GEOPOLITIKA: Když se (ne)hybatelem dějin stane špatné svědomí (Blízkovýchodní Hra o trůny 6)

Každý tak nějak podvědomě tuší, že Blízký Východ je bolavé místo. Jakkoliv se jeho hra vede neúprosně, machiavellisticky a bezcitně, tu a tam se objeví něčí svědomí, ale zpravidla jen velmi opatrně a spíš se snahou ulehčit si aspoň předstíráním, že se něco dělá než opravdovou pomocí. Takový byl příběh vzniku Izraele a takový je i příběh hlavního izraelského spojence v regionu: kurdského národa.

 

Světové veřejné mínění má za to, že Izrael vznikl kvůli špatnému svědomí západních národů z holocaustu, ale není to tak docela pravda. Izrael měl především (doslova) z pekla štěstí. Jeho vznik protlačily Spojené státy americké a Sovětský svaz, vítězové druhé světové války, ovšem nebylo to až tak růžové, jak se mohlo zdát. Sovětský svaz měl za to, že hlavní oběti nacistického běsnění budou mít prosovětské sympatie v souladu s jeho vlastní doktrínou, že hlavní silou odporu proti nacismu byl Sovětský svaz. Od prosovětského Izraele si sliboval to, oč jde Rusku už dlouhá staletí, a sice přístup k teplému moři, který mu v oblasti dnes supluje ruská námořní základna v syrském Tartu a letecká základna v syrské Latakíji.

Spojené státy k věci přistupovaly ambivalentně: z jedné strany byla přirozená sympatie k pionýrskému duchu zastánců vzniku Izraele, jakož i americký dlouhodobý souhlas s (co pravda, Británií ne úplně vážně míněnou) Balfourovou deklarací; z druhé strany ale byly obavy, že vznik Izraele a jeho uznání Spojenými státy způsobí protiamerickou reakci muslimského světa. Rozhodly čistě geopolitické zájmy – Sovětský svaz získával sympatie v arabských zemích jako Sýrie nebo Egypt a Spojené státy potřebovaly v oblasti solidního spojence.

To další dvě vítězné (ex)mocnosti druhé světové války, Británie a Francie, ze vzniku Izraele nikdy moc nadšené nebyly, ale „uznávaly nutnost“ jeho vzniku po hrůzách holocaustu. Milá Velká Británie ovšem prosazovala, jak to u ní bývá, dvojsečnou politiku: z jedné strany ústy podporovala Izrael, v praxi ovšem věděla, že Arabů je víc a že beze zbraní se Izrael nikdy neudrží. A embargo na dodávání zbraní do regionu, které Británie vyhlásila, přesně k tomu vedlo. Britové tak mohli, po očekávaném masakru izraelských Židů, s čistým svědomím říct něco ve smyslu „snažili jsme se je podpořit, ale to víte, Arabů bylo víc a asi to dlouhodobě nebylo životaschopné“, čímž by učinili svědomí zadost a pak by si nad Izraelem po pilátovském způsobu umyli ruce. Jak víme z minulého dílu, tohle vedení zahraniční politiky Británii (a Francii) „zkazili“ Češi, jmenovitě pak Jan Masaryk.

Kurdové jsou na tom v principu podobně, ale v praxi o poznání hůř. Rozděleni mezi Turecko, Írán, Sýrii a Irák (nepočítaje diasporu a drobné menšiny v jiných zemích regionu), tvoří početný, svébytný národ, jehož počet se odhaduje mezi 36,4 – 45,6 milionů obyvatel. Na rozdíl od Izraelců mají ovšem Kurdové zásadní problém: nemají přístup k moři a všichni jejich (potenciální) sousedé jejich samostatnost principiálně odmítají, takže nemají jak založit životaschopný stát; byl by, bez ochoty aspoň jednoho z nich umožnit tranzit, okamžitě zablokován po zemi i ve vzduchu. Mají ovšem ještě jeden problém, který Izrael neřešil: nesnaží se osamostatnit v rámci už tak sporného území o charakteru vakua (což byl britský mandát Palestina), ale na teritoriu dvou hlavních blízkovýchodních velmocí (Turecka a Íránu) a dvou íránských satelitů (Iráku a Sýrie), což za situace, kdy obě země, spolu se Saúdskou Arábií, budují mocná impéria o sto šest, není zrovna jednoduché.

Co mají s Izraelem podobné, je nesmírná rozmanitost. Izraelci byli velmi rozdílní politicky, jazykově a částečně i nábožensky (sekulární či reformní Židé jsou hodně jiní, než haredim, ale aspoň jsou to stále ještě, nepočítaje izraelské Araby, všichni Židé); Kurdové jsou roztříštěni politicky a nábožensky. Jejich jazyk, kurdština, je indoevropský jazyk, který má některé podobnosti s perštinou, arménštinou a řečtinou; píše se latinkou nebo arabským písmem (historicky se v Arménii, kde je kurdská menšina, psala také arménským písmem nebo cyrilicí) a je také částečně ovlivněna turečtinou.

Nábožensky je to ovšem složité. Mezi Kurdy jsou sunnitští muslimové, alevité (mystická odnož šíitského islámu, která je ovšem velmi progresivní), jezídi, zoroastriáni, křesťané nebo – a to je v regionu neobvyklé – ateisté či agnostici. Zde je ovšem nutné podotknout, že pro většinu Kurdů je náboženská praxe spíše věcí soukromou, než veřejnou identifikací; bez ohledu na náboženství a politiku mají Kurdové velmi silné národní cítění, které je tím hlavním, co je dohromady spojuje.

Hlavní politické štěpení je ovšem, napříč jednotlivými územími, kde Kurdové žijí, mezi moderním marxismem a liberální demokracií. Kurdský marxismus reprezentuje mnoho organizací a zastřešuje jej Kurdistánská unie společenství (Koma Civakên Kurdistan, KCK), jehož čestným předsedou je uvězněný předseda turecké Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullah Öcalan. Hlavní ideologií KCK je demokratický konfederalismus, což je model, jehož autorem je sám Abdullah Öcalan a který je dnes v plné šíři uplatňován v syrských oblastech kontrolovaných Kurdy, zvanými Demokratická federace severní Sýrie, které se ovšem všude na světě říká Rojava (čte se [rožava]), od pojmu Rojavayê Kurdistanê, což znamená Západní Kurdistán.

 

U Rojavy má smysl chvíli zůstat, protože její samotná existence a fungování je, podobně, jako u kibuců, historickým paradoxem. Je to do velké míry utopický společenský model, který podle všech možných pouček nemůže fungovat, ale on nejenže funguje, on i prospívá. Postavený je na libertariánském socialismu, což je směr, který na Západě reprezentuje filosof Noam Chomsky, a který je postaven na následujících principech:

 

  • Dobrovolný a demokratický socialismus, tzn. vysoká míra přerozdělování a společenské solidarity
  • Absolutní rovnost pohlaví blíže definovaná kurdskou socialistickou feministickou teorií zvanou jineolojî (čte se [žineoloží], doslova znamená „nauka o ženách“)
  • Udržitelný rozvoj
  • Svoboda vyznání
  • Právo na soukromý majetek
  • Autonomie malých komunit
  • Decentralizace a federalismus
  • Skepse vůči státu jako centrální autoritě
  • Přímá demokracie

 

To, co je na Rojavě neskutečně zajímavé, je fakt, že společenský řád, na němž funguje, je v zásadě utopický a počítá s tím, že lidé jsou poctiví a nikdo se nebude snažit tuto křehkou harmonii zneužít ve svůj prospěch. Jediný důvod, který mě osobně napadá, proč to funguje, je ten, že ohrožení zvenčí je natolik velké a jejich národní hrdost a snaha udržet svobodu jako národ je tak silná, že prostě jednotlivci akceptují fakt, že kdyby začali šidit, tak by to velmi rychle všechno zaniklo. Tenhle pozoruhodný společenský experiment brání dvě vojenské síly, Lidové obranné jednotky (YPG) a Ženské obranné jednotky (YPJ; to jsou ty kurdské bojovnice, nad kterými celý svět stál zírat s otevřenou pusou, když bránily město Kobani před bojovníky Islámského státu).

Jak již bylo řečeno výše, socialismus, jak je praktikovaný v Rojavě, je v současné době hlavní ideologií KCK, ovšem pokud jde o dominantní zaměření kurdských marxistů, nebylo tomu vždy tak. Kurdská strana pracujících, PKK, dnes v Turecku nelegální a zároveň přidružená k KCK, bývala, než se přetransformovala do podoby blízké dnešní Rojavě (2005), vyloženě marxisticko-leninská.

Na druhé straně tohoto kurdského ideového, politického štěpení, stojí zastánci klasické liberální demokracie, jak ji známe ze Západu. „Nejzápadnějším“ reprezentantem je turecká Lidová demokratická strana (HDP), která se tváří jako všeturecká, ale je zejména kurdská; ideologicky se jedná o standardní moderní sociálně-demokratickou stranu západoevropského střihu (s důrazem na ekologii, feminismus, atd.). Ono je vůbec zajímavé, že všechny kurdské politické strany a organizace, které nejsou vyloženě marxistické (nebo moderně marxistické) a zastávají „tradiční demokracii“ jsou orientací sociálně-demokratické a liší se mezi sebou spíš otázkami jako geopolitická orientace (spolupracovat víc s Tureckem nebo s Íránem?), popřípadě zastávají nějakou konkrétní agendu, jako například Hnutí Gorran, které prosazuje odchod hlavních dvou stran iráckého autonomního Kurdistánu, Demokratické strany Kurdistánu a Vlastenecké kurdistánské unie, které dlouhodobě čelí nařčením z rozsáhlé korupce.

 

Tím se dostáváme k dalšímu centru kurdských národních aspirací, a sice k iráckému Kurdistánu. Reálnou autonomii získali iráčtí Kurdové v roce 1992, s tím, že vyhrály sice (sociálně) demokratické strany, ale volby dopadly tak, že Kurdistánská demokratická strana (KDP) dostala 51 křesel a Vlastenecká kurdistánská unie (PUK) dostala 49 křesel (kurdistánský parlament má 111 poslanců, 11 je vyhrazeno menšinám, takže etničtí Kurdové jsou reprezentováni sty poslanci). Protože se šířily zvěsti o volebním podvodu, dohodly se obě strany na tom, že každá dostane 50 poslanců. To byl problém, protože obě politické strany, v jejich čelech zároveň staly silné oligarchické klany, se nelišily ani tak ideologicky (obě byly sociálně demokratické), ale geopoliticky: KDP prosazovala, a dodnes prosazuje, dobré vztahy s Tureckem a PUK zase dobré vztahy s Íránem; obě jsou ovšem prozápadní a (což je v regionu nezvyklé) KDP je navíc ještě celkem silně proizraelská. Skončilo to vypuknutím občanské války v roce 1994 a rozpadem kurdského státu v rámci Iráku v roce 1996 na dva, přičemž oba navazovaly zahraniční vztahy podle svého uvážení (KDP s Tureckem a Izraelem, PUK s Iránem) a oba se považovaly za legitimní vládu celého Kurdistánu.

V roce 2005 došlo k dohodě, volbám a v roce 2006 k faktickému znovusjednocení Kurdistánu a obnově standardní demokracie. Kurdistán od té doby velmi dobře prospíval, hlavní město Erbíl se hezky rozvinulo a země se otevřela zahraničním kontaktům i turismu. I dnes je irácký Kurdistán bezpečné místo na návštěvu a je fakticky nezávislé na vládě v Bagdádu. Má však dva hlavní problémy: oligarchové vedoucí obě hlavní politické strany utvořili společnou koalici (2007), která je silná a neskutečně zkorumpovaná. Přesto v Kurdistánu funguje svoboda slova, svoboda vyznání, rovnost pohlaví, konají se pravidelně svobodné volby a všechny takové ty ostatní věci, které si s demokracií spojujeme, takže, zejména s ohledem na to, jak to jinak v regionu vypadá, to není nejhorší.

V září 2017 se vláda pokusila vyhlásit nezávislost na Iráku, což se ovšem nepodařilo; Bagdád reagoval tím, že obsadil veškeré území kontrolované Kurdy kromě samotného Kurdistánu. Následně vypukly masivní protesty proti vládě, které kulminovaly v prosinci a které měly za cíl přinutit dvě hlavní politické strany k odchodu. Irácký Kurdistán tak sužuje rozsáhlá politická krize, kdy z jedné strany jsou dvě velké strany, které jsou masivně zkorumpované, ale reprezentují stabilitu a standardní demokracii, a na druhé straně protikorupční Hnutí Gorran, u něhož ale není úplně jasné, co by způsobilo se stabilitou země, kdyby se chopilo moci.

Autonomní Kurdistán v Iráku má svou vlastní armádu, takzvané Pešmergy, kteří v Iráku bojovali po boku iráckých (a dalších) sil proti Islámskému státu. Vzhledem k relativně dobrým vztahům mezi Tureckem a iráckým Kurdistánem (pošramoceným zářijovým referendem o nezávislosti) jsou i vztahy mezi Pešmergy a tureckou armádou v rámci možností korektní; hranice mezi oběma zeměmi je opět otevřená. Zářijové referendum mělo stejný efekt i na vztahy Kurdistánu s Íránem, už tak napjaté mimo jiné kvůli dobrým kurdsko-izraelským vztahům, ale i tam se situace už vrátila k „normálu“.

V Turecku je situace tristní. Prezident Tayyip Recep Erdoğan provádí vůči Kurdům na jihovýchodě země pod zástěrkou boje proti „teroristické“ PKK etnickou čistku a také nemá problém s bombardováním i syrských Kurdů. Veškeré politické aspirace tureckých Kurdů jdou momentálně (nepočítáme-li akce PKK) skrze stranu HDP, která si ale, aby nebyla zakázaná, musí dávat velký pozor na to, aby se s kurdským hnutím moc neidentifikovala. V Íránu je to pak ještě horší. Kurdové nemají vůbec žádnou autonomii, jsou vystavováni systematické šikaně a diskriminaci. V roce 2004 byla v Íránu založena Strana svobodného života Kurdistánu (PJAK), se stejnou ideologií, na jaké stojí Rojava. Tato politická strana má svou mužskou i ženskou armádu; obě bojují dlouhodobě – vojensky – proti íránské vládě. Tento konflikt není jen lokální; třebaže PJAK považují Spojené státy za teroristickou organizaci (kvůli spojení s PKK v Turecku), během posledních patnácti let její obě armády podle dostupných zpráv podporovaly financováním, cvičením i dodávkami vybavení, na čemž se podílel i Izrael. Navzdory tomu, že Turecko a Írán jsou přirozenými konkurenty, ve věci postupu proti Kurdům (PKK a PJAK) postupují jednotně.

Do toho všeho se zapojuje i kurdská diaspora, a to zejména v Německu, kde je suverénně největší (800 tisíc lidí) – získáváním podpory pro kurdskou věc, šířením povědomí o dění v Kurdistánu a okolí. Kurdové na Západě jsou loajální zemím, v nichž žijí a, podobně, jako Íránci v diaspoře, bývají mezi prvními, kdo kriticky reaguje na náboženský extremismus. Bohužel, Kurdistán zůstává pořád ještě černým svědomím mezinárodního společenství; všichni vidí kurdskou odvahu v boji proti islamistickým teroristům a zločincům, obdivují jejich zápal pro demokracii, ale neudělají nic, co by narušilo status quo. Kurdové to od světa vnímají jako zradu, ale přesto neházejí flintu do žita a dál lobbují, dál informují a dál se snaží hledat spojence pro svou věc, kde se dá – a doma bojují a stavějí instituce, jako v Rojavě. Uvidíme, jestli se dočkají – Poláci na tom bývali dost podobně a trvalo jim to 123 let.

 

Jistě jste zaznamenali případ uvěznění kurdského politika Sáliha Muslima v Česku. Nebyl zatčen na popud Interpolu, ale na tureckou žádost, a byl propuštěn proto, že turecký pohled na věc až nápadně připomíná snahu o politický proces. Sálih Muslim je demokratický politik, který nemá s terorismem nic společného, ale přesto se Turecko snaží tímto způsobem pronásledovat kurdské předáky – i kdyby nebyli občany Turecka (Sálih Muslim má syrské občanství), a není to zdaleka poprvé.

 

 

Aktualizováno: 24.4.2018 — 11:35

16 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Andy, díky za další článek. Napsaný velmi detailně a jistě ve snaze abychom co nejvíce pochopili. Věděla jsem, že Kurdové jsou roztroušení do více zemí a jejich minulost i budoucnost jsou velmi složité situace. Nedokážu všemu porozumět, ale každopádně díky.

    Na konci sedmdesátých let jsme žili v Illinois a manžel měl kolegu, kurdského plukovníka (Mohamed El Kurdi), který tam byl na jakémsi 2 letém vojenském cvičení .Byl z Jordánka, jeho bratr byl osobní pilot královské helikoptéry. Manžel ho vyzvedával cestou do práce a tak ho jednou pozval k nám na večeři. Když jsem mu pak nabídla tureckou kávu, byl nadšený. Od té doby k nám jezdil na kafe dost často (kafe si vařil sám). S našim svolením si vozil kazetu své hudby. Uděla si turka, sedl si buď na balkon nebo na kanape, pustil si svoje písně, zasněně s nimi zpíval (tedy mě to moc jako zpěv nepřišlo) a tekli mu slzy stesku. Jednou se manžel vracel domů a já už z dálky viděla, že má „něco“ na hlavě. Když vystoupil, měl na hlavě typickou kostkovanou kufiyu s černou stočenou „čelenkou“ (nevím, jak se správně jmenuje). Daroval a nasadil mu ji Mohamed a manžel mu musel slíbit, že takto oděn dojede až domů. Manžel měl v té době dost dlouhé „kotlety“ a knírek (ten má stále), takže si umím představit, kolik kolemjedoucích se na něho cestou ohlédlo. Mohamed byl fajn, když odjížděl, děkoval nám za to, jak jsme mu americký pobyt zpříjemnili a daroval nám skoro půl metrovou dýku v pouzdře. V kontaktu jsme s ním ale bohužel nezůstali. Všechny jeho dary stále máme uložené v lodním kufru. Kufiya je tak velká, že by se hodila za ubrus, ale nikdy jsem ji tak nepoužila. jaksi nebyla příležitost.

  2. Se zpožděním moc děkuju za další pěkný článek. Tohle (a i ty předešlé) by mělo jít do hlavních médií, mělo by si to přečíst co nejvíc lidí; lidi u nás toho o této části světa tak málo vědí – a o to víc jsou náchylní uvěřit těm, co si to zkreslují a interpretují podle sebe a v důsledku těmi dezinterpretacemi lidi straší.
    Případ pana S. M. jsem taky sledovala a jsem ráda, že to pravděpodobně dobře dopadne. Teda doufejme, že dopadne (ještě jsem někde četla, že kromě syrského občanství má i udělený azyl ve Švédsku, snad mu to pomůže).

    1. Díky :) jinak podle mě to dobře dopadne, znovu ho snad zavírat nebudou… Zajímalo by mě, jak na něj přišli.

  3. Díky za přiblížení nelehkého osudu Kurdů – nejspíš jsou málo hlasití, takže v podstatě na Západě nikoho příliš nevzrušují. Oblast Rojava jsem, přiznávám, neznala. Ovšem to, jak to v ní funguje, je obdivuhodné a zajímavé by bylo zjistit, zda by se ten princip udržel i za podmínek samostatnosti území nebo alespoň uznané autonomie.

    1. Oni jsou docela dost hlasití a organizovaní, problém je spíš v tom, že zájmy velkých mocností na dobrých vztazích s Tureckem (Západ), Íránem (Rusko a Čína), Irákem (Západ a Írán) či Asadovým režimem (Rusko) způsobuje, že v tom Kurdové lítají tak nějak sami.

  4. S Kurdama je to složitější, než se na první pohled zdá- natož na ten rychlý pohled z práce :) Asi si to budu muset přečíst večer ještě jednou.

    1. Oni jsou hlavně demokraté, což paradoxně vysvětlování trochu komplikuje. Navíc jsou roztroušeni po několika zemích a v každé z nich to funguje trochu jinak.

  5. Andy, díky za objasnění, jak to vlastně s Kurdy je – koukám, jak je to s nimi zašmodrchané. Přiznám se, že prvně jsem se s Kurdy setkala už v dětství v knížce Divokým Kurdistánem (rofl) … uznávám, že díky tomu mám o tomto etniku zkreslené představy – takže teď jsem v reálnějším obraze.

    A naprosté OTéčko – včera Dede psala o zmrzlých Košicích, já tady mám fotky ze zamrzlé Lednice (včera vtipně v rádiu moderátor počasí poznamenal, že -12°C už není lednice, ale mrazák) – tedy z jednoho jejího rybníku.
    http://yga.rajce.idnes.cz/2018_Posledniho_unora/#P1160948.jpg

  6. Jinak jeden čas měl v Hradci Králové restauraci jeden Kurd – jedlo se tam báječně a co teprve, když jeho že (poloviční Slovenka:)) upekla baklavu! :) Ráda jsem tam chodila, než skončili – většinou jsme si i popovídali. Bylo na třídě Karla IV, na tom místě se neúspěšně vystřídala řada restaurací, asi to tam bylo nějaké nepožehnané:)) Mám dojem, že teď tam prodávají uzeniny a lahůdky…

  7. Musím říct, že ten případ Sálima Muslima se mi vůbec nelíbil – kde se vzalo to přesvědčení, prezentované i v tisku, že je hledán Interpolem? Když nebyl? Ta podobnost s politickými procesy v Rusku nebo u nás (nejen) v padesátých letech je znepokojující a já jsem moc ráda, že se naše policie zachovala tak jak se zachovala. Nemyslím, že by ten muž byl svatoušek, ale dát do mstivému Erdoganovi naservírovaného na tácu ozdobeného petrželkou, to by mi vadilo.

    1. Hlavně nechápu, kdo dal pokyn k jeho zatčení a co tím sledoval.
      Jinak zase dobrý článek. Kurdové jsou mi sympatičtí, jen mě děsí ta jejich výrazná levicovost…

      1. Ta jejich levicovost mi hrozně moc připomíná tu v kibucech. Je to jiné než to, co známe od nás, hlavně proto, že jim Turci a Saddám Husajn zdevastovali prakticky všechno (a rodina Asadů a Írán poškodili, co se dalo) a začínají s čistým štítem, podobně, jako raní izraelští osadníci, a to se potom takové dobrovolné socialistické komunity budují snadněji, než v zemi, kde je komu co sebrat, jako byla ta naše. Navíc – i ty kibucy v Izraeli fungovaly socialisticky jen do doby, než vyprchal ten pocit permanentního ohrožení zvenku, a něco podobného podle mě čeká i Kurdy, jestli někdy dostanou svůj vlastní stát, který bude mít vcelku bezpečné hranice.

    2. Souhlasím s tebou Dede.
      A Andymu díky za perfektní článek pro laiky, kteří se mohou ztrácet v těch problémech, zvláště když jsou v mediích zpracovávané chaoticky a někdy asi dle potřeby.

      1. Tak pokud jde o to zpracovávání podle potřeby, tak mě dostal iDnes s jejich titulkem ve smyslu „Kurdů je v Česku až tisíc a umějí se rychle mobilizovat“. Článek byl přitom o legálních, povolených, klidných a spořádaných demonstracích na podporu Sáliha Muslima, které kurdská komunita zorganizovala…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD