů, co si o tom myslí.
      Anglosaský svět je už v „ochraně dítěte“ daleko za jakoukoliv rozumnou hranicí a rodičům hrozí vězení nebo odebrání dětí jen za to, že je nechají hrát v parku kousek od domu samotné (školáky, ne batolata…)
      Kupodivu pokud jde o Barnevernet, tak ti jdou v této oblasti tou rozumnější cestou (na rozdíl od ostatních oblastí, kde jsou šílení) a výchovu k samostatnosti podporují.

      1. Do takového extrému jsme se přece jen nedostali. I u nás ještě jde vidět plná hřiště a běhající děti venku, ale už ne v takové míře a spíš ve vytyčených k tomu určených prostorách.

  19. Klece nesnáším a byl ajsme dítě s klíčema na gumičce na krku,jako mnoho sídlištních dětí, měli jsm esvoj eschovky,bunkry a území..válčili jsme proti sobě, hráli sídlištní fotbálek a hokej s tenisákem…nadělali jsme se spoustu vylomenin, každej z nás měl mikovskou rybičku nebo zavírák s kanadským jízdním policistou na střence(mylně se domnívajíc,že to je kovboj), na prolejzačkách jsme visívali hlavami dolů, skákali z vršku obloukového žebříku dolů…občas jsme při našich hrách řvali tak,že nás někdo napomínal ještě hlasitěji z oken, ale kupodivu jsme vždy ztlumili a zklidnili se…možná by o nás dneska řekli,že jsm eměli sídlištní uliční gangy…pořezání rybičkou,odřená kolena,boule, rozdrbané gatě…to patřilo k dětství, dnešní děti jsou skleníkové-klecové kytky,co venku bez pomoci „nepřežijí“ a stává se jim více úrazů,než nám….nelíbí se mi to, jak z děcek dělají rodiče nesamostatné a prakticky neschopné tvory…a kult dítěte se mi taky nelíbí….

    1. Ano, děti toho zvládnou hodně a pokud se na to dobře připravují, ani s tím nemají problém. Občas je slyšet o příbězích, kterým by člověk nevěřil – jako když šla čtyřletá holčička tajgou nevím kolik kilometrů, protože babička nebo dědeček, s kterým tam byla, najednou upadl a nic neříkal… a musela na jednom místě přejít i nějakou řeku. Zvládla to, protože tu cestu nejspíš šla mnohokrát a naučili ji, na co si má dávat pozor.
      A pak Andy nechá jet Patrika dvě stanice samotného tramvají a aby se bál to někomu říct… (on na vysílací zastávce, Ania na přijímací, ještě jel na koloběžce za tramvají:))

      1. V Česku to ještě není tak zlé, abych se bál o tom někomu říct, ale třeba v Americe bych si to nerisknul ani omylem. Ani to dělat, natož o tom někomu říkat, kdybych to udělal. Někde jsem četl, že v některých švýcarských kantonech přijdou rodiče o podporu na děti, pokud nenechají děti jít samy, resp. jet samy MHD, do školy, a to už od první třídy, což je něco, co naprosto schvaluji.

      2. ježišikriste! Jsem jezdil aautobusem do školy už od první třídy. A když mi ujel,šla jsem pěšky..no tehdy ještě i klusala :-D ..Tuhle jsem si měřila,kolik že to od bytu rodičů ke škole je kilásků – no skorem 2….

        1. Hihihi, já jsem o prázdninách mezi první a druhou třídou ZŠ (osm let), utekl z ozdravovny, která byla u Počátek, (sv. Kateřina) a dojel vlakem sám domů! Nic těžkého, v době odpoledního klidu jsem se proplížil na WC a přes kotelnu, protože ústav byl zavřený a u hlavního vchodu vrátný, ven a přes les do Jihlávky na nádraží, tam jsem si koupil jízdenku, (režijní průkazku jsem měl ssebou a desetikoruna bohatě stačila) a po šesté večer už jsem byl doma; zvládl jsem přestup na Rychlík ve Veselí nad Lužnicí a osobák na Wilsoňáku. To bylo divení! :D

            1. Dnes jsem si byl vyzkoušet jednu práci, zítra jdu vyzkoušet další a vyberu si tu, která mi bude lépe sedět. (Dnešní paní šéfová sice vrčela, že potřebuje pozici obsadit, ale zase uznala, že když mi někdo dá za míň práce víc peněz, byl bych trouba, kdybych si nevybral) Takže zítra večer… Korunou si hodím… V té druhé práci mám šanci nejen na víc peněz, ale i na to, že si po pár letech budu moci nechat přepočítat důchod. V té první by mi dávali 15 – 18 tisíc čistého na ruku, ale je u toho víc běhání a o hodinu dřív vstávat a hlavně nic moc zázemí; což bude v zimě problém.

              1. Dopadlo to podle známého přísloví, že když se dva perou, třetí se směje. Takže rozvážím ve WV Caddy náhradní díly do celkem 15 autoservisů na severu Prahy a dál, (poslední je v Nelahozevsi) jezdí se max. třikrát denně, podle toho, jak přijdou objednávky a nejtěžší, co se veze jsou 20 litrové kanystry. Takže jsou dny, kdy se jede jen jednou, nebo taky vůbec a mám za to deset litrů měsíčně na ruku. Pohoda a brnkačka. Auto mi ve skladu naloží, dají papíry a na místě si servisák svoje zboží sám odnese. A v jednom servisu mají i zaměstnaneckou jídelnu, kde si můžu dát oběd za 30 Kč.

      3. Já jsem jezdívala za tetou asi sedm stanic tramvají do Hrdlořez ( tedy o něco starší než Patrik) a to jsem ještě jednu stanici před vystoupila, abych si v tamní cukrárně zakoupila růžovou, žlutou nebo světlounce zelenou cukrovou lahvičku se sladkou, lepkavou náplní. Mana nebeská (fuj tajbl)! Jednou jsem nastoupila na opačné straně a dojela až do Motola. No a co? Zeptala se první tety kde jsem a ta mě nasměrovala zpátky. A taky jsem jednou dojela až do Norska.

        Jinak stejně jako zdejší předřečníci. Bydleli jsme na malém náměstí s parkem, takže jsem s ostatními dětmi vyrůstala v něm. Do okna se zakřičelo mám už jít domů, z okna se zavolalo Jano večeře, nebo pojď si pro chleba! Vzpomínám na to ráda. Vylítaná, vysáňkovaná, hubená jak lunt, ale přiměřeně vybavená do života. Dnešní děti to asi budou mít těžší, budou narážet na stejně vychované a budou se muset naučit řešit konflikty až v dospělém věku. Ale určitě to dají taky!!

        1. Krásná vzpomínka, Jano :)

          No, když se dívám na to, jak američtí zaměstnavatelé pláčou v novinách, že jim na pohovory chodí absolventi spolu s rodiči, a že rodiče chtějí vysvětlení, proč jejich děti zrovna tu práci nedostaly, nevím, nevím…

            1. No, kdybych chtěl na takový pohovor vzít rodiče a manželku, musel bych se stavit na hřbitově pro urny.

          1. Tak před několika lety do firmy k nám (přímo ke mně) dorazila na pohovor mladá paní provázená manželem a tchyní ! Usadili se u mě v kanceláři všichni tři a já jen zírala. To se ví, že to místo nezískala.

          1. Jo, už mám taky něco za sebou :-) . A také mejdlíčka. Ty tam také měli a jiná lákadla, jedno horší než druhé. Ale chutnaly… tenkrát a jak!

            1. Já že každej spíš ta mejdlíčka a fialky a cucavý špalky…a ty jsi mi připomněla lahvičky..no evidentně nám to neublížilo a dětská duše si to žádala :-D

              1. Asi mám dětskou duši dodnes :D neb fialky bych si dala. I to mejdlíčko a lepkavou flaštičku: Holt nostalgie!

                1. fialky jsme nedávno koupila a ochutnala,je to jen fialovej obarvenej cukr, zalisovanej do formiček s rádoby fialkovým květem…ani to po nich nevonělo :-(

          2. Já si pamatuju jiné lahvičky – malinké průhledné plastové s barevným víčkem a byly naplněné droboulinkými barevnými cukrovými kuličkami. Byly to jakési miniaturní napodobeniny dětských lahví na krmení. K víčku bylo gumičkou přidělané mrňavé plastové miminko.

            1. ano,ty si taky pamatuju, jednou je koupil táta a koupil i sobě, aby mi ukázal.,jak se to správně jí-nasypal si lahvičku do pusy, v záklonu, celou..a pak se nějak asi nadechl nebo co a všechny ty oslintaný kuličky vykašlal a málem se udusil…pak se ještě urazil,protože mamka se smála nahlas a velice dlouho a vlastně pak kdykoli,když ty lahvičky viděla…musím jí to dneska připomenout ;)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD