GEOPOLITIKA: Kdo chce moc, nemívá nic (Blízkovýchodní Hra o trůny 9)

Palestinští Arabové, kteří nejsou izraelskými občany, jsou živoucím příkladem tohoto přísloví. Možnost mít svůj stát měli v letech 1947 (zaručenou), 1950 (teoretickou), 1993 (zaručenou) a 2000 (zaručenou), a pokaždé to odmítli, protože jim to bylo málo. Přešla dekáda a s ní jména Benjamin Netanjahu, generál Abd-al Fattáh al-Sísí a Mohamed bin Salmán a naprosto realisticky to pro palestinské Araby znamená konec.

 

Sčítání lidu, které provedla Velká Británie v Mandátu Palestina bez Jordánska (čítající území dnešního Izraele včetně sporných území) v roce 1920 ukázalo, že v celé oblasti žilo 729 873 lidí, z toho 7 143 Židů. Pro srovnání, dnes žije v téže oblasti 8,5 milionu v Izraeli v rámci hranic z roku 1967, 2,7 milionu na Západním břehu Jordánu, neboli v Judeji a Samaří a 1,8 milionu v Gaze, dohromady 13 milionů lidí.

 

Během období, kdy existoval Mandát Palestina, se do oblasti stěhovali jak Židé, tak Arabové, ti druzí zejména z Egypta. Neplatí tedy tak úplně tvrzení, kterým se často ohání palestinská propaganda, že žádní Židé v oblasti před příchodem evropských Židů nežili, ani to, že všichni palestinští Arabové jsou „původními obyvateli“. Naopak – sionistické hnutí, které kupovalo pozemky pro Židy, kteří se do Mandátu Palestina stěhovali, vyvolalo reakci v arabských zemích, kde vznikly podobné iniciativy, které měly za cíl stěhovat do oblasti také Araby, aby Židé nemohli získat většinu populace. Zde je tabulka, jak se vyvíjel počet obyvatel v Mandátu Palestina během doby jeho trvání:

 

Rok Židé Křesťané Muslimové Celkem
1922 84 tisíc 71 tisíc 589 tisíc 752 tisíc
1931 175 tisíc 89 tisíc 760 tisíc 1,03 milionu
1947 630 tisíc 143 tisíc 1,18 milionu 1,97 milionu

 

V roce 1947 utvořilo na půdě OSN mezinárodní společenství plán pro Palestinu, který počítal s dvěma státy – židovským a arabským. Izrael měl dostat území menší, než je jeho dnešní mezinárodně uznané území, ale přesto plán akceptoval. Arabové ho neakceptovali; Jordánsko, Sýrie, Libanon a Egypt, za pomoci ostatních arabských zemí na nově vzniklý Izrael zaútočili a většina Arabů žijících na území Izraele odešla do Egypta a Jordánska pomáhat s „zahnáním Židů do moře“ – ovšem to se jim nepovedlo, což je důvod, proč vznikli „palestinští uprchlíci“, kteří dodnes požadují právo návratu na území, které patřilo Izraeli v roce jeho vyhlášení (1948). Tento plán, který Arabové odmítli, byla jejich první zmařená šance na vlastní stát. Židé ten svůj akceptovali, protože věděli, že to je maximum, co v té době mohli s mezinárodním uznáním dostat, ale Arabové si mysleli, že mohou dostat víc. Inu, spletli se.

 

V arabské terminologii se tento moment jmenuje Nakba (النكبة), což znamená „katastrofa“. Nikdo totiž úplně nepočítal s tím, že se Židé mohou ubránit a že se do opuštěných domů Arabové nevrátí. Jak bylo řečeno v díle o Izraeli, stalo se tak za klíčové československé pomoci, kterou zorganizoval Jan Masaryk. Od vzniku Státu Izrael pak bylo jednoduché pro Židy z celého světa vykonat aliju, tedy „návrat“ do Izraele, což je způsob, kterým se tak podstatně zvýšil počet izraelských Židů na území. V době mezi „Nakbou“ a šestidenní válkou (1948-1967) byl Západní břeh Jordánu okupován Jordánskem a Gaza Egyptem. Během této doby měli palestinští Arabové teoretickou šanci se dohodnout s Jordánskem na úplné anexi území Jordánskem (a Gazy Egyptem), s tím, že by Arabové tam žijící dostali jordánské, respektive egyptské občanství. Zájem o to ovšem nebyl ani z jedné strany – palestinští Arabové stále ještě doufali, že se podaří zničit Izrael a vytvořit arabskou Palestinu od řeky Jordán ke Středozemnímu moři a odmítali jakýkoliv kompromis, protože měli pocit, že by tím pohřbili naděje na to, mít všechno.

 

Z druhé strany země, do kterých palestinští Arabové v roce 1948 odešli (Libanon, Jordánsko, Egypt a Sýrie), nedaly těmto lidem ani možnost na to, dostat občanství, a v tomto stavu je udržují dodnes. Tito lidé a jejich potomci dodnes bydlí v uprchlických táborech – zejména v Jordánsku a Libanonu – a jejich špatná situace, kterou by tyto země mohly snadno vyřešit, kdyby jim udělily občanství, se používá jako forma nátlaku na Izrael, protože ten palestinští Arabové za tuto situaci viní.

 

Rokem 1967 se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu, co se týče terminologie. Jistě jste si všimli, že média často používají termín „Palestinci“ ve smyslu „palestinští Arabové“. Tento termín před rokem 1967 neexistoval, protože „Palestinec“ byl kdokoliv žijící v Mandátu Palestina, tedy Arab, stejně jako Žid. „Palestinec“ byl, a je, termín, který má zhruba podobnou váhu, jako hypotetický „Mezopotámec“, protože Palestina je termín odpovídající termínům typu Mezopotámie, Iberie, Skandinávie, Levanta a podobně.

 

Tento termín, v politickém slova smyslu, pochází od Organizace pro osvobození Palestiny, která, podle Iona Mihaie Pacepy, tříhvězdičkového generála rumunské komunistické tajné služby Securitate, který měl mnoho vazeb na KGB a uprchl v roce 1978 do Spojených států, vznikla právě díky KGB spolu s podobnými „osvobozeneckými“ armádami, zejména v Jižní Americe. Organizace pro osvobození Palestiny (zkratka OOP, anglická zkratka PLO) vznikla stejným způsobem, jako Che Guevarova Armáda národního osvobození v Bolívii. Sovětský svaz tak vytvořil Palestincům separátní identitu, kdy řekl, že „Palestinci“, kteří do té doby byli zkrátka „jen“ Arabové žijící na území Palestiny, byli kolonizovaný lid, utlačovaný kapitalistickým imperialismem. Tenhle narativ se používá u západní levice a v mnoha arabských zemích dodnes.

 

Ostatně stejně se objevil Jásir Arafat; do čela OOP byl vybrán KGB. Arafat, původem káhirský rodák (prezentovaný KGB jako rodák z Jeruzaléma), oddaný marxista, se dostal do hledáčku KGB, která z něj v polovině 60. let udělala vůdce „osvobozenecké“ organizace. Arafatovou rolí pak bylo všemožně útočit na Izrael a nekompromisně odmítat jakékoliv nabídky na autonomii nebo samostatnost palestinského státu, třebaže o ni formálně usiloval. Je potřeba si uvědomit, že šlo o dobu, kdy v Egyptě vládl Gamál Abdel Násir, spojenec Sovětského svazu, a kdy se SSSR snažil o ovládnutí klíčových pozic na Blízkém Východě (Suez, Levanta, Mezopotámie), která by vrazila klín mezi Turecko, členský stát NATO kontrolující Bospor a Dardanely a americké spojence v Perském zálivu.

 

Sovětský svaz hrál v případě palestinských Arabů naprosto klíčovou roli. KGB spustila v sedmdesátých letech po celém Blízkém východě rozsáhlou očerňovací akci, v níž vykreslovala USA jako loutku „izraelských sionistů“ (operace se jmenovala SIG, „Sionistiskije gosudarstva“), v rámci níž čtyři tisíce sovětských agentů šířily po Blízkém Východě Protokoly sionských mudrců. Sovětský svaz doufal, že skrze propojení USA a Izraele se podaří mezi Araby vyvolat nenávist k USA a tím i náklonnost k myšlenkám marxismu-leninismu a eventuální přičlenění arabských zemí k sovětskému bloku. Ve stejné době tuto propagandu proti Izraeli – která nově obsahovala vykreslení Izraele jako koloniální moci a apartheidu – používala KGB v západní Evropě a v USA mezi mladými lidmi. Opět si uvědomme souvislosti: šedesátá léta byla završením koloniální doby a obdobím revolty mládeže v západním světě. Sovětský svaz tak hrál „palestinskou otázku“ na mnoha frontách, velmi úspěšně, s cílem posílit své pozice.

 

Taktiku, kterou Jásir Arafat uplatňoval, ho KGB učila právě ve spolupráci se Securitate v Rumunsku, kam v březnu roku 1978, těsně před emigrací, Pacepa Arafata přivedl na školení, kde Securitate spolu s KGB Arafatovi výslovně zadaly úkol předstírat, že mu jde o dohodu s Izraelem, ale vždy na poslední chvíli ucuknout, a tak pořád dokola. Cílem KGB bylo vyvolat dojem, že Arafat, ačkoliv byl terorista, je vlastně „umírněným představitelem OOP“, s nímž se dá dohodnout. Takto odmítl nabídku Menachema Begina na autonomii, a třebaže přistoupil na Dohody z Oslo v roce 1993 s Jicchakem Rabinem, odmítl jeho nabídku na palestinský stát, která by teprve tehdy (potenciálně) vzniklým Palestincům dala naprostou většinu Judeje, Samaří, celý východní Jeruzalém i s vrcholem Chrámové hory a Gazu.

 

Právě dohody z Oslo byly prvním dokumentem, který dával palestinským Arabům nějakou právní subjektivitu, na kterou kdy nějaká jejich reprezentace přistoupila. Podle dohod z Oslo se rozdělil Západní břeh Jordánu do zón A, B a C, kde A je pod civilní i bezpečnostní správou nově vzniklé Palestinské autonomie, B je pod civilní správou PA, ale pod bezpečnostní správou Izraele a C je pod kompletní izraelskou správou. V roce 1993 to znamenalo následující: arabská města ležela prakticky výhradně v A, vesnice v naprosté většině v B a C tvořilo volné, neosídlené území, popřípadě území, na němž byly židovské osady (tou dobou jich bylo málo).

 

Palestinská propaganda, kterou bohužel ráda opakuje západní levice, dohody z Oslo nikdy v potaz nebrala (kromě toho, že za ně Arafat dostal Nobelovu cenu míru, tím se naopak chlubí velmi rádi) – takže to, že palestinská samospráva podepsala, že oblast C je pod plnou izraelskou správou, odmítá plně uznat. Co to v praxi znamená: právě v C vznikají izraelské vesnice a města (zvané osady, ale když se pojedete podívat do Maale Adumim, Bejt El nebo Kirjat Arba, budete v normálních městech a vesnicích, ne v nějakých „dočasných osadách“), ovšem neustále se o nich mluví jako o nelegálních, přestože podle dohod z Oslo jasně jde o území, na jehož správu má Izrael plné právo.

 

Jásir Arafat pak odmítl ještě jednu velkou dohodu (už ne tak štědrou, jako tu od Jicchaka Rabina), která by stále ještě dala palestinskému státu možnost vzniknout na naprosté většině Západního břehu a Gazy, včetně části východního Jeruzaléma – a tou byla potenciální dohoda mezi ním a Ehudem Barakem v Camp Davidu. Arafat místo dohody vyvolal takzvanou „Druhou intifádu“, teroristickou kampaň proti izraelskému civilnímu obyvatelstvu po celém Izraeli, včetně Tel Avivu, Haify a dalších izraelských měst, v níž sebevražední atentátníci masově vraždili Izraelce na tržištích či v prostředcích hromadné dopravy.

 

Po Arafatově smrti (2004) žezlo převzal, coby šéf Palestinské autonomie, Mahmúd Abbás, rovněž agent KGB (naverbován v roce 1983), popírač holocaustu a autor knihy, kterou šířil po arabském světě, která vinila sionisty z tajného spojenectví s nacisty, na jehož základě měli sionisté spolu s Hitlerem motivovat Židy k odchodu z Evropy právě do Izraele. Mnohokrát označil číslo šest milionů obětí holocaustu za lež a se Sovětským svazem spolupracoval až do jeho pádu. Tento člověk dodnes reprezentuje palestinské Araby ze Západního břehu Jordánu – Gazu pak reprezentuje radikální teroristická organizace Hamás, která je založená na myšlenkách egyptského Muslimského bratrstva a kterou masivně podporuje Írán a nově i Turecko – které má zase silnější vazby na hnutí Fatah, které ovládá Palestinskou autonomii vedenou Abbásem.

 

Abbásova potíž je ovšem ta, že se Izraeli navzdory protestům celého světa podařilo dokončit Bezpečnostní bariéru (v některých místech má formu zdi, na většině území má formu plotu) mezi Západním břehem a Izraelem samotným, jakož i zabezpečit Izraelce na Západním břehu v oblasti C žijící. Po těchto opatřeních počet teroristických útoků na Izraelce klesl na naprosté minimum; že bylo toto opatření účinné, je, navzdory zuřivé propagandě PA a západní levice, naprosto evidentní, protože pokles počtu útoků jednoznačně koreluje s postupným pokrokem ve stavbě a vylepšování bariéry. Terorismus už PA jako prostředek moc nevychází; proto se snaží o PR kampaně, naposledy s palestinskou dívkou Ahed Tamimi, která napadala izraelské vojáky, za což se dostala před soud a byla odsouzena k půlročnímu vězení. Propaganda ji líčí jako „bezbrannou náhodnou palestinskou dívku“, třebaže se už v roce 2012 setkala s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem, a naprosto jednoznačně byla celá akce, včetně filmování, plánovaná, aby posílila obraz „palestinského utrpení“.

 

Hlavním problémem PA je ovšem to, že se od ní odvrátila většina arabského světa. Intenzivní spolupráce (byť ne vždy otevřená) mezi Egyptem, Saúdskou Arábií a Izraelem v posledních letech podstatně oslabila pozice PA. Saúdský korunní princ Mohamed bin Salmán dal Abbásovi naprosto jednoznačně najevo, že plán, s nímž za ním přijde Donald Trump, je maximum, čeho může dosáhnout, a že jestli to odmítne, arabská podpora „Palestincům“ tak končí. Abbás se tak snaží orientovat na Turecko, které v posledních letech čím dál intenzivněji vystupuje proti Izraeli; další potenciální spojenec – Írán – se drží stranou PA kvůli tomu, že podporuje Hamás, vůči Fatahu (reprezentujícímu PA) konkurenční uskupení. Nejvíce se ovšem snaží apelovat na západní levici a na země v západní Evropě, kde mají nejvíce spojenců (Norsko, Irsko, Švédsko) – a protože západoevropská veřejnost má o celé situaci poměrně hodně zkreslené informace, není takový problém z ní vyloudit peníze i diplomatickou podporu.

 

„Palestinci“ tak mají poslední šanci na státnost, byť velmi omezenou, proti tomu, co jim nabízel Ehud Barak, nemluvě o nabídce, kterou dostali od Jicchaka Rabina. Pokud ji odmítnou, nejpravděpodobnější scénář bude ten, že se Izrael přestane s PA bavit, anektuje většinu oblasti C a zbytek nechá vlastnímu osudu, s tím, že bude kontrolovat, jestli nejdou dovnitř zbraně – podobně, jako to dělá s Gazou.

 

Co se běžných palestinských Arabů týče, se současnou situací se většina smířila. Čím dál více jich pracuje v Izraeli a každodenně dojíždí přes hranici do práce; přesto je mezi nimi plno frustrace a nechuti vůči celé situaci. Potíž je ta, že jsou stále pod vlivem propagandy, která jim dává nerealistické naděje – a těch je, zejména po sblížení Egypta, Saúdské Arábie (+ jejích satelitů) a Izraele méně, než kdy předtím.

 

Aktualizováno: 29.3.2018 — 13:13

17 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jinak bych chtěla upozornit, že dneska vjel jistý Žid do Jeruzaléma. Nejprve ho vítali, posléze zatracovali, skončil zrazen a opuštěn všemi – starý příběh, který se stále opakuje. A pořád jsme nepoučeni …

    1. Ano napřed ho vítali palmovými ratolestmi, pak poplivali, bičovali a ukřižovali.
      Tak svět oplácí ………….

      Lidstvo se nepoučí nikdy.

      1. Nojo, když on si dovolil urazit jediného skutečného boha – peníze a jediné skutečné náboženství – byznys!
        (prosímvás, kdo to kdy viděl, kazit doktorům a pohřebákům kšefty a ještě zadarmo a vyhnat obchodníky z chrámu; kdo uhradí vzniklou škodu a ušlý zisk, když ten žvanil je chudý, jak kostelní myš?!? Takhle by to nešlo, ukřižovat, ať dá pokoj!) Nebo myslíte, že dnes by, kdyby vešel do Vatikánu a začal tam dělat pořádek, dopadl líp? :D

  2. Zapomínáte na jeden ,,drobný“ detail a to na invazi muslimů do Evropy. Jak asi bude vypadat zahraniční politika Německa, Francie a dalších zemí, až tam začnou muslimové vládnout?

  3. Jo a ještě něco – co asi může čekat lidi, které vede agent napojený na cizí rozvědku a cizí zájmy – v tomto případě Rusko?

    1. Rusko má teď takovou strašně dvojsečnou roli. Role SSSR byla v tomhle jasná (je v článku) a dnešní Rusko je na jednu stranu zadobře s Íránem a Tureckem – byť nemají žádné formální spojenectví, pouze mají shodné zájmy a tak jim to spolu dobře jde – což je pro Izrael problém, na druhou stranu Izrael se snaží být s Ruskem zadobře jak to jenom jde, protože ví, že si ho nemůže moc dovolit znepřátelit. Proto také Netanjahu blahopřál Putinovi ke „znovuzvolení“ – dobře ví, že Rusko může kdykoliv aktivovat svoje agenty v oblasti, kteří mohou palestinské Araby ještě více radikalizovat proti Izraeli, mohou dát Íránu ještě volnější ruku v Sýrii (a už dnes Hizballáh, což je prodloužená ruka íránských Revolučních gard, operuje v syrské části Golanských výšin, hned vedle Izraele, a to s Asadovým posvěcením) a mohou dát volnou ruku Turecku, které má s Izraelem čím dál tím horší vztahy. Navíc se Rusko neustále snaží si spřátelit Egypt, a to by, v situaci, kdy by Netanjahu Rusy nějak dožral, mohlo pro Izrael být osudové.

    2. To samé, jako kdyby je vedl agent jakékoli jiné mocnosti. Když chybí zdravý rozum, nezáleží na tom, kdo a kam bandu blbců vede.

      1. Zatím se začínají vzpamatovávat v Itálii a Řecku, jenže o tom se v našich ,,politicky korektních“ mediích nic nedozvíme. Ono je to podobné, jako s novičokem: Chemický vzorec obou látek je znám, výroba není nijak náročná a vzhledem k tomu, že je žádoucí mít protijed, tak ho zcela určitě má, byť v nepatrném množství, kdekdo, jenže informace tohoto druhu jsou přísně tajné a pokud by si někdo pustil pusu na špacír, dlouho by nepřežil. A kdo ho v Anglii použil, je sporné; špion, který pracuje jen pro jednu stranu, má jen jednoho nepřítele, dvojitého agenta se snaží umlčet všichni a, pochopitelně, nikdo se k tomu dobrovolně nepřizná. Jo, politika byla, je a bude vždycky svinstvo, bez ohledu na to, kdo ji provozuje a nejhorší jsou ti, co konají ve jménu spasení světa jakoukoli demokracií. (beer)

        1. Kauze „novičok“ nevěřím ani slovo (tedy kromě faktu, že takový a řada jemu podobných nervových plynů existuje a je jím vybaven kdekdo). Viz včerejší zázračné ozdravění slečny Skripalové. Protilátka jistě existuje, musí jí být vybaven vždycky minimálně poučený útočník. Ale určitě je třeba ji aplikovat před použitím nebo zároveň s použitím otravné látky, jinak je to zbytečné, protože smrt po zasažení nastává v řádu jednotek sekund, a to s jistotou. Takže pokud by byli zasaženi skutečně touto látkou, ať už rukou kohokoli, byli by je na té lavičce našli už dávno mrtvé. No nic, účelu bylo dosaženo, napětí opět eskalovalo a přiblížili jsme se zase o pár krůčků ke konfliktu.
          Není lehké být Jamesem Bondem :D .
          Konec politických úvah a všem přeju pěkné Velikonoce.

          1. Pokud jde o mne, tak už slavím od pátku odpoledne a skončíme až v pondělí večer. A kdo chce vidět kvetoucí bledule a bílé šafrány bělokvěté, ať si zajede do Slunečné u České lípy. (ano, je to tam, co měl chalupu Vlastimil Brodský). :)

  4. Mě na tom fascinuje, že je to další stát z těch, o kterých píšeš, který – mít v pravý čas schopného vůdce myslícího víc na své lidi než sebe, se mohl vyvíjet úplně jiným směrem a nenechat své lidi žít v mizérii. (Myslím teď toho zkorumpovaného šáha v Íránu)
    Navíc, pokud stále lidí věří spíš dojmům (propagandě) než pojmům (faktům, jak to skutečně bylo), tak je řešení v nedohlednu. A když v této víře v iluzi vychovávají ještě i své děti… kolik bude muset být ještě ztraceno generací (a lidských životů), než se dojde k nějakému řešení?

    1. Hodně, protože i kdyby postupem času přišli na to, že přistoupí na jakýkoliv návrh na svůj stát, bude už pozdě, protože Izrael si vezme oblast C a ze zbytku stát jen tak neuděláš, a kdyby je náhodou napadlo za 50 let vzít Izrael na milost a chtít se připojit, ten o to nemusí stát. Vezmi si, že pro Izrael je situace „jsme v bezpečí, protože jsme masivně investovali do toho, abychom byli, takže naše bezpečí nezávisí tolik na jejich vůli“ taková, že vlastně sami ztrácejí motivaci se o osud palestinských Arabů vůbec starat. Jasně, ze Západu, a zejména pak z Evropy bude neustále chodit zástup umělců ostentativně bojkotujících Izrael a na kampusech se bude kritizovat horem dolem, ale pokud Izrael má za svou maximu „hlavně přežít“, tohle je také nemusí tak moc trápit.

    2. Dokud se budou fakta tutlat a překrucovat, což se dělo, děje a bude dít, tak se holt bude věřit dojmům, zejména když ty dojmy mají k pravdě mnohdy blíž, než ta překroucená a ,,korektně“ vyžehlená fakta. :) (Ono se leckdy až s delším časovým odstupem zjistí, že ten dojem byl realistický, protože pravda se někomu vlivnému nehodila do krámu).

  5. Dneska opět velmi zajímavé, o to víc, že se tady přece jenom lépe orientuji (všichni ti Saúdové a Saídové na Arabském poloostrově se mi tak nějak slévají dohromady – což by nemělo, já vím!). Kdyby nešlo o skutečné lidi a státy, nota bene usídlené za humny Evropy, člověk by se zájmem a založenýma rukama sledoval, jak se tyto šachy budou vyvíjet, ale takhle …

    1. To nejzajímavější na tom je v podstatě to, že palestinští Arabové to hrají na emoce vůči světu – ne nepodobně stylu člověka, co se nezodpovědně strašně zadluží, pokusí se zabít věřitele, ale nepodaří se mu to, a pak skučí, jaký je chudák, když za nim přijde exekutor a když bude žít život v insolvenci.

      A bohužel je spousta naivních lidiček, zejména na Západě, co jim na to skáčou, protože historickou posloupnost toho vývoje (viz článek) berou, pokud ji vůbec znají, což také není pravidlem – stylem „už to bylo dávno, tak by teď mohli dostat svoje“. Bohužel je vidět, jak nesmírně efektivní sovětská rozvědka byla, pokud jde o šíření propagandy, protože tohle je její důsledek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD