GEOPOLITIKA: Úkol zněl jasně: přežít (Blízkovýchodní Hra o trůny 5)

Tři národy. Nebezpečí ze dvou světových stran. Jedno motto. עם ישראל חי (Am Jisrael chai; Lid Izraele ještě žije), říkají jedni. Jeszcze Polska nie zginęła (ještě Polsko nezahynulo), říkají druzí. A Ще не вмерли України ні слава ні воля (Šče ne vmerly Ukrajiny ni slava ni volja; Ani sláva, ani svoboda Ukrajiny ještě nezemřela), říkají třetí. A mají k tomu dobrý důvod.

 

První člověk, který opravdu dobře popsal tragédii lidí a národů mezi Německem a Ruskem, byl americký historik Timothy Snyder, autor bestsellerů Krvavé země a Černá zem. Pohnuté osudy lidí tam žijících, což se právě týká v naprosté většině Poláků, Židů a Ukrajinců, jsou tak neskutečně brutální, že si je málokdo mimo tuto oblast vůbec dokáže představit, a nejde zdaleka jen o útlak ze strany Třetí říše a Sovětského svazu. Jen ve dvacátém století našly na tomto území násilnou smrt čistě jen kvůli svému původu miliony lidí z řad všech tří národů, ať už rukama pohůnků Hitlerových, Stalinových nebo nesčetných pochybných ozbrojenců z řad ukrajinských, ruských či polských. A je to právě tahle zkušenost, kdy přežití není samozřejmostí, která všechny tři národy dodnes hluboce ovlivňuje a kterou si Židé s sebou přinesli do Izraele. Není tedy divu, že nutnost přežít se stala základním kamenem veškeré izraelské politiky, a to zejména vůči vnějším hrozbám – přežití v tomto smyslu garantují dvě věci; schopnost stát Izrael vyhlásit, a schopnost ho (v nepřátelském prostředí) udržet.

Pokud jde o vyhlášení, cesta k němu byla hodně složitá a svou nezanedbatelnou roli v něm hráli Češi; antisemitismus, kterému byli v evropském „vyhnanství“ Židé téměř dva tisíce let vystaveni, se dal jen obtížně snášet, Židé byli často oběti pogromů a jiných masakrů, o „běžné“ každodenní diskriminaci ani nemluvě. Myšlenka obnovit Židům jejich domovskou zemi, Izrael, byla dlouho otázkou z říše snů až do devatenáctého století, kdy se začaly objevovat spontánní tendence aškenázských i sefardských Židů stěhovat se do jižní části Levanty (tou dobou pod osmanskou správou).

Prvním impulsem, který spustil mezi evropskými Židy touhu obnovit národní domov, který dnes tvoří Stát Izrael, byla nechvalně proslulá Dreyfusova aféra ve Francii v roce 1894. To byl první vážný důkaz, že ani Židé, kteří jsou v evropské společnosti po všech stránkách integrováni, nejsou vnímaní jako rovnocenní občané a že pro ně v antisemitské Evropě není budoucnost. Na Dreyfusovu aféru reagoval mladý židovský právník, novinář a spisovatel Theodor Herzl svou knihou Židovský stát a založením Světové sionistické organizace (1897), které si kladlo za cíl postavit Židům moderní státnost na území, na němž se dnes nachází Stát Izrael jako vyřešení problému antisemitismu, jemuž Židé v Evropě čelili.

Motivace pro založení židovského národního domova (na konci 19. století se ještě nemluvilo o státu) na území dnes známého jako Izrael byla, kromě snahy zajistit bezpečný domov Židům, velmi různorodá. Někteří, jako Herzl, měli za cíl zejména zajištění práva Židů v oblasti vůbec být; jiní, jako Ahad Ha’am, chtěli v oblasti založit centrum moderní hebrejské kultury, z nějž by nějaká státnost vyklíčila později. Existovali nábožensky motivovaní sionisté, kteří věřili, že založení Státu Izrael je náboženskou povinností vyplývající z Tóry, jakož i liberální Židé, kteří chtěli vytvořit pluralistický, demokratický židovský stát a v neposlední řadě byla mezi evropskými a ruskými Židy i spousta těch, kteří chtěli vytvořit stát dělnicko-rolnický, komunistický a obecně revoluční, z nichž později vyklíčilo kibucové hnutí.

Zásadními odpůrci jakékoliv židovské státnosti v oblasti byli Arabové a ultraortodoxní Židé zvaní Haredim, žijící na území dnešního Státu Izrael ještě před vznikem sionistického hnutí. Haredim věří, že existence Státu Izrael před příchodem Mesiáše je rouhání a mnozí z nich proti Státu Izrael vystupují dodnes. Sionistické hnutí mělo v zásadě historicky velké štěstí. První klíčovou událostí byla Balfourova deklarace z roku 1917, v níž se Británie zavázala, že bude podporovat vznik židovského státu na území, z něhož se po první světové válce stalo britské Mandátní území Palestina; problém je ovšem v tom, že Británie slíbila státnost na tomtéž území i Arabům a leccos poukazuje na to, že nemyslela moc vážně ani jeden slib. Přesto Balfourova deklarace stěhování Židů do území dnešního Izraele silně akcelerovala, což vyvolalo odpor ze strany Arabů, třebaže se Židé stěhovali do prázdných lokalit a zakládali nové vesnice, popřípadě si nemovitosti od Arabů legálně kupovali. Aby se předešlo problémům, Británie zavedla v roce 1921 kvóty na židovské přistěhovalce; výjimku udělovala pouze profesionálům v žádaných oborech a těm, kteří by zaplatili poplatek tisíc liber v hotovosti. Na to reagovala Světová sionistická organizace tím, že uspořádala celosvětovou židovskou sbírku, z níž se tyto poplatky britské vládě platily.

Další vlna stěhování do tehdejšího Mandátu Palestina nastala v roce 1924 poté, co Spojené státy podstatně omezily možnosti pro Židy (a Slovany a středomořské evropské národy) imigrovat do USA a mnoho polských, maďarských a ruských Židů muselo opustit tyto země kvůli antisemitským útokům. V téže době byla také založena židovská socialistická milice Hagana, která nejprve sloužila jako obranná síla pro židovské osady v oblasti a poté i jako židovská armáda během občanské války předcházející založení Státu Izrael (1948) a jako součást Židovského hnutí odporu, které po druhé světové válce bojovalo proti britským úřadům. Statisíce Židů přicházely do oblasti mezi první a druhou světovou válkou; po vypuknutí druhé světové války ovšem Británie možnost stěhování do Mandátu Palestina uzavřela a Židé uvěznění v nacisty ovládaných zemích tak neměli kam uprchnout. Tohle byl klíčový moment, který definoval akutní potřebu vytvořit Stát Izrael, bezpečné útočiště pro židovskou diasporu.

Následoval plán OSN na rozdělení už zbytkové Palestiny (po vzniku Jordánského království) mezi židovský a arabský stát. Tento byl ovšem Araby odmítnut a vypukla občanská válka (1947), na konci které Británie opustila oblast a Židé vyhlásili, 14. května 1948, Stát Izrael. Ještě před jeho vyhlášením však Británie prosadila mezinárodní embargo na prodej zbraní do oblasti, což byla hvězdná chvíle pro ministra zahraničí ČSR Jana Masaryka – zorganizoval masivní prodej zbraní, letadel, tanků a obrněných vozidel Izraeli a zorganizoval výcvik izraelských sil. Už jeho otec, Tomáš Garrigue Masaryk byl velkým podporovatelem myšlenky vzniku izraelského státu a Jan Masaryk k jeho udržení v jeho prvních hodinách velmi podstatně přispěl; že by bez československé pomoci Izrael nepřežil, se považuje za fakt a je to jeden z hlavních důvodů, proč nás mají v Izraeli tak rádi. Sovětský svaz tou dobou stále ještě doufal, že se z Izraele stane komunistický stát, proto nejenže Masarykově iniciativě Stalin nebránil, ale komunisté v ní ještě chvíli pokračovali, než zjistili, že to k ničemu nepovede a postavil se na arabskou stranu konfliktu.
Jak USA, tak Sovětský svaz uznaly Izrael okamžitě; Liga arabských států naopak požadovala vytvoření arabského státu na celém území a zahájila útok na nově vzniklý Izrael. Právě díky československým zbraním se podařilo Izrael ubránit; území dnešního Západního břehu Jordánu okupovalo Jordánsko a dnešní Pásmo Gazy okupoval Egypt.

Jordánsko nelenilo, a protože obsadilo jeruzalémské Staré město, pustilo se do rozsáhlé devastace židovských památek. U Západní zdi byly zřízeny veřejné záchodky, v Židovské čtvrti Starého města se zbouraly všechny synagogy a došlo k devastaci hřbitova na Olivové hoře, jakož i k devastaci památek jinde v oblasti, například v Hebronu. Izrael se mezitím snažil etablovat jako stát; vytvořit instituce a vypořádat se se situací, kdy do země přišla většina blízkovýchodních Židů, vyhnaných z arabských zemí (těm se říká hebrejsky Mizrahim od slova Mizrach, tedy „Východ“). V roce 1967 pak došlo k takzvané šestidenní válce, jejíž interpretace se různí. Podle zastánců arabské strany konfliktu napadl Izrael Egypt, Jordánsko a Sýrii aby si rozšířil své území, podle zastánců Izraele (a Izraele samotného) byly přesvědčivé důkazy o tom, že tato koalice se chystá zaútočit na Izrael, že vybudovala rozsáhlé vojenské letectvo a že se chystá masově nasadit chemické zbraně, které tyto země testovaly během předcházejících let na jemenské civilní populaci. Izraelské letectvo tak překvapilo všechny tři země a během chvilky zničilo většinu egyptského, jordánského a syrského letectva, připraveného zaútočit na Izrael. Poté vyrazila kupředu izraelská armáda a bez většího odporu obsadila celé území tzv. Západního břehu Jordánu až po řeku Jordán, Gazu, Sinaj i polovinu Golanských výšin.

Zde začala druhá fáze zajištění izraelského plánu pro přežití: jak Stát Izrael, vnitřně už funkční, ukotvit v regionu. Nedalo se moc čekat, že okolní státy Izrael kdy uznají dobrovolně a uzavřou s ním mírovou dohodu, Izrael tedy musel nejprve získat něco, co by ty země od něj mohly chtít. A tak začal úspěšný program Land for Peace (půda za mír), který spočíval v tom, že Izrael vrátí sousedovi území výměnou za mírovou smlouvu a uznání. Tohle se povedlo jak v případě Egypta (1979, po jomkipurské válce, kdy Egypt zjistil, že útočit na Izrael nemá cenu), tak v případě Jordánska (1994); Sýrie na toto zatím nepřistoupila, což je hlavní důvod, proč Izrael Golany dodnes drží – je to strategicky významné území, odkud by Sýrie, kdyby ho držela, měla celý Izrael velmi hezky na dostřel. Program Land for Peace ale zatím nefungoval v případě Gazy (Izrael odstoupil Gazu v roce 2005 a Hamás, který Gazu od roku 1996 drží, nedělá nic jiného, než že Izrael celou dobu ostřeluje raketami Kassám) a nevypadá to, že by mohl fungovat v případě Západního břehu. Situace s Libanonem je komplikovaná zejména kvůli vlivu, jaký na jeho fungování, vládu a situaci na jih od Bejrútu má Íránem podporované šíitské hnutí Hizballáh (což je v podstatě prodloužená ruka íránských Revolučních gard), které se v posledních letech udomácnilo i v Sýrii; v poslední době pak v té části Sýrie na druhé straně demarkační linie oddělující Sýrii od izraelské části Golanských výšin).

 

Současná i budoucí strategie Izraele je jasná:

  • Udržet bezpečnou existenci Izraele v hranicích z roku 1967 + Jeruzalém
    • Západní břeh musí být buď pod izraelskou kontrolou (jsou to hory a dá se odtud dostřelit kamkoliv), nebo musí být demilitarizovaný a s dobrými zárukami, že odtamtud na Izrael nepřijde žádné nebezpečí
    • Golanské výšiny musejí být buď pod izraelskou kontrolou jako dnes, nebo musí být mírová dohoda se Sýrií s dostatečnými bezpečnostními zárukami
  • Zajistit židovský charakter Státu Izrael
    • Na tohle naráží tzv. řešení jednoho státu od Řeky po Moře – kdyby se umožnilo právo návratu komunitám palestinských Arabů v Libanonu, Jordánsku a Sýrii, bylo by jich více, než Židů a takový stát by nemohla být demokracie s jedním hlasem pro každého – protože by Židé byli přehlasováni
    • Židovský charakter Státu Izrael znamená zachování existence tzv. aliji, tedy práva návratu Židů z diaspory do Izraele, což je hlavní účel existence Izraele – aby mohli Židé kdekoliv ve světě, kde budou pronásledováni, mít útočiště

 

Těmto strategickým cílům je pak podřízeno prakticky vše ostatní. Aktuálně je pro Izrael nejlepším způsobem, jak krok za krokem tyto plány naplňovat, spojenectví se Saúdskou Arábií, které Izrael v posledních letech rozvíjí, a tedy i s jejími satelity; Palestinská autonomie tak ztrácí jediného přirozeného spojence, který v ní nevidí jen klacek na Izrael (což je případ Íránu a Turecka). Pokud jde o Írán, tak tam jde hlavně o čas – Izrael dobře ví, že Írán po pádu dnešního režimu – a ten se zdá, že nevyhnutelně přijde, jen se neví, kdy – bude k Izraeli nejspíš rozumně nakloněný, čímž se eliminuje libanonská i syrská hrozba, a Turecko, dokonce i pod vedením Tayyipa Recepa Erdoğana, je v otázce „z koho pro tureckou ekonomiku víc kápne“ daleko racionálnější, než to na první pohled vypadá.

Největším problémem pro Izrael je tak snaha ho delegitimizovat, což je velké téma pro západní levici. Velké publicity v tomhle dosahuje hnutí BDS (Boycott, Divest, Sanctions), které dosáhlo jistých úspěchů mezi mladými americkými Židy, kteří nechápou logiku života v zemi reálně ohrožené válkou a na „kulturní frontě“, kdy mnoho „progresivních“ umělců velmi hlasitě bojkotuje Izrael a vyzývá ostatní k témuž. Snaha delegitimizovat Izrael je velmi silná ve Velké Británii, kde Jeremy Corbyn, lídr labouristů, je otevřený antisemita, který Izrael nesnáší a nemá problém spolupracovat například s hnutím Hizballáh. Tento člověk je dost možná budoucí britský premiér. Dále je snaha delegitimizovat Izrael silná v Evropské unii; lví podíl na tom má Vysoká představitelka pro zahraniční vztahy a bezpečnost Federica Mogherini; v Evropském parlamentu funguje velká koalice lidovců a socialistů, a protože pravicoví lidovci mají více hlasů, dostali Stálého předsedu Rady EU Donalda Tuska, socialisté museli dostat druhou nejvyšší funkci tohoto charakteru – a Federica Mogherini, která měla úzké vztahy s Jásirem Arafatem a má na Izrael názory podobné Jeremymu Corbynovi, stanoví pro Izrael velký problém. Tohle samozřejmě nespadlo z nebe: mnoho Evropanů Izrael skutečně dost nesnáší; počínaje mnohými Švédy nebo Iry, kteří patří, pokud jde o odpor vůči Izraeli a Židům, v Evropě k nejhorším, ale tyhle tlaky jsou dost patrné i z Francie, Rakouska, Itálie nebo Španělska. Zcela samostatnou kapitolu pak představuje dlouhodobě silně propalestinská pozice Norska a bohaté financování Palestinské autonomie norskou vládou (mimochodem na příští Nobelovu cenu za mír je jedním z navržených hnutí BDS).

Třebaže evropští odpůrci Izraele nestanoví pro Izrael smrtelné nebezpečí, jsou větší hrozbou, než by se mohlo zdát: z evropských, ale i amerických peněz se financují mimo jiné aktivity Palestinské autonomie, mezi něž spadá, kromě financování školství, i taková věc jako vyplácení doživotní renty palestinským teroristům a vrahům a jejich rodinám.

A aby toho nebylo málo, na seznam hrozeb pro Izrael přibylo Rusko, které zcela evidentně vyzbrojuje Sýrii zbraněmi, o nichž Izrael nevěděl a které mění strategickou rovnováhu v regionu.

Paradoxně se tak může Izrael dostat do situace, kdy třeba za 10-15 let bude vcelku zadobře se svým blízkým okolím, ale bude odrážet čím dál horší útoky ze strany západního světa, a to ne kvůli, jak si leckdo myslí, přistěhovalcům, ale kvůli mladým voličům, kteří v Palestincích vidí trpící chudáky a kteří si své názory utvářeli bez jakékoliv znalosti toho, co to znamená žít v konfliktní zóně.

 

Aktualizováno: 17.4.2018 — 15:54

38 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Mne se obe strany konfliktu nezamlouvaji. Driv jsem to videl jako konflikt mezi dobrem a zlem. Nemam rad teroristy. Izraelci s tim zacali pod Beginem 22. cervence 1946, kdyz vyhodili do poveri cast hotelu Krale Davida. 91 mrtvych, 46 ranenych. Nastesti s tim prestali, nanestesti to prevzali Arabove.

    Jak by se nam libilo, kdyby vysidlenci zacali uplatnovat sve naroky se zbrani v ruce? Nebo, stejne historicky, kdyby Keltove zacali uplatnovat naroky na ceskou kotlinu?

  2. Tak kdyby si někdo přečíst autentické vzpomínky na život židovské komunity v moravském městě Přerov dávám
    sem odkaz
    http://www.rosmus.cz/dokumenty/knihy/Ze_zidovske_ulice.pdf
    Je to z archivu mého kamaráda Jirky Rosmus, který mi laskavě dovolil některé věci, které jsem psala ,použít.
    Zjistila jsem, že i v těch popsaných letech pisatelova žití, jsme jako děti užívaly stejných radovánek, např. sáňkování z Horního náměstí.

  3. Andy, dík za pěkné a přehledné shrnutí.
    P.S. Ty Snyderovy knihy knihy mám (koupila jsem je i synovi) a ostatním je vřele doporučuju. Není to však radostné čtení.
    P.P.S. Ač rodilá Moravanka, odjakživa jsem filosemitka.;-)

    1. Tak jasně, že Moraváci nejsou antisemiti, ono ve srovnání s mnoha jinými zeměmi je i na Moravě antisemitismu pořád ještě málo. Jde spíš o to, že pokud jde o český, ve smyslu českorepublikový antisemitismus, je ho daleko víc na Moravě, než v Čechách.

      Jinak četla jsi Snyderovu Tyranii?

      1. Tu jsem koupila synovi k Vánocům a bohužel si ji odvezl do Prahy bez toho, abych do ní nahlédla. Osobně jsem z toho četla jen takový ten stručný výtah, něco z toho bylo i v Respektu.

  4. Jinak mimochodem, pokud jde o Jeremyho Corbyna (který bude dost možná příští britský premiér), tak kromě toho, že je to antisemita, co nesnáší Izrael, tak dnes byl usvědčen z toho, že byl také konfident československé StB a vyzrazoval britská vojenská tajemství právě StB.

    To jen tak OT.

      1. Omyl, dámy. Pokud se nenajde vázací akt s ověřeným vlastnoručním podpisem, tak se pouštíte na tenký led a mohly byste být žalovány pro pomluvu! To, že na někoho byl veden svazek, nebo je v Cibulkových seznamech, (já jsem v nich také, přestože jsem s StB ani s KSČ nikdy neměl nic společného) v žádném případě neznamená, že dotyčný byl agentem StB. Oni si totiž estébáci zvyšovali plat tím, že vytvářeli ,,mrtvé duše“ což mohli velice snadno, protože měli přístup k osobním datům všech obyvatel ČS(S)R, takže vytvořit spis a sfalšovat podpis nebyl žádný problém, takže na jednu stranu byli vytvořeni falešní agenti, na stranu druhou se reálné spisy ,,perspektivních“ jedinců koncem listopadu 1989 hromadně a pod přísným dozorem spálily, takže dnes je prakticky nemožné zjisti, kdo s StB skutečně spolupracoval a hlavně kdo téhle zrůdnosti šéfoval; Ti skuteční hajzlíci jsou dnes v různých tajných službách.

      1. Hmmm, právě jsem vyslechla ve zprávách, že dotyčný vůbec nevěděl, s kým se setkává…
        Kdo chce, ať věří v jeho neposkvrněnost
        (envy)

        1. Asi tak. Člověk, který je notoricky známý tím, že obdivuje – veřejně – ty nejhorší komunistické vrahy určitě netušil, že když bude komunistického „diplomata“ informovat o akcích MI5, že to bude agent StB…

        2. V každé tajné službě je několik ,,vší v kožichu“ A protože nikdo nechce být bez informací z druhé strany, tak se to, pokud to není příliš okaté, nebo zcela zásadní, mlčky toleruje. občas se udělá Bububu, pár špionů se zatkne, potom protistrana udělá totéž, načež si oba tábory špiony potichu vymění a jede se dál. A pokud jde o svazky StB: V každém podniku byl útvar ZU, (U montážního závodu AŽD byl maník, kterému se říkalo pacička, protože neměl dlaň levé ruky a jeho pracovní náplní bylo, oficiálně, vydávání průkazů, opravňujících ke vstupu do kolejiště, neoficiálně dodával údaje o zaměstnancích… komu asi?!?) A StB vedla složku na každého, kdo měl služebně co do činění se zahraničím, bez ohledu na to, co dělal a jaký byl. Takže to, že na Babiše existuje složka je naprosto normální, nenormální by bylo, kdyby neexistovala, ale jen naprostý senochrup, nebo dunihlav z toho může vyvozovat, že Babiš fízloval, nebo donášel.

  5. Upřímně řečeno, mám dojem, že mladá anglosaská levice úplně ztratila pojem o realitě. Budou se hádat o třetím pohlaví a jiných pitomostech, protestovat proti přednáškám a přednášejícím (třeba z historie), kteří by nevhodnými fakty urazili jejich jemnocit, ale o reálném životě nemají ponětí. Asi bych jim poradila, ať si jdou život na dostřel zkusit. Ať si zkusí chvíli žít v úloze „historickeho“ štvance, což si Židé užívají po staletí. Zajímalo by mě, jak dlouho by jim jejich teorie vydržely.
    Mimochodem jsem hrdá na to, že náš stát stojí za Izraelem. Nejsme Židé, ale svůj díl pronásledování jsme si užili. Možná proto chápeme.

    1. Dede – přesně tak to vidím a cítím i já.

      Někdy mám dojem, že se lidé ve vyspělé civilizaci už prostě nudí a navíc jsou líní myslet – a tak dumají nad – s prominutím – kravinami a zamořují jimi náš vesmír.

      Jinak doufám, že Česko stále bude stát za Státem Izrael.

      P.s. nevím, proč jsem si vzpomněla na jednu povídku, kterou jsem četla v dávnověku (mám za to, že ji napsal K. Čapek) – po vypuknutí občanské války ve Španělsku se pár kluků rozhodlo přispět na sbírku. Ovšem peněz ani statků nemaje, šli prodat k Židovi těch pár maličkostí, které vlastnili – provázek, dřevěný špaček apod. Žid myslel, že si z něj dělají srandu a chtěl je vyrazit z krámku, ale když se jeden kluk podřekl, že je to na Španělsko, vzpomněl si, kolikrát Židé potřebovali pomoc a nedostalo se jim jí a ty klučičí poklady vykoupil. Tahle povídka mne moc dojímá … hlavně proto, že tuším, že vím, že tomuto Židovi za pár roků nikdo a nic nepomohlo.

      1. Ono je to něco, co u nás má tradici v Masarykově humanismu a úctě, kterou TGM dodnes má. A kdo nevyrůstal s TGM jako morálním vzorem, podle mě tohle úplně pochopit nedokáže, což se týká dokonce i hodně Slováků nebo i Moraváků (třebaže paradoxně Masarykův původ byl moravsko-slovenský). TGM byl ale především aktivní ve Vídni a později v Praze a „Hrad“ symbolizoval za první republiky něco, co sice mělo slušnou úctu, ale na katolické Moravě takovou všelijakou a o Slovensku ani nemluvím. No a právě blízký vztah k Židům a Izraeli je dědictvím staršího i mladšího Masaryka.

        Když se k tomu přidá trauma z roku 1938 a tradiční český obdiv vůči jakékoliv společnosti postavené na industrializaci, která je technicky zdatná, tak je vcelku jasné, proč stojí Česko tak bezpodmínečně za Izraelem. A mimochodem – v tomhle se trochu obávám toho, co udělá Babiš, protože on v tom nevyrostl a může, na rozdíl od svých předchůdců, na vztah k Izraeli koukat daleko „pragmatičtěji“.

    2. Naprostý souhlas.
      Jak já bych těm jemným a ušlechtilým bytostem přála pár let života mimo zlakou klícku…

  6. To je teda k zblití, stydím se za Evropu, o Velké Británii jsem iluze nikdy neměl, jejich nechutná přetvářka se od burských válek nezměnila :(

    1. Je to k zblití. Jediné země, které se v Evropě staví na stranu Izraele jsou dlouhodobě Česko, Německo (kromě socialistů), Dánsko a pak, tu a tam, když se to hodí někomu do krámu, tzn. britští konzervativci, Orbán a v zásadě i Jarosław Kaczyński (navzdory kontroverzi, co teď panuje). Jinak je to dost bída.

      1. Při čtení mě napadla teorie, že Masaryk kdyby v roce 1920 vytvořil „jews welcome“, tak bychom byli hodně slušně prosperující země. Ale asi by to neklaplo, on chtěl homogenní národní stát.

        1. Oni tehdy ještě neměli moc důvod do Česka přicházet, protože nejdřív se dalo chodit do Ameriky (do roku 1924), pak průběžně do Britského palestinského mandátu, a hlavně: nikdo si neuměl představit holocaust, takže spousta lidí to brala tak, že „ale jo, šli po nás vždycky, ale nějak jsme to doteď zvládali, tak to nějak zvládneme i v budoucnu“. Ten důvod do Česka přicházet byl až koncem 30. let v případě německých Židů, a hodně jich azyl také dostalo, ale dost Čechů tehdy vystupovalo vůči židovským uprchlíkům z Německa dost nepřátelsky: jedni proto, že to přece byli „Němci“ (čili vadilo jim posilování „německého živlu“, jak to nazývali) a katolíkům zase vadili Židé jako takoví. Ostatně Masaryka katolíci v meziválečném období v Česku také dost neměli rádi, přímo ho označovali za Žida a vytvářeli různé konspirační teorie proti němu, a to zejména na Moravě. Ono ten filosemitismus se ve skutečnosti týká historicky, a i dodnes, v podstatě jenom Čech. Už na Moravě je toho antisemitismu podstatně víc, než v Čechách, a to ani nemusím zmiňovat žumpu jménem Prostějov.

          1. Jasně, z jedné strany katolíci, z druhé komunisti.
            Oni i v Bílé Vodě u Javorníka se pěkně naštvali, když někdo napsal na Facebook, že ty domy jsou zabrané po němcích.

          2. Tak jsem si našla Prostějov a je to neuvěřitelné čeho jsou“lidé“ schopni.
            Jinak díky za výborný článek.

            1. Jako to místo je fakt černá díra na mapě Moravy po tolika stránkách, že se tomu až nechce věřit.

              1. Přitom to dřív bylo významné židovské centrum („hanácký Jeruzalém“), o to je to smutnější, že.

                1. No v tom je právě částečně ten zakopaný pes – současní obyvatelé bydlí často v domech zavražděných Židů a mnozí mají jejich náhrobky vydlážděné dvorky. Nejvíc mě dostaly ty protesty proti obnově židovského hřbitova („hrůza, neměli bychom park na venčení psů!“), popřípadě reakce jedné rodiny, která má takhle náhrobky vydlážděný dvorek, a které pozůstalí nabídli kompletní novou zámkovou dlažbu, když si budou moci rozbité náhrobky vzít k rekonstrukci, že jim to za drahé peníze PRODAJÍ, protože ty náhrobky mají přeci historickou hodnotu. Jako… když jsem tohle viděl… :@

                    1. ne, jim je to prostě jedno..pokud se na tom dá vydělat,tak čím víc,tím líp…že to je chucpe, to neřeší,peníze nesmrdí…

                  1. Zajímavá je i tamní radnice fungující jako mafiánský klan, kde zatrhne bez problémů příspěvky škole, kulturní organizaci, kinu jakmile se názorově neztotožňuje s vedením. (a to není jen případ Jakuba Čecha, ale je to tam běžnější).

  7. Takže: my v Kotlince si žijeme jako v ráji, po přečtení tohoto článku. My spíše vynakládáme energii na to, abychom se sami ňák zlikvidovali nebo naší likvidaci zvenčí usilovně napomáháme ( třeba naposledy rok 1968). Přeji Izraelcům dalších hodně sil v nekončícím boji za zachování jejich státu.

    1. Ono celkově vzato je jen velmi málo národů, které jsou historicky v takové pozici, jako Izraelci; napadají mě Kurdové, dále v některých dobách Japonci a v některých dobách (ne dnes) Poláci a někdy (částečně třeba i dnes) Ukrajinci. I my jsme v izraelské situaci pár let byli – před druhou světovou válkou. Ale to bylo jen na chvilku, zatímco Izraelci v tom žijí sedmdesát let. A bohužel dnešní dobu charakterizuje, že lidi nečtou, ale sledují obrázky a pro ty, kdo v Izraeli nikdy nebyli a kdo nezažili situaci, že existují skuteční nepřátelé, kteří se ho skutečně snaží zničit, a že boj prostě není hezký, není problém najít hromadu „důkazů“ o tom, jak Izrael „utlačuje“ Araby a jak je zlý.

      Bohužel se to týká i mnohých amerických Židů, a to hlavně proto, že postupně odchází generace, která by zažila holocaust, byť jako děti. Bez osobní zkušenosti s tím, co to znamená, žít v nebezpečí, mají mladí američtí Židé velký problém pochopit, čím si Izrael prochází a tak bývají mezi prvními, kdo Izrael bojkotuje a všemožně mu škodí. A Netanjahuovi došla trpělivost a tuhle zimu je v podstatě hodil přes palubu a začal se zařizovat způsobem „přestávám s nimi počítat, stejně nám už nepomůžou“.

        1. Problém je v tom, že majitelů území, které bylo anglickou kolonií, se jaksi zapomněli zeptat, zda se zřízením židovského státu souhlasí. Takže arabský boj proti Izraeli je zcela zákonitý; je to v podstatě totéž, jako kdyby Makrela prohlásila, že potřebuje místo pro migranty a tudíž nám pro rodilé Němce sebere Sudety. To, že Izrael vznikl, je sice v pořádku, ale není v pořádku to, jak a kde vznikl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD