Ani příroda, ani politika, nemají rády vakuum (Blízkovýchodní Hra o trůny 11)

Hodně se mluví o tom, jak lži Donalda Rumsfelda a Paula Wolfowitze způsobily řetězec utrpení, které Irák sužuje dodnes. Osobně jsem trochu jiného názoru: lži o zbraních hromadného ničení současnou situaci nezpůsobily, pouze výrazně urychlily její nástup. Irák totiž zdaleka nebyl tak stabilní, jak to na první pohled vypadalo.

 

Režim Saddáma Husajna totiž nebyl žádnou oázou stability; byl postaven na silném protežování sunnitských Arabů,  zatímco ostatní skupiny obyvatelstva byly nejen utlačované, ale v některých případech rovnou genocidně likvidované. A „kovbojský“ charakter Saddámova režimu vůči zahraničí mu také mnoho přátel nezískal. Irák je, z hlediska státní identity, tak trochu jako Jugoslávie; Irák je v podstatě zemí „bez Iráčanů“.

 

Ti, kdo se viděli v prvé řadě jako Iráčané, byli – a jsou – zejména sunnitští Arabové, jejichž privilegovaná pozice za Saddámova režimu jim dala možnost se se státem identifikovat podobně, jako se mnozí Srbové viděli jako Jugoslávci (ovšem jejich představa Jugoslávie byla taková, kde Srbové měli vedoucí roli a kde se „srbské“ a „jugoslávské“ zaměňovalo zcela podle potřeby; něco podobného tradičně dělá Francie vůči Evropě, kdy francouzští politici říkají „Evropa“ a myslí „Francie“). Irák totiž dodnes trpí především absencí politického národa, který by měl držet stát pohromadě. Dějiny Iráku a jeho politika tak jsou spíše dějinami jednotlivých náboženských a etnických skupin, které se v Mezopotámii vyskytují.

 

V podstatě to, co vidíme v Iráku dnes, je, jako kdybyste vzali období evropských dějin od Vestfálského míru (1648) po konec první světové války (1918), tedy 270 let, a stlačili ho do osmdesáti šesti let (1932 – 2018), a to ještě s přihlédnutím k tomu, že v Evropě nebylo v roce 1918 stále ještě hotovo, protože aby se Evropa stala jakž takž stabilní, muselo dojít ke dvěma světovým válkám, posunům hranic a rozpadu Československa, Jugoslávie a SSSR. A přitom stále ještě nejsme u konce – v Evropě pořád máme ještě místa, kde se o sebe identity místních lidí třou, až to jiskří. A teď si představte, co se stane, když se díky zájmu světa, možnosti kopírovat vyzkoušené modely odjinud, moderním komunikačním technologiím a zejména obří zásobě suroviny, která tohle všechno může prakticky neomezeně financovat, tenhle bolestivý proces takhle urychlí.

 

Historie Iráku (stručně) od starověké Mezopotámie totiž vede následujícím způsobem – od Alexandra Velikého přes starověký Řím a Byzanc bojující o jeho dnešní území s Íránem (Persií), několik chalífátů (Rášidský, Umajjovský a Abbásovský) ke dvěma turkmenským říším (Karakojulunská a Akkojunluská), přičemž pádem Akkojunluské říše skončila na velmi dlouhou dobu jakákoliv „stabilita“ pro obyvatele regionu. Od té doby (počátek 16. století) až do roku 1639 o Mezopotámii válčil Írán (Persie) s Osmanskou říší, která tak od té doby mohla začít dnešnímu Iráku stabilně vládnout. Od počátku osmanských nároků na dnešní Irák do roku 1704 byl rozdělen mezi čtyři provincie (ejálety); v roce 1704 získali v dnešním Iráku moc Mameluci – vojenský řád bývalých osvobozených otroků (kdo sleduje Hru o trůny od George R. R. Martina, si jistě všimne této paralely), kteří, podobně jako v Egyptě, byli vůči Osmanské říši velmi silně autonomní. To skončilo rokem 1831, kdy si Osmanská říše opět prosadila přímou vládu, nově rozdělenou pouze do tří větších regionů (vilájetů), a vládla v tomto stavu až do roku 1914, kdy území dnešního Iráku ovládla Velká Británie.

 

Když jsme takhle rychle přeletěli většinu iráckého středověku a novověku, všimněme si jednoho shodného bodu: Mezopotámie během celé té doby, a to už od Alexandra Velikého (4. století před naším letopočtem), neměla absolutně žádnou možnost vytvořit místním lidem identitu, která by byla opřená o nějakou úřední autoritu a rozvíjet se jako samostatná entita. Pax Ottomana pak znamenal, že v rámci takhle velkého impéria ani nebyla žádná tendence podobné identity vytvářet; lidé předávali svou kulturu a jazyk na další generace a koexistovali s ostatními na daném území až do první světové války, protože s trochou nadsázky to jediné, co Osmany zajímalo, bylo, že poddaní uznají, že jsou poddanými a budou platit daně (čehož využili právě například Mameluci, nebo čeho využil slavný egyptský paša Mohamed Alí; v obou případech Osmané zasáhli, až když měli pocit, že mají té autonomie příliš). To samozřejmě neznamená, že osmanské vyžadování podřízenosti a loajality státu bylo něco hezkého – Osmané velmi brutálně potlačovali rebelie na Balkáně i jinde, a situace se drasticky změnila během první světové války, kdy Osmanská říše, stejně jako Turecké národní hnutí a jím založené nástupnické Turecko, spáchaly genocidu na třech křesťanských národech: Arménech, Asyřanech a Řecích.

 

Po první světové válce musely vítězným mocnostem Dohody Německo a Osmanská říše / Turecko odevzdat území, která přešla pod takzvanou mandátní správu. Mandát byl v rámci práva definovaného Společností národů území spravované jednou z vítězných mocností do doby, než místní lidé budou schopni převzít správu nad svými záležitostmi. Po Osmanské říši zbyla takzvaná mandátní území typu A – Irák, Palestina, Sýrie a Libanon. Irák a Palestina přešly pod britskou správu a Sýrie a Libanon pod správu francouzskou – na základě tajné a dnes často kritizované Sykesovy-Picotovy dohody o rozdělení sfér vlivu na Blízkém východě. Nutno podotknout, že Mandát Palestina zahrnoval území čítající dnešní Izrael, Jordánsko, Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu / Judeu a Samaří. V případě Iráku to znamenalo, že Británie držela území a hledala, komu ho předat.

 

Americký server Vox přišel s vynikající stránkou, která obsahuje 27 map, které vysvětlují komplexitu dnešního Iráku – doporučuji se na to podívat; je to poměrně klíčové pro pochopení, kdo je kdo a proč se děje, co se děje. Když Británie hledala, komu by mohla Irák předat, problém představovalo zejména různorodé obyvatelstvo, které bylo do značné míry promíchané. Dělení obyvatelstva v Iráku je dvojí: etnické a náboženské. Iráčané jsou etnicky Arabové, Kurdové, Turkmeni, Jezídové, Asyřané, Arméni, Židé nebo příslušníci jiných národnostních menšin (Čerkesové, Mandejci, Šabakové nebo Romové), přičemž nábožensky jsou šíité (většina), sunnité, křesťané, židé, jezídové nebo zoroastrové. Aby to nebylo úplně jednoduché, zatímco podíl šíitů a sunnitů není velký (60:40), podstatná část sunnitů jsou etničtí Kurdové. Etničtí Arabové, dominantní etnikum, jsou z velké většiny nábožensky šíité, ale menšina je jich (kromě sunnitů) i křesťanská (většina křesťanů v Iráku jsou etnicky Arabové).

 

Dnes má Irák 37 milionů obyvatel, z toho Arabové tvoří 80 % populace, Kurdové 15 % a ostatní dohromady kolem 5 %. Sunnitských Arabů je 5,3 milionu, tedy zhruba 14 % populace. V roce 1920 byly oproti dnešku dva rozdíly: tehdy v Iráku žilo na 130 tisíc Židů (dnes zhruba 10 tisíc) a neznámý počet (řádově 50-100 tisíc) Asyřanů, k nimž přibylo zhruba 40 tisíc Asyřanů prchajících před genocidou, kterou na ně nachystalo Turecko. Až do roku 1957 lze počty jednotlivých etnik pouze odhadovat, protože nejsou žádná spolehlivá data. Počet Židů známe díky tomu, kolik jich v roce 1948 přišlo do Izraele a protože židovské obce tento počet sledovaly – a známe počet Asyřanů, kteří uprchli před genocidou z Turecka, protože je pomohla přesídlit Velká Británie.

Asyrští uprchlíci byli Velké Británii nesmírně vděčni za záchranu, ovšem poměrně zásadní problém byl, že je Britové přesídlili do oblasti dnešního Kurdistánu. Třebaže jsou sami Kurdové velmi starý národ, jehož předkové z Mezopotámie pocházejí (například města Ur a Uruk), Asyřané jsou potomky velké starověké říše a Británií byli asyrští uprchlíci přesunuti na místo, které je pro ně důležité podobně, jako Izrael pro Židy, ale kde, na rozdíl od Židů v Izraeli, nebyli přítomni přes 2500 let. Pro Asyřany (kteří jsou nábožensky křesťané a mluví aramejsky, čili Ježíšovým rodným jazykem), to znamenalo návrat ztraceného domova. Kurdové, kteří po první světové válce také přišli zkrátka, ovšem viděli v Asyřanech lidi ještě snižující jejich šance na to, mít kdy vlastní stát; v důsledku čehož začalo dlouhé období, kdy Kurdové Asyřany vraždili a mocní tohoto regionu (Turecko a vláda v Bagdádu, ať už byla jakákoliv) toho zneužívali, protože se chtěli pokud možno zbavit obou národů. Asyrská pomoc Britům ve správě mandátního území a privilegovaná pozice, kterou dočasně od Britů dostali, tomu také moc nepomohla.

 

Britové se nakonec rozhodli pragmaticky – podobně, jako v Jordánsku, utvořili království, kde trůn svěřili rodu Hášimovců (anglicky Hashemites, arabsky al-Hášimíjún), starému arabskému šlechtickému rodu, který dokládá své předky až k pradědečkovi proroka Mohameda. Moc předali konkrétně králi Fajsalovi I., kterého si předtím zvolili za svého krále Syřané, než jim Francie vyhlásila válku, porazila je, vyhlásila francouzský Syrský mandát a Fajsala poslala do exilu. Fajsala si Britové vybrali proto, že byl umírněný a dalo se s ním vcelku dobře dohodnout, ale jeho hlavním problémem bylo, že nově vzniklý Irák neměl absolutně žádnou společnou identitu. Vznikl sloučením tří osmanských vilájetů, které vůči sobě samým neměly o nic víc společných zájmů, než vůči jiným vilájetům v oblasti.

 

V roce 1932 Britové dali Iráckému království samostatnost, ovšem prvním krokem samostatného iráckého království bylo hromadné vraždění Asyřanů, které měli na svědomí Arabové i Kurdové. Irácký stát měl ovšem v sobě od Britů jednu podstatnou vadu, která nakonec přinesla všechno to utrpení, kterého jsme svědky od druhé poloviny 20. století dodnes – Británie se specificky rozhodla vychovat irácké elity pouze z řad sunnitských Arabů, kteří sami tvořili menšinu obyvatelstva. Sunnitští Arabové se, častěji, než že tomu tak nebylo, dostali do vysokých pozic v armádě, ve státní správě i ve školství. A to se samozřejmě negativně odrazilo na zbytku země.

 

Irácká (arabská sunnitská) elita byla a dodnes je velmi sekulární, a také velmi ambiciózní. Už od začátku viděla, že král Fajsal reprezentoval britské zájmy víc, než jí bylo libo. Třebaže jeho syn Ghazi (mimochodem osobně zodpovědný za vraždění Asyřanů), který byl korunovaný v roce 1933, byl arabský nacionalista a odpůrce britských zájmů, nebyl úplně schopným vládcem. Ghazi I. měl jediného syna – Faisala – který poté usedl v důsledku tragické smrti svého otce ve sportovním automobilu na trůn v roce 1939 pod jménem Faisal II., ve svých necelých pěti letech. Samozřejmě reálně vládl jeho strýc Abdalláh z Hidžázu jako regent, ale sám fakt, že dynastie vypadala, jak vypadala, o mnohém svědčí. Regent Abdalláh z Hidžázu byl ovšem Británii loajální, což se nelíbilo místní sunnitské arabské elitě, která už od poloviny 30. let navazovala těsné vztahy s nacistickým Německem. V roce 1941 pak došlo k nacistickým Německem podporovanému vojenskému převratu, který vedl k válce s Velkou Británií. Británie vyhrála a dosadila krále znovu na trůn a jeho strýce jako regenta.

 

Po druhé světové válce se v Iráku naplno rozproudila ropa a do země přišlo velké bohatství – ovšem jen pro někoho. Dramaticky se rozevřely nůžky sociální nerovnosti a mezi občany se začal šířit zájem o socialistické a komunistické myšlenky. Násirův úspěch v Egyptě situaci jen eskaloval. Násirův porojekt Spojené arabské republiky (spolu se Sýrií) inicioval vznik Arabské federace Jordánska a Iráku (obě země byly monarchie s panovníky z jednoho rodu), jako protiváha arabskému socialismu, což, vzhledem k tomu, že šlo o projekt místních elit, pan-arabské socialisty pouze ještě více posílilo. Nevydrželo to dlouho. Armáda, která reprezentovala iráckou smetánku, provedla v roce 1958 puč, zavraždila mladého krále a vyhlásila republiku. Inu, republiku. Spíše nacionalistickou vojenskou diktaturu, v jejímž čele stál brigádní generál Abdul Karim Kásim.

 

Abdul Karim Kásim měl jasnou představu o tom, jak má Irák vypadat. Jako rovnoprávné bratrstvo Arabů a Kurdů (sám byl napůl Arab a napůl Kurd), irácky-nacionalistické a podporující střední třídu. Jeho diktatura proti němu ovšem nakonec poštvala všechny relevantní síly: Kurdy, kteří vycítili příležitost k boji za úplnou nezávislost, pan-arabské socialisty i pan-arabské (konzervativní) nacionalisty, kterým se zase nelíbil jeho prokurdský étos. Už rok po nastolení vlády (1959) proti němu vypuklo v Mosulu povstání, které se mu podařilo potlačit díky jemu loajálním Kurdům a komunistům (tyto dvě kategorie se navzájem do značné míry překrývaly). Pan-arabské síly, jak socialistické (strana Baas), tak nacionalistické, se tak začaly obávat rozšiřování vlivu komunistů, zůstal-li by generál u moci. Této koalici se podařilo ho svrhnout v únoru roku 1963, kdy došlo k revoluci, v níž byl generál, jakož i zhruba pět tisíc komunistů, kteří mu pomáhali držet moc, popraven. Tím začalo období vlády strany Baas, kterou si později (1979) podmanil nechvalně proslulý diktátor Saddám Husajn, který už neoficiálně vládl zemi od počátku 70. let.

 

Irák za vlády strany Baas (do nástupu Saddáma Husajna v roce 1979) se přihlásil k odkazu egyptského prezidenta Násira, ovšem neopustil model, v němž vedoucí roli v zemi měli sunnitští Arabové (respektive jejich elity; mnoho sunnitských Arabů bylo chudých a neměli žádný podíl na moci, ale na rozdíl od ostatních skupin obyvatel alespoň netrpěli systematickou perzekucí). Země byla orientovaná na Sovětský svaz a zavedla do velké míry znárodněnou a plánovanou ekonomiku. Režim to byl sekulární, ale míra perzekuce nearabských nesunnitských skupin obyvatelstva byla velmi silná – v některých regionech se režim snažil o násilnou arabizaci a měl na svědomí také vraždění menšin, zejména pak Kurdů, kteří proti baasistickému Iráku vedli až do roku 1975 dvě války. Kurdy tehdy proti vládě v Bagdádu podporovaly Spojené státy a (předrevoluční, šáhem Páhlávím vedený) Írán, protože optikou studené války byla bagdádská vláda viděna jako odrazový můstek pro vliv SSSR v regionu.

 

Kurdové si na režimu vyjednali autonomii už v roce 1970, ten se ovšem nikdy neobtěžoval s tím, ji akceptovat. Skutečná tragédie ovšem přišla v roce 1979, kdy se staly dvě události: íránská revoluce a nástup Saddáma Husajna do čela státu. Saddám se vzdal baasismu, a ačkoliv stranu Baas nerozpustil, změnil ji od pan-arabské strany ve stranu irácky-nacionalistickou, socialistickou a oddanou kultu osobnosti Saddáma Husajna. Saddám měl velké plány. Využil oslabení Íránu kvůli revoluci, zaútočil na něj a tím tak vyvolal dlouhou, krvavou válku. V jejím rámci se pustil do genocidy Kurdů za pomoci chemických zbraní, protože je viděl částečně jako překážku k jednotnému, národnímu, od místních identit oproštěného Iráku, částečně jako íránskou pátou kolonu (Kurdové jsou etnicky spříznění s Peršany a Írán ve válce proti Iráku neměl problémy s tím, využívat vnitřní nepřítele Bagdádu proti němu). Když Saddámovi nevyšlo tažení proti Íránu, zaútočil na Kuvajt, což vyvolalo tzv. První válku v Zálivu, po jejímž konci byl zatlačen zpět. K mezinárodní koalici se v boji proti Saddámovi přidali i dlouho utlačovaní šíité a Kurdové, ovšem jejich povstání Saddám brutálně potlačil použitím chemických zbraní proti civilistům, kterých takto zavraždil až sto tisíc.

 

Toto šokovalo svět, a třebaže OSN takové opatření označila za nelegální, Spojené státy, Velká Británie a Francie vyhlásily a udržovaly bezletovou zónu na severu a jihu země, čímž ochránily irácké Kurdy a šíity – díky čemuž se mohly tyto dvě skupiny obyvatelstva poprvé od Saddámova nástupu v relativním klidu rozvíjet. Iráku bylo nařízeno zničit své zbraně hromadného ničení a byly zavedeny mezinárodní sankce, které platily až do pádu Saddámova režimu. Právě tyto zbraně hromadného ničení – které sice Saddám nejspíš zničil, ale tvářil se, že je ještě stále měl – byly, spolu se lží, že Irák stál za 11. zářím, staly příčinou spojenecké invaze do Iráku v roce 2003.

 

Invaze znamenala několik věcí: pád Saddáma Husajna byl pouze začátek. Jeho odstranění nastolilo vakuum, které nejprve využili někteří bývalí důstojníci Saddámovy tajné služby, aby utvořili Al-Káidu v Iráku (z níž se poté stal Islámský stát), která začala bojovat proti koaličním vojskům, i nově budovanému režimu. Příležitost samozřejmě vycítil Írán, který začal podporovat šíitské milice v oblasti, zejména tzv. Mahdího armádu, kterou vede šíitský klerik Muktadá as-Sadr, a která bojovala proti koaličním vojskům i Al-Káidě, a která dnes tvoří oporu vlády v Bagdádu. Mezitím využili vakua i Kurdové, kteří posílili svou autonomii ještě více (viz článek o Kurdech zde).

 

V současné době se situace vyprofilovala tak, že po poražení IS zbyly (dnešní vládou šikanované) sunnitské arabské – sekulární – bývalé elity, které ovšem ztratily prakticky veškerou moc; ostatní sunnitští Arabové jsou bez reálné reprezentace a území Iráku dnes reprezentuje na územích držených vládou proíránská šíitská komunita a v Kurdistánu Kurdové, kteří mají ovšem své vlastní zájmy.

 

Důležité poučení je ovšem to, že není úplně možné vládnout silou proti většině, i kdyby ta většina nebyla jednotná, protože dřív nebo později se to zhroutí. Dnešní situace v Iráku je ovšem, pokud jde o geopolitické zařazení země, a, odhlédneme-li od tristní situace iráckých křesťanů, ať už etnicky arabských, asyrských či kurdských, nejstabilnější od jeho vyhlášení. Stejně jako v Evropě, i v Iráku to stálo život spousty nevinných lidí, ale současná situace je taková, že se dá celkem počítat s tím, že je to u konce, a nový Irák snad konečně (pomineme-li Kurdistán) našel nějakou svou identitu. I zde to tedy vypadá, že máme to nejhorší za sebou.

Aktualizováno: 12.4.2018 — 10:03

44 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
    1. včera jsem na něj moc myslela a vzpomínala na Hadech i na FB – moc chybí (h) (h) (h)
      hm, představa starého pána je vlastně docela divná, ale je to nefér že mu nebylo dovoleno zestárnout a odešel tak mladý :(

  1. „aby se Evropa stala jakž takž stabilní, muselo dojít ke dvěma světovým válkám, posunům hranic a rozpadu Československa, Jugoslávie a SSSR.“

    Tak dovolil bych si tvrdit, jakkoli se nám to nemusí líbit, že Evropa byla nejstabilnější v letech 1945 – 1989, konec studené války ji fakticky destabilizoval, a rozpad Jugoslávie, SSSR a nakonec i Československa byl až důsledek. Přitom rozpad Československa nebyl (na rozdíl od rozpadu SSSR a Jugoslávie) v daném kontextu vůbec nutný.

    1. Jenže ta „stabilita“ byla podobně podminovaná, jako v tom Iráku. Ano, během té doby se „nic nedělo“ (když pominu okupaci Československa, stanné právo v Polsku, invazi do Maďarska, Berlínskou zeď, Troubles, občanskou válku v Řecku a pár dalších věcí), ale bylo to vykoupeno na úkor budoucnosti. Tomu neříkám stabilita. Stabilita je takový stav, ve kterém je daný stav schopen dlouhodobě vydržet i „sám“, bez útlaku.

        1. neman pocit ze by se v Evrope a u nas take tolik lidi melo tak dobre kdykoli v historii. Ta veta pripousti ze ne vsem se vede dobre. A utlak? to si delate legraci?

          1. Asi dochází ke zmatení pojmů. Tady vůbec nebyla řeč o tom, jak se kde lidé mají. V poslední době dochází k jednoznačnému zbožštění materiálního blahobytu (ve smyslu peníze, banány, značkové oblečení, exotická dovolená atd.), který v této chvíli v Evropě máme (jak dlouho? než se vyčerpá na vydržování a chlácholení početně neustále narůstajících neproduktivních skupin) a z toho plynoucího dojmu, že toto je stabilita. Ale Evropa je ve složité situaci. Zájem na zachování státu je prakticky všude (i přes některé separatistické tendence), ale situace je komplikovaná tím, že většina států je tu zároveň zapojena do nezdařeného integračního pokusu, který má značné trhliny, fakticky se už začal rozpadat a mnohdy začíná razit politiku vzájemných výhrůžek, osočování a sankcí, což asi není cesta k úspěchu. Takže co, kam se to bude ubírat? Odpověď je zřejmě nasnadě, ale důležité bude, jak dlouho to bude trvat a jakým způsobem to všichni (myslím tím celou Evropu) zvládneme.

      1. Demokracie a stabilita jsou dva zcela protichůdné pojmy. Co je demokratické, ve smyslu, že každý si může dělat, co ho zrovna napadne, bez ohledu na ostatní, nemůže být, už z principu, stabilní. Stabilita znamená souhrn jistot a nařízení, která všichni víceméně (ne)dobrovolně dodržují a přes které prostě nejede vlak.

        1. Ne nutně. Stabilní demokracie existuje tam, kde mají svobodní občané zájem na zachování statu quo. A ten zájem mají proto, že se dokážou se svým státem identifikovat. Což v Evropě povětšinou funguje, v Iráku to donedávna nešlo, teď to jít pomalu začíná a v Sýrii to samozřejmě nejde vůbec.

          1. Zájem na zachování statu quo mají jen bohatí, čili horních deset tisíc. Jenže opravdová demokracie je jen tam, kde dolních deset milionů vládne a horních deset tisíc poslouchá. A jak daleko je horních deset tisíc ochotno zajít, aby si svá koryta udrželi, vidíme právě teď u nás a není to hezký, i když pro mne zábavný, pohled. :D

            1. Nesouhlasím. Například ve Skandinávii nebo v Nizozemí je zájem na zachování státu (velmi autentický zájem) hodně silný napříč společností.

              1. Nemůžeš porovnávat Skandinávii, nebo Nizozemí s ČR! Až na tom bude dolních deset milionů u nás stejně, jako dolních x milionů ve Skandinávii, nebo Nizozemí, bude to i u nás o něčem úplně jiném.

                  1. Norsko, Švédsko a Dánsko, jakož i některé další státy stou království a jejich obyvatelé jsou poddaní a navíc jich je drtivá většina věřících! Takže když král(ovna) a arcibiskup řeknou, že je to tak správné a má to tak být, tak všichni drží hubu a krok. A pro mne je představa, že bych byl něčí, byť i jen formálně, poddaný, naprosto nepřijatelná, stejně jako to, že bych věřil v nesmysl, jménem bůh! Protože jediný skutečný bůh jsou peníze a jediné fungující náboženství je byznys. (devil)

                    1. Čím to je, že řádění norského Barnevernetu mi tak nějak připomíná Hitlerovu ideu lebensbornu?

    1. P. S. Andy, Vy jste tak šikovný a chytrý (a ještě umíte psát), Dede na Vás musí být (oprávněně) hrdá.

        1. Andy, Vy jste vážně bezvadný. A jak je svět malý, zjistila jsem, že třeba na FB se k sobě stále víc přibližujeme, už delší dobu „lajkujeme“ podobné stránky. Ještě mrkněte na našeho mladíka, mohl by se Vám líbit, máte několik společných přátel.

              1. Nebo – synka jde vyhledat podle jeho článku, na který jsem dávala odkaz právě pod vaším článkem minulý týden.

  2. S perspektivou států, na jejichž území žijí skupiny obyvatel, jež mluví různými jazyky, vyznávají různá náboženství, nemají společnou historii a ani společnou vůli (anebo ji časem ztratily), je to složité. To je můj dojem z tohoto seriálu. V Evropě to výborně dlouhodobě funguje ve Švýcarsku, ale tam je rozhodně velká vůle lidí, aby to klapalo. :)

  3. Díky za skvělý článek,nakonec se asi všichni navzájem zničí. Z lidského hlediska to strašně bolí. Ten kdo drží zbraň má šanci přežít i najíst se a napít ale co ti ostatní. Změnilo se vůbec něco za ty věky?

    1. Změnilo. Lidé, kteří žijí na daném území, poprvé většinově ovládají území, které jim je svěřeno, místo toho, aby buď cizí moc, nebo někdo z vybrané menšiny vládl všem. Jinými slovy, není potřeba tolik násilí. Už to je velký pokrok.

        1. Tak logicky: podíváme-li se na http://iraq.liveuamap.com, kromě malého území, které ještě drží posledních pár džihádistů, je Irák buď pod kontrolou vlády v Bagdádu, která je šíitská, nebo autonomní kurdské vlády v Erbílu. Na územích pod kontrolou Bagdádu je většina obyvatel šíitská a na územích pod kontrolou Erbílu kurdská; tedy v obou případech vládne místní „politický lid“. U Kurdů je to jasné, irácké šíity stmelily politické okolnosti. Jsou tu mešiny, které žijí ve větších (sunnitští Arabové) nebo menších (jezídové a křesťané) problémech, pokud jde o bagdádský režim, ale už to není to, co to bývalo dřív, kdy úzká elita vládla jí nepřátelské populaci, což byl recept na průšvih, který dodnes existuje v Sýrii a v Bahrajnu.

          1. Problémy v Sýrii začaly tak, že Asad nepovolil Amíkům stavbu ropovodu přes své území; což byl zřejmě obrovský zločin! No řekněte, jak si demokraticky zvolený a demokraticky vládnoucí prezident suverénního státu může dovolit říci Američanům na cokoli NE! Takže vše, co následovalo a následuje je jen trest za tu neslýchanou drzost; kdo to kdy viděl, aby se někdo pokusil vzdorovat nejmocnější zemi světa a ještě jí kazil byznys!?! Asad je jen jednou z mnoha obětí americké drzé suverenity a doufejme, že poslední. Bohužel to nejvíc odnesou ti nejchudší. Kdysi dávno u nás vyšla knížka s prostým jménem NAFTA, (autor Hermann Heinz Ville), doporučuji sehnat a přečíst.

    2. Každá civilizace se v určitém bodu své existence sama zničí. A ta naše nebude výjimkou. Je jen otázka času, kdy k tomu dojde; já osobně to odhaduji na horizont 80 – 100 let.

  4. Chybějící politický národ – versus příliš mnoho národností a náboženství, to už je malér jak hrom pro zemi v regionu, kde je nápad „vyvraždi je“ brán jako jedna z prvních možností, jak řešit problém.

    Je to skvěle napsané a přesto si to budu muset číst znovu. Když o tom člověk nic neví (což je můj případ), tak je to zatraceně složité čtení! Ale uznávám, že i fascinující – pokud v té části Země nemusím žít.

    Lidi, já jsem tak ráda, že jsem se narodila v Evropě, když tohle čtu!

    1. Přitom ona i Evropa bývala taková. Máme pouze dvě výhody: dokončili jsme proces, který oni teprve dokončit musí a hlavně – díky existenci EU se vztahy mezi jednotlivými zeměmi neřeší způsoby typickými pro dnešní Blízký východ. Málo lidí to ví, ale přesně takhle vypadaly mezinárodní vztahy v Evropě ještě před druhou světovou válkou. Nejsme zase až tak daleko od tohohle všeho, a válka v Jugoslávii ukázala, jak snadno se něco podobného stane i tady.

    2. Když člověk dnes zastaví v Chorvatské vesnici někde mezi Karlovacem a Kninem poblíž bosenské hranice a zeptá se místních co to jsou ty zbořené baráky s kulkami ve zdech a vypálené, tak s naprostým úsměvem odpoví „Tam žili Srbové. A už jsou mrtví“

      1. No a to je právě to. A teď si vezmi, že tyhle emoce jsou v Evropě dodnes; vzpomeň si třeba, co říkalo docela dost lidí v Madridu, když měli Katalánci svoje referendum. Nebo jak se k Evropanům teď chovají v Británii. A takových případů by bylo hodně…

      2. Mimochodem heslo „Srbe na vrbe“ je dodnes v Chorvatsku hodně populární, navzdory tomu všemu. V zemi, která je členským státem EU a kam jezdí půlka Evropy na dovolenou k moři.

        1. Jo díky turismu se celé Chorvatsko stěhuje k moři. Vesnice, kde uměli v těch podmínkách něco pěstovat jsou vyhlazené nebo opuštěné.

        2. Ano, tam to jen buble stále pod povrchem. Vždyť je to teprve nedávno, to nemohlo jen tak odeznít.
          A co tady u nás, více jako 70 let po válce a zase nám chce někdo diktovat. Nechápou, že náš malý národ tolikrát již okupovaný,zanechaný bez pomoci, má na jisté obavy právo.

          1. Za to poděkujte Havlovi a jeho kamarádíčkům! Po r. 1989 jsme měli šanci se stát neutrální, neangažovanou a bohatou zemí, stejně, jako Švýcarsko. Na tom, že tomu tak není má největší zásluhu právě on a všichni ostatní vlezdoprdelkové, ostatně na tom bohatě vydělali, ovšem na úkor nás všech. To je tak vždycky; když má jeden člověk zbohatnout, musí minimálně deset dalších zchudnout a když si to těch deset dalších nechá líbit, tak holt mají smůlu.

      3. Několik let jsme jezdili k Jadranu právě touto „bosenskou“ cestou skrz tahle rozstřílená a vypálená zbořeniště. Je to docela nápor na psychiku, pokud člověk není mimořádně otrlý drsoň, neubrání se přemítání o tom, co se stalo s lidmi, kteří tam ještě docela nedávno žili. A představy to rozhodně nejsou příjemné. Jednou jsem na té cestě vlastní blbostí a nepozorností omylem vlezla do minového pole. Zážiteček.
        MMCH, znáte Zafranovičovy „Večerní zvony“?

        1. No – oni ani nemusí být mrtví, ale už se tam zřejmě nikdy nevrátí. A ty domy budou po věky věků (dokud se nerozpadnou) dokladem té hrozné války – protože žádný Chorvat se těchto domů nedotkne …

          1. No, někteří možná někam utekli, to je pravda. Ovšem rychlá a „efektivní“ řešení všech těchto horkokrevných Jihoslovanů jsou dobře známá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD