BTW: Dámy s kalendářem

Určitě je máte taky – dámy s kalendářem:)) Já jich mám několik, a protože všechny znám už hodně let a jedna z nich je navíc moje kamarádka, tak přece jen vidím, s čím se musejí potýkat. A tím nemyslím přímo jejich práci, daně a obecně byrokratickou buzeraci… myslím nás, jejich klienty.

 

 

Tak abych začala lépe a zřetelněji, ne? Za dámy s kalendářem označuju osoby poskytující nějaké služby skrzevá svůj um a své ruce. (Ne, nejstarší řemeslo nezahrnuju:)) V mém případě bych tak mohla označit svoji kamarádku Danu, která je po odchodu do důchodu fyzioterapeutem na volné noze (její věhlas se šíří tak, že už dnes je utopická představa, že bude pracovat jen dva dny v týdnu), dále svoji kadeřnici, kosmetičku, pedikérku a oblíbenou švadlenu. Počítat se sem ale mohou i dámy dělající gelové nehty (ty nemám:)), dámy stříhající psy a momentálně mě nenapadají další příklady – určitě ještě na nějaké přijdete.

Jejich společným znakem je kalendář. Plný kalendář!!! Tedy aspoň u těch mých, které jsou všechny velmi šikovné a o jejich služby je velký zájem. Objednávání na příští session je obvykle napínavé – většinou se hledá termín na delší dobu dopředu, kdy člověk netuší, jestli jeho plány něco nezhatí – ale co dělat? Kompromisy je třeba dělat na obou stranách, aby došlo ke kýženému setkání. Chce to snahu a aspoň nějakou ohleduplnost na straně klienta.

A musím říct, že poslední rok, spíš o něco déle, slýchám od svých kalendářových dam (s výjimkou Dany, ta je andělská bytost, ta se nepočítá:)) stesky na chování lidí. Nejenže prý s sebou nosí obvykle velmi špatnou náladu (což se jim zakázat opravdu nedá, byť to vytváří prakticky rizikové pracovní prostředí), ale začínají být poměrně agresivní, když jde o to sjednávat si termíny. Jako běžnou praxi mi všechny (!) označily snahu klientů nahlížet jim do diářů a hledat si volná místa.

„Tady je volno, tady můžu!“ zvolala prý jedna neodbytná dáma a zapíchla prst do kalendáře mojí kadeřnice. Na námitku, že to je pauza na oběd blahosklonně opáčila, že na oběd jí přece musí stačit deset minut. Opravdu nevím, co bych s takovou zákaznicí udělala já! Kadeřnice tehdy tvrdila, že zůstala klidná a nějaký termín našla, ale po několika měsících od této příhody byla zoufalá a servaná jak plakát, protože ona prostě nemůže být v práci denně deset hodin!

„Zvyšte ceny!“ poradila jsem jí a vypadalo to, jako bych radila v rozporu se svým vlastním zájmem. Ve skutečnosti je to naopak – ona je tak dobrá, že za to stojí, takže bych byla ráda, kdyby vydržela příčetná. Ve Dvoře Králové (abych mluvila za známé teritorium) totiž kadeřnic výrazně ubývá. Starší odcházejí do důchodu, mladým se otvírat si vlastní živnosti moc nechce – jednak na to obvykle nemají peníze, pokud nepracují ve vlastním domě a jednak stát se malým živnostníkem kromě práce znamená být i a priori sprostým podezřelým (všeci kradnú). Takže tlak na ty, kdo zatím vydrželi a služby poskytují, roste a mění se v přetlak.

Ne každý se odváží zvýšit ceny – na malém městě a v jeho okolí je cena stále rozhodujícím faktorem a většina mých dam se snaží ke svým klientům chovat velmi vstřícně, pokud se právě nehroutí z přepracování (i to jsem viděla, a to ve dvou případech – říkám, že své dámy znám). Zajímalo by mě, jak moc to lidé vnímají. Uvědomují si, že tohle je práce, na kterou nelze nacpat továrenský způsob zvyšování efektivnosti? Vždyť ty ženy mají jen jedny ruce a třeba kadeřnice je zvyklá si lidi zvát tak, aby využívala i technických pauz – tedy obvykle pracuje na dvou lidech zároveň. Kam dál by mohly ještě jít?

Přiznám se, že na mě to má obvyklý vliv – přemýšlím, zda si vůbec můžu dovolit se objednávat, když ty moje mají určitě (před plesem, před Velikonocemi, před dovolenými, před Vánocemi…) strašně moc práce. Nakonec se odhodlám a obvykle uspěju. Moje dámy mě totiž většinou rády vidí – neškarohledím, umím si povídat o věcech, které je zajímají (všude je to něco jiného:)) a jsem časově flexibilní, takže mnou mohou vyplnit i nepředvídanou mezeru:))

Jenže je třeba si uvědomit, že vývoj vede přirozeně k tomu, že malých živnostníků provozujících řemesla (tedy i pánů s kalendářem:)) ubývá. Bude třeba si oprašovat ty, kdo nám zůstanou a doufat, že se sem tam najdou i mladí lidé, kteří se pokusí na tomto nevděčném poli uspět. Bohužel ve svém okolí vidím další a další lidi, kteří opouštějí samostatnou živnost a hledají si práci.

Jak pravil jeden velmi šikovný chlapík z naší vesnice, který nabízel zednické a další práce, jaké kde kdo potřebuje: „Jako velký podnikatel jsem pracoval od rána do večera, jezdil v otřískané Avii a lidi se mnou smlouvali o peníze nebo rovnou nechtěli zaplatit. Jako zaměstnanec (u stavby silnic) jezdím v Mercedesu (nákladním:)) a ve dvě mám padla. Byl bych blázen, kdybych měnil.“ Zaplakali jsme my i naše obec, pro kterou často pracoval. Upozorňuju, že vydával zcela počestné faktury! Neříkám, že být zaměstnancem je vždy selanka, ale je to prostě jednodušší.

A tak vám tak trochu připomínám, abyste byli na své dámy a pány s kalendářem hodní. Musíme je trochu hýčkat – aby nám vůbec vydrželi!:))

 

PS: Kadeřnice skutečně zvýšila ceny – jestli se to promítlo na přetlaku zákaznic zjistím za týden:))

 

Ok, dnes je to dané: jaké zkušenosti máte vy – jako zákazníci, případně i z té druhé strany – pokud také pracujete jako „člověk s kalendářem“:))

Aktualizováno: 13.3.2018 — 17:37

42 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Mám jednu dámu s kalendářem – kadeřnici. Zcela paradoxně jsem na jejím kalendáři nezávislá, protože úprava mé hlavy zabere čistého času 13 minut (opakovaně změřeno). Umýt. ostříhat „ustřihněte dva měsíce“, vyfoukat, hotovo. Takže pokud mám cestu kolem a trefím se do její směny, vždycky mě tam vmáčkne. Když ovšem barvila Vílu na modro a dělala jí slavnostní účes, to jsem objednávala.
    Vloni se mi konečně podařilo nad Dalmatinovem sehnat řemeslníka, který nejen umí všechno, ale dělá to dobře a přemýšlí u toho a uklízí po sobě. Jako bonus není v důchodovém věku, takže mi snad vydrží :) Jako další bonus mu můžu nechat klíče, které mi po provedené práci nechá ve spřátelené hospodě

    1. 13 minut? Jsi šťastná žena! :D
      A ještě šťastnější za toho řemeslníka. :) To my jsme měli taky takový poklad – než se nám nechal zaměstnat (viz článek)

  2. Jedinou opravdu kalendářovou paní je pro mne Pitrýsek (h) – a protože mám u ní protekci, tak Ernika šmikne vždy, kdy si vzpomenu. No a pak ještě kadeřnici – jenže tam chodím tak třikrát do roka a navíc je mi v podstatě jedno, jestli to bude zítra nebo za týden (rofl) , tu kšicu si v nejhorším upižlám sama – prý je to moderní, její různá délka (chuckle)

    1. Ygo, ty tedy vedeš! Když máš jenom paní z Čipsína (inlove)

      Mimochodem, objednala jsem Berry do Jaroměře do psího stříhacího salónu:)) Dohodla jsem se s paní, že jí Berry ukážu, a pokud přijde na to, jak z té strašlivě chlupaté zimní koule vystříhat jarního vlčáka, tak se do toho pustí. Musím říct, že letos má snad Berry ještě delší chlupy než kdykoliv předtím. (whew) Jenom ji při odchodu z lesa odvětvit dá práci a ani nemusí být mokrá a zablácená! (pak je to teprve chuťovka, pro obě)

      Což mě vede ke zvědavé otázce – mám dojem, že dlouhosrstí psi jsou s věkem stále dlouhosrstější. Máte někdo podobný dojem? :)

      1. No Erník byl taky pořádně chlupatý, ale nevím, jestli proto, že by mu věkem! (checheche – má dva a kousek) rostly delší chlupy nebo proto, že od podzimu nebyl stříhaný. Za dvě hodiny se z chlupatého pouličního flákače se stal šik švihák lázeňský. Teda vypadá spíš jako nevinné štěňátko. Haně ruce pozlatit až po ramena.

        1. Chjo, že já ji mám přes celou republiku!

          Jinak to bys nepozorovala dřív, než tak za tři čtyři roky. Já si toho všimla na fotkách Nazgúlů, jak postupně chlupatěli:)) Ale protože oni byli chlupatí „normálně“, nebylo třeba s tím nic dělat. Berry se nejspíš zhlédla v koliích (skotských ovčácích dlouhosrstých:)) stylem „dohnat a předehnat“!

          1. Berrynce jsi asi ukazovala fotku Luxe. to není kolie dlouhosrstá ale medvědovitá. Nepředeženete nás ! Legýs má úplně jinou srst, a to jsou oba papíroví.

            1. Jo, medvědovitá je i Berry :D Jenže mě to už přestalo bavit a pokud to půjde, tak se pokusím z ní nechat toho vlčáka zase vystříhat :D

          2. Dede, Berry je kastrovaná, že? Známá od choďáků měla kastrovanou fenu a ta měla snad patnáct centimetrů dlouhé chlupy. Vet to přičítal chybějícím hormonům.

            1. Může být, ale já jsem viděla u chovatelky fotku Berryiny prababičky z výstavy, kde byla jako veterán (to je tuším 8 let + ne? ) a ta měla chlupy skutečně od hrudníku až na zem. Tehdy jsem si řekla, že to nejspíš vydrží jen u psů česaných na výstavy, ale jak vidím, funguje to i normálně. takže nějaký vliv to mít může, ale ne moc velký (Kazan nebyl kastrovaný a k stáru byl taky hodně chlupatý, ale po chodsku:))

      2. Ano. Světluch dřív vypadal jako Karinka teď a s věkem jí začaly narůstat čím dál delší chlupy. Ale pořád to ještě jde- a zadek a packy jí ofikám sama :)

    2. Tak to jsme na tom podobně – já sobě dopřávám kadeřnici zhruba 2-3 krát méně za rok než psovi :-) no mě se to samo kudrnatí, takže já obvykle tak dvakrát stříhnu ofinku abych něco viděla a tak jednou za půl roku vyrazím ke kadeřnici pro fazónku, pak mě zdraví i kamarádi jako cizí, protože moje chlupodravkyně ví, že mě uvidí zase nejdřív za půl roku a vezme to zgruntu :-) Terinka bohužel je typ kudrnatého knírače, takže musíme chodit na trimování a úpravu každé tři měsíce, jinak mám doma černobílou ovci, co nosí růžovou sponku na ofince, protože nevidí…Letos se mi to moc nepovedlo, byla jsem na úpravě v září a měli jsme jít před Vánoci, ale nedostala jsem v práci ani půlden volna a dostali jsme se pod nůžky až teď v březnu. No mám fotky před a po a nedá se poznat, že je to stejný pes, zaplnila vrchovatě 15litrový odpadkový koš a zhruba jednoho malého psa jsem si odnesla na mikině a kalhotách… S tím lesem jsem na tom jako Dede, naše dámička je navíc choulostivá na sebemenší bordel v kožiše nebo na nohách a v lese jsme zastavovali každých 10 metrů, protože jsme vytahovali větvičky a listí. Naštěstí už máme pokoj, aspoň na dva měsíce…

  3. Tak – „telefonní čísla na dobré řemeslníky schraňuji jako poklad svého druhu“ mi připomnělo Sedmilháře a Jindřišku Smetanovu, možná někteří pamatují, pořad byl v době „normalizace“ zakázán …achjo. Právě ona zmínila, že má takový seznam a bude to jednou nejcennější věno, které odkáže svým dětem :-) Bohužel je smutné, že za cca padesát let jsme na tom skoro stejně. Já mám tedy docela štěstí, kadeřnici mám mladou, milou a vstřícnou, půjčuju ji knížky, má psa o kterém mi vypráví, ráda chodí po horách, takže už se na ni vždycky těším, je to milá hodinka. Pedikérka podobně, ta zas miluje koně a jezdí na nich. Obě „děvčata“ ale nepracují týden v kuse a možná je to udržuje v dobré náladě … odpočinout si na chvíli od zákazníků. Ono to není snadné, probíraly jsme to v období voleb … udržet se v pohodě, když je zákaznice na „druhé straně barikády“ (devil)
    A řemeslníci – měla jsem bezvadného „plynaře-kotelníka“,
    taky pejskař :-) Začal s ním pracovat jeho syn, tak byl nadšen, syn ale odešel k větší firmě a on ztratil elán. V září mi začal v pátek večer teci kotel – klasika. Řekl mi, že má volno až v listopadu! Naštěstí mi dcera dala kontakt. Je to vysokoškolák cca 40 let, rychlý, šikovný, ochotný. Vyprávěla jsem mu svou zkušenost a říkal mi,
    že se s tím setkává a že často dojde k „vyhoření“.
    Nedivím se. Jakákoli práce „sám za sebe“ (OSVČ) je náročná a nedoceněná a některými současnými politiky dehonestovaná.

  4. Řekla bych, že kadeřnice, masérka (mám), pedikérka (nemám, ale asi bych se měla poohlédnout, jenže při svojí fobii ze stříhání nehtů nejdu víc jak dvakrát do roka) nejsou až takový problém.
    Naopak veliký problém je jakýkoliv řemeslník. Chtěli jsme, aby nám vymaloval chlapík z baráku. Dva měsíce mlžil a různě se kroutil, až jsme to skrečovali. A tak je to se vším…

    1. Mám ti dojem, že tady v okolí je to s kadeřnicemi a patrně i kosmetičkami stejně špatné jako s řemeslníky. Možná v Praze je přece jen kadeřnické řemeslo o něco výnosnější, tak je jich víc. Tady ten výraznější úbytek začal někdy před víc než rokem.
      Jinak já teď sháním tesaře – potřebujeme vyměnit střešní okna. Když jsem postupovala obvyklým způsobem – sežeň si číslo a zkus volat – nic. Buď ani nevzali telefon, nebo slíbili a taky nic. Tak jsem šla konečně na net (tady ještě úplně řemeslníci v jednadvacátém století nejsou, proto to byl až pozdější pokus), našla firmu, napsala do připraveného vzkazovníku a ještě večer (!!!) mi volal chlapík, kdy se má přijít podívat, abychom se domluvili. Málem jsem omdlela úžasem. Má přijít v pondělí – uvidíme, jestli dorazí:))

  5. V podstatě jsem taky dáma s kalendářem, tedy OSVČ, ovšem nenabízím práci svých rukou, ale hlavy a mými zákazníky nejsou občané, ale firmy. Na volnou nohu jsem šla hodně brzo po roce 89 a už nikdy bych nechtěla být zaměstnancem. Ta volnost, to, že si čas zorganizuji podle svého, že nad sebou nemám žádného nadřízeného, že nechodím denně na jedno místo, ale střídám prostředí a lidi, že ta práce není stereotypní, převáží všechny minusy samostatné výdělečné činnosti. :)
    Jinak nevím, čím to je, ale problém s termíny u kadeřnice ani kosmetičky nemám. Samozřejmě se neobjednávám ze dne na den, u kadeřnice s týdenním předstihem, u kosmetičky vždy na příští měsíc. Dokonce mám už stálou kadeřnici i v Hradci, kam jezdím hlídat děti, a zrovna tak u ní se mi daří objednat se do týdne. Jo horší je to s řemeslníky, těch šikovných je je jako šafránu. V našem regionu např. člověka, který montuje a opravuje žaluzie, budeme asi brzo vyvažovat zlatem! :) Bohužel trend v našem školství, že všichni musí mít minimálně maturitu, má pak tyto následky.

    1. Trend v našem školství je kromě jiného likvidace učňovských oborů, které se proměnily v odkladiště nevzdělatelných. Ani těm dobrým, kteří by i řemeslo chtěli dělat, se tam pak oprávněně nechce… To je jedna část problému.
      Druhá je ta, že dokud nebudeme mít titul Mistr pro ty schopné (když už jsme ta společnost zatížená na tituly), který bude mít váhu (zkoušky, mistrovská práce) a společenskou prestiž, půjde to všechno do háje. Proč by nadaní kluci a holky dělali řemeslo, když se pak na ně kdejakej jouda bude koukat svrchu?

  6. Před časem jsem pozbyla kadeřnici,stala se důchodkyní a taky bohužel vdovou,jezdíme spolu lyžovat ale už nejezdím do rodného města kvůli zkulturnění hlavy. Našla jsem si mladou šikovnou dámu vedle v podhorském městečku, mám to za humny a představte si, práce ji baví a mně u ní pobyt taky.Dobrých řemeslníků je nedostatek a dokud nebude mít jejich um společenskou prestiž,nespraví to žádné dílny ani školství. Za ta uplynulá léta byli řemeslníci a šikovní dělníci pejorativně napadání jako méně důležití a za to jiní veledůležití se postavili do čela státu,co znali z dřívějška, to taky praktikovali, ovšem bez řemeslné erudice. Vždyť politika je také v podstatě řemeslo a dno má hodně zlaté.
    Vážím si práce každého člověka, který se snaží ji dělat dobře. Všem řemeslníkům a kalendářovým dámám patří čest a sláva neb my všichni pak máme z toho jen prospěch.

  7. Na vlasy, nehty a nohy chodím tady do nedalekého „salonu“, je to OK, dámy jsou tam příjemné a ceny na to, že je to v Praze a že prostory mají pronajaté v hotelu, jsou víc než slušné. Nehty (gelové :D ) mi dělá majitelka. Jak jsou na tom ty ostatní dámy, jestli jsou to zaměstnankyně nebo jestli pracují na živnosťák, to nevím. S objednáním obvykle problém nemám, ale pravda je, že ze dne na den to až na výjimky (odloupnutý nehet (devil) ) obvykle nejde.
    Jako oko v hlavě si střežím kontakty třeba na elektrikáře, malíře, hodinového manžela, to jsou poklady.
    Já sama jsem už cca 15 let OSVČ. Nejsem typická dáma s kalendářem. Dělám překlady a zakázky „z ulice“ neberu, dělám stabilně pro dvě agentury. Někdy musím i odmítat, protože vím, že bych to nezvládla. Ale jsou i období, kdy mám až znepokojivý klid :D . Ovšem za ta léta už jsem si zvykla a vím, že se přísun práce pohybuje po sinusoidě, takže už nepropadám panice, jako ze začátku.
    Že mě nějaký politický paňáca čas od času označí za zloděje, podvodníka, příživníka a tak podobně, z toho si nic nedělám. Musím říct, že mezi lidmi se mi to snad nikdy nestalo, nepamatuji si, že by na mě někdy někdo koukal skrz prsty proto, že jsem „podnikatel“. Jsem s tím stavem naprosto spokojená. Nevím, jak bych byla jako zaměstnanec sama zvládla události posledních let, tedy rekonstrukci bytu a stěhování a všechno, co s tím bylo spojené. Ostatně i u všeho možného jiného jsem si zvykla, že si to zařídím v klidu a tehdy, když potřebuji, nejlépe přes den, kdy je to zpravidla rychlejší a příjemnější – všechny lékaře, nákupy, veterinu, autoservis, „salon“, řemeslníky, prostě všechny služby, a dokonce i takové příjemnosti, jako je bazén nebo cvičení. Kdybych byla o hodně mladší, možná bych se zamýšlela nad tím, jestli se nemám raději někde zaměstnat, mít trochu víc jistoty a stabilnější příjem, pár výhod a čistou hlavu. Ale teď už to neřeším. V mém věku už bych slušnou práci nenašla a jít dělat někam pokladní nebo uklízečku (a to bez urážky těchto profesí) se mi, popravdě, moc nechce. Takže to musím dotáhnout až do věku důchodového v tom stavu, v jakém to je, a pak to přestanu řešit úplně. Ale do té doby mi ještě pěkných pár let zbývá :D .

    1. Milá Tapuz, jsem na to prakticky stejně jako ty – já jsem na volné noze od roku 2001. Je to snazší, když bydlím… eh, mimo větší centra (díky internetu) a navíc jsem časově flexibilní – momentálně už jako jediná z celé rodiny.

  8. Byla jsem dámou s kalendářem. Už nejsem a jsem spokojená. Moji bývalí žáci už méně :) No ale co už. Důvodů by byla hromada.

    1. Vidíš, na tebe jsem si vzpomněla, ale nepřiřadila tě :)
      Tak ano, i učitelky jazyků na volné noze je možné mezi dámy s kalendářem zařadit :)

    2. Nejjednodušší je, být melouchářem. A když je k tomu ještě důchod, není co řešit. Jsem pánem svého času, klienty si vybírám, nikdo mne neotravuje s debilní administrativou, inkasuji za hotové a jsem v klídku. Kdysi dávno, když jsem ještě chodil do práce, (bylo to krásné a bylo toho dost, pracovní doba Po – Čt od 9 do 14 hodin a spousta legrace), jsem za víkend na melouchách vydělal skoro tolik, jako za týden v zaměstnání. (rofl)

  9. Tohle je velký rozdíl mezi Českem a Norskem. V Česku když je kadeřnice přepracovaná, uvažuje o tom, zda s tím neseknout a nové holky se do řemesla nehrnou, protože vidí to přepracování a ceny, jaké se dají účtovat. V Norsku když je řemeslníků v nějakém místě málo, tak prostě zvednou ceny. Je to jedna z věcí, která v Norsku funguje podle mě lépe, i když teď říkám něco, co není v souladu s mým zájmem jako zákazníka, protože v dlouhodobém horizontu to pak vypadá tak, že řemeslníků bude čím dál tím méně a lidé si stejně nezvyknou na to, je náležitě ohodnotit. Ono ale totéž platí i o zaměstnaneckém poměru: kdy jindy, než teď, by měli mít lidé sebevědomí si říct o zvýšení platu, ale přesto to spousta lidí nedělá… A samozřejmě, když je zaměstnanec ochoten dělat za méně, proč by mu zaměstnavatel přidával? Byl by sám proti sobě. A co hůř – právě ve městech, jako je ten zmiňovaný Dvůr, je hodně lidí, co pracují za málo a ještě jsou „vděčni, že vůbec mají práci“ a volí pana Hlavatého bez ohledu na cokoliv, protože „je živí“. Dnes. S takhle rekordní zaměstnaností.

    Řemeslníků si velice vážím a co víc: řemeslo je snad jediné odvětví, které mě napadá, které se nedá automatizovat a nevyžaduje akademické vzdělání, a přesto je nesmírně potřebné a cenné – je načase, aby si to lidé u nás, zákazníci i řemeslníci, uvědomili. V Česku je spousta šikovných řemeslníků, co podle mě vůbec neznají cenu své práce a vidím spoustu zákazníků, co nechápou, jak cenná práce řemeslníků je. Ať se zkusí ostříhat sami kolem hrnce, když si na to věří…

    1. Víš, tady ještě pořád převládá ten pocit, že „člověk si přece může udělat plno věcí sám“ a podle toho lidé hodnotí cenu práce toho druhého.
      Jsem ráda, že moje kadeřnice zvýšila ceny, byť to padlo i na mě. Ale pokud se jí trochu uleví, bude veselejší a objednací doby klesnou pod dva týdny (což je teď norma, pokud má někdo striktnější požadavky na termín, může to být i za déle), ocením to :)
      A telefonní čísla na dobré řemeslníky zchraňuju jako poklad svého druhu (inlove)

      1. Pro mne odjakživa platilo, (a platí a bude platit): Když chceš něco kvalitního a levného, musíš si to udělat sám. Družka Maruška řešila nedobíjející mobil; strávila tři dny telefonováním a obíháním prodejen a servisů, s tím, že: je to čtyři roky staré, tudíž neopravitelné, kupte si nový. Až úplně nakonec ji napadlo, zeptat se mne, po dvou minutách byl mobil opraven a funguje vesele dál. A hádejte, kolik ji to stálo? (rofl) Jo, kdo umí, umí, kdo neumí, platí.

  10. Já mám několik dam s kalendářem.

    Za prvé je to kadeřnice.
    Seznámily jsme se před 29-ti lety, když ještě pracovala v komunálním kadeřnictví.
    Vzpomínáme s úsměvem, jak jsem jí tenkrát říkala, že kojím mladšího syna a musím být do 2 hod doma.
    Pak začala pracovat doma a já chodím k ní domů.
    Tykáme si, ona ví jak na moje vlasy a ceny má skvělé. Jen posledních cca 4 roky ještě pracuje jako zaměstnanec a ve volných dnech dělá doma na živnostňák.
    Říká, že to střihání by jí už neuživilo. Navíc jako zaměstnanec má zaplacené zdravotní a sociální.

    Za druhé masérka. Je to moje dávná spolužačka ze ZŠ. Je výborná, namasíruje mě a ještě pracuje s mými energiemi. Ale i ona už pracuje v sociálních službách jako zaměstnanec a ve volných dnech masíruje. Stejný případ jako předtím.

    Třetí případ je kosmetička. Je to vystudovaná kožní sestřička. Ta pracuje jen v kosmetickém salónu, ale někdy mám pocit, že je tam pořád. Je už v důchodu, ale ještě pořád pracuje.

    Moc si jich všech vážím.
    Při sjednávání termínu si navzájem vycházíme vstříc. Když by se stalo, že by jedna nebo druhá nemohla, přizpůsobíme si termíny navzájem.

    1. Ano Míšo, dobré lidi člověk neopouští :)
      Já se jen děsím chvíle, kdy zavře krám Dana – jak potom přežiju se svými zády? (wasntme)

    2. Miluju svou kadeřnici, ale je zaneprázdněna hodně. Naštěstí jsem se naučila odhadovat její nejvytíženější doby- Vánoce, velikonoce, hody, májová :) No a často češe taky nevěsty. Takže se musím objednat včas, protože už nemůžu chodit k holiči v půl osmé ráno jako dřív. Kosmetička na tom není líp, k té se někteří objednávají tak, že si zaberou svůj termín na několik měsíců dopředu- třeba každý pátý pátek ve tři odpoledne :) Nadřou se hodně, děvčata, navíc pracují v poměrně nezdravém prostředí- barvy na vlasy a laky zdraví nepřidávají. Máme tu ještě jednu kadeřnici, už je v důchodu. Léta dřela, a pak jako OSVČ dostala důchodový výměr a rozplakala se. Nedivím se jí. 7000 kč důchodu není k životu…

        1. Tak tak. Páni podvodnikatelé „optimalizují“ daně, důchodové a sociální pojištění a když jim pak dorazí důchodový výměr, diví se až se jim uši a frňáky do kornoutu kroutí. A pak brečí, že musí makat až do smrti. Umělci jsou to samé v bleděmodrém. Já jsem v pohodě, sice za mne zaměstnavatel platil měsíčně jen na zdravotním a sociálním přes deset tisíc, ale: do invalidního důchodu jsem šel v 56 a dnes mám bez pár drobných 19.000 Kč. A v životě bych na živnosťák nedělal, je to mnohem větší otročina, než odkroutit si osm hodin v práci, pak jít s čistou hlavou domů a vědět, že pracuji u solidní firmy, která mi každý měsíc pošle na účet čistou výplatu. (35.000Kč v r. 2004).

          1. k holiči jdu třikrát do roka, objednám se den předem a za stovku jsem za několik minut ostříhán. Pedikůru a manikůru si dělám sám, elektrikářské boční štípačky a švýcarský nůž s ostrými nůžtičkami mi dokonale vyhovují. v 70 letech tak nějak necítím potřebu oslňovat Playboy vizáží. (i když je pravda, že tuto potřebu jsem necítil nikdy). Děti a vnučky mne mají rády takového, jaký jsem a jestli mám na sobě tepláky a omšelé botasky, nebo kvádro a lakýrky je jim šumafuk. A družka Maruška také raději někam do přírody na kytky, než fungovat jako ozdoba recepcí a pohřbů. :D

      1. Taky bych brečela,kdyby mi v tu chvíli došlo,že to je jen mojí hloupostí a a výškou mých odvodů na důchodové pojištění a tím, že jsem si nedala penzijko….

        1. Penzijko? Ani náhodou! 1/ nevidím nejmenší důvod, proč živit nespolehlivého soukromníka, když mám k dispozici stát a 2/ Myslet si, že nějaký penzijní fond vydrží víc, než deset let, aniž by byl rozkraden, vytunelován, nebo úspory znehodnoceny inflací, je hodně naivní přístup. Také jsem kdysi měl jakési připojištění, (myslím že to bylo nějaké úrazové a životní pojištění), u zlodějů, jménem Česká pojišťovna; bylo to k dosažení 60 let věku, strkal jsem tam měsíčně čtyři stovky, spořil 18 let a když to bylo pět let před ukončením, přišli s tím, že bych měl ukládanou částku navýšit, že to bude výhodné, (ale už neřekli, pro koho). Poslal jsem je do zadele a když jsem oslavil šedesátiny, vyplatili mi se skřípěním zubů 65 tisíc, (rentu nechcete? bylo by to měsíčně kolem dvou stovek). Odmítl jsem i nabídku na pokračování a odkráčel. Než do takovýchto ,,projektů“ vrážet peníze, je lepší být zaměstnán, nechat platit zaměstnavatele a v důchodu si pak přivydělávat melouchařením. Na otázku: Chcete to za dvě stovky bez papírů, nebo za čtyři od firmy? každý rád slyší a protože nemusím, jakožto melouchář, živit nenažraný stát, mohu v pohodě pracovat za dumpingové ceny a díky důchodu pracovat jen tehdy, když mám chuť. (rofl) a sortiment mám pestrý: elektrika, instalatéřina, malování, opravy spotřebičů a další.

  11. Z dam s kalendářem mám stabilní jen kadeřnici a pedikérku. Ta druhá výrazně přesluhuje, navíc na jejich (pedikérek) místo se moc lidí nehrne, byť si opravdu ceny mohou diktovat.
    Kadeřnici mám už od jejích učnických let a většinou trvá tak týden od objednání k vlastnímu výkonu. Ale ona si umí udělat dovolenu a hlavně má obrovskou výhodu – provozovnu má v suterénu svého domu a protože je tam nízký strop, nesmí pracovat déle než – a teď plácnu – pět hodin a pak na určitou dobu musí přerušit. Asi kvůlivá vzduchu. Navíc jeden den v týdnu má jen půlden. Všichni to víme, takže ji nikdo nepřemlouvá.
    ALE jedno mají tyhle dámy společné – mohou si klienty vybírat. Prostě můžou říct, že mají plno, ať se dotyčná/ný nezlobí

    1. Tak na to, že si klienty mohou vybírat, teprve teď přišla moje kosmetička a třeba na to přijde i ta kadeřnice (je o hodně mladší:)) ten zakořeněný strach o práci se nepřekonává snadno, ale snažit se trvale urvat víc, než optimálně můžu, je taky cesta do pekla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD