Tři národy. Nebezpečí ze dvou světových stran. Jedno motto. עם ישראל חי (Am Jisrael chai; Lid Izraele ještě žije), říkají jedni. Jeszcze Polska nie zginęła (ještě Polsko nezahynulo), říkají druzí. A Ще не вмерли України ні слава ні воля (Šče ne vmerly Ukrajiny ni slava ni volja; Ani sláva, ani svoboda Ukrajiny ještě nezemřela), říkají třetí. A mají k tomu dobrý důvod.

První člověk, který opravdu dobře popsal tragédii lidí a národů mezi Německem a Ruskem, byl americký historik Timothy Snyder, autor bestsellerů Krvavé země a Černá zem. Pohnuté osudy lidí tam žijících, což se právě týká v naprosté většině Poláků, Židů a Ukrajinců, jsou tak neskutečně brutální, že si je málokdo mimo tuto oblast vůbec dokáže představit, a nejde zdaleka jen o útlak ze strany Třetí říše a Sovětského svazu. Jen ve dvacátém století našly na tomto území násilnou smrt čistě jen kvůli svému původu miliony lidí z řad všech tří národů, ať už rukama pohůnků Hitlerových, Stalinových nebo nesčetných pochybných ozbrojenců z řad ukrajinských, ruských či polských. A je to právě tahle zkušenost, kdy přežití není samozřejmostí, která všechny tři národy dodnes hluboce ovlivňuje a kterou si Židé s sebou přinesli do Izraele. Není tedy divu, že nutnost přežít se stala základním kamenem veškeré izraelské politiky, a to zejména vůči vnějším hrozbám – přežití v tomto smyslu garantují dvě věci; schopnost stát Izrael vyhlásit, a schopnost ho (v nepřátelském prostředí) udržet.

Pokud jde o vyhlášení, cesta k němu byla hodně složitá a svou nezanedbatelnou roli v něm hráli Češi; antisemitismus, kterému byli v evropském „vyhnanství“ Židé téměř dva tisíce let vystaveni, se dal jen obtížně snášet, Židé byli často oběti pogromů a jiných masakrů, o „běžné“ každodenní diskriminaci ani nemluvě. Myšlenka obnovit Židům jejich domovskou zemi, Izrael, byla dlouho otázkou z říše snů až do devatenáctého století, kdy se začaly objevovat spontánní tendence aškenázských i sefardských Židů stěhovat se do jižní části Levanty (tou dobou pod osmanskou správou).

Prvním impulsem, který spustil mezi evropskými Židy touhu obnovit národní domov, který dnes tvoří Stát Izrael, byla nechvalně proslulá Dreyfusova aféra ve Francii v roce 1894. To byl první vážný důkaz, že ani Židé, kteří jsou v evropské společnosti po všech stránkách integrováni, nejsou vnímaní jako rovnocenní občané a že pro ně v antisemitské Evropě není budoucnost. Na Dreyfusovu aféru reagoval mladý židovský právník, novinář a spisovatel Theodor Herzl svou knihou Židovský stát a založením Světové sionistické organizace (1897), které si kladlo za cíl postavit Židům moderní státnost na území, na němž se dnes nachází Stát Izrael jako vyřešení problému antisemitismu, jemuž Židé v Evropě čelili.

Motivace pro založení židovského národního domova (na konci 19. století se ještě nemluvilo o státu) na území dnes známého jako Izrael byla, kromě snahy zajistit bezpečný domov Židům, velmi různorodá. Někteří, jako Herzl, měli za cíl zejména zajištění práva Židů v oblasti vůbec být; jiní, jako Ahad Ha’am, chtěli v oblasti založit centrum moderní hebrejské kultury, z nějž by nějaká státnost vyklíčila později. Existovali nábožensky motivovaní sionisté, kteří věřili, že založení Státu Izrael je náboženskou povinností vyplývající z Tóry, jakož i liberální Židé, kteří chtěli vytvořit pluralistický, demokratický židovský stát a v neposlední řadě byla mezi evropskými a ruskými Židy i spousta těch, kteří chtěli vytvořit stát dělnicko-rolnický, komunistický a obecně revoluční, z nichž později vyklíčilo kibucové hnutí.

Zásadními odpůrci jakékoliv židovské státnosti v oblasti byli Arabové a ultraortodoxní Židé zvaní Haredim, žijící na území dnešního Státu Izrael ještě před vznikem sionistického hnutí. Haredim věří, že existence Státu Izrael před příchodem Mesiáše je rouhání a mnozí z nich proti Státu Izrael vystupují dodnes. Sionistické hnutí mělo v zásadě historicky velké štěstí. První klíčovou událostí byla Balfourova deklarace z roku 1917, v níž se Británie zavázala, že bude podporovat vznik židovského státu na území, z něhož se po první světové válce stalo britské Mandátní území Palestina; problém je ovšem v tom, že Británie slíbila státnost na tomtéž území i Arabům a leccos poukazuje na to, že nemyslela moc vážně ani jeden slib. Přesto Balfourova deklarace stěhování Židů do území dnešního Izraele silně akcelerovala, což vyvolalo odpor ze strany Arabů, třebaže se Židé stěhovali do prázdných lokalit a zakládali nové vesnice, popřípadě si nemovitosti od Arabů legálně kupovali. Aby se předešlo problémům, Británie zavedla v roce 1921 kvóty na židovské přistěhovalce; výjimku udělovala pouze profesionálům v žádaných oborech a těm, kteří by zaplatili poplatek tisíc liber v hotovosti. Na to reagovala Světová sionistická organizace tím, že uspořádala celosvětovou židovskou sbírku, z níž se tyto poplatky britské vládě platily.

Další vlna stěhování do tehdejšího Mandátu Palestina nastala v roce 1924 poté, co Spojené státy podstatně omezily možnosti pro Židy (a Slovany a středomořské evropské národy) imigrovat do USA a mnoho polských, maďarských a ruských Židů muselo opustit tyto země kvůli antisemitským útokům. V téže době byla také založena židovská socialistická milice Hagana, která nejprve sloužila jako obranná síla pro židovské osady v oblasti a poté i jako židovská armáda během občanské války předcházející založení Státu Izrael (1948) a jako součást Židovského hnutí odporu, které po druhé světové válce bojovalo proti britským úřadům. Statisíce Židů přicházely do oblasti mezi první a druhou světovou válkou; po vypuknutí druhé světové války ovšem Británie možnost stěhování do Mandátu Palestina uzavřela a Židé uvěznění v nacisty ovládaných zemích tak neměli kam uprchnout. Tohle byl klíčový moment, který definoval akutní potřebu vytvořit Stát Izrael, bezpečné útočiště pro židovskou diasporu.

Následoval plán OSN na rozdělení už zbytkové Palestiny (po vzniku Jordánského království) mezi židovský a arabský stát. Tento byl ovšem Araby odmítnut a vypukla občanská válka (1947), na konci které Británie opustila oblast a Židé vyhlásili, 14. května 1948, Stát Izrael. Ještě před jeho vyhlášením však Británie prosadila mezinárodní embargo na prodej zbraní do oblasti, což byla hvězdná chvíle pro ministra zahraničí ČSR Jana Masaryka – zorganizoval masivní prodej zbraní, letadel, tanků a obrněných vozidel Izraeli a zorganizoval výcvik izraelských sil. Už jeho otec, Tomáš Garrigue Masaryk byl velkým podporovatelem myšlenky vzniku izraelského státu a Jan Masaryk k jeho udržení v jeho prvních hodinách velmi podstatně přispěl; že by bez československé pomoci Izrael nepřežil, se považuje za fakt a je to jeden z hlavních důvodů, proč nás mají v Izraeli tak rádi. Sovětský svaz tou dobou stále ještě doufal, že se z Izraele stane komunistický stát, proto nejenže Masarykově iniciativě Stalin nebránil, ale komunisté v ní ještě chvíli pokračovali, než zjistili, že to k ničemu nepovede a postavil se na arabskou stranu konfliktu.
Jak USA, tak Sovětský svaz uznaly Izrael okamžitě; Liga arabských států naopak požadovala vytvoření arabského státu na celém území a zahájila útok na nově vzniklý Izrael. Právě díky československým zbraním se podařilo Izrael ubránit; území dnešního Západního břehu Jordánu okupovalo Jordánsko a dnešní Pásmo Gazy okupoval Egypt.

Jordánsko nelenilo, a protože obsadilo jeruzalémské Staré město, pustilo se do rozsáhlé devastace židovských památek. U Západní zdi byly zřízeny veřejné záchodky, v Židovské čtvrti Starého města se zbouraly všechny synagogy a došlo k devastaci hřbitova na Olivové hoře, jakož i k devastaci památek jinde v oblasti, například v Hebronu. Izrael se mezitím snažil etablovat jako stát; vytvořit instituce a vypořádat se se situací, kdy do země přišla většina blízkovýchodních Židů, vyhnaných z arabských zemí (těm se říká hebrejsky Mizrahim od slova Mizrach, tedy „Východ“). V roce 1967 pak došlo k takzvané šestidenní válce, jejíž interpretace se různí. Podle zastánců arabské strany konfliktu napadl Izrael Egypt, Jordánsko a Sýrii aby si rozšířil své území, podle zastánců Izraele (a Izraele samotného) byly přesvědčivé důkazy o tom, že tato koalice se chystá zaútočit na Izrael, že vybudovala rozsáhlé vojenské letectvo a že se chystá masově nasadit chemické zbraně, které tyto země testovaly během předcházejících let na jemenské civilní populaci. Izraelské letectvo tak překvapilo všechny tři země a během chvilky zničilo většinu egyptského, jordánského a syrského letectva, připraveného zaútočit na Izrael. Poté vyrazila kupředu izraelská armáda a bez většího odporu obsadila celé území tzv. Západního břehu Jordánu až po řeku Jordán, Gazu, Sinaj i polovinu Golanských výšin.

Zde začala druhá fáze zajištění izraelského plánu pro přežití: jak Stát Izrael, vnitřně už funkční, ukotvit v regionu. Nedalo se moc čekat, že okolní státy Izrael kdy uznají dobrovolně a uzavřou s ním mírovou dohodu, Izrael tedy musel nejprve získat něco, co by ty země od něj mohly chtít. A tak začal úspěšný program Land for Peace (půda za mír), který spočíval v tom, že Izrael vrátí sousedovi území výměnou za mírovou smlouvu a uznání. Tohle se povedlo jak v případě Egypta (1979, po jomkipurské válce, kdy Egypt zjistil, že útočit na Izrael nemá cenu), tak v případě Jordánska (1994); Sýrie na toto zatím nepřistoupila, což je hlavní důvod, proč Izrael Golany dodnes drží – je to strategicky významné území, odkud by Sýrie, kdyby ho držela, měla celý Izrael velmi hezky na dostřel. Program Land for Peace ale zatím nefungoval v případě Gazy (Izrael odstoupil Gazu v roce 2005 a Hamás, který Gazu od roku 1996 drží, nedělá nic jiného, než že Izrael celou dobu ostřeluje raketami Kassám) a nevypadá to, že by mohl fungovat v případě Západního břehu. Situace s Libanonem je komplikovaná zejména kvůli vlivu, jaký na jeho fungování, vládu a situaci na jih od Bejrútu má Íránem podporované šíitské hnutí Hizballáh (což je v podstatě prodloužená ruka íránských Revolučních gard), které se v posledních letech udomácnilo i v Sýrii; v poslední době pak v té části Sýrie na druhé straně demarkační linie oddělující Sýrii od izraelské části Golanských výšin).

Současná i budoucí strategie Izraele je jasná:

• Udržet bezpečnou existenci Izraele v hranicích z roku 1967 + Jeruzalém
  • Západní břeh musí být buď pod izraelskou kontrolou (jsou to hory a dá se odtud dostřelit kamkoliv), nebo musí být demilitarizovaný a s dobrými zárukami, že odtamtud na Izrael nepřijde žádné nebezpečí
  • Golanské výšiny musejí být buď pod izraelskou kontrolou jako dnes, nebo musí být mírová dohoda se Sýrií s dostatečnými bezpečnostními zárukami
• Zajistit židovský charakter Státu Izrael
  • Na tohle naráží tzv. řešení jednoho státu od Řeky po Moře – kdyby se umožnilo právo návratu komunitám palestinských Arabů v Libanonu, Jordánsku a Sýrii, bylo by jich více, než Židů a takový stát by nemohla být demokracie s jedním hlasem pro každého – protože by Židé byli přehlasováni
  • Židovský charakter Státu Izrael znamená zachování existence tzv. aliji, tedy práva návratu Židů z diaspory do Izraele, což je hlavní účel existence Izraele – aby mohli Židé kdekoliv ve světě, kde budou pronásledováni, mít útočiště

Těmto strategickým cílům je pak podřízeno prakticky vše ostatní. Aktuálně je pro Izrael nejlepším způsobem, jak krok za krokem tyto plány naplňovat, spojenectví se Saúdskou Arábií, které Izrael v posledních letech rozvíjí, a tedy i s jejími satelity; Palestinská autonomie tak ztrácí jediného přirozeného spojence, který v ní nevidí jen klacek na Izrael (což je případ Íránu a Turecka). Pokud jde o Írán, tak tam jde hlavně o čas – Izrael dobře ví, že Írán po pádu dnešního režimu – a ten se zdá, že nevyhnutelně přijde, jen se neví, kdy – bude k Izraeli nejspíš rozumně nakloněný, čímž se eliminuje libanonská i syrská hrozba, a Turecko, dokonce i pod vedením Tayyipa Recepa Erdoğana, je v otázce „z koho pro tureckou ekonomiku víc kápne“ daleko racionálnější, než to na první pohled vypadá.

Největším problémem pro Izrael je tak snaha ho delegitimizovat, což je velké téma pro západní levici. Velké publicity v tomhle dosahuje hnutí BDS (Boycott, Divest, Sanctions), které dosáhlo jistých úspěchů mezi mladými americkými Židy, kteří nechápou logiku života v zemi reálně ohrožené válkou a na „kulturní frontě“, kdy mnoho „progresivních“ umělců velmi hlasitě bojkotuje Izrael a vyzývá ostatní k témuž. Snaha delegitimizovat Izrael je velmi silná ve Velké Británii, kde Jeremy Corbyn, lídr labouristů, je otevřený antisemita, který Izrael nesnáší a nemá problém spolupracovat například s hnutím Hizballáh. Tento člověk je dost možná budoucí britský premiér. Dále je snaha delegitimizovat Izrael silná v Evropské unii; lví podíl na tom má Vysoká představitelka pro zahraniční vztahy a bezpečnost Federica Mogherini; v Evropském parlamentu funguje velká koalice lidovců a socialistů, a protože pravicoví lidovci mají více hlasů, dostali Stálého předsedu Rady EU Donalda Tuska, socialisté museli dostat druhou nejvyšší funkci tohoto charakteru – a Federica Mogherini, která měla úzké vztahy s Jásirem Arafatem a má na Izrael názory podobné Jeremymu Corbynovi, stanoví pro Izrael velký problém. Tohle samozřejmě nespadlo z nebe: mnoho Evropanů Izrael skutečně dost nesnáší; počínaje mnohými Švédy nebo Iry, kteří patří, pokud jde o odpor vůči Izraeli a Židům, v Evropě k nejhorším, ale tyhle tlaky jsou dost patrné i z Francie, Rakouska, Itálie nebo Španělska. Zcela samostatnou kapitolu pak představuje dlouhodobě silně propalestinská pozice Norska a bohaté financování Palestinské autonomie norskou vládou (mimochodem na příští Nobelovu cenu za mír je jedním z navržených hnutí BDS).

Třebaže evropští odpůrci Izraele nestanoví pro Izrael smrtelné nebezpečí, jsou větší hrozbou, než by se mohlo zdát: z evropských, ale i amerických peněz se financují mimo jiné aktivity Palestinské autonomie, mezi něž spadá, kromě financování školství, i taková věc jako vyplácení doživotní renty palestinským teroristům a vrahům a jejich rodinám.

A aby toho nebylo málo, na seznam hrozeb pro Izrael přibylo Rusko, které zcela evidentně vyzbrojuje Sýrii zbraněmi, o nichž Izrael nevěděl a které mění strategickou rovnováhu v regionu.

Paradoxně se tak může Izrael dostat do situace, kdy třeba za 10-15 let bude vcelku zadobře se svým blízkým okolím, ale bude odrážet čím dál horší útoky ze strany západního světa, a to ne kvůli, jak si leckdo myslí, přistěhovalcům, ale kvůli mladým voličům, kteří v Palestincích vidí trpící chudáky a kteří si své názory utvářeli bez jakékoliv znalosti toho, co to znamená žít v konfliktní zóně.