GEOPOLITIKA: Když se řekne „za každou cenu“, o jaké ceně mluvíme? (Blízkovýchodní Hra o trůny 13)

Než se dostaneme – v samostatné kapitole – k příčinám a analýze nejstrašnější války, jakou Blízký východ (minimálně od irácko-íránské války) poznal, podívejme se na Sýrii z pohledu toho, odkud se bere, kdo a proč jí vládne a proč, stejně jako v Iráku nebo Egyptě, bylo Arabské jaro jen rozbuškou k daleko horšímu, dlouhotrvajícímu problému. Nelze pochopit brutalitu syrské občanské války, ani odhodlání Bašára al Asada a jeho podporovatelů, bez pochopení minulosti těch, kdo za ním skálopevně stojí – šíitů (alávitů a ismaílovců), křesťanů (pravoslavných a katolíků) a drúzů.

 

Sýrie, podobně, jako Irák, vznikla jako moderní stát skrze mandát Společnosti národů (spravovaný Francií) po pádu Osmanské říše. Když se zeptáme, co je vlastně Sýrie, nejlepší definice je následující: je to země, kde od starověku dodnes fungovalo několik významných civilizací, přičemž žádná z nich nezanikla úplně; pád každé z nich zanechal svou stopu v podobě menšiny velmi dobře pamatující svou bývalou slávu. Během dlouhého období, kdy Sýrii držela Osmanská říše, ovšem byly dvě skupiny obyvatel Osmany protežovány na úkor ostatních: sunnitští Arabové (většina populace dnešní Sýrie) a syrští Turkmeni (jsou to jiní Turkmeni, než ti z Turkmenistánu, mají se k sobě navzájem asi tak, jako Srbové a Lužičtí Srbové), které Turci chápou jako bratrský národ.

 

To se samozřejmě dělo na úkor místních menšin: alávitů a ismaílovců (v šíitském světě mají dnes obě skupiny podobnou pozici, jako třeba řečtí katolíci nebo maronité v Římskokatolické církvi, tedy přidružení, ale ne tak úplně mainstreamoví šíité; alávité jsou přitom natolik odlišní, že je většina muslimů ani nepovažuje za muslimy), křesťanů a drúzů. Osmanská říše proti nim zkoušela všechno možné: systematickou diskriminaci, vyvražďování (v případě Asyřanů v sousedním Iráku, o Arménech nemluvě, rovnou genocidy), pokusy koupit si některé jejich členy a tím i jejich loajalitu a rozštěpit komunity tak, aby se rozpadly mezi pro- a protiosmanské, aby šly lépe zpacifikovat. Když Francie dostala po porážce Osmanské říše do správy mandát, z něhož později vznikl Libanon a Sýrie, obávala se tou dobou populárního arabského nacionalismu, který se v Sýrii šířil zejména mezi arabskými sunnity; někdejší smetánkou místního obyvatelstva z dob Osmanské říše. Existence menšin, kterým šlo pod osmanskou vládou permanentně o život, a to nejen z rukou osmanských Turků, ale i jejich (sunnitských) arabských spoluobčanů, vedla Francii k jednoznačnému závěru: elity, které vychová v zemi pro předání moci, budou z řad těchto menšin, díky čemuž budou Francii loajální až za hrob.

 

Stejně jako v Libanonu je v Sýrii zapotřebí velké opatrnosti, pokud jde o to, říkat, zda někdo je, či není Arab. Arabština (syrský dialekt, opět znatelně jiný od standardní arabštiny; je smísený s aramejštinou a francouzštinou) je sice mateřským jazykem místních obyvatel, ale důvod je ryze praktický – je to lingua franca. Politicky se s arabským světem stoprocentně identifikují jen sunnitští Arabové a jen ti vidí svou identitu v první řadě jako arabskou. Všichni ostatní mají loajality někde jinde: Turkmeni k Turecku, Kurdové ke svému snu o samostatném Kurdistánu (aktuálně, v syrských podmínkách, Rojava, viz díl našeho seriálu o Kurdech) a tři syrské „státotvorné menšiny“ (šíité, křesťané a drúzové) jsou loajální Sýrii jako zemi reprezentovanou Bašárem al Asadem. To jsou ti „skuteční“ Syřané. Ačkoliv mnozí z nich klidně o sobě řeknou, že jsou Arabové, budou to chápat etnicky a ne jako politickou sounáležitost s jinými arabskými zeměmi v regionu. Hodně lidí z těchto komunit přímo řekne, že jsou zejména Syřané a to, že mluví arabsky, z nich Araby nedělá. Chceme-li porozumět složité situaci v Sýrii a tomu, proč není Asadovi a jeho lidem žádná ohavnost vůči civilistům dostatečně ohavná na to, aby to nedělal, musíme se podívat, jak to všechno začalo.

Na této mapě vidíme stav osídlení Sýrie před občanskou válkou. Křesťané mají většinu jen na malém území vyznačeném žlutě, ale jsou přesto hodně početní v místech, kde většinu nemají, zejména pak v Damašku a okolí, Aleppu a okolí a Homsu a okolí, což odpovídá jejich privilegovanému postavení (které mají v Asadově režimu spolu s alávity, ismaílovci a drúzy. Tato mapa nereflektuje nedávnou etnickou čistku provedenou Turky na Kurdech v Afrínu (severozápad země). (zdroj: Wikipedia)

 

Jako v každém díle, uděláme si velmi rychlou a stručnou (byť to tak nemusí vypadat) rekapitulaci syrské historie.

 

Dnešní území Sýrie bylo během starověku periferií různých impérií (Chetitské říše, Babylonu, Egypta, Asýrie), které spolu navzájem válčily, zatímco tam žila dvě etnika, Aramejci (na východě země) a Féničané (na západě země). Z výše uvedených impérií padli nejprve Chetité (1178 před naším letopočtem), pak Asýrie (609 před naším letopočtem) a nakonec Babylonie (539 před naším letopočtem). Situace se ovšem pro místní příliš zásadně nezměnila, na frontové linii zůstali: stali se totiž pohraničím mezi Persií a řeckými státy.

 

Babylon, který držel Sýrii z výše uvedených starověkých civilizací jako poslední, zničila Persie a nastolila nad Sýrií svou vládu (539 před naším letopočtem). Peršané si uvědomovali strategickou pozici, kterou Sýrie měla (dobrý přístup ke Středozemnímu moři a velkou zásobu lesů, z nichž se daly stavět lodě) a aby si naklonili místní obyvatelstvo, nabídli jim na tu dobu nevídané výhody: plnou autonomii syrským městům, poloviční daně odváděné impériu proti jeho jiným částem, povolení neomezeně podnikat, cestovat a zakládat (jménem impéria) kolonie podél celého pobřeží Středozemního moře. Pro místní to samozřejmě znamenalo období velkého rozkvětu; ovšem po zhruba dvou stech letech spolupráce mezi Persií a syrskými Féničany se začali Féničané, Řekové žijící v perském impériu, kyperští Řekové a později i Egypťané bouřit a požadovali plnou samostatnost. Tyto snahy o revoluci Peršané brutálně potlačili (vypálili, včetně obyvatel, libanonské město Sidon, na které poslal šáh Artaxerxés III. tři sta tisíc vojáků).

 

Pak už netrvalo dlouho a loajalita syrských Féničanů, kteří významně pomohli šáhu/králi Xerxovi s dobytím Řecka, vůči Persii podstatně opadla. Sýrii tak relativně snadno obsadili Řekové pod vedením Alexandra Velikého (330 před naším letopočtem). Během řeckého období (do obsazení Římem roku 64 před naším letopočtem) došlo k několika definujícím momentům. Sýrie dostala poprvé hranice velmi podobné dnešním, dostala své jméno; Řekové zkomolili název „Asýrie“ a označili tak celé území pod svou správou, kde žili etničtí Asyřané a Aramejci; ačkoliv oba národy byly jednoznačně odlišné, tento řecký omyl způsobil zmatení pojmů, s nímž se často potýkáme dodnes. Řekové také založili pro pozdější římskou a křesťanskou historii město Antiochie (dnes v Turecku). Většina období pod vládou Řeků ovšem znamenala novou podobu, jakou místní lidé znali už z dřívějška – o Sýrii válčili Řekové s Egyptem přes dlouhých 106 let (274 – 168 před naším letopočtem). Tyto války stály obě země (mimochodem obě byly tou dobou vedeny řeckými dynastiemi) nesmírné peníze, kvůli čemu postupně ztrácely pozice.

 

Řeky z většiny Sýrie nejprve vytlačili opět Peršané (113 před naším letopočtem), až se Řekové nakonec vzdali Arménii (83 před naším letopočtem), která neměla o Sýrii příliš velký zájem, a tak padla celkem rychle a stala se provincií Římského impéria. (64 před naším letopočtem). Řím, stejně jako dříve Persie, bylo „solidním impériem“ pro občany, kteří akceptovali jeho vládu, což byl i případ Sýrie a v něm žijících Aramejců a Féničanů. Hlavním městem provincie se stala Antiochie, z níž se stalo třetí největší město impéria (kolem přelomu letopočtu měla 500 tisíc obyvatel, jen tak pro srovnání, dnes tam žije jen 216 tisíc lidí. Syrští římští občané se těšili výjimečného zájmu impéria – z mnohých rodin se staly významné patricijské rodiny v samotném Římě a někteří to dotáhli velmi vysoko; Julia Domna (ze Emesy, dnešního Homsu) se stala římskou císařovnou a několik syrských občanů se dostalo do pretoriánské gardy. Za římské vlády se také silně pozvedlo město Palmýra, z nějž nám dodnes (navzdory řádění islamistů) zbyly mnohé památky. V té době se také do Sýrie díky apoštolu Pavlovi rozšířilo křesťanství a Sýrie se tak stala první zemí s křesťanskou populací.

 

Jak to tak bývá, místním to nestačilo a začali mít vlastní sny o svém státě. První rána impériu přišla z Arménie, která (za pomoci místních) dobyla Sýrii v roce 83 našeho letopočtu a držela ji dvacet let, než byla znovu obnovena římská vláda. Římané věděli, že si místní udrží snadněji cukrem, než bičem, a protože se po Sýrii znovu poohlížel daleko větší nepřítel Říma, než Arménie – Persie / Írán (toto označení Persie sama pro sebe používá od roku 224 našeho letopočtu) – začali do oblasti ještě více investovat, což znamenalo prosperitu, ale zároveň sloučili Sýrii s provincií Palestina (vznikla provincie Sýrie a Palestina), aby místní neměli nad oblastí až tak silnou kontrolu; totéž platilo i o židovských povstáních v provincii Palestina. Římskou příslušnost si udržela Sýrie až do roku 270, kdy syrští Aramejci vyhlásili v Palmýře své vlastní impérium. To trvalo jen tři roky, než bylo znovu dobyto Římem – a v důsledku této rebelie byla Palmýra zničena (nejcennější památky si Římané vzali k sobě a zbytek rozbořili). Poté už přišlo rozdělení Říma a s ním začlenění Sýrie do Byzance (390) jako Provincie Fénicie. Jak již bylo řečeno v díle o Libanonu, byzantská vláda nad územím nebyla úplně slavná; masivní korupce a neefektivní vláda znamenala snadnou kořist pro arabskou expanzi (634).

 

Další historie by se dala shrnout následujícím způsobem: arabské chalífáty (během nichž měli místní křesťané dobrou pozici, seděli i v místní vládě), vznik alávitů (k tomuto náboženství konvertovali místní; nešlo o přišedší cizince) v roce 750 se úředním jazykem stala arabština, následovalo období emirátu z Aleppa (944), díky němuž země opět zaznamenala velký rozkvět, skončilo to ovšem záhy (967) byzantskou okupací a až do roku 1084 byla země v rozvratu – přesouvala se přes ni fronta a státní moc v podstatě nefungovala.

 

Pak následovalo zhruba sto let pod seldžuckými Turky, než se Sýrie stala bojištěm mezi Křižáky, seldžuckými Turky a Egyptem reprezentovaným Saladinem/Salahadínem. Aby toho nebylo málo, oblast systematicky ohrožovali a jednou (1260) okupovali Mongolové, kteří zničili v té době a oblasti také působící šíitský (ismaílovský) řád Hašašínů/Asasínů. Alávité přežili křižácké války díky tomu, že je křižáci ani nepovažovali za muslimy a tak je nechali být. V té době se také objevili v Sýrii drúzové, kteří se tak stali dalším pilířem syrské společnosti. Následovala mamelucká invaze, po které odešli všichni křižáci; v roce 1400 pak zemi okupoval turkický vojevůdce Tamerlán, který se prohlásil pokračovatelem Čingischána a povraždil mnoho obyvatel Aleppa a Damašku.

 

Období tohoto nesmírného chaosu pak skončilo rokem 1516, kdy Sýrii dobyla Osmanská říše, která nastolila stav zvaný Pax Ottomana, tedy Osmany shora nastolený mír. Sýrie byla tak jednou zase jednou administrativní jednotkou – Syrským ejáletem. Později se rozdělila do několika ejáletů a všechny menšiny (šíité, pravoslavní křesťané, katolíci/maronité, Arméni a Židé) dostaly své samosprávy, díky nimž mohly řídit své záležitosti. Tenhle stav zajistil, že se opět obnovila standardní státní moc a země se mohla začít rozvíjet; problém ovšem byl v tom, že sunnitští Arabové a v oblasti rovněž (od dobytí země Osmany) žijící Turkmeni byli výrazně protežováni, což způsobovalo, že ostatní menšiny v zemi se během dlouhého období osmanské vlády bouřili, což samozřejmě vedlo k jejich diskriminaci a perzekuci.

 

V tomto stavu to fungovalo s občasnou krátkodobou okupací (dvakrát z Íránu a jednou, interně, od paši Mohameda Alího z Egypta) stabilně až do 20. století. První světová válka způsobila několik podstatných změn v oblasti. Turecká genocida (křesťanských) Řeků, Asyřanů a Arménů způsobila masivní uprchlickou vlnu všemi směry – do Řecka, Arménie, (budoucího) Iráku a Sýrie. Po druhé světové válce pak Turci začali (po neúspěšném kurdském povstání v roce 1926) vyvražďovat Kurdy, kteří ve velkých počtech odešli do Sýrie. Přestože v té době už Kurdové v Sýrii žili (přišli během křižáckých válek a pak během osmanského období), nebylo jich v zemi mnoho a žili zejména v takzvaném kurdském sandžaku, což je území okolo města Afrín, z nějž byli Tureckem vyhnáni v roce 2018; mnozí syrští Kurdové jsou v zemi až v důsledku útěku před Turky po roce 1926. Ostatně to je důvod, proč je, třebaže mají syrské občanství (které jim dali Francouzi v době mandátu), mnoho Syřanů stále považuje za cizince.

 

Vraťme se ale ke konci první světové války; Po Sykesově-Picotově dohodě mezi Velkou Británií a Francií byla osmanská arabsky mluvící území rozdělena mezi tyto dvě země jako mandáty a Sýrie spadla pod francouzský vliv. V zemi tou dobou žili arabští sunnité, kteří podporovali panarabský nacionalismus a vytvoření jednotného arabského státu. Ten slíbili emíru Faisalovi, který vedl arabské povstání (1916) proti Osmanům, Britové. Když Faisal přišel s britskými vojsky do Damašku (30. září 1918) a měl tak za to, že může vyhlásit slíbené království, zjistil, že ho Britové zradili, dohodli se s Francouzi a ti udělali ze Sýrie svůj mandát. Faisal se nechal korunovat králem Sýrie a snažil se s Francií nejprve dohodnout, ale Francie trvala na mandátním uspořádání, poslala do Sýrie armádu a v obavě před velkým krveprolitím svých lidí Faisal kapituloval a odešel do iráckého exilu, kde mu královský titul poté dali Britové (viz díl o Iráku).

 

Své plány na sebeurčení měli i ostatní. Alávité chtěli založit v důsledku zkušenosti s pronásledováním ze strany Osmanů svůj vlastní stát (vzpoura vypukla v roce 1919), ale Francouzi ji potlačili. Francouzi dobře věděli, že hlavní ohrožení jejich moci a vlivu přichází ne od menšin, ale od nacionalisticky orientované arabské sunnitské většiny. Proto vymysleli takový plán, že odpustili alávitům jejich revoltu a začali z řad místních křesťanů, šíitů (alávitů i ismaílitů) a drúzů vytvářet novou vzdělanou – a bohatou – elitu země; rozdělili navíc Sýrii do zemského uspořádání, ve kterém alávité a drúzové dostali své vlastní země a ve zbývajících dvou dostali podstatné slovo křesťané. Vzhledem ke zkušenosti všech zmíněných s perzekucí i zabíjením ze strany nejen Turků, ale i zmíněných sunnitských Arabů, přijali to, jak Francie plánovala, s velkým povděkem. Dál to ovšem nebylo pěkné.

 

Místním se nelíbil francouzský vliv v zemi a (z protežovaných menšin se rekrutující) syrští nacionalisté zahájili povstání, které se – krvavě – Francii podařilo potlačit až o dva roky později. Francie pochopila, že Sýrii dlouhodobě udržet nemůže, ale pokusila se o to, svou moc zadržovat pokud možno co nejdéle. Nejprve tak založila (Francií kontrolovanou) Syrskou republiku (1930), pak navrhla Sýrii smlouvu o nezávislosti v roce 1936, ovšem s tím, že si ponechala v zemi podstatný vliv a vojenskou přítomnost – ale ani takovou smlouvu nechtěla ratifikovat. Sýrie tak přešla během druhé světové války pod kontrolu vichystické Francie (tedy jako spojenec Třetí říše), z rukou které ji převzalo vojsko Velké Británie a svobodné francouzské vojsko pod velením generála Charlese de Gaulla. Ten pak dal v roce 1941 Sýrii nezávislost „v rámci mandátu“.

 

Mezitím ovšem Francie zradila alávity, když v roce 1939, po dohodě s Tureckem, umožnila (podle všeho zfalšované) referendum, které dalo Alexandrettu, území tehdy na severozápadě Sýrie, dnes v Turecku kolem stejnojmenného města (turecky İskenderun) Turecku. Následovalo to, co se dalo čekat: Turci tuto oblast, obývanou alávity a Armény, etnicky „vyčistili“ a místní dílem vyhnali Sýrie, dílem povraždili. Dnes je oblast etnicky i jazykově turecká, včetně města Antiochu (turecky Antakya), které, ačkoliv je spjaté s dějinami Sýrie od starověku, tak nemá s historií společného nic, kromě jména a několika památek – je to taková blízkovýchodní verze Královce/Kaliningradu.

Zde je vyznačená dnešní turecká provincie Hatay, dřívější Alexandretta, kterou Turecko po podivném referendu anektovalo a odkud vyhnalo všechny původní obyvatele (alávity a arménské křesťany) za v roce 1939. Centrem provincie je město Antiochie (turecky Antakya). (zdroj: Mapy.cz)

 

Když skončila druhá světová válka, Sýrie se stala zakládajícím členem OSN a skončil tak mandát, Francie se stále ještě neměla k odchodu. Syřané vyhlásili nezávislost, na což reagovala Francie bombardováním Damašku a zatýkáním demokraticky zvolených syrských politiků. Až na nátlak mezinárodního společenství se Francie ze Sýrie plně stáhla v roce 1946.

 

Mezi lety 1945 – 1956 se v Sýrii vystřídalo dvacet různých vlád, došlo k několika vojenským převratům a země byla ve stavu permanentní krize, čemu nepomohla ani válka s Izraelem (1948). Aby se zabránilo dalšímu úpadku, Sýrie se spojila s ďáblem, tedy pardon, se Sovětským svazem (1956). Výměnou za umožnění komunistům, aby získali v zemi vliv, dostala Sýrie ze SSSR celou řadu zbraní, včetně vojenských letadel. V roce 1958 egyptský prezident Násir dohodl se syrským prezidentem Šukrím al-Kuwatlím vytvoření Spojené arabské republiky (viz díl o Egyptě), ta ale neměla dlouhého trvání – jen do vojenského puče v roce 1961, kdy byla založena Syrská arabská republika; pod tímto jménem existuje dodnes. To slovo „arabská“ tam bylo kvůli Kurdům, aby se jim dalo najevo, že nejsou v zemi úplně doma.

 

V této podobě ovšem Sýrie nevydržela dlouho; jen do roku 1963, kdy zorganizovala puč panarabská socialistická strana Baas (viz díl o Iráku), která se snažila bojovat jak proti Izraeli, tak proti, jejich slovy, „reakčním arabským zemím“, tedy monarchiím na čele se Saúdskou Arábií. Po prohrané šestidenní válce s Izraelem (1967) už bylo jasné, že to takhle dál nejde, protože mezitím došlo ještě k několika vnitrostranickým převratům, a tak, 13. listopadu 1970, uskutečnil převrat Háfiz al-Asad, otec dnešního prezidenta Bašára al-Asada.

 

Háfiz al-Asad opustil jakékoliv myšlenky na panarabsimus a místo něj vytvořil (stále ještě se Sovětským svazem spojený) syrský nacionalistický režim opřený o syrskou identitu postavenou na všech, jenom ne Turkmenech, Židech a sunnitských Arabech (čili proti 75 % populace). Začal s kultem osobnosti, systematickou diskriminací výše uvedených a zabíjením politických odpůrců z jejich řad. Pokračoval silným protežováním alávitů (sám byl alávita), ostatních šíitů, křesťanů a drúzů, kterým se za jeho vlády dostávalo moci, majetku a kvalitního vzdělání. Dohodl se se SSSR na vybudování sovětské (dnes ruské) námořní základny ve městě Tartus a nastolil v zemi „stabilitu“, ovšem takovou, která byla postavená na příslovečném neustálém přikládání pod kotel trpělivosti sunnitské arabské většiny obyvatelstva.

 

Háfiz al-Asad zemřel v roce 2000 a funkci prezidenta po něm převzal jeho nechvalně proslulý syn Bašár. Nejprve to vypadalo, že se situace uvolňuje; zemi navštívil v roce 2001 papež Jan Pavel II. a opozice dostala trochu větší volnosti, ale Bašár al-Asad ještě na konci roku 2001 utáhl šrouby, což vedlo k eskalaci vztahů s USA, které, kvůli syrským zbraním hromadného ničení (dnes používané na civilisty z řad sunnitských Arabů) vyhlásily na zemi sankce. Asad tak začal hledat spojence, kde to jde – kromě tradičního spojence Ruska ještě posílil vztahy se všemi protiizraelskými organizacemi – Hizballáhem, Organizací pro osvobození Palestiny, Hamásem i (v Gaze působícím) Islámským džihádem. V roce 2004 se dokonce vypravil na oficiální návštěvu Turecka jako první syrský prezident vůbec (s Tureckem byly kvůli zfalšovanému referendu o Alexandrettě vztahy velmi špatné).

 

Bašár al-Asad zkoušel izolovanou zemi trochu více propojit se zahraničím; navázal vztahy s Irákem (2006), Evropskou unií (2006) a posílil vztahy s Íránem. V roce 2008 došlo k teroristickému útoku v Damašku, který byl prvním útokem ze strany sunnitských džihádistů na Asadův režim. Vzhledem k soužení, které s džihádisty měly USA, vedla tato událost k narovnání vztahů s USA; netrvalo to ovšem dlouho. Kvůli syrské podpoře hnutí Hizballáh (viz díl o Libanonu) byly sankce obnoveny v roce 2010.

 

V roce 2011 přišlo Arabské jaro a s ním i rozsáhlá občanská válka, o jejíchž příčinách a průběhu si povíme příště.

 

 

Shrnutí na konec:

 

  • Syrský vládnoucí režim se opírá o 25 % obyvatelstva, skládajícího se ze šíitů (alávitů a ismaílovců), křesťanů (pravoslavných a katolíků) a drúzů, tito lidé mají od prezidenta Bašára al-Asada zajištěna privilegia, relativní bohatství, slušné vzdělání a vysoké pozice ve státní správě
  • Výše uvedené se děje na úkor většiny obyvatelstva (sunnitští Arabové, Turkmeni a Židé), vůči kterým naopak režim uplatňuje velmi brutální tyranii, kdy dochází už dlouhá desetiletí k „mizení“ lidí, mučení i – poslední dobou – používání chemických zbraní vůči civilistům z těchto řad
  • Důvodem, proč platí výše uvedené, je, že dnes vládnoucí menšiny byly během Osmanské říše dlouhodobě diskriminované, utlačované i vražděné a Francie, která po pádu Osmanské říše dostala do rukou správu syrského mandátu, viděla příležitost v tom, dát veškerou moc dříve utlačovaným menšinám, protože se bála nacionalismu ze strany sunnitské arabské většiny
  • Kurdové do Sýrie přicházeli průběžně od křižáckých válek po konec Osmanské říše, ovšem velká část syrských Kurdů přišla jako uprchlíci před tureckým pokusem o kurdskou genocidu po nepovedeném povstání Kurdů proti Turecku
  • Sýrie má extrémně špatné vztahy s Tureckem, které od ní, za pomoci Francie, sebralo území dnešní provincie Hatay, dřívější Alexandretty, z níž Turci vyhnali veškeré obyvatelstvo a dosídlili ji Turky
  • Hlavními spojenci syrského režimu jsou Rusko a Írán, hlavními nepřáteli jsou Izrael, monarchie v Perském zálivu, Turecko a USA

 

Aktualizováno: 21.5.2018 — 14:01

22 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Díky za další osvětu. Už to čtu po několikáté a nejsem schopna to strávit.Je vůbec možné, že jsme více jak 70 let bez války? Mocenské zájmy ubíjí obyvatelstvo téměř všude na světě, zatím co hybatelé všeho a různých pohnutek jsou chráněni. To mně děsí.

    1. Je, a je to právě díky tomu, že dokážeme / jsme ochotni díky zkušenosti, kterou máme z první a druhé světové války omezit svou suverenitu pro mír. A jsme schopni / ochotni věřit sousedům, což rozhodně není normální stav, je to spíš výsledek dlouhodobé péče, která má podobu kulturních výměn, Erasmu, Schengenu a kdečeho dalšího.

  2. Péče velmocí, jako jsou USA, Francie a Anlie o jiné země a blaho jejich obyvatel je přímo úměrná množství ropy, kterým jsou tyto země nasáklé. Beduíni, kočující pouští, nikoho nezajímají, co také s lidmi, kteří vlastní jen pár velbloudů a to, co ti velbloudi unesou? Zato taková Saudská Arábie, to je něco úplně jiného; ženy tam sice mají cenu pár kusů dobytka a musejí žít podle pravidel, která by u nás byla neakceptovatelná i ve středověku, ale dokud budou Saudové prodávat ropu na burze za americké dolary a hodnému strýčkovi Samovi za akceptovatelné ceny, bude všechno v pořádku. To takový Saddám! Představte si, on začal chtít za ropu Eura! Takže nespokojení obyvatelé se okamžitě vzbouřili, začali podomácku vyrábět chemické zbraně, což neuměli, takže se tam nikdy žádné nenašly a začali se mezi sebou mydlit, přičemž Saddáma, jen tak mimochodem, svrhli. Dnes je tam neskutečný binec, každý se mlátí s každým a z výstavných měst jsou trosky. Ale mají demokracii, kterou sice nikdo nechtěl, ale to nikoho nezajímá, hlavně, že ropa teče tím ,,jedině správným“ směrem a platí se za ni tou ,,jedině správnou“ měnou. V Iráku a Lybii to vyšlo, obě země jsou sice zdevastované, ale fungují tak, jak si jejich skuteční vládci přejí. V Sýrii Asad udělal to jediné, co mu zbývalo: Pozval do země Rusy a ti, k velké zlosti USA, islámský stát a jeho kamarády rebely úspěšně likvidují. Což je, samozřejmě, do nebe volající zločin, který musí být po zásluze potrestán a množství špíny a podvodů, které se při tom vyprodukuje, vůbec není důležité. Stačí se podívat na blaženě se poplácávající dvojici: Trumpa s Makaronem. Buď jsou ti dva přihřátí, nebo jsou bez sebe blahem, jak se jim povedlo se světovým veřejným míněním pěkně vyjebat, (sorry, ale vhodnější výraz mne nenapadá). Jo, jak jde o big byznys, tak musí vše ostatní stranou.

  3. Nesnadné čtení a hlavně podnětné a mnohé vysvětlující. Budu se k tomuto cyklu hodně vracet, přecházet z jednoho článku do jiného a napjatě čekat na další.

    Andy, na úvod: rozhodně nehodlám polemizovat s tvými články! Přesto učiním malou poznámku.
    V několika posledních letech jsem vždy začátkem roku překládala zprávu organizace Open Doors o míře pronásledování křesťanů. Jedná se o „žebříček“ padesáti zemí světa, kde je podle zpravodajů pronásledování křesťanů nejsilnější. Zatímco ty uvádíš, že křesťané patří k protežované skupině syrského obyvatelstva, podle zpráv Open Doors jsou v uplynulých letech na dosti vysoké pozici na World Watch List – za období 1. 11. 2015 až 31. 10. 2016 na šestém místě ze zmíněných padesáti zemí (novější zprávu nemám k dispozici). Před Sýrií byl jen Severní Korea, Somálsko,Afghánistán, Pákistán a Súdán.
    Jaká asi musí být situace syrského obyvatelstva, vezmeme-li do úvahy tyto úhly pohledu…

    1. Není Sýrie jako Sýrie. Nejsou pronásledovaní Asadem, ale jsou zatraceně pronásledovaní rebely a IS.

    2. Jinými slovy – k jejich pronásledování došlo na území Sýrie, ovšem nikoliv z rukou režimu.

  4. Díky za další skvělý článek – musela jsem ho číst třikrát, abych z toho byla aspoň trochu moudrá. Zkusím shrnout své dojmy – na názory si netroufám.

    1) Historie jejich civilizace byla dlouhá už v době, kdy u nás jsme ještě lezli po stromech. A to mi kdysi připadaly doby Keltů na našem území opravdu vzdálené!
    2) Kdokoliv chce vládnout a skutečně vybudovat říši, nad kterou slunce nezapadá, nesmí ani ignorovat, natož utlačovat menšiny. Vždycky se mu to vymstí!
    3) Protěžování jedněch na drsný úkor druhých vede akorát k tomu, že až se ti druzí dostanou k moci (a historie ukazuje, že se tak skoro vždycky stane), poteče v odvětě ještě mnohem víc krve a tragédie lidí v tom žijících se zacyklí. Takže viz bod 2!
    4) Věci jakž takž fungují, pokud si o nich rozhodují přímí účastníci. Jak do toho začnou šťourat okolní velmoci (sledující pochopitelně především své vlastní zájmy), je to průser. Jak je vidět, dostihlo to i velkou a starou říši, ti malí pak nemají šanci vůbec.
    5) Chudáci Syřané. Zmar bez naděje, takhle to vypadá i při pohledu zvenku – tedy od nás. A to nemluvím o tom, že konflikt může kdykoliv eskalovat ven.

    Popravdě je to hodně drsné čtení a tos ještě nezačal psát o té současné válce. Díky za tyto lekce v moderním dějepisu. I když nejsem vzorná žačka, přece jen už lépe rozumím zprávám z regionu.

    1. Když nejhorší na tom je, že člověk ani neví, komu odtamtud jak pomáhat. Extremisté bojující na straně rebelů (za sunnitské Araby) – ať už jde o IS, Frontu an-Nusrá nebo někoho jiného, se často vydávají za civilisty a tak se to těžko odlišuje. Jinak alávité, křesťané, ismaílovci a drúzové jsou pod Asadovou ochranou a dnes nemají zrovna oni tendenci utíkat, protože Asad je chrání (byť za strašlivou cenu válečných zločinů). V hrozné pozici jsou zejména Kurdové, kteří se brání sami a proti kterým stojí otevřeně sunnitští arabští extremisté podporovaní Tureckem, které Kurdy vyhání a vyvražďuje. Írán a Rusko zajímá na Sýrii jenom jedno: strategická pozice – a místní lidi jsou jim úplně ukradení. Írán potřebuje Sýrii kvůli své politice proti Izraeli a Rusko potřebuje Sýrii kvůli své politice proti NATO. A obyčejní lidé, kteří se v tom snaží nějak žít a kterým umírají děti prostě ani nemají kam jít… Navíc pokud jde o syrské uprchlíky, tak ti vzdělaní a bohatí jsou právě často z Asadem protežovaných menšin a ti tam právě zůstávají, stejně jako Kurdové, kteří zase se snaží o udržení Rojavy – a zase není úplně chyba sunnitských Arabů, že jim to vzdělání nebylo dopřáno, takže co s tím.. fakt nevím.

      1. To je právě ono, kdyby člověk aspoň věděl, jak těm obyčejným lidem pomoci. Navíc, když je to tak strašně nepřehledné.
        Ovšem používání vrahů z IS proti vlastním občanům… prostě nemám slov, těch slušných, myslím.

              1. Zrovna dnes ráno jsem viděl záběr, jak se ,,mrtvá oběť plynového útoku“ pokouší nenápadně podrbat. Takže podvod jak vyšitý! (rofl)

                  1. Jistě. Jak se to jistým kruhům nehodí do krámu, tak je to fake… Nic nového pod sluncem. Goebbels může být na své následovatele pyšný. Spíš je fake, že Asad své nepřátele plynuje. On totiž chlor je plyn, který běžně používají vodaři k dezinfekci vody, dá se vlmi snadno vyrobit, ve vodárnách ho vždy mají dost velké zásoby a při bordelu, jaký v arabském světě, zejména v tom ,,zdemokratizovaném“ vládne, se k němu může dostat prakticky kdokoli a přečerpat ho do prázdných PB lahví a pak někde vypustit už je to nejmenší.

  5. O tom, že USA začaly v Sýrii řádit od té doby, co jim Bašar Asad zatrhl výstavbu ropovodu přes své území, se tu asi nedovíme nic. Přitom je to nejspíš hlavní důvod, proč se v zemi, kde byl dlouhá léta klid a relativně bezpečno, najednou bojuje. Protože kdo kazí USA byznys, je nedemokratický a je nutno jej za každou cenu svrhnout; příkladů je bezpočet. Důvodm všeho, co se Blízkém východě děje, je jen a jen ropa a byznys, vše ostatní je jen kamufláž.

    1. Západ nepořebuje ropovod přes Sýrii, když ho může stejně dobře vést přes Turecko (z Iráku do Evropy), které je USA přeci jen více nakloněné, než Asadova Sýrie. Tohle je IMHO nesmysl.

      1. Ale není. Je to jen informace, která se nesmí dostat do médií, protože by poškodila obraz USA, jako hodného mírotvorce a importéra demokracie. Jenže všude v arabském světě byl klid, pořádek a bezpečí do té doby, než se tam USA začaly angažovat. A kdo profituje z toho, že Evropu masově zamořují islámští utečenci, je také dobře známo. Ať se děje kdekoli cokoli, vždy jde o něčí byznys. USA jsou hospodářsky na huntě a potřebují válku, aby mohly vyvážet zbraně a drancovat ,,demokratizované“ země. A o tom to všechno je. Protože jediný skutečný bůh jsou peníze a jediné skutečné náboženství je byznys už od dob, kdy Ježíš Kristus vyhnal kupčíky z chrámu a následně byl ukřižován; dokud jen chodil s učedníky, kázal a dělal zázraky tak nijak zvlášť nikomu nevadil. To, že šmelinářům zkazil byznys, bylo rozhodující. Docela by mne zajímalo, co by dělal se svatou církví, kdyby viděl nechutné tahanice o církevní restituce, Dukův nenažraný pupek a tuny zlata a luxus ve Vatikánu. :D

        1. Krakonoši, opravdu myslíš vážně větu „Jenže všude v arabském světě byl klid, pořádek a bezpečí…“?

          1. Proti tomu, co je tam teď… Na venek to tak vypadalo a nějak nepamatuji, že někdy nějaký šílenec vraždil turisty na hotelových plážích. A vím, že pojmy, jako klid a bezpečí jsou v arabském světě velice relativní. Každopádně bych se rekreovat do jakékoli muslimské země dnes nejel i kdyby mi za to platili.

            1. Jojo, bylo to tak. Nebyl to asi „klid, pořádek a bezpečí“ tak, jak ho chápeme (nebo jsme spíš chápali) tady v Evropě, protože ve většině těchto zemí vládne trvalý chaos, nepořádek, svinčík a jakási nejistota za všech okolností, zejména pro ženy, ale dalo se to celkem v klidu. Svého času jsem jezdila hodně do Egypta, nejméně jednou za rok, někdy i dvakrát, byla jsem tam tolikrát, že ani nevím kolikrát. Bylo to ovšem ještě za Múbaraka, kdy to bylo relativně bezpečné. Jen jednou jsem strávila tu návštěvu v relativním bezpečí horelového resortu, jinak docela navolno. Občas se něco stalo i tehdy (třeba masakr turistů v Údolí králů), ale bylo to dost výjimečné. Po Egyptě se někdy cestovalo s vojenským doprovodem, na dálkových trasách byly na silnicích check pointy, kde sloužili dost výrazně ozbrojení vojáci, ale tenkrát mě třeba nikdy nenapadlo, že by třeba mohli ty zbraně obrátit proti nám. Dnes bych si tak jistá nebyla. Zažila jsem i nepříjemné chování vůči sobě jako ženě, ale nebylo nebezpečné. Muži problém zpravidla neměli. Jezdila jem se tam potápět do Rudého moře, což je výjimečná krása. Jsem ráda, že jsem si to tenkrát tolikrát zažila, dnes už bych tam nejela ani zadarmo. A to byl Egypt, relativně civilizovaná země (alespoň podle jejich vlastního názoru). Plány, že bychom zajeli i do Súdánu, jsme zase rychle zapudili :D . Jako zkušenost s arabskými zeměmi a s Araby vůbec mi to do konce života stačilo, i když jsem nic kritického nezažila.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD