BTW: Na ledu

Jak byla celkově dost mizerná zima a poslední sněhová vlna šla z jihu, tedy k nám na sever nedosáhla, máme tu dnes bruslařské podmínky. No dobrá, máme led, na kterém není skoro žádný sníh – ale bruslaři zatím váhají. Není divu, varování před tenkým ledem člověk slýchá odmalička a pokud k tomu ještě četl Rychlé šípy…:))

 

No dobrá, asi jsem četla těch poučných příběhů moc, protože než vlezu někam na led, tak si musím být zatraceně jistá, že mě unese. Když jsem byla malá, tak kolem mě moc svodů nebylo – na horách horské potoky skoro nikdy nezamrzaly, v Praze byla Vltava tak nějak jen pod mosty, takže mi zbyl ve Dvoře u babičky jen rybník v Podharti a kousek od něj tečící Hartský potok neboli Katzbach:))

 

Malý rybník lesní – Zátluky

 

U rybníka obvykle dospělí z okolních domů hlídali, aby děti nehazardovaly příliš – bylo zcela běžné, že děti napomínal cizí člověk a ty ho poslechly. Tedy aspoň na tu dobu, pokud byl v dohledu:)) Díky tomu jsem u tohoto rybníčku vlastně nikdy neslyšela výstražné příhody u dětech umrzlých či utopených pod ledem a pamatuju si jen prima zimní zábavu na ledu.

S ledem jsme si naopak užili na tom potoce! Na jednom místě je nad potokem pěkný kopeček, kde se tradičně sáňkovalo. Menší děti jezdily na mírnějším konci, starší na tom druhém, kde byl kopec velmi prudký a dojezd byl přímo do potoka – pokud to dotyčný neubrzdil, což se někdy stávalo. Jednou, za opravdu velikého mrazu, se to stalo mně a sjela jsem se sáňkami do potoka – regulovaného, s kamennými břehy, takže to byl pěkný skok.

 

Rybník s altánkem a vodotryskem – Zátluky (to je u nás:))

 

Možná i proto jinak silný led přímo pod sáňkami nevydržel a prasknul, takže mi proud vody vzal sáňky a táhl je pod led! Jestli si myslíte, že jsem pustila řemínek, tak ani náhodou. Místo toho jsem ječela, aby mi přišel na pomoc bratr a bratranec, se kterými jsem tam byla. Všem dohromady se nám po delší dřině podařilo sáňky zpod ledu vytáhnout, ale když jsme skončili, byli jsme my i saně obaleni ledem.

K tetě do domu to nebylo daleko, byť jsme museli vylézt ten kopec. Ale doteď jsem nezapomněla na tu strašnou zimu, a to mi tehdy mohlo být tak deset! I díky této zkušenosti jsem se naučila brát varování před praskajícím ledem velmi vážně.

 

Zamrzlý fjord

 

Takže když jsme se přestěhovali do Norska a začali si užívat zamrzlých jezer a hlavně fjordu, dala jsem si s pomocí internetu, přátel a vlastních poznatků rychlokurz na téma: jak se chová led na moři. To zahrnovalo např. mentální akceptování zamrzlých puklin v ledu, stejně jako hledání způsobů, jak se dostávat před polámané kry na mělké vodě.

Když on příliv a odliv se střídají a je jim jedno, že komplikují vstup na pevný led! Také jsme si koupili ledové záchranné soupravy (bodce s píšťalkou) a nezapomínali s sebou na led nosit lano – v našem případě dlouhá vodítka. Bylo úžasné, kam se až po ledu dalo na moři dojít. I ostrovy jsme dobývali!:))

 

Zamrzající pukliny v ledu (pod ledem není klidná voda jezera, ale neklidné moře)

 

Stejně jsem měla ráda příchod jara, který uměl na pomalu tajícím ledu stojaté vody kouzlit nádherné obrazce. A co teprve praskání ledu na řekách! Jen se psy byla potíž, odmítali brát nebezpečí tajícího ledu vážně a tak museli být v kritickém období striktně povelováni, aby na ten led nelezli.

 

A tak si pojďme, když už máme konečně pořádnou zimu, povídat o ledu a radovánkách, které se na něm dají užít. Bruslíte? Kloužete se? Využíváte přírodní led nebo chodíte na kluziště? Vyráběli jste to vlastní klouzačky? (My jo!:))

Přiznám se, že led na rybníku je jedna věc, zledovatělé cesty potom věc zatraceně rozdílná – díkybohu za moje norské hřebové boty:))

 

Popraskaný led u pobřeží – příliv a odliv nepřestanou ani v zimě:))

 

Kdo byste měl čas, pár historických ledových fotek najdete tady:))

http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Norsko_-_Tri_dny_brusleni_na_fjordu_mezi_Hovikem_a_Sandvikou/

 

Ukázka záchranné bruslařské výbavy – bodce a píšťalka. Bodce musely být kolem krku, aby na ně propadající se člověk snadno a rychle dosáhl

Aktualizováno: 22.2.2018 — 18:40

37 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ach jo. Bruslit neumím. Aspoň podle mamky. Ona krasobruslila závodně. Potom už ne, ale piruety a malé skoky nám občas na rybníku ukázala. A nechápala, proč nám to nejde. :) Ale z hlediska obyčejných smrtelníků mi to docela šlo. Až do nových bruslí. Ony nemají ten dolní zoubek. Vždycky, když jsem se o něj jako malá přerazila jsem ho chtěla dát pryč, což mi mamka velmi rezolutně zatrhla. Netušila jsem, jak děsně mi bude chybět.
    Ale tady není kde bruslit. A navíc na to nemám náladu. Chci jaro už. Vždyť to všechno chcípne :/

  2. Bruslení jsem měla moc ráda, je neoddělitelně spojené s mým dětstvím a dospíváním. (h) Chodily jsme s kamarádkami nebo se sestrou v Olomouci na zimní stadion, z amplionu tam vyhrávaly největší tehdejší šlágry a v kiosku prodávali příšerně sladký čaj se šťávou. Krásné časy! Jo, taky vzpomínám na zamrzlou řeku Moravu, ale určitě to nebylo každý rok. Po dlouhých letech jsem se pak nechala přemluvit na bruslení od kamarádky, jejíž manžel jezdil s rolbou na stadionu v Lípě. Argument, že nemám brusle, neprošel – ona mi je sehnala. No a vstup jsme měly zdarma (chuckle) , tak jsem ještě asi 2 sezóny jako dospělá chodila na večerní bruslení. Nejlepší na tom bylo, že jsme mohly vždycky po zavírací době chvíli kroužit samy než manžel vyjel na led s rolbou. :)

  3. Tak v Alabamě si moc nezabruslím, ale zůstávají mi krásné vzpomínky z mládí. Bruslení jsem milovala. Z Žitné ul. do Kateřinské to byl kousek. Na tamní hřiště jsme chodili na hodiny tělocviku běhat, skákat do dálky apod. nebo hrát vybíjenou. No a v zimě se hřiště změnilo na kluziště, kam jsem chodila snad denně, pokud byl led. Také jsem tam začínala na šlajfkách na kličku a o pár let později jsem dostala od Ježíška dárek nad dárky, bile krasobruslařské. Aby mi padly, musela jsem je s maminkou jít koupit. V té době se už bruslilo, ale já si je nesměla vzít, byly „pod stromeček“. Tak jsem se na ně chodila až do Vánoc koukat do krabice s ta radost a pýcha, když jsem s nimi šla prvně bruslit! Na zoubky jsem si zvykla rychle (ale bez pár pádů se to neobešlo)ale pak mi možnost zoubky brzdit velice vyhovovala (na šlajfkách to nešo). Nikdy jsem nezvládla víc, než ježdění pozadu, kroužit křížením nohou, udělat osmičku a myslím, že jsem se chvíli udržela „v holubičce“. Ale mě hlavně bavilo bruslit dokolečka s kamarádkami a povídat si. Kromě Kateřinské jsme jezdili i na Štvanici, kde jsme si take nechávali brusle nabrousit. Na brusle jsem měla i černé gumové chrániče a „kapsy“ přes rameno. Nedá se to nazvat taška, byly to dvě 3-úhelníkové kapsy, spojené koženým páskem. Do každé kapsy se přesně vešla jedna brusle. Tyhle milované brusle jsem měla ještě pár let v manželství, už byly nově podražené, aby šrouby od bruslí držely, ale nedokázala jsem se s nimi rozloučit. Jak se mi rozplacatěla noha, už mi byly male a tak jsem se dala neteři, která take ráda bruslila. A koupila jsem si nové. Manžel také moc rád brusliln. Ale spolu jsme nidky nechodila na žádné vnitřní, umělé kluziště, to nás nebavilo. Bavilo nás bruslit v přírodě. Tak jsme nechodili tam kde byla zamrzlá buď řeka, jezero, nebo v Bostonu, mořská zátoka (s vyhrazeným prostorem). Už jsem jednou psala, jak jsme si s chotěm chodili vyhrabávat v zamrzlém jezeře do sněhu cestičky pro bruslení. Pamatuji se, že i když jsme věděli, že led je pořádně silný, když se pod ním ozvaly „praskající zvuky“ přeci jsme to s námi na moment trhlo.

  4. Jejda, to téma sedí na poslední teploty.
    Kdysi jako asi šestiletá jsem začala chodit do krasobruslení. Tam mne tak vycvičili, že jsem byla celý život na bruslích jako doma. Ale stejně mne nejvíc bavilo jezdit po přírodě. Když zamrzla Brněnská přehrada a tak dobře, že na sucho, nebyl sníh, tak jsme jezdívali, už když jsem byla starší od Sokoláku pod hrad Veveří a zpět. To bylo tak skvělé, že na to nemohu zapomenout. Nádherný zážitek! Přiznám se, že pár dní po takovém bruslařském dálkovém výkonu jsme nemohla chodit.
    Také byly zajímavé zvuky, které led vydával. Jakoby zpíval. A byly v něm vidět bubliny a byly v něm zamrzlé pukliny. Ten kdo jel první tak je musel hlásit, jinak by se šlo na pusu. Naposledy jsme byli s pánečkem kdysi ještě s Eriskou. I ta byla z takového výletu nadšená! Když napadne sníh, jsou tu a tam na té velké ploše u břehů odhrabaná kluziště.

    1. Alex, ten zvuk znám :) Když čerstvě zamrzla jezera v Norsku, tak byl led skoro černý – voda tam byla tmavá, díky rašelině. A když se po ledu poslal kamínek, tak zpíval… takový zvláštní zvuk to byl. Za bruslemi zpíval taky, ale silněji, s tím kamínkem to bylo melodičtější :)

      1. Ten zvuk znám :-) . Nepříjemné je, když led duní, stávalo se to na rybníce, když dlouho mrzlo – stavidlem voda mírně odtékala, ale protože bylo zamrzlo, tak byl přítok minimální nebo nulový a pod ledem vznikl prázdný prostor. Nějakou dobu to drželo a pak led popraskal, to praskání bylo slyšet i přes halas bruslících dětí. Najet pak kolmo na prasklinu, která se výškově posunula bylo o zabití.

  5. K nezamrzající Vltavě – před stavbou kaskády přehrad Vltava v Praze zamrzala. Po výstavbě přehrad se řeka oteplila, protože se vypouští voda ode dna, která má +4 stupně…

  6. Jakmile začlo mrznout, a teď se mi zdá, že tehdy mrzlo fest každou zimu, byl denní program jasný. Hned za dveřma jsem merskla se školní taškou, s věšáku stáhla brusle a od rybníka se vrátila za tmy. Bruslit jsem se naučila na kanadách zděděných po bratranci, na nich teda piruety moc nešly, zato při různých honičkách byly fakt nedostižné :D Ale vysněných bílých „krasobruslařských“ jsem se časem dočkala taky. :)

  7. Vyrostli jsme s bratrem u Bečvy a rybníků a náležitě jsme toho využívali. Na bruslích jsme jezdili už z domu, jen jsme přešli hráz a bylo to. Chodila jsem i do krasobruslení a váleli jsme s kámoškou piruety, trénovaly osmičky a jednoduché skoky.Později jsme chodili na zamrznuté plochy na stadionech Spartaku a Orlák. Na rybníku měl pan porybný chaloupku, kde vařil za pakatel čaj se sirupem pro bruslaře a kontroloval led.Tady vísce jsem naposledy bruslila předloni,moc mi to nešlo neb se nějak změnilo těžiště. :-)) Po Bečvě jsme bruslívali od tenisových kurtů až po železniční most, tedy vlastně přes celé město. Dalo se bruslit i ve tmě, osvětlovaly to pouliční lampy. No jo ale fjord je fjord.
    Dede,dík, zajímavé fotky

  8. Zima pro mě vždycky začínala tím, že jsme jeli s tátou do servisu nechat seřídit vázání a nabrousit hrany na lyžích a brusle. Pak už se jen počkalo, až napadl sníh a začalo pořádně mrznout, na což byl celkem spoleh, a nastal „pravidelný režim“ – víkendy na lyžích ve Špindlu a všední odpoledne v Praze na bruslích. Někdy jsem chodila na Štvanici nebo na Nikolajku, ale to jen docela výjimečně. Skoro každé odpoledne jsme ale chodily s holkama bruslit u nás na sídlišti. Už od prosince tátové chodili večer polévat hřiště, takže led byl solidní a dost dlouho vydržel. Ledových hřišť tu bylo na výběr několik, tak jsme to s holkama střídaly. Nejbližší jsem měla přímo pod okny, ale tyd kluci hodně hrávali hokej a na holčičí bruslení bylo lepší kluziště o dvě ulice dál. Měly jsme samozřejmě bílé „krasobruslařské“ brusle a hodně jsme tenkrát řešily počet zoubků. Čím víc zoubků, tím větší prestiž :D . Domů jsem chodila za tmy, celá promrzlá, ale šťastná. Doma jsem se přilepila zády na sálající radiátor a čekala, až se tělesná teplota vrátí do normálu :D .
    Krasobruslení jsme tenkrát doma sledovali s velkým nadšením, to byla krása! Mně se nejvíc líbily sportovní dvojice, Rodninová-Zajcev prakticky nikdy nezklamali. A jak jsme v mužích držívali palce Ondreji Nepelovi. No a samozřejmě fenomenální Bolero Torvillová-Dean, to byl zážitek! Snad nejlepší výkon na ledě všech dob.
    No jo, to už je všechno tak dávno.

  9. Bruslení byl sport, který jsem praktikovala od hodně mala. Tatínek sokol a navíc v té době ještě mladý, jezdil se mnou na Nikolajku, na Smíchově měli naši kamarády, tak asi s nima jsme jezdili. Také na sáňkách, než jsme je s tatínkem na jednom podařeném skokánku rozsedli. Když jsme se přestěhovali na Spořilov poléval náš pan školník velké hřiště a my bruslili i o tělocviku. Měla jsem bílé brusle kupodivu bez toho protizoubku, jezdila jsem opravdu dobře. Potom jsem z bruslí vyrostla a dostala s protizoubkem a bylo zle. Při prvním brzdění jsem spadla a už to nebylo ono. Vůbec jsem si na něj nezvykla. A to jsem jezdila pozadu, ve dvojici, i piruetku jsem zvládala

    1. My dostaly taky brusle s protizoubkem (ale na komisňáky), a taťka s ním rychle zatočil – prostě jsme zjistily, že to fakt nejde, tak ho upiloval a bylo po ptákách! Takže protizoubek je nutno zničit!! (rofl)

  10. Také jsem začínala na šlajfkách přidělaných kličkou na boty „křusky“. Dokonce jsem měla dvoje, jak jsem vyrůstala. A ty vysněné bílé přišly až později… ale té parády,co udělaly. Bruslili jsme na Vltavě v zátočině pod Vyšehradem, zvané námi místními jako „hafn“. Jo, tenkrát ještě řeka zamrzala, alespoň zde. Také mám fotku z volné řeky, ale je to jen fotková vzpomínka, kterou já si už nevyybavuji.

      1. Hezké připomenutí, v době jejich „éry“ jsem krasobruslení sledovala velmi detailně a poštěstilo se mi i být na stadionu v Praze když vyhráli zlaté medaile.
        A „kraso“ jsme denně trénovali i na ledě …. měli jsme kamarádku, která to dělala závodně a tak jsme vždy večer oblékli krátké sukénky a učily se jednoduché skoky :-) to už není pravda. Ale užily jsme si !!

        1. sakra, tady se mi čeština moc nepovedla… omlouvám se – někde jsem brala v úvahu jen holky a jinde všechny kamarády

  11. Bruslila jsem tak max. v průserech (a že to byla někdy docela hoňka), ale to tenké na botách jsem nikdy nevyzkoušela. No a už to také nehrozí. Zimní radovánky pro mne byly odmala lyže – sjezdové, později běžky. Do doby, nežli jsem se po úrazech začala tak bát, že ani to už ne. Bála jsem se i na sáňkách.
    Zima je festovní – v noci tu je až -14° a jak jsme na kopci, tak je to opravdu znát. Doma mám teplíčko, takže je mi to celkem jedno, ven vycházím jen v nutném případě.

  12. Tak u nás bylo dnes -13, sluníčko svítí jak o duši, ptáci berou krmítko útokem a já se raduju, že není bahno:))
    Berry je radostně poskakující, protože jí suché počasí nadmíru vyhovuje – těším se, že zase půjdeme na Hrubá luka k Labi – tak se fakt může jen za mrazů, protože ty louky nejsou jen podmáčené, tam stojí voda, ze které kouká tráva. V těchto mrazech akorát přístupné:))
    Jinak já jsem měla bruslení zakázané stejně jako Sharka (kyčel) a na rozdíl od lyžování mě to strašně mrzelo. Jako malá jsem měla takové ty dětské brusličky s „dvojitou čepelí“ :), ty mi ještě dovolili. Pak utrum – a navíc i varování před klouzáním se na klouzačkách – tak to jsem dodržovala jen tehdy, když mě někdo přímo kontroloval:)) jen jednou mi kamarádka půjčila opravdové brusle – ty bílé se zoubkama – a někdo jiný se mnou jel na led jako záchrana. A víte co? Mě to na rozdíl od lyžování šlo! Taková to byla krása… ještě dlouho jsem o bruslení snila, poslouchala jsem hudbu a představovala si, jak jedu…:)) No jo, sny, tam to jde!
    A taky koukala na krasobruslení – roky a roky jsem znala celou světovou špičku, i když jsem významně dávala přednost mužům a tanečním párům před ženami a sportovními dvojicemi. :)

    1. DEDE také jsem jako mladá, svobodná leta sledovala krasobruslení.
      A moje top taneční dvojice byli Christopher Dean a Jayne Torvillová .

    2. Tak bruslit…taky neumím :D
      Ale zato mám fotku na zamrzlé Vltavě, heč! Byly mi asi tři roky, ale já si na to nepamatuju. Znám to jen z tý fotky pod železničním mostem.
      A Dede, krasobruslení jsem taky milovala (teda jaksi jen pasivně, v televizi). To ještě komentoval pan Mykiska – naprosto kouzelně. A za nejdokonalejší tanec na ledě považuji toto:
      https://www.youtube.com/watch?v=t2zbbN4OL98

        1. Máš pravdu – plynul respektoval rytmus (pořád), spousta zajímavých figur… prostě tanec, nádherný. (inlove)
          Navíc se u nich člověk nemusel bát, že kdykoliv klopýtnou, oni jako by záludnosti bruslení vůbec nevnímali:))
          Jinak pamatujete na – myslím, že to byl právě Mykiska – jak barvitě, leč ne s úplným pochopením, popisoval ženské šaty?

          1. On byl na to i vtip „Pro ty, co nemají barevnou televizi – ona celá v bílém, on celý v černém!“

  13. V Praze rybník nikde, norský zamrzlý fjord tenkrát daleko, tak jsme s kamarádkou chodily na Zimák, tedy na Zimní stadion na Maninách. Když na to teď vzpomínám, nic moc, jezdilo se tam pořád dokolečka, jak u blbejch. Ale zase se tam člověk naučil přešlapovat, jezdit pozadu, zastavovat. A taky tam byli kluci puberťáci, kteří do nás strkali, aby nás mohli jako zachránit. Tím pádem jsme jim my, puberťačky, mohly legálně padnout do náruče. Nejlepší bylo narazit nás na mantinel, to bylo obejmutí opravdu festovní. Tenkrát to bylo vzrušující, dneska bych se, místo radostného pištění, nevrle ohradila. Nojo, tenkrát…!
    Dede, fotky jsou pořád hezké. Dneska by to taky šlo, je -13 a nakukuje slunce.

  14. Jako městské dítě jsme chodila bruslit na hřiště polité vodou z nedaleké prádelny, což obstarávali nejstarší kluci z okolí. Vytahali mantinely uložené někde v okolí, postavili je a každý večer hadicí pravidelně polévali hřiště. My jsme tam bruslili a velcí kluci hrávali hokej. Bylo to prima, asi byla jiná cena vody :) Brněnská přehrada je přesně na druhém konci města a jezdit tam hodinu šalinou je nic moc.

  15. Jo jo, i u nás uhodily krůty! Dneska mínus dvanáct.

    Bruslení v dětství – tak první brusle byly kačenky na klučku, které se přidělávaly na boty. Jenže furt padali, tak si pamatuju, jak je taťka přidělal na pevno na takové maličkaté komisňáky – to byly takové hnědé kotníkové šňůrovací boty + ještě přes nárt pásek s přazkou (děsně blbě se rozepínala, když byla namrzlá) – no a ty komisňáky mne v bruslení doprovázely až do dospělosti, akorát na ně později taťka přidělal brusle se zoubky. Kdepak bílé krasobrusle! Po těch jsem mohla jen toužit.

    Bruslit jsme chodívali na požádní nádrž Luža a bývalo tam dost veselo. Stejnak nejradši jsem to tam měla, když došlo jaro a led od kraje odtajal a my přeskakovali čím dal větší díl volné vody (taky jsem si párkrát nabrala do bot).

    A nejlepší bruslení bylo, když několikrát za zimu došla poledovica (jó, to tenkrát bývali zimy!) – to jsme bruslili na silnici před barákem a kolikrát jsme sjeli až k té Luži na bruslách (bylo to hezky z kopečka) – totiž, že by nás zajelo auto, tak to vážně nehrozilo, maximálně tak starý dědák Knápek s kolečkama hnoja. (rofl)

    Jinak k zamrzlým rybníkům mám taky respekt, ovšem Terka má snad fobii. A to takovou, že se do dneška neumí klouzat ani na kaluži. Prostě nechápe tu techniku, že se rozběhneš, dáš jednu nohu vpřed a držíš rovnováhu. A to jí to ukazuju ještě teď, v mém pokročilém věku (Toya běhávala vedle mne, štěkala a držela mne za nohavici – asi si myslela, že mne tak zachraňuje).

    1. Jé Ygo, u nás se těmhle bruslím říkalo šlajfky a botkám křusky. Taky jsme všichni tak začínali. A ty křusky se musely denně mazat tukem, aby se nepromáčely. Na to tatínek pečliě dohlížel. Navíc našly uplatnění i na prvních lyžích – bačkorové vázání. Když už byly malé i pro sestru, táta nám z nich udělaly boby. Bílé botky přinesl jako starší, tatínek od někoho z práce. Brusle neměly vroubky, tak to po těch šlajfkách nebyl problém. Za to když už jsem pak dostala opravdické, protože mi vyrostla noha, tak to byla první týden taková mlátička, že mě mamka strašila kostižerem. :)
      Ale dítě se otluče a vydrží všechno.
      My jsme měli na bruslení 3 rybníky, jeden byl skoro pořád napůl vypuštěný, takže to bylo bezpečné. Později, když už měli kluci papíry na fichtly nebo mopedy, jsme projížděli po přítocích těch rybníků; kluci nás tahali za sebou, my holky na bruslích, stačilo najet na kousek rákosu a už to šlo ustát dost špatně. Ale všichni jsme se parádně vyřádili.

  16. Jako první vzpomínku na bruslení mám tu, jak jako asi 4 až 5-ti letá hočička jezdím na takových brusličkách, co se nasazovaly rovnou na botičky, na zamrzlé borské přehradě.

    Když jsem vyrostla a chodila do ZŠ, tak u nás na sídlišti žádný rybníček nebyl.
    Ale v mém dětství, tj. začátek 70-tátých let, se to u nás na sídlišti řešilo tak, že se na hřišti polil vodou kus místa, který se nechal zmrznout.
    Místo bylo ohraničené a starali se o něj.
    A my děti jsme tam rády bruslily. Měly jsme všechny bílé brusle.

    Pamatuji jak jsme se v prosinci vracely s kamarádkami už za tmy. Lampy svítily a my vyježděné a zmrzlé spěchaly domů a těšily se na horký čaj.

  17. Bruslení..díky nevyvinutým kyčelním jamkám, mi byl tento sport a veškeré klouzání atd, s ním spojené,zakázán. Nikdy jsem mu nepřišla na chuť, zvlášť, když sebou člověk našlápnuvší na zmrazek,který se mistrně ukrýval pod sněhem, švihnul a máchal přitom kolem sebe rukama a válel se po zemi,jak chrobák,obrácený na záda, podotýkám chrobák s naraženou kostrčí…nic moc pocit, ale podle přihlížejících,k popukání….
    maledu se u nás bruslilo,když ho velcí kluci nebo otcové, pomocí hydrantu a hasičksé hadice,vytvořili na kdysi zcela volném parkovišti, to s ehrála i sídlištní liga o čokoládové medaile a děcka se tam učila bruslit, Chrudim totiž cca do roku 1974 neměla zimák a pak měla,díky akci Z, odkrytý..mezi těmi,kdo na něj chodili brigádničit,byl i můj táta… jo, tenkrát bejvaly zimy..(no jo,už to můžu říkat,už taky něco pamatuju )

    1. Já jsem v Chrudimi chodila bruslit za Museum. Myslím, že to bylo v místě, kde se v létě promítalo letní kino. Měla jsem brusle na kličku. Bílé „krasobruslařské“ brusle jsem si pořídila až jako dospělá tady ve Švédsku. Ale moc jsem toho už nenabruslila, hlavně jsem chtěla naučit bruslit synka. Ale zvolila jsem špatnou chvíli a tahala kluka na led když měl „körtelfeber“ (nemám ponětí jak se to jmenuje česky), což je nemoc trvající několik měsíců a způsobující strašnou únavu. Než jsme na to přišli, tak si synek vybudoval nechuť k bruslení a nikdy se bruslit nenaučil.
      Tady v Göteborgu chodily děti v zimě v hodinách tělocviku přes zamrzlé jezero, zvané Härlanda kärn. To jsem se dozvěděla až po akci a strašně jsem se vyděsila. Kluk neměl žádné bodce a píšťalku, jak o tom píše Dede, a podle jeho vyprávění šel přes jezero sám a ne ve skupině s ostatními. To mohlo dopadnout velice zle. Měl zřejmě anděla strážného.

  18. Chodili jsme bruslit na Džbán. Když byla Víla maličká, vozili jsme ji za sebou – zachumlanou do všeho možného – v hokejové tašce. Také jsme chodili na veřejné bruslení na Hřívnatcův domovský stadion, kam jsme jako hokejoví rodiče pravidelně pronikali bez vstupného :) Víla si s kamarádkami užívá na kluzišti na Letné a na Kulaťáku – je to zadarmo a jako podpora rekreačního sportu je to bezva!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD