GEOPOLITIKA: Nejistý nástup arabské Říše Středu (Blízkovýchodní Hra o trůny 10)

Mapa světa dokáže být neskutečně relativní. Co je centrum, co je periferie? Záleží na tom, kdo se kouká. Kdo neviděl čínskou mapu světa, těžko pochopí, proč se Číně říká Říše středu. Bez toho, aby člověk viděl mapu světa publikovanou v Severní Americe, nelze pochopit, jak se na svět dívají Američané. A ze stejného důvodu, kdo viděl arabskou mapu světa, pochopí unikátní pozici, v níž se Egypt nachází – přesně mezi Maghrebem („Země zapadajícího slunce“) a Mašrikem („Země vycházejícího slunce“), dvěma hlavními částmi arabského světa.

 

Když se to hodně zobecní, historie Egypta, třebaže je plochou i počtem obyvatel podstatně menší, dějiny Číny do jisté míry připomíná. Je to země, která má dlouhou starověkou historii, byla v historii napadena a změněna svými sousedy, v 19. století se dostala pod vliv evropských mocností, aby ve století dvacátém začala definovat svoji politickou a ideologickou identitu, až k tomu, aby v posledních letech nabrala zajímavý modernizující kurs. Protože dějiny starověkého Egypta jsou v Česku poměrně dobře známé, zabývat se jimi nebudeme. Co se dělo po pádu Římské říše se dá shrnout následujícím způsobem: Egypťané (Koptové) přijali křesťanství, po rozdělení Římské říše spadli pod Konstantinopol a založili vlastní Koptskou církev. Na začátku sedmého století byl Egypt krátce okupován Persií/Íránem, než se dostal pod vládu arabského Chalífátu. Arabové tehdy přinesli do země islám, který se částečně smísil s místními tradicemi, na základě čehož vznikl, a dodnes se tam udržuje islámská mystika (súfismus). Káhira se stala v 10. století hlavním městem Fátimovského chalífátu a po něm Ajjúbovského chalífátu založeného v roce 1174 právě v Káhiře slavným Saladinem (Salahadínem), který tam byl korunován a z Egypta učinil centrum svého státu. Po pádu jeho dynastie opět v Káhiře vznikl další silný stát, Mamelucký sultanát, který fungoval až do jeho kapitulace do rukou Osmanské říše v roce 1517. Protože kapitulace byla za podmínek, kdy si Osmanská říše byla vědoma náročnosti úplného zničení mamelucké moci, zachovali si Mameluci, jako vojenský stav, v rámci egyptského ejáletu (provincie) podstatnou míru autonomie. Součástí Osmanské říše byl Egypt v tomto stavu až do roku 1798, kdy jej okupovala Napoleonova Francie, jejíž moc vydržela až do roku 1805, kdy přešla opět do rukou Osmanské říše, ale tentokrát v ještě volnějším svazku, než předtím.

Takhle se Arabové dívají na mapu regionu, a kdyby se mapa zvětšila na celý svět, Egypt (žlutě) bude uprostřed. Zeleně je vyznačený Maghreb, červeně Mašrik

V roce 1805 začala Egyptu vládnout dynastie založená Mohamedem Alím Pašou, albánským vojevůdcem z osmanského vojska, který z Káhiry úspěšně bojoval se Saúdy v době wahhábitského saúdského státu (více v úvodním článku seriálu). A právě tady, s Mohamedem Alím, začíná novodobá egyptská historie a historie Egypta jako jedné z blízkovýchodních (menších) mocností. Mohamed Alí byl doslova egyptským zrcadlem Napoleona Bonaparta – cizinec, který si vzal Egypt za svůj a který začal s rozsáhlými, úspěšnými, reformami země – v té době formálně pašalíku. Začal ji také rozšiřovat (pro Osmanskou říši, samozřejmě, byť jen nominálně) a vést vlastní zahraniční politiku, zejména s Francií a Velkou Británií. Položil velmi úspěšné základy průmyslu, provedl pozemkovou a daňovou reformu a udělal z pašalíku místo, kde se koncentrovalo hodně moci.

 

Osmané věděli, že nad Mohamedem Alím nemají příliš mnoho kontroly a Mohamed Alí věděl dobře, že dokud formálně bude platit Osmanům tribut a dokud bude formálně jejich vazalem, je jeho pozice pevná. V roce 1831 se mu podařilo upevnit svou moc natolik, že si troufl vzít egyptské vojsko a na osmanského sultána zaútočit. V roce 1832 se mu podařilo zatlačit Osmany až na vzdálenost cca 250 kilometrů od Istanbulu; Osmanům ovšem přišli na pomoc Rusové a jeho postup tak byl zastaven. V roce 1833 pak došlo k dohodě, na základě které výměnou za symbolický tribut mohl Mohamed Alí z Káhiry vládnout území sahajícímu od Súdánu až po dnešní Turecko prakticky nezávisle. V roce 1839 se Osmané pokusili na pašalík Mohameda Alího zaútočit, ovšem opět marně, byli poraženi. Tato situace byla alarmující zejména pro Velkou Británii, která se obávala o stabilitu v regionu a tak na Mohameda Alího, spolu s Řeky, zaútočila. Tohle už mu ovšem zlomilo vaz; zkusil ještě přesvědčit Francii k tomu, aby ho podpořila proti britským zájmům, ovšem marně. Byl pak přinucen k podstatnému zmenšení dobytého území a mírové smlouvě, která ho sice, na rozdíl od Napoleona, nechala u moci, ovšem zdaleka ne v podobě, kterou by chtěl. V roce 1849 zemřel, zanechavší za sebou úctyhodný rozkvět země, ekonomický, průmyslový i vzdělanostní.

 

Po jeho smrti se vystřídalo několik pašů z jeho dynastie, kteří ovšem nedokázali udržet tempo rozvoje a Egypt po všech stránkách zanedbávali. K rozvoji se Egypt vrátil až v roce 1863 s pašou Ismailem Nádherným, který sice částečně oprášil vzor Mohameda Alího, ale, podobně jako íránský šáh Muzaffaruddín (viz článek o Íránu) svou zemi zadlužil jednak svým velmi extravagantním životem, ale pak také stavbou velmi nákladného Suezského kanálu. Stavba byla ovšem natolik mimo egyptské finanční možnosti, že byl paša Ismail přinucen jej v roce 1875 prodat Velké Británii. Neskončilo ovšem pouze u toho – dluhová past, do které Ismail spadl, znamenala, že se o dění v Egyptě místo v Káhiře začalo rozhodovat v Londýně.

 

Bylo pak jen otázkou času, než se z Egypta stal britský protektorát. Nejdříve neoficiálně (1882), později už naprosto se vším všudy (1914). Mezitím ovšem už byl v Egyptě silný národní sentiment a snaha se od Británie osamostatnit. Situaci se v prosinci roku 1921 Británie rozhodla řešit vyhlášením stanného práva, ale nepodařilo se jí potlačit demonstrace egyptských nacionalistů, a tak vyhlásila jednostranně Egyptské království pod heslem „když už mají mít nezávislost, mít ji budou, ale my budeme kontrolovat, jak bude vypadat“. Vojenská okupace Egypta přitom dále pokračovala. Když v roce 1935 obsadila Mussoliniho Itálie Habeš (Etiopii), Británie se začala obávat o osud Suezského kanálu a o možné využití egyptského nacionalismu Italy, a tak podepsali v roce 1936 s Egyptem dohodu, na základě které byla ukončena vojenská okupace s výjimkou oblasti Suezského kanálu. Během druhé světové války Egypt opět – tentokrát s egyptským souhlasem – držela britská armáda, která ho chránila před nacistickým Německem, ovšem po válce nepokoje vypukly znovu, protože se britská armáda nechtěla moc rychle stáhnout k Suezu (to udělala až v roce 1947), ale moc populární nebyla ani poté. Nepokoje zaměřené proti Británii i království, které bylo vnímáno jako britská loutka, pokračovaly až do roku 1952, kdy došlo k revoluci, monarchie byla zrušena a byla založena moderní Egyptská republika.

 

Egyptská republika začala jako de facto vojenská diktatura, a pokračovala v tomto stavu až do roku 1956, kdy byl prezidentem zvolen Gamál Abdel Násir; příznivce pan-arabského socialismu a přítel Sovětského svazu. Podle dohody s Velkou Británií mělo britské vojsko právě v roce 1956 opustit Suez, a když to udělalo, prezident Násir ho znárodnil, což vyvolalo situaci známou jako Suezská krize. V ní Izrael spolu s Británií a Francií zaútočil na Egypt, s cílem převzít znovu kontrolu nad Suezským kanálem, který patřil Velké Británii, Egypt ho znárodnil protiprávně a byl klíčový pro všechny tři země. Vzhledem k tomu, že se za Egypt postavil Sovětský svaz, Suezská krize se tak stala jednou z hlavních epizod studené války. Z obav před další eskalace se nakonec Británie, Francie i Izrael stáhly a Násirovi tak Suezský kanál zůstal. Násir poté pokračoval ve svých největších projektech – v roce 1958 spolu se Sýrií vytvořil suverénní Spojenou arabskou republiku (trvala jen do puče v Sýrii v roce 1961) a dal stavět Ausánskou přehradu (dnes zvanou Násirovu) na Nilu. V roce 1967 Egypt ztratil Sinaj v šestidenní válce (viz díl seriálu o Izraeli) a po jeho smrti v roce 1970 převzal zemi Anvar as-Sadat. Se Sadatem přišly dvě podstatné změny: změna spojenectví ze Sovětského svazu ke Spojeným státům a hlavně mírová dohoda s Izraelem výměnou za odstoupení Sinaje Egyptu. Po atentátu na Sadata (1981) nastoupil do čela Egypta Husní Mubarak, který vládl až do Arabského jara v roce 2011. Arabské jaro ovšem obnažilo hlubší konflikt o identitu země, který přitom měl kořeny už velmi dávno: v roce 1928, kdy bylo založeno Muslimské bratrstvo.

 

Muslimské bratrstvo je velmi zvláštní entita. Říká o sobě, že je „mírumilovná a demokratická“ organizace, která usiluje zejména o prosazení šaríji jako základu, na němž stojí stát a společnost. Rádo se prezentuje jako muslimská odpověď na křesťansko-demokratické, respektive křesťansko-sociální strany. Muslimské bratrstvo, podobně jako šíitský Hizballáh v Libanonu, totiž funguje nejen jako (na rozdíl od Hizballáhu pouze neoficiální) politické hnutí, ale také jako sociální organizace, která se zabývá rozsáhlou charitativní činností. Muslimské bratrstvo bylo po celou dobu existence Egyptské republiky různě perzekuováno až do roku 2011, kdy ho revoluční události vynesly na výsluní.

 

Abychom pochopili události Arabského jara z roku 2011 na náměstí Tahrír v Káhiře, musíme vzít v úvahu zejména tuto charitativní roli, stejně jako způsob, jakým se Bratrstvo Egypťanům za celou dobu existence prezentovalo: jako mírumilovná, dobrá síla, která pomáhá egyptským muslimům. To je hlavní důvod, proč se tolika lidem v jediných svobodných prezidentských volbách v dějinách země, v nichž vyhrál neoficiální kandidát Bratrstva Mohamed Mursí, nevylučovalo s požadavkem po svobodnější společnosti. Potíž je v tom, že – jak to tak bývá – nemysleli na menšiny. Koptové, kteří tvoří zhruba 10 % egyptské populace a vyznáním jsou pravoslavní křesťané, měli za Mursího těžké časy. Nešlo ani tak o to, že by je přímo stát nějak ohrožoval, ten hlavní problém byl, že je stát přestal chránit. A hodně fundamentalisticky naladěných muslimů začalo Kopty ohrožovat s tím, že věděli, že se to až tak moc vyšetřovat nebude.

 

Od roku 2011 se ovšem ukázalo, že Bratrstvo nejenže nedokáže Egypt dát ekonomicky dohromady, ale že se země čím dál víc propadá do politického chaosu a ekonomické stagnace. Turismus byl prakticky v troskách. Mursí navrhl novou ústavu, kvůli níž se strhly největší politické nepokoje od začátku Arabského jara. Poté, co veřejnost začala čím dál více protestovat proti autokratickým snahám Bratrstva o prosazování svého programu, zasáhla armáda v červenci 2013 pučem, svrhla Mursího a zatkla mnoho členů Bratrstva. V lednu 2014 dočasná vláda, dosazená armádou, navrhla novou ústavu podle své vůle, která byla schválena v „referendu“ „úctyhodným“ číslem 98,1 % voličů. V roce 2014 se tak stal prezidentem nyní „znovuzvolený“ generál Abd al-Fattáh as-Sísí, který opět zajistil egyptským Koptům bezpečnost, ovšem kromě toho brutálně potlačil veškerou politickou opozici.

 

Potíž ovšem spočívá v tom, že odstavil Muslimské bratrstvo od moci také za pomoci jejich hlavní konkurence – saláfistické strany al-Núr, která je ještě daleko nebezpečnější, než Muslimské bratrstvo, ale je slabší (v zemi, která má přes 90 milionů obyvatel se těší podpory 7,5 milionu oprávněných voličů). Když saláfisté viděli, jaký osud potkal Muslimské bratrstvo, vyjádřili podporu Sísímu a on je na oplátku nechal být a dodnes tiše toleruje jejich aktivity, i když se mu nehodí do krámu. Sám Sísí je umírněný věřící muslim, který je přesvědčen o potřebě reformovat islám, ale navzdory mnoha varováním se do saláfistů zatím nepustil (více zde – vynikající článek v The Arab Weekly). Otázka je, co s touto stranou udělá Mohamed bin Salmán, protože Saúdská Arábie dosud byla největším sponzorem této politické strany, a po reformách, s nimiž saúdský korunní princ přišel, tyto peníze mohou velmi rychle citelně chybět.

 

Sísí tak dnes reprezentuje Egypt. Jen tak pro představu, jaký je jeho profil – ctižádostivý, extrémně pracovitý a disciplinovaný kariérní voják, který jakoby reflektoval odkaz paši Mohameda Alího – tvrdý diktátor, ovšem zároveň takový, pod jehož rukama země po všech stránkách celkem vzkvétá. Třebaže je od roku 2012 pozice prezidenta ústavně slabší (na úkor dvoukomorového parlamentu), není radno o moci, kterou Sísí reprezentuje, pochybovat. Přesto v Egyptě existuje množství politických stran, z toho jen v dolní sněmovně jich zasedá devatenáct – ideologicky velmi pestrých.

 

Generál Sísí si ovšem uvědomuje, o co v téhle hře jde, a vsadil na spolupráci s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem a saúdským korunním princem Mohamedem bin Salmánem. Ani on se nevyhnul svodům k megalomanským plánům: hodlá postavit rovnou dvě velká města – zcela nové, moderní hlavní město země, zatím pracovně nazvané Nová Káhira a spolu se Saúdskou Arábií – a potenciálně za asistence Izraele a Jordánska – velké přeshraniční město s pracovním názvem NEOM zhruba v oblasti Šarm-aš-Šajchu. Sísí je zároveň jasným spojencem Západu, byť se snaží pěstovat i dobré vztahy s Ruskem.

 

Motivací Egypta je vytvořit skutečnou arabskou „zemi středu“, s diverzifikovanou ekonomikou (to se mu docela daří) a dobrým propojením na okolní svět, včetně Izraele, s nímž například spolupracuje na boji s Islámským státem na Sinaji, který se usadil na severovýchodním konci poloostrova a který má na svědomí jak mnoho útoků, včetně sestřelení ruského dopravního letadla nad Šarm-aš-Šajchem (224 mrtvých), útoku na súfitskou mešitu al-Rawda ve vesnici Bir al-Abed (311 mrtvých včetně 27 dětí) nebo útoku na koptský kostel na předměstí Káhiry (11 mrtvých). Ještě nedávno bylo nemyslitelné, aby izraelské letectvo (IAF) bombardovalo egyptské území na egyptské pozvání, ale i toho jsme v dnešní době svědky.

 

Budoucnost Egypta v podobě, ve které teď je, stojí a padá se Sísím, popřípadě jakýmkoliv jeho nástupcem, který bude pokračovat v jeho stopách. Vzhledem k tomu, že v Egyptě žádná opozice, která by dokázala jeho vládu ohrozit, zatím není, není žádný důvod, aby tato vláda nevydržela – strana al-Núr se zatím drží v rozumných mezích, Muslimské bratrstvo je v troskách a liberálové jsou ochotni skousnout Sísího, dokud to neznamená, že se k moci dostane někdo mnohem horší. Co to znamená pro Evropu? Egypt bude za cenu masivního porušování lidských práv vůči opozici – nejen islamistické, ale i demokratické – stabilní. Bude bohatnout díky nerostným surovinám (našel spolu s Izraelem, Kyprem a Tureckem plyn ve Středozemním moři), nově celkem stabilním podmínkám pro turismus i průmyslu, kterému se díky dobré podpoře vzdělání dobře daří. A pokud vydrží dobré vztahy se Saúdskou Arábií a Izraelem, máme se rozhodně bez ironie na co těšit. I když není situace ideální, směřuje ke stabilitě širšího regionu. A to není na škodu.

Aktualizováno: 5.4.2018 — 07:04

37 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Andy, dík za další zajímavý článek. Fakt by stálo za to, aby tahle série vyšla někde víc veřejněji, ne jen tu na Dedeníku, je to velká škoda, určitě by to hodně lidí uvítalo (a asi i překvapilo).

  2. Komentář patří k Andymu, né dolů,pardón.
    Egypt mně leží v hlavě už drahná léta ale nikdy jsem se nepustila do hloubky jeho změn. Tady vidím, jak zaostalé je školství, když neučí nic, než stará klišé. Za mně Andy, velký dík za osvětu, ty změny kolem Nilu jsou velmi dramatické. Vládnout Egyptu je lákavé pro mnoho zájemců.

  3. Zajímavý článek o lokalitě, o které toho mnoho nevím.
    Děkuji za poučení Andreji.
    Je dobré znát souvislosti, aby člověk pochopil, proč se právě tak děje.

    1. Ono je to hlavně důležité proto, abychom nebojovali minulé bitvy, respektive abychom nehodnotili region na základě střípků zastaralých poznatků. Stejně jako pro lidi ze západní Evropy je často dost nepředstavitelné, jak rychle se mohlo/může měnit Česko, Polsko nebo podobné země, my si neumíme představit totéž o zemích, jako je Egypt. Divila by ses, kolik lidí ze „západu“, kteří ještě v Česku osobně nebyli, aby si poopravili pohled na realitu, je bytostně přesvědčeno, že u nás je to samý šedivý panelák a chudoba, protože sami, nebo někdo z jejich blízkých, třeba navštívili ČSSR v 70. letech. A podle toho nás posuzují. Neviním je, protože západní Evropa se zdaleka tak moc nezměnila, takže si nedokážou úplně představit, že by se jinde společnost, infrastruktura, veřejný prostor nebo cokoliv jiného mohlo tak „radikálně“ (z jejich pohledu) změnit tak rychle.

      A stejně je to i s námi a Blízkým východem. Egypt roku 2018 je dost jiné místo, než Egypt roku 2011.

  4. Neuvěřitelné, že lidi dokážou přežít svoje vlády… to je asi první myšlenka, která mě po přečtení článku napadla.
    Pokud jde o osvíceného diktátora, tak průšvih přijde nejpozději ve chvíli, kdy onoho cílevědomého muže dožene věk nebo mu vypoví zdraví – a že musí žít v permanentním stresu. Tak jsem si zrovna vzpomněla na Omán, kde velmi uspokojivý stav země a jejích obyvatel visí na tenounkém vlásku života starého šáha. Protože konec jakéhokoliv diktátora, byť osvíceného, znamená boj.

    Jo a ještě jedna věc mě hned trkla – dostali se do potíží protože (jako obvykle ve světě) kašlali na menšiny, resp. přestali je chránit. To by si měli uchvatitelé moci zapamatovat :P

    A je zajímavé, jak se i tady projevuje vliv pragmatického saúdského prince…

    1. Tak stejně to bylo i v Egyptě s pašou Mohamedem Alím, jeho vláda byla celkem dlouhá (43 let), ale se státem to začalo jít z kopce přesně v moment, kdy přestal na všechno sám stačit (posledních pár let jeho vlády) a jeho následníci to všechno projedli a hodně toho zkazili.

      1. V příručce pro diktátory (tedy aspoň ty osvícené :P ) by mělo být červenou tužkou napsáno: vychovat si následníka!!! Lepší by bylo začít s více následníky, ale co pak s nimi, až by se začali požírat mezi sebou? Diktatura prostě má (naštěstí) i svá omezení.

          1. Potíž je, že to vzájemné požírání mezitím zlikviduje zemi a to, co v ní předchozí úspěšný diktátor vybudoval.

            1. Tak to je jejich věc. Když se do toho plete neustále někdo další zvenčí, tak je to ještě větší katastrofa.

              1. O tom není sporu. Důvod, proč jsem to zmínil, je ten, že vzhledem k preferencím mnoha našich spoluobčanů je to něco, co se může právě týkat i nás, protože to je něco, co se stane, pokud by se i čirou náhodou splnil sen mnoha našich občanů po tom, takovou osvícenou diktaturu mít.

            2. Jo, to se musí zařídit tak, aby se požrali ještě za diktátorova života. :D Ale skutečně osvícený diktátor by si s tím měl umět poradit.

  5. Díky za další zajímavé povídání – člověk má dojem, že ten Egypt tak trochu zná (díky českých egyptologům – a detektivkám A. CH. (rofl) ), ale jak říká Matylda, znalosti končí s faraony a pak už probleskne vzpomínka na Mubaraka nebo na Arabské jaro – a musím se přiznat, že momentální egyptská politika jde mimo mě – ani jsem neznala jméno hlavního představitele Sísího, což je hanba.

    1. Ono k tomu Egyptu je toho hrozně moc, jenom celá ta anabáze kolem paši Mohameda Alího je doslova strhující, nemluvě pak o studené válce, která se do jisté míry překrývala s arabsko-izraelským konfliktem. Mně se zdá jako poměrně klíčový osud nejen Egypta, ale i Íránu, který je následoval po nesmyslném zadlužení. Byť tedy Suezský kanál není nesmyslný projekt, ale výrazně nad možnosti tehdejšího Egypta. Měli bychom si na podobné megalomanské vize dávat pozor i tady (kanál Dunaj-Odra-Labe budiž příkladem).

      1. Tady bych prosím trochu polemizovala. V současné válce o zdroje bude ledasco důležité. Proč bychom časem nemohli využít to, co od nás nenávratně mizí, myslím odtékající vody.

        1. Nejde o to, že by se to nehodilo, jde o to, jestli bychom to byli schopni skutečně celé postavit a uvést do provozu – nebo jestli by rozpočet během let výstavby nekontrolovatelně bobtnal a skončilo by to fiaskem na poli stavebním a vyprázdněným státním rozpočtem. Je třeba počítat s tím, že stát většinou staví draho a špatně, čest výjimkám. A nikdo jiný by na takovou věc peníze nikdy neměl.

  6. Zajímavé. Onehdy jsme se s Kubou bavili o tom, že vlastně nevíme, jak to bylo v Egyptě po faraonech, to je jediná známá část historie. Tak máme odpověď :)

    1. Je hrozná škoda, že se na českých školách pořádně neučí moderní dějiny, české i světové – přitom je to tak zajímavé! :)

        1. Taky jsem o tom slyšela, končí se prý max. druhou světovou a pak už nic. Přitom ty novější dějiny (jak naše, tak zahraniční – a hlavně ve vzájemných souvislostech) by byly tak potřebné.

    2. Občas člověk něco načerpá z krásné literatury nebo z filmu. Mojí oblíbenou knížkou v dětství bylo Pouští a pralesem, z ní jsem získala povědomí o britském vlivu v Egyptě a o povstání Mahdího v Súdánu. Ale jinak jak říkáš. Hlavně by se dějiny měly učit v kontextu – když u nás zuřily husitské války, tak co bylo jinde.

        1. Proto jsem měla ráda Toulky českou minulostí, co kdysi vycházeli jako příloha v Mladém světě – možná si na to pamtujete – česká historie byla v hlavním článku a okolo „pod čarou“ byly kousky historie ostatních zemí, které na tu naši navazovali časově či věcně. Moc dobře udělané to bylo – kdo měl všechny díly, mohl je svázat do knížečky.

          1. A kdo neměl všechny díly, mohl si to pak později koupit jako knížky. ;-)
            Já jich mám 14, možná už vyšel zase nějaký další díl: https://www.databazeknih.cz/serie/toulky-ceskou-minulosti-1784
            P. S. Teď ale vážně – když Toulky tehdy v MS vycházely, měla jsem je moc ráda, úplně jsem je hltala, bylo to něco nového a jinak pojatého, bylo to dobré a zajímavé. Proto jsem si pak ty knížky postupně začala kupovat. Takhle by podle mě měly vypadat učebnice dějepisu.

              1. Já je kupovala hlavně kvůli dětem, aby to měly(i) všechno pohromadě. Jsou to opravdu pěkné knížky.

                1. A ČR Brno má moc dobře udělaný megaseriál podle těchto materiálů – vysílá se jak na Praze tak na Brně (tam v neděli dopoledne).

                  1. Jo, naši si je koupili a poslouchali jsme to různě po večerech u ohně na chalupě nebo doma při nějaké nimravé práci.

        2. Ono je to problém. Změní se vláda a historická pravda začne okamžitě vypadat úplně jinak. Takže než hlásat pravdu, která se po volbách stane bludem, tak raději nic a kdo má zájem, ať se vrhne na samostudium.

  7. Osvícený diktátor, co se s ničím nepatlá a zemi vede rázným krokem k rozkvětu. To je splněný sen i mnoha zdejších voličů.

    1. To není sen, to je jediná možnost, jak zajistit prosperitu. Babiš má pravdu, když náš slavný parlament nazývá žvanírnou. A aby toho nebylo málo, máme další žvanírnu – senát! A já se konkrétně ptám: Co tyto dvě instituce od opilecké revoluce udělaly pro dolních deset milionů dobrého?

      1. Egypt mně leží v hlavě už drahná léta ale nikdy jsem se nepustila do hloubky jeho změn. Tady vidím, jak zaostalé je školství, když neučí nic, než stará klišé. Za mně Andy, velký dík za osvětu, ty změny kolem Nilu jsou velmi dramatické. Vládnout Egyptu je lákavé pro mnoho zájemců.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD